» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."

Pavel Sečkář

počet přístupů: 2141310

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Tropická bouře Melisa ::

dimitrij	publikováno: 20.05.2009, 20:46

Příběh příliš nevybočuje v porovnání s příběhy ostatních tropických bouří čtvrtého měsíce roku. Její vznik se datuje k 14. dubnu západně od pobřeží afrického kontinentu. O pouhý jeden den později Melisa velmi rychle oslabila. Žádné vlivy na počasí v obydlených oblastech nebyly zaznamenány.


	Winston si hověl ve vaně, zíral do světle modrého stropu a přemýšlel o podstatě svého bytí a dalších tématech (okrajově také o tom, čím zaplatí nájem za další měsíc). Jeho infantilní myslí se proháněly desítky bizardních postaviček, které dováděly a dělaly si vzájemné zlomyslnosti nejrůznějšího charakteru (vynikal zejména růžový tvor s poetickým jménem Pumprlík, který měl nechutný zlozvyk, počítat množství tónů, ze kterých byla poskládána kytarová sóla písní a o tyto číselné údaje se pak radostně dělit). Křehké rozjímání narušilo ostré vyzvánění mobilního telefonu (byl to myslím přímo refrén nějaké rockové halekačky, počet tónů sóla nepřesáhl obvyklých šestnáct). Winston se natáhl (mobil měl za všech okolností na dosah ruky, což byla jedna z jeho snesitelnějších obsesí) a hovor přijal. „Haló?“ „Tady Noel. Winnie, mám problém!“ „A proč voláš mě?“ „Seš ten pravej.“ „Tak o co jde?“ zeptal se Winston přívětivě (Pumprlík změnu tónu hlasu pečlivě zaznamenal do pomyslného zápisníku), protože počítal s tím, že bude v nejbližších dnech potřebovat nevelkou půjčku, která mu umožní zaplatit nájemné a on se pak celý další měsíc neocitne na ulici. „Jsem na služební cestě pryč z města. Nějak se to protáhlo, myslel jsem, že už budu dávno doma. Jede za mnou jedna holka a já ji nestih zavolat a odložit to. Nemohla by u tebe přespat?“ „A kdy přijede?“ „Asi za hodinu. Přijede autobusem. Jmenuje se Melisa.“ „A jak ji poznám?“ „Je malá, trochu silnější, ale ne moc. Má vlasy nabarvený na zeleno, nosí sukně, tu musíš poznat.“ „To je tvoje holka?“ „Dalo by se to tak říct. Hele, někam ji vezmi, útratu ti pak zaplatím. Ať se dobře baví. Zkusím ji ještě zavolat, aby o tobě věděla.“ „Tak dobře.“ „Dík Winnie, máš to u mě!“ zachrastil Noel z telefonu. Winston mobil odložil na svoje místo a chvíli dumal o některých možných variantách, jež by mohly nastat. Nakonec celou věc uzavřel s tím, že to jistě bude příjemné zpestření jeho docela jednotvárného společenského života. Vylezl z vody, osušil se, posbíral všechny gumové hračky a vyskládal je na kraj vany v přesně určeném pořadí (toto pořadí promyslel a ustanovil o jednom dlouhém zimním večeru, dlouho mu to však netrvalo, protože hračky jsou celkově pouze tři, zbytek času byl díky absenci jiného programu nucen strávit pitím laciného vína a sledováním maličké barevné televize, tehdy se poprvé rozhodl, že televizi už jaktěživ nepustí, toto rozhodnutí porušil již následující ráno a celý zbytek dne toho pak trpce litoval). Winston se oblékl, navoněl jemnou kolínskou a pak přemýšlel o tom, jak moc spolu souvisí slova jemný a příjemný (nakonec dospěl k názoru, že prakticky všechny jemné věci jsou pro něj zároveň i příjemné, avšak nevylučoval alternativu, že i některé hrubé záležitosti mohou být velice žádaným požitkem). Po drobném duševním zpestření Winston prohledal kapsy všech kalhot a kabátů, čímž nashromáždil malou finanční částku, která by vystačila na jednu skromnou večeři nebo na nákup mnoha balení gumiček do vlasů (Winston se zasnil a upadl do svých mladých let, kdy jeho bujný vlasový porost vždy krotilo hned několik těchto kroužků z recyklované pryže). Nakonec ledabyle pokrčil rameny a hrst drobných uložil do kapsy, což způsobilo, že se mu pravá strana kalhot stáhla bezmála o dvacet centimetrů. Polovinu mincí přendal do protější kapsy, čímž kalhoty jakžtakž vyrovnal, pohlédl na hodinky a chvatně odspěchal k autobusovému nádraží. Venku byl hezký slunečný den. Jak příjemné zjištění. --------------------------------------------------- Winston se udýchaně přiřítil na nádraží a začal hledat děvče, které by odpovídalo Noelovu strohému popisu. Poznal ji takřka okamžitě. Melisa již postávala na nástupišti, podpatkem nervózně klepala do betonového sloupku a nasupeně se rozhlížela kolem sebe. Ostatní cestující ji obcházeli širokým obloukem. „Dobrý den, nejmenujete se náhodou Melisa, slečno?“ zeptal se jí, ačkoliv si tím byl jist. „Jasně. A ty budeš Winnie! Noel před chvíli telefonoval a všechno mně vysvětlil! Parchant jeden!“ „Dal bych přednost Winstonovi,“ řekl on a podal ji ruku k pozdravu. Ona mu do ní neomaleně strčila sportovní brašnu. „Jasně Winnie,“ sykla. Dvojice se vydala k Winstonovu bytu. „Chápeš, že ten vůl nebyl schopnej zatelefonovat o pár hodin dřív? Že já se s tím troubou vůbec zahazuju. Nejhorší je, že neví, jak dlouho se mu ta služební cesta protáhne. Zítra můžu jet klidně zas domů, tohle mu nedaruju, mizerovi.“ „Už tam budeme.“ „To mu ještě spočítám. Dala bych si studenou sprchu, mám úplně propocený tričko, blbej autobus a ty jeho hnusný kožený sedačky.“ „Sprcha by neměl být problém.“ „Tak to je skvělý. Mizera Noel říkal do telefonu, že prý seš trochu podivín. Co tím myslel?“ „Podivín?“ podivil se Winston. Dvojice zapadla do panelového domu a šlapala nahoru do schodů. „Mě se zdáš celkem rozumnej. Fajn chlapík. Ale měl bys trochu přibrat, triko na tobě jenom visí. Hele, koukni, jak máš tenkou ruku! Máš holku?“ „Nemám, jsem sám.“ „Jak je to možný?“ „Tak, tady bydlím,“ zastavil se Winston a odemknul dveře svého bytu. Melisa suverénně vešla dovnitř. „Tak já bych si hned dala tu sprchu, pokud tě to nebude obtěžovat.“ „Jo, to je v pohodě,“ ujistil ji, ona instinktivně našla koupelnu, vešla, shodila ze sebe oblečení a osvěžila se proudem studené vody. Winstonovi hlavou přelétl obraz drobného ženského těla v jeho sprchovém koutu. Tato myšlenka jím otřásla natolik, že se snažil myslet na něco méně vzrušujícího (Winstonův mozek po několika volných asociacích ukotvil na představě nakládaných okurek v kyselém láku). „S ničím mi tam nehýbej!“ zakřičel Winston na svého hosta, ale stejně tušil, že již bylo pozdě. „Hele zlato, nepodal bys mi nějaký čistý triko? Pár jich mám v tašce.“ Winston nejprve teoreticky prozkoumal mechanismus otevírání sportovní brašny a po několika praktických pokusech se mu v podstatě podařilo přijít na celý princip. Když tašku konečně otevřel, zjistil, že je k prasknutí naplněná nejrůznějším prádlem a ošacením vůbec. Vyhrabal zelené triko a mistrným hodem jej dopravil až do pootevřené koupelny, kde jej zachytila něžná ruka (nakládané okurky, nakládané okurky, nakládané okurky v kyselém láku). --------------------------------------------------- Pohádkové bytosti ve Winstonově hlavě pocítily podivnou předtuchu a tak se všichni shromáždili na kýčovitě rozkvetlé louce, zapomněli na svoje drobné tahanice, kterými si krátili dlouhé chvíle a napjatě vyčkávali. Stébélka trávy se třepetala v lehkém osvěžujícím vánku, v dálce dovádělo několik zajíců, vzduchem poletovalo duhové chmýří a několik mírumilovných brouků. --------------------------------------------------- „Tak kam vyrazíme?“ zeptala se Melisa. Právě vyšla ze sprchy a byla již na první pohled mnohem růžovější než předtím. Mokré vlasy ji v několika estetických pramenech padaly do roztomilého obličeje. Očividně ji hlavní vlna vzteku už přešla. Winston si ji pečlivěji prohlédl a nakonec usoudil, že je krásná. „Myslím, že v jednom parku hraje dnes několik kapel, mohli bychom zajít tam,“ řekl Winston. „No, to nezní úplně špatně.“ Dvojice se po krátké přípravě vydala k malému parku. Ale nebyl to hlavní park v centru města, jednalo se o odstrčené místo kousek od skládky. Jenom pár dnů předtím tam byl obrovský cirkus, takže se všude povalovaly velbloudí výkaly a slupky od banánů. Centrem události bylo malé pódium a na něm se snažilo několik hudebníků. Kolem postával opilý dav, který netečně přihlížel jejich počínání. Fronty lidí u stánků s alkoholem a opékanými buřty, nervózní pořadatelé se jmenovkami a barevnými propiskami, co se tvářili děsně důležitě a pár bezdomovců, co v tom parku žilo, postávali opodál a trhaně se motali do rytmu. Byla to odporná záležitost. Winston předpokládal, že zde nebude nijak draho. V nejlepším případě by místo mohlo Melisu znechutit tak, že by odmítla zde dál setrvávat a on by neutratil vůbec nic. Bohužel Melisa byla nadšená. Okamžitě se vrhla do nejbližší fronty a během chvilky se vrátila se dvěma pivy a dvěma rumy v plastových kelímcích. „Další rundu platíš ty,“ sdělila věcně Winstonovi. Pár minut pak postávali a usrkávali ze svých kelímků. Melisa byla očividně ve svém živlu, zeširoka se culila kolem sebe a očka ji vesele jiskřila. Winston nevěřícně kroutil hlavou nad zvrhlostí celé situace. Párek bezdomovců se připotácel blíž, což na chvíli přebilo zápach zvířecího trusu. „Winnie, bav se trochu! Netvař se tak kysele,“ zakřičela Melisa. „Cože?“ „BAV SE!“ „Nerozumím ti, je tu randál,“ řekl Winston, což doplnil pokrčením ramen. --------------------------------------------------- Stvoření seděla na paloučku a byla nervózní. S jejich světem se dělo něco špatného a přišlo to úplně nečekaně. Seděli a zmateně na sebe koukali, někteří zatínali malinké pěstičky a někteří si unaveně masírovali svá malinkatá čelíčka, na kterých se vůbec poprvé objevily drobné vrásky. Jenom Pumprlík byl docela spokojený, vytáhnul svůj zápisník a čmáral si svá čísla a značky, kterým rozuměl jenom on. Ostatní ho měli za blázna, báli se ho. --------------------------------------------------- Melisa se vydala k malé skupince lidí, která postávala poblíž jednoho ze stánků s chlastem. „Ahoj, jak se bavíte?“ „Cože?“ „JAK SE BAVÍTE?“ „BAVÍME SE NAHLAS!“ „JÁ JSEM MELISA,“ řekla ona a podala mladíkovi svou drobnou ručku. „CO PIJEŠ MELISO?“ „RUM!“ „COŽE?“ „RUM!“ „STEJNĚ TI HOVNO ROZUMÍM, HELE JÁ TI PROSTĚ NĚCO KOUPÍM, JO?“ Ona na něj nechápavě koukala a on se vydal k výčepu. Za chvíli se vrátil se dvěma kelímky něčeho ostřejšího. Winston se vzdálil trochu dozadu a zíral na lidi. Dav kroutící se ve smrtelné křeči, svíjející se na zemi, lapající po dechu, toužící po troše čerstvého vzduchu, po pocitu sounáležitosti a vzájemnosti. Lidé představovali svoje kamarády jiným kamarádům a měli z toho děsnou radost. „Toho přece znáš! Viděli jste se tam a tam!“ „Jó, ten! A jak se má?“ Bublající kotel plný vroucí břečky, není dobrý stát poblíž, mohlo by vás to pošplíchat a špatně se to čistí. Winston se snažil být nad věcí, poslouchal mizernou hudbu, která se valila z pódia a zbytek vnímal jako šum, který nic neznamená, bylo lepší ho vyfiltrovat. Melisa do sebe hodila další drink od opáleného mladíka a pak se rozhodla vyhledat Winnieho. „Musím už běžet Jerry, ale pak se ještě vrátím!“ (Uvidíme se později, určitě se ještě potkáme, pak si spolu zatancujem, to jsou extrémní příklady vět, které nejde brát vážně. Věty, které lze brát vážně, nejsou příliš frekventované a jejich počet se postupně ustaluje na nulové hodnotě, což ovšem neznamená, že se nelze s některými výroky ztotožnit a věřit jim, časem vám stejně někdo dokáže, že jsou to jenom žvásty, který nikam nevedou.) Winstona našla až na samém konci parku, jenom pár kroků od něj byla dálnice. Projíždějící auta a kamióny tu rozviřovaly prach. Byly tu taky dva mobilní záchody, ale stejně bylo pořád obsazeno, takže si lidi ulevovali leckde. Všude poletovaly dotěrné mouchy. „Co děláš tady Winnie? Pojď se už bavit a nezlob,“ řekla Melisa a odtáhla ho zpět k centru zábavy. „Hele, ty seš fakt hubenej! Pojď, koupím ti párek, chceš?“ Kolem proběhl shrbený chlapík oblečený ve sněhově bílém prostěradle, jinak byl úplně nahý. Na chodidle měl přilepený velbloudí hovno. Nikdo mu nic neřekl, nikdo se nad tím ani nepozastavil. Chlapík se proplétal davem a nakonec uklouzl po slupce od banánu, kterou tam před pár dny nejspíš odhodil rozmazlený šimpanz. Melisa koupila buřta s hořčicí a Winston se rozhodl obětovat část hotovosti a obstaral dva plastové půllitry s pivem. Našli si relativně čistý kout a pohodlně se uvelebili v trávě. Melise chvíli trvalo než se usadila tak, aby ji nebylo vidět pod sukni. „Hele, Noel měl fakt možná trochu pravdu.“ „V čem?“ „Že seš podivín. Nebo máš nějaký trable a nemáš náladu?“ „Aha... Myslím, že jsem spíš podivín.“ „Ale fajn. Roztomilej.“ „Jsem hodný, nekoušu.“ „Vůbec nejseš opálenej.“ „Vůbec nechodím na slunce.“ „To nechodíš ven?“ „Jenom v noci.“ „Proč?“ „Neptej se.“ „Půjdeš si zatančit?“ „Nikdy jsem netančil a nehodlám se to učit.“ „S tebou je teda zábava.“ „No jo, nejsem zrovna člověk do společnosti, uznávám.“ --------------------------------------------------- Příjemný vánek, který celá léta přinášel vůni květin a medu se proměnil v mohutný vichr, který trhal ze stromů drobnější větve a obrovské chomáče listů. Dovádějící zajíci zmizeli neznámo kam a zvířátka na mýtině se třásla strachem. V dálce se objevila šedivá postava. Nebyla vidět moc zřetelně, ale blížila se. Všichni na nového obyvatele tupě hleděli, jenom Pumprlík si něco nesrozumitelně žvatlal a o okolí nejevil zájem. --------------------------------------------------- Winston přetrpěl další dvě hudební seskupení, Melisa se nechala pozvat na drink od několika dalších opálených blonďáků a party pomalu končila, blížil se noční klid. Naše dvojice se vydala směrem k domovu. Winston byl rád, že má za sebou další otřesný zážitek. Úplně zapomněl na všechnu tu hrůzu, před kterou se doma ukrýval. Oba zasedli ke stolu. On odpočíval a těšil se na milosrdný spánek, ona se opile kroutila a nemohla se zastavit. „Stejně by mě zajímalo, proč Noel zavolal zrovna tobě.“ „Možná se na něj ostatní vykašlali.“ „Ne, v tom to není. Noel si o tobě myslí, že seš podivín. Nemáš doma pivko nebo něco?“ „Obávám se, že ne.“ „Myslí si, že seš podivín a já že se s tebou nevyspím. Von je děsně žárlivej. Žárlivej mizera je to.“ „Možná by sis měla jít lehnout.“ „Von je strašnej vůl a ty seš hodnej. Zavolám mu!“ řekla a začala vyklepávat číslo do mobilu. „Možná bys to měla nechat na ráno,“ řekl Winston a sebral ji mobil z ruky. Ona mu ruku chytila a začala proplétat svoje prsty s jeho. On se jí vyškubl. „Nachystal jsem ti postel tamhle,“ řekl a ukázal směrem k jedněm dveřím. „Já se vyspím tady.“ „Mizera je to…“ šeptala. Winston ji pak pomohl do postele, vyzul ji boty a přikryl ji dekou. „Hodnej…“ šeptala. „Winnie…“ Pak se vytratil pryč a usnul na gauči. --------------------------------------------------- Postava se přiblížila až k Pumprlíkovi a k ostatním. Byl to upravený muž ve středních letech v nevýrazném saku a s proužkovanou kravatou, vlasy měl pečlivě sestřižené, v ruce třímal kufřík. Na hrudi měl malou cedulku, JONATHAN SMITH. „Kdo jsi?“ „Jsem Jonathan Smith,“ řekl muž a ukázal na svoji jmenovku. „Ahoj Jony.“ „Říkejte mi pan Smith.“ „Ahoj pane Smith, co tu děláte?“ „Konečně jsem tady. Omlouvám se za to zpoždění. Ode dneška to tu bude vypadat trochu jinak, tomu věřte.“ A zvířátka tomu věřila. ---------------------------------------------------


celkové hodnocení autora: 96.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 15		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Amater	20.05.2009, 23:05:42

Když si vezmu, že jsem vzala doslova, že je to o tropické bouři a čekala něco katastrofického a akčního... ne že by tohle bylo něco méně než tropická bouře a líbilo se mi to.

Ekyelka	20.05.2009, 20:45:21

Zdravím. Zvláštní příběh, podaný originálně. Stále čekám, co se stane, jaká pohroma se strhne - avšak perex hovoří jasně: Melisa další den oslabila coby bouře, ne však dojem. Přiznávám, tyto řádky píšu až po třech dnech, kdy jsem nad textem přemýšlela. Nejspíš je to tou tropickou atmosférou, jinakostí Winstona, hrozivým závěrem (pouze tušené změny, vyznívající aspoň pro mne ne-tak-idylicky-jako-dosud). Dojem zůstal kladný, případné chyby a poznámky se vypařily jako louže po tropické bouři.