|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Kousek cesty - 1 ::
 Amater |
publikováno: 15.05.2009, 17:13
|
| 2 světová válka a kousek cesty napříč Francii s anglickým důstojníkem Drakem. |
| |
|
|
Kousek cesty - 1
Dunkerque 3. 6. 1940
Už devět dní je Němci bombardují. Dosud nechápe, proč se do nich nepustili plnou sílou, kterou disponují. Vojenských jednotek na to mají dost, aby je dokázali smést z povrchu zemského. Jediné co se za těch jedenáct dní obklíčení změnilo, bylo to, že je méně lidi, munice stále dost i zbraní, ale obvazy s léky nejsou a Němci zesílili ostřelování. Ze začátku by řekl, že to bylo takové vlažné. Jako když plácneš dítě přes ruku, ale když zjistili, že se evakuují, jejich frekvence dětských plácnutí se zvýšila až nepříjemně. I když poslední dva dny už to není tak hrozné. Možná přesunuli dělostřelectvo někam jinam.
Bomby i granáty dopadají na písčité pláže Dunkerque a vrývají krátery dost hustě a pravidelně. Rozhazují kolem sebe písek a člověk musí víc než chránit hlavu, chránit si oči.
Na obloze Německá letadla stíhají evakuační lodě. Je jim jedno, jestli to budou válečné lodě nebo malé šalupy posbírané podél pobřeží rybářům. Hlavně, že se to pohybuje. Co chvilku slyší Německé letky letící směre Anglie a cestou bombardují lodě nebo vyplivují do moře miny, které číhají na povrchu a vybuchnou při doteku s trupem lodě.
Zakličkuje a vletí do jámy, kterou právě vyryl granát. Otevře čutoru a zatřepe s ní. Prázdná. Sakra kdyby aspoň byla voda! Jenže jediná voda co tu mají, je slaná a tu pít… to se nedá. Už ani nemůže odplivnout z pocitu neutuchající žízně. Pohlédne směrem - jeho díra a začátek městské čtvrtě a stanu, kde má uloženo pár pacientů. Stojí hned vedle Červené karkulky, kterou pojmenovali podle červené střechy domu. Lehké případy obváže a posílá rovnou zpět a zůstávají jen ty vážné. Ale i tak je tam přeplněno. A od té doby co se vedle jejich nemocnice usídlil francouzský válečný lazaret je tam opravdu živo.
Na chvilku si sundá helmu britských expedičních jednotek a otře si čelo od potu. Je mezi posledními, kteří tu zůstali z losování, kdo zůstane a kdo půjde, ale je to spíš jeho blbost než hrdinství, které mu velí zůstat s raněnými a ošetřovat je. Mohl už několikrát zmizet a nalodit se na křižník nebo na tu jednu z tisíce malých lodí, které přijíždějí noc co noc k břehům a odvážejí vojáky nazpět do Anglie. A vždy poslal někoho jiného. Prostě je blbý a zůstane takovým. I otec, když se dozvěděl, kam se přihlásil, seřval ho jak malého kluka.
Měl pravdu. Jenže blbost je výsadou mládí a on tady rychle zestárl. Teď nejspíš by něco takového neudělal ani za nic na světě. Vzhlédne k jasné obloze. Snad letadla nevzlétnou. Uslyší charakteristický hukot letadel. Už zase letí, aby mohli shodit smrtící náklad bomb. Prozkoumá situaci před sebou, když někdo k němu vpadne.
„Běžíme!“ zařve a oba dva se přískoky vydají k dalšímu písčitému kráteru. Jsou už blízko města.
„Jamie, co ty tady?“
Ten se zakření. „Docu vás přece nemohu opustit. Začíná jít do tuhého. Máme zbraně, máme munici, ale lidi nejsou, nic není. Chci do Anglie a napít se dobrého studeného irského piva v příjemné hospůdce a neslyšet řev kanónů.“
„Německé pivo je také dobré.“
„Cha raději to nikde neříkejte. Hoši jsou naštvaní, že bereme i Francouze a když zaslechnou - Němec, střílejí a skřípou zuby. Mají toho plné oči. Jdeme?“
„Jasně!“ Oba vyběhnou a rychlými přískoky se dostanou k prvním domům města. Začínají probíhávat kolem zdi polorozbořených budov a tiše se modlí, aby na ně nespadly, jak jsou poničené od odstřelování německým dělostřelectvem. Dostanou se k stanu a jsou rádi za ten prostý červený kříž na trávníku, který přece jen Luftwaffe respektují. Vytřepou písek z oblečení a Ethan zjistí, že ho začíná silně nesnášet.
„Ethane, rychle!“ Ethan odhodí helmu do rohu a přiskočí k stolu, na kterém leží tělo. Jedním pohledem zjistí, co se stalo. Rozervaná ruka. Střepina. Nesnáší střepiny víc, než cokoliv jiného. Napáchají více škody než kulka. Rychle zaškrtí ruku a sundá provizorní obvaz. „Díky bohu, že tu jsi. Vůbec nevím co dělat,“ řekne ustaraně jeden z pacientů. Vyzná se trochu v ošetřování a tak tu zůstal ve stanu čekaje na konec války. Jsou tu poslední volná místa a i ta za chvilku budou plná, si hořce pomyslí Ethan.
„Vydezinfikovat, zašít a máme ještě nějaké analgetikům?“
„Nic.“
„Tak alkohol.“ Pomyslí si, že stejně nemá moc šance. Domu cestují většinou jen zdraví lidé. Posmutní. Ale i tak udělá maximum na jeho záchranu. Vůbec má kliku, že je zdravý a nic mu není. Dokonce za celou tu dobu, co je doktorem v expedičním sboru, tak neschytal žádné zranění. Někteří mu začali říkat Klikař Ethan.
Za ten rok, co je u expedičního, se musel naučit dělat všechno. Když se hlásil, myslel si, že bude mít na starost jednoduché zákroky. Takové jaké se učí na medicíně. Jenže, co začala válka, zjistil, že všechno je na hlavu a pokud něco neudělá, tak pacienti zemřou jen proto, že nezná postup jejích záchrany. A on nerad někoho ztrácí.
Hned první byla amputace nohy. Ruka se mu tehdy příšerně třásla a nebyl nikdo, kdo by to mohl udělat, protože ostatní měli plné ruce práce. Pak si vzpomněl na otce. „Buď to uděláš, nebo padej od toho!“ Udělal to. Po nocích a chvilkách klidu studoval operace a další věci nezbytné k vykonávání chirurgických zákroků. Praxi měl přímo na stole a on se učil velmi rychle.
Poslední dobou má pocit, že dělá jen jedno. Zašívat, zašívat a řezat. Pomalu má pocit, že je spíš řezníkem a švadlenou než doktorem. Jako anestetikům se podává všechno, co uklidní pacienta. Nejdřív to byly léky, když došly léky, podíval se alkohol a nakonec lehkým případům nic. Hlavně, když to vydržel.
„Hotovo mladíku!“ povzbudivě se usměje na tvář lesklou potem a vytřeštěné hnědé oči trochu opilé jak do něho Jamie naléval víno. Bylo by pro něho lepší, kdyby omdlel, pomyslí si Ethan. Ruce důkladně umyje mýdlem a opláchne vodou. Aspoň nějaká dezinfekce. Vytáhne z blůzy cigaretové pouzdro. Otevře je. „Sakra!“ zakleje a zaklapne. Vždy po operaci má šílenou chuť na cigaretu. No bude se muset spokojit s ničím. Zaposlouchá se do zvuků války.
Připadá mu, že neslyší už žádné jiné zvuky než střelbu, bouchání a sténání pacientů. Jestli bude válka trvat dlouho, přijdu o uši, pomyslí si a přeje si zapálit cigaretu. Tolik po ní touží.
„Ethane!“ Ethan Amine Drake otočí se za hlasem Jamieho. Usměje se. Ze začátku ho oslovoval kapitáne Drake, ale před dvěma dny toho nechal.
„Co je?“ Jeho ošetřovatel. Jediný, který zůstal a i dnes ho pošle na loď a do Anglie. Udělal tady toho dost. Bude to pro něho lepší.
„Ten pacient je neklidný.“
„A co jako mám dělat?“ řekne nevrle. Do jisté míry úplně znecitlivěl vůči lidské bolesti. Otupil se, jak říká pochmurně. „Nic nemáme.“
„Já vím. Možná by pomohlo, kdybyste k němu zašel?“
Ethan se postaví a jde dozadu k pár lůžkům. Nedávno se jedno uvolnilo a teď tam leží ten mladík s rukou.
„Děkuji. Bolí to.“ Oči se mu lesknou alkoholem a na čel se perlí pot.
„Já vím,“ řekne účastně. „Bude to dobrý. Máte to krásně zašité a uzdravíte se. Rozhodně ještě pár děvčat ji obejmete.“
„Michael, doktore. Myslíte, že budu moci jít pryč?“ Má lhát nebo ne?
„Určitě. Dnes v noci můžete jít a určitě se odtud dostanete.“
„Je to peklo. Nikdy jsem peklo neviděl, ale určitě vypadá takhle.“ Ethan si pomyslí, že ten mladík má pravdu. Tohle místo s kouřem, s pachem těl a krve, s ohněm z budov a střílením je peklo doopravdy. Na každém kroku utrpení. Peklo. Ano, tak nějak si i on představuje peklo.
„Mám doma dívku. Jmenuje se Simone a je krásná. Víte, chci se k ní vrátit,“ podává mu černobílou fotografii, na které stojí usmívající dívka s kotětem v rukou. Ethan ji přijme a hledí na ni. Vrátí ji zpět do mladíkovy kapsy u vojenské blůzy.
„Spěte. Až nastane čas, vzbudíme vás.“ Michael přikývne a zavře oči. Cítí, jak mu bolest v paži pulsuje a škube. Před očima má obraz Simone se zmrzlinou a směje se na něho. Vrátím se k tobě, přísahá.
„Usnul.“
„Pak možná má šanci. Jsem Jamie unavený. Dnes odjedeš. Byl jsem na velitelství vyzvědět situací. Moc toho nevím, ale evakuace je skoro dokončena. Dnes je poslední den, kdy to nejspíš půjde.“ Jamie přikývne. Má rád kapitána. Je to fajn chlap, který spíš hledí na ně, než na sebe. Je posledním z doktorů na této bohem zatracené výspě pekla. Jo, ten mladík správně pojmenoval to místo.
„Pojedete taky, ne?“
„Pojedu, i když ti řeknu, při představě co nás čeká… Byl bych raději, kdyby válka nikdy nezačala.“
„Kurva, nenávidím Němce!“ Ethan pokrčí rameny. Jak z vlastní zkušenosti ví, jsou lidi a lidi. Jenže je fakt, že tuhle válku začali oni a nemuseli. „Kapitáne, cigáro?“
„Naval je sem!“ zatahá ho za ucho. „Kdes je sebral, přiznej se!“ Jamie se unaveně zasměje.
„Myslím, že to byl nějaký Francouz. Už je nepotřeboval a my ano.“ Ethan si povzdechne. Když se to tak vezme, tak je jedno kde je vzal.
„Jdeme ven!“ Za chvilku z těch dvou cigár by se uvnitř lidi začali dusit. Vyjdou ven a sednou na bobek u látkové stěny stanu. Zapálí si cigaretu a pozorují jasnou oblohu.
„Nějak zpomalili palbu.“
„Jen chvilkové ticho a oni začnou do hodiny znovu. To víš, musí se naobědvat.“
Jamie se odmlčí a blaženě vtáhne do sebe kouř. „Je jako před bouří. Myslíte si, že je konec?“
„Tady ano, ale jinak je to začátek.“ Slastně popotáhne cigaretu. Cítí, jak se nervy uklidňuji. Přimhouří oči. „Bude krásná noc a světlice už jsou blíž a blíž. I u nás palba utichá a kulomety tolik neštěkají.“
„Bylo by lepší, kdyby nebyla, ale zas na druhou stranu je to zázrak, že průliv je tak klidný. Aspoň to tak povídali ti, co to tady znají.“
„Já vím.“ Mlčky společně kouří až dokonce. Nedopalky upustí na zem a chvilku ještě sedí. Unaveně. Už ani nepamatují, kdy naposled spali.
„Kapitáne, máte děvče?“
„Nemám. Nejdřív studium, potom práce a teď jsem tady v té mizerné lapálii.“
„Já taky ne, ale chtěl bych ji mít. Až se vrátím do města, nějakou si najdu. Bude hezká, ale hlavně milá a bude muset umět dobře vařit. Mám rád dobré jídlo, ale to je vidět, že? “ zatahá se za volnější uniformu. Všichni tu zhubli. „Možná si otevřu nějakou hospůdku.“ Ethan se usměje. Taky má rád dobré jídlo a zvlášť od jejich kuchařky Samanthy. Ta umí vařit přímo božsky. Být teď v domě otce a jíst její hříšné medové koláčky nebo pečeného králíka. Polkne.
„Docteur!“ křikne někdo a vleče k nim tělo. Ethan vyskočí a běží k tomu muži. Ihned si uvědomí, že je to Francouz. Ze začátku byly oba lazarety oddělenější, ale teď jsou promíchání, jak jedni ubývají a druzí zůstávají. Je rád, že umí francouzsky.
„Co mu je?“ ale cítí krev, i když je všude kolem něho. Zřejmě francouzští doktoři mají plné ruce nebo už je to jedno. Opět bude řezat a jemu to už začíná být jedno, kdo je tím pacientem. Dokonce mají v hlavním stanu sestřeleného Němce. Vtáhnou ho dovnitř a položí na provizorní chirurgický stůl. Zachmuří se. Chtělo by to krev. Jenže na takové finesy tady prostě není čas. Uvolní kus hadru, který zaškrcoval tepnu.
„Jamie, amputace!“
„Docteur, musí to být?“ optá se zoufale zdravý voják. Ethan se podívá do jeho až příliš dle něho mladého unaveného obličeje. Vypadá, že i on už nespal pěkných pár hodin. Přikývne. „Je to můj bratr. Bude žít?“ Má lhát? Nebo nemá? Už je z toho zničený, jak se musí rozhodovat, co říct a přitom neví, co bude dál.
„Nevím. Jednoduše nevím, jestli to přežije nebo ne, ale podívejte se na nohu sám. Co mohu dělat?“ Klidně se dotkne otevřeného masa, napůl roztříštěné kosti. „Už zázrak je ten, že došel až sem. Udělám, co mohu. Máte stejnou krev?“ napadne ho. Jsou bratři a mohlo by to pomoci.
„Oui,“ usměje se nejistě. „Zachraňte ho. Zůstanu tu s ním.“ Ethan pokyne Jamiemu a ten připraví infúzi rovnou do žil toho bratra Francouze.
„Jak se jmenujete?“ zatímco si rozkládá, co bude potřebovat.
„Já jsem Simon a on Chavier, docteur. Umíte perfektně francouzsky.“ Ethan neodpoví a začne řezat kus zbývající kosti. Simon odvrátí hlavu a drží se za žaludek, aby nezvracel. Ten šílený zvuk kosti a pilky. Konec. Ethan odhodí nohu do kbelíku vedle stolu a začne ji sešívat nejlepšími stehy, na jaké se vzmůže. Ten na stole už dávno je v bezvědomí, což je jenom dobře. Neuvědomuje si pozdní hodinu. Dá tomu Francouzovi poslední léky, které má a přenese ho na lůžko. Vedle něho mátožně si sedne jeho bratr. Starostlivě se dívá na svého mladšího bratříčka. Snad ho ten Anglický doktor zachránil.
„Merde!“ zašeptá vztekle. Pak vzhlédne k doktorovi. „Merci, docteur.“
Ethan mávne rukou a přikrčí se, když do zahrady domu spadne granát nebo něco jiného? Čert to vem. Všechno tohle zabijí. Nemá rád válku. Válka je špinavá.
„Kapitáne Drake!“ dovnitř se vbelhá pacient sholí v ruce. Na tváři zachmuřený úsměv. „Máte se dostavit k majoru Newmannovi!“
„Merde!“ zakleje rozkošnicky Ethan. Zapomněl se tam stavit. Ta francouzština přece jen k něčemu je. „Za chvilku přijdu.“
„Za hodinu.“
Ethan mrzutě přikývne. Jojo bude tam a co jeho pacienti? Ti se mají o sebe postarat sami nebo co? Někomu tam vynadá a nejspíš to nikdo nebude. Stejně jsou všichni unavení a nejraději by si lehli a spali. Závidí svým pacientům i těm, co jsou už doma, pokud se jim podařilo přeplavit La Manche. I oba kuráti odjeli.
„Jamie. Postarej se o to tu, ano. Za chvilku budu zpět. Jen se dozvím, co chtějí. Kdyby ne, vzbudíš Michaela a půjdete. Je to jasné? Je to rozkaz Jamie. Chci tě po válce vidět.“
„Rozkaz, kapitáne!“ vyhrkne Jamie a předpisově srazí paty k sobě. Zasalutuje, ale zubí se od ucha k uchu. Ethan si prohlédne uniformu od krve. Ať jdou někam. Na rozdíl od nich se aspoň snaží. Ne, zamítne. Všichni se snaží přežít v téhle válce a dostat se domu. Od prostého vojína až po velitelství. Nesnáší válku. Proč jen se k ní dával? Je blbec.
Vyrazí ven. Kličkuje a snaží se pořád pohybovat vpřed. Už dávno zjistil, že ten kdo se zastaví, většinou se zastaví navždy. A on nechce umřít. Chce ještě vidět svoji rodinu, ochutnat koláčky jejich kuchařky a otevřít si praxi doktora v některém z menších měst Anglie. Ošetřovat zraněné bolístky dětem, stejně jako poslouchat stížnosti znuděných paniček a starších lidi.
Není to daleko, ale i těch pár metrů je pro něho hodně. Před budovou se nadechne, uhladí si uniformu, prohrábne si vlasy a sundá helmu. Nacpe si ji pod paží. Narovná se.
„Kapitán Drake se hlásí.“ Rozhlédne se po místnosti zaplněnou vojáky a mezi nimi těch pár ošetřovatelů, co si vylosovali, že zůstanou. Všichni mají kruhy pod očima z nevyspání. Za stolem někdo spí, ale nikdo ho nebudí. Většina ošetřovatelského personálů odjela prvního června a už je dávno v Anglii.
„Kapitáne, vítejte. Jak to jde?“
„Svinsky, pane. Nic nemáme. Dnes jsem dal poslední léky. Jak dlouho?“
„Zítra, možná dnes končíme.“
„Myslel jsem si to, pane. Co ranění, majore Newmane?“ Ví, přesně co s nimi bude, ale optat se musí.
„Podle zranění, ale zůstanou. Zůstává tu asi celkem čtyřicet tisíc lidi. Hodně Francouzů. Naše jednotky jsou skoro pryč. Už nezvládáme obranu, jak mi bylo řečeno. Francouzský generál se opevňuje, ale chtěl bych, aby Karkulka zůstala tak jak je. Neopevněna. Doufejme, že budou respektovat červený kříž. S raněnými… Nemůžeme s tím nic dělat.“
„Rozumím, pane.“
„Vy odejdete. Je to jasné. Lékaře potřebujeme u nás doma ne tady. Zvládnu to tu.“
„Rozkaz. Mohu odejít?“
„ Jistě.“ Ethan zasalutuje a odejde. Venku se opře o zeď. Bože, čtyřicet tisíc vojáků z asi čtyř set tisíc. Ty nejlepší a nejzkušenější jednotky už dávno byly evakuovány. Anglie získala skoro půlmiliónovou armádu, a kdyby Německo chtělo, nedostal by se odsud ani jediný. Možná je to jejich první chyba. Něco mu říká, že válka hned tak neskončí. Tohle je zázrak a on se pokusí v noci odjet pryč. Řekne otci, že měl pravdu.
Otřese se a vyrazí na zpáteční cestu. Dobíhává k stanu, když nedaleko spadne granát. Nesnáší to, když leží tváří v trávě ohromený výstřelem a v uších mu zvoní bolestí. Snaží se pohnout, ale tělo odmítá spolupracovat s mozkem. Lehne si. Nanejvýš tu zůstane. Někdo jiný místo něho pojede přes kanál. Nesmyslně pozoruje zeleň a přemýšlí, kdy zemře. Promítá se mu všechno, co zanechal v Anglii a co ještě by měl před sebou. Kromě rodiny nemá doma nikoho. Nemá ani komu psát milostné dopisy. A on rád píše.
Z ničeho nic ucítí, jak se mu vrací život do končetin. Pohne se. Pohybují se, zajásá a plazí se dál k stanu. Každý metr mu připadá jako kilometr a každá sekunda, kdy je na tom kusu země mu připadá jako věčnost. Pořád si opakuje: Ještě kousek. Ještě kousek. Doplazí se k plátěné zdi a zakřičí. Konečně aspoň se mu vrátil hlas.
„Kapitáne!“ zděšeně zvolá Jamie. Popadne ho pod paží a vleče ho dovnitř.
„Díky Jamie. Dnes večer pojedeme a budeme se modlit, abychom to přežili.“
„My dva přežijeme všechno.“ Ethan přikývne. Chce se mu spát. Jak dlouho nespal? Pokouší se to spočítat a vždy se na nějaké té hodině zasekne.
„Kapitáne!“ třese jim Jamie.
„Co… co c.. Co je?“ vykoktá ze sebe a lapá po dechu. Tak hnusný sen ještě neměl.
Jamie mlčí. I on má noční můry. Vlastně všichni se tady budí s výkřikem hrůzy a třesoucíma se rukama. „Večer.“
„A já prospal. Měl jsi mně vzbudit.“
„Byl klid. Jen nějaké menší zranění a to jsem ovázal. Potřeboval jste si odpočinout. Už jste dva dny na nohou.“
„Aha. Nějak jsem nemohl to spočítat. Co ostatní?“
„Zůstávají a Michael odešel. Zatínal zuby bolestí, ale šel. Možná to dokáže. Děkuje vám.“ Ethan přikývne. „Kabát, kapitáne.“ Ethan se obleče a pak přejde k francouzským bratrům.
„Je mi líto.“
„Docteur, vy za to nemůžete. To ta prašivá válka.“ Ethan pozoruje jeho klimbající hlavu. Chce se mu spát, ale pořád bdí nad bratrem. Podívá se na zorničky a pak zkontroluje tep, čelo a nohu.
„Pokud mu dopřejí klid, bude v pořádku. Odkud jste?“ je blázen, že tu ještě stojí a ptá se, kde ti dva žili. Měl by jít na pobřeží.
„Livorne na sever od Dieppe. U moře. Je tam krásně. Stavte se tam po válce. Rádi vás uvidíme.“ Ethan pozoruje jeho zasněný pohled. „Nejspíš ho dlouho neuvidíme.“ Ethan neví, co na to říct. Padnou do zajetí a to jsou vždycky zajatecké tábory. A jemu stačilo číst vzpomínky lidi, kteří na ně vzpomínali z první války. Málo jídla, úplavice a nemoci. Hrůza. Pokud člověk je přežil, byl rád. Ne, nechtěl by se tam dostat.
„Au revoir,“ tiše řekne a zapne si plášť od uniformy. Jamie mu podá čepici, kterou Ethan vztekle zmuchlá a schová do kapsy. Otevřou dveře a vyjdou do zapadajícího slunce. Jindy by je obdivoval, ale dnes jen zvedne hlavu a zaposlouchá se. Startují.
Cítí je vibrovat ve svém těle. Možná je to předtucha. Vyrazí vpřed k moři. Musí tam přečkat do přílivu a k prvním lodím. Na molo ke křižníku se nedostane. Bude muset do jedné z těch malých lodí. Je to nedaleko a přece mu připadá, že ta chvilka je staletím. Lehne za keř. Teď čekat. Vytáhne dalekohled, pozůstatek od nějakého Francouze. Nedaleko uzří pár podivně zkroucených těl ležících v písku, kterým omývá slaná voda nohy. Válka je špinavá, opět si pomyslí a pohlédne na nedalekého Jamieho, který ostražitě pozoruje oblohu. Vedle nich jsou další vojáci. Pláž je doslova narvaná k prasknutí a stačilo by, kdyby stíhačky to pokropily kulomety a je z nich sekaná. Nechápe, proč Němci nepoužijí letadla, a kdyby k tomu přidali několik tříštivých bomb, rozhodně tolik lidí by se odtud nedostalo, pokud vůbec nějací.
Zanedlouho začnou ostřelovat pláže a oni dva budou muset se dostat k moři a kus plavat. Ani příliv k nim nedostane malé lodě tak blízko, aby se k nim pohodlně dostali. Moře není studené, ale teplým by je taky nenazval. Sundá si kabát. Táhl by ho ke dnu. Občas se oba přemístí a s bušícím srdcem vyhlíží lodě. Kolem nich se válí přilby, zbraně a pásy s nábojemi.
Začalo to, když uslyší německé dělostřelectvo. Jako by je nemohli nechat pokojně odjet. Nechávají tu všechno, kromě sebe. Zbraně, munici, vozy, všechno. Odloží černou pistoli. Je mu k ničemu. Povzdechne si. Jak dlouho ještě? Přiloží si dalekohled k očím, ale nic nevidí. Zná ten pohled. Najednou se vynoří tisíce šedých stínů a vojáci se začnou jeden přes druhého k nim drát. Otočí se s úsměvem k Jamiemu.
„Jami… neeee! Sakra!“ vrhne se k němu a sevře v náručí. „Merde!“ zařve hlasitě. Proč zrovna on? Čím si to zasloužil? Chtěl si najít dívku a možná si otevřít restauraci jak mu dnes povídal. Všimne si, že mu chybí půlka paže a ten pitomec ani necekl. Jsi hlupák Jamie. Jsi velký hlupák. Nějak by to šlo zařídit a pak uvidí ty šedé stíny vynořující se z moře. Připadají mu jak bájní tvorové. Záchrana nebo smrt? Protože i moře je nebezpečné a umí pohltit ty, kteří se na nich plaví. Pustí z náruče Jamieho a stejně jako ostatní se rozeběhne do moře. Nevšímá si ničeho a stejně jako když běžel po pláži, teď plave k lodi. Kolem něho ve tmě plavou další vojáci. Občas zaslechne zaklení. Někteří nezvládají boj s mořem a on slyší výkřiky tonoucích. Na chvilku zavře oči, ale pak je otevře. Kéž by mohl zavřít uši. Zatvrdí se. Nejde jim pomoci. Teď a tady jde každý sám za sebe. Jde o záchranu života. Tam první loď.
„Není místo!“ křičí z paluby a strhávají ruce pryč z boku lodě. „Je přetížena!“ slyší nejspíš kapitána. Zaslechne motor a pozoruje odplutí lodě z místa, kde stála. Jiná loď. Musí se k ní za každou cenu dostat.
Tady tahle je ještě poloprázdna. Chytne se okraje a snaží se přes něj dostat. Nějaké ruce ho tahají na palubu. Klesne na ni a oddechuje. Nic nevnímá a únavou zavře oči. Je na lodi a odjede z toho pekla. Někdo po něm hodí pokrývku a on vděčně se do ní zachumlá. Ještě cesta kanálem. Bože prosím.
„Ještě čtyři a víc nemůžeme vzít.“
„Vím to. Dnes jedeme naposled,“ zaslechne cornwallské nářečí. Je tu a dostane se domu. Vděčně se uvelebí na studené palubě. Domů.
„Tak ještě ty a ty. Tenhle je mrtvý. Nezvládl by to.“ Ethan slyší šplouchnutí. Nezvedá se, nedívá se, kdo skončil v moři. Opře se o bok lodi a pozoruje šťastlivce, kteří jsou tu s nim.
„Díky kapitáne!“ zamumlá. Odezvy se nedočká. „Tak poslední a startujeme Charlie.“
„Jasně.“
„Počkejte!“ zaslechne a ztuhne. „Sakra proč?“ ne neozvu se. Nechám ho tam. „Počkejte na mně. Už nemohu!“
„Jedeme, Charlie! Víc se jich tady nevejde. Jestli zpomalíme tak se nikam nedostaneme! Máme před sebou celý průliv.“ Nedaleko osvětlí oblohu světlo. „Mina!“ někdo prohodí.
„Počkejte!“ Ty vesmírný idiote. „Vyměním se s ním,“slyší sám sebe říkat a vymotává se z teple pokrývky.
„Jste blázen nebo je to váš brácha?“ zavrčí kapitán a zvažuje. „Tak dělejte!“ Ethan zkřiví rty. Nějak ten zajatecký tábor přežije. Michael, by ho nejspíš nepřežil nebo ano. „Kurva!“ zakleje polohlasně.
„Blázen.“ A pomůže Michaelovi na palubu. Ví, jakou bolest musí cítit v paži, za kterou ho tahá. Kapitán pokrčí rameny a hlídá oblohu. Za chvilku se ukáže měsíc a budou tu jak holubi na střeše. Jen se do nich trefit.
„Kapitáne Drake!“ ozve se unavený hlas. „Zvládl jsem to. Zvládl.“
„To víš, že jo. Pozdravuj jí!“ Pomůže mu na palubu a pak sklouzne do vody. Loď se začne pohybovat směrem k Anglii.
„Počkejte! Doktore!“ ale to už Ethan plave k další lodi, i když ví, že nemá šanci se k ní včas dostat. Zanedlouho už jsou malé lodě pryč. Nakonec si to zamíří k břehům Francie. A to jsem chtěl na opačnou stranu. Zítra je konec. Jestli bude mít štěstí, jestli to zvládne, tak se mu podaří vyhnout táboru. Rozhodně pro to udělá maximum. Vyleze na břeh a stojí jako další vojáci, kteří se dívají za loďmi. Pozoruje vybuchující moře pod dopady bomb a granátů. V dálce ještě vidí nějaké lodě se blížit, ale unaveně je nechá být pro jiné. Najednou se mu nechce bojovat s mořem a vojáky o místa na palubách. Otočí se a jde pryč. První čeho se musí zbavit, tak to je mokré uniformy. Najde podobně stavěného muže a začne se svlékat.
„Proč jsi, Ethane, takový pitomec?“ nadává, když si svléká holínky. Je mokrý. Stojí nahý a neuvědomuje si, že každou chvilkou může zemřít. Vybral si sám. Je teď na cizím válečném území a musí si nějak zachránit kejhák.
„Posral jsi to důkladně. Být tady otec, tak tě seřeže do krvava,“ mumlá. „Medaili by mi rozhodně nedal.“ Jenže mu toho kluka bylo líto. Kdyby se o něm nedozvěděl víc, možná by ho nechal na pospas moři a bylo by to. Jenže on se o něm za tu krátkou chvilku dozvěděl tolik věcí. A některé, které ani nechtěl znát. Jako fotografii jeho snoubenky Simony.
„Blbče! Osle!“ sípá a převléká se do suchého, i když krvavého. Francouzská uniforma. Je to fuk. Ten jejich jazyk ovládá stejně jako angličtinu. Navlékne si kalhoty.
„Zlatá maminka,“ zabručí. Teď je vděčný, že maminka trvala na tom, aby se naučil důkladně její jazyk. Jasně ošklíbal se, ale po pár přiložených ranách rákoskou na zadek přestal a učil se jako o život. Jo co se v mládí naučíš, jako když ve stáří najdeš. Po těch dnech tady u Dunkerque si připadá starý jako Metuzalém. Je tak vzteklý, že je mu všechno jedno.
Natáhne košili a sebere blůzu, prohlédne si doklady. Jde raději dál, když v tom ucítí, jak kolem něho něco proletí a vše vybuchne v oslepujícím záblesku. Padne na písek a jen se podiví, že je tak světlý.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 30 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
