» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (5)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."

Ludovico Ariosto

počet přístupů: 1713474

obr

:: Na SASPI.cz je právě 23799 příspěvků, 3750 autorů a 253469 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Mrkočkovy pletené kalhoty ::

Hosty	publikováno: 18.05.2009, 8:30

Další povídka o Mrkočkovi, mírně navazuje na tu předešlou. Snad se bude líbit :)


	Otík se rozhlížel po Mrkočkově farmě, zrakem přejížděl z jedné pasoucí se ovce na druhou a přemýšlel, kdy to Mrkočkovi řekne (nebo spíše, kdy to jeho tabulka napíše). Otík se tomu v myšlenkách často vyhýbal, ale věděl, že jednou se to Mrkočko dovědět musí. Snad ani nešlo o to kdy, ale jak. K Otíkovi přiběhla jedna ovce, smutně se na něj podívala a s tichým „bé“ zase odběhla. To Otíka ještě více rozesmutnělo. „To je bedna! Vykašlu se na to! Vezmu kladivo a všechno bude vyřešený! To nemá cenu!“ Mrkočko stál u stříhacího stroje a chvílemi do něj kopal. Otík se usmál. To mu bude chybět. Snad nejvíce bude postrádat Mrkočkovo rozčilování a umění nezachovat chladnou hlavu. Ten rok, který spolu prožili (spíše přežili), uběhl tak rychle. Tolik se toho stalo a on teď musí odejít. Musí. Nemůže tady zůstat. Otík zavzpomínal, jak to všechno začalo. Jak přišel na farmu a jak Mrkočko přičaroval ten stroj. A jak se jim pak dařilo... ---------------------------------------------------------------------------------------------------- Stroj jel celý den. Výsledkem toho byl ukecaný a rozčilený Mrkočko, který skládal svetry do velké krabice s nápisem „NAŠE SVETRY VÁS ZAHŘEJÍ I V TÉ NEJVĚTŠÍ ZIMĚ“. Mimo Mrkočkovu velkou nápaditost Otíka udivovalo s jakou intenzitou a vytrvalostí dokáže nadávat. „Ne že bych si chtěl stěžovat, ale proč to jede celej den? Proč to, sakra, nejde vypnout? To musí ostříhat všechny ovce najednou? Já jsem samozřejmě rád, že ten stroj máme, ale člověk si taky chce někdy odpočinout, ne? Dát si nějakou tu sváču a trochu si oddáchnout. Takhle mě bolí ruce, že s něma týden nepohnu. Ještě, že tě mám, Otíku. Aspoň ty svetry nemusím skládat a dávat do těch průhledných pytlů. To by mě fakt zabilo. Jenom to dávám do týhle bedny. To jsme si to dobře rozdělili, že?“ Stroj konečně přestal sypat svetry. Všechny ovce vítězoslavně zabečely (ekvivalent lidského tleskání) a odběhly se pást, aby jim mohly na tělech narůst další svetry. Mrkočko zavřel krabici, převázal ji pevným řemínkem a s hlasitým „ták“ si sedl na malou dřevěnou stoličku, kterou měl v posledních dnech stále u sebe. „Pořád jenom svetry, svetry, svetry. Už mě to nebaví, místo svetru už nosím tři košile, leze mi to krkem,“ stěžoval si Mrkočko. Právě v tu chvíli napadla Otíka účasná, geniální, bezvadná, úchvatná... no prostě skvělá věc. -----------------------------------------------------------------------------------------------------„A ty si jako myslíš, že to nějak půjde? A když to půjde, budou to lidi chtít? A když to lidi budou chtít, nebudou toho chtít hodně? Myslím jako opravdu MOC hodně.“ „My to zvládnem,“ bylo jediné, co tabulka napsala. „Když myslíš. Ale jak tomu stroji říct, aby dělal třeba... třeba sukně? Nebo šaty, nebo vesty, nebo rukavice, nebo čepice, nebo klobouky, nebo jsem na Zemi viděl i pletený KALHOTY!“ „Já jsem si myslel, že bysme na papír nakreslili, co bysme chtěli, aby ten stroj upletl, strčili bysme ten papír tam a... a ty bys potom zase něco řekl a bylo by to.“ Mrkočko stíhal jen tak tak číst. Jakmile přelouskal všechna písmena a dal si všechno dohromady, vytřeštil oči a v obličeji se mu objevil náznat euforie. „Ty jsi génius!“ Otík byl rád, že se Mrkočkovi jeho nápad líbí, ale připadal si, jakoby měl všechno obstarávat sám. Sám nakreslil návrhy (jak tomu říkal Mrkočko), sám skládal krabice, sám kontroloval ovce. Mrkočko měl vždy nějakou výmluvu, nejčastější byla: „Promiň, teď nemůžu, mám sváču.“ Ale jakmile měl Otík všechny návrhy hotové, šel za Mrkočkem znovu. „Jé, ukaž. Ty už to máš?“ vytrhl mu Mrkočko nákresy z rukou. „Hmm, jsou dobrý!“ Mrkočko umění sice vůbec nerozuměl, ale měl pravdu – Otíkovy kresby byly vynikající. „Tak a teď něco řekni,“ rozhodl Otík. „Aha, “ Mrkočko pomalu přikývl, přistoupil vážně k pletacímu stroji, vhodil výkresy do malého otvoru a promyšleně zarecitoval: „Železná potvoro, co pomáháš nám, upleť tyto modely. Prosím, nezklam tu víru, co v tomě mám, zítra si pro ně přijdu!“ Stroj zarachotil, až ovce nadskočily. Pak z něj vyletěly cáry papíru s Otíkovými kresbami. „Proč až zítra?“ ptal se Otík. „Víš, jak těžký je vymyslet takovýhle verše?“ A vůbec, už je pozdě. Půjdem spát, ne?“ Mrkočko zívl. Byl OPRAVDU UNAVENÝ. Ráno oba přistoupili k „železné potvoře“ plní očekávání. Mrkočko chtěl už už začít recitovat připravené verše, když v tom začal pletací stroj pracovat a po nějaké chvíli z něj padaly sukně, šaty, malé vestičky, šály, rukavice a nakonec i nový výstřelek módy (Mrkočkův nápad samozřejmě) – teplé pletené kalhoty. „Jsou opravdu pohodlné a teplé,“ prohlásil Mrkočko, když dělal Otíkovy malou módní přehlídku. Ovce na ně jen tak pokukovaly a myslely si svoje. Za chvíli po nich zase budou chtít, aby vlezly do toho železného monstra. Jakmile zabalili všechny krabice a poslali je do prodeje (s Mrkočkovými přestávkami to trvalo bez jednoho dne týden), stačilo jen lehnout si a čekat, zda se jejich nová móda ujme. Ujala. Nejvíc se prodávali pletené kalhoty. To hlavně díky nově rozšířené fámě, která tvrdila, že zimy budou stále tužší. Když Mrkočko zjistit, jak jdou jeho kalhoty nadračku, hrdě prohlásil: „Já to věděl!“ Otík byl z takového úspěchu moc šťastný, ale nějak si nebyl jistý, jestli je to tak správně. Ale co může být špatného na pěkné pletené vestě? Co může být špatného na velkých pokreslených krabicích plných pleteného oblečení? A může být snad něco špatného na malých letáčcích upozorňujících na novou značku „M&O“? ----------------------------------------------------------------------------------------------------Jednou, když stroj pracoval naplno a oba „ovčáci“ pilně balili oblečení, šel okolo Icifer. Už dlouho sledoval, jak se těm dvěma daří. Moc se mu to nelíbilo. Musel něco vymyslet. Otík stál u ohrady s ovcemi a počítal je. Často to dělávat, když měl Mrkočko „sváču“. „Sedm, osm, devět...“ „...CHRRRCH!“ „...deset, jedenáct, dvanáct...“ „...PŠÍUUU!“ „...třináct, čtrnáct –“ „Dobrý den, “ ozval se Iciferův hlas za Otíkovými zády. Otík se otočil a na jeho tabulce se objevil pozdrav. „Vidím, že máte napilno,“ prohlásil ironicky Icifer. Přejel očima ohradu s ovcemi, stroj, krabice a skončil u spícího Mrkočka. „Stále pracujeme. Děláme, co můžeme,“ odpověděla tabulka. „Jistě. Víte, přišel jsem za vámi s jednou, pro vás možná malinko nepříjemnou, záležitostí,“ už Iciferův hlas napovídal, že to nic pěkného nebude. „Oba víme, že Mrkočko dostal na starost tyhle ovce jako trest. A trest je trestem od toho, že se to tomu dotyčnému moc nelíbí a možná i trochu protiví, ale nic s tím neudělá. A Mrkočko si to začíná moc užívat.“ Otík se na Icifera tázavě podíval. „Samozřejmě víš, že tady existuje nějaká Rada. Tahle Rada – které předsedám – se usnesla, že když odejdeš, pro Mrkočka se ta práce stane těžší a všechno bude, jak být má. Doufám, že rozumíš.“ „Rozumím. Ale nemůžete mi přece nakazovat, kde být mám a kde ne! Já jsem sem přišel dobrovolně. Mrkočko si pořádně rozmyslel, než mě sem vzal. Já odejdu až se mi bude chtít!“ Tabulka zuřivě blikala. „Ano, tuhle reakci jsem čekal,“ odpověděl Icifer ledově klidným hlasem. „Ty samozřejmě víš, že Rada se nemíchá do záležitostí ostatních, ale jedná ve jménu blaha společnosti. Také je ti určitě známo, že co Rada nařídí, to se také stane.“ Otík chvíli přemýšlel, pak se na Icifera zoufale podíval. Pan „předsedající“ se otočil a odešel. Otík si pak uvědomil, že měl na sobě pletenou vestu. ----------------------------------------------------------------------------------------------------Ráno po tomto rozhovoru přiběhl Mrkočko na farmu plný energie a radosti. Jakmile ale uviděl tabulku zavěšenou na ohradě, skvělá nálada se vypařila jak pára nad hrncem. Na tabulce stálo: „Nechtěl jsem, ale musím odejít. Promiň.“


celkové hodnocení autora: 85.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 20		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

čuk	18.05.2009, 8:27:48

Nepamatuji se na ten předchozí začátek, ale tento text se mi zdá rozvláčný a málo vtipný: Obě postavy mi dost splývají, v charakterizaci chybějí vtipné nápady. Jaksi je to málo pohádkové, gagů málo. Dobrý nápad se trochu rozmělňuje a šediví. Výskyt rady není příliš překvapivý Jestli lepší porozumění textu u mne je dáno neznalostí toho prvního dílu, pak se omlouvám.


ze dne 18.05.2009, 14:11:48
Hosty: Děkuji za komentář, myslím, že tahle povídka je méně zdařilá než ta předešlá, to asi ano. Ale určitě by znalost předcházejících dílů pomohla. Ale přesto díky za kritiku:)