|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Kousek cesty - 3 ::
 Amater |
publikováno: 25.05.2009, 10:24
|
Ethan pokračuje v cestě dobývanou Francii. Dorazil do Paříže, kde neměl moc štěstí a jak bude dál? A co tajemný kufřík? Komu patří, co obsahuje, a co na něj Ethan?
Opět, pokud byste našli historické chyby, jazykovědné, prosím upozorněte. |
| |
|
|
Paříž, červen 1940
Kufřík a na to křik těch mužů v černých kabátech s klobouky a nádavky. „Finden sie die Brieftasche!“ Najděte kufřík! Slyší zřetelně jako by byli u něho a ne vzdálení a za rohem ulice. Ochromí ho to. Tuší, kdo jsou ti muži v černém, kteří klidně zabili toho uštvaného muže. A on je na řadě. Pozoruje kufřík jako klubko zmijí a přeje si, aby nezapadl do temné uličky, nepřikryl se krabici a neusnul tu. Co jsem komu udělal? Víří mu chaoticky v hlavě.
Kvalitní kufřík se zlatým monogramem JCD. Kůže a lesklý zámeček. Není těžký, ale spíš lehký. Ani velký ani malý. Kufřík, v kterém se převáží něco cenného a malého. Polkne, když si uvědomí, kam mu myšlenky směřují.
„Finden sie es!“ zaslechne pokračování vzteklých rozkazů. Sedí s kufříkem v rukou a pozoruje ho jako by ho neměl v náručí a nebyl to černý kufřík, ale jen dětský nevinný růžový kufřík, s kterým si hrají holčičky. V tuhle chvílí je to, ale jedovatý had, který mu přistal do náruče rovnou z nebes. Proč zrovna já?
Sedí a pozoruje ho.
Musím se zvednout. Musím odejít. Musím utíkat. Sedím tu.
Myšlenky se mu chaoticky rvou jedna přes druhou ven a on sedí a dívá se na ten černý kufřík, po kterém prahnou ti tři muži. Co v něm je? Zvedej se! Utíkej! Sedí a nic nedělá ohromený celou situaci.
„Finden sie es! Schnell! Suchen sie gut!“ Najděte! Hledejte! Chci ho! Překládá si ten hnusný hlas, který se mu zařezává do mysli jako nůž. Ví, že si ho bude pamatovat do konce života. Vyskočí a hromada harampádí kolem něho spadne s ohlušujícím rachotem. Nemotorně vyběhne s kufříkem a batohem v náruči. Tři muži ztichnou a otočí se za zvukem jako lovečtí psi. Jeden z nich mávne rukou k hluku a rozeběhnou se.
Neohlížej se! Ohlédne se. Jsou za ním. Tak těsně. Slyší jejich dech nebo se mu to zdá? Neohlížej se! Musím utéci. Odhodit kufřík? Ponechat kufřík? Utíkej nebo zahyneš! Přikazuje mu rozum a tělo, instinkty jsou napružené a přikazují, kudy má utíkat. Tudy ne. Ano tudy. Neví kam běží, ale utíká jako nikdy v životě. Jeho nohy se sotva dotýkají země. Těžce dýchá odvyklý jakémukoliv běhu, ale s šílenstvím v hlavě běží vpřed. Chce se ohlédnout, ale snaží se tu chuť potlačit. Jsou za ním?
„Tötet ihn! Vorsicht auf die Brieftsche!“ Zabijte ho! Pozor na kufřík! Slyší za sebou a pak „Prásk!“ výstřel. Cukne sebou, ale běží dál. Zaslechne zvuk tramvaje, aut. Je blízko lidí. Zastavit. Odpočinout. Odhoď kufřík! Nech ho být!
„Halt!“
NEEE, nezastaví se! Zařve v duchu a sevře ho pevněji. Neví, proč se ho už dávno nezbavil. V duchu zřetelně vidí pohled staršího muže. Vyděšený, ale odhodlaný uniknout za každou cenu. Vběhne do frekventované ulice plné lidi a aut. Běží dál a potom zvolní. Sedne si na práh nějakého domu. Nevzdají se. Ví to. Oni ne. Jsou jak buldoci, kteří po něm půjdou, dokud budou cítit jeho stopu. Stačí jakýkoliv závan pachu a oni ho dostihnou a udáví. Zadívá se na projíždějící tramvaje. Nandá si batoh na záda. Přeběhne ulici, pneumatiky auta zařvou nevolí, naskočí do ní. Skrčí se a pak v zatáčce opět vyskočí. Škobrtnutí, jak mu povolí noha, ale udrží ho. Zasykne a kulhá dál. Začíná si uvědomovat, že musí zastavit. Je moc nápadný tím během a strachem, který vydává a přesto nedokáže ovládnout, to co řídí jeho útěk.
Vyhoď kufřík! Ne! Všechno v něm křičí a svírá ho k hrudi čím dál pevněji. Otočí se. Nikoho nevidí, ale něco mu říká, že jsou za ním. Belhá se ulicí dál a ohlíží se za sebe. Strach v očích. Ví, že by neměl. Ví, že ho lidi podezřívavě pozorují a odtahují se od něho. Na chvilku zastaví a schová kufřík do batohu. Kabát nechal v té proklaté uličce. Když dává kufřík do batohu v temném průchodu, co chvílí se rozhlíží. Hodí si batoh na záda a se stále bušícím srdcem vykročí. Musí najít místo, kde bude na chvilku v bezpečí. Kde zjistí, co nese na zádech a taky okamžitě musí odjet pryč. Jak nejdál to půjde. Pryč z Paříže. Kamkoliv. Zastaví se. Jenže kam? Pohne se a uvažuje, co dál. Strach ho pomalu opouští, ale přesto se rozhlíží kolem sebe jak divoké zvíře na útěku.
Na jih, kde jsou vojenské jednotky? Na sever, kde se Němci pro změnu usazují do dobytých městeček a měst? Nebo k moři? Zatraceně nesnáší se rozhodovat a on teď musí. V hlavě má chaos z toho, co má udělat nejdřív a co ne a nohy ho nesou samy od sebe kupředu. Z chaosu myšlenek se mu vykrystalizuje jedna. Najít místo. Místo kde si odpočine. Ohlédne se. Bojí se, že ti muži jsou za ním. Pořád je vidí. Ty černé honicí psy lačnící po krvi. Škubne sebou, jak nedaleko projede černý vůz. Opře se o zeď. Musí se sebrat a přestat myslet o tom všem. Musí se dát dohromady a zvážit, co musí udělat, co dál. „Nechci tu skončit!“ zařve a polekaně se rozhlédne. Nic. Jen někde nahoře v budově třískne okenice. Rozhlédne se po ulici.
Hotel? Když zahlédne nápis U anděla. Ange. To zrovna. Spíš to vypadá jako nějaký podvodný hotýlek. Jenže má strach. Strach, že hotely budou prohledávat jako první. Možná něco jiného. Jenže co? Odejde od hotýlku se svůdným nápisem U anděla pryč. Jde a najednou si uvědomí hlad. Když utíkal, zapomněl na všechno, kromě toho, jak si zachránit krk. Olízne se a přitiskne ruku na hladový žaludek. Z kapsy kalhot vytáhne peněženku a otevře jí. Nějaké drobné ještě má. Rozhlédne se kolem sebe. Cokoliv. Pekárna, obchůdek, kavárna… rozzáří se mu tvář, když ho polechtá báječná vůně jídla nesoucí se k němu. Vydá se za ní. V tu chvílí je mu jedno, jestli ho chytí nebo ne.
Restaurace. Protáhne se mu obličej, když si vzpomene na obsah svoji peněženky a na ceny, které tu jistě mají. Otočí se pryč. Pekárna. Vejde dovnitř. Prázdno. Zatěká očima po prázdných regálech. Je v pekárně nebo ne? Přece…
„Bonjour!“ zakřičí.
„Bonjour!“ odpoví nevrlý hlas a objeví se pekař v bílém.
„Léchette, kousek chleba, ale nechápu…“
„Nedovezli mouku. Nemohu péci bez mouky. Nemám žádné pečivo. Nemám nic! Jak mám péci!?“ začne zvyšovat hlas, až nakonec křičí. Ethan bezradně stojí uprostřed krámku. Chápe ho, že nemůže péci bez mouky, ale on má hlad. „Nebude jemné pečivo ani madeleine, petits pains, kouglof... nic nic! Chápete to!“ a mává rukama. „Jsem zničen.“
Čajové pečivo, jemné pečivo, bábovka si překládá. K čemu mu bude bábovka nebo čajové pečivo? On chce kus chleba, i kdyby byl starý, že si vyláme zuby. Chce něco dát do žaludku! Chce ho čímkoliv zaplnit, aby přestal cítit tu svíravou bolest a touhu po jídle.
„Nemám nic. Slyšíte mně nebo jste hluchý? Vypadněte už!“ zařve naposled a otočí hubené tělo od prázdného pultu. Po tvářích mu tečou slzy. Zuřivě i rozpačitě si je utře.
„Aspoň starý chleba!“ zařve v odpověď Ethan a praští rukou do pultu. Lekne se sám svoji reakce. Nikdy by o sobě nemyslel, že bude tak vzteklý. Jenže taky nikdy nebyl v takové situaci. „Prosím mám hlad a peněženka je…“ začervená se.
„Kolik máte?“ otáže se a otočí. Ethan vysype obsah peněženky.
„Ty už prý neplatí, ale vezmu je od vás. Vyměním je. Němci prý zavedou svoje peníze.“ Ethan zamrká. A sakra. Tak tohle nepředvídal ani na okamžik.
„Tady! Co civíte?“ řekne mrzutě a mumlá si pro sebe. „Starý chleba. Albert Luis musel dát zákazníkovi starý chleba. Taková hrozná věc. Tohle vidět můj otec tak to nepřežije. Starý chleba. Stydím se. Za celou dobu, co tu peču, jsem neprodal starý chleba. Nemohu péci. Nemám mouku.“ Schová si obličej do dlaní a ramena se mu otřásají dalšími vzlyky. Ethan rozpačitě se dívá na pekaře a na chleba. Hlad zvítězí a odlomí si kus chleba a strčí si ho do úst. Kašle na to, jestli je starý nebo ne. Plesnivý ještě není a jen není dnešní.
„Merci. Merci. Zachránil jste mi život.“ Kus odlomí a schová ho do batohu. „Já…“ neví, co říct.
Albert Luis si zatím otře oči. Popotáhne.„Běžte. Zavřu krám. Je prázdný. I myši se asi odstěhují. Možná zítra přivezou mouku a opět budu péci nejlepší chleba v čtvrti.“
„Děkuji moc.“ Vyjde ven a za sebou cítí pohled toho pekaře, i jak stahuje roletu krámku. Otočí se. Na dveřích visí cedule Maintenant, c´est fermé – Teď je zavřeno. Chudák pekař. Jenže takhle krámky budou vypadat pořád, dokud se neobnoví dodávky surovin z venkova. Odlomí další kousek chleba. Je mu jedno, že není čerstvý a není se šunkou nebo sýrem. Prochází se ulicemi a rozhlíží se.
Francouzské nápisy jsou už přemalované nebo vedle nich se skví německé. Žvýká chleba a přemýšlí, kam jít nebo, co má dělat a zatím pozoruje ruch ulice. Už dávno není ve středu města. Nejspíš se tím útěkem dostal do jedné z okrajových čtvrtí Paříže. Zastaví se a chce se optat, kde to vlastně je.
Kde se ztratila veselost a pohostinnost Pařížanů? Muž, kterého se optal, odvrátil tvář a jde nevšímavě dál. Euforie, že Němci nedobývali Paříž, které vyhlásili za otevřené město, zmizela. Pokrčí rameny. Nějak to musí zvládnout. Snaží se rozpomenout na svoji předchozí návštěvu. Nakonec usedne na zápraží domu a dojídá poslední drobky chleba. Teď s plným žaludkem si uvědomuje, že ten chléb je opravdu starší než ze včerejška. Vynadá si od zhýčkanců. U nohou má položený batoh. Stmívá se. Noc v Paříži. Zívne. Měl by se schovat. Kamkoliv.
„Uhněte se a vypadněte!“ nevrlý hlas. Ethan vzhlédne. Muž s ženou. Závan parfému.
„Promiňte. Hned odejdu.“
„Bastiene!“ ozve se dotčeně hlas té ženy. Je zajímavá. Ne pěkná, ale Francouzky se umí udělat chic. Je starší, ale to ji neubírá na přitažlivosti a ženskosti.
„Beatrice? Chceš ho snad vzít k sobě domu?“ muž vykřikne údivem. Ethan stojí a neví, jak reagovat. Možná by ta žena mu mohla poskytnout útulek. Aspoň na noc. Noc v Paříži, kdy jindy byla vzrušující, ale rozhodně ne v téhle době. Žena se smějícíma očima si ťuká na bradu prstem v rukavičce a hledí střídavě na Ethana a na Bastiena. Oba jsou v drahých oblecích a Ethan si uvědomí, že si sedl na zápraží domu, který není pro chudší vrstvy.
„Jak se jmenujete?“
„Amine Salacrou. Obávám se, že jsem zabloudil a omlouvám se, že jsem skončil tady, ale byl jsem už unavený.“
„Vidíš, je to Amine. Moc krásné jméno. Tak co půjdete k nám do jámy lvové nebo odejdete?“
„Budu vděčný za přespání. Zítra půjdu o dům dál.“ Usměje se.
Beatrice zatleská. „Vidíš a je to vyřešené. A co tady děláte, Amine? Cestujete nebo jste přijel za rodinou, nebo tě tu osud zavál?“ optá se, zatímco muž vztekle otevírá dveře.
„Přijel jsem za sestrou. Je těhotná, jenže na nádraží vládl chaos a pak…“mávne rukou jako, že o tom by nerad mluvil. Muž zatím otevře dveře a odloží si klobouk a kabát. Ethan si uvědomí, že je o hodně mladší, než Beatrice a netváří se moc příjemně nad jeho návštěvou.
„Lisso, odveď tady pana Amina a dej mu něco k jídlu.“ Muž sebou trhne a pak vztekle odejde. Žena pokrčí rameny. „Hlupák!“ zamumlá a obrátí se k Ethanovi. „Víc pro vás udělat nemohu. Nemohu jít proti Bastienovi. Netušila jsem, že je takový…“ Ethan vidí, jak hledá výraz pro svého partnera a pak si jen povzdechne. „Bude lepší, když ráno odejdete. Omlouvám se…“
„Ne prosím. Jestli budete mít potíže, odejdu hned.“
„To v žádném případě.“ Nedaleko stojí starší služebná, kterou Beatrice nazvala Lissou. „Je mi líto, že nemůžete jíst s námi, ale Bastien je,“ znovu smutný povzdech, „žárlivý.“ Ethan vidí, že se jí to moc nezamlouvá, ale zřejmě nemá jiné východisko, než s ním být. Prohlédne si znovu její modré oči, hnědé vlasy, dovedně nalíčenou tvář a perfektně padnoucí kostýmek s kožešinou přes rameno.
„V tom případě děkuji.“ Beatrice přikývne a odejde za Bastienem.
„Tak pojďte. Paní má příliš laskavé srdce.“
„To má. Jsem jí nesmírně vděčný.“
„To byste měl,“ broukne a její zlost se vypaří. Ethan jde za Lissou a nedá mu to, aby nepřemýšlel o tom podivném páru. Manželé, nebo ta žena je jeho milenkou? Kdo ví, jak to je? Ptát se Lissy nebude a stejně by mu nic neřekla.
„Tady přespíte. Vstáváme v šest. Za chvilku vám donesu něco k jídlu.“ Ethan shodí ze zad batoh a rozepne košili.
„Božínku!“ vyjekne Lissa, která tam zůstala. „Co se stalo?“
„Dva vojáci. Bolí to jako čert. Proto jsem se ztratil.“
Lissa se pokřižuje. „Potřebujete na to něco?“
„Ne děkuji. Nebo snad pruhy plátna, abych to zafixoval.“
„Jste doktor,“ prohlásí s jistotou a úctou v hlase. Zavře dveře a Ethan ze sebe shodí košili. Prohlédne se. Jen ty žebra, ale zvládne to. Zakroutí nohou, ale vypadá to, že je už v pořádku. Za chvilku zaklepe někdo na dveře a on otevře. Lissa nese tác s jídlem, odloží ho na stůl a z kapsy vyndá pruhy plátna. Zavrtí nevěřícně hlavou, mlaskne a najednou zaslechne zvonek. Položí obvaz a spěšně odejde. Ethan se vrhne k tácu a sundá ubrousek. Jídlo! Nadšeně v něm zařve hladový rozmlsaný vlk a začne se cpát, když si vzpomene, že by měl jíst v klidu nebo mu bude špatně. Po chvilce sáhne po plátnu a začne si je obvazovat kolem hrudi, jak nejlépe to svede. Uhladí si obvaz a dojí zbytek jídla. Hustá krémová polévka se zeleninou, omaštěné brambory a kousek malého masa. Zeleninový salát. Nejlepší jídlo od odjezdu z Anglie.
Šťastně si sedne na postel a potom ulehne. Tomu se říká ráj na zemi. Zavrtá se do příjemných pokrývek, když si vzpomene na batoh. Otočí se k němu a pozoruje ho. Dívá se na něj a přemýšlí, jestli ho má otevřít nebo ne. Má se podívat, co ten stařec na poslední chvílí odhodil? Povzdechne si, sleze z postele a sedne si k batohu na zem. Odváže šňůrky a vytáhne luxusní kufřík s monogramem JCD, který se málem stal příčinou jeho smrti. Měl by ho nenávidět, ale spíš hoří zvědavosti. Začne ho otáčet kolem dokola a pak zkusí otevřít zámek. Zavřený. Jedině ho vypáčit, jinak ho nedokáže otevřít. Začne po místnosti hledat cokoliv k otevření kufříku. Nakonec najde ve skříní schované nářadí. Uvědomí si, že je to mužský pokoj. Zřejmě tu bydlel nějaký mechanik, zahradník nebo sluha. Kdo ví, ale teď je za to náčiní rád. Vrazí pod zámek krátké páčidlo a zámek vypáčí. Obsah kufříku se rozsype po podlaze.
Ethan s úžasem hledí na váčky, které se rozsypaly, na svazky franků. Vezme jeden do ruky a přejede po nich palcem. Je boháč. Polkne. Je to bohatství. Pak vezme jeden z váčků a rozváže ho. Na dlaň vypadne nádherný náhrdelník. V dlani se mu přelévá jiskřivé světlo. Zavře oči. Ten muž byl nejspíš klenotníkem nebo někým bohatým. Roztáhne náhrdelník s malými jiskřivými červenými a průsvitnými kameny. I on laik, poznává diamanty a rubíny. Pochybuje, že by to bylo sklo. Kvůli sklu nikdo neumírá. Schová náhrdelník do váčku a vytáhne další. Náramek, prsten, skvostné náušnice. Zřejmě souprava. Další váčky, které nechá být. Šedé kameny. Snad neopracované diamanty? Odloží váčky a pak se podívá do kufříku.
Proč ten muž utíkal? Proč chtěl tohle bohatství chránit? Stál mu život za tohle? Vezme do ruky kufřík a odstraní plátno. Vydechne údivem. Na malém obrázku bez rámu je portrét ženy. Dokonala. Starý obraz. Kdo ho kreslil? Další obrázek - krajinka a pod ním další -moře. Je kouzelné a pravdivé, jak ho neznámý umělec zachytil v momentě mezi noci a úsvitem. Odloží jej a pod ním se rozevře další obrázek. Neuměle vytvořený obrázek rodiny, které kreslily dětské prsty. Matka, otec a tohle je asi bratr a pes. Velký dům. Povzdechne si a rychle ho přeloží. Kdo ten muž byl? Její nebo jeho dědeček, otec?
„Dost Ethane!“ zavrčí. „Už jednou ta tvá hloupost ti dovolila udělat blbost. Měl jsi odjet a hned a nechat tam Michaela na pospas osudu. Přežil by to,“ brumlá, ale dobře ví, že ne.
Co, ale teď má udělat s tím bohatstvím? Hledat někoho komu to patří? Ptát se na někoho kdo má iniciály JCD a o kom ví, že po něm šli muži, kteří nepoužívají tlumiče? Kterým je jedno, když je někdo uvidí za dne a udá? Ne. Tuhle blbost tentokrát neudělá.
„Použiji to!“ rozhodne se. Ten muž je mrtvý a on potřebuje peníze. Sroluje obrázky a váčky zaváže do jednoho kusu hadru. Peníze vymění za německé peníze, anebo pokud to půjde, bude platit francouzskými. Část peněz schová u sebe, část do batohu a část uloží k šperkům. Bude to lepší. Má jich dost a může připlatit a tvrdit, že nemá marky. Obsah kufříku položí dolu do batohu, na ně položí oblečení do Sylviny a Jeana a zašoupne pod postel. Oblečený ulehne do postele a zírá na strop. Před očima má poslední hodiny a jiskřivé zákmity drahých šperků. Zavře oči a pokusí se usnout, když se mu zdá, že slyší křik a pak pláč. Pohne se a potom si lehne nazpět. Není to jeho věc, a když nastane ticho, usne.
Ráno ho vzbudí zaklepání a on se rychle obuje.
„Raději jděte!“ Nevyspalá Lissa stojí v bílé noční košili, šedým svetru a v ruce drží balíček. Podává mu ho a odvádí pryč. „Tohle si vezměte. Kdyby něco, řeknu, že se to musí zašít a on si později na něj stejně nevzpomene.“ Ethan rozpačitě přijme nový kabát a pak vděčně kývne.
„Děkuji moc a poděkujte paní.“ Lissa se prchavě usměje.
„Lisso!“ zaslechnou oba a Lissa tiše zavře dveře.
„Ano, pane Bastiene!“ ještě zaslechne Ethan. S kabátem a balíčkem v náruči vyrazí vpřed. Neohlédne se za sebe a na dům, který mu poskytl přístřešek a tolik potřebný odpočinek i další záhadu v podobě kufříku, kterého se zbaví v hromadě odpadu. V další uličce - už jich začíná mít plné zuby, si k batohu připevní kabát a navrch položí balíček s jídlem od Lissy.
Nakonec se na velké rušné ulici zorientuje a vyrazí směr nádraží. Prochází ulicemi, kde je víc vojáků než den předtím. A možná se mu to zdá. Atmosféra nejistoty zhoustla za tu chvilku, co nebyl s lidmi. Sáhne si na žebra. Možná, že zná důvod. Němci rozhodně nebudou benevolentními pány a potom, co jim vítězné mocnosti naordinovali za prohru po první světové válce, tak to oplatí Francouzům teď. Sankce budou vysoké a Francouzi budou platit své dobytí.
Vzpomene si na otce, který se rád míchal do politiky a rád doma hostil význačné politiky a lidi, kteří tomu rozuměli. Naneštěstí pro něho, nebo teď štěstí, musel sedat s nimi a zívat nudou. Snažil se předstírat zájem o problematiku světa, ale otce nepodvedl. Ten starý lišák dobře věděl, že se nudí a stejně ho pokaždé dostal k nim a musel poslouchat, co ti lidé žvaní. Někdy se mu zdálo, že spíš porozumí skotskému nářečí než jim. Teď je za ty rozhovory vděčný.
Pomalu se blíží k nádraží a všimne si hluku. Vlaky nejezdí? To nechce. Nechce jít pěšky někam do neznáma. Přistoupí k jedné rozčilené skupince. Ti ihned a podezřívavě si ho prohlíží.
„Co se děje?“ otáže se. „Nejezdí vlaky?“
„Kéž by. Musíme mít propustku, abychom se někam dostali a ti, co to mají na starost tak škoda mluvit. Nechtějí je vydávat. A dnes ráno přijeli vojáci a odvedli někam pár mužů.“
„Nechápeme, co se děje. Chci jet za matkou do Dieppe,“ vmísí se do rozhovoru mladý muž, zřejmě student, podle batohu a mládí. Ethan pohlédne k velké frontě, která se mačká před výdejnou. Zná jen jeden způsob a to úplatek. Peníze.
„Ale někteří dostanou razítko,“ když si všimne, že po odbavení u okénka odcházejí si koupit lístek.
„Šmelináři!“ zahučí neochotně student, krvavě rudý vzteky. Jak jsem si myslel. Vždy to funguje podobně. Když něco je vzácné, tak se použije peníze. Otec se nad tím vždy rozčiloval. Zajímalo by ho, jestli by mu to teď schválil. Vezme doklady a vloží do nich dost vysokou sumu. Jestli se to nepovede, bude zřejmě výdej propustky jeho poslední minutou života nebo spíš hodinou, když se postaví do fronty, která nemá zrovna tendenci nijak postupovat vpřed.
Stojí, nenápadně se rozhlíží a z ničeho nic zjistí, že nemá potuchy kam jet a co má tomu vydávajícímu říct. Rozhodně už žádné velké město. Jih tam ho nepustí, ani kdyby nabízel zlatou sochu od Leonarda. Takže kam?
„Pal!“ vyhrkne ze sebe u okénka. Netečný pohled na bankovky. Vracím se. Jsem blázen.
„Důvod?“ lehce znuděný hlas. Peníze okamžitě zmizely v šuplíku. Ethan zaregistroval kousek světlého záblesku. Kov? Zlato?
„Žně!“ snaží se vypadat jako vesnický buran. Asi se mu to moc nepovedlo, myslí si. „Byl jsem tu na studiích a otec poblíž vlastní statek. Jedu vypomoci. Jako každý rok!“ pokrčí rameny jaká je to otrava. Buch, nějaké čmáranice a hotovo. Oddechne si a s úlevou popadne batoh.
„Šmelinář!“ zaslechne hlas toho studenta. Jenže jemu je to jedno. Klidně ať si ho nazývají zlodějem, šmelinářem Hlavně, že odjede. U okénka si řekne o jízdenku směrem Gaskoňsko.
„Tak doklady a Pal? Vy jedete na sever?“ Ethan se nevěřícně zašklebí. A sakra tak to se tedy důkladně přepočítal. Bude muset opravdu nazpět. Proč neřekl Reims? K perónu směrem na sever kleje jako pouliční zametač. Má pocit, že celý útěk z Dunkerque byl zbytečný. Kdyby tam zůstal, bylo by všechno v pořádku a on nemusel teď sedět na batohu, žvýkat chleba od Lissy a čekat, kdy přijede nějaký vlak. Od souseda se dozvěděl, že čeká už na něj dva dny. A zatím vlaky přivážejí německé jednotky a techniku, která má přednost. Do Paříže přijíždějí plné vlaky, na sever odjíždějí poloprázdné. Všechno směřuje na jih za frontou a lidmi, kteří utekli ze severu snažíce se prodrat na volný jih.
„Jmenuji se Marcel a snažím se dostat k strýčkovi.“
„A co rodina?“ optá se po chvilce.
„Nemám. Jedině sestru a ta je na jihu Francie. Doufám, že se bude mít dobře a já jsem se rozhodl vypadnout z tohoto hnusného města.“
„Nechápu.“
Marcel ho sjede pohledem.„Jste natvrdlý nebo co?“ nenápadně ukáže na další příjezd vlaků. Oba se odklidí trochu dál.
„Ne to ne. Jen… vlastně nevím co. Jsem už dlouho na cestě a chtěl bych se už konečně vyspat. Pobíhám z jednoho konce Francie na druhý a pořádně nevím, co se děje. Tedy kromě toho, že nás Němci dobyli.“
„To já taky nevím. Neví to nikdo a pochybují, že to vědět budeme.“ Po další noci strávené s Marcelem na nádraží, ráno vyjíždějí ven z Paříže. Unavení a znechucení, že už ani nemají dost sil se bát a uvažovat o tom, co bude dál. V hlavě mají jen jednu myšlenku - Odjet. Ethan v kodrcavém vlaku uvažuje, že přece jenom pojede na sever a pokusí se dostat k nějakému menšímu přístavu a pokusit se utéct, i kdyby měl tu loďku ukrást a celou cestu do Anglie jí řídit sám.
V Amiens ho opustil Marcel. Neptal se, kam chce jít a co chce dělat. Možná do nějaké továrny nebo podobně. Oba celou cestu především mlčeli a vyprávěli, jaké to bylo před válkou a kde všude byli. Marcel kupodivu dost cestoval a byl i v Anglii. Vyprávěl ságy o strašném jídle, a jak se těšil nazpět do Francie. Ethan byl tím dost pobaven a zároveň rád, že v něm nepoznal Angličana.
Teď sedí na nádraží a čeká na další vlak na sever. Červen se pomalu chýlí ke konci a vedra jsou neúprosné. Lidi už začínají tušit, co je čeká a nejsou z toho šťastni. Nádražím se vznáší strach s bezmoci, co bude dál. Únava je vidět v každém rysu cestujících. Zaslechne o výdeji potravinových lístků. Němci se opravdu mstí.
Trpělivě čeká na další vlak. Je pozoruhodné, že se doprava ještě drží, i když je převážně využívána k dopravě vojenské techniky. Možná mu ne nadarmo říkali Klikař Ethan, když vidí, jak kolem něho procházejí vojenské patroly a jeho míjejí. Občas někoho zkontrolují. Kdyby zjistili obsah batohu… Je mu špatně. Začíná si uvědomovat svojí nebetyčnou hloupost. Jenže zbavit se obsahu kufříku tady, to je snad ještě větší blbost. Raději předstírat, že se nic neděje a v první příležitosti to kamkoliv zašít nebo zakopat. Zrovna přemýšlí o tom, co udělat s tím nemalým bohatstvím, když zaslechne Abbevile. Jeho vlak. Zvedne se a jde k vlaku. V krku velký chuchvalec, když pozoruje německého vojáka, který pečlivě prohlíží nejen doklady, ale i zavazadla. Tuhne. Jenže teď utíkat, to si může podepsat rovnou střelbu u zdi. Zatěká očima po únikové cestě. Strach v něm roste a panika ještě víc. Začíná si uvědomovat, že z tohohle se nedostane živý ani náhodou. Měl se těch šutrů zbavit už dřív. Takhle by v pohodě prošel tou mizernou kontrolou. Nervózně se uchichtne, až se po něm otočí lidi.
Kdyby tušili nebezpečí, které pro ně představují.
„Otevřete batoh!“ Papíry prošly hladce. Jak tohle dopadne, ví bůh, pomyslí si nervózně a podává batoh, který mu zčistajasna vytrhne z ruky a už chce obrátit vzhůru nohama.
„Halt!“ A všichni i ten voják s batohem se otočí za tím výkřikem. Kolem nich proběhne nějaký mladík. Ten voják, co má batoh v rukou, pustí ho na zem a udělá krok dopředu. Najednou jsou cestující za ním a krčí se.
Muž v německé uniformě vytáhne pistoli, namíří a v klidu vystřelí. Spokojeně pozoruje, jak postava klopýtne, udělá ještě jeden krok a hroutí se na šedý perón.
„Další!“ zavrčí znechuceně a zbraň zasune do koženého pouzdra. Ethan popadne batoh do ruky a doslova vletí do vagónu. Roztřeseně se usadí k uličce a pevně svírá batoh. Snaží se klidně oddechovat, ale to co viděl, mu nedovoluje se uklidnit stejně, jako ostatním pasažérům. Všichni pochmurně mlčí a bojí se podívat tomu druhému do očí. Nikdo se nedívá na perón, na kterém leží mladík.
Všichni jsou rádi, když se vlak rozjede, minou budovy a domy, malé domky se zahradami, až i ty zmizí a kolem nich je už jenom zelená krajina přerušovaná poli se zlátnoucím obilím. Přesto všichni mlčí, jak je ovládla, tísnivá atmosféra. Každý si všímá jen toho svého. Ethan si říká, že po tomhle jede naposled vlakem. Má toho dost. Potřebuje chvilku si odpočinout, rozmyslet a ne být pořád na útěku a bát se. Potřebuji spát a najíst se. Ne nutně v tomto pořadí, ale chce mít klid. Bože, proč ho kdy napadlo se přihlásit k armádě? Podpírá si bradu a přemýšlí o tom, že ty roztroušené vesničky s domy vzdálené od sebe snad kilometry vypadají kouzelně a nedotčeně.
Vystoupí v Abbevile a ani nemá šanci cokoliv říct a je nahnán do dalšího vlaku. Sakra já snad dojedu na místo určení, vyčerpaně si pomyslí. Do té pitomé vesnice Pal nebo, jak se vlastně jmenuje, myslí si mrzutě. Zřejmě jsou tady laxnější, protože prohlídka se nekoná. Nakonec vystoupí na stanici, odkud přijel. Sedne si na stejnou lavičku a přemýšlí, co tu chce dělat. Opět u Dunkerque. Možná by mohl navštívit své adoptivní rodiče. Raději ne. Bitva je ještě příliš v podvědomí obyvatel města.
Sedí na lavičce, přemýšlí o tom laskavém průvodčím, který tu už není a místo něho je Němec. Nemůže tu sedět do nekonečna. Zvedne se a bez cíle kráčí vpřed. Jenže kam jít? K moři? Vyrazí po cestě na jih. V klidu jde. K večeru vytáhne poslední jídlo, které má. rozhlíží se po čarovné krajině. Je tu krásně. Hluboké lesy střídající se s poli, na kterých zlátne pšenici a dalšími plodinami. Luka s pasoucími se zvířaty. Začne se usmívat a uvědomí si, jak byl po celou dobu od útěku z Dunekerque stažený strachy a teď to napětí začíná pomalu povolovat. Vykračuje si a uvědomí si, že se blíží ke třem domům.
Odněkud zaštěká pes a on se začne usmívat ještě víc. Přiblíží se k prvnímu domu. Statek a pěkně velký. Dům, stáj, stodola. Ten druhý jako by na návsi se stromem a kolem dřeva lavičky, bude hospoda a další taky statek a vzadu menší. Dost domu od sebe vzdálených a mezi nimi pole a louka táhnoucí se až k tmavému lesu. Uvědomí si, že stojí na návsi a připitoměle se usmívá. Hospoda. Poctivá hospoda, v které dostane jídlo a skleničku místního vína nebo dovezeného, je to jedno. Udělá krok, když o něco klopýtne, do uší se mu zaryje štěkot a něco mu drží nohavici. Upadne, před očima mu zatančí světýlka.
Nakonec mně dostane obyčejná vesnice, pomysli si, ležíc napůl na schodech a napůl na zemi.
„Pomoc!“ zakřičí, ale má pocit, že jeho hlas je na umření.
„Pane, já nerada, já nerada!“ zaslechne a otočí hlavu. Malá holčička jim klepe a zároveň odtrhává od něho malé štěně. Omyl, dostalo mně štěně, pomyslí si s humorem. „Nezlobte se prosím vás. Puppi nerad. On… on je štěně!“ vyhrkne celé šťastné, že našlo něco na obhajobu svého psa. Ethan sklouzne pohledem k psovi, z kterého bude jednou obluda, pokud se toho dožije a dřív než ji někdo zastřelí.
„Pane, není vám nic?“ zaslechne melodický hlas a zvedne hlavu. Nad ním stojí žena asi okolo třiceti let. Příjemný pravidelný obličej, tmavohnědé vlasy a laskavé hnědé oči. „Nicole, co jsi zas provedla?“
„To ne. Jen jsem zakopl o schod.“ Žena se podezřívavě podívá na Puppiho, který nevinně olizuje ruku Nicole a na ní. Povzdechne si.
„A kalhoty jste si roztrhl jako sám?“ otáže se přísně. Ethan se proti své vůli zardí a pokusí se vstát. Klesne zpět.
„Madam, asi mám zlomenou nohu. Mohu požádat, nebo jestli mohu se někde…“
„Opřete se o mě. Co koukáte? Celý život dělám na polích.“ Popadne ho a Ethan je spíš vlečen než veden k tomu velkému statku. „Jste tady kvůli koupi mého hospodářství?“ Ethan nechápe.
„Ne, nejsem.“ Žena ho usadí v kuchyni a podloží mu nohu. Vytáhne nůžky a rozstřihne šikovně nohavici.
„Čistá zlomenina!“ pronese pochmurně i radostně Ethan. To, že to není komplikované a za druhé, že zas někde bude muset trčet. „Budu potřebovat to nějak zafixovat.“
„Doběhnu pro doktora, mami, ano,“ pronese důležitě Nicole. Vedle ní sedí jako nejhodnější pejsek na světě Puppi.
„Tak doběhni!“ Nicole se otočí a Ethan jen zahlédne, jak za ní vlají dva copy a květovaná sukénka. Žena se otočí k Ethanovi. Když vidí jeho nesouhlasný pohled, dodá. „Půjde zkratkou a doktor ji sveze na koni. Miluje koně, víte. Nic se jí nestane. Nebojte se.“
„Aha. Bolí to.“ Rozhlédne se, kde skončil jeho batoh. „Nevíte, kde je batoh? Měl jsem ho…“
„Hned ho donesu.“ Vyjde ven a Ethan se rozhlédne po kuchyni. Sporák, solidní stůl s kostkovaným ubrusem a vázou kopretin. Pořádné dřevěné židle. Na stěnách bylinky na vaření a dveře do komory. Na oknech krajkové záclony s květinami. Všechno uklizené a čisťounké. Pohlédne ke dveřím. Pochybuje, že ho najde.
„Tak tady je.“ Položí ho vedle židle, na které Ethan sedí a vykoukne z okna. „Už by tady měli být. Ještě jednou se za Puppiho omlouvám. Máme ho krátce a ještě jsme ho nenaučili, co smí a co ne a Nicole… Opravdu nejste tu proto, abyste koupil statek?“
„Ne je mi líto a proč ho chcete prodat?“
„Manžel zemřel a jsem na to tu sama. Na tak velký statek až moc sama a v dnešní době je to ještě horší.“ Odevzdaně pokrčí rameny. „Slyšeli jsme, co se děje v rádiu. A blíží se žně. Většinou už jsem měla jednoho až tři pomocníky a letos nic. Nevím, jak to zvládneme,“ pochmurně pronáší a mračí se. Ethan moc neposlouchá a jen přemýšlí, jak ho to v té noze škube a pálí. Nic příjemného. Klapot kopyt a za chvilku se ve dveřích objeví rozjásaný obličej Nicole a udýchaný Puppi s jazykem někde na zemi. Okamžitě se vrhne k misce s vodou a začne ji hlemtat. Spokojeně se rozvalí na rozedraném koberci neurčitých barev a začne si brousit zuby na pořádné kosti.
„Danielle, co se stalo? Z Nicole jsem dostal něco o nějakém pánovi, o Puppim, že zase zlobil, a že mám přijít k nějaké noze. Tak mě napadlo, že by to mohla být zlámaná kost. Mladý muži a kdo jste vy?“ V kuchyni s černou brašnou v ruce stojí starší doktor, kulaťoučké postavy s dobromyslným, ale ostražitým výrazem v očích. Prošedivělé vlasy sestřiženy na krátko a pod nosem malý knírek a bradku.
„Promiňte, jmenuji se Amine Salacrou a hledám nějakou práci. Jenže s tímhle,“ poklepe si na nohu, „sotva něco teď najdu.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
