Utekla jsem ze skříně
a přestěhovala se na střechu
na půdě bývá tma
Déšť doháněl trvalý skluz
hladovými dlaněmi
olizoval mou tvář
pohřbíval zaživa
prach hluchotou oprýskaného města
z mého těla
Ticho rozprostřelo vlasy
podél boků vlhkem šumících cest
probouzelo poetiku svíravých kocovin
filosofa ze kterého se ti chce řvát na měsíc
A já přemýšlela
o krásách lidských vnitřností
o teple plodové vody
o červech schoulených na dně petlahve
rudého vína co se nedá pít
Užírali mé nic kousek po kousku pokaždé říkám že mi nic není
a tak jsem řvala z plných plic Ale co… Nic!
a rozlévala pseudovíno na chodník
sešlapaný tíhou člověčenství
krvácel tu bryndu do nitra spár
A dál? Nic
Přestalo pršet a já se přestěhovala do parku
Na střeše se nedá scát