obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2916013 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39822 příspěvků, 5843 autorů a 393393 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Tanečnice ::

 autor Latent_Fay publikováno: 19.05.2009, 17:48  
 

Marockou restaurací v centru Prahy se rozléhal potlesk a někteří u přihlížejících hostů dokonce pískali. Karolína se za doznívajícího drumm sóla naposled uklonila a zamířila do provizorní šatny. Třískla za sebou dveřmi a zády se o ně opřela. Její tvář zdobil samolibý úsměv. Pak se začala převlékat. Jednotlivé části orientálního kostýmu nedbale skládala a házela do tašky. Nakonec prohrábla kartáčem dlouhé černé vlasy, posbírala poslední zapomenuté věci a zamířila k baru.
„Byla´s dobrá, Karol.“ Mrkl na ni barman. Dívka po něm švihla pohledem.
„Copak někdy nejsem? Dej mi prachy, ať můžu vypadnout.“
Barman vytáhl z kasírky dvě bankovky a podal je tanečnici. Karolína peníze vzala a s úsměvem je narovnala do rychle se plnící peněženky.
„Dva tácy za večer! Jak jen je ten život sladkej, co? Pa zítra!“ Uculila se na barmana, otočila se na patě, přes rameno na něj ještě koketně zamávala s zmizela v potemnělých ulicích.
„Sladkej život! Ještě aby se ti to nelíbilo. Hodinku se tu natřásáš a vyděláš tolik, co já za celej den,“ ulevil si barman polohlasně, otráveně hodil brčko do koktejlu a vrátil se zpět do práce.

Karol seděla ve vlaku a tupě hleděla na míhající se krajinu. Měla bych už konečně dodělat tu choreografii, blesklo jí hlavou.Nakrčila nosík a zavrtěla se na sedadle a začala přemýšlet. Večer orientálního tance se nezadržitelně blížil a ona měla jen dvě a půl minuty z pěti. Naštěstí s bollywoodským tancem není tolik práce jako s klasickým raks shargi a holky bollywood zvládnou spíš než prvky, jejichž dokonalé zvládnutí je naprostou samozřejmostí. Ve tváři se jí zračil pohrdavý úsměv. „A já budu zas ta sakra dobrá!“ Sotva slyšitelně, ale přesto jí ta slůvka vyklouzla. Trochu polekaně se rozhlédla po ostatních cestujících. Ale co, to klidně můžou vědět, napadlo ji nakonec.
„Vážení cestující, za několik málo minut dorazíme do železniční stanice Kolín. Ladies and gentlemen, we are approaching the station Kolín...“


Utřela poslední talíř, dala ho na místo k ostatním a pověsila mokrou utěrku. Musela se snažit a pořádně se vytáhnout, aby na šňůru dostala, i když byla pověšená níž, než je obvyklé. Ještě chvíli zůstala a dívala se oknem do zahrady. Vítr sbíral zlatavé listí, to se vznášelo vzduchem skoro tak, jako by tančilo.
„Taky bych chtěla zase tančit,“ povzdychla si Ester smutně.
„Ester, pojď. Musím tu zamknout. Do večeří je ještě čas, dnes budou rychlé tak můžem s přípravou začít až v pět.“ Ester se jukla na hodinky. Bylo málo po půl třetí.
„Přijdeš nám s nimi pomoct?“ Zeptala se ještě kuchařka.
„Uvidím, ano? Když nebudu potřeba jinde...“ Kousek zacouvala, aby se mohla lépe otočit a snáze tak vyjet na svém invalidním vozíku z kuchyně. Naštěstí tady v rehabilitační léčebně jsou bezbariérové přístupy a tak jí tu pohyb nečinil žádné velké obtíže. Dlouhou chodbou jela až ke dveřím vedoucím na zahradu. Zpomalila a vyjela ven. Zhluboka se nadechla. Podzimní vzduch příjemně chladil a slunce ještě mělo sílu hřát. Bylo nádherně. Ester se zastavila o kousek dál pod košatou lípou, bylo to její oblíbené místo. Výhled měla téměř na celou zahradu, stranou od rušných dveří, kterými každou chvíli chodili za zahradu další a další pacienti, ale zároveň byla vždy na blízku, kdyby někdo potřeboval. Pomáhat ostatním byl v posledních dvou letech jediný smysl života, který Ester měla.

Když ji sem před necelými třemi roky přivezli, byla Ester na dně. Svět se jí zhroutil a všechny sny se roztříštily na tisíc malých kousků, stejně jako čelní sklo její octávie. Jeli tenkrát z vystoupení. Slavili obrovský úspěch. Celé divadlo stálo a dlouze tleskalo.

Tanečníci pak do pozdních hodin oslavovali v divadelním baru. I tam se tančilo a šampaňské teklo proudem. Ester nepila, seděla tam mezi tím vším a skoro tomu nemohla uvěřit. Vzpomínala na všechno to úsilí, které jí stálo přijetí na AMU. Na hloupé předsudky všech, kteří jí odrazovali a posmívali se, že zatím žádná cikánka slavnou tanečnicí nebyla. Proč by měla být Ester první?
Protože chtěla. Protože dřela ve dne v noci a tanec milovala. Dýchala jen pro ten pohyb, pro splynutí s hudbou, pro tu řeč beze slov.
Rozhlédla se po smějící se společnosti. Je to tu, pomyslela si. Dokázala jsem to.
I přes svou bezbřehou skromnost si uvědomovala, že alespoň trochu dobrá být musela. V tomto představení tančila hlavní ženskou roli a celé turné bylo beznadějně vyprodané. Byla na vrcholu.
„Ester, pojď se přeci bavit. Sedět můžeš na stará kolena, ne teď dokud jsi mladá a krásná!“ Halekal na ni kolega. Tak šla a tančila s smála se s nimi a připomínala cikánskou princeznu zdob, kdy ještě harcovali s kočovnými vozy po světě.

Hustě pršelo. Déšť bičoval zmáčenou silnici a světlomety se prokousávaly tmou. Ester sešlápla brzdu. Cesta se ztrácela v hustém lese. I tak jeli stále docela rychle. V autě se jich mačkalo o jednoho, dva víc než bylo dovolené a zábava byla víc než dobrá. Přes cestu náhle něco přeběhlo. Divočák. Ester vyjekla a trhla volantem. Prudký náraz. Pak byla tma. Když se probrala, airbag pomalu splaskával. Byla zmatená. Ctibor něco křičel. Klaudie naříkala. Tam kde bývala přední kapota, stál strom. Pak byla zase tma.
Když se probudila podruhé, bylo už všude kolem bílo a do očí ji řezalo ostré světlo. Nemohla se hýbat. Pár doktorů se jí pořád a něco vyptával. Nechtěla s nimi mluvit. Hlava jí třeštila a celé tělo bylo podivně těžké.
„Chvíli si tu s námi pobudete Ester. Máte četné pohmožděniny horních končetin, frakturu pravého předloktí a kompresní frakturu páteře. To znamená, že nárazem došlo k dislokaci obratlů a ty vám utlačují míchu.“ Ester mžourala na prošedivělého lékaře a nechápala o čem mluví. „Bohužel nám váš stav neumožnil operovat vás okamžitě. Musíme vyčkat, až naberete trochu sil a pak budeme operovat. Pokud se neobjeví komplikace, brzy se zase začnete učit chodit.“
Cože?! Učit chodit? Co to má znamenat?! Ester chtěla křičet, ale z oteklých rtů vyšlo jen slabé vzlyknutí.

Sedět můžeš na stará kolena. Znělo jí to v uších stále dokola jako zlověstný smích.
„Už sedím, napořád.“ Vzdychla smutně a rozhlédla se po zahradě. Byly dny, kdy jí v duši padaly vodopády slz a ona, paličatá jak malá holka, netoužila po ničem jiném, než po tanci. Ale dnů, kdy byla šťastná i za život v léčebně, valem přibývalo. I když léčebna bylo to poslední, co jí zbylo. Domů se vrátit nemohla, žádné doma už nebylo. Všeho se vzdala, když si vybrala tanec. Když v léčebně marně rehabilitovala a bylo už zcela zřejmé, že se nic nezmění, požádala, zda by nemohla zůstat a vypomáhat alespoň tak, aby si vydělala na chleba a postel.
„Estéér!“ Od dveří ji volala hlavní kuchařka.
„Tak pojď, jestli nemáš nic na práci, pomůžeš nám!“
Ester se na tváři zase objevil úsměv a spěchala do kuchyně.


„Raz dva tři čtyři pět še.. sakra, ne! Stop! Aneto, jdeš blbě! Copak vám to počítám jen tak!“
Karolína se vztekala a vypla hudbu. Tanečnice se zastavily. S otrávenými výrazy se natahovaly pro sklenice s vodou.
„To je to tak těžký? Copak to neslyšíš? A všechny koukejte, abyste šly stejně. Ten začátek je příšernej! Znovu.“
Hudba se opět rozezněla. Šasé, šasé, čtyřikrát puk, řecký krok a hiplift.
„Tak dost! Na to se nedá koukat.“ Hudba opět umlkla.
„Tak fajn, holky. Je vidět, že mimo tenhle sál jste na tom moc nemakaly. Takže vám to znova ukážu. Ale NA-PO-SLED!“ Karol je sjela pohledem, aby se ujistila, že jí bylo dostatečně rozumět. Holky si posedaly na zem podél zdí a nenápadně po sobě pokukovaly. Všechny se tvářily naštvaně, ale jen doté doby, dokud jejich tvář byla skrytá Karolíniným očím. Žádná z nich nechtěla riskovat další výstup.
Hudba se rozlila sálem a všechny oči sledovaly jen ji. Karol byla opravdu dobrá. Její tělo se prolínalo s tóny a všechno to tolik ladilo, až se chvílemi mohlo zdát, že Karol netančí tanec, že tančí hudbu. Jenže to by nebyla Karol, aby si nemusela hrát na chytrou, kdykoli byla
příležitost.
„Vidíš, šasé, šasé, kroužek ze zadu, šimi šimi šimi ááá akcent!“ Nakročila, ale už nedošlápla tak jak si představovala. S naprosto neladnými pohyby se zřítila k zemi.
„Tak co čumíte, pomozte mi vstát! Au! Nech mě, sakra!! Můj kotník!“ Karol byla nepříčetná, těžko říct, zda bolestí nebo jen čistým ponížením, to jak se některé z tanečnic chichotaly při jejím neelegantnímu pádu.
„Pojď, Karol, pomalu. Snad to nebude nic zlýho.“ Ema se snažila Karolíně pomoci. Ta ji jen zlostně odstrčila.
„Nic zlýho? Tak se kruci podívej, vždyť už mám ten kotník třikrát takovej. Kdybys mě radši odvezla k doktorovi!“
„Dobře, jak myslíš.“ Pípla Ema a šla do šatny pro klíčky od auta.

„To nic, slečno, budete zase v pořádku. Fraktura hlezna je sice nemilá věc, ale po rehabilitacích budete zase tančit jako divoženka.“ Doktor se snažil Karol uklidnit, ale spíš ji popudil ještě víc.
„Jaká divoženka? To snad nemyslíte vážně! Jak dlouho to bude trvat? Víte, jaký mi teď utíkaj prachy mezi prsty?“
„Pardon, pardon, slečno, tak víla, chcete-li. A přece by jste pro pár zlatých neplakala. Šest týdnů v sádře a délka rehabilitace už záleží na vás, jak moc se budete snažit.“
„Šest tejdnů a rehabilitace! No to je fakt bezvadný. A kdybyste věděl, kolik mi to sype, taky byste pro ty prachy brečel.“
„No, no, no! Radši už běžte. Nashledanou!“ Ačkoli byl doktor bodrý postarší pán, tohle už na něj bylo moc. Co si o sobě myslí, slečinka?


„Ester, běž prosím připravit desítku. Za chvíli přivezou nějakou novou, tak ať je vše nachystané. Prý si s ní užijeme, je to nějaká dámička, nic ji není dost dobrý, všechno musí bejt pinktlich. Tanečnice, zlomila si kotníček a děsně teď trpí.“
„Už jdu, Madlo, ale neměly bychom jí soudit. Nevíš, co se jí honí hlavou. A já tu bezmoc dobře znám...“ Ester sklopila oči a myslí jí prolétly všechny ty bezesné noci plné strachu a beznaděje.
„Ty jsi až moc hodná, Esterko, ale třeba máš pravdu. Tak šup, do práce.“ Vrchní sestra se otočila a šla si po svém, Ester si povzdychla, pak se zase usmála a vydala se připravit pokoj.
Setřela prach, umyla stolek i skříňky a začínala stlát postel, když se dveře rozletěly.
„Co tu děláte? To má být můj pokoj, ne?“ Na vozíku seděla drobná dívenka a vztekala se. Za ní stál kluk ověšený zavazadly a omluvně krčil rameny. Karol vyskočila z kolečkového křesla a pajdavou chůzí se spěchala ujistil, jestli má pokoj správné číslo.
„Deset, je to můj. Tak prosím, dveře jsou támhle.“ Plácla s sebou Karol zpátky do křesla. Ester se na ni klidně usmála.
„Jistě, pokoj je váš a kde jsou dveře taky vím, jen vám tu chystám postel. Ale klidně si to dodělejte.“ Ester položila zpola naklepaný polštář zpět.
„A budu za vás dělat práci, kterou máte placenou? To ani omylem, dodělejte to a pak prosím. O dveřích víte.“
„Nemám ji placenou. Dělám to proto, že pomáhat ostatním je to poslední, co mi zbylo a co ještě můžu.“ Doklepala polštář, objela postel z druhé strany a začala zápolit s dekou. Karol sledovala Ester, jak je obratná i přes svůj handicap. Kluk položil kufry a odešel.
„Zadarmo tu nebudete, z čeho byste platila bydlení a všechno to ostatní. Nehrajte mi tu na city.“ Karol začínala váhat, ale nechtěla se vzdát své nadřazené role. Ester se usmála.
„Bydlím tady, jím tady. To co sním, si odpracuju.“
„Blbost! A oblečení, boty? Kosmetika? I kdyby, potřebujete peníze pro sebe.“ Pozorně si Ester prohlédla. Na sobě měla staré triko a kalhoty, ve kterých by Karol nevylezla ani do lesa. Nebyla ani nalíčená a na nohou měla tlusté ponožky a obyčejné pantofle. Přesto Karol zarazilo, jak byla půvabná. Jako cikánka z pohádek, napadlo ji.
„Boty nepotřebuju. Tyhle mi stačí, podrážky neprošoupu. Teď už ne. A oblečení mi čas od času taky někdo nějaké dá. Já už si na to nepotrpím. Parády jsem si užila, dokud jsem mohla tančit.“ Podívala se na Karolínu přímo.
“Jsem Ester, kdybys něco potřebovala. A klidně mi tykej. Nejsem o tolik starší.“ Nechala deku dekou a zamířila ke dveřím. V očích měla najednou tolik smutku, až to i Karol polekalo. Ta si najednou připadala hloupá a mnohem, mnohem menší než Ester.
„Počkej, Ester.“
„Ano?“ Zeptala se a pokynula směrem ke skříni, kde byly pro Karol připravené berle. Dívka si je vzala s celkem vděčným výrazem ve tváři. Ester se mezitím vrátila k pomuchlané dece.
„Nech to, já to dodělám, raději mi pověz o tom tvém tancování,“ řekla Karol a vrávorala o jedné noze a jedné berli, to jak se snažila sama si ustlat postel.
Ester se usmála způsobem, který jakoby říkal: já věděla, že jí to přejde...


 celkové hodnocení autora: 97.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 10 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 31 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Mates 18.09.2011, 10:48:45 Odpovědět 
   Není téměř co dodávat - vše už tu je napsané. Snad jen, že mimo hezkých charakterů se mi líbilo i autentické prostředí okolo. Hezky pomohlo vtáhnout do děje.
 Dick 01.01.2010, 14:33:46 Odpovědět 
   Ahoj,
velmi zajímavý obsah a skvělá forma a tak za 1
 ze dne 02.01.2010, 12:06:51  
   Latent_Fay: Ahoj, moc děkuju za zastavení, komentář i známku. A především za radost, kterou mám z tvého hodnocení.
 Apolenka 24.08.2009, 14:52:19 Odpovědět 
   Řeknu to stručně... strhující čtení.
 janie 20.05.2009, 12:53:21 Odpovědět 
   jedním hltem a čtyřikrát... moc hezké :)
janie
 ze dne 20.05.2009, 19:12:03  
   Latent_Fay: Děkuju, potěšila jsi mě. :o)
 Sakora 19.05.2009, 19:11:15 Odpovědět 
   Příběh mě zaujal - 1!
Jen mi, po podrobném vykreslení postav ze začátku, přišla závěrečná část setkání hlavních hrdinek taková příliš krátká. Jako by to byl jen první díl delší prózy ...?
 ze dne 20.05.2009, 19:10:07  
   Latent_Fay: Snad byl ten konec vážně moc hr. Text byl jednou z prací k zápočtu a najednou jsem musela dodržet stanovený rozsah. Třeba to někdy přepíšu. Děkuju za čas i za komentář :o)
 Ekyelka 19.05.2009, 17:48:11 Odpovědět 
   Zdravím.
Příjemné čtení, byť celkem jednoduché zrcadlo Karol-Ester. Trochu jsem zapochybovala, zda by se při Esteřině charakteru závěrečný rozhovor odehrál právě tímto způsobem, ale to jsou jen malé věci.
Pozor na chyby - měla by sis především oprášit pravidla pro psaní přímé řeči; stačí si třeba prostudovat seňoritin text zde ve Článcích.
 ze dne 20.05.2009, 19:05:14  
   Latent_Fay: Děkuju za komentář, na tu přímou řeč se určitě kouknu, jsem si vědoma, že je to moje slabé místo. Takže díky i za radu, kde hledat :o)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ammes
(10.5.2022, 19:50)
Míra Zdanovec
(26.4.2022, 15:45)
Novalie
(12.12.2021, 23:06)
stromeček
(7.12.2021, 21:05)
obr
obr obr obr
obr
Devět životů 2
Fishie
Píseň přežití- ...
Iserbius
Úplný konec neb...
Silence Dogood
obr
obr obr obr
obr

Dotek...
Eva Glgan
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr