» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."

Gandalf

počet přístupů: 2141317

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Harlekýn ::

Uskar-Arah	publikováno: 25.05.2009, 14:42


	PROLOG „Narodil jsem se léta páně 746 ve městě Testimonio na severozápadě Zanni. Byl jsem druhým synem po mém bratru Fabiovi a celkově třetím dítětem, po nejstarší sestře Cosimě, kteří se oba později stali harlekýny stejně jako já. Vlastně celá naše rodina byla harlekýnská – otec, strýc Vittorio, který mě vychovával, i matka, ti všichni byli harlekýny. Matka byla v té roli vůbec první ženou, dostala jako malá výjimku od admirála Prospera, kterou jí zařídil otec, můj dědeček. Ten býval kapitánem v Massimu, ovšem když matka poznala mého otce, dobrovolně se svého postu vzdal a odstěhoval se s celou rodinou za zetěm do Testimonia. Po narození Cosimy zažádal otec o práci v testimonijském spolku harlekýnů, ale nepřijali ho, protože byl ze školy sotva dva roky. Musel tedy dělat v několika jiných spolcích najednou a večer ještě obsluhovat v hospodě, kterou si můj dědeček v Testimoniu otevřel. Potom se narodil můj bratr Fabio, ale to už byla celá rodina přestěhovaná do dědečkova nového sídla v jedné z lepších čtvrtí. Žili v klidu a relativním blahobytu asi pět let, dokud dědeček nezemřel a nezjistilo se, že po sobě zanechal obrovské dluhy. Rodiče museli dům prodat, prodali i starý byt, ve kterém se narodil otec, a nakonec zůstali na ulici. Jenže ani polovina dluhů nebyla splacená, a tak jednoho dne přišel za otcem kapitán Rafaelle a oznámil mu, že pokud neuhradí tu strašnou částku do dvou týdnů, budou ho muset odvést. Tenkrát se říkalo, že na západě Zanni zuřila válka, i když o tom nikdo moc nevěděl, a lidé, vypadlí ze svých rolí, tam byli posíláni jako kanónenfutr. Právě to mělo potkat mého otce. Jenže když už to vypadalo, že po druhém zažádání o vstup do spolku bude otec přece jen přijat, přišel jsem na svět já a všechny naděje byly tytam. Tři hladové krky, to bylo v kombinaci se splácením dluhů na otce příliš, a tak se jednoho večera sbalil, strčil nám každému pod polštář dopis na rozloučenou a utekl. Od té doby jsme ho nikdo neviděli. A protože tenkrát se vztahovala práva věřitelů výhradně na mužskou část rodiny, matka byla zbavena dlužní povinnosti a dokonce jí začali vyplácet otcův důchod, protože se předpokládalo, že byl zabit. Někdy v té době se také objevil matčin bratr a můj strýc Vittorio, který se chtěl stát kapitánem, a který se u nás na dlouhou dobu usadil, protože akademie, kde studoval, stála jen několik kilometrů za Testimoniem. Jak už jsem ale říkal, vyučil se nakonec harlekýnem a zůstal s naší rodinou natrvalo.“ Muž v zašlé kutně se trochu zavrtěl a poposedl na kamenné stolici. Dlouhýma, kostnatýma rukama s prsty špinavými od nikotinu si upravil kapuci a prohrábl dlouhý šedý vous, který mu splýval až k pupku. „A já,“ řekl nakonec, „já se jmenuji Claudio a chtěl bych vám vyprávět svůj příběh. Odbavení uprchlíků trvá vždycky dlouho, takže, myslím, budeme mít na všechno dost času.“ PROCITNUTÍ Sledoval s obzvláštní rozkoší představení dvou scaramucciů, jak se vznešeně pohybují po jevišti, s bradami vysoko zvednutými pějí písně za doprovodu malých kytar a záhyby jejich černých plášťů se vlní ve větru, když se sklánějí pro růže od nadšených diváků. Scaramucciové ještě dvakrát přešli jeviště z jedné strany na druhou, potom se zastavili a jako by někoho očekávali, na chvíli zjemnili svou hru na kytaru a přestali zpívat. V tu chvíli se zraky obecenstva obrátily na něj, oči zářící v očekávání pokračování příběhu. Všichni znali scénář. Všichni znali své role. Všichni věděli, co se po nich dnes bude chtít. Najednou se zapřel jednou rukou v bok, rozkročil se a cvrnkl se prstem přes dřevěný nos. „Hola hej!“ zvolal, dřevěný obušek zvednutý nad hlavou. „Vy prostopášníci, vy buřiči, vy nafoukanci!“ Zamířil klackem na duo scaramucciů, nyní hrající překvapené. „Ano, vy, vy bídáci, vás si dnes žádá Boží vůle vyplatit za vaší nabubřelost!“ A už byl u nich – dvěma skoky se přenesl až ke schodům k pódiu. Scaramucciové ucouvli před pohledem jeho rozjařených očí a prosebně sepjali ruce. Začali kvílet nějaké prosby, ale to už se napřáhnul obuškem a začal jim vyplácet na zadek. A diváci se řehtali, popadali se za břicha a němé masky jim poskakovaly na obličejích. Dokud neodbyla desátá hodina, značící konec představení, náměstí Sbaciucchio bylo naplněno smíchem. Otevřel dveře a našel za nimi tmu. Dvůr byl zcela pozřen nocí, do poslední dlaždice naprosto černý, jako by ho někdo polil inkoustem; jen schody do patra matně prosvítaly svými bělavými stupni. Vyndal z kapsy krabičku, z ní sirku, škrtl jí a přiložil třepetající se plamen ke knotu petrolejky. Když chytla, sundal ji z háčku na stěně a s rukou napřaženou před sebe opatrně vykročil temnotou ke schodům. Celé město mlčelo. Představení bylo dohráno. Herci se rozplynuli ve tmě. Vrata do pokoje se otevřela s děsivým zakvílením a ve světle, které se hned rozlilo po čtvercové cimře, uviděl prchající tlupu myší. Nechal to být. Zavřel za sebou, petrolejku postavil na stůl a se zívnutím se protáhl. Na posteli vedle stolu se něco pohnulo. „Těžký den?“ ozvalo se přidušeně zpod peřiny. „Ani ne,“ odvětil šeptem. „Spi, zlato.“ Odložil si klobouk na věšák na dveřích a dal se do vysvlékání kostýmu. Nejdřív si vyzul boty, jednou rukou se přitom opíral o stůl. Potom si sundal ponožky, strčil je do bot, povolil si šněrování kostkované košile, jejíž barvy jako by v temnotě noci vybledly a ztratily se, sundal si kalhoty, košili a nakonec i zářivě bílé rukavice. Až potom ho napadlo, že si v rukách pořád přehazuje dřevěný obušek. Otřel ho tedy do peřin a uložil vodorovně do držáku nad postelí. Jeho malý noční rituál byl tímto skončen; zbývalo už jen zbavit se své role, protože maska mu stále pevně vězela na obličeji. Opatrně, docela pomalu, zvedl ruce do výše očí a prohlédl si je. Byly staré, svrasklé a vybledlé, jak na nich celé dny nosil rukavice. Přesunul je dozadu k temeni a prsty pomalu jel od ramen, přes šíji až k místu, kde mu hlavu obepínal kožený řemínek masky. Nahmatal studenou přezku a potutelně se usmál. Tenhle moment se mu vždycky líbil. Vysunul háček z dírky na řemínku a zatáhl, až mu v každé ruce zůstal vězet jeden jeho konec. Ještě chvíli takhle setrval, masku držel jen napjatými řemínky vedle hlavy. Potom se zhluboka nadechl a stáhl si masku z obličeje. Seděl na balkóně, ruce opřené o zábradlí, a kouřil. Hleděl na město pod sebou. Bylo temné, tiché a mrtvé. Představení skončilo, herci se převlékli z kostýmů a rozešli se domů, zatímco světla v divadle začala zhasínat. Začalo to u posledních řad, potom zhasly balkóny, pak další řady, nouzové východy, řada, další řada, další, až zhasla i ta první a zůstalo svítit jen jeviště, skryté za rudou oponou. Nakonec někdo stiskl i poslední vypínač, přívod plynu se zavřel, lampy nad jevištěm zablikaly a byla tma. Jen v dálce, někde za kopci, které obklopovaly údolí Testimonia, se matně rděla narůžovělá záře. Potom přišla chvíle, kterou si Claudio dobře zapamatoval. Od toho okamžiku se totiž začal odvíjet konec období, které v Zanni vydávali za život, a nastoupil nový, osvícený pocit svobody. Nejdřív, jak seděl a kouřil, pocítil Claudio jemné zachvění v konečcích prstů. Šířilo se mu do dlaní, přes zápěstí až do loktů. Udiveně sklopil oči k třesoucím se rukám. Vibrace postupovaly dále vzhůru, k ramenům, a potom do břicha, odkud se nakonec rozprskly po celém těle a zalily mu vnitřnosti hřejivým, i když trochu strašidelným pocitem. Bezděčně se usmál a potáhl z cigarety. Noc byla vlahá a hebká jako černá děvka. O půl hodiny později se chtěl Claudio zvednout a jít spát, ale jako kdyby mu nohy vrostly do země, nedokázal se od ní odlepit. Zamračil se, nervózně znovu nasál kouř a napjal svaly. Nic. Trochu poděšeně shlédl k bosým chodidlům, pomalu je zvedl a podíval se na ledové kachlíky pod nimi. Potom vydechl kouř a poručil tělu, aby vstalo. Žádný výsledek. Seděl zdrceně na židli, oči zabořené do záhybů noci, a cigareta pomalu padala prázdnotou mezi balkónem a dvorem. Za ní se rozplýval tenký proužek kouře. Tep se mu zrychlil, začal dýchat přerývaně. Oči mu těkaly sem tam ze stínu do stínu, snad hledaly původce té nadpřirozené nemohoucnosti. Ovšem to, co ten mrazivý pocit způsobovalo, bylo v něm; sice ukryto hluboko pod nánosy vykonstruovaných dialogů, umělých kroků a pohledů očima, jimiž se celý den díval někdo jiný, ale přeci jen to tam bylo. Hluboko, v propastech ztracené minulosti. Dýchal teď mělce, dech mu vázl v krku. Zřetelně cítil, jak přemýšlí, vnímal myšlenky, které se zjevovaly v jeho unavené hlavě a nabourávaly zažitý rytmus a řád života. Začalo to kostýmem: jeho kostkovaným, pestrobarevným kostýmem, jeho druhou kůží, která pro něj byla vším. Byla. Skutečně byla. Teď si ale vzpomněl na povznášející pocit, když si ho dnes večer sundal. Jak se myšlenky rozvíjely, zapomněl na kostým a přesunul se k masce, která zase byla jeho druhou tváří. Vlastně první, protože jako Claudia, Claudia, který chodí po práci na půl hodiny kouřit na balkón, ho nikdo neznal. Sám to jméno skoro zapomněl. Claudio. Claudio! Nikdo mu tak neříkal. Byl prostě harlekýn. Bezvýznamný, anonymní harlekýn, kráčející po nalinkovaných drahách. Snad je kapitán – vzpomněl si -, který měl jeho spolek pod palcem. Ten mu říkal jménem, když ho chtěl nasadit na noční směnu. Najednou se představa masky rozplynula a byla nahrazena matným obrazem plakátu, dole zářivě zelená rozkvetlá louka, nad ní blankytné nebe a uprostřed nápis: ZA OBZOREM LEŽÍ SVĚT! Kolikrát duo scaramucciů z té hry zbil? Kolikrát opakoval to ubohé vystoupení s obuškem? Kolikrát se musel přemáhat, když ráno ve scénáři našel part: Potom se přesuňte na náměstí Sbaciucchio a vložte se do hry „Za obzorem leží svět“? A teď mu to přišlo zrovna jako na tom plakátě. Co se skrývá za horami kolem Testimonia? A co za hranicemi Zanni? Co když se zbytek světa neskrývá pod němými maskami harlekýnů a scaramucciů, ale hraje svá životní představení s vlastními tvářemi? V Testimoniu viděl jednou herce ze zemí marionet. Byl malý, škaredý, ale škaredá nebyla jeho maska, nýbrž jeho tvář! Už to samo o sobě něco znamenalo, protože jak by mohl herec vstoupit do cizí hry, aniž by znal její scénář? Někdy v tu chvíli pocítil, že toho na něj začíná být už trochu moc. Chtěl vstát a vrátit se do postele, ale najednou se mu zamotala hlava a svalil se na zem. Prohlížel si zblízka vylámanou mozaiku pokrývající podlahu balkónu, udiveně zalapal po dechu, když se znovu pokusil vstát, ale byl opět sražen na kolena tou nezemskou silou rozumu, která v něm začínala mít navrch. Ležel na břiše, pyžamem vytíral špínu z podlahy. Chvíli tak zůstal, čekal, že se tupá bolest ve spáncích uklidní, ale marně. Překulil se tedy alespoň na bok a podepřel si hlavu, pohled obrácený k temným dveřím do pokoje. Ten pocit, tu přízračnou, nevysvětlitelnou bolest znal; jako kdyby mu nové myšlenky, na které jeho mysl nebyla zvyklá, roztahovaly mozek, stejně jako když ráno utíkal do práce a natáhl si svaly, protože je předtím nerozcvičil. Znovu si v hlavě sumíroval a srovnával všechno, o čem za celou noc přemýšlel, snažil se to zařadit do jednotlivých oddílů, které mu v myšlenkách vytyčily scénáře, ale brzy zjistil, že to k ničemu nevede. To, o čem přemýšlel, totiž nemělo s jeho světem nic společného. Nepatřilo to tam. Jeho mozek nebyl stavěný na přísun takových informací, nebo si to alespoň myslel. Jak ale potom mohl na něco takového přijít zcela sám? V duchu si rekapituloval den, přehrával si před očima jednotlivé pasáže scénáře, ale nic, co by ho mohlo ponouknout k tomuhle divnému nočnímu rozjímání, nenašel. V tomto ohledu byl zcela bezradný. Co však bylo na jeho nemohoucnosti vůbec nejhorší, že se nemohl na nikoho obrátit pro pomoc – kdyby teď zavolal svou ženu a poprosil jí, aby mu pomohla vstát, musel by jí vysvětlit, jak se dostal na zem a jaktože vlastně není v posteli, když mu už za pár hodin začíná směna? Navíc měl občas pocit, že jeho žena žila svou rolí i ve spánku. Často, když v poslední době nemohl dlouho usnout, jí slýchával, jak ze snu recitovala pasáže ze svého scénáře. Zůstal tedy ležet dál, bezmocný, s dechem ztrácejícím se v ubíjejícím tichu noci. Před očima se mu pomalu zjevovaly hvězdy.


celkové hodnocení autora: 96.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 13		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Amater	29.05.2009, 20:19:33

Zdravím, jako Šíma mám ráda slovo harlekýn, zvláště dortík Harlekýn. dělám si legraci. Trochu mi vadily dlouhé věty, ale zvykla jsem si a pak je to vyprávění. Začíná to zajímavě, jsem zvědava na další tah. Určitě jedna. V čem bych oponovala...vypisuji.. Opatrně, docela pomalu, zvedl ruce do výše očí a prohlédl si je. Byly staré, svrasklé a vybledlé, jak na nich celé dny nosil rukavice. Když se nosí rukavice je to naopak. Kůže se chrání. Je sice bledá... Někdy se nosí rukavice napuštěné krémy, aby právě ruce byly ještě jemnější a dámy nosily rukavice, aby se neopálily a ruce zůstaly velmi jemné.

Sakora	25.05.2009, 17:58:17

Neotřelý příběh a zajímavé prostředí přímo vybízí k nedočkavému očekávání dílů příštích.

Šíma	25.05.2009, 15:18:11

Líbí se mi ono slůvko: Harlekýn! ;-) Příběh je to zajímavý a nevšední (z docela zajímavého prostředí) a to ostatní už napsala Ekyelka... Jednička je tam, hezký den. ;-)

Ekyelka	25.05.2009, 14:41:57

Zdravím. Začátek mnohem širšího příběhu, zajímavý a čtivý. Zvláštní svět, který jsi vykreslil, se zdá být inspirovaný italskou komedií, jisté náznaky však zatím nabízejí i další východiska k interpretaci. Zpočátku jsem nad prologem přemýšlela v lehce negativním tónu kvli předlouhým větám a stylu vyprávění. Je-li to však skutečné vyprávění, musí se jeho osobitost respektovat, neboť ne každý vypravěč je strejně zručný v zacházení se slovy. O to zajímavější je pak přechod k samotnému příběhu. Nuže, budu se těšit na další díl.