» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Naděje je paměť, která touží."

Honoré de Balzac

počet přístupů: 2141320

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Tam k vzdálenému domovu ::

honzoch	publikováno: 26.05.2009, 20:12

V jistém smyslu je tohle moje prvotina na Saspi, tedy pokud pomineme mojí grafomanskou exkurzi v 17.století. Jde o takovou rychlovku, vytvořenou pro kurz tvůrčího psaní, tak jsem zvědav, co tomu řeknete


	Pohled na idylicky modré nebe bez jediného mráčku hladil duši, dole pod křídly letěla zasněžená krajina, nekonečně krásná ve své monotónnosti. Jarno se zahleděl do dálav a vyrovnal letoun. Pohled na hodinky naznačil, že se bude muset co nevidět zamířit k domovu. K domovu? Jakýpak pak domov, jeho pravý domov, Karelii, okupovali Rusové. Přišli na nový rok a i přes hrdinský odpor domácích pomalu postupovali po šíji. Rozechvěle pohlédl tím směrem, přes zeleň lesů i třpyt zamrzlých jezer. A hle, tu něco narušovalo ten překrásný obraz, k nebi stoupal oblak mastného černého kouře, připomínka toho, že se tam dole odehrává peklo. Ohlédl se po Sammim, druhý dvojplošník visel kus za ním a působil pro pocuchané nervy válečného pilota uklidňujícím dojmem. Vyměnili si pár slov a jak zaznělo magické slůvko „domů“, stočili stroje zpět na polední stranu, k návratu. Ještě jednou se Jarno tesklivě ohlédl do míst, kde se tvrdě bojovalo, dokonce se pokusil dohlédnout až tam, kde se roztahovala ruská bota. Sic ho to stálo hodně přemáhání, cukl s řídící pákou. Byl by rád pokračoval vstříc známému kraji, ale paliva ubývalo. A pak do klidného vrnění jeho stroje zazněl jiný zvuk, cizí a od poslechu nepřátelský. Instinktivně se ohlédl, ale to už se mu do uší zařízlo ostré štěkání kulometu, chrlícího olovo. Stačil mu jediný pohled, aby spatřil letadlo s rudými hvězdami, dštící oheň na Sammiho. Před svítícími čarami nebylo úniku, dvojplošník s modrými svastikami na křídlech zavrávoral jako raněný pták, sklonil nos k zemi a v hávu černého dýmu padal bezvládně k zemi. Jarno neměl čas na zděšení a překvapení, prudce uhnul, aby i on neskončil tam dole mezi stromy. Rusa jeden úspěch neuspokojil, vypálil další salvu, nepřesně a prakticky naslepo. Mladý Fin zauvažoval jen chvilku, věděl, že dochází palivo, pocítil i jakýsi zlomek strachu o život, mísící se s touhou pomstít Sammiho. Nakonec převážilo to poslední, barva hvězd na křídlech nepřítele dráždila Jarna jako býka. Pustil se do souboje v horečném vědomí, že jeden z nich za chvilku doprovodí Sammiho na věčnost. A konečně! Zelený letoun s hvězdami poskakoval v zaměřovači, po pilotově chybě zranitelný a odsouzený k záhubě. Smršť finských střel na sebe nenechala dlouho čekat, z nepřátelského dvojplošníku odletovaly kusy, pak vyšlehl nepatrný záblesk před pilotem a už byl nepřítel ověnčen pověstným černým šálem. Rus se ještě pokusil obrátit zpět k frontě, v naději, že doletí ke svým, ale každým metrem ztrácel výšku. Mladý finský poručík již neviděl, jak se poražený rozbil o hradbu stromů, to proto, že nabral kurs zpět, jedním okem hypnotizuje ukazatel paliva. „Nedoletím,“ uvědomil si rozechvěle a najednou už nesledoval zlověstný budík, ale pátral ostřížíma očima v krajině pod sebou, hledaje zamrzlé jezero či rovnou plochu. Zajásal, když se pod ním po pár minutách rozzářil ledový příkrov, pokrytý nepatrnou vrstvou namrzlého sněhu. Jezero tu bylo naservírované jako stříbrný podnos, jehož pochoutky lákají letoun jako nenažranou mouchu. Díky posledním zbytkům drahocenného paliva nabral výšku a pak se pozvolna spustil dolů. Zhoupl se nad korunami stromů a to už byl nad jezerem, jen dosednout. Země se rychle blížila a pilot pečlivě korigoval neposlušný letoun. Jarno ucítil náraz, snad se prve zdálo, že je vše v pořádku, ale zničehožnic přišel druhý a v té chvíli už byl slyšet jen nesnesitelný praskot dřeva a řinkot tisíce střepů. Jarno už nezjistil, kde se stala chyba, zda se pod ledem skrývala zrádná puklina či hrbolek, zda podcenil jednolitost sněhové pláně či nevydržel podvozek, a v té chvíli ho to vlastně vůbec nezajímalo. Střepy a trosky byly všude a on sám visel v pásech, v nezvyklé poloze, neschopný se vyprostit. Cítil zlomenou ruku i palčivou bolest všech ran, které utrpěl. Strach, aby jej nenašli Rudí záhy vystřídala jiná obava, snad ještě strašnější. Aby tak začalo hořet! Varovný proužek šedého dýmu stoupal z míst, která bývala motorem. Zachvátila ho zima, otřásl se v bezpečnostních pásech. Pokusil se vykřiknout o pomoc. A odpověď přišla. Odpověď ztracenců ovšem, ozvěna. Nevěděl, jak dlouho tam visel, v troskách zničené stíhačky. Myšlenky se mu pletly jedna přes druhou, myšlenky na domov, na Sammiho, na jezera, na lesy... Rádio, kolem kterého se shromáždili četní posluchači, právě šířilo do éteru slova, která bila do uší jako údery bubnů a bodala do srdcí jako nože. „Že nebude sovětský nepřítel dál sužovat naši zem, bude mu podstoupeno celé území Karelie, část Rybářského poloostrova a území Sale. Jednání v Moskvě stále probíhají. Podrobnější informace přineseme...“ Mladý poručík finského letectva s rukou v pásce a obvázanou hlavou neměl sílu poslouchat dál. Zklamání a beznaděj, které ho zachvátily, zcela převzaly vládu nad jeho poničenou tělesnou schránkou. Deky, které ho hřály, sklouzly k zemi. „Proč mě jen naši v těch troskách nenechali!“ zaznívalo ze spleti jeho myšlenek. Myslel na rodný kraj, viděl před očima uprchlíky, rozvrácené domovy, Sammiho pád, smrt bezejmenného Rusa, pak další mrtvé. Viděl všechny ty, kdo prolili svou krev na Šíji, všechny ty, jejichž srdce zbytečně ztichlo. Zbytečně? „Jsme morální vítězové,“ říkal mu kdosi z kamarádů ve snaze ho konejšit, „Rusáci tam ztratili...“ Jarno mu nedopřál sluch, cítil se vyčerpaně a zničeně. Znovu byl v lese u trosek dvojplošníku, znovu zasypával Rusa střelami, znovu byl doma, u jezer... Zatmělo se mu před očima. Vstal ze židle a vykročil na východ.


celkové hodnocení autora: 99.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 17		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 21		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Amater	31.05.2009, 18:23:32

Odpověď na příspěvek od uživatele: Amater* ze dne 31.05.2009, 16:53:54* Ahojky, já to vím, jen jsem chtěla říct, že mi to připadalo jako bych viděla bitvu z dvojplošníky a nejčastěji jsou ty filmy právě z první světové. A no technika byla stará, co si budeme říkat. Kdo by předpokládal válku hned po válce?

Amater	31.05.2009, 16:53:54

zdravím, už jsem to jednou četla, ale asi jsem byla unavená. Číst se má s jasnou hlavou. Musím říct, že souboj jsem viděla, jako bych seděl v zadní řadě kina a hltala film z první světové a vzdušný souboj. Četlo se to velmi příjemně, opravdu jsem neviděla nic, co bymně rušilo v četení. Pointa jemná, akorát vůči tomu souboji, který právě s rozhodováním pilota dle mně tvoří ústřední část. Tohle se četlo opravdu báječně.


ze dne 31.05.2009, 18:17:38
honzoch: Díky za přečtení, vážím si toho. Ono jde vlastně o druhou světovou, asi rok 1940, ale Finové, nic proti nim, ani Rusové neměli k dispozici zdaleka nejlepší techniku, nejsem v tom žádný odborník, ale myslím, že to byla poslední válka s dvojplošníky. Jsem rád, že to působilo, jak jsem chtěl

Gracian	28.05.2009, 7:34:09

Takhle sem to nemyslel... Pointa tam samozřejmě je, ale ení tam žádnej velkej obrat. Neříkám, že je to špatně!


ze dne 28.05.2009, 20:14:45
honzoch: nedělejme komára z velblouda, napsali jsme to oba moc nejasně. Už chápu. Jsem rád, že se dílko líbilo

Gracian	27.05.2009, 8:49:19

Ahoj! Je vidět, že umíš psát i krátká díla a jsi v nich opravdu mistr. Takováhle scéna mohla ve skutečnosti trvat jen několik minut, je bez obratu i nějaké velké pointy, člověk by si řekl, že ani nestojí za to napsat:-) A přece je to hezký obrázek naprosto neobvyklého prostředí války (ještě nikdy jsem se nesetkal s pohledem z finské strany). Myslím, že cyklus takovýchto "lehkých nástinů" by mohl být docela hezkou povídkovou knížkou...


ze dne 27.05.2009, 12:26:25
honzoch: Díky, ale zrovna tohel je jedno z povedenějších dílek, u těch dleších věcí se přece jen cítím pevnější v kramflecích :) bez velké pointy? Pointa měla být velká a pokud to tak nevyznělo, tak si ani jedničku nezasloužím...

Šíma	26.05.2009, 21:50:20

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 26.05.2009, 21:16:50* Co s uhlím? ;-))) Zlato by bylo lepší a váží také víc, nebylo by ho třeba tolik! :-DDD I když, zlatem nezatopíš... Jo, jo! Hihi...

Šíma	26.05.2009, 21:16:50

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 26.05.2009, 20:38:48* I neříkej, milý Chemiku a v čom? :-DDD


ze dne 26.05.2009, 21:19:12
m2m: Přečteš totiž všechno, i když očividně o danou problematiku jsi narazil tak maximálně jednou ·.) Neber to zle, takovejhle čtenářů je zapotřebí. Proto jsi naprosto ideální a měli bychom Tě vyvážit uhlím.

Šíma	26.05.2009, 20:38:48

Ahoj, Honzo! Máš pravdu, čekal jsem další díl Tvého skvělého historického příběhu a ono na mne kouká docela jiný příběh. Chvíli jsem bezhnutě zíral na nadpis a pak jsem se dal do čtení... (ano, říká se tomu: překvapený šíma);-))) Líbilo. Na chvíli na mne dýchlo ono "dobrodružství báječných mužů na létajících strojích", přestože šlo o malý střípek z válečného dramatu (ať už jde o čistou fikci, má svou sílu), kde umírali lidé. Války jsou možná nejhorším vynálezem lidstva... Text má docela povedenou atmosféru, napětí i spád. Druhá část mi nabídla malé zamyšlení nad obětováním životů pro vlast, protože onen "pomyslný mír" (či snad příměří) byl možná na dosah... Jednička, přestože by se dalo textík ještě vypilovat. Ale při druhém čtení se mi líbil více, než-li při tom prvním... Vítr mi svištěl kolem uší, slyšel jsem rachot kulometů a viděl oblaka černého dýmu, hezké to bylo, pokud to tak můžu napsat.


ze dne 26.05.2009, 21:14:31
honzoch: Díky, Šímo, já vím, byly tam nedostatky, ale kvůli autorově liknavosti a schopnosti nechávat vše na poslední chvíli (odeslání textu do půlnoci :) jsem jenom klofal a klofal. Ano, s válkami máš naprostou pravdu, chtěl jsem, aby to vyznělo, jak tu říkáš... Co se týče mého historického románu, nový díl čeká, tak snad někdy vyjde, i on za chvilku dostane nový kabát v podobě názvu.


ze dne 26.05.2009, 21:02:59
m2m: Ty jsi naprosto ideální čtenář, Šímo! ·.)

m2m	26.05.2009, 20:22:58

Ahoj. Eky Tvoje dílo odpálila přesně ve vteřinu, kdy jsem začal psát svůj původní komentář. Mno tak jen drobky: × Jakýpak pak domov... × přebytečné čárky v přívlastcích (kulomet, chrlící olovo) Co se decentního nastolení příběhu týče, finský pohled na druhou světovou jsem tu ještě nečetl, takže obrovské plus. Po dočtení, abych byl upřímný, jsem hledal nějakou pointu, nějakou ostrost, než mi došlo, že jsem debil a že bych se měl jít zakopat. Tak já jdu. Ponechám Ti tu vykopanou jedničku. Jeden z mála textů, které si zaslouží zavřít oči nad ještě stále nedokonalou formou. Dílo.


ze dne 26.05.2009, 21:08:50
honzoch: Moc díky za komentář i kritiku, chtěl jsem v povídce pojmout k válce spíše kritický pohled a navíc podívat se na válku z pohledu malého národa. Jako prostředí se tak nabízelo Československo, ale nakonec jsem se rozhodl pro něco krapet exotičtějšího

Ekyelka	26.05.2009, 20:11:07

Zdravím. Na "rychlovku", psanou coby cvičení, je to nezvykle dobré. Popravdě je to sice jednohubka, která se rychle přečte, ale zanechává po sobě kladnou ozvěnu. Navíc je z nezvyklého prostředí finské historie, která je pro nás stejně exotická jako cizí světy, amazonské pralesy nebo prastaré říše z doby před Sámem. :) Čtivé, svižné, přesto zanechávající dojem.


ze dne 26.05.2009, 21:03:06
honzoch: Díky za publikaci, vzniklo to na poslední chvíli před tím, než jsem to četl. jsem rád, že se to i tady setkalo s kladným ohlasem