obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915495 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39737 příspěvků, 5764 autorů a 391455 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Ómalóra-4 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Ómalöra
 autor Annún publikováno: 07.05.2009, 6:03  
Talší díl příběhu popisující strasti jendné elfské ženy.
Copak se přihodí tentokrát?
Jaké zlovolnosti si pro Mëllindu uchytal osud dnes?
Čtěte a uvidíte.
 

Tento díl je nevhodný pro mladší 15 let.

IV. – Jsem tvůj pán!


Jednou večer se však Rindon místo své obvyklé návštěvy pivnice posadil zas ke stolu v hodovní síni ve svém domě. Podle svých slov hodlal strávit příjemný večer ve společnosti své okouzlující elfí manželky. Z toho Mëllinda moc velkou radost neměla, neboť se jí jeho lstivý, prohnaný a nepříjemně vlezlý pohled vůbec nelíbil. Cítila, že má něco nečestného za lubem, ale nevěděla co. Přistoupila tedy na jeho hru a snažila se tvářit přívětivě a být milou společnicí při večeři. Jídlo proběhlo v napětí a v naprosté tichosti, takže by bylo slyšet i kdyby si mravenec kýchnul. Služebné chodily kolem pána téměř po špičkách a jen si tichounce špitaly. Když dojedli a dopili, Mëllinda to napětí už nevydržela.
„Celou dobu se mnou nevečeříš, až dnes. Co tím sleduješ?"
„Chci jen být se svou ženou." Pronesl mrazivým tónem půlelf.
„Na to ti neskočím. Co vlastně chceš, Rindone?"
Zrzoun se na ni podíval tím nejchlípnějším pohledem, jakého byl schopen.
„Tebe."
„Ale já o tebe nestojím." namítla na jeho jednoslovnou odpověď.
„V tom případě máš smůlu, elfko, protože já tě chci."
„Nech si zajít chuť." odseknula elfka a odložila stranou ubrousek, který měla na klíně.
„Přestaň být drzá, Mëllindo," varoval ji rozzlobeně.
„Nebo co? Zbiješ mě? To by nebylo nic nového, na to už jsem si za ty roky našeho manželství zvykla." podotkla jízlivě a zpražila ho opovržlivým pohledem.
„Zapomínáš, s kým mluvíš!" napomenul ji Rindon.
„S jedním zabedněním a nevraživým půlelfem, kterého musím trpět za muže."
„Mëllindo!?" zavrčel výstražně, „ stále i po těch letech si neuvědomuješ, co jsi zač?"
„Mýlíš se, Rindone, uvědomuji si to až moc dobře. Jsem tím, čím mě osud stvořil. Jsem elfka, svobodná bytost." prohlásila s hrdě pozdviženou hlavou.
„Ne. Jsi má žena, můj majetek, vlastním tě a tudíž jsem tvůj pán."
Mëllinda pozvedla vzpurně bradu.
„Tcs… Jsi jen krutý tyran, poločlověk naplněný zlobou, nenávistí, se zvrácenou chorou myslí. Nemáš v sobě kousek soucitu a lásky k bližnímu svému," vypálila na něho Mëllinda.
Rindon zbrunátněl v obličeji a bylo vidět, že její výpad ho velmi nazlobil.
„Zmlkni, ženo!!" osopil se na ni. „Už mě víc neštvi. Dlouho se vyhýbáš svým manželským povinnostem a já chci, abys je opět začala plnit."
„Chtít můžeš." odvětila ostře elfka i ona začínala být nahněvaná.
Nevšímal si jejích slov a vedl si dál svou.
„Máš na vybranou, elfko. Buď to budeš dělat dobrovolně ANEBO…?!“ významně se odmlčel a zlostně se zašklebil, až mu zacukal sval ve tváři. „Donutím tě silou."
„Jen si to klidně zkus," odfrknula Mëllinda, odsunula svou židli a vstala od stolu.
„Sedni si!" zavrčel Rindon.
Pohrdavě po něm hodila pohledem. „Proč?"
„Protože ti to přikazuju!" zaječel a praštil pěstí do stolu, až nadskočilo veškeré nádobí, co na něm leželo.
Mëllinda sebou cuknula při té ráně, ale dál stála na svém místě a nehodlala se podvolit jeho příkazu.
„Řekl jsem: SEDNOUT!!!"
„Ne," odvětila klidným hlasem elfka, nebo se alespoň snažila, aby zněl klidně a vyrovnaně, i když uvnitř se třásla vztekem a strachem zároveň.
Rindon vyskočil ze židle a zamířil rovnou k ní.
„Dobře, když to nejde po dobrém, tak to budeš mít po zlém."
„Nepřibližuj se a nedotýkej se mě, ty člověčí zmetku."
Rindon se odporně zachechtal.
„Ona by se chtěla prát, kočka se nám nějak naježila." poznamenal uštěpačně.
Došel k ní a položil jí ruku na rameno a ona ji hned štítivě setřásla.
„Nesahej na mě, skřetí synu. Je mi z tebe špatně, ty odporná ropucho."
Rindon napřáhl svalnatou paži a uhodil ji rozevřenou dlaní do tváře. Mëllinda sykla bolestí a v zápětí na to mu odpověděla.
„Ty lidská zrůdo," zasýpala a uštědřila mu též pěkný pohlavek, což půlelfa zaskočilo, neboť to neočekával.
Chytil se za levou tvář, která ho pálila jako oheň, a pak se podíval na svou ruku a všimnul si, že na ní má trochu krve. Mëllinda totiž při facce pokrčila prsty a použila nehty, čímž ho pěkně poškrábala. Mëllinda cítila zadostiučinění, když viděla své dílo, rudé škrábance na jeho hladké líci. Za to Rindon po jejím úderu byl šílený vzteky a uštědřil jí další ránu, až tentokrát zakolísala a o několik kroků ustoupila vzad.
„Však já ti ukážu, co ještě dokáže lidská zrůda."
Popadl ji za paži a škubl s ní, až Mëllindu zabolelo v rameni.
„Nikam nejdu," zaprotestovala a snažila se, jak jen mohla, vykroutit ruku z jeho pevného stisku a utéct.
Vyvlek ji z jídelny na chodbu a zamířil k jejich pokoji. Mëllinda sebou cukala a najednou se jí povedlo paži vyprostit, že ani nevěděla, jak to udělala. Rychle se otočila na podpatku, podkasala si přední část šatů a dala se do běhu na opačnou stranu, než byla jejich společná ložnice, kterou v poslední době obývala sama. Rindon vztekle zaklel a pustil se za ní. Ale jak to bývá, dlouhé šaty jsou krásné, ale mají svou nevýhodu, snadno se kdekoliv zachytí, anebo se dají přišlápnout, a toho Rindon s chutí využil. Udělal několik dlouhých skoků a těžkou botou jí přidupl zadní díl sukně k podlaze. Mëllinda náhlé zpomalení nečekala, škobrtla a natáhla se jak dlouhá, tak široká na studenou dlažbu, až to v ní hrklo. Silné ruce ji uchopily za ramena.
„Mám tě, ty děvko." Zasupěl jí do ucha. „Chtěla si mi vzít roha, ale nevyšlo ti to. Teď půjdeš se mnou a splníš své povinnosti manželky."
Zvedl ji ze země a postavil na nohy. Uchopil Mëllindu za štíhlou paži a sevřel ji tak bolestivě, až elfce vyhrkly slzy do očí. Byla zoufalá tím víc, čím blíž byl jejich pokoj.
„Rindone, prosím, nenuť mě k tomu. Pusť mě." Vzlykla svou žádost, ale ta bohužel vyslyšena nebyla.
Půlelf se jen ponuře zasmál a táhl ji zešeřelou chodbou. Ocitli se před mohutnými dubovými dveřmi. Rindon je otevřel a elfku surově vstrčil dovnitř a vešel hned za ní. Zavřel, zamkl na dva západy, klíč vyndal ze zámku a uschoval ho do kapsy u svých kalhot. Mëllinda stála uprostřed pokoje a kousek za ní se vyjímala obrovská postel a temně modrými sametovými nebesy a před ní se nacházel muž, kterému vzteky cukaly svaly pod kůží na pevně sevřené čelisti.
„Svlíkni se!" Poručil jí ostře.
Mëllinda zavrtěla hlavou a založila si tvrdohlavě ruce na hrudi.
„SLEČ SE!!" zařval, až to pokojem zarezonovalo.
„Ne," zatvrzele si trvala na svém.
„Tak ti budu muset pomoct."
„Prosím, jen si posluž."
Půlelf k ní přistoupil, chytil látku na její pravé paži, prudce s ní škubl a rukáv Mëllindiných šatů se utrhl a zůstal mu v ruce. Odhodil ho na zem a totéž udělal i s druhým. O dva kroky ustoupil a prohlížel si své dílo zkázy, ale jemu se to zatím nelíbilo. Přistoupil k ní zpět, popadl tkaninu na sukni a začal ji škubat na cáry. Nepříjemný zvuk trhající se látky se s ozvěnou nesl celým pokojem. Za okamžik ji zbavil vrchní sukně, až zůstala jen ve spodničce a oškubaném živůtku. Setrvávala na místě se vzpurně pozdviženou hlavou a očima upřenýma někam do nekonečné dálky. Rindon oběma rukama uchopil výstřih jejího živůtku a surově za něj zabral. Látka povolila pod silou jeho tahu a se škubavým zvukem se roztrhla a odhalila její ňadra skrytá pod tenkou halenkou. Poodstoupil, aby si prohlédnul svůj výtvor. Zdálo se, že tohle odstrojování Rindona vzrušovalo. Během chvíle Mëllinda stála ve zněti svých rozedraných šatů. Slzy se jí draly do očí, ale ona se zapřísahala, že před ním brečet nebude a nedá mu znát své ponížení.
„Ano, takhle se mi líbíš, a teď zalez do postele!" přikázal jí, ale ona ho nevnímala a nehnula se ani o píď.
„DO POSTELE!!" přikázal a ukázal na neodestlané lože.
Nic, neudělala ani jeden krok, jen odbojně vysunula bradu dopředu a hleděla skrz něj, jako by tam nebyl.
„Ale(,) copak, tobě se to nelíbí? Nu, chtěl jsem ti při tom dopřát trochu pohodlí, ale jak chceš. Klidně si s tebou užiju ve stoje anebo tady na podlaze. Stačí říct, mně je to upřímně jedno." Přistoupil znovu až k ní. „Nechal jsem tě na pokoji dost dlouho, nemyslíš? Takže bys ke mně mohla být přívětivější a dopřát mi trochu tvé hřejivé lásky."
„Ať ti ji dopřeje jiná žena, tak jako tolikrát předtím."
„Jenže já ji chci dnes od tebe."
Neodpověděla mu a její oči hleděly na obraz ztvárňující Rindonovu tvrz, visící na stěně za jeho zády.
„Copak ti nechybí lidské teplo, co by tě zahřálo?" Zeptal se Rindon elfky.
Hrobové ticho. Mëllinda nijak nereagovala a měla zarputile stisknuté rty.
„Máš snad někoho, kdo tě zahřívá místo mě?"
Zas nic, jen mlčení.
„Hraješ si na němou? Podívej se na mě a odpověz. Máš někoho?"
Mëllinda odvrátila hlavu a dál hleděla jinam. Což Rindona neskutečně rozčilovalo. Chytil ji surově za čelist a natočil si její obličej k sobě.
„Dívej se na mě, když s tebou mluvím! Tak máš někoho?" Plavovlasá elfka dál nic neříkala. „Mlčení je souhlas."
Nemělo cenu mu cokoliv vyvracet, stejně by jí nevěřil.
„Jsi obyčejná elfská děvka, a taková ženská si dobré zacházení nezaslouží."
Přitáhl si její tvář ke své a tvrdě a nekompromisně ji políbil. Když se odtáhl, zahleděl se jí do chladných modrých očí.
„Líbilo se ti to?" zašklebil se.
Mëllinda mu zhnuseně plivla do tváře. Rindon si levým rukávem otřel obličej a pravou ruku napřáhl a silně ji uhodil.
„Ty elfská bestie. Já už se s tebou dál mazlit nebudu." Zaječel vztekle.
Mëllinda pod silou jeho úderu ustoupila o pár kroků vzad. Hned na to si Rindon sundal kalhoty a odhodil je na zem. Jakmile nohavice dopadly na podlahu, z jejich kapsy vypadl klíč od dveří. Mëllinda to zaregistrovala a svitla jí drobná naděje na záchranu. Její manžel před ní stál v košili a ve spodkách. V očích mu jiskřila zloba a nenávist. Došel k ní, chytil ji za ramena, přitáhl si ji k sobě a v ten moment ho Mëllinda kopla kolenem do rozkroku. Rindon se se zaúpěním svezl na zem a chytil se za své intimní partie. Elfka využila jeho chvilkové indispozice a spěšně se vrhla ke klíči ležícímu na podlaze, jenže její rána nebyla dostatečně ochromující a Rindon se rychle vzpamatoval. Se zakletím se natáhl, chňapnul po jejím kotníku a podtrhl elfce nohy. Ona se zapotácela a rozplácla se na podlaze jen kousíček na dosah od klíče. Rindon ji chytil za kotník. Mëllinda napínala ruku, co nejvíc mohla, a prsty se nažila dosáhnout na klíč, jenže byl stále příliš daleko. Kopala a snažila se vyprostit z mužova sevření, ale půlelf byl silnější než ona. Přisunul si ji po zemi k sobě. Přehoupl se na ni, zasedl ji a sevřel její zmítající se tělo mezi svými, od jízdy na koni vypracovanými, stehny.
„Tak ty jsi mi chtěla pláchnout, holubičko?!"
Kroutila se, mlátila rukama kolem sebe a bušila mu pěstmi do hrudi.
„Pusť mě, ty grázle!" zavřískala vysokou fistulí. „Slez ze mě, ty skřete.“
Rindon se nepříjemně zachechtal.
„Chceš na to jít tvrdě? Nu, já ti rád vyhovím," pronesl a uštědřil jí facku, až se jí zatmělo před očima.
Snažila se ho ze sebe shodit a dostat se ke klíči, ale její muž byl moc těžký. Rindon se její zoufale marné snaze škodolibě smál, pak ze svých spodků vytáhl tkanici, kterou měl místo pásku. Polapil její bušící ruce a několika pohyby jí je svázal dohromady. Slezl z ní a za svázané ruce Mëllindu postavil na nohy a táhl k loži. Elfka se vzpírala, seč mohla.
„Ne, já nechci," zaprotestovala, ale nebylo jí to nic platné.
Rindon dostrkal Mëllindu až k posteli, popadl ji a hodil na matraci. Chtěla sklouznout dolů, na druhou stranu postele, ale Rindon vyskočil na lože a obkročmo ji přisedl. Opět elfku tvrdě uhodil do tváře, pak vzal její svázané ruce, zvedl jí je za hlavu a připoutal jí je k sloupkové pelesti postele. Teď už utéct nemohla. Byla v dokonalé pasti, ze které nebylo úniku, a Rindon byl rozhodnut dokončit svůj chlípný záměr za všech okolností. Slezl z postele a sundal ze sebe i zbytek oblečení a zůstal stát vedle lože úplně nahý. Mëllinda si ho nevšímala, protože věnovala pozornost svým svázaným rukám. Škubala pažemi a pokoušela se uvolnit ze zajetí režného provazu, ale uzly byly příliš pevné a s každým trhnutím se jí víc a víc zařezávaly a rozdíraly jemnou kůži na jejím drobném zápěstí.
Rindon se přibližoval a jeho dravý pohled se jí vůbec nelíbil. Naháněl jí strach a vzbuzoval v ní hrůzu a odpor. Začala kopat nohama, aby ho udržela, co nejdál od sebe. Její snaha však byla bezvýznamná. Drapnul její komíhající se kotníky do svých velkých rukou a zabránil jí v dalších kopech. Než se nadála, převrátil ji na břicho a zalehl Mëllindu plnou vahou svého mohutného těla. Cítila na stehnech jeho vzpouzející se mužství.
„Mám rád, když se vzpíráš. Mnohem víc mě to rajcuje, než když jen nehybně ležíš jako mrtvola." Zašeptal jí vzrušením nakřápnutým hlasem do ucha.
Otřásla se odporem, pokusila se nadzvednout a shodit ho ze sebe, ale nepodařilo se. Rindon elfku přimáčkl do matrace, nepatrně nadzvedl své bedra a vykasal jí spodničku až na boky. Pleskl ji přes zadek a potom jí kolenem roztáhl nohy od sebe. Šlo mu to ztuha, protože Mëllinda se nehodlala vzdát jen tak bez boje. Nakonec se mu to povedlo a on dosáhl svého. Jakmile si ji nastavil do jemu vyhovující pozice, surově do ní vstoupil svým údem a začal si ji prudce a brutálně brát. Tvrdě přirážel a při každém přírazu Mëllindu bolestivě čapnul za vlasy a natočil si její tvář k sobě, aby se musela dívat na jeho spokojený obličej. Každý jeho výpad vyvolával vlnu bolesti uvnitř jejího těla. Chtělo se jí křičet utrpením, ale on by si to se svou zvrácenou myslí ještě vysvětloval jako projev vzrušení, a tak se raději kousla do spodního rtu. Náhle přestal, ale Mëllinda věděla, že s ní ještě neskončil. Rindon se odtáhl, popadl ji za boky a rychlým pohybem ji přetočil na záda. Spodničku měla stále vykasanou, ale ňadra zahalená lehounkou halenkou. To se půlelfovi nelíbilo. Chňapl za okraj výstřihu a ozvalo se trhání látky. Za vteřinu ji odhalil úplně. Rindon se kochal pohledem na její obnažená prsa. Znovu na ni nalehl, rozevřel jí nohy, nyní již s menším odporem než předtím, protože Mëllinda už neměla příliš sílu se bránit. Vnikl do ní a začal svůj akt zneuctění nanovo. Tentokrát jí ještě hrubě kousal a pevnými, bolestivými stisky drtil ňadra. Mëllinda si skousla zuby spodní ret ještě víc, až ucítila nasládlou kovovou chuť krve ve svých ústech. Z očí jí kanuly slzy bolesti a ponížení zároveň.
Rindon si své znásilnění viditelně užíval a byl blahem bez sebe. Postupně své drsné výpady zrychloval. Chrčel, sípal, chrochtal a vyluzoval ze sebe různé vzdechy. Pak zaklonil hlavu a z jeho hrdla vyšel přímo zvířecí zvuk. Vyvrcholil a naplnil její lůno svým semenem. Uspokojen klesl na její tělo. Mëllindě se z toho dělalo špatně od žaludku. Její manžel se svezl na svou stranu postele, tvářil se spokojeně a samolibě. Když se trochu uklidnil, nadzvedl se na rukou a podíval se na spoutanou elfku. Potom se k ní nahnul a rozvázal elfce spoutané ruce.
„No vidíš, jak to šlo. Teď máš volno." Řekl s pohrdáním v hlase, jako by propouštěl prach obyčejnou služku ze služby.
Otočil se, přikryl se dekou a za pár minut bylo slyšet hlasité oddechování, neboť tvrdě usnul. Mëllinda si přitáhla bolavé ruce k tělu, přetočila se na bok a svinula se do klubíčka a tiše plakala. Připadala si pošpiněná, zneuctěná a pokořená. Bolelo ji celé tělo a především do krve rozedřená zápětí. Chvíli ležela a plakala. Potom opatrně vstala z postele, vzala do ruky jedny šaty ze skříně a přešla do sousední místnosti, kde byla malá koupelna. Sundala ze sebe zbytky rozervaného oděvu. Omyla se, jak jen to nejlíp v umyvadle šlo. I když nejraději by se ponořila do proudu řeky a drhla se tak dlouho, dokud by všechny jeho odpudivé pachy nedostala ze své kůže. Oblekla si čistý šat, upravila si vlasy, zahalila se do černého sametového pláště a na hlavu si nasadila kapuci. Po špičkách přešla z koupelny přes ložnici, sebrala ze země klíč a vložila ho do zámku. Opatrně s ním otočila a přitom se dívala, zda odemykání dveří neprobudilo spícího Rindona. Ne, jen se zavrtěl a dál spal jako zabitý.
Otevřela tiše dveře, proklouzla na chodbu a zase za sebou zavřela. Sloužící už dávno spali, takže nepozorovaně proběhla domem a hlavním vchodem se dostala ven na rynek. Všude bylo ticho, jen v několika oknech se mihotala nenápadná světla. Jedno matně zářící okno patřilo k obydlí mistra léčitele. Zamířila skrz náves přímo k jeho stavení a zlehka zaklepala na dubové dveře. Uvnitř se ozvalo šramocení a tiché láteření.
„Koho to sem čerti nesou v tuhle bezbožnou hodinu?!"
Otevřely se dveře a v nich se objevil postarší muž v šedém županu. Léčitel byl celý rozcuchaný, protože se zřejmě už chystal jít spát.
„Omlouvám se, mistře, že ruším." pronesla rozechvělým hlasem elfka.
„Má paní?" podivil se, když spatřil Mëllindinu postavu na svém prahu uprostřed noci. „Co tu děláte?"
Mëllinda si sundala kapuci a i ve mdlém světle svíce bylo na jejím obličeji znát vybarvující se modřina a stopy po pláči.
„Potřebuji vaši pomoc, mistře Leonarde."
Hned mu došlo, co se zase přihodilo.
„Pojď dál, má paní." Ustoupil stranou a pozval ji dovnitř.
Elfka vešla do domku a léčitel za ní zavřel dveře.
„Odlož si, má paní, a posaď se," ukázal na křeslo u krbu, v němž dosud plál oheň.
Mëllinda ze sebe sejmula plášť a pověsila ho na věšák. Bylo znát, že se stále ještě celá chvěje rozrušením. Došla klopýtavě ke křeslu a svezla se do něj jako hromádka neštěstí. Léčitel neváhal a nalil do pohárku zlatavou medovinu a podal jí ho.
„Napij se, paní, to tě uklidní.“
Elfka si od něho pohárek převzala do třesoucích rukou, a jak si jej od léčitele brala, odhalila se tím její odřená zápěstí.
„Děkuji,“ špitla vděčně.
Léčitel se zděšením v očích hleděl na do krve sedřenou kůži na obou jejích rukou.
„Co se ti pro Boha stalo, má paní?“
„Jen menší nehoda.“ odvětila špitavě.
„Tohle zajisté žádná nehoda nebyla, ale promyšlené mučení. Už zase vám pán Rindon ublížil?“ Neochotně přikývla. „Od čeho máte tak nehezky sedřená zápěstí?“
„Od provazu. Můj muž mě svázal a pak… On mě zná…“ zavzlykala a dál to nedořekla, prostě to nedokázala vyslovit.
Mistru Leonardovi hned došlo, jaké slovo jí uvíznulo v krku.
„Chápu a rozumím, má paní. Podívám se na vás a jemně ošetřím všechno, co bude zapotřebí. Nebo mám dojít pro porodní…“
„Ne, jen to ne.“ Skočila mu ustrašeně do řeči. „Nebude jí tu zapotřebí, s tím co se stalo, mi stejně nepomůže a v ostatních věcech ti plně důvěřuji, mistře Leonarde. Nechci, aby se o tomto incidentu kdokoliv jiný dověděl. Bude to jen mezi námi. Všichni ostatní ať si myslí, že to byla zase jen obyčejná šarvátka, tak jako obvykle.“
„Dobře, má paní, jak si přeješ. Ale kdyby nastal nějaký problém, který bys potřebovala diskrétně vyřešit, s klidem se na mě můžeš obrátit.“
„Já vím, mistře, ale pokud mi osud chtěl tímto ponižujícím způsobem nadělit dítě, přijmu to a budu ho mít ráda úplně stejně, jako by bylo počato z lásky. Žádný tvoreček nemůže za to, jakého otce mu osud nadělil.“
Léčitel si připravoval věci na ošetření jejího zranění a mezitím mluvil.
„Jsi statečná žena, má paní. Jiná na tvém místě by chtěla o to potom raději přijít, než nosit pod srdce plod zrozený z krutého hříchu.“
„To není statečnost, ale spíš zoufalství osamělé ženy, která marně touží po lásce. A nejen to, vím, že žádné z mých a Rindonových dětí by stejně nikdy nebylo počato z opravdové lásky.“
Léčitel chápavě přikývl, přisunul si stolek s medikamenty blíž, přisedl si se židlí k ní a začal ji ošetřovat poraněná zápěstí.
„Už jednou, před pár lety, jsem se ti svěřila, když ses mě ptal, proč jsem si Rindona vzala, že to nebylo z lásky, ale z povinnosti a oddanosti k mému strýci. Tenkrát jsem ze začátku doufala, že se do něj zamiluji a on do mě, jenže tenhle muž o mou lásku nikdy nestál. Snažím se tento fakt přejít s nadhledem, ale mé srdce lásku potřebuje, a tak bych ji ráda dala alespoň dítěti, když ji nemohu věnovat manželovi.“
Léčitel opatrně stíral zaschlou krev a ošetřoval poraněnou pokožku na jejích rukou.
„Nemáš to lehké, paní Mëllindo, jen samé trápení a žádná radost.“
„Ano, nevím, čím jsem se bohům zprotivila, že na mě zanevřeli a seslali mi takový osud.“ Povzdechla si smutně elfka.
„Netrap se, paní, uvidíš, že vše špatné je pro něco dobré.“
„Snad máš pravdu, příteli.“
Léčitel dokončoval ošetření a udělal úhlednou kličku na ovázaném zápěstí.
„Tak hotovo. Nechcete, abych vás pro jistotu prohlédnul celou?“
„Ne, to je dobré, potřebovala jsem ošeřit především ta zápěstí, svěřit se a vylít si někomu své usoužené srdce.“
„Jsem tu vždy pro vás, má paní. Vaše tajemství jsou u mě v bezpečí.“ Ujistil ji léčitel Leonard.
„Děkuji, mistře Leonarde.“
Mëllinda se zvedla z křesla a zamířila ke dveřím.
„Má paní,“ oslovil ji, „je moudré vracet se nyní domů? Chceš-li, klidně zde přespi.“ nabídl jí dobromyslně.
Elfka se smutně na postaršího muže usmála.
„Jsi velmi hodný, ale je moudřejší vrátit se zpět a přespat v hostinském pokoji, než ráno odcházet od tebe. Lidé by mě mohli vidět, šuškali by si a Rindon by si to jistě zcela špatně vyložil. Nechci přidělávat zbytečné problémy ostatním, když sama jich mám dost.“
„Jak myslíš, má paní, buď na sebe opatrná.“
Mëllinda vzala plášť z věšáčku, přehodila ho přes sebe, otevřela dveře a vyšla do nočního šera.
Na prahu si nasadila kápi a znova se podívala na staršího muže stojícího v matně osvětleném vchodu do domku.
„Ještě jednou ti děkuji, mistře léčiteli, a přeji ti pěknou, dobrou noc.“
„Já tobě také, má paní.“
Elfka se otočila a zamířila přes rynek k domu pána Rindona.

Léčitel za ní chvilku hleděl a doprovázel ji pohledem až k bráně do tvrze. Už se chystal zavřít dveře, když mu je někdo zablokoval nohou v kožené botě.
„Co si to dovoluješ!“ osopil se tiše Leonard na mladého muže s halapartnou v ruce. „Koukej tu nohu dát pryč, nebo ti ji přibouchnu.“
„Řekni mi, co tu chtěla a já ji dám pryč.“
„Nemám zdání, o kom to mluvíš, chlapče.“
„Poznám její chůzi i hlas. Byla tu paní Mëllinda, že?“
„Nikdo tu nebyl, něco se ti zdálo. Vrať se na stáž, Oldwine.“ Přikázal mu léčitel.
„Přestaň mlžit a odpověz. Byla to ONA?“ zeptal se důrazně mladík.
Léčitel si ztěžka povzdechnul.
„Ano.“
„Co chtěla?“
„Mou pomoc, jako obvykle.“
„Ten parchant ji zase zbil, že? Jak moc jí ublížil?“
„Do toho ti nic není, mladíku.“
„Co jí provedl tentokrát?“ Otázal se Oldwin se zájmem o její zdraví.
„Nemůžu tobě, ani nikomu jinému, nic říci, je to lékařské tajemství.“
„Jdi se vycpat s tím svým lékařským tajemstvím a koukej mi to říct!“ houknul na léčitele Oldwin.
„Nic ti nepovím a ty nestrkej nos do cizích záležitostí, nebo přes něj znovu dostaneš.“ varoval ho léčitel.
Mládenec stále ještě nevyndal svou nohu ze dveří a oči mu jiskřily zlobou.
„Hajzl jeden, s chutí bych ho zabil, sviňáka mizerného,“ odplivl si naštvaně Oldwin do prachu před domem.
„Tak si zanadávej a koukej mazat zpátky na stráž, než si někdo všimne, že jsi opustil své stanoviště.
„Leonarde. Tobě nevadí, jak jí ubližuje?“
„Vadí, nevadí, ale já s tím nic nenadělám, a ty taky ne. Chlapče, nemíchej se do záležitostí, do kterých ti nic není. To je věc pánů a ne poddaných.“
„Jsi srab, Leonarde.“ Pokusil se ho naštvat mladík urážkou.
„Ne, já jsem léčitel, a ty jsi ještě nevychované malé štěně, které vrčí a nekouše, protože by si vylámalo svoje mlíčný zoubky, kdyby se zakouslo do vzteklého vlka. Takže poslechni starého a zkušeného psa, sklop uši, stáhni ocas mezi nohy, zavři oči a vrať se ke své práci. Jinak si koleduješ o pořádný malér.“
„Zbabělče,“ zavrčel mladý muž na léčitele.
„Též ti přeji dobrou noc, Oldwine,“ odvětil nevšímavě na jeho urážku Leonard.
Vysunul jeho nohu ven ze dveří a zabouchl mu před nosem.
Oldwin si zlostně bručel pod nos nadávky a sesílal na Rindonovu hlavu kletby, hromy a blesky. Jenže mu to nebylo nic platné. Šoural se na své místo na hlídce, které před chvílí opustil, když zahlédl odcházet od léčitele ženskou postavu. Postavil se na stráž a dál bedlivě hlídal východní cestu vedoucí do vesnice Werden.


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 31.01.2010, 16:25:48 Odpovědět 
   Jak řekl šíma, byl to boj, ale bohužel podlehla. Jsem zvědavý co se z toho vyvine. A zvláště jak do ,,hry,, zasáhne ten mladík. Jestli sklopí uši a stáhne ocas nebo jestli vycení zuby a půjde po tom vzteklém vlku. Nu uvidíme jaké karty nyní rozdal osud.
 Šíma 07.05.2009, 10:12:39 Odpovědět 
   Byl to boj, škoda jen, že naše hrdinka přeci jen nakonec "podlehla"! Fandím ji a držel jsem ji palce! Určitě takový život nemůže trvat do nekonečna a něco se stane. Pokud něco neudělá elfa, možná ten mladý muž, ale kdo ví, jak to potom celé dopadne, pokud se k němu ještě někdo nepřidá? Ale dost spekulací. Napsáno je to dobře a já doufám, že další část možná přinese nějaký ten zvrat!

P.S. Nakonec, mi do toho nic není, autorkou tu jsi Ty! Držím pěsti v dalším psaní a těším se! ;-)
 ze dne 07.05.2009, 18:29:07  
   Annún: Děkuji Šímo.
Mohu říct, že v příštím díle bude takzvaný klid před bouří. Trocha rozptýlení a odpočinku před zúčtováním. Vše má svůj účel a já jen doufám, že se ti další díl bude též líbit.
 amazonit 07.05.2009, 6:03:24 Odpovědět 
   Nu, ty vskutku nedopřeješ hlavní postavě chvíli klidu, pokoje. Je to samé ponížení, bolest... Přiznám, že už mi toho přijde až moc.
Vím, že jí jistě chystáš i jiný osud, snad lepší, ale...
Uvidíme, kdy a jak se podaří elfce dostat se z područí tyrana, snad to bude již brzo.
 ze dne 07.05.2009, 8:04:51  
   Annún: Ano já vím, že je toho poněkud moc, ale bohužel to ještě nekončí. Slibiji, že v příštím díle si od tyrana na chvilku odpočine. A zapár dalších se přesuneme z lidské vesnice Werden někam úplně jinam do světa elfů. Musete si jen počkat. :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Kalich života -...
Trenz
Sláva
alder
Vítězství jméne...
ApIN
obr
obr obr obr
obr

Společenstvo Elementálů:Posled...
MC_Kejml
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr