|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta IV-Vstříc kaštělu ::
 honzoch |
publikováno: 03.06.2009, 15:41
|
Doufám, že jste se u čtvrtého dílu nenudili, pátý už by měl osudy pomalu ale jistě uzavírat. Zatím nevím, jestli nějak nezměním celkový název, napadlo mě pár jiných, které znějí lépe (změna je život)
Lidka pochopila, že již nesmí otálet a pracně dostrkala Kristiána k těžkému rozhodnutí. Splní však baronka Véghová, k čemu ji zavázal soudní ortel, a propustí Zuzanu na svobodu? Co se stane s oběma milenci? |
| |
|
|
12) Vstříc kaštělu
Zdálo se, že nemůže ideálnější a krásnější květnové ráno, než to, které vyprovázelo Lidku a Kristiána na jejich cestě do Olšice. Cestu jim prostřelo květy a prosvítilo hřejivými slunečními paprsky, jako by se snažilo proniknout do hlouby jejich duší, proměněných v led.
„Pořád se ještě můžeme obrátit!“ naléhal mladík jako dotěrná siréna na znaveného plavce. Lidka by si nejradši zacpala uši, honem ho políbila, aby zmlkl, a stiskla mu ruku.
A takhle pokračovali až do chvíle, kdy před nimi vystoupil zpoza stromů bílý štít olšického kaštělu. Věže na jeho hranách pyšně čněly k nebesům a kdesi skřípěl studniční rumpál.
Zahnuli do zatáčky v jasném vědomí, že mají poslední šanci ustoupit a ztratit se v lese.
Kristián prudce zastavil a zbrzdil i děvče.
„Lidko…, “ už se nadechoval k ústupu.
„Pojď!“ rázně zavrtěla hlavou, rozhodnuta ho k bráně třeba dotáhnout. „Kristiáne! Ona na nás čeká! Nesmíme ji zklamat, teď už ne!“
Rozčileně přikývl, čelo se mu lesklo potem a celý se třásl tou nevídanou trýzní. Přesto vykročil, cítě, jak jej pevně sevřela její ruka, a sotva by se kdy nadál, kolik se v té půvabné pacičce skrývá síly. Proti bílé zdi zřetelně zasvítily dva červené body, uniformy hajduků! A kde jsou mundúry, musí být i jejich majitelé, milenci pochopili, že právě překročili pomyslnou černou čáru, zpoza níž není cesty zpět.
Ozbrojenci si jich chvíli vůbec nevšímali, zabráni v živém hovoru, Kristián zmobilizoval všechny síly a táhl Lidku pryč. Snad by to i dokázal, kdyby ze všech sil nevykřikla.
Ryšavý hajduk zvedl hlavu, div jej neranila mrtvice: „Ježíšikriste, Zdeno! Koukni tam!“
Jeho druh vytasil pistoli a váhavě ji zdvihl proti zápasícímu mladému páru. Nevídané, jako by se mu ruka třásla trémou!
Mladík s děvčetem byli ihned jako beránci, nechali se bez odporu zatknout a odvést na dvůr kaštělu, kde ihned vzbudili velkou pozornost.
Baronka, která už v uskutečnění svých plánů ani nedoufala, nemohla uvěřit vlastním očím.
Prodrala se davem a stanula tváří v tvář Lidce. Dívaly se na sebe plny odporu a nepochopení.
„Vydali jsme se do vašich rukou, paní, jen pro to, abyste propustila mojí nešťastnou sestru, která se ničeho nedopustila!“
„Bude propuštěna, slovo dodržím,“ odsekla Véghová, „a skloň tu svoji pyšnou hlavu, abys o ni nepřišla!“
Nejradši by se jedna vrhla po krku druhé, napjatá chvíle zoufale vyzívala k činu.
Lidka prudce přistoupila k milenci a políbila ho, aby dala své sokyni jasně najevo, jak se věci mají. Ale Kristián jen tupě civěl jako kamenná socha a ani se nepohnul, když ji strážci strhli zpět.
Véghová znechuceně vykřikla: „Odporné! Okamžitě pod zámek!“
Oddělit je a odvléct do nitra kaštělu nedalo přesile hajduků větší práci. Kristián se příliš nebránil, odevzdaný a zklamaný, Lidce nedovolila její eskorta ani krůček stranou. Na každém kroku je provázely užaslé pohledy ostatních, kteří byli svědky jejich příběhu již od samého začátku, a jejichž sympatie většinou tíhly k oběma milencům. Nikdo se ovšem neodvážil odporovat a nikdo se nepokoušel zvrátit barončino vítězství. Ale patřilo vítězství jen Kataríně Véghové?
Rychlý posel zamířil přímo na Bystrický hrad.
„Ty hnusné bestie mě snad sežerou zaživa!“ naříkala Zuzana, když ji prudké svrbění přimělo, aby se začala zuřivě drbat.
Byly všude. Vysmívaly se jí ze svých úkrytů.
Přes den šetřily síly v tmavých škvírách, aby noc co noc uspořádaly krvavou hostinu, aniž by jim v tom mohla nějak zabránit. Chlemtaly její krev a nemilosrdně ji okrádaly o spánek i o sny.
Naposled to byl moc krásný sen, a také zvláštní. Od smrti poprvé za ní přišla její vlastní maminka, půvabná jako víla, mírná a spanilá, a ladně jí kynula rukou v pozdrav. Ztýraná Zuzana by s ní šla kamkoliv, i třebas na věčnost, kdyby ji ta drahá náruč neodmítla.
„Žij dál a čekej na šťastnou hvězdu,“ zněl z dálky ten kouzelný hlas. Ale jaká hvězda, byť sebešťastnější, může vysvitnout na zastřeném nebi? Zvlášť když se mraky ne a ne roztrhat!
Pak přišly štěnice, uprostřed noci, jako nůž ze zálohy, a sen ulétl pootevřeným oknem.
Nyní byl den, věděla, že je venku krásně, že vše vykvetlo, nenašla však vůli ani chuť vstát a posadit se na kamenné sedátko v profilu okna. Netoužila dojíst zbytek slepičí polévky, kterou jí některý dobrodinec obětavě propašoval.
Vztekle uhodila pěstí do postele a zaryla se prsty do deky.
„Už nechci žít jako zvíře, kterému nosí žrádlo v misce a které drží na řetěze,“ lkala, „když jsem pro ně tak důležitá, proč mě tu moří v poutech?“
Od vpádu Mikuly s Kristiánem ji raději přikovali. Blázni, když myslí, že se zbojníci vrátí! A když nechtěla přijímat potravu, přinutili ji násilím. Jen odvracejí neodvratné, její konec. A tak tam ležela, nejistá, zda se ještě může postavit na nohy a bez velké chuti tak učinit. Vadla, jak vadne překrásná jabloň i se svými šťavnatými plody, když se kolem kořenů ovine zlý had.
Lidské kroky, které v ní poslední dobou způsobovaly už jen nechuť a strach, opět rozezvučely tichou chodbu. S věšteckou přesností věděla, kdy klapne zámek a neznámý vstoupí.
Byl rychlejší než myslela, chytil ji za rameno a pobídl, ať vstane.
Omámeně civěla, jak muž v uniformě odmyká železný kruh a vyvádí jí ven, kde tiše stojí kovář s kovadlinou. Odlehčili jí od okovů. Začínala věřit.
„Vezměte ji a pojďte. Zadním vchodem, aby se jí někdo nelekl,“ dolehl jí k uším řezavý hlas, plný výsměchu. Žofie s Rehákovou stály u schodiště a s nimi celá armáda tíživých obav.
Procitla z letargie a mdle se optala: „Oni se vydali? Jsem svobodná?“
Odpovědi se nedočkala, jen ji, kulhající, pohnali do schodů a přes dvě chodby a další schodiště ven, do nádherného květnového dne. Nedostala příležitost se kochat, neboť ji vlekli dál a upustili až v lese, za kaštělem. Hajduci by byli rádi pozorovali, co se bude dít.
„Jděte si po svém, otrapové,“ křikla po nich Reháková, „poradíme si s ní samy!“
„Ale proč,“ hlesla Zuzka, „slíbili jste mi svobodu!“
„Svobodu?“ démonicky se rozesmála Žofie. „Tak si jí vezmi, když o ni tak stojíš! Bez peněz a bez přístřeší! Mysleli jsme, že si ráda něco poslechneš!“
„Já chci za tatínkem, pusťte mě!“ zaprotestovala.
„Myslíš do Olšice, k jeho hrobu?“ mohly si ty dvě udávit svou cynickou radostí. „Máš pěkné kamarádíčky, že ti to neřekli! Určitě se pod drnem obrací, když tě vidí, ty hnusná čarodějnice!“
Byly dokonale secvičené a přesně věděly, jak ji zašlapat do země bez toho, aniž by jí fyzicky ublížily.
„Je mrtvý?“ zasténala nešťastnice. „Jak to?“
„Zabili ho při tom tvém šíleném činu,“ ochotně vykládala babizna a jedním dechem zakrákorala, „nebyla vůbec k ničemu, ta tvoje blbá odvaha! Stejně ho trefili! A ještě jsi zničila Lidku s Kristiánem!“
„Mohla sis žít v pohodlí a dál nás ponižovat,“ přidala se Žofie, „a výsledek by byl stejný.“
Zuzka se hroutila, to co říkaly, mohla být jen jedna z jejich ohavných lží, ale ona instinktivně tušila, že na ni chrlí krutou pravdu.
„Každá jako ty už by se dávno radši oběsila,“ pokračovaly, „tolik neštěstí jsi způsobila! Tvoje sestra kvůli tomu bude Balašovi za čubku! Kdoví, co s tebou ve vězení dělali!“
Načež jí Reháková přiměla, aby od ní přijala konopnou oprátku. „A vyber si místo, kde tě bude dobře vidět!“ radily jí jako dobrosrdečné přítelkyně. „Daru si važ, ani provaz už dneska není zadarmo… “
Zuzka je dávno přestala poslouchat, bylo toho příliš pro její uši i pro duši, která rozhodně nebyla podobna houbě, co by vše neškodně vsála.
Podali jí revers, v němž se zavazovala, že se nebude olšickým mstít za spravedlivý trest a že se svým potrestáním bez výhrad souhlasí. Do svítání panství opustí, aby se na něj už nikdy nevrátila.
Snad to byla poslední trochu odporu, která v ní zbyla, když místo nakázaných tří křížků, naškrábala na papír svoje vlastní jméno. Žofii to rozzlobilo.
„Nechte ji, panno,“ šklebila se Reháková, „ještě od ní chytíte vši nebo se zamažete! Na co máme hole?“
A tak ji zanechaly osamocenou v lese, zasypanou pod lavinou jejich nenávisti a s palčivě pálící oprátkou na krku. Okamžitě ji zahodila a odplížila se o kus dál. Pomalu jí docházela ukrutná pravdivost a důslednost jejich argumentů a nabytá svoboda se rychle stala bezcennou. Neměla sice žádného pána a mohla svobodně kráčet kam jen chtěla, ale bez peněz, bez přátel i přístřeší se její vyhlídky zúžily na živoření. A k tomu ten hrozný pocit, jak skončila Lidka, Kristián a její otec…
Ani si nepamatovala, jak se dostala k Váhu. Usedla na povodní zpustošený břeh a pohlédla do lehkých vlnek, spějících poklidně k jihu, vstříc slunci. Je skutečně šeredná čarodějnice, ropucha, jak jí ty dvě přiřkly? Poklekla na vysoký břeh a naklonila se nad vodní hladinou. Matný odraz jí mnoho neřekl a spíše potvrdil její obavy. Snad se chtěla vidět zuboženě a tak konsternovaně ustoupila vzad a sešla k řece na přístupnějším místě. Přemýšlela, zda si uvázat k noze kámen, načež, jen tak, v černé haleně, vstoupila do vody. Nečekala, že bude tak studená, nože se jí zabodávaly do chodidel, vyskočila jí husí kůže.
Přestala plakat a rezignovaně kladla nohu vedle nohy, pořád do větší hloubky, až se nejprve okraj a pak zbytek ohyzdné košile nasákl chlad.
S údivem zjistila, že zase tak pevně rozhodnutá není a dokonce v houby duše touží jen po tom, aby se někdo objevil a v poslední chvíli jí zachránil z vodního hrobu. Najednou zmizelo dno do neznáma a ona naprázdno promáchla rukama.
Nasála vodu, chtěje konečně dokonat své snažení, ale smrt se na ni z černé hlubiny jen smála. Ještě nenadešel tvůj čas, panenko! Ne, to není smrt, to její vlastní strach z ní!
Prudce pátrala nohama po pevné půdě, a když ji s úlevou našla, vytrhla se z mokrého zajetí a s hlasitým kašláním se vydrápala zpět na břeh. Klesla na zelenou trávu a vykašlávala vodu. V křeči se převalila z boku na bok a zachvátila ji zima. Servala ze sebe košili, pověsila ji na nejbližší keř a sama se svinula do klubíčka. Slunko se postupně osmělovalo a stále častěji a něžněji se dotýkalo jejího nahého těla. Byla ráda, že se nezabila a s úlevou jí přišlo na mysl, že kdyby to udělala, tak by spíš dostála Žofiiným nadávkám a výčitkám. Úplně by zmařila sestřinu oběť.
„Kam asi tak mohla zmizet?“ zajímali se Rosina s Brezničanem, když pátrali v hustém porostu vedle řeky.
„Možná už se utopila,“ pokrčil rameny Brezničan, „to by byla smůla. A víš jistě, že umí psát?“
„Minimálně se umí podepsat a to stačí,“ utnula jeho pochyby a pokračovala po břehu.
„Už jí máme,“ obrátila se na něj, „koukni, ona se tu snad sluní!“
A skutečně, černá halena hyzdila rozkvetlý keř a opodál ní se na zelené trávě povalovalo mladé dívčí tělo, vyhublé a přesto lákající pohled očí. Zuzka už si jich taky všimla, honem se vymrštila a zakryla se mokrou halenou.
„Neboj se,“ ušklíbla se Rosina, „na to tvoje vychrtlé tělo není nikdo zvědavý!“
„Co chcete?“ roztřeseně se otázala a ustoupila zády ke vzrostlému stromu.
„Přišli jsme ti něco navrhnout,“ řekla Róza, vědoma si její bezbrannosti, a spiklenecky koukla po Brezničanovi, „napíšeš dopis Její Milosti.“
„Ale já neumím psát,“ zalhala v naivní naději, že se zachrání.
„Neumíš? To je divné,“ uchechtla se, „ten revers jsi podepsala docela obstojně.“
Počkali, až na sebe navlékne ten špinavý kus hadru a přiměli ji, aby si sedla mezi ně.
Brezničan hned na vysvětlenou: „Uděláš, co si budeme přát a když ne, střelíme tě do hlavy nebo utopíme, a budou myslet, že jsi se v zoufalství zabila sama.“
Zuzka stiskla zfialovělé rty a vzala brk do třesoucích se rukou.
„Když to uděláš, nikdo ni nezkřiví ani vlásek,“ špitla jí do druhého ucha Rosina. Brezničan si odkašlal a předal jí podložku s listem: „A pospěš si, nebudu ti to opakovat dvakrát. Piš!“
Pomalu odříkával text a jedním okem sledoval, jak inkoust stříká na všechny strany a na stránce přibývá víc kaněk, než písmen.
12.květen 1612
Nejmilostivější paní baronko Véghová,
napáchala jste na mně i na mé sestře Lidce mnoho donebevolajících křivd. Zničila jste svým krutým chováním mně i mé sestřičce život, nemluvě o tom mladém Kristiánovi, mém tatíčkovi a ubohém Cervenkovi.
Zuzana psala tak roztřeseně, že málem převrhla kalamář. Co chvíli se vzrůstajícím zoufalstvím vrhla očima po Brezničanovi nebo po Rosině, co to vlastně píše. Brezničan jí nekompromisně praštil pěstí do ramene: „Piš dál, říkám! Tak honem, pokračuj, ty nemehlo! Piš: Protože jste příčinou všech mých neštěstí…“
Protože jste příčinou všech mých neštěstí, jakožto křivd, páchaných na ostatních, rozhodla jsem se vzít spravedlnost do vlastních rukou. Zmizení pokladny berte jako spravedlivý trest za Vaši nelidskost. S její pomocí čeká mě, mého bratra Václava i zbojníky nový život někde daleko, zatímco vy zůstanete sama se svým svědomím.
Zuzana se rozbrečela jako malé dítě a hřbetem ruky, umazaným od inkoustu si mnula uplakané oči. Nechtěla psát dál. Její třesoucí se ruka byla také proti. Brezničan ji uhodil, nevěřícně hypnotizuje papír plný kaněk. Nečekaně se však Zuzky zastala Rosina: „Nebij ji! Alespoň ta stará škeble bezpečně pozná, kdo to psal!“
Načež se obrátila k děvčeti: „Zuzko, ještě pár vět, pak už tě necháme.“
Všemohoucí Bůh Vám spočítá Vaše činy a určitě dá, abychom se setkaly, ale já budu soudit a vy pykat! Vaše zlato alespoň jednou poslouží dobré věci!
„To stačí,“ zavrčel netrpělivě, „podepiš se, ty slepice.“
„Ale to já nemůžu,“ zvedla k nim obličej, poznamenaný černidlem, „to je přeci… “
Brezničan se ani nesnažil zakrýt výbuch vzteku, Rosina ji honem přemlouvala: „Notak, jen jeden podpis! Jen jeden podpis, a budeš mít klid. Jinak tě bude Vavřinec mučit.“
V panice načmárala své jméno a neochotně postoupila list Brezničanovi. Sklopila hlavu. Velitel hajduků list smotal do ruličky a usmál se nad vlastní rafinovaností. Snadno zapomínal, že ten dokonalý zločin vzešel z hlavy Róziny, stejně jako nápad, zatáhnout do všeho Zuzanu.
„A zítra budeme bohatí jako grófové,“ radovali se ti dva, vášnivě se objímali a líbali, ignorujíce Zuzku, která na ně zaraženě hleděla unavenýma očima.
„Co čumíš?“ obořil se na ni po chvilce. Tiše pošeptal Rosině. „Musíš na ni dát pozor, nesmí nám utéci, všechno by zkazila. Až bude po všem, tak se jí zbavíme… “
Róza přikývla a odvrátila zrak, aby neviděl její rozpaky. Přihlásilo se něco, s čím ve svém dokonalém plánu nepočítala, lítost. Ano, krást ji netrápí, podvádět a lhát taky ne, ale mít na svědomí něčí smrt? A k tomu Zuzčinu, která si tolik vytrpěla?
„Mohu se umýt?“ vytrhla ji nešťastnice z hrozných myšlenek. „Já neuteču, slibuji…“
Róza přes Brezničanův viditelný nesouhlas přikývla a nechala ji sejít k vodě.
Pak i jemu věnovala pár vlídných slov, vidouce, že je strachem o úspěch celé akce nervózní jako nikdy.
„Nestrachuj se, Vavro, vyjde to,“ klidnila ho. „Věř mi. Když jsem to dokázala já, můžeš i ty.“
13) Měsíc nad Váhem
„Kdo je tam?“ rozlehl se nocí ztichlou chodbou kaštelu vystrašený hlas hlídkujícího vojáka.
Odpovědí mu bylo naprosté ticho, znepokojující a zlověstné.
Zvedl lucernu, popadl šavli a vyšel ze dveří. A dříve, než se mohl otočit a spatřit původce těch záhadných zvuku, zasáhla ho přes hlavu železná svítilna. Se zařinčením upadl k zemi, v bezvědomí a s rozbitou hlavou. Temný stín se proplížil otevřenými dveřmi a spatřil co hledal. Kovem pobitá truhlice, plná bohatství, stála v rohu, ve svitu mihotavé lampy.
Sklonil se nad ní a kdyby měl čas, jistě by byl obdivoval tu mistrnou práci neznámého řemeslníka. Jak zručně a do detailu byl vyveden systém zámků, propletených do sebe a ozdobených těly hadů! Jak byly nedobytné a jak ti plazi vypadali opravdově a nebezpečně! Mají odradit a zahnat se seberafinovanějšího lotra i oklamat sebelepšího zámečnického mistra. Co jsou však platní, když má lump klíč?
Brezničan vzrušením a nervozitou ani nedutal, chvěla se mu ruka, když vnutil klíčovým dírkám paklíč. Jistě se za něj Rosina zámečníkovi patřičně odvděčila. Nepřijímaly ho ochotně, asi dobře poznaly, že není pravý, přesto musely poslechnout a bez odporu vydat své tajemství.
Když otevřel a posvítil si, čekalo ho nemalé překvapení. Žádná truhla napěchovaná zlatem, žádná záře, co by ho oslepila, jen dole, na dně, se krčila malá truhlička. Nedočkavě ji popadl a už ji tahal ven. Její tíha slibovala kořist. Přestal vnímat okolí a soustředil se pouze na svůj úlovek. Nezastavil ho ani malý visací zámek, který sice budil zdání, že je pevně zamčen, ale opak byl pravdou.
Pohladil šperky, narovnané uvnitř.
Pravda, sliboval si více, třeba peníze z daní, ovšem ty k jeho smůle nejspíše nedávno přemístil či rozkradl Reichert. I tak mohl být spokojen a chvilku odolával pokušení zradit Rosinu a utéci na vlastní pěst. Záhy to zavrhl, Róza byla neobyčejná ženská, druhou takovou by marně hledal.
„Málem bych zapomněl,“ pomyslil si, vyňal z kapsy dopis a položil jej do prachu na dno truhlice, na to vzal svou starou uniformu, napuštěnou zvířecí krví a rozervanou a narafičil ji přímo na stůl, aby ji nebylo možné přehlédnout.
Protože věděl, kde jeho lidé drží hlídky, proklouzl bez problému z kaštělu i s příjemně těžkou truhličkou v podpaždí.
Rosina vzhlédla k úplňku a napjatě přemýšlela, kolik je asi hodin a zda už by Vavřinec neměl být zpátky. Za jejími zády čekala připravená kárka s koňmi, ohniště z opatrnosti zadusila.
Přiznala si, že má sama v lese strach, a opatrně se ohlédla po Zuzce, která vyspávala u vyhaslého ohniště.
Najednou úplněk zachytil mezi stromy blížící se postavu, poznala by jej míle daleko.
„Vavřinče?“ tázavě houkla do tmy.
„Už jdu,“ namáhavě odvětil a než se nadála, složil svou kořist na zem a objal ji.
„Máš?“
„Mám.“
Vysloužil si hubičku. Tetelila se štěstím: „Pojedeme?“
„To se ví! A co nejrychleji! Kde je Zuzana?“
„Dala jsem jí odvar z máku, spí jako malé dítě.“
„Výborně,“ zaradoval se, „tak to ji můžu hned odkrouhnout, nic neucítí.“
„Vavřinče,“ úzkostlivě ho požádala, „celý život by mě strašila! Nesmíš jí ublížit. Udělej to pro mě!“
„Ale co s ní? Všechno viděla.“
„Stejně ji pořád potřebujeme,“ přemlouvala ho, „když nás doženou, můžeme říci, že jsme ji chytli sami a vezeme ji zpět i s pokladem.“
Pokrčil rameny.
„Vidíš ty kruhy, co má pod očima? A jak je hubená?“ pokračovala. „Když budeme mít štěstí, umře sama, je určitě nemocná.“
„Jak myslíš, ale jestli uteče…
Zmlkl, protože se spící děvče pohnulo. Opatrně se zvedlo na nohy a zíralo na ně ospalýma očima.
„Na vůz,“ nakázal jí Vavřinec, důkladně rozmetal ohniště a sám se chopil opratí. Počkali, až se Zuzka přehoupne přes okraj a rozjeli se.
„Moje hlava… chce se mi spát… mám žízeň,“ prosebně šeptala a třela si dlaněmi obličej, který, stejně jako zbytek těla, po koupeli znamenitě prokoukl. Rosina jí podala čutoru a pak i huňatou deku. Pokračovali jasnou měsíčnou nocí a Zuzka, ležící vzadu, hleděla přímo k baldachýnu hvězd nad hlavou a hledala tu svou. Zabalila se do pokrývky a stočila se na dně vozu. Byla tak unavená, že jí pranic nevadilo drcání vytlučené cesty, otřásající s celým vozem jako zlostné hromobití. Jako to dělají katolíci, políbila křížek, který jako jediný vydržel její strastiplné putování.
Řeka podél cesty příjemně šuměla a bylo teplo. Spánek a únava jí brzy zastřel zrak stejně jako Rosině, jen polobdělý Brezničan hnal povoz k jihu.
Půlnoc minula a k ránu bylo daleko.
Lesknoucí se Váh jim zpíval píseň na rozloučenou a měsíc dohlížel na jejich cestu.
KONEC 4.DÍLU
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
