obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915667 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39766 příspěvků, 5802 autorů a 392300 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Sedmý světadíl -ZEMĚ, KTERÁ NEEXISTUJE (5) ::

 autor An!tta publikováno: 01.06.2009, 4:57  
„Troyi, je mi to moc líto. Všechno,“ položila mu ruku na rameno. Takovou ji neznal. Přišlo mu to všechno strašně neuvěřitelné. Navíc jeho matka s ním nikdy nemluvila anglicky. Teď to ovšem udělala, jako by se tak spolu bavili odjakživa.
 

ZEMĚ, KTERÁ NEEXISTUJE
Kapitola pátá

Její oči hleděly do černého těsného prostoru a srdce jí vyděšeně tlouklo. Zkusila se s obtížemi pohnout a rozhýbat svoji přeleženou ruku. Měl tohle snad být nějaký vtip?
Paní Landová, Brittina matka, neměla sebenešní tušení, kdo ji takhle zřídil, ale jedno jí bylo jasné. Ještě večer ležela u sebe v ložnici a četla si nerušeně jednu ze svých knih. Byla si jistá, že v domě nikdo není, její bývalý manžel, pan Nilsson, se nastěhoval o pár ulic dál do jednoho z rodinných domků, takže ani on se nemohl potulovat po jejím domě.
Teď místo u sebe v ložnici ležela v něčem dost těsném a její tělo obklopovala jen samá tma. Cítila, jak se jí zmocňuje klaustrofobie. I když se sebevíc snažila rozpoznat, kde se nachází, zjistila nanejvýš, že musí ležet někde v odlehlém místě, protože k ní za celou tu dobu nedolehl ani nejslabší hlásek. Znovu se otočila na druhý bok. Chtěla křičet, ale jakoby ztratila hlas. Usoudila, že musí být nejspíš někde pod zemí. Uklidňovala se tím, že buď je v jakémsi sklepě, odkud ji brzy někdo dostane nebo je zavřená v něčem, co má tlusté zdi, a tím pádem k ní nemůžou doléhat žádné zvuky. Znovu se pokusila o křik. Zkusila se zvednout, ale prostor kolem ní byl tak těsný, že musela zůstat ležet. Její bezmocný křik se snažil zavolat pomoc. Pak se proměnil v ticho.

*****
O týden později, kdy se Troy konečně dočkal příjezdu zpátky domů, se v Londýně rozkřikla špatná zpráva o náhlých případech smrti některých obyvatel a zvláštních výkyvech počasí.
Pan Nilsson si pronajal byt kousek od pláže, kde se dalo dělat rozhodně víc klidnějších věcí, než v okolí hotelu, což bylo v centru Londýna. Byl to rodinný domek s výhledem na moře. I když to nebylo natolik průzračné moře jaké si Troy pomatoval z dětství, nějakou záhadou mu to připomínalo napodobeninu jeho bývalého domova v Bergenu. Možná to tu nebude tolik špatné, jak se obával…
V hale už byly rozvěšeny bundy a všude kolem pečlivě srovnány všechny boty. Naproti byl vidět obývák docela v útulném provedení, vedle se svou krásou pyšnila kuchyň. Dále vedly schody do dalšího patra, kde měli Troy s Brittou svůj vlastní pokoj.
„Páni… nádhera…“ neudržel se.
„Jsem rád, že se ti tu líbí,“ pokýval spokojeně hlavou pan Nilsson.
V tu chvíli se mu kolem krku vrhla Britta, která nic netušící scházela z horního patra dolů a Legittka se přihnala z opačné strany s nadšeným štěkotem.
Paní Nilssonová mu kývla na pozdrav.
„Pojď, ukážu ti tvůj pokoj,“ pokynula mu Britta směrem nahoru.
Mlčky stoupali po schodech. Brittin pokoj byl všude polepen plakáty Zaca Efrona a nad stolem vyvěsila několik svých fotek ze školy. Nechala zapnutý počítač a i z dálky Troy poznal, že si s někým píše.
„Počkej… ještě neotvírej… skočím si pro něco dolů,“ zarazila ho, když natáhl ruku po klice. Využil té příležitosti a mezitím, co Britta scházela pomalu po schodech zase dolů, rozhodl se podívat na fotky v jejím pokoji trochu víc zblízka.
Na první fotce spolu stanovali kdesi na malém ostrůvku a kolem nich padal z nebe déšť. Další fotka byla s jejím přítelem. S Rickem. Rick byl Angličan a s Brittou se znali ze školy. Chodil o ročník výš, než ona. Jemu bylo čtrnáct, Brittě třináct.
Z ničeho nic se rozhodl na vteřinu nahlédnout do jejich rozhovoru. Věděl, že je to hrozné takhle špehovat svoji sestru, ale když šlo o Ricka, začal se chovat vždycky divně. Jisté bylo, že ho nenáviděl. Když ho Nilssonovi pozvali na návštěvu, vždycky z Troye udělal přede všemi toho největšího pitomce.
Rychle začal číst jejich první konverzaci. V duchu litoval, že si ti dva píší anglicky, protože ve čtení nebyl až zas tak excelentní, aby jejich výrazy dokázal přeluštit během pár vteřin. Věděl, ale o co jde. Britta se na Ricka nesmírně těší. Během prázdnin s ní nebude řeč. Nejspíš si bude muset zvyknout na samomluvu, aby neumřel na nedostatek mluvení. S povzdechem opustil její pokoj. Britta už se blížila ke dveřím.
„Dobrá…“ otevřela konečně dveře do jeho pokoje, „tady je tvůj pokoj.“
Troy zvědavě nahlédl dovnitř. Do pokoje vedla krátká úzká chodba, za roh nebylo vidět. Podlaha byla z parket a podél zdi v chodbě stál úzký dlouhý stůl.
„Jdi dál,“ pobídla ho Britta netrpělivě.
Troy nesměle přešel po chodbě až doprostřed pokoje. Naproti dveřím zahlédl okno s výhledem na moře. Vpravo stála postel a kousek u okna pracovní stůl se spoustou papírů, učebnic a propisek.
„Ty jo… je to tady mnohem větší, než v mým bývalým pokoji,“ usoudil.
„Líbí se ti tady?“ zeptala se s nadějí v hlase Britta.
„Jo, ale to vážně nemuselo být. Díky… Fakt díky…“ vydal ze sebe zmateně.
„Bála jsem se, že ti bude chybět starý domov…“ přistoupila k nim paní Nilssonová.
„Bojím se totiž, že do Švédska se už nedostaneme…“ pokračovala.
Britta jen tiše přikývla.
„Je to tak,“ přikývla sklesle.
V pokoji se rozhostilo hrobové ticho.
„Celá severní Evropa je v rukou Charlieho. A já myslím, že někdo ho dokáže zastavit…“ řekla téměř neslyšitelně.
„Kdo?“ vyhrkl nechápavě Troy. Přitom sledoval letní krajinu z okna.
„Vy dva…“ zašeptala.
„My dva?“ zopakovala po ní Britta a přitom se od srdce smála.
„To má být vtip nebo co?“ vyzvídala na ní.
„Nemáte pocit, že někde nablízku jsou nějací lidé, kteří k vám patří a můžou vám v tomhle pomoci?“ ignorovala její otázku.
„Rick Parker?“ vzpomněla si Britta na svého kluka odsud. Troy tiše zaúpěl.
„Možná je to on, možná ne. Musíte to zjistit sami. I já jsem kdysi měla svojí partu. Bylo nás sedm a patřili jsme prostě k sobě, už od malička nás spojovalo osudové pouto,“ vyprávěla dál.
„A jak poznám, že nás spojuje osudové pouto? S Rickem nás nic nespojuje,“ pokrčil rameny Troy, „a navíc jak můžeš vědět, že zrovna my dva můžeme nějak pomoc?“
„Je to jednoduché… Vzpomeň si na to, co jsem ti před týdnem vyprávěla v autě. Jsi syn Kathrine a jak víš, Kathrine kdysi bývala jedním z nás. Protože se naše parta rozpadla, přebírají zodpovědnost naši potomci a známí. Proto je to na vás,“ odpověděla mu.
„Aha a to máme jako jít a… a pak co?“ Troy na ni nevěřícně zíral.
„Paní Nilssonová, já na tohle nevěřím. Žádná magická moc neexistuje a vlastními silami dospěláka neporazíme,“ přidala se Britta.
„Ale jistě, že ano. Až vás bude sedm, dokážete to. Nejprve bych vám však doporučila zavítat u rady sídlící v Ilianii v budově zvané „Mocné pouto“. Ty vám poradí co dál.“
„Páni, to jako pojedem do Ilianie?“ vyhrkl pobaveně Troy.
Paní Nilssonová mlčky přikývla.
„Já tomu pořád nemůžu uvěřit,“ rozčilila se Britta, „vždyť na mapě žádná Ilianie není!“
„Máš pravdu… není. Ale v srdcích tamějších obyvatel je. Ostatní národy se tam nikdy nedostanou.“
„V srdci tamějších obyvatel? Nezbláznila jste se náhodou? A jak to, že pojedeme do Ilianie, nejsme přece… Iliani… či jak to nazvat…“ Britta vztekle přecházela po místnosti a Troy musel začít doufat, že nezačne mlátit do jeho věcí.
„Otevři oči, holka! Ty a Troy máte mnoho předků z téhle země a tím pádem je pro vás Ilianie opravdovým světadílem, který můžete na vlastní oči vidět,“ vysvětlovala paní Nilssonová.
„Tomu nevěřím,“ zamumlala si pro sebe.
„Uvěříš… Až uvidíš…“ ukončila debatu.
„A teď mě pozorně oba poslouchejte,“ začala nové téma a přitom z kapsy vytáhla cosi jako složený pergamen.“
Když ho rozvinula, oba mohli spatřit náčrtek zvláštního klíče.
„Kdybyste něco takového někdy našli nebo vám to někdo daroval, rozhodně z toho nespusťte oči. Bude se vám hodit…“

******

„Slečno Leonsová, už dorazila zpráva o těch dětech. Myslel jsem, že mě trefí, když jsem to viděl. Všichni mají věk kolem třinácti let, nanejvýš čtrnácti. Tak mi řekněte, co si o tom mám proboha myslet,“ obořil se dlouhý hubený muž na drobnou blondýnku sedící u počítače.
„Ano Deane? Přejete si něco?“ vzhlédla konečně k němu přes svoje brýle.
„Máme zprávu o těch dětech. Jsou to teenageři,“ zopakoval Dean.
Slečna Leonsová leknutím upustila svojí kávu.
„Cože prosím?“
„Pojďte se sama podívat,“ vyzval ji. Oba vyšli z kanceláře až do sálu všech tří rádců. Právě se nacházeli v hlavní místnosti budovy „Mocné pouto“.
U stolu seděl zbývající rádce, veselý tlouštík a pojídal koblihy.
„Zacku, opravdu jste dostali tu zprávu?“ vyhrkla na něj slečna Leonsová po příchodu.
„Jasně, máme informace o všech sedmi dětech, podívejte,“ podal ji papíry a pustil se do další koblihy.
„Lilly Athéna Jennyfer Maria Kleosová-Bannerová, třináctiletá dcera Barneyho Bannera a Jennyfer-Marie Kleosové-Bannerové, narozena v Řecku, nyní bydlí ve Velké Británii,“ začala číst z prvního listu. Ze zadní strany byla přiložena fotografie.
„Výborně. Malá dospívající holka, která ani neovládá ilianštinu. Budeme nejspíš potřebovat tlumočníka,“ odložila list a pokračovala čtením dalšího.
„Max Filippos Barney Kleos-Banner, třináctiletý syn též rodičů jako má Lilly. Lilly a Max jsou dvojčata a oba nyní žijí ve Velké Británii.“
Pokračovala třetím listem.
„Adriana Thanosová, třináctiletá dcera Filippa Thanose, narozena v Řecku, nyní je na dovolené v Londýně společně s Lilly a Maxem. Její matka zemřela těsně po porodu.“
Zahodila třetí list a vrhla se na čtvrtý.
„Cindy DeLi, čtrnáctiletá dcera módní návrhářky Cornelie DeLi a básníka Alberta DeLi. Žijí ve Francii, ale Cindy tráví prázdniny v Anglii se svou sestřenicí a bratrancem Lilly a Maxem.“
„Ten kluk vypadá neprakticky,“ přerušil ji Zack, který si prohlížel fotky Maxe.
„Jak to myslíte?“ obrátila se směrem k němu.
„Mám dojem, že s ním budou potíže,“ vysvětlil jí.
„Však on se uklidní, až mu dojde, že svět je v háji. A teď mi podejte další papír,“ poručila si a pokračovala ve čtení.
„Michel Rouvier z Francie, třináctiletý syn pana Rouviera, majitele obrovské anglické firmy. Prázdniny tráví se svou mladší sestrou Jacquelline v Anglii, kde se poznal s Lilly, Maxem, Adrianou a Cindy.“
„Vypadá jako nemehlo,“ neodpustil si poznámku Zack.
Slečna Leonsová ho ignorovala a přešla k dalšímu listu.
„Britta Nilssonová, třináctiletá dcera pětkrát rozvedeného Nisse Nilssona. Nyní žije s matkou v Anglii, na prázdniny jezdí za otcem do Švédska, kde má nevlastního bratra Troye. Právě v tuto chvíli je na návštěvě u svého otce, který se s celou rodinou přestěhoval do Anglie.“
Teď už zbýval jen poslední list.
„Troy Nilsson, dvanáctiletý nevlastní syn Anny a Nisse Nilssona, narozen v Norsku ilianské královně Kathrine.“
„Ne! Syna Kathrine vyškrtněte! OKAMŽITĚ!“ vmísil se do toho Dean.
„Nemůžeme ho jen tak vyškrtnout. Už je to oficiální,“ usmála se slečna Leonsová.
„Povídám Troye Nilssona neberu! Copak vy si nevzpomínáte, co udělala Katharine? Naše královna vládu navíc nezvládá. A kvůli ní nastal tenhle skandál!“ obořil se na ní.
„To není však důvod, proč bychom měli Troye vyškrtnout,“ podotkla opatrně.
„Zatracená práce tohle,“ posadil se vztekle na pohovku vedle Zacka.
„Vy jste tak hrozný cholerik, Deane. Nechcete udělat kávu?“ nabídla mu slečna Leonsová.
„A to mi pověz, jak těm děckám mám proboha něco pak vysvětlovat, když ani nerozumí iliansky. Třináct let… to je úroveň,“ mumlal si pro sebe.
„Za tři dny sem mají dorazit. Musíme to nějak promyslet,“ pobídla je slečna Leonsová.
„Seženu tlumočníka a potom uvidíme,“ nabídl se Zack a dojedl poslední koblihu.
„Dobrá… a vy se Deane hlavně hoďte do té doby trochu do pohody, nechci, abyste naše hosty třeba rozbrečel,“ varovala ho.
„Je jim třináct, slečno! Sice dost nízký věk na to, aby zachránili svět, ale dost vysoký, aby nezačali brečet v nejdůležitější budově Ilianie,“ prohlásil a zmizel u sebe v kanceláři.
„Dean má pravdu, tohle je nemožné,“ svalila se bezmocně na pohovku. Po tváři se jí kutálely slzy.
„Proč jen máme tolik potíží?“ vzlykla.
„Slečno, neplačte, bude to v pohodě,“ konejšil ji Zack.
„Nastává pro nás všechny těžké období,“ řekla sklesle.
„Přestaňte tu už takhle vyvádět, sama jste pravila, že Dean má schopnost rozbrečet třináctileté osoby, ne třicetileté,“ ukázal na ní. Pak si došel pro tabulku čokolády.
„Dořešíme to potom,“ navrhl a pustil se do dalšího chodu oběda.

*******

V domě bylo hrobové ticho. Lilly seděla sama u stolu v kuchyni a nažila se do sebe dostat nějaké to sousto z večeře. Max zmizel někde venku a rodiče byli na dnešní večer pozváni na jednu slavnost, kde se rozhodli zůstat až do dnešní půlnoci.
Ticho přerušilo krátké zadrnčení zvonku. Možná si Max zapomněl klíče a teď se snaží nějak dostat domů, napadlo ji. U něj to bylo naprosto typické. Zvedla se a pomalu došla ke dveřím. Roztřesenou rukou je otevřela. Bylo už docela pozdě a to ji děsilo. Kdo by se k nim domů mohl dobývat o půl deváté večer? Ještě navíc, když je tu skoro nikdo nezná?
Muž přede dveřmi se postavil mezi dveře. Lillyn výkřik ignoroval.
„Sbal si pár věcí a padej do auta,“ zavelil jí.
„Kdo jste? Nikam nemůžu…“ namítla vyděšeně.
„Neboj, tvým rodičům dám co nevidět vědět,“ ubezpečil ji. Pak z kapsy vytáhl něco jako odznak.
„Policie budovy „Mocné pouto,“ vysvětlil ji.
„P-provedla jsem snad něco?“ vyhrkla zoufale. Na zlomek vteřiny ji napadlo, že se možná něco stalo rodičům. Srdce se jí zuřivě rozbušilo.
„Kde je Max? Myslím můj brácha…“ stačila se ještě zeptat, než se před nimi zjevil další policista.
„Tvůj bratr pojede s náma taky. Nemusíš se ničeho obávat. A nezapomeň mu taky sbalit,“ vybídl ji.
Lilly mlčky vyběhla do pokoje. Každý krok ji připadal jako krok k nebezpečí. Sbalila si tašku, popadla i tu Maxovu a seběhla zase zpátky dolů.
„A teď zamkni,“ poručil ji. Srdce ji pořád tlouklo jako o život. Zamkla a následovala policistu. Koutkem oka sledovala Maxe, který se snažil uvolnit z jeho objetí. Neměl však jedinou šanci.
Možná něco Max provedl a teď je z toho velký problém. Nebo někdo zemřel. Něco se muselo stát.
„Sedněte si do zadu, místa je tu dost,“ vyzval je, kdy došli k autu. Nebyli však jediní, kdo tam seděl. Lilly si všech pět moc dobře pomatovala. V rohu se krčila Cindy, vedle ní Michel a úplně vzadu Adriana, vedle které se posadil Max. Na předních sedadlech na ní zírali jakási holka a kluk. Neznala je osobně, ale něco jí říkalo, že je už kdesi jednou viděla. Místo zbylo akorát vedle nich, a tak neměla na vybranou.
I když se vždycky prvního kroku k rozhovoru obávala, tentokrát se rozhodla to změnit.
„Prosím vás můžete mi někdo vysvětlit, o co tady jde?“ vrhla svůj vyděšený pohled na kluka vedle sebe.
Odpovědi se jí však dostalo od někoho jiného.
„Taky… si pro vás přišli? Myslím, že možná vím, o co jde,“ začala blondýnka, sedící vedle toho kluka. Tolik vyděšeně jako Lilly ale nevypadala.
„Tak co se děje?“ začala už téměř křičet.
Dívka ukázala nejprve na kluka vedle ní, pak se obrátila zpátky.
„Jeho máma mi vyprávěla o tom, že jednou bychom se měli vydat do Ilianie, protože…“
„Ticho tam vzadu! Na debaty nemáme čas,“ okřikl je jeden z policie.
„Do půlnoci jsme na místě, Thomasi,“ slíbil mu řidič.
Motor auta naskočil a rozjeli se už téměř tmavou uličkou. Na cestu jim svítilo zatím slabé světlo pouličních lamp.
„Nevím, o čem to tady mluvíš,“ zašeptala k ní Lilly.
„Tobě snad nikdo nevyprávěl o Ilianii?“ zaúpěla tiše. Počítala s tím, že její spolusedící budou lépe informováni.
„Nechápu, o co tady jde. Vůbec ničemu nerozumím. Ti policisté mi nařídili opustit dům,“ pokračovala Lilly. Hlas se jí třásl. V očích se jí zaleskly slzy.
„To mě taky. Vezou nás někam do Ilianie. Problém však je, že na mapě tahle země… prostě neexistuje,“ pokračovala o něco tišeji, než Lilly.
„Tak mi teda vysvětli, kam to jedeme. Když něco neexistuje… tak to prostě neexistuje,“ nenechalo to Lilly v klidu. Touha zavřít oči a zmizet odsud ji popadala čím dál tím víc.
Řidič opravdu dodržel svůj slib. Těsně před půlnocí zastavilo auto kdesi před řekou.
„Dál se dostaneme už jen za pomocí lodí, Thomasi,“ obrátil se na policistu.
„Dobrá, rozsviťte lucerny,“ nařídil ostatním. Z auta vytáhl několik černých pláští.
„Oblečte si tohle. Mrtví si občas pletou lidské duše s pokrmem,“ varoval je.
Lilly s Maxem si vyměnili udivené pohledy. To už je ale kdosi pobízel, ať si nastoupí do jedné ze starých loděk.
„Držte se pevně okrajů nebo zahučíte hluboko dole. Nemáme jinou možnost, než přeplout řeku,“ vysvětlil jim Thomas, když si všiml jejich vyděšených pohledů.
„Na jednu loďku se vejdou maximálně dva z vás. Vezměte si vesla, jinak se nikam nedostaneme,“ pobízel je. Čas neúprosně běžel.
Max s Adrianou zamířili k první lodi, která s nimi následně houpavě doplula kamsi do dálky.
Cindy se ztratila v dálce s Michelem. Blondýnka s tím klukem mířili k další lodi. Lilly se zmocnil nepříjemný pocit. Zbyla tu sama s jednou jedinou lodí. Roztřesenou rukou se pokusila dostat ji na vodu. Nebylo to tak snadné, jak vždycky popisoval Max. Při tom pokusu se jí podařilo namočit si obě nohy do vody. Stále se třásla. Nevěděla, jestli ze zimy nebo ze strachu. Ale naprosto jistě věděla, že jestli ztratí z očí i tu dívku a kluka, vedle kterých seděla celou tu cestu v autě, netrefí ani tam a už vůbec ne zpátky.
Držela se těsně u nich. Protože byli dva, šlo jim to snadněji, než jí. Jejich tempo bylo dost náročné. O něčem spolu diskutovali. Snažila se nevnímat okolí a soustředit se jen na jejich rozhovor. I když nemluvili anglicky, snažila se brát každé jejich slovo jako důležitou životní informaci. Cítila se mizerně. Vždycky to tak dopadlo – ona zůstala sama. Jakmile se stala členem nějaké skupiny lichého počtu, vždycky zůstala odstrčená někde úplně vzadu.
Pořád je poslouchala. Nechtěla se dívat kolem sebe a uvědomovat si, že tohle je realita. Sen netrvá tak dlouho. Ve snu si člověk neuvědomuje sebemenší detaily. Ve snu člověk nedokáže rozpoznat, že lidé v loďce před ním nemluví anglicky.
Tiché šplouchání vody ji zneklidňovalo. Nemohla se soustředit. Ruka se ji začala třást o něco víc, než před nástupem do lodě. Jela jako poslední a za ní už zůstala pouze temná noční obloha.
Když v tom se stalo něco, čeho se celou tu dobu obávala. Ucítila nevinné šplouchání vody také kolem vlastních nohou. Do lodě začala vnikat spousta vody.
Zhluboka se nadechla. Rozhovor kluka s dívkou se ztrácel v nočním tichu. Do očí ji vhrkly slzy strachu. Nedokázala křičet. Thomas je přece varoval, že „mrtví si občas pletou lidské duše s pokrmem“. Myslel to snad s humorem? Z celého srdce v tohle doufala.
Jenže voda jí byla už i po kolena. Situace se zdála být o něco nebezpečnější. Má snad vyskočit a přeplavat?
Věděla, že se sama sebe nesmí ptát moc dlouho. Loď se pozvolna začala potápět. Teď už cítila vodu téměř v pase.
Z hrdla se jí dokázalo vydrat něco jako výkřik. Voda jí sahala až po krk.
Musí to prostě přeplout. Není jiné možnosti, slyšela v mysli.
Zkusila se pohnout, loď ji však pevně držela ve svých spárech. Ať se sebevíc se snažila lomcovat s touhle zatracenou věcí, nechtěla ji za žádnou cenu jen tak pustit.
„Pomoc! Tady jsem! Potřebuju…“ Lillna slova zanikla hluboko ve vodě.
Zbývalo ještě pár vteřin, kdy se bude moc nadechnout.
„POMOC!“ zařvala tentokrát z plných plic. Doufala, že se někdo pro ni vrátí.
Loď se potápěla ke dnu. Někde se jí musely zaseknout džíny. Ještě naposledy se zkusila osvobodit zoufalým taháním za pravou nohavici, která však nyní patřila lodi.
Dobrá, je na čase přestoupit k druhému kroku, rozhodla a džíny nadobro ponechala lodi. Černý plášť jí sahal až po kolena, proto nebyla její změna až zas tolik nápadná.
Vyplula na hladinu. V okolí nebylo slyšet živé duše.
Do ticha občas vniklo cáknutí vody.
Lilly pocítila nával únavy a zimy. Voda byla ledově studená a čas se blížil ke dvanácté v noci.
Po několika zoufalých tempech se ji před očima zjevila obrovská budova. Uvnitř se svítilo, občas z okna dolehl nějaký zvuk až sem k řece. Známé hlasy ji přicházely naproti.
„Můj bože Lilly, co jsi zas prováděla?“ vyhrkla zmateně Adriana a očima zůstala viset na její promočené mikině.
„Já nevím. Ta loď se semnou potopila,“ odpověděla duchanepřítomně. Nemohla se vzpamatovat. Navíc se jí zmocnila zima.
Jeden z policistů hlasitě vyprskl smíchy.
„Tady máš kabát,“ podal ji nakonec kousek oblečení. Lilly neměla ponětí, jestli má začít protestovat, ale Adrianin pohled ji donutil poslechnout.
„Myslím, že jestli se co nejrychleji nepřevlečeš, nastydneš,“ usoudila.
Před budovou se zastavili. Policista zaklepal na zvláštní už trochu starobylé dveře, jaké občas bývaly ve středověku. Otevřel jim vysoký muž. Moc toho nenamluvil, jen jim poradil kudy jít dál.
„Od teďka se vás ujmou zdejší lidé, na zítřejší sraz musíte vypadat aspoň k trochu světu,“ začal policista. Při pohledu na Lilly znovu vyprskl smíchy.
„Samozřejmostí jsou také ložnice. Dámy v levo, muži v pravo po schodech,“ ukázal jim.
„Mám dojem, že tohle jsou spíš… ještě děti,“ zašeptal druhý policista a potutelně se usmál.
Z vedlejší místnosti do chodby přikráčela mladá dívka s tričkem potisklým nápisem nějaké firmy.
„Ach Thomasssi… to sou ti naší zachranci, nemam prafdú?“ začala svým vysokým hlasem.
„Dalo by se říct… Mám za úkol je sem akorát dovést, slečno. Postarejte se o ně,“ poprosil ji ještě před odchodem. Potom se obrátil a i se svým kolegou vyšli ven.
„Tak vášeni… směr kóupelna prosím,“ ukázala jim cestu.
„Dámy mají přednóssst…“ zarazila Maxe, kterého tahle akce pořádně zaujala. Chystal se jako první vkročit do luxusních umýváren.
„Chlapcí napravo. Sde jenom dífky, jasssné?“ poučovala ho.
„Jo, jasný. Páni, tohle mít doma…“ zasnil se.
„No fidiš chlapče, aspoň tvóje matka bchudé radovat, že ty jednou kónečně umít,“ shrnula situaci.
„Vy-vy jste I-ilianka, ž-že jo?“ pokusil se o slovo Troy. Pořád mu nešlo do hlavy, že se právě nachází někde, kde to vlastně ani podle mapy neexistuje.
„Já naródila se tadý. Nefim moje předky. Anglícky učit ve škóle,“ dostalo se mu odpovědi. „A tý si odkud, smim-li fvědět?“
„Já… Mám mámu Švédku… ale…není to moje pravá matka…“ zašeptal.
„Mátka tfoje je… mrtva?“ napadlo ji.
„Není mrtvá… Žije,“ popřel to ztěžka.
„Promiň ja nechcí urasit…nebo ták něco,“ řekla honem, když spatřila jeho pohled.
„To je v pohodě,“ uklidnil ji.
„Tý taky ve škóle anglicky?“ zajímala se.
„Jo. Před pár dny jsme se dokonce přistěhovali do Londýna.“
„Jak dlouhó ty učit anglicky?“
„Asi sedm let. Jenom ve škole.“
„Já taký. Myslim še tý mluvit líp neš já,“ usoudila.
„Pro mě je to lehký. Vy přece umíte jenom iliansky, to se angličtině asi moc nepodobá…“
„Nepódobá… my máme sfoji abecedu… všecko sfoje… odlišny…“ usmála se.
Naposledy se otočila a zamířila do kadeřnického salónu. Nejspíš tam měla svojí práci.
Troy se pokusil zůstat ještě na chvíli v kontaktu se světem. Oči se mu neúprosně zavíraly. Pohledem se zastavil u Maxe. Nevypadal unaveně, zdejší budova v něm vzbudila naprostou touhu se dozvědět víc. Chlapec střední výšky s melírem na vlasech se držel těsně u něj. Troy zůstal součástí vzduchu.
„Kam vlastně jdeme?“ zkusil najít téma k hovoru. Nechtěl být protentokrát sám, tohle místo mu nahánělo hrůzu.
„Dát si sprchu v luxusních umývárnách a potom nás možná pozvou i na večeři,“ chopil se slova Max.
„Je půlnoc proboha. A navíc já nemám hlad,“ zaúpěl.
„Tvůj problém. Mám dojem, že nám to darujou všechno zadarmo. To si nenechám ujít, co říkáš Micheli?“ strčil do svého kamaráda.
„Rozhodně ne,“ přidal se.
„Nikdo tu o jídle nemluvil. Tady jde o něco jinýho,“ opravil ho rychle Troy.
„Tak o co teda? Máš snad strach nebo co?“ utahoval si z něj Max.
„Taky ho budeš mít,“ upozornil ho.
„Vsadíš se?“
„Klidně. Máš ty vůbec vlastně tušení, kde jsme?“
„V nějaký budově,“ pokrčil Max rameny.
„V Ilianii… určitě vím, že jsme tady. I ta ženská mi to potvrdila.“
„V Ilianii? Promiň, propadám ze zeměpisu… Můžeš mi proboha vysvětlit, kde to leží?“
„V jednom z dalších světadílů. Na tom posledním, sedmým,“ vysvětloval Troy.
„Vážně? Mám dojem, že světadílu je jenom šest,“ vmísil se do hovoru Michel.
„Ne, je jich sedm. Zapomínáš na zdejší místo,“ hádal se Troy.
„Vypočítej si to na prstech…Máš Evropu, Ameriku, Asii, Afriku, Austrálii a Antarktidu… To je ŠEST světadílů, ne sedm,“ bránil se Michel.
„Jo, to je fakt, ale pořád ses nezmínil o Ilianii. To je sedmý světadíl. Právě teď se na něm všichni nacházíme!“ ukázal rozčileně kolem sebe.
„Nejsi normální,“ ucedil skrz zuby Michel a znovu se připojil k Maxovi.
„Vlastně… když už jsme se tu takhle sešli…jak se jmenuješ?“ otočil se znovu.
„Troy. Troy Nilsson,“ odpověděl krátce.
„Michel Rouvier. Mimochodem… znáš ty vůbec „The Big Rouvier Company“ ?“ podal mu zdvořile ruku.
„Slyšel jsem o ní. Ve Švédsku ale není zas tolik známá. Táta si od ní něco občas koupil, když jezdíval do Anglie,“ odpověděl po pravdě.
„Ach tak, ty budeš ze Švédska, že?“ změřil si ho od hlavy až k patám, „Jak se vlastně tvůj táta tváří na výrobky od Rouvier Company?“
„Nemá k nim žádné výtky, podle něj jsou kvalitní…“ odpověděl znovu, poněkud o něco víc otráveně.
„Tak abys věděl, můj táta řídí CELOU tuhle firmu. Je to hlavně jeho zásluha. Navíc… já a moje sestra Jacky jsme už mnohokrát vystupovali ve spoustě pořadech a děsně mockrát nám otiskli fotky do novin,“ usmál se hrdě.
„To je… hustý…“ zmohl se na slovo Troy. Ve skutečnosti mu Michelovo vychloubání přišlo naprosto odporné.
„Pojď a přestaň se už vytahovat,“ pobídl ho konečně Max. Troy se pobaveně pousmál.
„Jsem Max Banner. Přijeli jsme sem s mou sestrou Lilly z Řecka. Můj táta je Angličan a má tu totiž práci, která je hodně důležitá…“ využil příležitosti, kdy Troy zůstal pohledem viset u něj a rozvyprávěl se o sobě.
„Jo… Já jsem Troy. Moje nevlastní sestra se jmenuje Britta. Víš, ta vysoká blondýnka, jak jela s námi v autě,“ představil se znovu.
„Tak to tě rád poznávám,“ zamumlal duchanepřítomně a otevřel jim dveře do umýváren.
„Páni, tomu říkám přímo boží místo,“ rozhlédl se kolem sebe.
„Ty vany jsou vážně stylový…“ mumlal si pro sebe.
„Britta by to určitě ocenila i doma,“ otočil Troy hovor zpátky ke své sestře.
„To Lilly taky,“ pokýval hlavou Max a nadšeně obcházel místnost.
„Jak asi musí vypadat jídelna? Dovedeš si představit ty hory jídla?“ zasnil se Troy. Na stres, jenž ho doprovázel celou cestu, naprosto zapomněl.
„A když pomyslím na ty ložnice s nadejchanejma peřinama stojící blízko oken, ze kterých je výhled na nebe posetý hvězdama, chtěl bych tu zůstat,“ doplnil ho Max.
„Doma máme lepší koupelnu,“ ušklíbl se Michel po dokončení jejich vyjádření k téhle budově.
„Ale vsadím se, že nemáte zařízení vyrábějící tři sta druhů mýdlových bublin,“ typoval Max.
Michelův namyšlený výraz se proměnil v posměšný úšklebek.
„Nemáme, ale táta je se svou firmou schopnej vyrobit prostě všechno,“ ohradil se.
Přístroj na výrobu bublin byl umístěn v každé z desítky van rozmístěných po umývárně.
„Dobře, ale už si dej pokoj s tím vychloubáním, jdeme si dát koupel,“ přerušil ho netrpělivě Max a zmizel pod horou pěny v nejbližší vaně.

******


Lilly nedokázala usnout. Oči se ji každou chvíli únavou úplně zavřeli, ale když už cítila, že usne, najednou ji připadalo, že je vlastně hrozně čilá a spát nepotřebuje. Když vstoupila poprvé do ložnice, zelo to tam jen obyčejnou prázdnotou. Teď se ve čtyřech postelích s nebesy válelo několik návštěvníků. Cindy se rozhodla přenocovat u pootevřeného okna. Výhled ven byl neskutečně romantický. Při záři měsíce, který ji lehounkými studenými paprsky osvětloval její zápisník, psala další kapitolu svého románu. Stejně jako Lilly měla ke spánku hodně daleko. Lilly tam chvíli seděla vedle ní a společně si vyprávěli zážitky ze svých rodin. Cindy se jí svěřila, jak hrozně nenávidí firmu „Love France“ a taky ji vyprávěla, jak při cestě z Francie potkala ve vlaku Rouvierovi. Zároveň se zmínila také o tom, že brzy dostane od rodičů pořádnou lekci. Zvlášť od Cornelie.
Bylo to příjemné takhle tam sedět, zatím ještě být daleko od těch všech problémů a pojídat nezdravou smaženou kukuřici. Když se Cindy nahnula pro svůj román, v místnosti se rozhostilo naprosté ticho. Kukuřice došla, a tak nebylo ani co k jídlu. Lilly se vrátila k sobě do postele. Záměrně si zvolila tu co nejdál od oken. Odjakživa byla náměsíčná a nechtěla tak riskovat, že se ráno probudí třeba na střeše.
Po pokoji se rozléhalo Adrianino nesnesitelné chrápání a Cindino čmárání do zápisníku.
Britta vypadala bledě a znaveně. Oči se jí zavřely samy od sebe, jen co položila hlavu na polštář. Měsíční světlo jí svítilo do obličeje. Lilly musela v duchu uznat, že je vážně hezká. Kdyby se ji pokusila vyfotit nenápadně ze spaní, nejspíš by na fotce Britta vypadala jako filmová hvězda. O tom, že by si někdo vyfotil při spaní ji, raději ani nepřemýšlela.
Zavřela znovu oči. Před sebou pořád viděla Brittinu nepopsatelnou krásu, Cindino tělo držící zápisník a klidně spící Adrianu. Jak se asi musí teď tvářit ona? Možná vystrašeně, nechápavě nebo neklidně. Bála se, co přijde zítra. Není přece možné, aby je policisté jen tak vytáhli z domu a všech sedm odvezlo na jedno místo.

******

Ráno bylo slunečné a z oken do pokoje vnikal příjemný letní vánek. Lilly se vzbudila jako jedna z prvních. Vrzáním podlahy ale vzbudila Cindy. Sešli společně do umýváren. Při návratu zpátky do pokoje minuly všechny tři kluky. V ložnici se už Adriana chystala sejít po schodech dolů a Britta se líně povalovala v posteli. Zoufale pohlédla na hodinky. Bylo pár minut po sedmé ráno. Lilly si poskládala svoje věci a nakonec s ostatními vyrazili směrem k jídelně.
Těsně u dveří je zastavil jakýsi muž.
„Ne, ne, ne, ne, ne…! F jídelně čekat sdejši králofna, vy musite nejprvé podstoupit felikou upráfu!“ zastavil je rychle. Nejspíš neměl s angličtinou také moc velké zkušenosti, jako včera ta mladá slečna, která je provázela po budově. Troy s Brittou si vyměnili vystrašené pohledy. Lily neuniklo, když se Troy z ničeho nic roztřásl po celém těle. Zimou tohle být nemohlo. Venku bylo horké léto a v budově se nijak zvlášť tolik nevětralo.
To už se ale všech sedm hostů ocitlo kdesi ve zdejších salónech, kde se jim měli mladé stylistky postarat o oblečení a účes. Jako včerejší noc se vydali každý jiným směrem a nakonec je průvodci dovedli zpátky směrem do jídelny. Velké starožitné hodiny ukazovaly právě půl desáté. Průvodčí otevřel obrovské dveře do jídelny, jenž připomínali spíš nějakou bránu, jaká bývávala při vstupu do hradu. Uvnitř stál přes celou místnost velký podlouhlý stůl plný misek a talířů s jídlem. Letní vánek roztančil bílé záclony u oken a naplnil místnost příjemným chládkem.
Troy se zarytě díval do země.
‚V jídelně čeká zdejší královna…‘ problesklo mu hlavou. Nedokázal se podívat před sebe.
„Vaše místa jsme označili jmenovkou. Prosím posaďte se,“ vyzval je průvodčí. Troy stále neodtrhl oči od země. Roztřepanou rukou odsunul židli, u které ležela jeho jmenovka a posadil se. Zpozoroval, že vedle něj sedí z prava Michel zleva Lilly. Britta zůstala úplně vzadu vedle Maxe. Nejradši by zavřel oči a nedíval se na to, co bude následovat. Něčí hlasy se pomalu blížily směrem od vchodu k ním.
„Troyi?“ ozval se nějaký milý ženský hlas.
Troy sebou vyplašeně trhl, až rukou srazil skleničku s džusem.
„Promiňte, nechtěla jsem vás vylekat…“ omlouvala se.
Teprve teď se Troy odvážil podívat se jí do tváře. Vedle něho stála mladá blondýnka s bílou halenkou.
„Tohle už mi nedělejte…“ ulevil si.
„Jen jsem vám chtěla říct, že tady se nesluší podpírat si rukou hlavu a zírat přitom do země,“ napomenula ho a posadila se kousek poblíž.
Volná místa vedle ní patřila dvou mužům, kteří se od sebe hodně odlišovali. První byl spíš kost a kůže, druhý se sotva vešel na jedu židli.
Hubený chlapík si změřil Troye takovým nepřátelským pohledem a pak si odkašlal.
„Výborně, tak vás tu máme všechny po hromadě,“ začal. Rychle nahlédl do štosu papírů, které ležely vedle na o něco menší židličce.
„Možná jste už něco zaslechli o nějakých zvláštních výkyvech počasí, možná vám někdo vyprávěl o dvojici mužů, tím myslím Charlieho a Alexe…“ pokračoval dál, když v tom někdo vtrhl do místnosti.
„El aros*?“ otočil se k němu. Troy usoudil, že musel mluvit nejspíš iliansky.
Muž mu něco v rychlosti vysvětlil a poté znovu zmizel ve dveřích.
„Královna přichází…!“ zašeptal téměř vyděšeně.
Kdyby Troy neseděl na židli, nejspíš by se skácel k zemi.
Někdo otevřel znovu dveře, ale tentokrát úplně dokořán.
Dovnitř vstoupila jakási žena oblečena do bílých šatů. Postupně přistupovala až k nim. Hubený muž se opovržlivě díval, jak si podává ruku s jeho spolurádci. Troy musel zavřít oči. Byl tohle jen sen? Doufal v to z celého srdce.
Zastavila se až u něj.
„Troyi, je mi to moc líto. Všechno,“ položila mu ruku na rameno. Takovou ji neznal. Přišlo mu to všechno strašně neuvěřitelné. Navíc jeho matka s ním nikdy nemluvila anglicky. Teď to ovšem udělala, jako by se tak spolu bavili odjakživa.
„Můžeš tu zůstat. Nemusíš zpátky,“ navrhla mu.
Místnost naplnilo pronikavé ticho. Každé sebemenší šustnutí znělo jako obrovský výbuch sopky. Najednou slyšel Troy slova paní Nilssonové desetkrát tak zřetelněji, než tenkrát v autě.
‚Nesmíš NIKDY odejít s matkou. Nikdy, rozumíš? Musíš zůstat se mnou, ať se děje, co se děje…‘
„Rozhodni se…“ pobídla ho.
Odejít s vlastní matkou, která se ho ani nepokusila vysvobodit ze zajetí Charlieho, která zradila svoje přátelé a ublížila jeho matce nevlastní? Nebo se vrátit tam, kam nepatří, tam, kde prostě nikdy nezapadne? Tam, kde si na něm jeho nevlastní matka vybíjí každou vteřinou svůj vztek?
„Zůstaneš tu tedy?“ zkusila typovat.
Najednou se, mu všechno zdálo naprosto jasné. Jsou tu dvě fakta. Paní Nilssonová lže. Nebo ve všech těch milých dopisech, které si s matkou posílali nebyla ani špetka pravdy.

*-"El Aros?" = Iliansky Co se děje, Co je?

A bonus na ochucení:D
Zde najdete fotky hrdinů:
http://anittas-world.blog.cz/0902/hlavni-postavy

A zde videoukázku všech mých dosud napsaných knih :)
http://www.youtube.com/watch?v=veJXBzgEwuM&feature=PlayList&p=FA0DF28B417A9FF3&index=0


 celkové hodnocení autora: 91.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 45 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Pavel D. F. 01.06.2009, 4:56:45 Odpovědět 
   Předem se omlouvám, že publikace trvala tak dlouho. No prostě ne vše je vždy takové, jaké by to člověk chtěl – trápí mě zdraví a nestíhám...
Musím pochválit, že jsi na textu zapracovala. Nějaké chybičky se ještě vyskytly, ale bylo jich jen pár. Jestli bude někdy víc času, pokusím se je označit.
Tato kapitola byla svěží, hrdinové se poněkud klopotným způsobem přesunuli do Ilianie a vypadá to, že po počátečním seznamování může dobrodružství začít.
Některé pasáže se mi dost líbily, mám dojem, že něco bylo inspirováno paní Rowlingovou – třeba ložnice a koupelny, přesto se mi zdá, že příběh bude dostatečně originální a zajímavý. Takže se budu těšit na pokračování.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Ani radeji nech...
Carla
Nápoj úpadku Še...
Conspirator
Bolestná.
Black Oleander
obr
obr obr obr
obr

Nespokojený exponát
Gustik
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr