» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."

Luigi Pirandello

počet přístupů: 2141312

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 9 ::

:: 32. kapitola - Dalekohled ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg

Miky	publikováno: 15.05.2009, 6:34


	„Dobře, tak… Co mu chceš říct?“ zeptala se Monika už podruhé. Stála se svým bratrem na úzké cestě lemované rodinnými domy. Jeden z nich patřil Renei Vogelové, která v něm bydlela společně se svým bratrem a teď i s otcem dvojčat, Radimem. „Vlastně nevím. Něco mě napadne, až ho uvidím.“ „Jirko, jestli bude doma i Richard…“ „Tohle už jsme probrali,“ mávl Jirka rukou. „Vím, že on i jeho sestra jsou vrahové. Jenže tam bydlí náš otec, který je zodpovědný za to, jak teď žijeme. Za to, že náš opustil a v podstatě nechal napospas náhodě a jeho pár korunám, které nám každý měsíc dá.“ „Budu čekat tady,“ ukázala Monika na vzrostlý strom na okraji vozovky. „Neuvidím na branku, takže mi slib, že nepůjdeš dovnitř. Pokud se do deseti minut neobjevíš, jdu tam nebo volám policii, je ti to jasné?“ „Jo, je,“ urovnal si Jirka oblečení a pomalu se otočil k cíli své cesty. „Držím ti palce,“ povzbudila Monika bratra, když pomalu vyšel kupředu. Pár metrů, které zbývaly k brance vedoucí do zahrady, mu připadalo jako celá věčnost. Pomalu se postavil před plot a prohlížel si dům, který se v březnovém počasí zdál šedivější než minule. Jirkovu pozornost upoutal rachot, který se ozval ze zahrady mezi domem a hospodářskou budovou; o chvíli později vyšel zpoza rohu Radim, tlačící před sebou kolečko plné betonové suti, vykopané z čerstvě vydlážděného chodníku. „Ahoj,“ pozdravil ho s nezvykle milým úsměvem, když došel k brance, přes kterou koukal na svého syna. „Ahoj.“ Jirka mu koukal do očí, které měly zvláštní nádech sympatií a klidu, v Radimově přítomnosti tak nezvyklých věcí. „Přišel jsi za mnou?“ Rty se Jirkovi jemně zatřásly. „Já… Chtěl jsem tě o něco požádat.“ „Jasně, o co?“ „No, víš… my… Jedeme se školou na výlet a potřeboval bych půjčit dalekohled, máš nějaký?“ Žaludek se Jirkovi převrátil vzhůru nohama a tělem mu projel pocit, jako by stál před otcem nahý. „Mám, ale není to můj dalekohled. Je paní Reney,“ ušklíbl se ironicky Radim. „Já ti ho v pořádku vrátím, neboj,“ ujistil Jirka Radima a ruka, kterou měl v kapse, se mu roztřásla. „Zajdu pro něho nahoru. Pojď dál, dám ti aspoň napít,“ už, už otevíral Radim branku. „To je v pohodě, počkám tady, mám pití s sebou.“ „Dobře, tak počkej,“ otočil se Radim na patě a klidným krokem došel k domu, kde zmizel za rohem. Jirka nakoukl směrem k velikému stromu, pod kterým stála Monika, neviděl ji však. Zvědavé se zvedl na špičky a snažil se na zahradě najít cosi zajímavého, ale kromě rozkopaného chodníku kolem domu si ničeho nevšiml. Ve chvíli kdy chtěl však zkoumání nechat, poodhrnula se v okně do ulice záclona a objevila se v něm tvář Reney Vogelové; vlasy měla nabarvené zářivě zrzavou barvou a ve tváři stejný ropuší výraz, jako minule. Jirka uhnul pohledem jinam a netrpělivě čekal, až se Radim vrátí, k jeho úlevě to však netrvalo příliš dlouho. „Tady je,“ podal mu černé pouzdro s dalekohledem. „A kam vlastně jedete?“ „No…“ zapřemýšlel Jirka a cpal dalekohled do tašky, „místo nám ještě upřesní. Ale jen někam tady do hor.“ „Kdybys měl chvilku času, mohl bys mi poslat pohled.“ „Ehm, jo… Uvidím, jak mi to vyjde,“ přikývl Jirka a odstoupil od branky; neměl v úmyslu zůstat na místě a vymýšlet lži člověku, kterého by nejraději pořádně praštil. „Tak já půjdu, za chvíli mi pojede autobus…. Ahoj,“ mávl lehce rukou a bez ohlédnutí se vydal po cestě zpět k Monice, která s netrpělivým výrazem přešlapovala na okraji silnice o kus dál. „Tak co?“ vyhrkla, jakmile se Jirka přiblížil. „Nic… Nezvládl jsem to.“ „Jak myslíš – nezvládl?“ „Prostě… Podíval jsem se na něj a nešlo to,“ sklopil Jirka oči, „byl na mě tak milý, usmíval se a… Řekl jsem mu, že jsem si přišel půjčit dalekohled.“ „Dalekohled?“ vyprskla Monika smíchy. „Ne, promiň, jen… Jak tě napadlo zrovna tohle?“ „Nevím, ale hlavně, že napadlo. Z okna koukala ta odporná ženská, pojď odsud prosím.“ „Dobře,“ vyšla Monika svižnou chůzí ulicí směrem k autobusové zastávce. „Neviděl jsi ještě něco zvláštního?“ „Ne, jen opravují chodník.“ „Super, doufám, že cpe peníze, které má dávat nám, cizí ženské do nového chodníku.“ „Promiň, že jsem to nezvládl.“ „Neomlouvej se. S ním nemá smysl mluvit, navíc, když ti takhle popletl hlavu svým falešným úsměvem a milým tónem.“ „Nepopletl mi hlavu,“ ohradil se Jirka. „Zkrátka to nějak nešlo.“ „To je v pořádku. Dopadla bych stejně,“ přiznala Monika. „Zítra je pondělí, máme dva dny ředitelské volno, že?“ vzpomínal Jirka. „Jo, proč?“ „Zajedeme za Martinou?“ „No, pro mě za mě… Klidně, když nás mamka pustí… Proč tam chceš zrovna zítra?“ „No,“ zamyslel se Jirka, „my máme sice volno, ale na úřadech budou, ne?“ „Jo, to jo.“ „Tak v tom případě budou i na tom obecním.“ Vlak zastavil za nepříjemného skřípění brzd na malém vesnickém nádraží. Jirka i Monika vystoupili a známou cestou prošli nádražím přes ulici, kterou šlo nezvykle hodně lidí, až na náves, kde se postavili před budovu obecního úřadu. Nebýt znaku vesnice a zlatého nápisu značícího, o jakou instituci se jedná, řekl by si člověk, že je to jen větší rodinný dům. „Kam všichni jdou?“ porozhlédla se Monika kolem. „Zase míří do hospody,“ ukázal Jirka na dům krčící se ve stínu vzrostlé lípy. „Nejspíš nějaká schůze.“ „Pojď, určitě tam bude i Martina.“ „Měl jsem v plánu navštívit tu ženskou.“ „Třeba tam bude zodpovídat dotazy občanů, tak pojď,“ pobídla Monika znovu bratra a za předloktí ho převedla až do domu, který poprvé navštívili před pár měsíci. Tentokrát si je lidé však neprohlíželi s otevřenými ústy, neboť sami teprve usedali. Jirka s Monikou okamžitě zamířili dopředu, kde u stolu seděla Martina, s podivným výrazem v bledé tváři. „Ahoj,“ pozdravil Jirka. Martina sebou trhla a koktavě na pozdrav odpověděla. „Ahoj… Co… Co tady děláte?“ „Jeli jsme kolem,“ usmála se Monika. „Ne, samozřejmě jsme tě chtěli vidět a všimli jsme si, že se tady něco koná.“ „Tak se posaďte, bude to zajímavé.“ „Nová starostka?“ zeptal se Jirka, přestože předem znal odpověď. „Ne, Renea Vogelová,“ odpověděla Martina, jako by jí slovo ‚starostka‘ nebylo k chuti. „Kde je Michal?“ „Přijde, musel si prý ještě připravit nějaké podklady. Bude mít taky nějakou řeč, přece jen byl ve funkci několik let.“ „Proč se nová starostka takhle zdraví s občany? To chce na ně zapůsobit?“ divil se Jirka. „Nejspíš jo,“ přikývla Martina. „V tom případě by si měla koupit něco jiného, než tuhle stříbrnou odpornost,“ utrousila Monika. Od dveří mířila k pódiu nová starostka. N sobě měla prapodivný stříbrný kostýmek, který vypadal jako ušitý z alobalu, v jehož záři se zrzavé vlasy zdály dvakrát větší. S hlavou vztyčenou vzhůru se postavila před řečnický pult, na němž byl nově připevněn znak obce. „Dobré dopoledne,“ pozdravila starostka přítomné a položila před sebe tenkou složku s poznámkami. „Dovolte mi, abych se představila. Jmenuji se Renea Vogelová, a jak už jste si nejspíš všimli, stala jsem se novou starostkou obce Orlí Hora.“ Na několik málo vteřin nastalo trapné ticho, které, jak si Renea myslela, měl nejspíš vyplnit nadšený potlesk. Ve tvářích přítomných se však zračil odpor a nejistota. „Takže, nerada bych k vám mluvila jako k někomu, kdo se vyzná v předpisech a různých paragrafech, takže vám věci vysvětlím jasně a s použitím jednoduchého selského rozumu.“ Jirka se na židli narovnal a rychle zahnal představu o Renei kydající hnůj někde na statku. „Moderní doba si vyžaduje změny. Změny, které by měly být vždy k lepšímu. Proto se zastupitelstvo rozhodlo jmenovat do funkce hlavy obce někoho nového, v tomto případě tedy mě. Nechci brát práci mého předchůdce na lehkou váhu,“ vrhla Renea nepatrný pohled na Martinu, „ale určitě bychom v období jeho působení ve funkci našli několik závažných chyb. První z nich, jak se domnívám, je odmítnutí výstavby dálnice na hranicích obce.“ „To přece nejde,“ ozvala se neznámá žena ze zadní části místnosti. „Prosím, dotazy necháme na později, ano?“ usmála se znovu Renea. „Považuji toto rozhodnutí za absolutně nevýhodné pro obec a hlavně její obyvatele, tedy vás všechny.“ „Kde je Michal? Už tady měl dávno být,“ otočila se Martina po několikáté ke dveřím do místnosti. „Mám se po něm zajít podívat?“ nabídl se Jirka. „Ty bys tady měla zůstat.“ „No, dobře, šel si pro nějaké materiály na úřad, to je tady naproti.“ „Jo, já vím. Za chvíli jsem tady,“ vstal Jirka, protáhnul se mezi stoly a vyběhl z hospody. Náves přeběhl, jak nejrychleji dokázal, přestože sám nevěděl, proč tolik spěchá. Otevřel dveře do budovy a kolem prázdného okénka s nápisem informace prošel až ke schodišti, na jehož zdi byl stříbrný nápis Starosta. Schody bral po třech, až dospěl na úplný konec. Ze třech dveří si vybral ty, na kterých bylo ještě Michalovo jméno a bývalá funkce, a se zaklepáním vešel dovnitř. „Konečně,“ ozvalo se z rohu kanceláře, kde na židli seděl Michal otočený zády ke dveřím, zkoumajíc odraz chlapce v okně. Jirka obešel psací stůl a otočil Michala čelem k sobě. Leknutím skoro vyjeknul, když viděl, jak vypadá jeho obličej. Z koutku úst mu stékal tenký pramínek krve a obočí měl nad pravým okem natržené. „Proboha co se stalo?“ „Rozvaž mě, Jirko. Díky bohu, že jsi přišel. Je Martina v pořádku?“ „Ano, je,“ snažil se Jirka rozmotat pevně zapletený uzel za Michalovými zády. „Co se stalo?“ „Přišli jejich chlápci… A tohle je vzkaz, že už k nim nemáte nikdy chodit. Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, proč jste tam byli?“ „Nemluv teď,“ přitiskl Jirka Michalovi kapesník na roztržené obočí. „Na, tenhle si dej na tu pusu.“ „Tak proč jste tam byli?“ zahuhlal Michal přes kapesník. „Chtěl jsem si s taťkou jen promluvit. Nakonec z toho ale sešlo a já řekl, že jsem si přišel půjčit dalekohled.“ „Proboha, co vás to napadlo, lézt tam po tom všem, co jste viděli? Copak jste ještě nepochopili, co jsou Vogelovi a Radim za sebranku? Co ještě musíte zažít, aby vám to došlo?“ „Michale, je mi hrozně líto, že se ti tohle kvůli nám stalo. Ale je to náš otec, chtěl jsem s ním jen mluvit.“ „Mluvit o čem?“ „O tom všem,“ hlesl Jirka. „O něm, mamce…“ „Promiň, Jirko… Ale změnilo by to něco?“ Jirka se opřel o parapet okna a smutně se zahleděl do podlahy. „Ne, nezměnilo,“ přiznal po chvíli tichým hlasem. „Jen… Chtěl jsem to udělat kvůli sobě… Chtěl bych mu toho tolik říct, ale nejde to… Nebyl na to čas. A asi už ani nikdy nebude.“ „Víš… V životě jsou věci, které se nedají vzít zpět, nebo ke kterým už se nedá vrátit. Říká se jim chyby… A přesně takovou tvůj otec udělal. Vybral si stranu, na které chce stát, a nepřemýšlel nad následky. Teď je vidíme; pomáhá vrahům a společně se přes mrtvoly ženou za touhou po majetku.“ „Co kdybychom… Je to sice divný nápad, ale…“ „Povíš mi ho cestou, jo? Měli bychom jít za Martinou a Monikou.“ „A… A ten nepořádek?“ ukázal Jirka na papíry rozházené po kanceláři, židli stojící v koutě místnosti a provaz hozený na podlaze. „To teď není důležité,“ vyšel Michal z místnosti s Jirkou v patách. „Tak co ten nápad?“ „No… Říkal jsem si, že kdybychom možná… Kdybychom jim možná část majetku dali…“ „Ten majetek budovala rodina po celé generace. Stálo je to tolik času a úsilí… A jen tak to celé někomu dát? To by bylo zbabělé.“ „To možná ano,“ přiznal Jirka, když sešli ke konci schodiště a okno s informacemi zvenčí osvětlovalo jasné dopolední slunce, „ale nestálo by to za ty zachráněné životy?“


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 13		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ada	18.05.2009, 19:55:23

Schody bral po třech, až dospěl na úplný konec. Ze třech dveří si vybral ty, na kterých bylo ještě... - 2x po sobě "třech" - asi by mohl brát schody po dvou nebo dveří být několik apod. „Povíš mi ho cestou, jo? Měli bychom jít za Martinou a Monikou" - Michal nemůže vědět, že je tam i Monika, takže by měl spíš říct, že by měli jít na tu schůzi doufám, že toho není tentokrát moc, ale zase to byla dost dlouhá kapitola :-) měj se fajn


ze dne 18.05.2009, 20:02:36
Miky: Děkuju za nalezení všech chyb, hned si je k sobě letím opravit :o) S tím Jirkovým usínáním jako bys mi četla myšlenky, pár dílů bude skutečně "k zamyšlení" a pak přejdu k celkem dramatickému finále :o) Pěkný večer.

Ada	18.05.2009, 19:50:12

mně se to moc natažené nezdá, akorát mám pocit, že Ty máš pocit, že se musí v každém díle něco stát... tedy něco dramatického... já bych nechala klidně někdy i čtenáře "odpočinout", tzn. třeba něco filosofického, jak třeba Jirka večer usíná a vzpomíná na dětství a na to hezké a jak je mu vlastně trochu líto, že se jich otec tak snadno vzdal... ...Martina, s podivným výrazem v bledé tváři. - proč ta čárka? Přijde, musel si prý ještě připravit nějaké podklady. Bude mít taky nějakou řeč, přece jen byl ve funkci několik let.“ - "nějakou - nějaké" - u té řeči by být "nějakou" nemuselo N sobě měla prapodivný stříbrný kostýmek - chybí Ti "a" v předložce a aby nebylo tak krátce za sebou "stříbrný", tak tady by jsi mohl použít lesklý /že je stříbrný, už víme od Moniky/ , a jak už jste si nejspíš všimli - proč ta čárka před "a"? No, dobře, šel si pro nějaké materiály na úřad, to je tady naproti.“ „Jo, já vím. Za chvíli jsem tady,“ - 2x krátce po sobě "tady" - šlo by "...to je HNED naproti"

Ada	15.05.2009, 19:01:45

pokračování: - myslím, že by Jirka nevzpomínal, zda mají ředitelské volno, jako správný student by si tím byl sakra jistý, takže asi jen tři tečky : "Zítra je pondělí, máme dva dny ředitelské volno... “ přemýšlel nahlas Jirka. A Monika by reagovala jenom : "Hmm..." - tomuto nerozumím: Jirka i Monika vystoupili a známou cestou prošli nádražím přes ulici, kterou šlo nezvykle hodně lidí, až na náves, kde se postavili před budovu obecního úřadu. To teda nevím, jakože prošli nádražím na ulici a tou šli pak dál až na náves k tomu domu? já se vrátím, končí mi povolený čas na net :-(

Ada	15.05.2009, 18:55:33

Ahoj, tak jako vždy :-) - v 2. řádku máš "patřil Renei Vogelové..." - nemělo by být Renee? /ale vážně si nejsem jistá, zda se Renea skloňuje jako žena/ - možná ten otec měl říct, že je dalekohled paní Vogelové /jednak nebudeš tak často používat Renea a jednak mi to zní odtažitěji, když to měl říct ironicky/ - místo zvědavě se zvedl na špičky máš "zvědavé", ale tam bych to asi trochu upravila - třeba "Zvědavě se zvedl na špičky a snažil se na zahradě zahlédnout něco zajímavého, ale kromě rozkopaného chodníku kolem domu si ničeho zvláštního nevšiml. Ve chvíli, kdy chtěl zkoumání nechat, poodhrnula se v okně do ulice záclona a objevila se tvář Reney Vogelové. Vlasy měla nabarvené křiklavě zrzavou barvou a ve tváři stejný ropuší výraz jako posledně." - s tím pohledem, nevím, přijde mi to krkolomné, možná mu mohl podat papírovou padesátikoruny se slovy, ať mu pošle pohled, že bude rád a Jirka to mohl odmítnout, že ani neví, zda bude možnost si tam nějaké pohledy koupit, otec by namítl, že to je dnes snad všude, ale jak chce a schoval by bankovku do kapsy /to jsem se do toho ale vžila, co?! :-) / a taky, pokud je na scéně pouze Jirka a jeho otec, je možno mluvit o něm jako o otci /ne o Radimovi/, to jen, kdyby tam bylo víc lidí a ty jsi psal jeho otec a nebylo by jasné, čí jako - to je jiná situace, než byla tehdy s Lenkou /matkou/ já to budu posílat po částech, protože kdyby mi to spadlo, tak by mě kleplo

amazonit	15.05.2009, 6:34:12

Musela jsem se podívat, jak končí minulá kapitola, protože mi přijde, že tahle na ni nepříliš navazuje... Je tu dost velký skok. Tedy aspoň pro mě. Je někde zmínka o tom, proč jeli za otcem? Až na konci Jirka trochu objasní důvod té cesty... Při čtení tohoto dílu jsem měla snad poprvé pocit, že to celé ,,natahuješ", že zbytečně rozehráváš další a další scény, ale vlastně stojíme na místě. Příběh se stává čitelným, odhalitelným... Myslím, že tví čtenáři jistě tušili, že když se Michal neobjevil na schůzi, stalo se mi něco nepěkného, a taky že ano. - v jednom místě máš sloveso koukat blízko po sobě - snažil se na zahradě najít cosi zajímavého -asi bych dala ,,něco" -Ve chvíli kdy chtěl však zkoumání nechat - možná by bylo lépe vynechat ,,však" -pobídla Monika znovu bratra a za předloktí ho převedla až do domu - tady by se asi vyplatilo jinak to formulovat -jako by jí slovo ‚starostka‘ nebylo k chuti - po chuti