» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."

Publius Vergilius Maro

počet přístupů: 2141299

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 8 ::

:: 30. kapitola - Jako Martina ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg

Miky	publikováno: 04.05.2009, 5:24


	„Znal jsem jí už tehdy,“ ozval se Michal od dveří do místnosti. Jirka stál u okna svého pokoje a koukal na jezero za zámkem, které viděl podruhé v životě; hladina byla pokryta sněhem, nakupeném na vrstvě ledu, a les za jezerem jako by spal hlubokým zimním spánkem, stejně jako hory na obzoru. „Byli jsme děti a ona už řešila problémy, kterým by nejspíš nerozuměli ani někteří dospělí. Prý jednala dětsky a ukvapeně… Ale lidé nechápou, jak daleko může zajít snaha ochránit své rodiče.“ „Třeba bylo i jiné řešení,“ namítl Jirka bez toho, aby se od okna otočil „Prosím?“ „Třeba nemusela Richardovy rodiče zabít. Našlo by se i jiné řešení.“ „Ona je nechtěla zabít, jen je vystrašit.“ „Vážně?“ otočil se Jirka a zvedl tázavě obočí. „Vogelovi jsou zlá rodina, plná závisti, schopná všeho, jen proto, aby dosáhli svého cíle. Přátelili se s Hykelovými a bylo jim jasné, že mají nesmírné bohatství. Tvářili se jako přátelé, ale zároveň přetahovali tvého otce na svou stranu. Jeho úkol byl jednoduchý; zabít své rodiče, aby byl Vogelovým majetek lépe přístupný. Martina však jejich plán odhalila dřív, než ho stačili zrealizovat…“ „Taťka by to opravdu udělal? Opravdu by dědu a babičku zabil, protože mu to nařídili cizí lidé?“ „Nenařídili mu to, bral je jako své přátelé… Víš, tohle by ti nejlépe vysvětlila Martina, on… Měl pocit, že ho tady nikdo nemá rád a Vogelovi ho v představě odstrkovaného dítěte ještě utvrzovali.“ „Martina nám řekla, že se do domova dostal tím, že vzal ten požár na sebe; byl tam potom s Richardem a Reneou nějaký čas, než si ho vzali adoptivní rodiče… Stýkali se spolu během té doby?“ „Nevzal na sebe ten požár proto, že by chtěl chránit mladší sestru, ale aby se dostal odsud a mohl být v domově s nimi. Oni přišli o rodiče a jeho tam zavřeli, protože… Mělo to být něco jako výchovné zařízení…“ „Tak stýkali se nebo ne?“ „Ne, nestýkali.“ „Zachránil Martinu, vzal to na sebe.“ „Už jsem říkal, že to neudělal kvůli ní, ale kvůli sobě. Byl to způsob, jak se odsud dostat… Důvod, proč se nestýkali, je…“ „No?“ „…je jiný.“ „Měli sestru,“ vyhrkl náhle Jirka. „Martina a taťka měli ještě sestru.“ „O čem to mluvíš?“ snažil se Michal vypadat překvapeně. „Měli sestru, jmenovala se Petra,“ vzpomínal Jirka na dědečkova poslední slova. „Co se s ní stalo? Proč má v kapli sochu a ve vstupní hale visí její obraz? Jsi překvapený, že to vím.“ „Ehm, cože?“ „Říkám, že jsi překvapený.“ „Na mém místě bys byl taky.“ „Ale netvářil bych se tak ohromeně nad tím, že si čtrnáctiletý kluk dal dohromady dvě a dvě.“ „Netvářím se ohromeně, jenom… Zaráží mě, jak jsi chováním podobný Martině.“ „Prosím?“ „Byla úplně stejná, zvídavá, měla otázky… Stačilo jí vědět málo, aby přišla na to, co se děje. A ty, ty jsi v tomhle stejný.“ „A to je dobře nebo špatně?“ „Jak kdy.“ „Proč o Petře nemáme vědět? Proč nám to Martina neřekla?“ „Měli byste se na to zeptat přímo jí,“ otočil se Michal a chtěl odejít z pokoje. „Počkej,“ zavolal za ním Jirka. „Víš, chtěl bych… Chtěl bych se ti omluvit za to, co jsem řekl tam dole. Nemyslel jsem to tak. Asi mi ujely nervy.“ „Ty promiň. Taky jsem nebyl zrovna příjemný.“ „Už se vrátili,“ objevila se za Michalem Monika. „Jsou dole.“ „Jdu jim připravit něco teplého na zahřátí,“ vyšel Michal z pokoje a nechal Moniku stát ve dveřích. „Tak jak?“ zeptala se zvídavě. „Měl jsem pravdu. Byla to jejich sestra.“ „Michal ti to řekl?“ vykulila Monika oči. „Ne, stačilo, jak se tvářil.“ „Neřekl ani co se jí stalo?“ „Ne, neřekl. Monika vytáhla z kapsy riflí mobil a bez jediného slova, jen s pokývnutím hlavy, jej podala bratrovi. „Přeji tobě, Jirkovi, Ondrovi i mamce veselé Vánoce. To je od…“ „… taťky, jo,“ dopověděla Monika, sklopila oči a telefon si vzala zase zpět. „Neukazuj to mamce ani Ondrovi,“ navrhl Jirka. Monika se nechápavě zamračila. „Proč bych to dělala? Je to jen přání k vánocům.“ „Ondra bude smutný, že není s taťkou. Mamce to bude líto, protože je teď někde s cizí ženskou, namísto s ní. Způsobilo by to více škody než užitku.“ „Tohle…“ zakroutila Monika hlavou. „Nikdy by mě nenapadlo, že budeš chtít tohle. Nejsi to snad ty, kdo chce znát pravdu a vyžaduje, aby mu každý řekl všechno, co se tě týká?“ „Dojalo tě to, že?“ „Ehm…“ „Ta zpráva tě dojala, Moniko. Chápu to, ale musíme myslet a chovat se tak, abychom neudělali zbytečně dusno a nepříjemnou atmosféru.“ „Nic mě nedojalo,“ strčila Monika vztekle mobil do kapsy. „Chováš se jako Martina.“ Byla hluboká noc; celý zámek byl pod příkrovem sněhu ponořený do neprostupné tmy, kterou rušilo jen světlo linoucí se z Jirkova pokoje. Jeho obyvatel seděl v pyžamu a svetru na své posteli, zíral nepřítomně na obrazy na stěně před sebou a po tváři mu potichu kanuly horké slzy. Hlavu měl plnou vzpomínek na vánoce strávené v minulých letech doma, kde byli všichni pohromadě… ‚Nic mě nedojalo, chováš se jako Martina.‘ Slova mu běhala hlavou sem a tam, stejně jako černobílé obrazy představující vzpomínky jak na rané dětství, tak na události posledních dnů a hodin. Jirka seskočil z postele, otřel uslzené oči, nazul si přezůvky a vyšel z pokoje. Jeho kroky se rozléhaly chodbou, když, jak nejtišeji dokázal, mířil do Moničina pokoje. Za vysokými okny se ve světle několika lamp stojících v parku snášely k zemi veliké vločky. Chodba byla chladná, a tak Jirka s úlevou a kýženým pocitem tepla se zaklepáním pomalu pootevřel dveře Moničina pokoje. „Ještě nespíš?“ zeptal se, když viděl Moniku sedět na posteli s knihou položenou na klíně. „Čtu si,“ zamávala s knihou Romeo a Julie ve vzduchu. „Proč ještě nespíš?“ „Nějak jsem nemohl usnout.“ „ V té knížce něco je, podívej,“ položila Monika knihu na okraj postele. Jirka si přisedl a sklonil se nad ni; na přebalu knihy bylo z vnitřní strany napsáno těžce čitelným, roztřeseným písmem: Dala mi vypít skořici. „Dala mi vypít skořici? Moniko… Chápeš to?“ „Ne, zkoušela jsem všechno… Cokoliv mě napadne ke slovu skořice… A navíc - vypít ji? Vůbec netuším, co to má znamenat…“ Monika zmlkla a zaraženě hleděla ke dveřím; Jirka se otočil a s nepříjemným leknutím si všiml Martiny stojící na prahu. „Ahoj, my… Ty ještě nespíš? Jen jsme si tady… povídali,“ snažil se Jirka neobratným hmatem zastrčit knihu za sebe. „Slíbíte mi, že až se setkáte s člověkem, o kterém se vám chystám něco říct, nebudete dělat žádné hlouposti?“ „No, samozřejmě…“ Martina za sebou zavřela dveře a posadila se na židli vedle závěsu zakrývajícího značnou část stěny. „Měsíc po tom požáru jsem našla svou sestru ležet na zemi… Na stole stál hrnek čaje, vonící po skořici. Měla na ní těžkou alergii, a k tomu epilepsii. Když dostane alergik astmatický záchvat, často to vyvolá i ten druhý, epileptický – v tom případě potřebuje okamžitou pomoc. Jenže tady nikdo nebyl… Kdybych tady byla, mohla jsem ji zachránit… Jenže…“ Martina se roztřásla a z oka jí ukápla slza. Kousla se do rtu, očima těkala po místnosti a snažila se tvářit, jak nejklidněji dokázala. „Jenže jsem tady nebyla.“ „Martino,“ šeptl Jirka, „kdo jí to dal vypít?“ „Tohle,“ vzala Martina do ruky přívěsek ve tvaru písmene A, který jí visel na krku, „tohle patřilo Anně Vogelové. Našla jsem ho na zemi vedle Petry…“ „Ale… Anna Vogelová byla v té době už měsíc mrtvá, ne?“ „Ten řetízek po ní zdědila její dcera Renea, Richardova sestra a žena, se kterou teď žije Radim.“ „Ona? Ona byla v té době přece v domově…“ „Určitě ji tam nedrželi jako ve vězení. Petru znala dobře, věděla, z čeho jí bude špatně…“ „Martino… Je nám to moc líto…“ „Děkuju. Ale mě je to líto víc… Protože teď jste tady i vy a ještě zdaleka není konec… Spíš bych řekla, že tím, co se stalo mým rodičům, to vše jen znovu začalo.“


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 9		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Romana Tamová	05.05.2009, 6:59:49

Nějaké chybičky vem čert. Dobře se to čte a to je pro mě jako čtenáře důležité.


ze dne 05.05.2009, 15:34:01
Miky: Děkuju, komentář mě moc potěšil :o) Hezký den.

Ada	04.05.2009, 23:48:43

ahoj, - 5. řádek - "bylY jsme děti" /máš měkké "i" - 8. řádek - chybí tečka za větou - máš tam krátce po sobě "zvídavý - zvídavě", asi by se Monika mohla zeptat netrpělivě - "Neřekl ani, co se jí stalo?" - chybí ti tam čárka - 2. řádek 2. odstavce, tam mi přijde krkolomné - "jeho obyvatel"- asi bych navázala zájmenem určitým, tzn. "Ten seděl..." - slzy po tváři spíše stékaly /a tiše bych vyhodila, je to patetické a navíc, většinou slzy stékají tiše, hlasitě můžeš jen plakat/ - ta věta s kroky na chodbě - pak to zaklepání a kýžený pocit je fakt dost krkolomné: Měl pocit, že se jeho kroky rozléhají chodbou, ačkoliv se snažil jít do Moničina pokoje, jak nejtišeji dokázal. Za vysokými okny se ve světle několika lamp stojících v parku snášely k zemi veliké vločky. Chodba byla chladná. Jirka jen kotníky prstů klepl krátce na dveře a bez čekání na vyzvání je otevřel. V pokoji bylo opravdu o poznání tepleji. - neobratným pohybem /hmatem zní divně/ Tak jediné, co mi trochu nesedí, je, proč má na krku přívěšek, který by měl údajně patřit někomu, koho zabila a event. následně pak případné vražedkyni sestry... ale jistě ho čistě teoreticky může nosit, ale mně to přijde nepravděpodobné. /stačilo by, kdyby ho měla s sebou v dlani, protože přeci přišla dětem vysvětlit další "záhady"/ A pozor, skořice má dost výraznou vůni, Petra jako inteligentní děvče by ji zřejmě rozpoznala a dobrovolně by tento šálek čaje nevypila, tak ať tam potom nemáš nějaké nesrovnalosti... Hezký den


ze dne 05.05.2009, 15:33:45
Miky: Děkuju moc za nalezení chyb :o) K tomu přívěšku se vrátím později, nebudu se tady o tom ted rozkecávat. Ještě jsme se chtěl zeptat - je příběh opravdu moc zamotaný, jak napsala amazonit? (to není nic proti její osobě, jen bych chtěl znát názor dalších lidí)

amazonit	04.05.2009, 5:24:33

V tomto díle jsi opět část tajemství poodhalil, které nad rodinou visí. Zdá se to být čím dál složitější, až zamotané... Těžko říct, zda bude vložení další postav, byť i mrtvé, plusem nebo naopak mínusem, pokud s ní nebude ještě dále trochu pracováno. Pak by se stala jen jakousi odbočkou na prodloužení. Je trochu paradoxní, když má přezůvky, snaží se jít potichu a přesto se jeho kroky rozléhají:-) - Jirka neobratným hmatem zastrčit knihu za sebe - možná bych dala pohybem -Ale mě je to líto víc - mně


ze dne 04.05.2009, 19:12:30
Miky: Děkuji za publikaci a komentář. K novým postavám - respektive postavě - neberu to jako plus nebo mínus (a čtenáři by také neměli); tato postava v mém příběhu je a patří do něj od začátku, proto jsem ji popsal. Kdybych ji vynechal, už by to nebyl "můj Adlerberg" :o) Budu se snažit, aby další díly vyzněly méně komplikovaně a zdárně jsme došli do kýženého a tolik očekávaného rozuzlujícího konce. Pěkný den.