|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Cestička pro Bugiho - druhá polovina ::
| Na pořadu je druhá půlka dobrodružství čaroděje Burudigharda, které začalo nevinným výletem s jeho pražským kamarádem Radkem do rodných jižních Čech. Na zámku v Jindřichově Hradci Bugiho dohnala minulost, kterou se dlouho snažil ignorovat. Došly totiž zdroje fosilní energie, lidstvo se vrátilo do středověku a Česká republika se rozpadla. Bugiho otcem je českobudějovický náčelník, ale už dlouho není v rodině cosi v pořádku. Radek má zlověstné tušení, jenže zároveň nejistou půdu pod nohama... |
| |
|
|
Bugi po zbytek noci mlčel jako hrob.
Sušili si oblečení v jedné z non stop krčem pro non stop opilce. Jejich zarostlé obličeje zapadaly do místní pokleslé mozaiky víc než dokonale. Radkovi během všech těch peripetií vypučely ve tváři vousy, o jakých se mu životě nesnilo. Do rána si připíjel s krkajícími strejci na to, že konečně vypadá jako chlap.
Na zámek se kradmě vrátili až někdy k poledni. Přesněji řečeno, kradmě se choval pouze Bugi, který táhl pomalu střízlivějícího Radka tajnými chodbami za gobelíny. Pak ho složil do postele a zanechal vlastnímu osudu.
Burudighard vylezl nahoru na arkády a zadumaně se opřel o zábradlí.
Kmital pohledem sem a tam mezi studnou dole a depresivně masivní hmotou Černé věže o kus dál. Z té ďáblovy díry okované zlatem lezl ven neurčitý nepříjemný pocit a přesto ze z ní brala voda pro všechno na zámku. A nikomu to nevadilo, voda z celého Hradecka byla prolezlá běsovským morem, na který si člověk snadno zvykl. Ale Bugi ne, ta pachuť ho pořád svrběla na jazyku, cítil ji v každé kapce. „Jediný, co se tady dá pít, je pivo a tvrdej,“ zabručel pod vousy sám sobě. Trpěl pocitem předem prohrané bitvy a ptal se svědomí, proč sem vůbec lezl. Posla se slíbenou zprávou o stavu panství už k otci dávno vypustil. I když proč ho otec žádal, aby se Sávě o ničem ani slovem nezmínil?
Zašel do Radkova pokoje. Čadlík blaženě chrápal jako pařez praskající při sekání. Bugimu bylo jasné, že si záda bude muset ohlídat sám.
Vrazil do správcovské kanceláře.
Správce se lekl tak, že si shodil celý štos nějakých lejster. „Pánbůh s námi a zlý pryč. Vletěl jste sem jako mor.“
Bugi jeho křečovité počínaní velkoryse přešel. „Komoří, dej mi mapu rybníků před a po válce.“
„Ale pročpak?“ vycenil mužík nenápadně zuby. Ani v nejmenším se nehodlal nechat komandovat od nějakého náčelníkova holobrádka.
Opřel se pěstmi o komořího stůl. „Vím, že jsi povinován zodpovídat se pouze mojí sestře, ale jsem náčelníkův zvláštní vyslanec a otec se obává, aby na jaře povodeň nevyplavila kraje dál po Vltavě. Chce vědět, kde všude mají rybníky díry,“ naklonil se varovně nad něj.
Komoří se tvářil jako hodně vykulená kočka. „Tak tedy pojďte. Bohučeji! Doneseš pánovi svazky!“
„Ať zůstane, kde je,“ mávl Bugi rukou. „V Praze mi také bichle nikdo nenosil.“
„Ó, ó joj..,“ povzdechl si úředník a posbíral ze zásuvky všechny potřebné klíče. Velkoměsto dorazilo...
...
„Vstávej, ty ožralo,“ kopl nevybíravě do Radka. Ten spadl na zem a teprve potom Bugiho zaregistroval. „Teď z tebe bude odborník přes hydrogeologii.“
„Dík, žes mi to aspoň řek,“ protřel si opuchlé oči.
Burudighard mu na klín hodil stoh map, které si právě přinesl od komořího. „Prohledej to a najdi, jak podložím cestuje voda, před zhroucením to snad zaznamenávali pořádně.“
Radek jen zakroutil hlavou a poslušně začal vířit letité vrstvy prachu.
...
„Byli to ale stejně kanóni, co? Takhle přesný a detailní mapy se už dneska dělat nedaj..,“ hvízdl Radek.
„Kdo by taky vyhazoval prachy z okna za vystřelování družic do vesmíru? Na to už je moc střízlivá dokonce i Praha,“ rýpl si Burudighard.
„Přiznej se, že ti k srdci nikdy nepřirostla?“
„Ne,“ odhodil další stoh pryč, „stejně jako tobě k němu nepřiroste tady to Barbarsko kolem. Kdybys tady zůstal, navždycky si budeš připadat vykořeněnej, zaživa pohřbenej mezi vodníma ochechulema.“
„Poslední dobou máš moc temný nálady.“ Radek pozoroval Bugiho zvláštní chování už delší dobu a moc velkou radost mu to nedělalo.
Burudighard zafuněl a surově zmačkal kus papíru, na kterém byla nakreslena topografická situace nějakého rybníka. „No a co? Jsem Žižka a natáhnu brka mladej. Možná se dožiju trochu vyššího věku, protože nejsem čistokrevnej Jižan, ale tak jako tak do deseti let chcípnu. Už když jsem se narodil, tak byl otec mrtvej, a proto se s nim matka rozvedla, poněvadž s oživlou mrtvolou žít nechtěla. Chápeš to?“
„Ježíši na kříži..,“ pokřižoval se Radek.
Bugi složil mapy na zem. „Myslim, že Sáva vyjednává s démonama, aby nás z toho nějak vysekali, ale vymyká se jí to z rukou. Žižkové vymíraj čim dál rychlejc a už jich moc nezbejvá. Tři generace v háji, už tři generace se nedožíváme víc než pětatřiceti let.“
„Tak proč jí všechno neřekneš a něco se nevymyslí?“
„Dík, na to bych přišel taky. Neni na tom o moc líp než my dva... a přesto, všechno muselo začít někde tady. Naše rodina odsud pochází, krajskej kronikář tvrdí, že jsme doložitelný už od třináctýho století.“
Podrbal se na hlavě. „Kdysi jsi řikal, že nějakej tvůj prapředek tady sloužil jako kastelán.“
„To že jsem řikal?“ užasl.
„Bylo to U Medvěda, byls totálně ožralej, zatimco já jsem aspoň vnímal,“ narazil Radek na jednu z bujarých oslav během školního roku, který vzal za své stejně rychle, jako loňský sníh.
Rozpačitě si ohmatal zátylek. „Poslední dobou mi přišlo, že mam pořád mrtvolku za krkem... a zbavil jsem se toho pocitu až... tady...“ Od té doby, co se tak hrozně opil, si připadal, jako kdyby s někým sdílel tělo, jako kdyby měl nezvaného podnájemníka.
„To mi jako chceš říct, že jsem kecal s duchem, co se na tebe nalepil? No to si děláš kozy vole.“ Radek se své rozpaky snažil schovat za chlapácká slova.
„Nedělám a nejdřív musíme zjistit, co mě to sem tak táhlo.“
Radek se zašklebil. „No jestli chceš hledat nějakýho zazděnýho mnicha, tak to budem zámek pročesávat hodně dlouho.“ Koneckonců, s mrtvolkami za krkem se k léčitelům chodilo poměrně často. Světem se pohybovala spousta zoufalých duší, které potřebovaly svého hostitele.
„A já ti řikám, že je to v tý studni,“ práskl se vším a vstal. Rozhodl se dát na instinkty.
„No fajn, tak jdem hledat lano.“
...
Když se nořil do studené vody, přeběhl Bugimu tělem odporný pocit. Daleko hrůznější, než kdyby lezl do rybníka plného vodních bestií. Provaz, škrtící ho přes hruď, ve vodě trochu polevil. ... Ve svitu jedovaté zeleně své dlaně šátral po hrubých kamenech vyzdění. Šátral po něm s vervou hladové chobotnice.
Radek do hlubiny poulil oči jako dva tenisáky. Lano v jeho rukou se cukalo a klikatilo jako obří had, ale zelené světélko hluboko pod hladinou se téměř nehýbalo.
„Hej vole..,“ zahalekalo to dole, „tady pod vodou je průlez. Vyser se na hlídání, strč tam komořího a pojď sem.“
...
„Prskal, že prej mu nás byl čert dlužnej,“ pochechtával se Čadlík, zatímco se spouštěl na vědru dolů.
„Já jsem vás slyšel, holomku pražská!,“ ozvalo se seshora. Radek zřejmě u komořího nepožíval takové vážnosti jako Burudighard.
Bugi se zimou rozkašlal. „Kolik je ještě toho provazu?“
Pokrčil rameny. „Nadělal jsem ho snad třicet metrů, kdoví...“
Ponořili se a vyrazili do neznáma. Tunel byl poněkud těsný a vytrvale se mírně zvedal. Bugi neměl moc ponětí, jak dlouho už ve tmě a chladu jsou. Kdyby jim s přísunem kyslíku nepomáhaly narychlo narostlé žábry, kdovíjak by dopadli.
Šátral a šátral, až se najednou jeho ruka ocitla ve velkém vodním prázdnu. Vyplavali na hladinu jakéhosi rezervoáru.
„Teda vzduch nic moc,“ zalapal po dechu Bugi. „Podle směru tunelu to vypadá na podzemí Černý věže.“
Radek vytáhl dlaň z vody a naplnil okolí jejím zelenavým světlem. „Rostlá skála, řek bych.“
Dno nebylo o nic zajímavější než strop.
S pocitem velkého zklamání se vraceli zpět.
K Burudighardově nevalnému rozpoložení přispělo i to, že na hladině uvnitř studně ploval zbytek pojistného lana. „Já ho zabiju, já toho idiota vážně už zabiju,“ zasyčel. S hlavou zvrácenou dozadu mohl jen hypnotizovat vzdálený okraj obruby.
„Jestli to stihneš, ta voda začíná bejt nějaká horká,“ ušklíbl se Radek pesimisticky.
Hladina ve studni se zuřivě rozbublala. Vrhli na sebe zhrozené výrazy. Voda se vzdouvala a klesala.
„U všech běsů, co to...“ Stihli se ještě přimáčknout ke zdem.
Z vodní hlubiny vyšlehl sloup černého ohně. Prohnal se studní jako komínem a zmizel v temném povětří.
Radek sípal jako leklá ryba. I ve tmě byla vidět Bugiho vizáž opařeného opičáka.
„Aůůůů...,“ sténal Čadlík.
„Běs rovnou ve studni, do prdele,“ zavrčel náčelníkův syn a začal šplhat po rozžhavené stěně vzhůru. Horká lázeň se ho evidentně moc nedotkla.
Komořího našli vedle studny s rozťatou hlavou.
„Tohle už překračuje všechny meze,“ zavrčel Bugi znovu a vyrazil do Černé věže.
Jako rozzuřený býk rozrazil branku do vnitřních prostor, profackoval hlídače a pokračoval dál. Dupal po schodech s rozhodností šílence. Beze slova smetl mečem dalšího strážného a vyrazil dveře Sáviny komnaty.
Komorná v tu chvíli začala hystericky ječet. To něco, co vtrhlo dovnitř, zdaleka nepřipomínalo civilizovaného člověka. Mokrý, špinavý a ve tváři rudý Burudighard rozhodně nevypadal nic moc. Jeho světle hnědé vlasy a vousy se seběhly do šňůr připomínajících dredy, nebo spíš hady. „Kde je Sáva?!“
„Bugi!“ vykulila na ně sestra oči. „Co jsi zas dělal?! A dej to železo pryč!“
Za Burudighardovými zády se zjevil Radek s jazykem až u opasku. Ztrhaně se opřel rukou o kamenné ostění dveří. „Ty vole, snad vidíš, že v tom prsty nemá, ne?“ poukázal na její noční košili. Mimochodem, pod krajkou bylo vidět leccos.
„Co se děje?“ pozorovala je jako pitomce.
V oknech zadrnčely tabulky.
„Paní, já mám strach!“ zaječela služebná.
„Na chodbu! A hned!“ zařval Bugi hlasem vojevůdce.
Nevybíravě drapl sestru za tu drahocennou noční košili a smýkl jí ze dveří. Radek obdobně naložil s komornou, která se mezitím schoulila do klubíčka.
Silný černý poryv prorazil okenice. Všechno vzplálo.
Bugi s Radkem narychlo přibouchli vyvrácené dveře. Třásly se a jejich kování se rozžhavilo do ruda.
„Kurva to pálí!“ řval Radek.
„Drž to, do hajzlu sakra!“
Běsnění živlu v místnosti utichlo.
Bugi chtěl vstát. Ale sotva se pohnul, zády mu proběhla strašlivá bolest. Zatnul zuby a škubl sebou. S velkým přemáháním se narovnal.
Sáva si zakryla ústa.
„Vim, že mám popálený záda. Ale ten parchant je pořád venku, tak budou muset počkat,“ sehnul se pro meč.
„Co to bylo?“ sevřel se Sávin obličej úzkostí.
Bratr si ji prohlédl přivřenýma očima. „S vodou to mělo společný jenom to, že se to v ní schovávalo, takže nic pro tebe. A někdo sejmul komořího.“
Seběhli s Radkem dolů. Všude v zámku byl klid. Nikde ani stopy po nenadálém žáru.
„Hele,“ ukázal Radek na oblohu, „ta pára asi nebude normální, co?“
„Ne. Jde z Vajgaru.“ Žižka tasil meč a pospíchal k bráně.
Prošli jejím tunelem a všimli si stráží, které visely nabodnuté na zámecké mříži. Z padacího mostu bylo vidět, jak voda v příkopě vře. Burudighard s Radkem si přetřeli dlaněmi podrážky bot a skočili na hladinu. Nebylo to zrovna dvakrát příjemné, voda se vlnila a houpala, udržet se na vzdouvajících se vlnách nebyla žádná legrace.
Opatrně cupitali po hladině rybníka k nejvíc šplouchajícímu místu. Vzduch se sytil horkou parou. Po vlasech a vousech jim stékaly pramínky potu. Hladina nepříjemně pálila do nohou.
„Ten parchant se určitě schoval v tom nejhlubším místě,“ zasykl Bugi. Stoupl si na klidnější místo a olízl čepel. Stejně se bolestivě řízl do jazyka. Kapky rudé krve se rozplynuly v temném vodním nedohlednu. List meče se rozzářil červenavými plameny.
„Nemusel´s to přiživovat pohanským rituálem,“ zabručel Radek, „něco mi řiká, že tenhle je křesťan.“
„To nebyl záměr,“ opatrně řekl Burudighard. Každý pohyb jazyka ho teď bolel víc a víc.
Dřív, než Čadlík zase mohl něco namítnout, Bugi vší silou zabodl zářící zbraň do vodní masy.
Bezvěrče.., zaševelil bublající rybník.
„Pravověrný nevysává cizí život, tak vylez ven, hajzle,“ zavrčel Bugi. Nestalo se nic.
„Do prdele!“ Radek kamsi zmizel.
Na hladinu vycházely jen bublinky plivaných andělíčků. Burudighard zarazil meč ještě hlouběji. Vodní masa táhle zaskučela. Hluboko pod hladinou se zběsile točil vodní vír. něco se snažilo udržet Radka pod vodou. Bugi skrz meč nutil živel, aby ho poslechl a pustil jeho kamaráda z pařátů. „Nedělej vlnky!“ zakřičel na rybník, jako kdyby ho mohl slyšet.
Na vzduchu se objevila Radkova zřetelně připoopařená hlava Bugi mu rychle podal ruku a vytáhl ho nahoru.
„Za tebou, vole,“ zasípal.
Mečem si bleskurychle vykryl záda. Železo o cosi zazvonilo. Rozzuřený, ale ne zaskočený Bugi zabodával svůj pohled do černých obrysů křižáckého rytíře. Vší silou odtlačoval jeho kopí pryč. Křižákova zbraň se stůj co stůj snažila dostat na Burudighardovu krční tepnu a ukojit tak hlad vodního běsa po krvi.
Vzduchem zasvištěl nůž. A rytíř i Bugi podklesli. V průzoru běsovy pomačkané kbelcové přilby vibrovalo tenké ostří.
Zmatený Radek podnikl rychlou záchranu Burudighardova zle krvácejícího oka.
„Ty pitomče pražácká, je přisátej na mojí rodině, zlikvidovat ho musim sám! Když zasáhneš jeho, koupim to i já!!“ zaskučel Žižka. S řevem zraněného lva naslepo vyrazil vpřed.
Radek vytušil katastrofu, prosmekl se kolem Bugiho a kotrmelcovitým chvatem i za cenu popálenin vyrval protivníkovi žhnoucí kopí.
Hřímající Burudighard proběhl hořícím přízrakem jako slon porcelánem, zavrávoral a spadl do vody.
Čadlík ho hbitě vytáhl.
Bugi se zuřivostí tura po křižákovi několikrát máchl mečem ale ten se kolem něj ovinul jako beztvará lepkavá hmota. Vlnil se po ostří, až se dotkl Bugiho ruky. Ten začal bolestí vřískat.
Radek se rozhodl udělat další pitomost. Vzal zlatý ondřejský křížek, visící na Žižkově krku a hodil ho do tekoucího démona. Hmota se začala škvířit a pomalu ustupovala. Bugi se nakrátko vzpamatoval a pronesl „Vari ode mě, vari od mojí rodiny, táhni, ty svině!“ Z pořezaného jazyka mu odlétla kapka krve a přistála na jílci meče, který vybuchl i s démonem do ohňostroje jisker.
Hladina se naráz uklidnila. Nastalo doslova posvátné ticho.
Rušila ho jen Bugiho hlučně crčící krev, která mu prýštila z potrhané ruky.
Sotva popadali dech.
Průzračný pařát hladiny se po Žižkovi natáhl jako rameno nenažrané krakatice. Vodní mor cítil krev a chtěl jí co nejvíc. Naprosto zdecimovaný Bugi se nebyl schopen bránit.
Radek napřahovanou pracku odsekl slabým máchnutím a poslední síly věnoval Bugiho popostrčení při skoku na břeh.
Vrávoravě padli na tvrdé a páchnoucí železo padacího mostu.
Nad hlavami jim zářily hvězdy. Hvězdy shlížely z kosmu na ten prapodivný kout Země.
...
„Proč zrovna vypadal jako křižák?“ Radek věděl, že na Bugiho musí pořád mluvit, aby ho udržel při vědomí.
„Čert ví. Ale třeba se teď aspoň dožiju vlastních dětí.“
„Ty jseš taky potrhlej...“
„No a co, vole, no a co?“ prohlásil zemdlele. Noc se pomalu blížila k ránu.
Čadlík zvedl Bugiho ze země a vláčel ho s sebou do zámku. Z věže jim naproti vyběhla zděšená Sáva. „Panebože, Bugi!“
„Bacha na ruku, snad o ni nepřijde,“ varoval ji Radek.
„Neboj se, s tím si poradím. A co to bylo? Co zabilo komořího?!“ pokračovala naléhavě.
Radek pokrčil rameny. Nějaké žvanění ho teď vůbec nezajímalo, větší starost měl o přítele, který už skoro nevnímal. „Měl podobu křižáka.“
„Křižák, křižák... ne, to snad ne,“ sklopila oči stranou, „pradědeček údajně nechal čáry zavraždit svého bratra, aby se mohl stát náčelníkem. A ten bratr byl členem nějakého náboženského řádu...“
Radek se tvářil, jako kdyby měl IQ tykve. Jak se mrtvý člověk mohl stát běsem? Že by zabijácká kouzla měla nějaké vedlejší účinky? „A co mu udělal?“
„Nechal ho shořet zevnitř... Bylo mu jen pětatřicet...“
„Au,“ zmohl se k smrti unavený muž na jediné slovo účasti.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 13 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
