obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2141305 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 8 ::
obr

:: 31. kapitola - Jejich prohra ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg
 autor Miky publikováno: 10.05.2009, 6:12  
Zkusil jsem dát přečíst mé dílko naší profesorce češtiny. Nadšeně mi řekla, že by si to dokázala představit jako knihu. Co si o jejím názoru, upřímně, myslíte vy? :o) Děkuji.
 

Sníh, kryjící louky, lesy i zahrady domů v Orlí Hoře, pomalu těžknul. Slunce jej nechalo roztát a stékat do údolí, kde se hromadil v podobě mnoha kaluží, které dávaly život novým rostlinám vykukujícím zpod sněhové peřiny.
V rodině Hykelových se od Vánoc, tedy během doby přibližně dvou měsíců, nic zvláštního neudálo, až na jednu maličkost – svátky klidu a míru, jak se Vánocům říká, si všichni užili v neuvěřitelné pohodě; po několika letech jako opravdová rodina.
V celém adlerbergském zámku nebylo ani živáčka, jen Jirka a jeho stín, který se za ním plížil celé odpoledne, a samozřejmě Monika, sedící v knihovním sále obklopena knihami vytáhnutými z polic na stěnách.
„Hledáš něco určitého?“ zeptal se Jirka už po několikáté.
„Nic nehledám, jen se snažím zbavit toho nepříjemného pocitu.“
„Jakého?“
„Už podezřele dlouho je klid. Nic se neděje, a to v našem případě není normální.“
„Máš pravdu, taťka už ani dlouho nechtěl Ondru… Vlastně od Vánoc.“
Monika si Jirku měřila zkoumavým pohledem.
„Jirko, ty… Ty myslíš, že něco chystají?“
„Richard nedostal to, co chtěl. Jistě, taťkovi teď patří část tohohle všeho, ale není jediný majitel, a to mu neumožňuje s majetkem disponovat… Četl jsem to,“ ohradil se Jirka, když si všiml, jak na něj Monika kouká s otevřenou pusou.
„V pohodě, já nic nenamítám. Jen… Nevím, až teď mi to docvaklo… Proč má Martina o nás takový strach. Nikdy jsem ji nedokázala pořádně pochopit, ale teď… Zabil babičku a dědu, protože chtěl, aby po nich taťka všechno zdědil. Jenže je tady Martina a navíc my s Ondrou… Jsme překážka.“
„To víme už asi dva měsíce,“ namítl Jirka.
„Já vím, ale teď jsem to pochopila úplně. A taky jsem si uvědomila, že se klidně může stát, že…“
„To neříkej, ano? Ani na to nemysli, Moniko,“ zarazil Jirka sestru.
„Chtěla jsem říct, že se může stát, že si nás taťka bude chtít udobřit.“
„Myslíš účelově udobřit? Jo, to by k němu sedělo, stejně jako k Richardovi a Renei.“
„Takže,“ nadechla se Monika, „pokud se tak stane, nesmíme se nechat zviklat. Martina nám věří, nesmíme ji zklamat.“
„Nikdy bych se nenechal přetáhnout na jeho stranu… Zní to zvláštně, co? Na jeho stranu… Přitom je to náš táta.“
„Ne, není. Jen se postaral o to, abychom se narodili. Opravdový táta by žil s námi, nebojoval by proti nám. On náš otec není. Alespoň můj ne.“
Jirka několik dlouhých okamžiků sledoval Moničiny hnědé oči, plné soucitu, naděje a pocitu bezpečí, kterého bylo v posledních měsících tak málo.
Ve vstupní hale klaply dveře a ozvaly se horlivě diskutující hlasy.
„… prostě musíme.“
„S tím není co dělat, je to tak a my to nezměníme. Zastupitelstvo ji odhlasovalo.“
Martina s Michalem vešli do knihovního sálu, pozdravili dvojčata a odhodili svršky na pohovky uprostřed místnosti.
„Co se stalo?“ zvedl se Jirka ze země.
„Sesadili mě z postu starosty,“ oznámil Michal. Ve tváři měl podobný výraz jako tehdy, když ze zámeckého parku vyhodil Radima.
„Nechápu to,“ zavrtěla Martina hlavou, založila ruce v bok a nepřítomně hleděla do zdi, „všichni zastupitelé byli noví, jak to, že sesadili i naše staré zastupitelstvo? Aby odsouhlasili ji? To je absurdní. Nemají takovou moc.“
„Nejspíš ano, když se to stalo.“
„Podplatili je. Všechny je podplatili, aby odešli a dosadili si své zastupitele. A oni pak zvolili ji. Proboha, ona… Ona je psycholožka, byla sice předsedkyně krajského úřadu, ale jak může být starostka?“
„Martino,“ chytil Michal rozčílenou a zmatenou ženu za ruku, „to nevadí.“
„Ale jistě, že vadí. Lidé nám věří, jak nám teď mohou věřit, když je hlavou obce ona? A ani se neuráčí přijít na jmenování sebe sama.“
„Lidé určitě…“
„Sakra Michale,“ přerušila ho Martina. „Copak nevíš, co ta ženská udělala? Nebudu s ní moct jednat, prostě to nepůjde. Lidé budou mít strach o své domovy a… všechno se to hroutí…Omlouvám se,“ špitla.
„To je v pořádku,“ ujistil ji Jirka. „Tedy vlastně není, pokud mi došlo správně, že ten člověk, o kterém mluvíte, je… Renea Vogelová?“
Michal mlčky přikývl.
„Proč se lidé budou bát o své domovy?“ zamračila se Monika.
„Velká část domů dole kolem návsi stojí na našich pozemcích,“ vysvětlila Martina. „Máme s lidmi z vesnice domluvu – my pozemky nepotřebujeme, a ani peníze z jejich prodeje. Takže je tam necháváme žít v jejich domech.“
„No, dobře…,“ přitakala Monika. „Ale kde je teda potom problém v tom, že má Orlí Hora novou starostku? Myslím vzhledem k těm pozemkům a strachu lidí o své bydlení.“
„Já tedy netuším, kde je problém,“ přerušil Jirka Martinu, zrovna když se nadechovala k odpovědi, „ale myslím, že už vím, od čeho byl ten plán u taťky – Moniko, pamatuješ? – byla tam veliká plocha vyznačená zelenou barvou, a zahrnovala zámek, park a velikou část vesnice dole.“
„Pamatuju si,“ zareagovala Martina, „volal jsi mi kvůli tomu, pak jsem s tebou mluvila… To bylo přibližně v listopadu, že? V tom případě už to plánovali pěkně dlouho.“
„No, stejně pořád nechápu, proč ji udělali starostkou?“
„Jsou jako červi… Prokoušou se všude, jen aby se k nám dostali co nejblíže. Zatím nevím, co mají v plánu, ale určitě je nezajímá blaho obce.“
„Lidé si myslí, že starosta má vliv na to, co bude s pozemky. Jenže ty jsou v našem soukromém vlastnictví, takže nemusejí mít strach. Jen se bojím, že bude těžké jim to vysvětlit,“ zavrtěl Michal ustaraně hlavou. „Nedáme si čaj?“ rozhlédl se po ostatních a po jejich přikývnutí odešel z místnosti do chodby vedoucí ke kuchyni.
„Tak co mamka? Jak to zvládá?“ zeptala se starostlivě Martina, když se usadili na pohovky. Pro Jirku to byla příjemná změna, moct si sednout beze strachu, že se dozví něco šokujícího nebo se snad kolem bude střílet.
„Jo, v pohodě…“
„Jak reagovala, když přišlo to oznámení o rozvodu?“
„No… Buď nijak, nebo se to před námi snažila skrývat. Ale vypadala celkem klidně.“
„Bojíte se, že si Radim Reneu vezme, že?“
„No… Změnilo by to něco?“ zauvažoval Jirka. „Je to jedno, ne? S námi už nebydlí, a to je hlavní. Všichni kolem se nás ptají, jestli nám není líto, že odešel. Nevím, co říká Monika, ale já říkám, že je lepší, že odešel, než aby byl stále doma.“
„A myslíš to upřímně?“ pohlédla Martina soucitně na svého synovce.
„Jo, myslím. Nerad bych znovu zažíval ty špatné věci, které se doma děly.“

„Ehm, můžu se vás na něco zeptat?“ kousla se Martina jemně do rtu.
„Jistě,“ přikývla Monika.
„Jak jste našli naši adresu? Tenkrát poprvé, když jste sem o prázdninách přišli.“
„Našla jsem ji u taťky v garáži.“
„V garáži?“ podivila se Martina. „Jen tak tam ležela?“
„Ano, bylo tam … Bylo tam dědečkovo jméno. A pod ním adresa.“
„Aha…“ hlesla zamyšleně Martina. „Jak jsi věděla, že bude právě tam?“
„Nevěděla jsem to. On… Taťka nechal doma na stole klíče, tak jsem se tam zašla podívat.“
„No jistě…“
„Martino? Co se děje?“ zamračil se Jirka a pocit klidu z něj náhle opadl.
„Myslíte, že při tom, jak si Radim stále všechno schovává a chrání, by nechal klíče od garáže jen tak někde pohozené? Moniko, promiň, ale to nebyla tvoje šikovnost, že jsi je našla. On chtěl, aby je jeden z vás našel.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Protože já si dala za úkol pravý opak. To já odnesla z dětského domova Radimovu složku.“
„Ty?“ vykulila Monika oči. „Proč bys to dělala? Nechtěla jsi nás znát?“
„Ne, Moniko,“ odpověděl Jirka za Martinu. „Chtěla nás chránit.“
„Takže je lepší žít v nevědomosti, než znát pravdu?“
„Pověz mi, Moniko… Nežilo by se ti lépe jen s vědomím, že vás opustil otec, protože si našel jinou ženu? Bez všeho ostatního, co jste si museli prožít?“
„Já… Já nevím.“
„Věřte mi, že jsem hrozně vděčná za to, že jsem vás poznala. Moc jsem si to přála. Ale na druhou stranu jsem věděla, že do tohoto sporu nemůžu vtáhnout nevinné děti… Zklamala jsem… Teď jste tady a viděli jste věci, ze kterých by měla noční můru většina dospělých.“
„Nedávej si ty věci za vinu. Jsme tady, protože se nás to taky týká. A musíme pamatovat na to, že to, co se stalo před Vánoci, je jejich prohra. Ne naše.“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ada 10.05.2009, 22:11:22 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Ada ze dne 10.05.2009, 22:03:49

   Dík. Tobě dobrou noc, protože jistě již míříš do Hajan, neboť chceš být zítra čerstvý a při síle a podávat ve škole stoprocentní výkony! :-)
 ze dne 10.05.2009, 22:55:07  
   Miky: Trefila jsi to přesně, jen jdu pokaždé před spaním na chvíli psát - to jde vždycky nejlíp :o)
 Ada 10.05.2009, 22:03:49 Odpovědět 
   Ahoj,
tak připomínkovat tentokrát opravdu moc nebudu, jen se Ti občas nakupí "to" /já tomu říkám "toismus"/

1. „No… Změnilo by TO něco?“ zauvažoval Jirka. „Je TO jedno, ne? S námi už nebydlí, a TO je hlavní...

třeba? "No... Změnilo by se tím něco? zauvažoval Jirka. "Je to jedno, ne? Hlavní je, že už nebydlí s námi...

2. poslední věta: "A musíme pamatovat na TO, že TO, co se stalo před Vánoci, je jejich prohra. Ne naše.“

třeba? "A musíme si pořád opakovat, že to, co se stalo před Vánoci, byla jejich prohra. Ne naše."

Ale jinak opravdu velmi, velmi dobré! Taky si TO /:-)/ jako knihu dovedu představit, postav se mi zdá akorát, naprosto se neztrácím /navzdory času mezi publikováním jednotlivých dílů/.
Měj se fajn
 ze dne 10.05.2009, 22:08:34  
   Miky: Děkuju :o) Ten pojem "toismus" se mi líbí, nejspíš ho začnu používat.
Pěkný zbytek dne :o)
 First Girl 10.05.2009, 12:12:26 Odpovědět 
   Ahoj Miky,
k dilu opet nemam co dodat :) A ohledne te knihy - urcite by to stalo za to. Cte se to skvele a nema to zadne nedostatky. A hlavne je to uplne naslapnute - cist si to "v kuse" musi byt parada :)
 ze dne 10.05.2009, 12:31:38  
   Miky: Děkuju Jani, potěšila jsi mě :o) Pěkný den.
 amazonit 10.05.2009, 6:11:48 Odpovědět 
   Tento díl je klidnější, opět spíše vysvětlovací, pomáhá nám utřídit si fakta a sestavovat mozaiku z toho, co už víme.
Ohledně toho, co ti řekla tvá učitelka, naprosto s ní souhlasím.
Také bych to viděla jako knihu, jako dost dobrou knihu.
 ze dne 10.05.2009, 9:13:26  
   Miky: Děkuji za zpříjemnění dnešního rána :o)
obr
Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox.
© 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Blog o hypotékách, Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
OprsklinaPlott
(24.5.2012, 18:02)
Jay
(23.5.2012, 16:28)
Kostka
(22.5.2012, 19:55)
mikhal
(22.5.2012, 18:14)
obr
obr obr obr
obr
Konečná
namenloss
Jen jedno přání
Miro Sparkus
Někdy se zdálo
Uskar-Arah
obr
obr obr obr
obr

Neocortext14
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr
obr
Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci?
obr
obr obr obr