» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."

NelaS

počet přístupů: 2141305

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Tiar'lator – Velký lov (Kapitola 13) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tiar'lator – Velký lov

Charlotte Cole	publikováno: 25.05.2009, 5:32

V minulé kapitole si Salina konečně utřídila myšlenky a dostala se tak z mrtvého bodu, ve kterém předtím setrvávala. Znovu nalezla důvěru v Karthí (a tím i v sebe) a objevila další část svého mimořádného světa - sad plný jabloní. Na první pohled lákavé ovoce těchto stromů probouzí v dívce iracionální potřebu držet jedno červené jablko ve své dlani a tím odhaluje jednu z jejích schopností – možnost hýbat objekty pouhou myšlenkou. Samozřejmě ale Salina neodolala a jablko ochutnala. To byl okamžik, kdy do Salinina těla vstoupila část jejího vlastního světa. A důsledek? Dozvěděla se něco nového o Tiar'latorech. Jeden z nich střeží dobrou stánku poznání, další tu zlou a třetí, nejmoudřejší a nejmocnější z nich, mezi těmito dvěma silami udržuje nutnou rovnováhu. Získání této informace bezesporu znamená, že je Salina na dobré cestě k dosažení Poznání.

Tato, třináctá, kapitola nás seznámí s další, poslední, novou postavu. Také nastal čas na několik odpovědí, protože nevědomost není vždy sladká…

Enjoy!


	Kapitola třináctá „Mít naději znamená přežít.“ „Viděla nás,“ vydechl ostře Kiarat. „Cože?“ „Viděla nás, Partesi,“ zopakoval překvapeným hlasem, na patě se otočil a rozeběhl se pryč, aby zařídil ještě jednu poslední věc. Pokud bylo hluboké pochopení a přemožení bolesti cestou k získání Poznání, pocity nyní protékající jejími žilami jistě musely být základními kameny Poznání. Byly tak jedinečné a nové a slovy nepopsatelné, až si byla naprosto jista, že žádný Thorat nikdy nic takového necítil. Připadala si, jako by stála uprostřed maličkatého ostrůvku a ze všech stran se na ni valily smrtící vlny nejrůznější škály emocí. Byla to tak neuvěřitelná, naprosto fascinující, zkušenost a ona pocítila touhu zakusit ji znovu a znovu. Zakousla se tedy do jablka podruhé a ucítila, jak se jejími žilami rozlévá nová várka životadárné síly. Osvěžila každičkou buňku jejího těla a přebytky se po chvilce uschovaly do ukrytých zásobáren v Salinině těle – připraveny dívce pomoci, až bude potřeba. Třetí sousto bylo zásadní – přineslo Salině něco, co tak postrádala. Něco, co bylo velice úzce spjato s jejím přežitím. Přineslo jí naději. Rozežírána zoufalstvím se ještě víc nalepila na plesnivějící zeď svého vězení. Už se ani nesnažila počítat dny, které tu strávila; přesné číslo by jí jen přivodilo šílenství. To ale beztak už přicházelo. Nacházelo se jen krůček za chorobným strachem z jakýchkoli zvuků a panikou smíchanou s paranoiou. Stávalo se z ní zvíře. A moc dobře to věděla. Neměla sebemenší ponětí, kdy naposledy promluvila. Snad to byly měsíce, možná roky. Jedinou věcí, která ji dosud držela při životě, byla zoufalá naděje, že ještě jednou sluneční paprsky pohladí její hrůzou servanou tvář. Nic víc si nepřála. Jen jediný dotek, jediný pohled do slunce. Jenže všude okolo ní byla neproniknutelná tma. Žila v ní už tak dlouho, až zapomněla, jaké je vlastně světlo. Nedokázala si vybavit, jakou barvu má nebe nebo hlína, a i kdyby to dokázala, nevěděla by, jak vypadá. Jediné, co znala, byla půlnoční čerň – ta byla všude. A slyšela hlasy - temné, ale i přátelské. Mluvily na sebe navzájem, občas i na ni. Už dávno přestala mít potřebu si namlouvat, že nejsou skutečné, že neexistují. Ony existovaly. Teď už ano. Občas přemýšlela, jestli je reálná šance se odtud dostat. Jakkoli. Zda ještě nevyčerpala těch několik velice hubených zásob svého štěstí. Ale každý následující den ji tuhle marnou naději vyvracel. Zemře tady. Pološílená. Opuštěná. Nenáviděná. Bezbranná. Už neměla sílu vzdorovat. Bez přemýšlení se svezla k zemi a zavřela oči. Proti své vůli se zaposlouchala do směsice zvuků, které slýchala každý den. Na okamžik se vymanila z reality, jen aby se propadla do něčeho mnohem horšího. Nikdy nechtěla objevovat hlubiny svojí mysli ještě temnější, než černota okolo; teď neměla na výběr. Nevěřila na Boha ani na anděly. Samozřejmě bylo by logické, aby existoval protiklad k temné straně, jejíž moc cítila v těžkém vzduchu vězení i bříšky prstů. Na tomhle nepřátelském místě se existence dobra zdála zhola nemožná. Zrovna balancovala na rozhraní bezvědomí a reality, když ucítila, jak ji někdo jemně zvedl a odnášel pryč. Nevěděla, kdo by to mohl být – neslyšela dotyčného ani přicházet - ale na tom vlastně ani nezáleželo. Znovu jí na mysl vyplula naděje. Vrtkavá, nejistá naděje, která ji až doteď udržovala při životě. Nechala se jí naplnit až po konečky prstů, aby si naplno užila ten neskutečný, prchavý pocit. Naše malá, roztomilá Kate… prolétl jí myslí neznámý hlas a vzápětí se propadla do sladkého nevědomí. Naděje bývá zásadním faktorem, který nám pomůže dál bojovat, i když už se to zdá zbytečné. Když není důvod, proč se dál zbytečně namáhat. Občas nastane okamžik, kdy máme pocit, že nic už nemá cenu, a jen naděje dokáže člověka vytáhnout z propasti zoufalství. Je těžké říci, kde se rodí. Ta tichá myšlenka, že zítra bude možná lépe, než dnes, že rozbořený svět se za těch pár hodin znovu postaví. Všechno se změní, už napsaná budoucnost se sama od sebe přetvoří a dobro opět zvítězí. Opět. Jako by vyhrálo pokaždé, když nastal osudný boj mezi dobrem a zlem. Přesně jako v pohádkách. Tak to ale nikdy nefungovalo. Ne doopravdy v reálném světě. Zlehka se dotkl jejího horkého čela a letmo se usmál. Pak zavřel oči. Chvíli procházel mezi stromy pokrytými červenajícími se jablky a vdechoval osvěžující vzduch naplněným Salininým štěstím. Potěšeně se zasmál. To nejhorší měla za sebou, i když byla pravda, že to ještě nebylo ani zdaleka vše. Ještě tolik věcí se musela ta podivná bojovná dívka naučit. Prokličkoval mezi několika staletými stromy a zamířil blíž k bezstarostně vyhlížející dívce. Ujistil se, že je v pořádku, a naposledy se rozhlédl. Tolik se mu tu líbilo. Jeho vlastní vnitřní svět byl mnohem jiný, odlišný. Se zájmem se podíval na ovocný strom vedle sebe a jedinou myšlenkou přivolal jeho plod. Pevně jej sevřel do ruky a se zájmem si ho začal prohlížet. Když Tiar’lator Kiarat znovu rozlepil víčka, na tváři se mu samovolně roztáhl spokojený úsměv. V ruce pořád ještě svíral červené jablko, to se ale vzápětí rozpadlo v prach. Já vím, Salino, pomyslel si, je to jen tvůj svět. Cítila, jak jí divoce buší srdce. To, co právě prožila, bylo na její slabé lidské tělo příliš, i přestože si už předtím prošlo extrémní námahou. Posadila se, protože se jí pod tíhou nových pocitů podlamovaly nohy, a opřela se o kmen stromu, ze kterého si předtím vzala jablko. Zavřela oči a soustředila se na pravidelné dýchání; potřebovala se uklidnit, aby si mohla pořádně promyslet, co bude dál dělat. Cítila, jak jí tělem putuje okysličená krev a uvolňuje cosi nového, dosud nepoznaného. Pro tuto chvíli se ale rozhodla plně vnímat, jak se každičká ztuhlá buňka jejího těla pomalu, ale jistě uvolňuje. Byl to úžasný pocit. Zhluboka dýchala, hlavu měla čistou, naprosto bez myšlenek, takže se nemusela ničím trápit. A najednou pocítila nezkrotnou touhu si promluvit se svým Bílým plamenem. Karthí? zeptala se opatrně. Hm? Já… chtěla jsem se omluvit. Za co? Že jsem ti nevěřila. Měla jsem. Ale je to tak těžké – důvěřovat. To je v pořádku, odpověděla Karthí, je tolik nových věcí, které se musíš naučit… Na chvíli se odmlčela. Dovolila, aby jen vybraný okruh myšlenek zaplnil její mysl, aby si je pak mohla utřídit. Bylo to až zoufale potřebné. Už dlouho jen přijímala určité informace a ukládala si je v hlavě, aniž by je dokázala propojit dohromady. Měla v držení tolik střípků, ale dosud nedokázala znovu sestavit rozbité zrcadlo a tím získat konečnou informaci, která by toho tolik usnadnila. Víš… Když jsem vstupovala do Chrámu Tiar’latorů, divila jsem se, že jsou jen tři. Vždycky jsem si myslela, že jich je víc. Víc strážců Poznání. Ale teď chápu, že oni musí být tři. Vždy tomu tak bylo. Jeden z nich ovládá dobrou podstavu Poznání, druhý tu zlou a poslední a nejmocnější z nich zachovává nutnou rovnováhu. Ano, vždy tomu tak bylo, přisvědčil Bílý plamen, a vždy tomu tak i bude. Co se stane, až budou Tiar’latoři čtyři? zamyslela se Salina. Karthí se odmlčela a zaujatě naslouchala jejím myšlenkám. Musí být tři. Jeden z nich tedy bude muset uvolnit svoje místo pro nového Tiar’latora. Přesně tak. Jenže co se s ním stane pak? To ani samotní Tiar’latorové neví, dokud se tak nestane, odpověděla Karthí. Takže ani oni nejsou vševědoucí. To není nikdo, podotkl Bílý plamen. Ani ty? zasmála se Salina a na tváři se jí rozlil úsměv. Po tak dlouhé době jí přišlo správné se usmívat a být uvolněná. Smích jí přišel tak samozřejmý, ba nutný, ale jen Karthí viděla, jak Salině září oči. Ani já, odpověděla a i ona se rozesmála tím nádherným zvonivým smíchem, aby tak prodloužila onen téměř dokonalý okamžik. Ale možná ty jednou budeš. Myslíš? Hodně na tebe spoléhají. Pořád nechápu proč. Vždyť jsem obyčejná. Předtím jsem ti řekla, že v tvých žilách už koluje Poznání. Tenhle fakt z tebe dělá mimořádnou osobnost. Nikdo, žádný Thorat, ti není ani trošku podobný. Ale k čemu mi je to, že už v sobě mám Poznání? Jak mi to pomůže se odsud dostat? Nepatrně se zamračila. A chtěla bych vůbec to toho světa, kde nic není tak, jak se na první pohled zdá, kde všichni žijeme obelstěni sladkou nevědomostí, zatímco skutečný svět je tak krutý? Dokážeš mnohem víc, než si myslíš. To, cos udělala s tím jablkem, je teprve začátek. Tak to bych měla začít objevovat, co všechno dokážu, zasmála se Salina, ale pak zvážněla. Karthí vycítila změnu její nálady a znovu umlkla a vyčkávala, co jí chce Salina říci. Trpce si povzdechla. Tolik věcí chtěla s Karthí probrat. Stala se její nejlepší přítelkyní, které mohla víc než důvěřovat. Salinin Bílý plamen by se proti ní nikdy neobrátil, tím si byla teď naprosto jistá. Protože kdyby to udělal, uškodil by zároveň i sobě, protože existoval přímo v jejím nitru. Jak by mohl chtít škodit sám sobě? To by nebylo ani trochu logické. Přesto tu šlo o mnohem víc, než jen o chladné kalkulace a předpoklady, co ten druhý udělá a co ne. Ty dvě spolu měly velice blízký, až sesterský vztah. Bezmezná důvěra, které se ale Salina stále ještě musela učit. Karthí? oslovila ji podruhé. Ano, Salino? Už dlouho přemýšlím nad tím, proč jsi mi toho předtím neřekla víc. Když jsem procházela zkouškami a podléhala beznaději. Smrt mě téměř získala do spárů a přeci stačila jen jediná informace, díky které jsem znovu nalezla touhu vzdorovat a jít dál. Ale já si ty informace musela tvrdě vybojovat. Proč jsi mi je nepředala, když jsi je věděla? Teď si povzdechla Karthí. Bylo jen otázkou času, kdy se na tohle zeptá. Jenže co jí asi tak měla říct? Věř mi, že jsem ti toužila pomoci. Vždyť kdybys zemřela ty, i já bych podlehla smrti, protože naše osudy jsou spojené v jeden. Jenomže i já se musím řídit pravidly. Salině se okamžitě vybavila Partesova slova: Náš národ je svázán mnoha pravidly a poučkami, které nám říkají, jak máme žít, jak se chovat i co říkat. Bez nich by nastal chaos. Tak je psáno. Přesně tak, přisvědčila Karthí, jsme svázáni mnoha pravidly. I já – Bílý plamen – se musím řídit psanými i nepsanými pravidly. Nejde o to, že ti nechci předat některé své znalosti, já jednoduše nesmím. Proč? vydechla Salina se zatajeným dechem. Na některé věci musíš přijít sama. Mnohdy je důležitější cesta, než její cíl…


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 12		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 13		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Nancy Lottinger	26.05.2009, 17:36:44

Ahoj Šarlotěnko, tak jsem tu, abych přihodila i já komentář k vyšlé kapitole, je zajímav,m že už jsi mě o dvě předhonila :-D Ale je to dobře, protože jsi i částí mé inspirace, věříš mi to? Jak už jsem dřív psala, část s Kate jsem si dost živě představila, protože když jsem byla na prohlídce hradu Křivoklát, byla jsem tam v hladomorně a nemohla se zbavit tvého příběhu... Fuj. Jo, líbí se mi rozhovory s Karthí, tak přemýšlím, když si spolu "povídají", mluví opravdu jen tak v duchu, jsou to jen myšlenky, rychlé a přesné?


ze dne 26.05.2009, 19:03:25
Charlotte Cole: Jen o dvě? Hi, ale stejnak jsem dost pozadu, nemyslíš? =D Tobě vyšlo o DOST víc kapitolek (celkově myslím). =) Věřím, věřím, protože jsem na tom stejně. Neuvěřitelným způsobem mě inspiruješ a vždycky ve správnou chvíli nakopneš, abych to nevzdávala. Za to ti, zlatí, moc děkuju. =) Já si tu situaci také vybavila až moc živě a pořád ještě vybavuju. Brrr… Až mi z toho běhá mráz po zádech. =( Já rozhovory s Karthí zbožňuju. Samotná její přítomnost je pro mě (a pro příběh samozřejmě také) velice důležitá. Nedokážu říct proč, ale je. Hrozně moc. Kárthí mám velice ráda. A taky že jsem to promítla do vztahu Salina/Karthí. Jjj, jsou to jen myšlenky, takové ty, které nemůžeš spoutat lží. Tedy… většinou. Ono jde všechno… =/ Už jsi někdy diskutovala v myšlenkách sama se sebou? Tohle je něco podobného. =) Slovo „děkuju“ ani zdaleka nedokáže vyjádřit, jak moc jsem ti vděčná. Za tolik věcí. Přesto… DĚKUJU! =))) MTMR

MC_Kejml	26.05.2009, 10:02:50

Další kapitola, a pak, že jsou publikovány pomalu ;) Dvě najednou je přece pořádný nášup! Znovu chválím perex a znova můžu potvrdit, že to čtenáře najisto "nakopne" do čtení. Kdo ví, který Tiar'lator je který? Mám nějaké tipy, ale to se ještě uvidí. Každopádně tohle beru jako dost pochopitelnou dějovou součást, které snad porozumí každý! :) Seznámili jsme se s novou postavou. Jediné, co k tomu můžu říct je to, co jsem ti napsal včera! Pasáž s nadějí mi trochu připomněla mé vlastní pasáže v SE, kde třeba celou jednu kapitolu věnuju popisu emoce :D V pohodě, čtenáře to zastaví a nechá přemýšlet. Promluva s Karthí se mi četla sama a připomněla mi to tradiční "pokec s Mr.Kdosi" se všemi tajemstvími a neobjasněnostmi. Když připodobňuju k SE, tak má vlastně jednu velkou výhodu - pokud v tom nepoznávám hromadu jiných děl (kromě toho svého), je to tvůj vlastní styl a ten má dnes už málokdo! ;) Ke gramatice nic 1


ze dne 26.05.2009, 15:34:35
Charlotte Cole: Hi, to, který Tiar’lator je který, se dá vykoukat z příběhu, z toho, jak se daný Tiar’lator chová. Tuším, že jsem napsala jen u Kiarata, že udržoval rovnováhu, takže zbývají ti dva (Selei a Partes). Když si je představíš vedle sebe a jak se chovají, myslím, že je jasné, kdo ovládá tu dobrou a kdo zlou část Poznání. Doufám, že jsi měl na mysli tohle. =D Někde jsem četla, že tě nevyhnutelně ovlivní jakákoli kniha, kterou přečteš. A když píšeš, odrazí se to v tom. Myslím, že je na tom hodně pravdy. A taky si myslím, že je dost obtížné přijít s něčím novým, takže autoři většinou jen „opakují“ už předešlé autory jen s nějakými změnami. Takže jsem ráda, že píšu svým vlastním stylem (jinak to ani nejde, ne? =) ), ačkoli nepopírám, že mnohými autory ovlivněná jsem. Ale i tak vyprávím trochu jiný příběh než ostatní. Tuším, že to byla Nancy, kdo na to přišla (možná jsem jí to sama řekla, poté, co jsem to přiznala sama sobě). Nevím. Ale pravděpodobně to byla ona. Děkuju. =)

Tracy Harper	25.05.2009, 20:46:01

No jo no, zase za jedna :D Konečně je tam Kate. Doufám, že se o ní dozvíme víc.


ze dne 25.05.2009, 20:47:36
Charlotte Cole: Určitě... těš se!

Šíma	25.05.2009, 12:02:42

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 25.05.2009, 11:59:33* Jeee! Já zato hned teď vidím jedno písmenko "a", které tam nepatří (na konci mého komentáře). Omlouvám se za "překlepy", "nedoklepy" a "doklepy"! ;-))) Mezi námi, ve Tvém textu jsem si žádných chybek nevšiml, možná tam skutečně nejsou a pokud ano, pak jsem byl tak začtený, že jsem je neviděl!


ze dne 25.05.2009, 14:51:51
Charlotte Cole: Vidíš, já si toho "a" ani nevšimla... =) Omluva přijata, jsi jen člověk (stejně jako my všichni). =) To by bylo, abys občas někde neutrousil nějakou tu chybku... to by bylo velice znepokojivé... dokonalé lidi nemám moc ráda... vedle nich vypadá moje nedokonalost ještě nedokonalejší, než doopravdy je... Určitě tam chybky jsou… ale většinu z nich vychytala, Nancy… je to zlatíčko. Díky ní jsem se toho o pravopise naučila víc, než za celý jeden ročník na základce. =D

Šíma	25.05.2009, 11:59:33

Naděje je určitě důležitá, protože mnohdy člověku zůstane právě už jen ona, jako jakýsi pomyslný maják v temnotě. Opět mne tento díl nezklamal. Hledání moudrosti a poznání pokračuje. Místy jsem se musel usmívat, např. když jsem četl onu větu: "Ona nás viděla!" Jo, o překvapení zde není nouze! ;-))) Dobro, zlo a rovnováha. Zní to logicky a co se mi líbí, že ani Tví hrdinové nejsou jako bozi, neví všechno a stále se mají čemu učit! Za Jedna. P.S. Pavel má pravdu, ale možná je to ještě složitější a nejde o střípky rozbitého zrcadla, ale o takové puzzle. I když, co je vlastně složitější? Asi to zrcadlo, protože puzzle už obrázek má a kdo ví, co spatříme, až vložíme na poslední volné místo poslední scházející kousek? A v onom pomyslném popraskaném zrcadle a neuvidíme svůj obraz ale... Co tam bude? To netuším! :-DDD


ze dne 25.05.2009, 14:48:02
Charlotte Cole: Nezklamal? To jsem opravdu ráda! =))) Ani Tiar’latorové nejsou vševědoucí. Ví toho sice spoustu, dokonce i jednu z jakýchsi „rovin“ budoucnosti, ovšem v Salinině případě jim je to tak nějak prd platné… a jsou i další věci, které neví, a že jim to opravdu hodně moc vadí! Třeba takový Kiarat, který je zvyklý, že je nejchytřejší z nich tří, když něco neví, tak… ehm… řekněme, že ho to dost rozčiluje… =D Osobně mám hrozně ráda puzzle. Zkoušel jsi ho už někdy skládat, když jsi nevěděl, co z toho má vyjít? Jaký obrázek? Asi tomuhle bych to přirovnala. Vím, že na konci bude složené puzzle – obdélníkový, ucelený obraz, který bude jistě zajímavý. Ale musím se k něm dopracovat. Je to složité, obzvlášť když nemám předlohu, podle které bych hledala správné kousíčky a zasazovala je na správná místečka v ději. Nicméně o to zajímavější a více fascinující je to hledání.

Pavel D. F.	25.05.2009, 5:32:24

„Měla v držení tolik střípků, ale dosud nedokázala znovu sestavit rozbité zrcadlo a tím získat konečnou informaci, která by toho tolik usnadnila.“ Myslím, že toto souvětí zcela vyjadřuje současný stav Tvého příběhu. Spousta motivů, spousta postav – ale taky mnohé tajemství. Bude zajímavé se tím probírat dál. Já osobně mám takové „mnohosvěty“ rád (vždyť každý z nás je celým světem), doufám, že ostatní čtenáři budou mít podobný názor.


ze dne 25.05.2009, 14:39:09
Charlotte Cole: Děkuji, Pavle, za publikaci, komentík a redaktorskou známku. =)