» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je povídka v citoslovcích."

C. Baudelaire

počet přístupů: 2141301

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Společenstvo Elementálů:Poslední tažení 42-43 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Společenstvo Elementálů 4

MC_Kejml	publikováno: 10.05.2009, 23:20

Ještě než půjde naše parta do posledního boje, je důležité si vyřídit všechny resty...


	XXXXII Z tunelu metra jsem vystoupil na Hůrce. Vyšel jsem po schodech nahoru a rozhlédl se po betonovém plácku. Bylo velmi zvláštní poznávat sídliště, kde stál Exil, opět ozářené odpoledním sluncem, bez žádné Hyperionovy mlhy, která tak jasně značila jeho moc. Vydal jsem se tedy s papírovým balíkem v podpaždí za svým cílem. Byl jsem tu sám. Nejenže jsem věřil tomu, co mi řekl Aleš a pak i Marek, ale kdyby se něco zvrtnulo, měla tu někde poblíž být hlídka. Nad tím jsem ale moc nepřemýšlel a spíš se soustředil na to, co se chystám udělat. Když jsem tak procházel známými cestami a ulicemi, přemýšlel jsem nad tím, proč mě to před rozhodující bitvou táhlo zrovna sem. Vždyť tady, na Hůrce, celý příběh začal – byl jsem přepaden Terorem, odtud mě zachránil Mr. Kdosi... Ale bylo toho víc. Terorem přece najednou nevzniklo celé Společenstvo, tehdy jediné, na co došlo, bylo nějaké uplatnění, utužení skupiny, test schopností, nebo cokoli to bylo. Bod zrození naší party byl právě Exil. Už jsem viděl známý záhyb ulice Kodymovy, kde se nacházelo naše bývalé útočiště. Vystoupal jsem po kočičích hlavách a viděl ho. Náš zavřený, milovaný, jedinečný klubík. Bylo to už dlouho, co jsem do něj naposledy vkročil, bezpochyby víc než čtyři – pět let... Proč že jsem toho tehdy nechal? Puberta, tlak vrstevníků k jiným aktivitám. Opustíš-li mě, nezahynu. Opustíš-li mě, zahyneš. ... A dnes jediná aktivita, která mi zbyla, byl boj proti silám Hyperionu. A ti, kteří kdysi formovali mou osobnost, jsou dost možná kvůli jeho moci všichni mrtví. Mr. Kdosi měl pravdu. S Hyperionem se nedá domluvit. Ale kvůli tomu jsem tady nebyl. Opřel jsem se o železné mříže před zamčenými dveřmi Exilu a soustředil se na led, který jsem do nich přenášel – a za chvíli byly modře nalakované zábrany zbělalé mrazem. Vzal jsem za ně a vytrhal je ven. Se zámkem u druhých dveří jsem si poradil lehce – mečem. Otevřel jsem vchodová vrata a vešel do klubu. Po tak dlouhé době zase... Přejel jsem pohledem po vystaveném zboží, které se skládalo výhradně z karetních a deskových her. Vzal jsem do ruky jeden z ledabyle položených doplňkových balíčků karet Pána prstenů a podíval se na jeho rub. Stálo tam 2004. Sakra... Položil jsem paklík na dřevěný pult a stoupl si za něj. Takhle jsem tu nikdy nestál – vlastně jo, jedinkrát, když si jeden přátelský člen obsluhy potřeboval odskočit a mě tu nechal... „Vítejte u dvou přátel, co si dáte?“ řekl jsem si jen tak pro sebe. Zamračil jsem se nad svým výkladem; asi jsem nebyl moc sugestivní. „Vítejte v našem bistru,“ roztáhl se můj úsměv na zákazníka ve dveřích. To bylo lepší. „Můžeme vám nabídnout třeba párky,“ zasmál jsem se při pohledu na starý párkovač a kávovar, patřící původní obsluze Exilu, která ho tu zapomněla. „Nebo kafe!“ „Já jsem Kamil,“ potřásl jsem si rukou se vzduchem. „A támhleto je – to je...“ Doprdele. Bistro u dvou přátel, ty vole. Když to Michal odskákal. Jak by mohlo být? O kom bych mohl říct, že by to se mnou táhnul, když se mi všichni členové Společenstva svým způsobem vzdálili? Z původní sestavy už jich stejně moc nezbylo. Aleš, Jakub, Jirka, Pepa,... A... A to je všechno. Nebyli žádní dva přátelé, po kterých by se toto bistro mohlo jmenovat. Prostě to tak nemohlo být. Nebo... Jestli se nám nějakým způsobem podaří zahnat Hyperiona a kdyby se sem náhodou vrátili lidé – co by tady našli? Bistro u dvou přátel, kde dělá jen jeden člověk... Jako co, jako památka na neexistujícího druhého zaměstnance? Ale to asi taky ne, druhej zaměstnanec tu přece vždycky byl. Ne? Vydal jsem se mezi dřevěné stoly a lavice, na kterých jsme kdysi sedávali. Prohlížel jsem si známá místa, kde jsem se viděl hrát – Cože? Skrčil jsem se a pod jedním ze stolů zahlédl za plastovým obehnáním u zdi zastrčenou kartičku Pána prstenů. Ten rub bych poznal vždycky a okamžitě. To bylo zvláštní. Nad objevem téhle zapomenuté věci mi po zádech přeběhl mráz. Vzal jsem ji do ruky a obrátil ji. Držel jsem Alešovu nejlepší kartu, která byla trumfem jeho balíčku – “Uruk Vanguard“... Kde se to podělalo? Karta zůstala na stole, pod kterým jsem ji našel. Tohle byla víc než náhoda. Tehdy, když jsme ještě hrávali karty, všechno dávalo smysl. Všechno. Pamatuju si, jak to Jirka jednou nazval jako “časy pohody“ a Michal, který nikdy Exil nenavštívil, řekl, že se mnou udělá Bistro právě tady. Exil a Společenstvo – bylo to větší než my. Dneska každý, co to tu navštěvoval, kouří, hulí, pije. Odpadl. No... už zase jsem dával za vinu rozpad party těmto věcem. A přitom za to mohlo něco jiného, jako... třeba... no... to, že jsme vyrostli! Jo! Za to, že nehrajeme karty, které mají i třicetileté příznivce, může to, že jsme vyrostli! Ne, to ta svině Hyperion. Dost. Teď. Vyšel jsem z obchodu ven a vzal do ruky papírový balík, se kterým jsem se tam vypravil. Začal jsem z něj odstraňovat papír – záda velké desky, obrátil jsem ji a – Ty vole. „BISTRO KAMIL U D-O-- SEDMI PŘÁTEL MICHAL TOMÁŠ (+) Aleš JIRKA jakub PEPA“ Jako... Jako doprdele. Zjistil jsem, že sedím na těch schodech, na kterých jsem byl v ten den, kdy zaútočil Teror a vzniklo Společenstvo. Tehdy jsem byl zaplavený pesmimismem a všeobecným zármutkem nad ztrátou milovaného klubu, jenže... Vstal jsem, uchopil tabuli a umístil ji do držáku, vytvarovaného z mřížoví klubu, přímo nad vchod do krámu. Nemusel jsem tam vývěsku ani přimrazovat, seděla tam dokonale. Skoro jako předchozí cedule. Na kovové žebro opodál jsem pověsil Michalův drahokam. Musel jsem si zaclonit obličej před sluncem, které mě zleva osvěcovalo. Pamatuju si, jak na mě podobně zářilo vždycky, když jsem odsud odcházel v časech Exilu. Tohle byl začátek něčeho velkého. Ne konec, ale právě začátek. Protože my vyhrajeme. A budeme mít bistro. Karetní. XXXXIII Od Exilu jsem odcházel cestou do parku, který pojil Lužiny s Hůrkou. A poprvé v životě jsem byl s jednou velkou vzpomínkou vyrovnaný. Exil vždycky byl. Dokud bude Společenstvo pohromady, on tu bude pro ně. Protože... Společenstvo by bez něj nikdy nevzniklo. Jak jsem tak šel travnatým parčíkem, nebál jsem se. Možná mě místy trochu mrazilo, když jsem se díval na vylidněná místa v dálce a myslel si, že se tam odtud náhle vyvalí smršt černých teček. Nebo horda zombie. Jo. Jediný pohyb, který jsem občas spatřil, byl od barevných uniform elementalistů, stahujících se zpátky do centra Prahy na Nový Smíchov kvůli všeobecnému znovuseskupení a přípravám na velký tah na Pražský Hrad. Šel jsem dál a dál, osvícený červeným odpolednovečerním světlem. Scéna jako dělaná na jakési loučení s Lužinami. Ježiši, snad mi to nevlezlo do hlavy. A to už jsem spatřil místo, kam jsem směřoval. Po mé levé ruce se několik desítek metrů ode mě táhl pás paneláků. Na vyšlapané křižovatce jsem zatočil a šel přímo za nosem. Tak jsem stál přede dveřmi... No, musím se modlit, ať je ten byt pořád stejný, ale jak tak znám jeho vlastníky, pochybuju, že by chtěli jít někam jinam. Zkontroloval jsem zvonky v podchodu a skutečně. Osmé patro. Dveře šly prolomit lehce, následoval dlouhý výšlap nahoru. Abych řekl pravdu, kdybych tudy šel někdy v noci, celé by mi to přišlo strašidelné a myslel bych na věci, jako třeba za jakým rohem na mě vybafne Hyperionův klon. Ale teď, teď ne. Byl jsem nabitý zvláštní náladou, která podobné myšlenky hned zapudila. Netrvalo dlouho a stál jsem před dveřmi v osmém poschodí. Vlastník bytu byl tak nějak povolný a souhlasil s tím, že mi zapůjčí svoje klíče, a prý abych mu to tam neponičil. To mě překvapilo, ale ve skutečnosti byl ve správném rozpoložení. Proč bychom to tu ostatně neměli přežít? Jasně, proč? Po chvilce odemykání jsem stál v předsíni. Všechno to tady bylo velmi povědomé, stejně jako když jsme se tady objevili poprvé – nejen já, Aleš, Jakub, ale i ostatní... Jen tak, z paranoie, jsem se podíval do pokojů a kuchyně. Nikde nic. A pak jsem vyrazil do rodičovské ložnice. Jakmile jsem otevřel dveře, vyvalila se na mě další vlna vzpomínek na “tehdy poprvé“. No jako jo... Posadil jsem se na postel a pamatoval si úplně všechno. První laškování mezi námi třemi, ještě společně s Jirkou a mnou. Jak jsem prohledával byt, když se mělo svolat Společenstvo, a pak se nezmohl ani na slovo. Nebo na to, co se odehrálo v předvečer boje s Terorem. Můj pohled spočinul na druhých dveřích z ložnice. Vždycky jsem si říkal, že se tu jednou stavím a dokončím jednu zapomenutou dějovou lajnu Společenstva. Vstal jsem, vydal se ke dveřím a otevřel je, připravený potkat svou minulost. Vešel jsem na balkón Alešova bytu a opřel se o železné brlení. Zadíval jsem se do dálky, do parku a dál k Exilu. Teď už nikde nebyla ani noha. Všichni elementalisté se stáhli do metra. Přesně na tomhle místě před několika lety jsem se poprvé cítil jako borec. Jo, bylo by to bezva, kdyby se historie opakovala. Zase by to bylo takové... Fajn. Prostě jdeme na Terora, dáme mu přes hubu a... A je to. Takové nezávazné. Ale ne, jistě že nemluvím o tom, jak si zlehčit konflikt, ale úplně o něčem jiném: před třemi lety jsem se tu setkal s někým, kdo mě do toho všeho nakopl a pomohl mi, bez něj si nejsem jistý, jestli bych to tehdy zvládl. Ale... Nebyl to ostatně důvod, proč tu byl? Podle výpovědí přátel to tak vážně vypadalo, a když se k tomu přiznali i Jirka, Marek, nebo Mr. Kdosi... Jenže mohlo to být celé předstírané? Nevěděl bych, že to je jenom tak na oko? Vždyť něco takového bych určitě postřehl. Tehdy jo! Nebo ne? Jednou jeden velký filozof, Herakleitos, prohlásil, že člověk dvakrát nevstoupí do stejné řeky. Přitom v tuto chvíli, když se musím postavit Hyperionovi, by mi stačilo jen abych znovu zaslechl známý hlas z pokoje za mnou. Otočil bych se a hned bych se cítil dvakrát tak větší. Ale nic nepřijde. Za ty tři roky jsem se tak nějak zvláštně musel rozloučit s závislostí na někom, kdo by mě podporoval v tom, co dělám. Tehdy to bylo skvělé, ale pořád takhle žít nejde – když potom člověk o svého motivátora přijde, není to příjemné. Na druhou stranu ať tak nebo tak, něco jsem si tady s dotyčnou osobou řekl. A když se podívám za sebe na to, co jsem díky ní dokázal, bylo to skvělé. Potřeboval jsem to a za to jí děkuju. Protože kdybych tehdy neudělal ten první krok s něčí pomocí, ať už třeba falešnou, nikdy bych se nedostal takhle daleko. Vyčaroval jsem do dlaně kus ostrého ledu a začal vyrývat do parapetu slova. „PRO MARKÉTU --- DÍKY ZA VŠECHNO“


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 9		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 15		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

m2m	12.05.2009, 21:54:52

Tak. Zdravím. Inu, myslím, že nejde byť jen napodobit Šímův komentář, ale pokusím se k jeho názoru přidat svůj. Já musím přiznat, že na mne první část působila trochu emočně a vzpomínkově chaoticky, tak nějak jsem pochopil, že je hnacím motorem současného Kamilova jednání, jeho idejí a vysněných cílů, ale přišla mi víceméně zbytečná. Já osobně bych si buď pohrál ještě víc s emotivnem, nebo bych ji naopak syrově zkrouhnul. Druhá část už je zřetelnější a má nosnější pilíř, přesto jsem se neubránil dojmu, že je prvoplánově útočná na čtenářovy city. A přitom stačí málo, stačí jen pohrát si trochu se slovíčky, metaforovat a zpodobňovat s větším důrazem na lyriku v tomto případě. Celkově musím přiznat, že jsem byl vývojem v posledních částech, které jsem nezvládal publikovat, trochu překvapen, nečekal jsem AŽ TAKOVÝ zvrat, nicméně i teď se mi stále nabízí dva potenciální konce a nechám se překvapit, který nakonec zvolíš. Jojo. A jsem rád, že ty chybky, až na jednu drobnou, zmizely.


ze dne 14.05.2009, 9:47:39
MC_Kejml: Tak to je jasné, já jsem si tuhle část považoval a každý může vidět silné části čtyřky jinde ( což já chápu a vždycky jsem příjemně překvapený, když mi někdo popíše, jaké to jsou ). Jsem zvědav, co řekneš na závěr, který budu publikovat co nevidět ;)


ze dne 13.05.2009, 22:59:25
m2m: Ee, to je mnou, já za vším hledám prvoplán. A osobně bych ve čtvrté knize našel silnější části. To už tak bejvá, že čtenář má trošku jiný náhled.


ze dne 13.05.2009, 16:43:01
MC_Kejml: Ale je to škoda. Je na prd, že se ti jedna z nejlepších částí knihy nelíbila :/


ze dne 12.05.2009, 22:17:34
MC_Kejml: Děkuju, vždycky je co napravit a já jsem rád, že vím, co. Co se týče konce, třeba tě ještě víc překvapím, ( vzpomínáš, jak jsem na konci říkal, že chystám jednu věc, která buď dílo znásilní nebo vynese na výši? Tak to už se blíží.)no uvidíš sám. A to, že nebyly chyby, je taky jen dobře.

Šíma	11.05.2009, 11:16:03

Ahoj, Kamile! Hezký! ;-) Tak tento díl je skoro jako "odjištěný granát"! Že přeháním? ;-) Kamil se vydal sám do "osvobozeného území" jen se zárukou, že tam žádný voják Hyperionu nebude a spolu s pobýváním na jemu známých a milých místech si zavzpomínal na časy minulé, které se už nikdy nevrátí, protože je "ukradl" čas. Líbilo. Najednou jsem však dostal pocit, že to náš hrdina nemusí přežít, co když bude onen "poslední boj" posledním i pro něj? Ať už naši přátelé zvítězí, nebo ne, může se stát, že další obětí se stane i Kamil. Žádný boj se neobejde bez obětí, alespoň ne v takovém rozsahu, jaký se chystá Společenstvo provést. Omlouvám se za malou "rozkecanost", ale tato část se četla sama a mi se onen pomyslný klid před bouří líbil a také jsem si spolu s hlavním hrdinou trochu zavzpomínal. Takže jsi uvařil hezký "guláš", e-e, tedy mix, pane! ;-) Chybek jsem si nevšiml, což Ti asi nepomůže, ale jak jsem uvedl, k samotnému textu nemám námitek. Třeba si sedli na zadek i samotní skřítci Překlepníčci a dali Ti pokoj, protože tento díl je hodně "atmosferický", prostě hraje "na city", jak se říká, avšak na rozdíl od mnoha knih a filmů to ustál a nesklouzl do onoho pomyslného "patosu"! Co bude příště? Hyperion se určitě nevzdá jen tak lehce a třeba na hradě (myslím na Pražském hradě) něco skrývá... Každý příběh jednou skončí, pokud s ním autor nenaloží jinak. ;-) Mám před očima onu "bouřlivou noc" a první setkání Kamila s "nadpřirozenem". Od této chvíle začalo jeho dobrodružství. Nyní, když se blíží konec (který však koncem být nemusí, jenže žádný příběh nelze natahovat donekonečna), jsem se musel trochu zamyslet, přestože na samotné bilancování je ještě času dost. Až vše skončí, možná odejde i Mr. Kdosi a společenstvo se rozpadne, jak se takřka stalo i minule, kdy již (dočasně) nebylo třeba jeho služeb (tedy Společenstva). Jo, jo, tak trochu Kamilovi fandím, stejně i jeho přátelům. Až zmizí jejich společný nepřítel, bude všemu konec a život poběží dál... No, hezky smutně jsem se usmíval při pročítání tohoto dílu a také myslel na to, co bude příště a co pro naše hrdiny Osud (v podobě samotného autora) nachystal... Držím palce a ještě jednou se omlouvám za tenhle dlouhý koment, který se vůbec nezajímal technickou stránkou textu, ale samotným dějem! Ukecaný šíma se dočasně loučí, pane! P.S. Neboj, Chemik Ti určitě napoví, pokud něco najde, ale spíše myslím, že ne! ;-)))


ze dne 11.05.2009, 12:38:46
MC_Kejml: Hoj, ze všeho nejdřv musím poděkovat za obrovský koment, který obahoval všechno to, co já tak rád v komentech vidím: konkrétní spekulace a zamyšlení nad dějem. Samozřejmě, že vyjmenování chyb autorovi pomůže, ale právě to, že se čtenář zamýšlel nad tím co by kdyby a proč a jak ho nakopává do dalších "podobných" výkonů. No, teda aspoň mě. Co se týče toho, co se může stát - Společenstvo nemusí být poraženo - ale to ani Hyperion - mohl jsem to zazdít otevřeným nebo naopak definitvním koncem - ale jak to ve skutečnosti bude, se určitě dozvíme ;) A třeba zrovna příště! Takže ještě jednou děkuju a budu se těšit!

Ekyelka	10.05.2009, 23:19:44

Opět budu dělat jen prostředníka - Šíma a M2m už okomentují adekvátně a trefně. :)


ze dne 11.05.2009, 12:34:14
MC_Kejml: Děkuji ti za rychlou publikaci!