|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (8. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 09.05.2009, 6:17
|
| *** |
| |
|
|
Tajemství dopisu
Ráno mě vzbudila zima, přestože mě Kaileen přikryla zbytkem pláště, až jsem usnula. Drobné kamínky zapraskaly, když jsem se pomalu zvedala. Kaileen se nespokojeně zavrtěla, podívala se na mě, poškrábala se na hlavě, cosi zavrčela a vstala.
„Řekni mi, co jsme zase vyvedly. Nejprve nám Bo pošle zimu a jako by to nestačilo, nechá spadnout mlhu,“ nadávala.
„Ještě nás může vést Raho,“ navrhla jsem.
„Když tu budu dřepět a modlit se k němu, mohl by přivést rovnou i Sirrah, protože přesně to si o mně budou myslet. Dobře víš, že uctívám pouze Narat.“
„Tak raději půjdeme, než tu zapustíme kořínky, ne?“
„Hm, ty máš elánu hned po ránu,“ zatvářila se kysele.
„Aspoň vidíš, jak mě každý den rozčiluješ.“
„Já tebe?“ podivila se. „Možná když tě budím, ale pak je to celý den pouze tvá záležitost. Ta tvoje pusa…“
„Pořád lepší než ticho, třeba jako teď,“ namítla jsem. „Nikde ani ptáčka.“
„Jen žádný strach, na bojišti jich bude.“
„Ale zpívat nebude ani jeden.“
„Pokud najde něco chutného a výživného,“ nadhodila.
„Fuj! Raději ať se z toho radují potichu.“
„Vidíš, konečně se shodneme, že lepší je klid.“
„Někdy,“ připustila jsem.
Kus cesty jsme se dohadovaly, která z nás je otravnější. Kaileen byla zkušenější, statečnější, silnější, chytřejší, hbitější… Ten výčet už mě začínal unavovat, proto jsem se spokojila s jediným prvenstvím, které na mě zbylo. Po další vášnivé diskusi se mi povedlo Kaileen přemluvit, aby si přes sebe přehodila plášť. Chtěla zůstat věrná všem vlastnostem, které si bezostyšně přivlastnila, musela jsem tedy poukázat na husí kůži a třes, který se jejího promrzlého těla zmocnil. Nakonec jsem ji udolala slibem, že zavřu pusu. Naši pouť rušilo kručení v žaludku, Kaileen zřejmě nejedla déle než já, neměly jsme ani vodu.
Dva dny. Tak dlouho nám trvalo, než jsme ten kousek země přešly. Byly jsme po bitvě pořád tolik unavené, že jsme přespaly u potoka a dál se vydaly až dalšího dne. Bitevní pole se mi zdálo odpornější než předtím. Zápach, který nás provázel, se nám snažil rozervat plíce.
„Mluv,“ vyzvala mě Kaileen.
„O čem?“ nechápala jsem.
„O čem chceš, pomůže ti to.“
„Ty to vydržíš?“ ujistila jsem se.
„Co bych pro tebe neudělala. A hoď to přes sebe,“ sundala rozervaný plášť, „nevypadáš, že je ti horko.“
„Díky,“ přijala jsem, „jestli se nevyjasní, budeme se střídat. Nebo bychom mohly požádat Bo…“
„V žádném případě! Budeme se střídat.“
Bohové nás nechali projít celou tou hrůzou, než jsme se střetly s Coritou a její armádou.
„Měla jet na sever,“ ujelo mi.
„Snad sis nemyslela, že drží slovo?“ podívala se Kaileen vyčítavě.
Skupina vojáků se oddělila od zbytku oddílu a pomalu nám šli naproti. Zbraně se jim pohupovaly u pasů, kráčeli sebejistě jako garda smrti.
„Copak mě tou hrstkou špinavců chce rozesmát?“ pronesla Kaileen, pomalu zakroutila hlavou, až jí v krku křuplo, chtivě se na muže zadívala a vzápětí uchopila meč.
Necítila jsem se ohrožená, protože ani přes Kaileenino útočné gesto vojáci netasili. Moc přívětivě však nevypadali, nemuseli se tvářit nijak drsně, stačilo pozorovat následky nedávné bitvy.
„Královna vás vyzývá ke smírnému jednání, chce s vámi promluvit,“ vysvětlil mladý blonďák.
„Vyslechněme ji,“ zarazila jsem Kaileen, než stihla udělat cokoliv, co by vyvolalo souboj.
„Hm,“ pokrčila rameny, „po smrti je toho hodně, viděla jsi sama. Nadávat ti můžu i pak,“ schovala zbraň.
„Dámy,“ oslovil nás mladík, když neviděl odpor a vybídl nás, abychom šly první.
Byla jsem klidná, Kaileen zřejmě v duchu přemýšlela, koho by v případě potřeby prvního sekla.
„Královno,“ oslovila jsem Coritu a oficiálně jí vyjádřila úctu.
„Zdravím tě, malá Lee,“ pokusila se usmát.
Snažila se udržet majestát, ale bylo zjevné, že jí dělá potíže sedět na koni rovně, její dýchání bylo také jiné než dřív. Byla vyčerpaná, ani bolestivá zranění jí na náladě nepřidávala, přesto se snažila nebýt pokořena dva dny po vítězství. Čekala, že se ozve i Kaileen, ale ta byla při po hledu na Coritu dost rozladěná na to, aby s ní mluvila. Když se nedočkala, sama se ujala slova.
„I ty buď zdráva, Kaileen.“
„Co chceš?!“ neopětovala vstřícné gesto.
„Příliš slušná nejsi,“ zamračila se vladařka. „Zneužíváš svého postavení, ovšem nyní již mohu volit, proto když dovolíš, budu se bavit s Lee. Doufám,“ promluvila zase ke mně, „že přijmeš můj dar. Pánové!“ vyzvala své muže a oni přivedli naše koně. „Jistě chápeš, že by se mi hodili,“ ukázala na zvířata.
„Ano, samozřejmě,“ přikývla jsem.
„Darte,“ zašeptala Kaileen.
„Je vzpurný jako ty,“ kývla Corita k vraníkovi, „generál se zapotil, než mu nasadil ohlávku. Sedlo by bylo vhodné, ovšem tolik už jsme se nenamáhali. Padlých koní je tu kolem dost, pokud chceš, vezmi si sedlo od nich.“
„Jak šlechetné,“ zašklebila se Kaileen.
„Přestaň,“ strčila jsem do ní. „Díky, královno.“
Kaileen pohladila Darta, spokojeně odfrkl a pár okamžiků se choval, jako by jí přízeň oplácel. I já jsem přivítala Gira a přesvědčena o konci schůzky jsem nasedla stejně jako Kaileen.
„To je vše?“ ozvala se královna. „No tak, malá Lee, copak znova uděláš stejnou chybu? Ani nezkontroluješ, zda nic nechybí?“ mávala listinou.
„To už přestává všechno!“ zuřila Kaileen, jen jsem nepoznala, zda se zlobí víc na mne či na Coritu.
„Klid,“ zarazila ji panovnice, „kdybys na ni tolik nekřičela, nemohla bych zaslechnout, jak moc vám na tom papíru záleží. A když tobě na něčem záleží, drahá Kaileen, musí mě to zajímat. Takže k věci. Abych vás mohla nechat jít, musím znát obsah dokumentu, v opačném případě jste pro mne riziko, které nemohu podstoupit,“ vysvětlila a ujasnila, kdo tady teď velí.
„Královno,“ zkusila jsem smlouvat, „pokud to otevřeš, bude to bezcenné.“
„Bezcenný život či bezcenný papír?“ dala nám na výběr. „Výborně,“ spokojeně pokývala hlavou, když jsme nic nenamítly, „tedy se shodneme. Za to, že nekladete odpor, to přečtu nahlas. Pochybuji totiž, že víte, co zde stojí.“
„Pak ale nemůžeme vědět, zda říkáš, co je skutečně napsáno,“ namítla Kaileen.
„Kaileen, nebij se za vědění, drž se víry,“ podívala se na ni téměř bolestně.
„Řeknu ti, proč jedeme na východ,“ navrhla jsem, „sama pak uznáš, že v tom dopise nemůže stát nic, co by tě ohrozilo.“
„Mohu-li si tvá slova ověřit, udělám to. Šetři tedy dechem, stejně se ujistím, že mluvíš pravdu. Nemusíme se tedy déle zdržovat,“ rozřízla pečeť, rozložila papír a odtajnila obsah.
Drahý bratře,
trápí mne, že ses dostal do potíží, avšak nemohu Ti být osobně nápomocna. Posílám k Tobě dvě ženy, Kaileen a Lee. Můžeš jim věřit jako mně, ony Ti pomohou. Kaileen je Lonshi, ale Ty zahoď předsudky a starej se o ně, jako bys v každé viděl mne. Jsou obě vznětlivé povahy, proto je seznam se zvyklostmi Tvé země, věrně je provázej a trpělivě vysvětluj, čemu nebudou rozumět.
Lituji, že Tě nemohu přijet navštívit, ovšem povinnosti mi nedovolí opustit zdi kláštera. Nevím, zda se ještě někdy setkáme, neboť můj čas se blíží, zdá se, že svému poslání jsem dostála. Ačkoliv jsem nejvyšší kněžkou, žádám Tě: ochraň mé přátele i za nejvyšší cenu, neváhej obětovat život kohokoliv, kdo by jim mohl ublížit.
Prosím, uchovej obsah tohoto dopisu v tajnosti, nechci, aby cokoliv ohrozilo osud jejich nebo mé královny.
Vzpomínám na Tebe, Tvoje milující sestra
Soy.
Když Corita dočetla, zavládlo ticho. Jen Giro hrábl kopytem a Dart nervózně popošel. Královna byla rozčarovaná, zmateně těkala pohledem ode mě ke Kaileen a zdálo se, že svého činu lituje. Kaileen vypadala, že se každou chvíli neudrží a já jsem si vzpomněla na obrazy mladých kněžek, které jsem si nedávno v klášteře prohlížela.
„Řekla jsem jí, že pomůžeme Reddovi a pak ji navštívíme,“ protrhla jsem ticho.
„Pokud najdeme její hrob, můžeš slib dodržet,“ reagovala Kaileen nepřítomně.
„Vezměte si ten list a jeďte,“ přijela Corita ke mně a podala mi jej, „neztrácejte čas. Své spory, Kaileen, můžeme řešit později, teď, zdá se, je v sázce mnohem více.“
Chtěla jsem otočit koně a odjet, ale přítelkyně mě zadržela, aby vzápětí udělala něco, co bych do ní neřekla.
„Znám tři cesty, které vedou do východní říše,“ promluvila na královnu, „ale šla jsem jen po jedné z nich, a to už je dávno. Kudy to bude nejrychlejší?“
Corita rychle strávila překvapení a nahlas přemýšlela.
„Při řece po východním území rozhodně nejezděte, nikdo neví, co se tam děje a teď není vhodná doba to zjišťovat. Když pojedete přes hřeben, mohly byste to zvládnout i s koňmi, ale zdrží vás to. Nejlepší se mi zdá projet průsmykem. Slyšela jsem, že tato cesta je střežená, přesto mi to připadá nejrozumnější. Kam přesně chcete dojet?“
„Do Taggu,“ odpověděla Kaileen.
„Tam jsem nikdy nebyla, budete se muset ptát na cestu. Jak říkám, řeka by vás dovedla až téměř na místo, je však otázkou, zda byste přežily. To neriskujte.“
„Nebudeme, nemáme čas zkoušet umřít.“
„Mohu vám poskytnout něco, co by vám pomohlo?“ nabídla Corita.
„Nic mě nenapadá,“ odpověděla Kaileen. „Co ty?“ otočila se na mě.
„Oblečení, ale s tím nám asi nepomůžeš.“
„Bohužel,“ pokrčila Corita rameny. „Nedaleko je řeka, jeďte při ní, dokud vás nezavede na úpatí hor, tam se od ní oddělte, po třech dnech byste měly narazit na stezku, která vás provede průsmykem. Dál si musíte poradit samy.“
„Aspoň něco,“ přikývla Kaileen.
„Kdybych snad mohla něco udělat, pošlete zprávu.“
Zatímco já jsem nabídku přivítala, Kaileen se zatvářila nedůvěřivě, až uraženě.
„Se vší úctou, královno,“ ujala jsem se slova, „i kdybychom byly ochotny žádat tě o pomoc, pochybuji, že ještě budeme naživu, když k tobě zpráva dorazí.“
Zamyšleně přikývla a pak nás vyzvala, abychom s ní probraly postup, najednou byla až moc ochotná.
„Co si o nás myslíš?!“ vyjela Kaileen. „Máš pocit, že tu zůstaneme trčet samy s tebou proti takové přesile?“
„Kaileen, kdybych vám chtěla ublížit, dávno bys to poznala. Ty mi věříš, ne?“ obrátila se na mě.
„Věřím, jen nechápu, co chceš probírat.“
„Dnes stejně daleko nedojedete, ale pokud tolik pospícháte, držet vás nebudu,“ zatvářila se ublíženě. „V sedlové brašně najdeš něco k jídlu. Počkáme na vás u průsmyku, za dva měsíce se vrátíme zpět do mého sídla, do té doby můžete využít naší podpory, kdyby bylo třeba.“
„Za dva měsíce do Taggu ani nedojedeme,“ namítla jsem.
„Kaileen, Kaileen, ty si nedáš říct. Stále ti říkám, nauč se lépe počítat,“ vychutnala si ji Corita a otočila se ke mně. „Měsíc vám bude bohatě stačit. Když spočítám, že před týdnem byl úplněk a další dva úplňky na vás budu čekat, máte přesně dva měsíce, abyste si na východě vyřídily, co potřebujete. Navíc počítej, že dobu cesty počítáme odtud, ne od průsmyku do Taggu, tím se čas přijet za mnou pro pomoc krátí téměř o polovinu.“
Kaileen naštvaně otočila koně a pomalu jela pryč. Chtěla jsem ji následovat, ale Corita mě ještě zadržela.
„Lee, tu máš,“ hodila mi váček s penězi, „raději za průchod průsmykem zaplaťte, ať zbytečně nepoutáte pozornost. Na východě se lidé chovají jinak, než jste zvyklé, utéct odtamtud není zbabělost, pamatuj na to a nehraj si na hrdinku. Co nekoupíš za peníze, násilím nedostaneš.“
„Díky. Buď zdráva, královno.“
„Ale co,“ ozvala se za mnou Kaileen, zřejmě se vrátila, když mě za sebou neslyšela, „chvíli tě nechám bez dozoru…“
„Aby bylo jasno,“ skočila jí Corita do řeči, „nejsme přátelé, neuzavíráme mír, Kaileen, ale jistě chápeš, že mám velký zájem na tom, abyste uspěly, ať už se jedná o cokoliv.“
„Jak jinak, tys měla vždycky zájem jen o sebe,“ reagovala.
„Křivdíš mi,“ bránila se královna.
„I v tom jsme tedy vyrovnány. Připrav se na to, že jednou zúčtujeme i to ostatní,“ varovala ji.
„Otázkou zůstává, zda se na to připravit lze. Sama vidíš, že nám bohové přichystali nejedno překvapení. Lee je v tom všem asi to příjemnější, co nám zkomplikovalo plány. Prokaž mi laskavost, Kaileen, až tě omrzí, nezabíjej ji, ráda ji přijmu jako pobočníka.“
„Nechci vás rušit,“ vložila jsem se do hovoru a nijak jsem neskrývala, že mě jejich chování zlobí, „ale já jsem tady taky. Bavíte se o mně, jako bych nebyla vidět.“
„I kdyby, slyšet je tě vždycky,“ odrazila mě královna a zároveň s Kaileen se rozesmála.
„Máte společného víc, než jste ochotny přiznat.“
„Tak snad abychom raději jely, než to začneš rozebírat,“ neodpustila si Kaileen.
„V tom jsme zajedno, nerada bych zjistila, že můj úhlavní nepřítel je jiný, než se na první pohled zdá,“ souhlasila Corita.
„To víte dávno, k tomu mě nepotřebujete,“ vložila jsem se.
„Jak s ní vydržíš?“ kroutila hlavou Corita, „To zaslouží obdiv.“
„To jsi ještě nic neviděla, tak dlouho jsi ji na krku neměla,“ odpověděla Kaileen.
„Doteď sis nestěžovala.“
„Já že jsem si nestěžovala? A proč myslíš, že ti při každém cvičení daruji tolik ran?“ rozčilovala se a otočila se na královnu. „To by ses divila. Křičet nebo ji bít, to nemá smysl, stejně tu pusu nezavře.“
„To je mi jasné, taky jsem to zkoušela,“ přikývla Corita.
„No nic, nechám vás, abyste si popovídaly, to opravdu nemusím poslouchat,“ zlobila jsem se a otočila koně.
„Asi máš problém,“ slyšela jsem královnu, „jeď za ní, ať se neurazí.“
„Ještě to by mi scházelo,“ zavrčela Kaileen a spěchala za mnou.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
