» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."

Luigi Pirandello

počet přístupů: 2141316

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Společenstvo Elementálů:Poslední tažení 44-45 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Společenstvo Elementálů 4

MC_Kejml	publikováno: 17.05.2009, 13:19

Poslední přípravy na finální střet dobra a zla vrcholí...


	XXXXIV Po návštěvě na Lužinách jsem se vrátil na Nový Smíchov, abych domluvil plán útoku na Pražský Hrad. Jakmile jsem prošel vchodem do hlavní haly, zahlédl jsem nedaleko Marka, jak něco rozkazuje asi padesátce svých svěřenců. Otočil se a kývl na mě. „Kdes byl, kámo?“ Zeptal se a odvrátil se od davu. „Sem si byl eště něco vyřídit na Lužinách,“ na to já. „Tys byl na...,“ podivil se Marek. „Ty vole, kámo, nezabij se nám. Víš, kam teď dem.“ Přikývl jsem. „Nevíš, kde jsou ostatní?“ „No hele, dávaj dohromady svoje studenty a domlouvaj taktiku, asi i ňáký proslovy, nevim, kámo, jak to maj. Sou tu různě rozházení.“ „A Mr. Kdosi?“ „To fakt nevim, asi bude zas zašitej v garážích.“ „Tak jo.“ Rozhlédl jsem se po Markových svěřencích a plácl ho po rameni. „Dej na ně bacha.“ „Jo, jasně, kámo,“ odpověděl a otočil se zpátky ke svým lidem. Vsadil bych se, že potom nahodil nějaký svůj falešný úsměv. Když jsem tak bloumal uličkou mezi prodejnami nábytku a kosmetiky, zahlédl jsem před sebou procházejcího se Jirku s Alešem, jak se o něčem baví. Byla pravá chvíle na to si s nimi vyřídit jednu věc. „Hej, vy,“ křikl jsem na ně radostně. Otočili se. „Dobrá práce s tou vývěskou,“ uchechtl jsem se. „Teď je tam místo Exáče.“ Dva parťáci se zasekli uprostřed pohybu a podívali se na mě. Poté tak nějak neutrálně pokrčili rameny, Jirka se usmál, Aleš zafrkal a beze slova si to kluci šli chodbou dál. Mám je rád. Netrvalo dlouho a dostal jsem se do garáží. Sešel jsem po vydřené asfaltové stráni z prvního patra hypermarketu ke dveřím na parkoviště a zanedlouho mezi auty spatřil Mr. Kdosi, jak se o něčem baví s Pepou. Vydal jsem se k nim. „Zdar,“ pozdravil jsem je. „Tak co, co řešíte?“ „No, bavili jsme se o zítřejším boji,“ prohlásil Pepa. „Když vezmeme v potaz cesty na hrad, můžeme mít dobrou šanci.“ „Oukej,“ přikývl jsem. „Musíme se držet... Řek bych, že už bysme měli nějak zklidnit elementalisty a poslat je odpočinout, protože to zejtra bude určitě mela,“ dodal jsem smutně. „Tak dobře,“ na to Pepa. „Chceš, abych se o to postaral, nebo to uděláš sám?“ „No – to bych ti byl moc vděčnej,“ usmál jsem se na parťáka. „Fajn. Kdybys mě hledal, budu jako vždy na vysílačce.“ „Jo,“ povzdychl jsem si. „Tak teda zatím a dík.“ Pepa beze slova pokýval hlavou a odebral se pryč z garáží. „Věděl jsem, že ještě přijdeš,“ řekl Mr. Kdosi k mému údivu neútočným tónem, který bych této větě jen tak nepřisuzoval, „co se stalo?“ „Ále,“ pohodil jsem rukou. „Jsem byl u Exilu, a taky na místě, kde jsem si jako že říkal s Markétou, že se sejdem, kdybysme umřeli... A celý mě to prostě ňák vzalo. Je to dlouho, a tak.“ „Tři roky,“ na to Mr. Kdosi, „že ano?“ „Možná eště dýl, jestli myslíte Exil. A s Markétou, to bylo za dob Terora.“ „Terora. Od té doby jsi se ale velice změnil,“ prohlásil tvůrce party. „Už nepotřebuješ nikoho, kdo by tě musel podporovat v tom, co děláš – řekl bych, že jsi skutečně dospěl.“ „Jenže k čemu to je,“ sedl jsem si na kapotu blízkého vozu. „Člověka to celý předělá. Jako jo, normální život žije, ale tyhle těžký věci, co tu jsou, z něj udělají svini bez srdce. Nezajímá se, jen si jde za cílem. To je profesní deformace.“ „Nevěřím tomu, že bys ses až tak změnil,“ reagoval Mr. Kdosi tónem skoro až posměšně skeptickým, „jednoho dne budeš znovu v pořádku. Lidský život je spirála, ne kruh, a opět přijde něco, co ti vrátí tvojí vitalitu, se kterou jsi prožil nejlepší časy Společenstva.“ „To by bylo skvělý... Jenže nevím, co by mělo přijít. Nechci ztratit svoje parťáky a ještě sám něco přitom podělat.“ „Možná, že to nebude třeba,“ na to Mr. Kdosi. „Řekl bych, že budeš vědět, až to přijde.“ Bavili jsme se tady, jako bych měl žít navždy a ani jsem nevěděl, jestli zítřek nebude můj poslední den. Poslední den nás všech. „Co je Hyperion?“ zamračil jsem se. „Hyperion,“ pokýval hlavou Mr. Kdosi, „je největší úspěch a zároveň největší neúspěch lidstva, jak už jsem řekl dřív...“ „Vyprávějte mi o něm,“ pobídl jsem tvůrce. „Chci vědět, co je zač.“ „Pokud máš zájem, rád ti sdělím vše, co vím.“ Přikývl jsem. „Tvrdil jsem, že Hyperion byl jednou člověk – to je pravda. Člověk, do kterého byly implantovány geny elementalisty. Nemohl se vrátit, tak jeho duše odcestovala mimo náš svět – do dimenze, kde existují elementy a magie. Ta magie, kterou vládne Společenstvo, ta, která změnila nejen Prahu k nepoznání. Nevíme, jak dlouho se vyvíjel. Je pravda, že se jeho moc vrátila rok po incidentu s Firaerosem, ale jeho skutečná přeměna se jen těžko počítá v čase, který známe my. Výsledkem této změny byla velká síla, která mu byla dána. Síla větší, než kterou by kdy mohlo lidstvo dosáhnout – a nedlouho poté zahájil svoji invazi, kterou jsme všichni pocítili. Jeho klony a on se chovají podle jediné mysli, podobně jako včely, nebo mravenci. To proto jsou v bojích schopni synchronizovaných formací a pohybů.“ „Tak moment,“ zamračil jsem se. „Říkáte mi, že Hyperion vlastně vznikl Velkou Ohradou, že jo?“ „To je pravda.“ „Jak teda moh dát Terorovi svoje síly a vytvořit první nepřátele Společenstva?“ Mr. Kdosi se sklonil a založil ruce. „To nevím.“ „Cože?“ „Skutečně nevím, jak se to mohlo stát. David Roter nalezl meč, ale jak ten se mu dostal do rukou, je pro mě tajemstvím.“ „Odkdy vlastně existujete? Vždyť jste to musel nějak zaregistrovat, nebo...“ „Na Zemi jsem sice byl určitou dobu, ale úkolem stvořit Společenstvo jsem byl pověřen ten samý den, co Teror nabral své síly.“ „No tak jasně, ale viděl ste to, nebo ste to ňák pocítil, jako třeba... V Hvězdnejch válkách, když se něco dělo se sílou.“ „Moc elementů mi byla dána, jak už jsem řekl, nedlouho po Terorově vzestupu.“ „Oooukeej,“ prohlásil jsem skepticky, jak už jsem byl zamotaný. Jak by Mr. Kdosi... „No ale teda,“ vrátil jsem se k tématu, „když měl Hyperion takovou velkou sílu, proč nás rovnou všechny nesmet?“ „Vzpomeň si na všechna dobrodružství, která jsi se Společenstvem zažil. V každém z nich měla Hyperionova moc jeden společný jmenovatel: čas. Teror sílu tehdy meče rozpínal z Pražského Hradu, ale potřeboval určitou dobu, aby eventuálně dosáhl toho, co vidíme dnes. Během tréninku elementalistů moc Hyperionu z meče vyprchala opět za nějaký čas – no a co se Firaerose týče, jeho lidští následovníci opět potřebovali tuto cennou komoditu, aby nechtěně vytvořili klony, proti kterým dnes bojujeme. Nikdy Hyperion nezaútočil naráz. A i tentokrát tomu tak bylo.“ „No jo,“ přikývl jsem. „Když ale všechna jeho moc ještě nepřišla, jak by se dal porazit? Určitě to nějak tím pádem jde!“ „Tak. Ty se ptáš, co musí být vykonáno – je to neštastné, ale také nevyhnutelné. Kdyby Hyperion chtěl, jistě by se našla cesta, jak s ostatními vycházet. Ale on není bytost z našeho světa. Jak ho porazit... Všichni vidíme, že samotný způsob je nejistý. Realita začíná mizet, a pokud mu bude dán dostatek času, jeho moc přesáhne Pražský Hrad, na kterém sídlí. Sám jsi viděl jeho vliv. A až naši Zemi zaplaví jeho klony, za chvíli nebude existovat nic než on.“ „No a vy víte, jak bysme ho mohli ňák... Zničit?“ „Řekl jsem, že to je nejisté. Možná se nedá porazit, protože už může být nesmrtelný. Možná také celou dobu byl. Sám víš, že i přes několik let tu jeho moc zůstala. Je nemožné ho porazit něčím z tohoto světa – ale třeba ze světa jiného...“ „Elementem. Živlem.“ „Přesně tak,“ souhlasil Mr. Kdosi. „To je řešení.“ „Proč vlastně, když nás vedete, a tak všechno, pro nás zůstáváte takovým hrozným tajemstvím? Ani nevím, odkud jste a proč zrovna my, Společenstvo...“ „Vše je dozvíš včas,“ na to tvůrce. „Jednou...“ Uchechtl jsem se. „Teď bys měl jít. Sám jsi řekl, že budete potřebovat odpočinek – a i já se musím na zítřejší střet připravit. Jdi, protože času moc nemáme.“ Přikývl jsem a obrátil se na patě směrem k východu. „Ale Hyperion jo...“ Než jsem se odebral na kutě, bylo třeba vyřídit ještě jednu věc. Po nefunkčních eskalátorech jsem vyšel do druhého patra, tam, kde se odehrála bitva mezi Hyperionem a Mr. Kdosi. Zatočil jsem doprava, ke kinosálům, protože právě tam bych čekal, že dotyčný bude. Stála tam nekuřácká místnost – a doufal jsem, že dotyčného znám natolik, abych mohl říct, že si svůj menší, ale existující respekt pro ostatní zachoval. Respekt pro ostatní, nikoli pro autority. Vždyť svého otce dodneška nazýval tatínkem. No a nebo taky mohl být venku. Ne. Na druhé straně kruhového ochozu, směřujícího k promítacím sálům, jsem zahlédl na gauči ležícího Jakuba. Už když mě spatřil, jak jsem si to tam štrádoval průchodem od občerstvení, podivně se na odpočívadle zavrtěl. Od té doby, co před ním Mr. Kdosi řekl, proč a jak Hyperion přišel už počtvrté na náš svět, jsme se moc nebavili – ani spolu nikde nebojovali proti nepříteli. Věděli jsme, že ani jeden z nás není uražený, ale když se to provalilo, neměli jsme si co říct. Ne proto, že by tomu tak skutečně bylo, ale idiotská atmosféra to tak zkrátka zařídila. „Hej,“ řekl jsem, „co je?“ „Ne, nic, přemejšlim,“ na to Kuba. „Nad?“ „Nevim, tak obecně, že zejtra jdem tam, a tak.“ Konverzace o obyčejných věcech se opravdu táhla pěkně pitomě, tak jsem se rozhodl přistoupit rovnou k věci. „To... Chtěl jsem ti poděkovat za to, žes ses podílel na tý vývěsce toho bistra. Pokuds to teda byl ty, že jo, jestli na mě někdo neudělal nějaký šmelo–“ „Jo, tohle. To napadlo Jirku, že prej jsme se tam mohli podepsat.“ Jirku! „Jasně, no. Jenom, že to je super.“ „Tys to rozbaloval, nebo co?“ zvedl svůj pohled Kuba. „Nebo jaks na to přišel? Jirka ti to prej chtěl zejtra dát.“ „No, jsem byl eště na Hůrce, to tam skouknout, a vzal sem to sebou. Sem to tam nechal na památku,“ uchechtl jsem se. „A? A dobrý?“ „Jo, asi jo,“ pokrčil jsem rameny. „Ale, hej, to... eště k těm Hyperionům. Nevim, co se zejtra v tý bitce stane, jestli to všichni přežijem, a tak.“ Připadal jsem si jako pitomec, ale přesně takhle už jsem se tu jednou cítil. „A že to... Řek bych, že Mr. Kdosi mi to o tom jejich vzniku řek pěkně pravdivě – takže to, žes potřeboval prachy, nebo že tě někdo z vyšších kruhů vydíral, že kdybys tam nešel, že by se něco stalo, a tak...,“ zvedl jsem ruku, jako bych v ní měl půllitr, „tak se prostě nezlobím. Já bych to udělal taky, kdyby se mi to stalo. Zkrátka... Jestlis mě někdy nasral, byl bych rád, abys věděl, že do finále jdem čistý a že sem ti to odpustil.“ Tohle bylo těžké říct. Ne kvůli významu, ale kvůli zvláštní sentimentalitě, která z toho čišela. „Jo... Okej,“ zamyslel se Jakub. Vsadil bych se, že tohle nečekal. Už jsem se měl k odchodu, když jsem si vzpomněl na jednu věc, která se vlastně stala tak dávno... „Hej. Víš jak nás, když jsme šli proti Terorovi, poprvý potkal Lukáš a měl takovej ten svůj pokec o tom, jak jsme byli špatný?“ „No asi jo, co s tím?“ „Ptal se na něco ve smyslu, jestli mě někdo ze Společenstva zklamal, a já chtěl říct tebe. Ty vole,“ zakroutil jsem hlavou. „Dneska už bych to fakt neřek.“ Jakmile jsem si to uvědomil, ztuhly mi svaly. Kuba zůstal beze slova. Nevím, jestli neměl co říct, nebo to nedokázal. Nebo jestli se zase propadl do drogového deliria. XXXXV Před Novým Smíchovem jsme se sešli v jednu hodinu. Nebyla ani zima, ani vedro – počasí bylo neutrální a nepředvídatelné, stejně jako to, jak měl skončit dnešní den. Stál jsem před všemi těmi elementalisty, kteří mě následovali a nasazovali své životy za Prahu. Skupina okolo šedesáti lidí, ať už vytrénovaných z původní akademie v Brdičkově škole nebo hrubě naučených z ulice, čekala na to, co jim řeknu. Na dav jsem hleděl z vyvýšeného ochozu pod hypermarketem. Opíral jsem se přitom o brlení a přemýšlel, co udělat a nic nezkazit. Nadechl jsem se. „Vážení elementalisti... Možná něco víte z těch řečí, co se nesly okolo, možná vám něco řekli ostatní členi Společenstva, možná vám to už došlo, když sme bojovali po pražskejch sídlištích. Hyperion a jeho klony se stáhli na Pražskej Hrad, na místo, kde Společenstvo zasahovalo poprvý. To, že se zabarikáduje zrovna tam, si taky nevybral náhodou. Je to proto, že zrovna z centra Prahy, z centra Evropy, se jeho moc dokáže rozšířit i na zbytek planety – a že když se nám ho nepodaří zastavit, udělá celýmu světu to, co proved v Praze: vypustí klony, a už na ně nebudeme stačit. Nevím, jak vy, ale já proti němu jdu. Chtěl bych zase vidět Prahu tak, jak vždycky byla, a ne se jednoho dne probudit a mít okolo sebe zabijácký černý démony. I když moje osobní role může bejt v týhle bitvě malá, nebudu sedět, když moji ostatní kámoši bojujou. No– Chtěl bych vás tam mít. Spoustu z vás si pamatuju už z akademie elementalistů, kde jsem viděl, že jste skutečně dobří. Už jen tím, že jste tam zůstali, jste dokázali, že jste lepší než ostatní – nebyla tam žádná komunikace, žádná rodina – vaše máma i táta bylo Společenstvo,“ uchechtl jsem se. „Situace se změnila. My všichni tu teď stojíme proti tý samý hrozbě – a máme možnost zachránit svět, jak už to tak bejvalo v těch různejch filmech... A jestli to je naše poslední bitva, budu rád, když tam budu s lidma, který jsem vytrénoval a znal. Rozumím tomu, že se vám do toho nechce, vždyť vaše sídliště jsme vyčistili a každý z nás by klidně moh jít domů. Naši rodiče a příbuzní zmizeli kvůli Hyperionovi, ale mohli bysme jít domů. Hyperion je zalezlý jen na hradě, nebude vás otravovat, takže můžem jít domů. No a já se ptám, kdo chce jít domů?“ V zadní části Nového Smíchova, poblíž polorozbořených garáží, meditovala na zemi skupina bíle oděných elementalistů. Před nimi stál vzpřímený Pepa a sledoval své svěřence, jak sbírají síly do boje, který je čekal. Přemýšlel, čemu se vlastně Společenstvo v téhle velké bitvě postaví. Jestli se setkají pouze s Hyperionem a jeho klony, nebo zda proti nim bude vytaženo ještě něco horšího. Něco, co definuje jen jediná věc – lidský strach. Chyba. Pro jeho lidi neexistoval strach. Byli to svatí bojovníci, elementalisté dobra, reprezentanti světla. Pokud byla nějaká ikona, která by zastupovala bojovníka z akademie, byli to právě oni. Lidské vzory pro celou armádu, nejelitněji vycvičená skupina. Nikoli cukrem a bičem, ale zkušenostmi, podmínkami, a trenérem. Nebylo tu nic, čemu by se v čele se svým instruktorem nedokázali postavit – ani jistá smrt. Na tomto místě byla slova zbytečná. Každý elementalista v Pepově skupině věděl, že toto jednou přijde. Armageddon. Ragnarok. Konečný střet dobra a zla. Pepa zvedl hlavu. „Pojďme, elementalisté. Čeká nás boj.“ „Tak hele, frajeři, byli jste tu se mnou celý tyhle roky. Poprvý sem se s váma setkal v akademii. Z někoho se za tu dobu stal borec,“ plácl Jirka po rameni obrovského mladíka v černém brnění, které si přivlastnil z blízkého obchodu, „někdo je pořád stejnej slaboch – ale to tak prostě bejvá. O co jde – vydrželi ste tu se mnou. Víte všecko. Hyperion čeká na hradě, my dem proti němu. Nemáme zrovna element, se kterým bysme mu mohli dát na prdel,“ uchechtl se trenér, procházející se v hlavní hale před temnými elementalisty, srovnaných do jedné dlouhé řady, „ale máme jedno. A to odvahu proti němu jít, ne jako ostatní, kterejm musej jejich borci říkat, jak to strašně vyhrajou, aby se vůbec hnuli. Máme dobrý zbraně,“ Jirka vytasil Hyperion a pokýval hlavou. „A to se Hyperovi líbit kurva nebude. Viděli ste, co Aleš udělal s prvním klonem, kterej potkal? Prostě ho smet kosou, rozsek ho na dva kusy a to bylo všechno.“ Jirka vylezl na blízký stánek cestovní kanceláře, odkud kdysi hovořil i Kamil. „Za chvíli asi budou chtít, abysme vyrazili. Takže jo. Dneska porazíme Hypera, frajeři. Chci to od vás slyšet, kam patří Hyperion?“ „HYPERION DO KYTEK!“ „Co je Hyperion?“ Z davu se ozvalo bučení a nadávky. „FUJ!“ „ŠPÍNA!“ „HAJZL!“ „Jo! Tak to je! Chci slyšet sláva!“ „SLÁVA, SLÁVA, JIRKO!“ Z akademie elementalistů nevzešla jen jedna elitní armáda, kterou reprezentoval Pepa. Byla tu ještě ta druhá. Těžko říct, zda se mohla pyšnit názvy, jako “nejlepší“, “dokonalá“, nebo “neporazitelná“, ale patřil ji jiný přívlastek. Nejtvrdší. Pokud bychom armády přirovnali k jejich ekvivalentům v reálném světě, příslušníci Pepovy družiny by byli SAS nebo SEALs, zatímco tato byla Guerillou nebo Kubánskými revolucionáři. Pro její příslušníky byl Hyperion smrtelný nepřítel. Učili se, jak tvrdě bojovat už od svých prvních tréninků, vždyť jejich vůdce si je nechal poštvat na sebe, ať ho zabijí. Byli vhozeni rovnou do vody. Jejich vášeň proti černému postrachu Prahy je hnala vpřed. Pyšní a dobře vytrénovaní, jejich síla byla také v počtech a výzbroji. Co bylo ovšem zvláštní, jejich trenérovi se ani zdaleka nepodobali. Zatímco on, když je cvičil, zachovával odstup a určitou tichou přísnost, oni byli zcela nadšení a rozdovádění z myšlenky, že porazí nepřítele Prahy. Pro ně to znamenalo něco jako naplnění jejich úlohy, kterou zde měli. Jejich smrt byla tabu. Neúspěch byl něco nemyslitelného. Když šli, pokaždé za nimi zůstala spoušť. A to to byli především pozdní teenageři. Válka ovšem nikdy nebrala ohled na nikoho. Průchozí halou Nového Smíchova pochodovala ven za synchronizovaného klapání bot rudá armáda v čele s nejsilnějším elementalistou ohně na světě. Alešem. Poslední část armády, příslušící zbývajícímu členovi Společenstva a jeho mrtvému společníkovi, se shromáždila poblíž obchodu se středověkými zbraněmi. Jakub vypadal dostatečně připraveně, skoro jako by ten den vynechal všechno, bez čeho by se jindy neobešel. Nezapáchal tabákem. Viděl ostře. Jeho mozek byl vybuzený k akci. „Tak, elementalisti. Dneska podnikáme útok na Hyperionovu pevnost, ze který se pokouší celej svět proměnit ve svý klony, jako to udělal s Prahou. Štve mě, že tu nemáte druhýho velitele, Tomáše, ale máte tu jinou věc. Teda spíš, lidi. Za celou tu dobu, co sme tady byli, nebo co sme byli v akademii na Lužinách, jste měli tu čest mít jedny z nejlepších spolubojovníků, trenérů, a prostě kolegů, jestli chápete. V tom boji, co nás čeká, doufám, že budete hlídat jeden druhýho, budete si pomáhat a navzájem se krejt. My, co sme tady... Tohle je náš úkol. Fakt. Byl bych rád, kdyby nám to vyšlo, protože bych řek, že za to, kam sme se až doteď dostali, to stojí. A opakuju vám, každej, co z nás přežije, tenhle svět předělá k lepšímu. Ať už to budou vaši kámoši z armády, nebo třeba lidi ze Společenstva.“ Jakub se zamyslel. „Ten obchod ze zbraněma za mnou... Není náhoda, proč sme se sešli u něj. Běžte tam a naberte si ty nejlepší věci, co najdete. Teď,“ zavelel ostře a ukázal na krám, pojmenovaný “Merlin“. Elementalisté pomalu, ale jistě prozkoumávali prodejnu, rozebírali si zbraně a Jakub je tiše od vchodu sledoval. „Vemte si všecko, co chcete,“ řekl si pro sebe, „jako sem to kdysi udělal já.“


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 20		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 12		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	17.05.2009, 22:59:30

Odpověď na příspěvek od uživatele: m2m* ze dne 17.05.2009, 22:33:02* Ahoj, Chemiku! Všechno smazat? Hm... Gumu nemám, bo mi ji zašantročily děti (taky si hrály na školu - je jim 5 a 9). Cítím v tom trochu ironie, myslím ve Tvém postřehu k mému komentáři... (bez smajlíka) A jsem rád, že se mnou nesouhlasíš (viz můj šímovský koment), protože co člověk, to jiný názor a co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému! Ono pokud se dívám na dialogy mezi hrdiny (v jejich vlastní mluvě - žargonu, či snad nářečí), někdy musím přimhouřit oči, ale pokud to tam Kamil chce mít, proč ne? (vzpomněl jsem si na svého synovce, který vždycky říká: "Jak se máš, kámo? Plácneme si?" - Je mu pět let...) Ono když se lidé shromažďují do různých part, mají v nich různé ustálené zvyky a mezi ně patří také určitá mluva, posuňky, zdravení a podobně. Teď mě napadlo, že Společenstvo nemá žádný pozdrav... (asi jsem fakt magor) Pravopisné chybky jsem nehledal, jo, také netvrdím, že jsou všechny mé komenty dokonalé! Ale to nevadí, snad si to Kamil přebere! Každopádně jsem zvědavý, jak to dopadne, zda to autor ukočíruje, nebo to bude jeden velký výbuch! Ví Bůh! šimidlo se klaní ;-) P.S. Ale stejně mu držím palce a co se Tvých výtek týče, buď se Kamil poučí, nebo ne a já se nemíním nikomu plést do "řemesla" (Tobě ani Kamilovi) a hrát si na moudrého! Drž se a hezký večer přeji nejen Tobě!


ze dne 17.05.2009, 23:20:42
m2m: Ironie tam nikde není, povidlo šímadlo šimidlo. ·.)

m2m	17.05.2009, 22:33:02

Ahoja! Budu zlý, ale některé chyby mě opravdu, ale opravdu naštvaly. Jako bych se snažil celou tu dobu marně s jejich vychytáváním: × „Kdes byl, kámo?“ Zeptal se a odvrátil se od davu. × „Tys byl na...,“ - To jsou prostě drobky, na které jsem upozorňoval stále a stále na ně upozorňovat budu. Nejhorší na tom je, že jsou na počátku dnešního dílu. × jsi se = ses (au!) × Teror sílu tehdy meče rozpínal z Pražského Hradu... - he?? Nějak mi to nedává smysl. K tomu ke všemu ten hnusnej Hrad s oběma velkýma písmenama. Minule jsem se Ti snažil vysvětlit, že nejde mít obě velký, stejně jako jsem se, zdá se, neúspěšně snažil už v druhé knize. × Kuba v nekuřácké místnosti? Eh... × vůbec velká písmena asi musíš dotrénovat, guerilla je taky termín pro jistý vedení války, takže Alešovi elementalisté byli maximálně bojovníky guerilly, ale rozhodně ne guerillou sama o sobě. Příběh sám o sobě sprintuje k velkému finále, ve kterém tuším jedno masivní překvapení, které jsi mi ostatně ohlásil. Já, pokud bych příběh psal sám za sebe, už bych ho pomalu servíroval v jistých náznacích, nicméně moje překvapení by bylo někde, nejspíš, jinde, než bude to Tvoje. Pomaličku polehoučku se začínám od Šímy odlišovat, protože rozhovorové části se mi tolik nelíbí, nezdá se mi, že by přímé řeči měly šťávu a rozhodně, kdybych slyšel rozhovor Kamila a Mr. Kdosi, asi bych mu nevěřil, že to není hraný. Mno, toť ode mne vše, moje známka jakožto redaktora by byla jedna a půl.


ze dne 18.05.2009, 19:57:01
MC_Kejml: Ale ja vim zes psal v TRETI, jen jsem chtel nahodit indicii ze to treba v prvni nebylo :)


ze dne 18.05.2009, 19:46:42
m2m: \/\/\/ T Ř E B A v třetí knize !!!!! \/\/\/\/ Ach jo.


ze dne 18.05.2009, 9:22:17
MC_Kejml: Třetí knize? Teď si to nepamatuju, ale můj zvrat začal druhou knihou. V jedničce nebyl vůbec! A vůbec, třeba přijde už příště. A možná přijde i kouzelník.


ze dne 17.05.2009, 23:08:14
m2m: Jejej, koukám, Ty tam ty chyby vůbec nevidíš. Problém je v: × !Z!eptal se, ačkoliv uvozovací věta má začít malým písmenem => zeptal se × čárce po třech tečkách. Fuj, humus, ble, neexistuje nic jako tři tečky a čárka. Neexistují dvě ležící tečky, ani čtyři, ani pět, jenom jedna nebo tři, ale rozhodně po jakékoliv tečce nedáváš čárku, nebo jo? Buď "Hrad" nebo "Pražský hrad", ale rozhodně ne obě velký. To už jsem vysvětloval tolikrát, že už mi z toho lezou uši očima ven. ·.) Fajn, "jsi se" beru, ale i tak jsou dialogy alespoň pro mě míň uvěřitelné, nedokážu si představit, že bych takhle vedl dialog, nebo jej dokonce poslouchal. Vcítění se je občas fajn, ale rozhodně nejlepší je psát dialogy tak, jako kdybys v té situaci byl... Aha, to je blbý vysvětlení. No neva, třeba na to jednou přijdeme. Jo, přesně tak, naprostej zvrat nebo naprostej humus. Věřím v to první (a jestli do toho přidáš drobnej náznak, kterej padl třeba v třetí knize ohledně XYZ TEHDY A TEHDY, pak věřím tomu, že ten zvrat máš stejnej, jako bych ho napsal já). Mno. Tak. ·.)


ze dne 17.05.2009, 22:56:46
MC_Kejml: Ahoj, co se těch chybek týče, tak není to tak, že když je na konci vykřičník nebo otazník, dělá to to samé, co tečka? A tři tečky a čárka po nich jsou uznatelné, narozdíl od .., ? Jsi se jsem vybral proto, že to pronesl Mr. Kdosi a ten nějak mluví ;) Teror sílu tehdy meče... No, slova se trochu rozeběhla ;)) Uniklo mi to. Tedy dvě malé, jako Pražský hrad? Ok! Kuba v nekuřácké místnosti - chtěl jsem říct kuřácká. Ani jsem nevěděl, jak mě to napadlo, zřejmě to bylo tak, že kino bylo nekuřácké, narozdíl od oné kuřárny. No nic. A k té guerrile, to jsem dodneška nevěděl. Ok. No nevím, co jsem ti o finále pověděl, snad jen to, že tam bude zvrat, který bude buď největší dějová pecka, nebo znásilnění díla. Hih. Pokud si oba myslíme to samé, tak tu už byly určité indicie, aby si čtenář nemohl pomyslet na deus ex machina. Samozřejmě byly pečlivě ukryté, aby to toho, kdo to čte, nenapadlo hned. Netuším, proč si o rozhovoru myslíš, že byl hraný, ze strany Mr. Kdosi jistě, protože tak už dnes málokdo mluví, ale co se hlavního hrdiny týče, tak tam je podle mého vše v pohodě. Tak se uvidíme příště!

Šíma	17.05.2009, 20:05:01

Zdravím, pane! Koukám další díl Společenstva je tady a jak se zdá, ona pomyslná bouře je na spadnutí! Je to cítit nejen ve vzduchu, ale také v jednání Tvých postav. Kdekdo si určitě pokládá otázku, zda zítra zemře, nebo přežije a zdá Společenstvo se svou armádou zvítězí, nebo všichni padnou jako jeden muž a Hyperion zvítězí! To jsou nervy! ;-) ----- Pokusím se vypsat, co se mi líbilo a kde mě to tahalo za vousy (nejsem oholen :-DDD): Plusy: - líbí se mi celková atmosféra, přestože vypadá trochu „chaoticky“ a působí jako hodně prostříhaný, nebo spíše sestřihaný snímek, který těží z pohledu různých postav, které v příběhu vystupují - Tvé postavy jsou „lidé z masa a kostí“, tedy nejednají tak, jak by jim to měl příběh (i samotný děj) rozkazovat, ale jeden si dopředu není jistý, co udělají, protože nikdo není jen dobrý, nebo špatný (např. Jakub) - každá z postav se s vzniklou situací vyrovnává po svém a s každým „cloumají emoce a pocity“, alespoň se mi to zdá, ale stačí se podívat do naší historie a hned poznáme, jak dokáží někteří lidé strhnout davy ve svůj prospěch (a Tví hrdinové se snaží povzbuzovat, jak jen to jde) - když už jsme u toho, nevázne mezi členy Společenstva komunikace? Každá armáda potřebuje mít svého "vrchního velitele", tady si nejsem jistý... Možná jím je Kamil, možná Mr. Kdosi, každopádně bude potřeba jasné strategie a rozkazy (pro jednotlivé části armády elementalistů) - jen tak mě to napadlo! ;-) - líbil se mi rozhovor Kamila s Mr. Kdosi. Alespoň z mého pohledu to mělo "šťávu" a dozvěděl jsem se zase něco nového o Hyperionu. Také já jsem si položil onu otázku: "Odkud je Mr. Kdosi?" Třeba je z jiné dimenze (z jiného Vesmíru), kdo ví? Pokud dodrží svůj slib a nastanou k tomu vhodné podmínky, určitě to našemu hrdinovi (našim hrdinům) řekne! Jestli ne, pokusím se to dostat já od tebe (jako od autora). Ono mě zajímá, proč to všecho (a jak se to stalo)... ;-))) Zápory: ... Dva parťáci se zasekli uprostřed pohybu a podívali se na mě. Poté tak nějak neutrálně pokrčili rameny, Jirka se usmál, Aleš zafrkal a beze slova si to kluci šli chodbou dál. Mám je rád. ... -- od spojení „a beze slova“ mi jednotlivá slůvka připadají nějak nesourodě a nesouvisle (co do obsahu a významu) -- prostě se mi to zdá nějak "divně slepené" -- jako by reagovali na Kamilovu poznámku nějak moc chladně, není Kamil jejich velitelem? V celém tomto díle - až na Mr. Kdosi - se mi zdá, jako by všichni Kamila přehlíželi, ano, bitva je na spadnutí, ale stejně... Taky mi nezní ona poslední věta: "Mám je rád." k obsahu předešlého textu, jako by tam chyběl nějaký spojovací článek, proč je má rád, možná by stačila jedna věta. Ono se každý určitě domyslí, protože toho spolu hrdinové už hodně prožili, ale stejně... No nic, jdu dál, bo se tu rozepisuju, jako by tento komentář patřil jen a jen mně! ;-))) ... Sešel jsem po vydřené asfaltové stráni z prvního patra hypermarketu... -- "vydřené asfaltové stráni", nedovedu si to představit, pod pojmem "stráň" vidím kus přírody, trávu, keříky, stromy a tak - ne hromadu asfaltu – nejde o „zpěvněný městský svah, nebo příjezdovou cestu na parkoviště“ ??? „Tak moment,“ zamračil jsem se. „Říkáte mi, že Hyperion vlastně vznikl Velkou Ohradou, že jo?“ -- Velkou Ohradou ??? (tady jsem trochu "mimo", nebyla Velká Ohrada situována někde v místě Kamilova bydliště? Nebo se tam něco stalo a z lidské bytosti se tam stal zárodek budoucího zla?) Jsem jen šíma, ne děd Vševěd... :-( Jirku! -- opuštěné slůvko s vykřičníkem (mým oblíbeným znaménkem) mezi dialogy, že by zase šlo o myšlenky samotného Kamila, když mluvil o té vývěsce s Jakubem? (Chytrému napověz a hloupého kopni!) Au!!! Asi patřím do té druhé kategorie, přestože autorovi nikdo do hlavy nevidí!!! ----- Zdá se, že minulost naše hrdiny znovu dohání. Když na chvíli zavřu oči, vidím osamělého běžce, jak se řítí uličkami k Pražskému hradu. Ale to byla jiná série, ale možná se bude historie opakovat. Nikdo totiž nemůže tušit, co všechno se bude na hradě dít (a stát – ve smyslu děje) a ke komu se přikloní ona štěstěna (pokud nemá Mr. Kdosi v rukávu nějaké to eso). Nálada je "bojová", velitelé jednotlivých elementů se snaží podržet morálku a také dávají možnost "odejít se ctí" těm, kteří si nejsou jistí zda bojují za správnou věc. Musí to být těžké, když se nad tím jeden zamyslí, prostě: organizovaný chaos! Nebudu spekulovat, co všechno se může stát a stane, protože jako čtenář můžu jen tušit, co bude, až to vypukne. Ono i Hyperion není žádný hlupák a naši hrdinové od něj mohou čekat ledacos. Celkově se mi zdá tento díl malinko "slabší" než předešlý, ale i tak má mnoho silných stránek: vybudovanou atmosféru (rozhovory hrdinů s pohledy do minulosti a otázkami týkajících se nejisté budoucnosti), jednání postav ukazuje jednotlivé hrdiny jako "skutečné" lidi a ne obyčejné románové postavy (prostě v tom ději skutečně žijí) a nesmím zapomenout na ono zatápění pod kotlem, kdy nutíš čtenáře k dalšímu čtení (alespoň já jsem zvědavý, co se bude dít a jak to dopadne). Celkově by to chtělo ještě malinko vypilovat... Ale pšt, než mě zase někdo „kopne“! ;-))) Jednička. P.S. Snad má tento komentář nějakou hlavu a patu! Ahoj a drž se, pane!


ze dne 18.05.2009, 9:20:29
MC_Kejml: Podle mého to, co předvedl Šíma, je pro mě přímo vzorový koment ;)


ze dne 17.05.2009, 22:50:32
MC_Kejml: Tak předem díky za obsáhlý koment, který se jen tak nevidí a za který jsem opravdu vděčný. Doufám, že přestože to působí chaoticky, je to dobře, protože netuším, jak to přepsat jinak :/ Když jsem viděl poznámku o tom, že postavy nejednají, jak by měly, nebyl jsem si jistý, jestli to myslíš tak, že je to dobře, nebo ne - ale když je to v ohrádce s plusy, tak snad to první! Co se týče komunikace v armádě, plán je samozřejmě smluven, ale řekl jsem si, že by čtenáře přílišné detailování nudilo, tak se pouštím jen do těch dějově "šťavnatějších" částí. Jestli Mr. Kdosi dodrží svůj slib, neprozradí nic jiného, než děj sám ;) Co se týče dvou kamarádů, tak jsem si nebyl jistý, jestli to skutečně nebylo pojato trochu přízemně. Nevím, fakt :/ Na Velké Ohradě byla laboratoř, kde se konala finální bitva s Firaerosem, ale možná by přeci jen bylo lepší, kdybych to zmínil přímo - městské části si skutečně nemusí čtenář pamatovat. Za tou strání a za Jirku! si stojím, ale rozumím tomu, cos chtěl říct. Chápu i to, že se ti díl zdál slabší, protože zde - podle mého - nebyly kromě promluvy o Hyperionovy žádné silnější momenty. A samozřejmě díky za rozbor děje. Tak tedy příště!


ze dne 17.05.2009, 22:33:55
m2m: Šímo, Tobě dát do ruky gumu a za záda přísnýho učitele, mohl bys psát ukázkové komentáře.

Šíma	17.05.2009, 19:21:58

Komentář je ve výstavbě! ;-) Ono to chvílu trvá!

Šíma	17.05.2009, 18:41:43

Odpověď na příspěvek od uživatele: Ekyelka* ze dne 17.05.2009, 12:47:39* Možná má Eky strach, abys nepřetopil "kotel" a nevybouchl! ;-))) Fandím Ti, Kamile a mrkám na Ekyelku, co by publikujícího redaktora! Ano, kdyby se do toho chtěla opřít, ale Eky je šikula a jako správná kočka ví, kdy škrábnout drápkem a kdy ne a také ji to myslí (autorsky)... Doufám, že jsem to nepřehnal! :-DDD P.S. Vše myslím jen a jen v dobrém... Tak já jdu na to... Pokusím se o nějaký ten smysluplný komentík, dokud jsem plný dojmů!


ze dne 17.05.2009, 19:39:33
MC_Kejml: Rád tě tu vidím, jako vždy! No, na Ekyelku už jsem mrkal i já, ale jaksi to nevyšlo. Nicméně - přes prázdniny mám v plánu sepsat další(ch pár) děl, tak snad ji uvidím u nich, společně s Chemikem! A tebou! ;) Na koment se těším!

Matylda Kratinová	17.05.2009, 17:50:54

Vzduch se pred bouri uklidnil, kvileni utisilo. Prichazi tisnive vakuum, ktere vyusti nicivou implozi prechazejici v explozi. Mno, to byl ponekud fyzikalni popis mych dojmu, ale budiz... Drzim vsem palec do budoucna =-)


ze dne 17.05.2009, 19:35:47
MC_Kejml: Díky nejen za koment, příště už rovnýma nohama do akce ;)

Ekyelka	17.05.2009, 12:47:39

Zdárně vpřed a nezastavovat, kotel nesmí vychladnout. Pravidlo, které platí i pro psaní.


ze dne 17.05.2009, 13:27:43
Ekyelka: Že hlavně pokračuješ stále dál, pochopitelně. I když rejpavka by našla spousty... detailů. :) Ovšem o těch nemá smysl se zmiňovat, dokud nebude celý text publikovaný; co se teď může jevit jako chyba či nepřesnost, to aspoň v mých textech posléze funguje na zcela přísném logickém systému příčin a důsledků. Mno a co se týče samotného textu, jako vždy: Šíma a M2m.


ze dne 17.05.2009, 13:23:41
MC_Kejml: Nevím, co máš teď na mysli - jestli jedu jako blázen, jestli příběh jede jako blázen, nebo že jsem snad zbrklý? xD tak jako tak - dík za rychlou publikaci!