|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Kousek cesty - 2 ::
 Amater |
publikováno: 18.05.2009, 20:59
|
Ethan Amine Drake se nedostal z obleženého Dunkerque, tak jak si představoval. Podaří se mu uniknout nebo zůstane zajat?
Pokud je tam historická chyba, prosím budu ráda za pomoc. Děkuji |
| |
|
|
4. 6. noc, Dunkerque
Zima. Pohne se. Bože má pocit, že všechny kosti v těle má polámané. První, co si uvědomí je písek. Sevře ho a zrnka mu proklouznou mezi prsty. Jak dlouho tu ležel? Snaží se zvednout, když si uvědomí světlo. Vzhlédne. Zářivá světlice na tmavé obloze. A další. Vítězné světlice německých vojsk. Jsou blízko, uvědomí vzápětí, a dobývají město ulici po ulici, jak někteří se ještě brání. Posadí se a zatřepe hlavou. Musí se dostat do města a pak pryč. Nechce strávit válku v nějakém špinavém zajateckém táboře, kde neuvidí nic, kromě tváří svých věznitelů a svých druhů, jak počítají minuty do konce války.
Vstane a upadne. Tímhle tempem se nikam nedostane. Zvedne se na čtyři. Tak to půjde a po čtyřech se blíží do města. I když možná ten tábor nebude tak špatný, vysíleně si myslí, pozorujíc pod sebou písek. Možná by měl dojít k Červené karkulce a zůstat tam dokud nepřijdou. Jak jednoduché. Jak svůdná představa. Ne to by tě otec seřezal ještě víc, než za ten idiotský vstup do armády. A pak dobrodružství volá. Možná by mohl projít Francii a dostat se k některému z ještě neobsazených přístavů a dojet do Anglie. Maminka by měla radost, že její dřina s francouzštinou aspoň co k čemu byla. Odbočí od směru Červené karkulky. Podepře zeď. Prosím nespadni, pomodlí se a sune se podél ní k domu, který se zdá být v pořádku. Otevře branku a vejde dovnitř. Sevře kliku a je překvapený, že se dveře lehce otevřou. Jenže kdo by v dnešní noci zamykal? Vejde dovnitř a začne prohledávat dům. Je prázdný. V kuchyni ze stolu sebere kus starého chleba a začne jíst. Lahůdka.
Vyjde úplně nahoru, až do podkroví a vyhlédne ven prázdným oknem. Pod botami mu křupe vysypané sklo. Rozhlédne se. Kufry, harampádí jak se sluší a patří na dům v malém městečku. Nějaké šaty a bedny. Sejde dolu. Možná by našel něco ve sklepě. V sklepě Karkulky našli víno. Jo to byl mejdan za zvuku palby. S lítosti si vzpomene na to vynikající červené víno. Je fakt, že Francouzi mají dobré víno. Zajde do kuchyně, sebere ještě kousek sýra, který objeví po důkladně prohlídce a sní ho. S plným žaludkem je mu hned lépe a i lépe myslí. Kdo jsou asi obyvatele domu? Z venku slyší výstřely, ale jsou už spíš ojediněle. Začne prohledávat ložnice a pokoje. Možná najde nějaké dokumenty a něco na sebe. Uniforma se v téhle době nebude moc nosit, řekl by a pak on hodlá přežít válku za každou cenu! Nechce zahynout v cizí uniformě. Popravdě ani v anglické nebo německé. Zaujme ho myšlenka na německou uniformu a pak tu myšlenku zavrhne. Ne, ne.
„Hledáte něco? Sylvino, to je Francouz!“ Zvolá ode dveří a Ethan se prudce otočí. Uvidí staršího muže už notně prošedivělého, ale stojí vzpřímeně jako voják. Kulaté brejličky na nose a pod ním parádní knír. Začne na něho drmolit francouzsky a Ethan s potěšením zjišťuje, že mu perfektně rozumí.
Zvedne ruce ukazujíc, že v nich nic nemá.„Prosím, jen si vezmu normální oblečení a...“ zarazí se, když dovnitř vejde starší paní. Vlasy nedbale svázané do uzlu a na sobě květované šaty s rozepínaným svetrem. Je mladší než její manžel. Prohlédne si ho a pak k němu rázně přistoupí. Odstrčí ho a otevře nejspodnější šuplík. Ethan pozoruje, jak před ním přistanou složené kalhoty, košile, svetr. Dvoje páry ponožek. Všechno čisté a vyžehlené. Nějaké další věcí odloží stranou.
„Berte si to. To je našeho syna. Nevíme, kde teď je.“ Ethan vezme šatstvo a zajde do vedlejší místnosti se převléknout. S uniformou pod paží z místnosti vyjde, jako mladý francouzský muž.
„Děkuji moc.“ Starší muž přikývne. „Jmenuji se Jean Baptiste Salacrou a to je moje manželka Sylvine. Tady vezměte si tyhle doklady.“ Podá mu doklady. Ethan je rozpačitě vezme, když mu muž sebere uniformu. Proč u sebe mají synovy doklady?
„Spálit.“ Starší žena přikývne a odejde. „Byl jsem v první válce a v zajetí jsem strávil půl roku. Stačilo to. Jste teď naším synem a jmenujete se Amine Salacrou.“ Ethan otevře rty údivem. Jeho prostřední jméno je stejné. „Chcete tu zůstat nebo odejít?“
„Raději bych odešel. Kdyby něco, nechci vás ohrozit.“ Jean se pochvalně usměje. „Byl jsem u granátníků a bojoval u Verdunu.“ Ethan pochopí. Jedna z nejdůležitějších válek první světové. Každý centimetr půdy vykoupen krví.
„Je mi ctí vás poznat!“ postaví se do pozoru a přiloží ruku k čepici.
„Mně taky.“ Ethan vidí, že svádí boj s něčím, co chce říct a potom si to rozmyslí. „Bude to dlouhý boj.“
„Taky si to myslím.“
Do dveří vejde Sylvina s batohem v náručí. „Jeane. Tady pro vás. Často jsem balila zavazadla svému muži. Nějaké jídlo a potřebné věci.“
„Nevím jak poděkovat.“ Do kapsy schová to nejcennější. Papíry. Sice za chvilku nebudou platit, ale má identitu. Ani ve snu by neřekl, že bude mít takové štěstí.
„Jen se modlete, aby Amine byl naživu. Víc nechceme.“
„Sylvine, určitě je naživu. Přestaň s tím.“
„Omlouváme se.“ Ethan Amine Drake naloží si batoh na záda. Všechno je tak podivné. Setkání, jméno, papíry i ten starší manželský pár, který mu pomáhá a nemusel by. „Tady si to vezměte.“ Sylvine sebere z prádelníku knihu a do ní vloží fotografii. „Až ji nebudete potřebovat…“ rozbrečí se a Jean ji obejme kolem ramen.
„Jděte už!“ Ethan přikývne a vyjde ven. Zaslechne německé povely k vyčištění města. Zkusí se dostat na pláž a odtamtud po polních cestičkách pryč. Ve válce poznal, že v obraně města je vždy nějaká díra, kterou proklouzne jedna odvážná myš. A pak se uvidí. Upraví batoh, ohlédne se po domě a vtiskne si ho dokonale do paměti.
„Děkuji!“ a vyrazí. Nespěchá, protože je to zbytečné. Mohl by tady počkat, ale všechno v něm křičí, ať zmizí. Ti manželé mu pomohli, ale sousedé už nemusí být tak milí. Nedělá si iluze. Je dost dlouho ve válce, aby poznal tu nejhorší i tu nejlepší lidskou stránku. Zbabělost i odvahu, strach i laskavost. Obětování stejně jako sobeckost. Někdo by mohl německému důstojníkovi pošeptat, že skutečný syn manželů Salacrou je ve válce. Ne teď, ale za den, za dva dny nebo za týden. Drží se u zdí a v ruinách města se snaží dostat na jižní stranu města a co nejdál. Za chvilku je na pláži. Němci tu ještě nedorazili. Zahlédne loď a odolá pokušení skočit do moře a plavat k němu.
Vyrazí rychlým krokem vpřed. Trochu se přikrčí, ale jinak jde jako by se nic nestalo. Možná by mohl předstírat hluchého? Blbost a pak odvážným štěstí přeje. A blbým taky, pochmurně si pro sebe dodá. Neohlíží se za sebe. Nechce vidět co se děje s městem. Pomyslí si, co se asi stalo s Karkulkou, ale vsadí se, že major Newmann ji úspěšně ubránil. Tedy, že je přijal v klidu a oni respektovali červený kříž, i když proč by ho neměli respektovat? Vůbec celá tahle válka je tak podivná. Vyžene myšlenky na válku i její budoucnost. „Teď je teď, Ethane,“ zabručí.
Snaží se dostat od města jak nejdál. Vybaví si mapu, kterou zná už dokonale.
„Tak Amine… to je strašné jméno,“ ale musí si zvykat na novou totožnost, a je rád, že jeho druhé jméno souhlasí s jeho novou totožnosti. Rozhodne se pro směr Calais. Musí urazit, co nejvíc mil. Přemýšlí, jak se dostat do Paříže. Na sever nechce, protože města jsou už obsazena a pak neumí ani belgický ani holandsky. Přístavy v této době už budou zablokovány a v Paříži by mohl na někoho narazit nebo získat v podsvětí papíry. Každá cesta, kterou zvolí, bude nebezpečná. Nebo možná by mohl dojít k nějakému menšímu přístavu a tam se nalodit na jakoukoliv loď, která pluje kamkoliv. Nebo v některém ze sousedních přístavů možná se ještě objeví nějaká anglická loď. Ne jakmile padl Dunkerque, lodě z Anglie přestanou přijíždět. A nalézt francouzskou loď ochotnou tolik riskovat, to chce čas a ten on nemá.
Co poznal Němce - tak jsou fanatici do pořádku a za chvilku, ne-li už teď mají nějakého agenta nebo posádku v každém větším městě.
Svítá, s mrazením si uvědomí a pak narazí na staré koleje. Zarazí se a proti své vůli se uchichtne. Peníze ještě nějaké má a někdy tyhle prosté věci fungují i v těch nejhorších dobách. Odpoutá se od pobřeží a docela bezstarostně kráčí po kolejích. Uvažuje, do kdy se ho bude držet to vrtkavé štěstí.
Zanedlouho uzří poklidné městečko. Zarazí se a nadechne. Je nejvyšší čas vyzkoušet svoji identitu. Už dávno neslyší dělostřelectvo. Nebýt to, že je v cizím oblečení, řekl by, že válka neexistuje. To městečko vypadá poklidně, až ospalé a očarovaně na ně hledí. Jde k němu a v skrytu stínu stromu dlouho pozoruje, co se tam děje. Lidé jsou zalezlí, vzduch se chvěje horkem, ale jinak normální život. Vkročí do městečka. Nenápadně se rozhlíží. Kočka na plotě zívá, nedaleko štěká zuřivě pes, z malé pekárny se line vůně pečeného chleba. Odváží se dotknout kliky krámku. Zavřeno.
„Otevřou až odpoledne!“ křikne někdo a on se otočí za hlasem. Žena v šátku překříženém přes prsa a uvázaném v pase, pleje zahrádku u vchodových dveří protějšího domu.
„Děkuji moc. Nejsem zdejší. Nevíte, kde je železniční zastávka?“ Žena se zvedne od květin a on pozoruje, jak si podepře kříž. Ticho by se dalo krájet a i ten zuřivě štěkající pes zmlkl. Nemůže pořád mlčet a nekomunikovat s lidmi. Bohužel je na nich závislý. Snad bude mít opět štěstí. Usměje se svým nejlepším úsměvem.
„Na konci městečka!“ mávne rukou příslušným směrem a skloní se ke svým květinám. Ethan si nenápadně oddechne a vykročí. Žena se narovná, dívá se za ním a stočí zrak směrem k moři. Je ji to jedno. Ona musí tohle dodělat a později uvařit rodině oběd. Opět se skloní k růžím.
Ethan klidně pokračuje městečkem, ale ve skutečnosti je v něm malá dušička. Bojí se a proč si to nepřiznat. Strach hlídá jeho reflexy. Bez strachu by zahynul, a když se bojí, je vše v pořádku. Snaží se splynout s rytmem života městečka, i když ví, že to nejde. Příliš mnoho oči ho sleduje, příliš záclon se pohnulo. Nejspíš uvažují kdo je. Němec, špión, Angličan nebo opravdu jen šílenec, který v této době cestuje.
Dorazí na vlakovou stanici. Klid a mír. Začíná pochybovat o tom, co zažil. O bombardování, o střelách rozrývající zahradu Karkulky a pláže s jemným pískem. O mrtvých, o zraněných i o temném studeném moři pohlcující lodě. V tom vysoko nad ním přeletí letka bombardérů a on si povzdechne. Žádný sen. Jde k malé budově. Zaklepe na okénko s nápisem Pokladna. Po chvilce čekání se otevře a v něm se objeví francouzský průvodčí s trochu nakřivo posazenou čepici a uniformě. Rychle si ji urovnává.
„Přejete si?“
„Jezdí vlaky?“
„Jistěže jezdí!“ odpoví pyšně a jeho tvář vyjadřuje pýchu příslušníka železnice. V očích jiskřičky. „Tak mladý muži kam to bude?“ Ethan nechápe, proč ho oslovuje mladý muži, když sám není, až zas tak starý.
„A kdy pojede nejbližší vlak?“
„Počkejte. No měl tu už dávno být. Zřejmě má zpoždění. Moc se omlouváme, ale není jednoduchá doba.“
„Jistě. Tak jednu jízdenku do Paříže!“
„La viva Paris!“ nadšeně vykřikne. „Byl jsem tam v zimě i s manželkou Valérii,“ v klidu se opře o stůl a nic nedělá. Sní. „Je veselá, divadla a ty všechny novinky a obchody. Restaurace, šantány a varieté! Noční procházky! Zábava! Kouzlo! “
Ethan zaskřípe zuby. Je netrpělivý a tohle vykecávání ho nudí a v ten moment si uvědomí, že nemá kam spěchat. Prostě, až odjede tak odjede. Uvolní se.
„Já tam jedu poprvé.“
„Och. Paříž se líbí každému. Musíte zajít do Louvre, zajděte na Eiffel...“zarazí se a zesmutní. Mlčí a vydává jízdenku.
Ethan mu podá bankovky a dostane nazpět. Sedne si na lavičku vedle okénka. „Proč jste se zarazil?“ optá se zvědavě.
„Němci!“ zabručí po dobré půlhodině. Ethan mlčí a vyhřívá se na odpoledním sluníčku. Není potřeba nic víc dodávat. „Nechcete kousek chleba? Moje žena mi udělala ho víc, než sním.“ Ethan vděčně natáhne ruku k půlce chleba a zakousne se. Měkký domácí chleba a čerstvý sýr s plátkem šunky. Výborné. Nevzpomíná si, kdy naposled tak dobře jedl. Mlčky pojídají a dívají se na krásné počasí.
„Za chvilku je tu!“ prohodí a otočí se dozadu. Ethan si pomyslí, že zřejmě dostal signál nebo zprávu o příjezdu vlaku. Vstane a hodí si na záda batoh. Kabát má pečlivě srolovaný a připevněný. Svetr s ostatními věcmi od Sylviny uvnitř. Zadívá se směrem na sever a zaslechne hluk lokomotivy.
„Merci!“ zakřičí na výpravčího v kase, ale okénko je zavřené. Najednou je ten muž venku s výpravkou pod paží a vyhlíží vlak.
„Kolega Raoul je nemocný, tak za něho zaskakují.“ Objasní mu. Lokomotiva přisupí a skřípavě zastaví. Ethan děkovně mávne na toho podivného výpravčího, nebo čím vlastně je. Ani nezná jeho jméno. Možná je to tak lépe. Nastoupí a najde volné místo u okénka. Rád se dívá ven a po chvilce si odsedne. Lepší nebýt u okénka. Po zkušenostech z města má strach se přiblížit byť něčemu podobnému, jako je sklo. Hodí nahoru batoh a uvelebí se. Je tu sám. V tuto dobu zřejmě moc lidí necestuje. Kolem někdo projde a on ho ignoruje. Zvědavost v některých případech se nevyplácí. Ucítí trhnutí vlaku a napřímí se. Pořád tomu nemůže uvěřit. Sedí ve vlaku a vzdaluje se od města, kde zažil devět dní hrůzy.
Po chvilce se uvolní a stáhne z poličky batoh. Otevře ho, aby se podíval, co tam přesně má. Do dveří vejde průvodčí a on mu podá jízdenku. Připadá mu to jako další zázrak, že sedí v pohodlném vlaku, který supí do hlavního města. Možná odvážlivcům opravdu štěstí přeje, pomyslí si. Vlak po několika stanicích zastaví na velkém nádraží, aby přesedl na další spoj. V čekárně i na perónech je hodně lidi, kteří apaticky sedí a čekají na vlaky, které by je dovezli do místa určení. Přisedne si k ostatním a naslouchá řečem. Nadechne se, aby zapředl s cestujícími řeč, ale nechá toho, když vidí jejich obličeje. Šedivé s výrazem paniky a nevyhnutelnosti. V očích strach s beznadějí. Smutek se vznáší nad davem jako hnusná tlustá deka.
„Byl v dvacátém třetím,“ zamumlá z ničeho nic vedle něho starší muž s ustaraným výrazem v očích a beznadějí v obličeji. Ethan polkne. Voják. Nejspíš je mrtvý nebo v zajateckém táboře a uvědomí si jedno. Ve všech tvářích je nejistota, co je s jejich blízkými. Spoustu lidi má v armádě někoho z rodiny, z přátel, známých, nebo se přes jejich území přehnala německá armáda. Žijí ještě? Ptá se každý a obávají se odpovědí, stejně jako chtějí to slyšet.
Čeká, až přijede vlak, který jede jeho směrem. Kolem projde starší žena a nabízí horký čaj. Koupí si ho a v dlaních přemýšlí, kdy se napije dobrého anglického čaje u sebe doma v pohovce dívajíc se do krbu na oheň. Konečně přisupí vlak a na nástupišti nastane obvyklý zmatek, jak někteří vysedají a další naopak nasedají. Vmáčkne se mezi další lidi s pytli i kufry plných věcí, které se stěhují s majiteli.
„Jízdenku!“ zvedne hlavu z prsou, když se snaží trochu zdřímnout a podívá se do staršího ustrašeného obličeje. Stojí tam a bojí se pohnout. Je vystrašenější než já, si pomyslí Ethan a potom průvodčí poodstoupí. Ethan polkne. Za ním stojí dva muži v černém. Žádná uniforma, ale ty oči jsou chladnější než studený zimní vítr.
„Tady!“ vyhrkne roztřeseně a přikrčí se. Ihned si uvědomí, že by neměl dávat najevo spokojenost. Měl by se chovat vystrašeně a unaveně, jako někdo kdo právě vše ztratil.
„Odkud jedete?!“ Příkaz a Ethan se ještě víc přikrčí. Bože, Francouzsky je to správně, ale ten přízvuk trhá uši. Jeho mamka by zešílela. Němci, ne Francouzi.
„Z městečka,“ řekne nechápavě. „Pal,“ dodá. Průvodčí mlčky ji odcvakne a podá zpět.
„Kam?“
„Paříž. Mám tam sestru. Je těhotná!“ vyhrkne, aby odůvodnil, proč jede v tuhle dobu do Paříže.“
„Dokumenty!“ V Ethanovi hrkne. Jestli se dozví, že je z Dunkerque budou problémy. Už vidí, jak zastavují vlak a vyvádějí ho ven. Ti by se neobtěžovali ho dovést na policejní stanici. Roztřeseně vytáhne z kapsy dokumenty. Podá jim je. Jeden z nich mu je vezme, zatímco druhý ho upřeně pozoruje. Líbí se jim to. Líbí se jim vzbuzovat strach a děs. Kdo nebo čím jsou?
Upřeně zírá na ruku pomalu listujíc v jeho dokladech. Srdce neklidně buší a zřetelně cítí na těle kapky studeného potu. V kupé vládne strach, nejistota a on ho zřetelně cítí. Svůj, okolních lidi i toho průvodčího. Možná, proto se vlak zpozdil.
„Tady se píše, že jste z Dunkerque?“ otázka.
„Hned po vpádu anglických jednotek jsem odešel k bratranci do Pal.“ Muž zavře doklady a upřeně se na něho dívá. Pak mu je podá nazpět. Ethan je opatrně vezme a schová. Je rád, že prošly kontrolou.
„V Paříží se nahlaste.“
„Jistě.“ Ujistí ho sevřeným hlasem. Průvodčí zavře dveře a Ethan se sesune skoro na podlahu, ale nakonec se zvedne. Tohle už zažít nechce. Nepřítomně se dívá na ubíhající krajinu. Cestou vidí zvlněnou krajinu s lesy, poli a občas malými vesničkami, které jsou tak maličké a vypadají mírumilovně. Nikdo je nebombarduje, nikdo neostřeluje. Občas zahlédne dlouhou kolonu vojska. Ohromuje ho množství vojska. Je ho snad ještě více, než co vidí z okénka vlaku?
Po dlouhé jízdě s dvěma přesednutími, dvěma kontrolám, z nichž byla nejhorší ta poslední, protože ho donutili se svléknout a prohrabali mu jeho ubohý batoh, v kterém zjistili opravdu jen prádlo a trochu skrovného jídla. Vytřásli i tu jedinou knihu od Sylviny, kterou mu dala, prolistovali a odhodili do kouta, když zjistili, že jsou to pohádky od Charlese Prousta. Málem, že na ni neplivli. Na fotografii šlápli a šli dál. Oblékl se a všechno poschovával do batohu.
Za necelou hodinu od prohlídky vlak dosupí na pařížské nádraží a on je strašně rád. Snaží se uhýbat pohledem a nevšímat si přeplněného nádraží lidmi, kteří utíkají a mají v očích strach. Mimoděk přemýšlí o tom, kdo to byl, kdo tak řval o kus dál v jednom z kupé a nakonec umlkl. Zatřepe hlavou. Raději přemýšlej, jak se dostaneš odtud se zdravou kůži ty. Vyjde ven a ihned zaznamená německé uniformy a výrazné německé nápisy. Snaží se předstírat, že je domorodec, který ví, kam jít. Jenže neví nic. Kam teď?
Peníze pomalu docházejí a nemá jich zas tolik. V Paříži byl jen jednou a to ještě u maminčina přítele, který se o vše postaral. Jenže nechce ohrozit sebe ani jeho a neví, jak by reagoval na jeho návštěvu. Tehdy ho přijal pod svoji střechu jen kvůli jeho matce. A i tak si velmi brzy našel ubytování někde jinde.
Kolem něho projdou smějící se vojáci. Odvrátí hlavu a snaží se zmizet v davu, když ho ti dva z davu vytáhnout a něco melou německy. Naznačí, že nerozumí a najednou ucítí pěst v břiše a pak už se snaží si chránit hlavu. Nakonec zůstane ležet na zemi a tiskne k sobě batoh. Nechce, aby mu ho někdo sebral. Když skončí, odplíží se k sloupu a třese se. Musí zmizet. Musí okamžitě z města pryč. Byla to chyba přijet do Paříže, ale nemyslel si, že to bude tak hrozné. Zvedne se a zaskučí. Osahá si žebra. Nejsou zlomená, ale budou ho bolet a vybarví se hezky barevně.
Vyjde ven z nádraží a rychle jde, kam ho nohy nesou. Nerozhlíží se napravo ani nalevo a přece ostražitě pozoruje dav. Ještě jeden takový výprask a týden se nehne a on potřebuje z tohoto města utéci, co nejrychleji. A to jsem si myslel, že v anonymitě velkoměsta se ztratím. Vypadá to, že to bude horší.
Vyciťuje atmosféru strachu, která ovládla město. Lidi jsou zmatení a nevědí, co dělat. Bude stejný život s okupanty nebo ne? Někteří se snaží na tom vydělat a postávají na rozích a domlouvají se s Němci. Zamračí se. Kolaboranti nebo se snaží přežít? Po válce a on nepochybuje, že Británie vyhraje, se bude účtovat a zrovna oni dopadnout špatně. Ať budou snažit si jen zachránit krk nebo vydělat, pro okolí budou ti, co se paktovali s Němci. Kolem projde děvče zavěšené do Němce. A ty taky. Zastaví se v tmavé uličce a přemýšlí co dál. Sedne si na batoh a natáhne před sebe nohy. Je mu blbě. Hnusně, když si všimne páru, který se zastavil u ústí uličky a zírá na něho, rychle se zvedne a kráčí dál. Možná to byli nevinní Pařížané nebo naopak Němci. Je mu jedno kam ulice vede, ale chce být, co nejrychleji pryč.
Zaplete se do spleti pařížských uliček, které jsou tiché a tmavé. Neví kde je, v jaké čtvrti, neví nic. Jen lidi tady nejsou, psi nikde a jen občas zafouká vánek jak příslib něčeho co nemohou ani Němci ovládat. Chladí. Vzhlédne k obloze, když se rozprší. Kapka, druhá, třetí a on sejme kabát z batohu, vzpomene si vděčně na svoje adoptivní rodiče v Dunkerque, a obleče si ho. Hledá průchod, výklenek kam by se mohl schoulit a přečkat nečas. Nemá odvahu zaklepat na dveře a požádat o nocleh. Pochybuje, že by mu někdo v této době otevřel. Běží vpřed, když zahlédne výklenek a vmáčkne se do něho. Kolem jsou narovnány nějaké bedny a on si mezi nimi udělá místo. Svlékne kabát, setřese z něj kapky vody, které na něm uvízly jak drobné krůpěje slz. V žaludku mu zakručí, ale dobře ví, že batoh už zeje prázdnotou kromě šatstva. Snaží se ignorovat hlad a usnout. Pod sebe podloží kus kartonu a přikryje se kabátem. Zavře oči, ale má před nimi pořád svoji cestu, rozšklebené tváře vojáků i nezájem ostatních o to, co se děje. Má před sebou německé nápisy, které skoro okamžitě nahrazuji francouzské. Strach v obličejích lidi i podivnou otupělost, co se dá dělat. Povzdechne si a zasykne nad poraněnými žebry. Zítra ho všechno bude bolet a on snad bude schopný přemýšlet, jak se z toho průseru dostat.
Stiskne víčka pevněji k sobě, aby vyhnal obrazy války. Sténající vojáky v lazaretu, hlas, který křičí, že nemůže na loď naložit další vojáky, pohled staré paní na zahrádce v kterém se jako by čas zastavil. Přeplněné vlaky s lidmi, kteří ani nevědí, kam odjíždějí. Obavy, ale i trochu naděje, že vše se vrátí do normálních kolejí. Optimismus zahnaný do kouta pochodujícími vojáky i jejich drzosti. Holínky pyšně kráčející pařížskými chodníky. Zářivé vítězné úsměvy. Vidí to před sebou, stejně jako viděl vojenské kolony táhnoucí se kolem vlaku, když čekal, až přejedou nebo jeli vedle nich a najednou ho napadne, že ani neví kolikátého je. Je to jedno, mávne nad tím rukou a únava i zážitky vykonají své a on usne trhavým spánkem, když ho vzbudí křik.
Protře si oči a z ničeho nic k němu něco přiletí. Bouchne ho to a on zaskučí bolesti, jak se mu ty modřiny od pěsti vojáků během spánku rozležely. Chce dotyčnému vynadat od oslů, vyhlédne ze své bedny asi na zeleninu, a schová se. Nějaký člověk utíká, seč mu síly stačí. Je starší a jen na okamžik zahlédne brýle, vrásčitý obličej, překvapený i uštvaný výraz v očích a pak koutkem oka zahlédne v ústí uličky tři postavy v černém, jak řvou: Halt! Ihned na sebe něco chodí a tiše se začne modlit ke všem svatým.
Ti muži jsou stejní, jako ti z vlaku a už jen, jak tam stáli a ukazovali na prchajícího muže, šel z nich děs. Temné síly, kterým se promíjí vše, protože jsou temnotou.
Že já nechodil do kostela, zaúpí, když kolem něho proběhnou. Má strach, že vycítí jeho přítomnost a zastaví se u něho. Ví, jak by dopadl. Další mrtvola, ke které možná někdo sepíše zápisek, totožnost neznámá, pachatel neznámý a založí do desek s prvními oběťmi války. Nebo taky nebude ani to a někdo ho odveze do nějaké márnice, kde na náklady státu ho pohřbí do levné rakve. Bojí se pohnout. Bojí se dýchat, mít jakoukoliv myšlenku a mimoděk v rukou svírá kufřík a batoh.
Zaslechne výstřely. Tři krátké štěkavé výstřely. Nemají ani tlumiče, mu prolétne myšlenka hlavou. Křik. Kufřík. Zděšeně pohlédne na černý luxusní kufřík, který svírá v náručí.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
