obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915658 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39756 příspěvků, 5802 autorů a 392266 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Jak na to Žensku 3 ::

 autor Z.K.Blovská publikováno: 12.05.2009, 6:35  
Jak na to Žensku 3
 

5.
„Máma, pane! Máma, velkej pane!“ Ozývalo se mezi bušením na dveře. Křik sílil, a zdál se být skoro hysterický.
„Co to k sakru je?“
„Mami já sám, to jsou její děti, a mám pocit, že vyděšený jsou už dost.“
„No dovol! Neuměj zazvonit? Proč dělaj takovej kravál?“
„Jdi si vyšívat, nebo něco, já si poradím. Možná jen nedosáhnou na zvonek. A já snad bych si dal kafe.“
„Konečně rozumná řeč udělám ti kafíčko a svačinku. A ty vyhoď tu ječící zvěř.“
„Už běž, mami já to zařídím sám. Tak co caparti, rozhodli jste se mi rozmlátit dveře?“ slova se mu zasekla v ústech, když uviděl ušmudlaný vyděšený mrňata.
Dva páry uslzených očí rozšířených hrůzou na něj prosebně hleděly.
„Máma!“ zaúpěla dívenka
„Teče jí krev a spí“ pronesl chlapec pyšně sám na sebe, že to popsal správně.
„Kde spí?“ divil se doktor
„Na zemi přece!“ Zaškytala Evička a Adam dodal „Na zahradě. Děláme ohýnek a máma dělala křeslo. Teď jí teče krev na hlavě a spí.“
„Nemluví se mnou, mám už hlad“ prosila Eva
„Víte co raději se na ni koukneme spolu, třeba už nespí.“ Zkusil co nejklidnější tón a sáhl po kufříku který sotva před hodinou odložil. Děti se před ním rozběhli k zahradě. Nahlas si ulevil „ Pak že nikoho nepotřebuje. Husa! Spíš se bez chůvy vůbec neobejde. Jen nechápu, že tím vyvoleným dobrovolníkem mám být zrovna já. Jo, jo to není fůrie z andělskou tváří, takhle vypadá živelná pohroma.“ Naklonil se nad ní a popleskal ji po tváři.
„No tak vtsávat, na opalování je pozdě, a na spaní venku přece jen brzo.“ Ránu ohledávat nemusel na čele ji vyrostlo, ještě jedno čelo, a v něm tržná rána. Krev už skoro netekla a po pohmatu bylo jasné, že rána je pouze povrchová, ale pecka to bejt musela a pořádná.
„No tak co bude? Vstávat! Nebo máte novou taktiku na lovení opuštěnejch doktorů?“ zkoušel to dál
„Hele mrňě, podej mi tu vodu z bazénu, nejlíp tím hrníčkem to bude stačit.“
„ To nepijte pane, maminka říkala, že je jenom na koupání.“
„ Nebudu zlato jen mamince navlhčíme čelo“ chlapec poslechl, i když s nejistým pohledem doktora sledoval, jako by tušil. Celý obsah hrnku lékař vychrstnul mámě přímo do obličeje. Prudce sebou škubla. Usmál se.
„No, tak už jsme na světě!“ zmítala se, mrkala očima které se postupně rozšířili údivem, jak přicházela k sobě.
„Kde to, co to… ? Co tu chcete?“
„Co vám říká věta, dámo?“
„Co tu chcete?“ skoro štěkla a prudce si sedla
„Pozvali mě děti, rozkopáváním mých dveří, že by to bylo na mejdan?“
„Bolí mě hlava. Co se to stalo?“
„Tak znova. Dostala jste zřejmě pořádnou ránu do hlavy. Chtělo by to rentgen. Stále to otéká a otvor se zvětšuje.“
„Nic nechci! Žádnej rentgen, dám si obklad a bude to dobrý. Děláte jako by jste se nikdy nebacil do hlavy.“
„Jak chcete, dámo. A když už si jdete chladit tu hlavu tak bych si dal to kafe.“
„Jaký kafe?“
„Vy si to nepamatujete?“
„Pamatuju si všechno.“ Už jí zase oči jiskřili vztekem.
„No tak to kafe, turka bez cukru!“ pronesl a otočil se k dětem
„tak a je to mrňata. Už nespí, tak se kouknem, co nám ta maminka chystá k té večeři.“
„Máme asi maso.“ Kroutila se Eva
„ To jsou buřty. Velkej pane, umíš to udělat? Máma na to zapomněla.“
„nezapomněla, neboj a nějak to zmákneme, sami než si zchladí hlavu. Máte nějakej klacík děti?“
„Na co?“ Divily se.
„Nemáme.“ Kroutili se ve směru kam šel, a upřeně ho pozorovali. Když ale vytáhl nůž a zamířil k plotu, rozběhli se za ním.
„Tak a je to. Držet opékat, nehýbat a každý sám jako správný táborníci. Já jdu kouknout, jestli už je máma v pořádku určitě má taky hlad. Vy dva ani hnout! Hned jsem zpátky!“
„Jasně.“ Pronesl důležitě Adam a držel statečně dva pruty. Eva zápolila s jedním, plně zaujatá ohněm a opékáním. Doktorův hlas ji už vůbec nezajímal, ani nezvedla oči když mluvil.
Kde ta ženská sakra je. Napadlo ho, za tu chvíli už asi potřetí. Zamířil rovnou do domu.
„ Rozhodla jste se utopit?“ Zeptal se opřený o rám dveří a chvíli čekal. Zdálo se, že ho nevnímala a tak znova promluvil.
„ Že by jste stím nárazem ztratila sluch?“ otočila hlavu a proud vody ji zasáhl přímo do obličeje. Rozkašlala se. Když se napřímila nad umyvadlem, vyšlehly jí z očí plameny a z úst výkřik.
„Co za mnou furt lezete? Jste šmírák či co? Nebo se snad snažíte stát profesionální chůvou? Doufám, že to nemáte jako koníček!“
„No tak a dost! Jestli si myslíte, že jsem štěstím bez sebe starat se zrovna o vás tak to se pěkně pletete! Ti vaši smradi, mi div nevyrazili dveře hrůzou, že jste mrtvá. A před chvílí vypadali na to, že budou baštit i listí, jestli hned něco nedostanou. Možná je odnaučujete jíst, ale moc jim ti nejde. Pudy vítězí. V záchraně lidského života, jsem se šel podívat, zdali žijete a postaráte se o ty svoje ratolesti. To je celé. Potřebujete li po někom neustále ječet, kupte si psa,zlato!“
„Po nikom neječím! Kde je nějaké soukromí? Já na tohle nejsem zvyklá!“
„Tak to jsme dva. Mě normálně stačí poděkování, ve vašem případě za záchranu života. Zatím jste po mne pokaždé ječela, až takové pocty, jsem opravdu zatím nedostal!“
„Myslela jsem to jinak! Co kdybych byla třeba nahá, nebo tak něco. Vlezete klidně bez zaklepání!“
„Promiňte, nechtěl jsem vám zachránit život bez zaklepání. Jo a ta nahota. To se tak bojíte, že bych se zděsil natolik, že bych vám nepofoukal bolístku!“
„Žádný příště nebude, děkuji a vypadněte, vůbec nechápu, proč se s vámi ještě bavím!“
„Tak to vám přesně, můj vrozený šarm, léčím tělo i duši!“ Smál se už na plné kolo, když viděl, jak se krásně vzteká. Jen rychle uhnul, letěl po něm kartáč na vlasy. Zřejmě projev bezmezných díků.
„Zmizte, vy Houdini jeden!“
„Mimochodem, jestli vám paměť slouží, máte děti, a ty opékají buřty. Pokud jim ty klacky, co jsem stvořil, už dávno neuhořeli. Teda za tu dobu, co tu opěvujete moje přednosti!“ Zahlédl jen pár zděšených očí, přesto s úsměvem ve tváři. Je to vztekloun ale krásnej, navíc docela prima ženská. Ďábel byla určitě taky ženská. Napadlo ho. Když odcházel, ještě se otočil. Zahlédl jen děti, jak jí šermují klacky s buřty na koncích doktorce přímo před očima. Švitořili jeden přes druhého.
„Doufám jen“ bručel si pro sebe „že víc jak dva úrazy denně, si není schopna ztropit.“ Má tu být jako druhý lékař, ne další nemocný. Pro už tak přetíženého, unaveného lékaře. Nedej bože, ho chudáka vlastními úrazy vytížit, na plný úvazek. Chudáci pacienti, to by na ně řada asi nepřišla. Uvažoval dál.
„Jo a to jsme zatím jenom sousedi. Jestli bude spolupráce stejná jako spolužití, tak to máme před sebou čas děsu a hrůz!“



6.
„Skoro půlnoc a žijete! Dobrý začátek, tak to mi přeci jen někdo pomůže.“ Moc hezky se lekla, zkonstatoval v duchu.
„Už jste tady zase?“
„Tentokrát nejdu pomáhat já vám.“
„A copak? Půlnoc na krku, že by jste hledal parťáka ,na kopání hrobů. Pro úspěch léčby skonali sami, statečně a tiše.“
„Á, opět ve formě! Hele, máme práci. Takže jestli máte nějaký nádobíčko, teda kromě lopaty, tak vyrážíme na první lekci do terénu.“
„Nemám zájem o noční vtípky!“
„Nevtipkuji, dámo. Koukejte vstát a hned. Tady to holt není o pracovní době. Rvačka v hospodě, v plném proudu. Každá ruka dobrá. Nezírat! Myslím to vážně.“ Napřímila se
„Tak to jdu, jak jsem.“ Řekla už vážně. Cestou si přehodila kabelu přes rameno, mobil a klíče od auta. Pohodila s nimi.
„Říkejte kudy a jsme tam hned.“
„Služby všeho druhu, benzín nikdo neproplácí.“
„Dobrá začnu si tedy psát seznam. Nazvu to: Výhody vesnického doktora!“
„Bude hůř, toto není nemocnice.“
„To jsem si všimla. Buďte v klidu, zbytek víkendu budu pečlivě trhat prostěradla. Není nad to, mít dostatek moderního obvazového materiálu!“ Rozesmál se na celé kolo. Nakažlivý úsměv mu zůstal zbytek cesty.
„Zastavte tady, dál už bych nejezdil, z bezpečnostních důvodů.“
„Vidím dobře- tenkrát na záp. adě. Jdu hledat filmové hrdiny. Nezdá se mi to?“
„Nezdá! Jdeme.“ Sice vystoupila z auta, ale jen velmi nejistě přešlápla. Oči jí těkali z jednoho na druhého. Hlouček mužů, tedy jednotlivci v něm, ještě stále prosazovali svoje názory pěstmi. Několik se jich opíralo o zeď, držíce se za kde co. Někteří i vleže. Zrovna když se chtěla zeptat, kde začnou, vystrčila obří ruka, muže v řčerném.
„Ták otče, končíme! Ať máte sílu na nedělní kázání!“
„Farář?!“ vykřikla
„Tak, tak, začneme od něj. Služební pořadí.“ Vyrazili vpřed.
„Copak to tu máme za panenku, doktůrku? Copak nám květinka ukáže?“
„Ruce pryč! Je to doktor. Kdo nemá zranění okamžitě domů! Líp se to tu vytřídí.“ Obořil se na jinocha doktor, generálským tónem. Ten kupodivu poslechl. Udělal dva kroky, přejel jí očima od hlavy až k patě. Pokrčil ramena a odpotácel se. Popošli sotva pár kroků, než se ozvala tupá rána a nepříjemné křupnutí.
„tak to byl nos!“
„Myslela jsem, že davy zraněných jsou sečteny.“
„Nikoli, než skončíme, přibudou.“ konstatoval
„Máte představu, kde je jako budeme ošetřovat?“
„Vevnitř, jako každý pátek. Pojďte už, svatého muže bereme sebou.“
„No, jo, taky to byl jeho nos! Svátost bude mít bolesti!“
„Nebude, má v sobě tolik tišících prostředků, že by porazili vola.“
„Vypadá jako goliáš!“
„Pravda, trochu netypický farář, přesto oblíbený.“
„Oblíbený?“udiveně zvedla oči, když místní lékař, z hospodským Františkem strkali dvoumetrového muže, v černém hávu, zpět do dveří jasně osvětlených prostor. Rudé krůpěje stékali, nejen po jeho rukou, kterými si držel obličej. Když vstoupily, teprve jí došlo, jak vypadá nedorozumění na vsi! Osm zkrvavených mužů posedávalo u smradlavého moku, v mrazivém tichu. Na stole ležela žena s mokrým hadrem přes obličej, a mezi zbytky silónek, krvácelo něco původně jako kolena. Hana se nesnažila přemýšlet. Rozhodla se rovnou.Jejím prvním pacientem bude žena.Snad proto že je jediná.
„Oblíbený to on je. Nepomůže, ale potěší. Když bude něco nad vaše síly, pískněte. Pošleme to do města.“ Mrknul, a začal s omýváním muže. Svatý muž kupodivu mlčel.
„Jak vám je?“ zeptala se ženy a jemně se dotkla její ruky.
„Na hovno. Copak to nevidíš!“ pronesla zraněná dáma, aniž se pohnula.
„Co se tu vlastně stalo?“ zeptala se Hana a připravovala si věci.
„Coby, ten kretén měl blbý řeči, tak jsem po něm hodila popelník! Trefila jsem se. Jak naschvál. Chtěla jsem jen, aby ztichnul, vůl jeden.“
„Co vás tak rozohnilo?“
„No, jako vždycky! To víte, Fanouš špatně snáší, že Pepík není jeho. No a ten vůl, kdy prej budeme mít další, a jestli už na tom soused dělá.“
„To opravdu rozčílí. Kdo z nich, vám vylepšil to oko? Bude tam otok a modřina!“
„Fanouš přece, Vencu nemá rád.“
„Kdo je Venca?“
„Soused přece. Hele buďte jemnější, pálí to jako čert.“
„A ještě bude, máte to nejen oteklé, ale i pořádně odřené. Soused je ten, co s ním jako něco máte?“
„Jaký jako? Ten vůl je na to tak pyšnej, že to vykecá každýmu, koho potká.“
„Dopadla jste teda docela dobře, být to v jiný době, měla jste to za sebou.“
„Keci, Fanouš mě má rád, nedal by mě!“
„Vždyť vás praštil.“
„Napřed jo, pak mě bránil, když jsem se prala s Tondou.“
„Probůh, kdo je Tonda?“
„ten co měl ty blbí keci! Rosflákla jsem mu palici tím popelníkem. Vrhnul se na mě, to neměl dělat. Fanouš mu zlomil ruku. Ale parádně, auvajs kruci! Nežerte to tak. Jste ta nová co? Támhle sedí, blbeček, a koukají mu kosti. “
„Nová ano, teda tady, doktor jsem už dlouho.“
„Jéje, tak to vy jste ten jeho novej kolega, jo? Tak to se má Mireček na co těšit, on ženský nerad.“
„Včimla jsem si!“
„Kusan chlapa, co. Mě blb jeden, nikdy nechtěl. To nechápu, všichni si pochvalujou, jak umím potěšit. Ále, vem ho čert, třeba je na takový puťky, jako jste vy. Prej kdysi nějakou křehotinku měl, jenže to už je dávno. Hlavně že je normální, ne?“
„Jak to myslíte?!“
„No přece jako že je na ženský, a ne naopak.“ Už se jen usmála. Žena začala chrlit klepy, snad o všech lidech co zde žijí. Zahrnula ji množstvím informací o obyvatelích, které teprve pozná. Třeba to k něčemu bude. Pustila se do čištění jejích kolen, když se dáma lásky, ozvala znova.
„Hele doktorko, jděte po něm, dobrá partie. Bohatej, a jak tak koukám, jede po vás jako blázen. Div si neukroutí krk, jak pořád pokukuje!“
„No tak to jeho pokukování, je rozhodně o něčem jiném.“
„Vo čem jiným? Co to kecáte? Vidím, co vidím!“
„Já to vidím taky, bojí se o svoje ovečky, aby byli řádně ošetřený. Jsme hotoví, raději běžte pro dnešek domů. Myslím, že zážitků máte, dost.“
„No dyk jo, vemu Fanouše, to víte, čas na usmiřování!“
„Ano, to ano.“ Smála se Hana upřímně.
„No a jak říkám, chyťte se ho, hlavně majetky, majetky.“
„Koukám kolegyně, že už vás Růžena uvedla do obrazu. Ještě že je Fanda truhlář, co Růžo, jinak by jste se tentokrát nedoplatili.“
„Tentokrát?“ Pozvedla Hana oči v údivu, obličej plný rozpaků.
„Normálně si tady zaskotačí tak jednou. Dneska to vzali nějak z gruntu.“
„To víš, Mirečku, pořádná láska je vášnivá.“ Dodala Růžena, s úsměvem velmi laškovně.
„Kdybys chtěl, doktůrku, udělám ti život náramně vzrušující.“
„Jasně holka, budu si to pamatovat. Zatím si vystačím jako divák.“povzdechl a otočil se k Haně.
„Pro tyhle dva jsem zavolal sanitku. Z jednoho trčej kosti, z druhého, mám špatný pocit. Jeho hlava změnila na více místech povážlivě tvar. Možná otřes mozku nebo na mol. Špatně se to teď odlišuje. Necháme to profíkům. My dva dolepíme panoptikum. Třeba i něco. Naspíme. Tahle parta bude pospávat snad celou sobotu. Doufám jen že se nepohrnou do kutilských dovedností s kocovinou.“
„To tipujete nebo víte?“
„Skoro na sto procent vím. Mimochodem, pokud vám to nebude proti mysli, jsem Mirek. Byl bych rád, kdybychom si tykali. Zřejmě budeme pracovat spolu a tak se mi to zdá normálnější.“
„Jasně jsem Hana. Vy vole se, se říká hůř co?“ Usmála se nevinně.
„Připijeme si na to:“
„Sodou a nejlíp až to dokončíme.“
„Pacienti tohoto druhu neutečou. Hana. Docela zvláštní, na to, že vypadáte jako Merilin, jméno docela obyčejné.“ Zasmála se.
„Madona, Mirečku, Madona, kouzelná a živá, koukám, že jsem vám narušil půlnoční dostaveníčko.“
„Starosto, i ty zde?“
„I já, Mirečku, i já. Co dáma, oněměla úžasem, nad krásami města.“
„Nevypadá, že by ji hned tak něco vyděsilo.“ Podotkl lékař klidně.
„Máte otevřenou ránu na čele, starosto. Měli bychom s tím něco udělat,“ Konstatovala Hana.
„Propadlá řemeslu, Mirečku, propadlá, vždyť je to jen škáblá kůže, děvče. Než se vdám tak se to zahojí.“ Mávnul rukou, posadil se těžkopádně na židli a odhrnul vlasy z čela.
„Tak to máme kliku, starostíku co? Co bychom jenom dělali, kdyby jí ta práce nevoněla.
„Já bych věděl, Mirečku, já bych věděl!“ Tvářil se zcela významně.
„To já taky, myslím, že jí nepřechází zrak z vášní. Spíš ji jímá hrůza, z místních obdivovatelů.Holt to nejsou elegáni z města.na tohle nemůže být zvyklá."
„Milý Houdini, víš prd, na co já jsem zvyklá. To že jsme si potykali,neznamená, že jsem tady jen pro tvou zábavu."
„Hani,Hani, a já myslel, že právě proto tě starostík starostlivá koupil."
„Prevíte!" Odsekla s úsměvem ve tváři.práce jí šla od ruky. Nikdo z osazenstva z ní nemohl odtrhnout oči.Jejich pohledy mluvili jasně. ,,Pokoukáníčko." povzdechl si doktor.Jeho myšlenky byli rázem jinde. Ozvali se tak známé zvuky sanity a policie.
„No a večer je za námi." usmál se
„Zírám ,Mirečku, jen zírám." Vyčkával dál v sedě na nově příchozí.
„Hele starosto,my dva už máme hotovo,teď je to na tobě a povolanější.“
„Nemyslím, Mirečku, nemyslím. Nikdo je sem nezval!“
„I zval, já! Už mám těch vašich mejdanů, plný zuby. Pokaždé mi tu z toho uděláte kůlničku na dříví.“
„Zvedni si pojistku,prevíte lakomá.Neruš muže zákona. Ani oni, ani mi nemáme na hovadiny čas!“
„Tak co se tu vlastně děje?“ Otval se drsný hlas, muže zákona.
„Drobné nedorozumění,dobrý muži, nedorozumění. Vyřešeno. Jsem Pepík Král,starosta.“
„Král nebo starosta?“ Zeptal se policista. Otázku doprovázel hurónský smích.osazenstva lokálu.
„Starosta Král s Kostelce, příslušníku. Starosta.“ pronesl unaveně, ač se snažil o zdvořilost.
„Vtípky co, tak ty vás u nás přejdou!“ Zařval už zuřící příslušník.
„Nechápe, sousedé, nechápe nic.“ Konstatoval starosta k davu. Podíval se na klidnějšího muže zákona
„Víš ty co, hochu,seber tady kolegu, jeďte domů. Nikomu nic není,vyřešili jsme vše. My teď tady, potřebujeme spíš tyhle ty, tady!“ A ukázal na muže v bílem,kreří si povídali s novým lekařským duem, Kostelecké osady.
„To si vyřídíme teď a tady!“ Trval na svém policista,bloudil při tom očima lokálem.
Ostatní se věnovali pouze potřebným, raněným. Když viděl, že si ho nikdo nevšímá, přistoupil snad k nejopilejšímu muži v hospodě.Byl také nejvíce zramován.
„Kdo vám způsobil to zranění?“ po položené otázce, se opilý muž snažil chytit rovnováhu, a přitom koulel očima na tázajícího. Nakonec promluvil.
„No ty teda určitě ne manekýne, se tak leda zmůžeš na zbírání blejskavejch knoflíčků.Frajere!“
„Víte s kým mluvíte?!“ohradil se příslušník
„S přihřátým idiotem.“ odvrávoral opilec jiným směrem
„To byla urážka veřejného činitele!“Řval už „Slyšeli jste to všichni! Vaše jméno!“
„Já nic neslyšel.“
„My taky ne.“ přitakávali ostatní
„Tady nikdo nic neslyšel, ani neviděl, ty činiteli.“
„Vyřídím si to s vámi všemi,jinde a jinak!“ To bylo vše co řekl, plesknutí řádné facky ukončilo monolog.Chytil se v čoku za zraněnou tvář.Oči vyvalené jako šnek.
„Hochu, pojď od tud, tady lítá adrenalin už i vzduchem.Dáme frťana, a ten tvůj noschled tě odveze zpět na služebnu.To co se tu děje je jen sen.Já chudák hloupá, zvedl telefon v mladické nerozvážnosti.“ pronášel vážně stařík a táhl policistu i z jeho raněnou pýchou, k výčepnímu pultu.
„Nalej nám přátelskou, ať se tady klukovi, líp táhne noční.“
„Jsem ve službě.“Snažil se příslušník hájit.Okolí ho přestalo vnímat.
„To já taky kluku,tady ani pro jednoho z nás, není práce.Zločin se nestal.Mrtvoly nejsou, není co řešit.“
„Vy jste kdo?“
„Hrobař. Tak na tdravíčko mladej.“
„Ale ta rvačka, to se musí řešit.“
„Není co. Pár floutků, se sfackovalo pro ženskou sukni.Nedělej z toho vědu.“
„Jsou tady vážná zranění. Sepsat kdo koho napadl,to jinak nejde. Koukněte,tršej z nich kosti!“
„Všechno jde,kde není žalobce tam není soudce.“
„Jsou tu napadení!“
„Přestaň.Nejsou, povídám. Hele, kluci, tady mladej, má problém. Prej jste někdo napadenej?“
„No já ne, špatně jsem šlápnul.“
„Já uklouz!“ozvalo se pár hlasů z davu.
„Tak to vidíte,nikomu nic není, neuměj jen chodit.“ Chlácholil ho stařík dál.Mladíkovi začalo docházet, že jakákoli iniciativa, je zbytečná. Přidělal by práci jen sám sobě.
„Měl by jste si dát na tu tvář obklad.“ Pronesl doktor, pokynul na Hanu, tak tady jsou hotovi.
„Odcházíme, rady už si víte, všichni.Pokud ne,rušit až ráno, a to jen v bezprostředním ohrožení života.“
„Naschledanou.“
„Kolegyně chtěla říct zbohem.Paní doktorka pracuje až od pondělí!takže nerušit , vůbec.“Vážný projev zapůsobil. Trochu majetnicky, snad proto,aby ji chránil zasloužená volna. I on se o ně kdysi připravil. Byl mladý, dychtiví, a ta nepostradatelnost ho uspokojovala.toužil léšit kohokoli a kdykoli.Chvíli. Časem se to stalo obtížné a vyšerpávající.Teď už jen přijímal úděl, který si sám způsobil.
„Tak pro sebe, Mirečku, pro sebe si ji chráníš? Clapy tak to brzdíme.Tady nám pšenka nepokvete. Leda že by tady paní doktorka, dala přednost nám před tím mastičkářem nafoukaným!“
„Pane starosto, přeji dobrou noc.Pro dnešek, mate pravdu, vyhrál doktor. Takže se dobře bavte, pro dneček by bylo dobré se nezranit.Nerada bych se vracela.“ pronesla jemně, a mile. Rázně vyrazila ze dveří. Obdivně ji sledovalo mnoho párů očí, a jedny ji provázeli až k autu.
„Díky, slušná práce.podotýkám ve všech směrech, kolegyně.“
„No nápodobně, jsem ráda, že na poprvé, jsem do jámy lvové nemusela sama.“
„ Á první lichotka dnešního dne. Někam si to poznačím. Kdyby měla být poslední.“ Nechala slova bez povšimnutí,domů dojeli mlčky. Jedna půle domu tmavá a tichá,druhá osvětlená a silueta postavy v okně.
„Koukám že jsem ve výhodě, lícnu sebou a bude mi dopřáno usnout před dopadem. Dobrou noc.“
„Nesuďte ji tak přísně, jsem jediný koho má. Proto veškerou lásku cpe do mě, vrchem spodem. Bez ohledu na to jestli se mi to líbí nebo ne. Víte, až se pro vás někdo stane středem vesmíru, pochopíte o čem mluvím.“ Jen se usmála, neodpověděla. Věděla dobře o čem mluví.Věděla i to, jak může betmezná láska dusit, a jen málokdo tomu dokáže čelit.
„Dobrou. Mimochodem jsi mi zapoměl z té melancholie tykat. Nebo už to neplatí?“
„H´m, zřejmě né všechno mi pracuje na sto procent v tuto hodinu.Tak se hezky vyspi.“ Dodal z úsměvem, vydal se svou cestou. Otevřela dveře, pohladilo ji ticho a šero. Zastavila se až nad lehítky své andělské dvojky. Voňavé děti, pravidelně oddechovali.
„Rozhodla jsem se správně.“ zašeptala do ticha.Tak klidným a hlubokým spánkem už je neviděla spát dlouho. Pokývala hlavou. „Všem nám to tu prospěje.“Došlo jí že nejen příroda je čistá a zdravá. Jsou takový i lidé. Žádné intriky a a svinstva.Žádný kompilovaný velkoměstský životní styl. Málo kdy se jí stalo že byla ze svými činy, nebo rozhodnutím spokojená. Dnešek vše změnil.Dokonce i první dojem s ordinace přerazili odpolední události. Arogantní diktátor se změnil v solidního parťáka. Velmi dobrej doktor,navíc příjemnej společník do nepohody. Statečně unesl i její nálady,urážky a vztek. „Je to divný, to se musí proskoumat!“ řekla nahlas až se sama lekla. Myšlenky jí pádili hlavou podivným směrem.Hlavně žádné zbližování, nebo pletky. Kamarád stačí, nekazit si vztahy.Okřikovala se v duchu,přesto myšlenky tohoto druhu nemizely. Jestli pak je opravdu takovej jako se zatím zdá.Ulehla na vrzající lehátko, poslední myšlenka byl čas. Kolik je asi hodin. Ráno je tu Bet, a za ní šílená dřina. Chtěla mít vše hotové za sobotu. V neděli jen relax na zahradě.upadala do sladkého snění,každá hodina tady je lepší a lepší.


 celkové hodnocení autora: 87.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 3.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 44 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 amazonit 12.05.2009, 6:35:14 Odpovědět 
   Takže v tomto díle poprvé zakusila vesnické prostředí, co se lékařské práce týká...
Přiznám, že se malinko ztrácím, jako by ses příliš rychle rozeběhla, ženeš příběh hodně rychle dopředu, nebo tak trochu ,,přeskakuješ", např: přijdou děti, že máma ,,spí", lékař řekne něco ve smyslu, že si bere tašku, a pak už je u raněné...
Taky pozor na přímé řeči - příklad jsem uvedla níž, občas není jasné, komu náležejí.
No a velkým problémem jsou chyby. Chtělo by to někoho, kdo to pomůže opravit před vložením.

-Děti se před ním rozběhli - rozběhly

-na čele ji vyrostlo, ještě jedno čelo - jí vyrostlo ještě jedno čelo..., čárky jsou trochu problémem, že?

-„No, tak už jsme na světě!“ zmítala se, mrkala očima které se postupně rozšířili údivem, jak přicházela k sobě. - tady to vyzní, že tu přímou řeč pronesla raněná, nikoli doktor..., rozšířily

-Pozvali mě děti.., ..už jí zase jiskřili oči.., ..klacky, co jsem stvořil..,.. už dávno neuhořeli..,.. ovečky, aby byli.., ..pohledy mluvili - Y

-to se musí proskoumat - prozkoumat
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
It was her
Charles
V ohrožení (8.č...
alri
Půlnoční
Renzor
obr
obr obr obr
obr

únava
sasanka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr