|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (9. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 19.05.2009, 6:37
|
| *** |
| |
|
|
Bez Cority
„Moc jste si nepoklábosily,“ přivítala jsem Kaileen vedle sebe.
„Prosím tě, ty děláš, jako bychom se proti tobě spikly.“
„A ne snad? Vypadalo to, že si náramně rozumíte.“
„Nebyla bys ráda?“
„Vy dvě že byste našly společnou řeč?“ zapochybovala jsem.
„To neřeš a odpověz mi – byla bys ráda?“
„To je vaše věc, těžko bys po tolika letech uzavřela mír s Coritou jen kvůli mně. Taky záleží, jak by se na to tvářila ona.“
„Dobře, že jsi to pochopila. Řekni, co si myslíš o tom dopisu?“
„Mám o Soy strach. Tak dlouho nás provázela, pomáhala nám a teď, když jsme přátelé a dokonce snad najdeme Lany a budeme moci ukončit hon na Lonshi… Myslela jsem, že ji vezmeme do sedla a ukážeme život venku a taky Ishar, hlavní sídlo královny. Je ještě mladá a neví, o co přichází.“
Kaileen trochu zjihla, zdálo se mi, že ji to mrzí. Obě jsme předpokládaly, že vyřešíme Reddův problém a vrátíme se k ní alespoň na krátkou návštěvu.
„Řekla, že nám o sobě prozradí víc, až se vrátíme,“ ozvala se Kaileen, „když jsme odjížděly. Slíbila to, když jsme odjížděly.“
„Tenkrát, když jsme trčely v klášteře kvůli Kharovi, v jedné z chodeb viselo mnoho obrazů mladých kněžek. Žádná z nich nebyla starší než Corita,“ vzpomněla jsem si.
„Ta už není nejmladší,“ pokusila se Kaileen odlehčit atmosféru.
„Nebude trvat dlouho a ocitneš se v jejím věku,“ upozornila jsem.
Jen se zašklebila a dál jsme jely pohrouženy každá do vlastních myšlenek.
Stmívalo se, obloha za námi zčervenala, přes okraj jednoho z velkých nadýchaných mraků nakukovaly poslední paprsky slunce. Konečně jsme zastavily, vybalila jsem zásoby, které nám královna poskytla.
„Copak lovíme pouze my dvě?“ zakroutila Kaileen nevrle hlavou. „Zřejmě ano,“ sama si odpověděla, „všichni ostatní jedí chleba a sýr.“
„A pijí vodu,“ dodala jsem.
„Hm, jako v klášteře.“
Posadila se do nízké trávy a čekala na příděl. Bylo tepleji než přes den, ráno nás určitě probudí vůně teď už zavřených květin.
„Potřebujeme druhé sedlo, Giro nemůže vézt všechno sám,“ přemýšlela a zakousla se do večeře.
„Měla sis vzít na bojišti, tam jich bylo.“
„Brát si výstroj mrtvých koní, to by přineslo Dartovi smůlu,“ oponovala.
„Kde, myslíš, že vzali ohlávku?“
„Já vím,“ připustila, „však se jí taky co nejdřív zbavím a pořídím mu nový postroj. Jakmile narazíme na nějaké město, projdeme tržiště a seženeme vše potřebné.“
„Co chceš kupovat? Corita mi ty peníze nedala proto, abychom si užívaly na trhu.“
„Chtěla jsi nové oblečení,“ připomněla, „ale co, krást je stejně zábavnější a ušetříme.“
„To jsem zrovna říct nechtěla.“
„Alespoň si příště lépe rozmyslíš, co mluvíš.“
Povečeřely jsme a hned zalehly, abychom co nejdříve vstávaly. I když jsem neležela na tvrdé kamenité zemi, nemohla jsem usnout.
„Měly bychom být u ní,“ nevydržela jsem to.
„Proč? Bohové se o Soy postarají.“
„Protože přátelé to dělají, Kaileen. Nikdo nechce umřít sám, určitě ani ty ne.“
„Já nejsem sama, Soy si to dobrovolně vybrala,“ odpověděla klidně.
„Přesto, podle mě jen vyměnila jeden život za několik jiných.“
„I tak se to dá brát. Zkus se na to dívat jinak, zbytečně si to ztěžuješ.“
„Tobě je to snad jedno?“ nevěřila jsem.
„Ne, jen jsem nikdy…“ hledala vhodná slova.
„Neztratila přítele?“ dořekla jsem.
„Tys mi zbyla, tebe si pohlídám,“ řekla naprosto vážně.
Uvidíme, až vztáhnu ruku na Lany.
Pořád jsem se převalovala, ale usnout ne a ne. Ležení mě omrzelo, posadila jsem se a zírala na oblohu, nic jiného se nedalo dělat, abych nerušila Kaileen, protože jí ve spánku bránil pouze můj neklid. Nikde ani hvězdičky, malý skvrnitý měsíc slabě svítil, pokud jej zrovna nepřekrývaly táhlé špičaté mraky. Na zádech jsem ucítila lehký dotek ruky.
„Zajímavé, kolik barev může noc mít,“ napadlo mě.
„Neobdivuj je moc dlouho, časně ráno vyrazíme,“ upozornila mě Kaileen. „Osud Soy stejně nezměníš, bohové budou vždy silnější,“ stáhla ruku, otočila se a brzy jsem uslyšela, jak pokojně oddechuje.
Je jí to jedno nebo snad v sobě dokáže pocity tolik potlačit? Zřejmě. Prošla kdečím, zažila většinu toho, co se v tomto světě mohlo člověku přihodit, dlouhá část jejího života byla peklem, kterému se později rozhodla velet. Kdo by ji neznal, tvrdil by, že nic z toho na ní nezanechalo újmu. Ovšem každé větší citové pohnutí u ní provázely výbuchy zlosti, které obvykle dotáhla až do konce. Těžko se tak získávají přátelé a z té hrstky, kteří poznaly její obětavost, zarputilost a smutek zrazeného zabijáka, jí právě bohové ubrali. Začínala jsem se bát, co se ve městě semele, nevěřila jsem, že by ztrátu Soy přešla jen tak.
Další čtyři dny jsem noc co noc pozorovala podívanou, kterou na obloze předváděly různotvaré mraky. Bylo to jen pár barev, ale měnily tolik odstínů…
„Nezdá se, že by ti to pomáhalo usnout,“ ozvala se Kaileen.
„Myslela sem, že spíš.“
„Co s tebou je? Takto daleko nedojedeš. Zítra se dostaneme do města, jestli chceš, můžeme si tam odpočinout,“ navrhla.
„Nebudeme zbytečně utrácet, stejně raději spím venku.“
„Není to poznat. Co potřebuješ? Seženu to.“
„Nestarej se, to přejde.“
„Vždyť už jsi několik dní téměř nespala, přes den se motáš, když jdeme pěšky.“
„Já vím, ráda bych usnula, ale noc mě tou svou atmosférou přímo nutí k přemýšlení.“
„Víš co?“ došla jí trpělivost. „Zavolej Iss a zeptej se jí nebo ještě lépe, spoj se se Soy. Když nás pronásledoval Khar, zjistila jsem, že to umíš.“
„Jenže to jde jen s živými,“ namítla jsem.
„A jak víš, že je mrtvá? Nepsala, že se chystá umřít hned,“ kroutila hlavou.
„Vzpomínáš, co ti řekla Corita? Nebij se za vědění, drž se víry. Teď můžu věřit, se Soy ještě žije. Když se s ní pokusím spojit a nepodaří se mi to…“
„Tak děláš někde chybu,“ dokončila otráveně. „Já nic takového provozovat nemohu, protože u toho musí být člověk klidný a soustředěný. K tomu máš teď i ty dost daleko, takže to nech na jindy, poslechni Coritu a drž se víry. Zalehni a spi,“ dodala, když jsem se nadechovala k reakci.
„Jéje, velká sestra je zpátky, zase jsem pod dozorem?“
„Zabralo to, co?“ zamrkala.
„No jo.“
Odvedla mi nepříjemné myšlenky, připustila jsem si únavu, která mi proti mé vůli zavírala oči, brzy jsem se podvolila a těšila se, až se zase pořádně vyspím.
„Vstávat, lenochu!“ zatřásla se mnou ráno.
„Potom kdo je otravný.“
„Važ slova nebo pošlu Gira napřed,“ vyhrožovala.
„To si zkus.“
Chtěla jsem se rozkoukat, ale Kaileen byla na cestě ke koním a nevypadala, že bude čekat.
„No vidíš, to je tempo,“ utahovala si ze mě.
„Jednou ti to oplatím.“
„Těším se,“ usmála se a pobídla Darta.
Krásná země, daleké planiny, pár divoce rostoucích stromů a tříbarevné nebe. Na obzoru oranžovorůžové, kousek výš přecházelo do zvláštní bílé a nakonec se tento tenký pás propojil s azurově modrou, která jasně vládla. Možná i proto Kaileen vstávala brzy, i já jsem tu podívanou brala jako příjemnou odměnu za časně načatý den. Zanedlouho se začaly probírat i kytky a lákaly hmyz na převládající žluté a fialové květy.
„Podívej,“ ukázala Kaileen před nás, „město.“
„Jak se jmenuje?“
„Nepamatuju se, moc sem nejezdím.“
„Protože sem nejezdí Corita?“ dovtípila jsem se.
„Přesně tak,“ přikývla.
„Vždyť je tu hezky a říkala jsi, že královna dříve napadala kdekoho.“
„Na východ jela jen jednou, sestavila si základní mapu jejich říše a více se tam neukázala. Jsou tam divní lidé a třese se tam země. Já ani Corita nejezdíme na místa, která má rád Khar.“
„Proč myslíš, že to tam má rád?“ zajímalo mě.
„Slyšela jsem, že se někdy roztrhne země a teče z ní oheň a v tu chvíli i jejich největší hora pláče potoky ohnivých slz. Rozžhavená těla démonů padají z nebe, jejich popel se zachytává ve vlasech a zápach jejich duší otráví všechny, kdo jsou poblíž.“
„Viděla jsi to?“
„Ne, ani o to nestojím,“ odpověděla rozhodně. „Uznej sama, ty bys chtěla takovému území vládnout? Získat tu krajinu by byla stejně prohra.“
„Jezdila jsi s ní, když jsi to neviděla ty, nemohla to zažít ani Corita. Ona tedy pouze uvěřila tomu, co jí tamější obyvatelé řekli?“ nevěřila jsem, že by to bylo možné.
„Je Gosaa, jejich pohled je podmanivý, jsou chvíle, kdy jim nikdo nedokáže lhát. Netvrď, že jsi to nezažila. Mimoto, umí být velmi přesvědčivá, co se mučení týká. Dokáže být krutá, jako by se učila od Horns. V tom se jí nemohu rovnat.“
„Ty jsi zase expertka na průšvihy.“
„Nepleteš si to trochu? Ty máš ten vzácný dar všechno zamotat, věčně povídat, zachraňovat cizí lidi, přátelit se s…“
„Stačí, pochopila jsem,“ skočila jsem jí do řeči.
„No vidíš, to bylo rychlé. Za to ti ukážu, jak se šetří peníze,“ ušklíbla se.
„Vím, že jsi skvělá zlodějka,“ potvrdila jsem.
„Ne ne,“ šibalsky se usmála, „sami obyvatelé nás obdarují vším, po čem zatoužíme. Sleduj, buď klidná a v ničem mi neodporuj. Hm, raději mlč.“
„Naděláš.“
„Jsme před branami, zkus se tvářit méně přátelsky. Někdy, když se na tebe podívám, mám pocit, že jsi ještě malé dítě.“
„Nepřeháníš to trochu?“ zlobila jsem se.
„Vidíš, to je lepší,“ usmála se vítězně, vzápětí zvážněla a docela mě začalo zajímat, co má zase za lubem.
„Zaveďte nás k veliteli!“ vyzvala stráže hlídkující před branami města.
„Co mu chceš?“ opáčil voják, hnědá vesta se napnula na jeho hrudi a bylo vidět, že nemá rád, když mu někdo cizí chce rozkazovat.
„Něco, co neřeknu tobě,“ přimhouřila oči, protože zase jí se nelíbilo, jak drzým tónem s ní mluvil. „Nevadí, najdu si ho sama. Nebude rád, že jsi mne odmítl a ujišťuji tě, že zatímco my se budeme procházet po městě, ty mu budeš muset leccos vysvětlit.“
„Po městě se klidně projeď,“ vložil se druhý voják a potáhl si černé kalhoty, které mu evidentně byly o trošku větší, „ale zbraně necháte tady, obě. Pak si dělejte, co je vám libo.“
„To nepůjde,“ pohladila dýku, „neopouštím své nejlepší přátele.“
„V tom případě do města nesmíš,“ ukončil třetí muž a položil ruku na jílec meče.
„Kdo nám v tom zabrání?“ přidala jsem se do hovoru.
„Ty umíš mluvit?“ vysmáli se mi.
„Ovšem,“ přikývla jsem a přitlačila čepel meče ke krku jednoho z chytráků.
Kaileen zahlédla pohyb a došlo jí, že musí krýt svou stranu. Dva ze čtyř strážců jsme měly ve své moci, stačilo málo a mohli požádat o náhradníky.
„Teď už nás zavedete k veliteli?“ zopakovala jsem požadavek.
„Není třeba,“ mávla rukou Kaileen, „je-li stejný hlupák jako oni, najdeme někoho vhodnějšího. Pojeď.“
Chlapi ustoupili, nechali nás projet, ale pořád bylo potřeba dávat na ně pozor, kdyby přivolali posily. Předpokládala jsem však, že Kaileen s tím počítá a má plán i pro takovou situaci. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby na tom stavěla.
Neměla jsem chuť prohlížet si město. Kousek za branou jsme sesedly a proplétaly se mezi obyvateli a návštěvníky, dokud jsme nenašly první hospodu.
„Když chceš někoho sehnat,“ poučovala mě Kaileen, „šetři nohy a rovnou vstup do nějaké putyky. Pokud nenajdeš, co hledáš, vždycky tam bude někdo, kdo ti poradí.“
„Více či méně ochotně,“ doplnila jsem a uvázala Gira.
„Záleží na přístupu. Každopádně musíme jednat rychle, Corita nám velký náskok nedopřává, využijeme výhody, než si jí všimnou. Sedneme si, vysvětlím ti plán.“
„Dávno jsi mohla.“
„Nebo vůbec,“ pohrozila prstem a otevřela zašlé dveře.
Vevnitř to nevypadalo až tak zle. Stoly se nekývaly a přestože neoplývaly čistotou, alespoň jsme se nemusely ostýchat položit na něj ruce. Dost židlí se zdálo nových, zdejší muži byli zřejmě prudkých povah.
„Dopis a peníze máš u sebe?“ ujišťovala se.
„Ano,“ přikývla jsem, „poučila jsem se.“
„Kdyby na to přišlo, ukaž jim, že máš takových váčků víc.“
„Kde je mám vzít?“
„Jen se chovej, jako bys je měla. Budeme předstírat, že patříme ke královně, zbytek pochopíš.“
Chvíli jsem pozorovala hlučně se bavící osazenstvo, obzvlášť čtyřčlenná skupinka karbaníků u vedlejšího stolu mi lezla na nervy.
„Umíš hrát karty?“ oslovila jsem Kaileen.
„Ne, proč?“
„Že bychom je obraly, aby konečně dali pokoj,“ kývla jsem k chlapům. „Pojďme jinam.“
„To by nebylo moc důvěryhodné,“ zavrtěla hlavou a přesunula se k nim. „Pánové, mohli byste hrát trochu méně hlučně?“
„Co ti vadí?“ ozval se zarostlý šedivý bezdomovec.
„Buď přece slušný,“ strčil do něj mladší kumpán. „Jestli máš peníze, zlato, přidej se k nám,“ vyzval ji.
„Mám něco lepšího,“ tasila.
Ihned jsem vstala a přidala se k ní. Nevšimla jsem si, kde se tam nabral další chlapík, ale byl na naší straně.
„Dámy, snad nemusí být hned zle. Kupte jim pár pohárů piva a oni zmlknou.“
„To nemyslíš vážně?!“ vyjela.
„Dobře, koupím je já,“ uvolil se.
„A oni začnou zpívat, bezva,“ doplnila jsem.
„Určitě ne, znám je,“ ujistil nás a odebral se k hostinskému.
„Taky dobře,“ schovala jsem meč.
„Rychle zjistíme, co potřebujeme a vypadneme,“ zastrčila zbraň i Kaileen. „Divné místo, chlapi, kteří střízliví řvou a opilí mlčí, to se mi nezdá. Strážci nás také nechali projet bez souboje,“ kroutila hlavou a napila se. „Zředěné, jak jinak,“ vztekle odhodila pohár vína.
Většina přítomných se po nás otočila.
„Chováte se hůře než muži,“ zamračil se záhadný host.
„Nesuď, koho neznáš,“ zlobila jsem se.
„Pohár poctivého vína vás, doufám, obměkčí. Smím si přisednout?“
„Klidně,“ pokrčila rameny Kaileen.
„Násilím si jen zbytečně způsobíte potíže,“ pokračoval v kritice a nalil nám ze džbánku, který přinesl.
„Jsi věštec?“
„Chceš-li tomu tak říkat,“ pokrčil rameny a sedl si naproti mně.
Usadil se zboku, aby si mohl natáhnout dlouhé nohy a přitom mě nekopl. Vypadal, že si nežije špatně, ale jeho hraná dobrota mě štvala. Zřejmě si připadal přitažlivý a možná pro někoho i byl, na nás to ovšem moc nezabralo. Uvelebil se, popotáhl hnědé kalhoty, upravil opasek s kovanou přezkou a na jeden knoflík zapnul lehkou šedou vestu, která mu určitě čistě náhodou sjela a odhalila ne příliš vypracovanou, zato pořádně chlupatou hruď. Soudě podle pohledu Kaileen, jsme obě myslely na totéž.
„Nejste zdejší, co vás sem přivádí?“ začal se vyptávat.
„Povinnosti,“ odpověděla Kaileen.
„Ach tak, a můžeš mi říci jaké?“
„Hledám velitele stráže nebo kohokoliv jiného, kdo toto město řídí.“
„Právě jsi ho našla,“ chválil se.
„To určitě,“ pochybovala jsem. „Nejprve jsi byl věštec, teď zase…“ mávla jsem rukou.
„Copak se to vylučuje?“ urazil se. „Jsem vším a ničím,“ rozplýval se.
„Je to dost poznat,“ přisadila si Kaileen.
„Copak by je uklidnil někdo, kdo nemá jejich autoritu?“ kývl ke skupince karbaníků. „Ani meče vám nepomohly.“
„Pomohly by, kdyby ses do toho nepletl,“ začínala se Kaileen zlobit. „Jakou úlohu ve městě zastáváš?“
„Nejvyšší,“ odpověděl a čekal, jak na to zareagujeme.
„Bavit se s velitelem stráže bude rozumnější, kde ho najdeme?“
„Velitel podléhá mně, jak jistě chápete, takže bych byl rád, kdybyste mi prozradily, co mu chcete. Proč hledat jeho, když můžete mluvit přímo se mnou?“
„Tady zřejmě nepochodíme,“ uzavřela Kaileen a chtěla se zvednout, „pojď, podíváme se na trh, nakoupíme, co potřebujeme a odjedeme.“
Vytáhla jsem z váčku dvě mince, hodila je na stůl a více jsem se o chlapa nechtěla zajímat.
„Čí je ten vraník venku?!“ rozlétly se dveře a pár vojáků doprovázelo uřvaného velitele.
„Můj,“ přihlásila se Kaileen, „proč tě zajímá?“
„On ne, kde jsi vzala tu ohlávku?“
„Co bys řekl? Je královská, kde bych ji asi mohla vzít?“
„Nejsi drzá? Ty,“ strčil do jednoho vojáka, „jsou to ony?“
„Ano, pane.“
„Napadly jste mé muže!“
„To je těžký zločin,“ upozornil svůdný věštec.
„Víš, co je těžký zločin?!“ zuřila Kaileen a otočila se k veliteli. „Nepustit královské posly, trpět hospodského, který šidí, a v neposlední řadě řvát na mě!“
„Posly říkáš?“ zasmál se.
„Ano, hledala jsem tě, ale ta tvoje banda tupců nás nechtěla vpustit. Až přijede královna…“
„Ona přijede?“
„Přijede, ale vzhledem k tomu, že jsme několik hodin promrhaly hledáním kohokoliv, kdo by alespoň zpoloviny používal rozum, nezbývá vám na přípravy mnoho času,“ odpověděla pohrdavě.
„Ta malá patří k tobě?“
„Já ti ukážu…!“
„Počkej, nechej ho,“ zastavila mě.
„Kdekdo by mohl tvrdit, že patří ke královně. Tvrdíš, že se brzy ukáže, počkáme tedy na ni, ať ona sama potvrdí nebo popře, zda náležíte k její družině. Znám příjemné místo, kde můžete bezpečně setrvat. Není tam horko a snad se i trochu prospíte. Ovšem musím vás požádat o vaše zbraně.“
„Máš pocit, že je důstojné zavírat nás do vězení?“ přimhouřila oči.
„Možná ne, ale určitě je to bezpečnější,“ znovu otevřel dveře a jednoznačná přesila nás přesvědčila.
Vedli nás přes půlku města, kolem nízkého kamenného chrámu až kamsi do zastrčené uličky. Otevřeli masivní kovové dveře a úzkou chodbou jsme došli na místo, kde bylo šest velkých cel.
„Můžete si vybrat,“ pokynul nám velitel. „Obsazená je pouze jedna cela, předpokládám však, že nechcete společnost. Račte, dámy,“ otevřel nejbližší mřížové dveře.
„Jak milé,“ utrousila Kaileen a vešla.
„Královnu bude naše vězení jistě zajímat, obzvlášť, když v něm najde Lonshi,“ zaculil se, zamknul a odešli.
Kolem nás byl jenom kámen, na zemi trochu slámy a ožraný zbytek deky.
„To jsme to dopracovaly,“ konstatovala jsem.
„Neboj se, Corita jela kousek za námi. Do večera, nejpozději zítra ráno sem dorazí.“
„Nebo si bude myslet, že už tu dávno nejsme a pokud zde nezastaví, můžeme tu trčet pěkně dlouho,“ nastínila jsem druhou možnost.
„Určitě ne, ten hlupák se s námi bude chtít pochlubit.“
„Spíš s tebou,“ upřesnila jsem.
„Klid, všechno se má zkusit,“ smála se.
„Děkuju pěkně.“
„Lehni si, vyspi se, pohlídám krysy, aby mi tě nesežraly.“
„Můžeš jich pár zabít, sníme my je.“
„Syrové? Hm, raději počkám na Coritu a bude pečené maso, uvidíš.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
