|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (7. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 04.05.2009, 5:33
|
| *** |
| |
|
|
Bumerang
Nade mnou se růžovošedé mraky převalovaly po světle modré obloze, pod nohama se šklebila zohavená těla mrtvých válečníků a kolem bylo dusno, že se mi až chtělo odhodit krvavé oblečení. Kaileen ztuhla překvapením, ale brzy mě doběhla.
„Počkej,“ zastoupila mi cestu, „jdeš špatně. Musíme se vrátit pro koně.“
„Já zpátky nejdu,“ obešla jsem ji, aniž bych zpomalila.
„Potřebujeme koně,“ naléhala.
„Podívej se na sebe, na mě, potřebujeme se umýt.“
„To počká,“ přela se.
„Nepočká! Nemám na sobě místo, které by zůstalo bez krve.“
„Stalo se ti něco?“ zeptala se starostlivě.
„Ani ne, pár škrábanců.“
„Tak co je? Pojď, nemáme na to celou věčnost,“ tahala mě.
„Já tam nejdu!“ vytrhla jsem se jí. „Nejdu tam, nebudu je překračovat, nebudu se na ně znova dívat a nikdy, slyšíš, nikdy na toto území nevkročím!“
Nelíbilo se jí, že na ni křičím, nelíbilo se jí, že jsem zase slabší.
„V tvé sedlové brašně zůstala listina od Soy,“ přemáhala vztek. „Pomoci jí byl tvůj nápad a ještě větší hloupost byl ten zatracený kus papíru. Sice nevím, co v něm stojí, ale jsem dost chytrá na to, aby mi došlo, že bez té nicotné tretky se k Reddovi nedostaneme. Takové důležité listiny musíš mít vždy u sebe, sic by byly zničeny krví. Byla to tvoje chyba, ty ji musíš napravit. Slíbila jsi to a slovo bojovníka platí! Musíš najít Gira, protože on nosí glejt, který zachrání život nám, Reddovi i králi východní země!“.
„Vím,“ přisvědčila jsem zahanbeně, „ale nejde to.“
„To nemyslíš vážně!“
„Reddovi pomůžu, najdu jinou cestu, ale pro koně se z žádného důvodu nevrátím,“ znova jsem prošla kolem Kaileen.
Cítila jsem její pohled. Nohy mi ztěžkly, nechtěla jsem ji tam nechat stát, jenže vrátit se přes pole plné mrtvých, to nešlo.
„Lee, jestli odejdeš…!“
Stejně jsem odešla. Minula jsem pár vojáků a jako zvíře mě poháněl pud najít vodu. Aspoň kaluž. Mít na sobě zapáchající vodu nebo bláto bylo lepší než vrstva zasychající krve či krevní sraženiny. Přešla jsem kopec a narazila jsem na malý potůček. Voda v něm protékala pomalu, viděla jsem na sebe, na odraz zrůdy. Zavřela jsem oči a pomalu spouštěla ruce dolů, dokud se neponořily pod hladinu. Opláchla jsem si obličej. Je to dost? Když otevřu oči, koho uvidím?
„Je to lepší,“ ozvala se Kaileen, jako by vycítila, nad čím přemýšlím, „ale stojíš-li o radu…“
„Stojím, obzvlášť od tebe.“
„Oči nechej zavřené.“
Mohla to jen říct, ale přes zlobu a odpor, které ke mně cítila, se zachovala lépe. Smyla mi z rukou a tváře všechny stopy boje, kromě vlastních zranění.
„Ještě vydrž,“ upozornila mě a já jsem ji poslechla a pouze vnímala, jak teče voda a jak se Kaileen umývá.
„Můžeš,“ promluvila po delší době, otevřela jsem oči a konečně zase viděla, co už jsem znala. „Mám pocit, že nedaleko je řeka, ale nejsem si jistá.“
„Kéž b byla. Tady se celá neumyju.“
„Pojď,“ zvedala mě, „zkusíme ji najít. Rozděláme oheň, usušíme oblečení, jinak ta koupel k ničemu nebude. Cestou snad připravíme nějaké byliny, mohly by ten pach trochu překrýt a pak hned seženeme něco nového na sebe. A dál se uvidí,“ dodala.
Ze země se pomalu vytrácela tráva, půda se měnila v kamenitou, byl zázrak uvidět plevel, ne tak bylinu, která by nám k něčemu byla. Šly jsme tou vyprahlou zemí dlouho, nevěřila jsem, že by se tu našla kapka čehokoliv tekutého, ne tak řeka. Neměla jsem chuť s Kaileen mluvit, evidentně jsme měly každá své zážitky a otázky, ale nechtěla jsem o tom začínat, určitě by pak padl dotaz, co bylo mezi mnou a Coritou. Všimla jsem si, že si mě Kaileen prohlížela, musela vidět ošetřená zranění, obzvlášť ovázanou ruku, a když si to spojila s tím, že pak já jsem se starala o královnu, zřejmě ji napadlo, že jsem se nechovala úplně podle jejích představ a těžko by pochopila, že se ji snažím ochránit.
„Tak dobře, oheň asi nerozděláme,“ pokrčila Kaileen rameny, když jsme na sklonku dne dorazily k řece a cestou nenatrefily ani na malý keřík.
„Stejně už to uschlo,“ konstatovala jsem, hodila věci na zem a skočila do vody.
„Ty máš ale náladu. Jestli tam plavou nějaké masožravé potvory, asi raději dobrovolně vyskočí na břeh.“
„To bych jim radila.“
Trvalo, než jsme se vydováděly. Nakonec jsme závodily, kdo chytne holýma rukama víc ryb. Ani jedna jsme nic neukořistily, potom se nám společnými silami podařilo zachytit jednoho prcka, ale ta ryba nás doslova vyšplouchla.
„Nějak se mi to nezdá,“ zadívala jsem se na zničené oblečení, když jsme vylezly na břeh.
„Co máš na mysli?“
„Ty si to vážně oblečeš?“
„A co mám dělat? Přece tu nebudu pobíhat nahá? Hoď to na sebe, není zase tak teplo.“
S nevolí, ale nasoukala jsem se do toho. Prát nemělo smysl, krev stejně dávno zaschla.
„No tak,“ plácla mě po zádech, „hlavu vzhůru. Vyhrály jsme a ty se tváříš, jako bys ležela mezi Horns.“
„Vyhrály? Nikdy jsem neviděla tolik mrtvých. A té krve…“
„Varovala jsem tě, sama jsi viděla, jak jsou krutí.“
„Ano, také jsi říkala, že mám dávat pozor na házení sekerami, ale místo toho kolem létaly ruce a kousky těl a …“
„Mysli na něco jiného.“
„Třeba na koně?!“
„Třeba,“ bezradně pokrčila rameny.
„Na koně, jasně. Nejlíp na to, až je půjdeme hledat a cestou jen tak mimochodem projdeme polem plným mrtvých, že?“
„Zkus se trochu prospat.“
„Ty dokážeš spát? To ti závidím. Pořád cítím, jak do mě narazila část něčího těla.“
„V těchto bitvách se to stává. Nech to být, stejně to nezměníš.“
„Na tom snad nezáleží. Kaileen, lidé se cítí špatně nehledě na to, zda lze věci měnit.“
„Ty mě budeš poučovat?!“ vyštěkla. „Bojovala jsem ve více bitvách, než tys kdy viděla mrtvých!“
„A že jich bylo dost, obzvlášť, když mi Khar ukázal ty tvoje. Proč mám pocit, že je nevyužil všechny?“
„To stačí!“
„Máš pravdu, stačí. Kdybys přišla dřív, pomohla bys pár vojákům přežít.“
„Oni s tím počítají, chtějí padnout za královnu, za to je platí. A ne špatně,“ dodala pohrdavě.
„Podle tebe se dá život zaplatit? Kolik by sis vzala ty, abys ráda umřela pro královnu?“
„Já se nedám koupit! Nikým!“ řvala na mě a chytla mě za halenku tak silně, až jí zbělely klouby na rukou. „Tobě, zdá se, stačí málo.“
„Jak to můžeš vědět? Nebyla jsi u toho,“ oplatila jsem jí stisk. „Kde jsi byla? Kdes celou dobu byla?!“
„Dostala tě,“ pustila mě a já jsem instinktivně ustoupila, ale nebylo mi to nic platné. Bleskově vytáhla dýku a její hrot zastavila těsně pod mojí bradou. „Co pro ni máš udělat?“
„Co blázníš?!“
„Tak jaký úkol ti dala?!“ přestávala se kontrolovat.
Ty že bys nezabila sestru? Jako nic.
„Vyzvala mě ke hře,“ odpověděla jsem. „Nikdo nezvítězil, ale navzájem jsme si zachránily život. Proto mě nechala, vrátila mi zbraně a na oplátku jsem já za ni bojovala.“
„Jak jsi mě mohla po tom všem zradit,“ vyčítala mi a dýku dala pryč. „Myslela jsi, že nepoznám ošetřená zranění? Nejsem tak hloupá, abych si nevšimla, že se o ni staráš. Jak jsi jenom mohla?“
„Kaileen…“
„Dej mi pokoj,“ chtěla odejít.
„Neotáčej se ke mně zády!“ strhla jsem ji k sobě, na což ona reagovala prudkou ranou hřbetem ruky, kterou jsem nečekala.
„Chtěla jsem jen odpověď,“ dostala jsem ze sebe, když jsme to obě trochu rozdýchaly, „ale ty zřejmě nemáš žádnou, za kterou by ses nemusela stydět.“
„Měla jsem pouze jedinou – věřila jsem ti. Ale teď toho lituji.“
Byla opravdu zklamaná. Nezbylo mi, než použít starou řeč důvěry. Vůbec nezareagovala, když jsem brala do ruky meč. Stejně jsem ho hodila na zem, odzbrojila jsem se a nechala Kaileen, ať si vybere. Přítele nechá žít, v opačném případě se nestihnu ani pomodlit. Čekala, zda se budu bránit a zkusím ji přesvědčit. Poznala jsem, že si to přeje.
„Vyměnila jsem naše životy za život Ronyho,“ promluvila jsem plná strachu, ona věděla, že to není všechno, „a Lany.“
„Zajímavé, jak se tento prostředek směny stále přesouvá, až se nakonec vrátí tam, odkud vzešel,“ zasmála se škodolibě. „Seber si věci, odkdy se zbraně válí po zemi?“
Byla jsem na rozpacích, tato odezva mi nepřišla přirozená, ale asi jsem doposud nepoznala některé části Kaileenina nitra.
„To ses mi bála říct? Na těch dvou mi nezáleží. Vlastně ano,“ opravila se, „ale jinak, než myslíš. Dobře jsi udělala,“ pokývala hlavou a hrdě se na mě zadívala. „Vlka jsem z tebe vychovala,“ pochvalně se mnou zatřásla, „ano, tvrdou vlčici. Už nejsi malá Lee, avšak Corita tě zřejmě bude oslovovat pořád stejně.“
„Zakaž to královně,“ nevěděla jsem, co jiného na to říct.
„S ní to není jednoduché,“ rozhodila rukama. „Vyspíme se a zítra půjdeme dál. Pěkně jsi to zamotala, ale zase si nějak poradíme.“
„Tak se vrátíme pro koně,“ ustoupila jsem.
„Ale už si konečně vyber! Khar aby se v tobě vyznal, ty opravdu nevíš, co chceš. V tvém věku jsem taková dávno nebyla,“ prskala Kaileen.
„No výborně, teď si budeme navzájem ustupovat. Člověk ti chce vyhovět...“
„Copak jsem královna, abys mi musela vyhovět?!“
„To ne, ale někdy jsi paličatá jako ona.“
„Ještě mi řekni, že jsi na ni byla také tak drzá jako ke mně.“
... Trochu? Mít tě u sebe déle, přivážu tě ke stromu a rychle ujedu, [/i ]vzpomněla jsem si na slova Cority, na její vůbec první žert.
„Jste obě stejné.“
„Dovol,“ ohradila se.
„Buď ráda, že jsi u toho nebyla. Prý moc mluvím, říkala,“ přiznala jsem.
„Pravdu měla. A víš co? Zítra se vrátíme pro koně.“
„Tak přece?“
„Zalehni! Už nechci slyšet ani slovo. Připomínáš mi Isabeau, ale ta by vedle tebe neměla šanci otevřít pusu,“ naoko se zlobila.
„Obě jsme viděly, že to bylo naopak,“ hájila jsem se.
„Co jsem ti říkala?!“
„Vždyť už skoro spím.“
„Jenom skoro,“ zase musela mít poslední slovo.
Byla jsem ráda, všude, kde vládly uštěpačné poznámky Kaileen, jsem byla doma, byť to byla chladná kamenitá zem.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
