» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."

William Shakespeare

počet přístupů: 2141320

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 10 ::

:: 33. kapitola - Nejisté kroky ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg

Miky	publikováno: 22.05.2009, 5:53


	„Já vím, že se na nás zlobíš, Martino… Ale prosím, aspoň se nás pokus pochopit.“ „Nezlobím se na vás,“ zvedla Martina hlavu od ošetřování Michalova zraněného obličeje. „Zlobím se na člověka, který to udělal. Bylo to Radim?“ otočila se zpět na svého přítele ležícího na pohovce. „Ne, nebyl… Byl tam Lorenc.“ „Lorenc?“ vyhrkl Jirka, vstal z pohovky a zkoumavě pohlédl na Michala. „Petr Lorenc?“ „Nechcete mi něco říct?“ měřila si Martina Jirku a Moniku pohledem. „Viděl jsem jeho jméno u taťky… Ale bylo to už kdysi.“ „Byl tam jeho živnostenský list,“ dodala Monika. Martina zalepila Michalovi čelo náplastí, vstala a beze slova vyšla ze sálu do chodby vedoucí kolem kuchyně, na konci zabočila doprava a vedle těžkého závěsu vedoucího nahoru do věže otevřela dveře, jejichž popisek hlásal: Martina Hykel, manažerka firmy Hykel Company „Budu si muset nechat udělat novou,“ vzdychla, když viděla, jak si Jirka cedulku prohlíží. Kancelář byla zařízená ve stejném stylu, jako většina pokojů na zámku – nábytkem z tmavého dřeva, doplňovaného obrazy, židlemi a sedacími soupravami s tmavě červeným nebo černým potahem. Okno bylo zakryto lehkou záclonou a bylo přes něj vidět na nádvoří a hlavní vchod do zámku. Martina se posadila do pohodlného křesla za psací stůl a zkušeně otevřela notebook. „Ehm, co děláš?“ zeptala se Monika, zatímco se rozhlížela po místnosti a zkoumala zajímavý kazetový strop. „Chci si něco ověřit. Nenašli jste u Radima taky… Název nějaké společnosti, nebo tak něco? Cokoliv, co by ukazovalo spojitost s nějakou firmou?“ „No…“ zapřemýšlel Jirka, „ne, nic takového tam nebylo. Proč?“ „Protože tam určitě nemá cizí živnostenský list jen tak.“ „Odkud toho Petra znáš?“ posadila se Monika na jednu ze židlí pro návštěvníky. „Je to Radimův a Richardův známý… Jsou přátelé…“ vyslovovala pomalu Martina a s přimhouřenýma očima koukala do monitoru počítače. „Co tam máš?“ obešel Jirka stůl a přes Martinino rameno si v duchu četl výpis z živnostenského rejstříku. „Jsou partneři?“ hlesl s údivem po chvíli. „Taťka s ním založil firmu? Co je to zač?“ vzal Jirka do ruky myš a posunul stránku o několik řádků dolů. „Zednické a stavební práce a úpravy… To přece dělá taťka celou dobu, podnikal takhle, ale sám…“ „Nikdy to nedělal sám,“ ukázala Martina na text napsaný drobným písmem. „Je partnerem od roku devadesát tři.“ „Chceš mi říct,“ posadil se Jirka na okraj stolu, „že lhal i v tomhle?“ „Budeš se odpovědi ‚ano‘ divit hodně?“ Jirka se zarazil; v duchu si ještě několikrát přemítl nápad, který právě přišel z hlubin jeho hlavy a potom užasle hlesl: „Vím, jak je dostaneme za mříže.“ Martina se zamračila a nechápavě zakroutila hlavou. „Těch několik let, kdy na nás taťka hrál, že podniká na vlastní pěst, možná bylo k něčemu. Pamatuji si, že vždycky mluvil o tom, jak ušetřit na daních – zfalšovat daňové přiznání. Pokud to tak dělá i tato firma, která je, si myslím, docela velká, jsou to daňové úniky.“ „Ty myslíš… Nahlásit je na policii?“ „No, ano,“ přikývl Jirka nejistě. „Není naší zákonem danou povinností nahlásit veškeré porušování zákonů, o kterém víme? A pokud by se naše tvrzení potvrdilo, máme tady trestný čin jako vyšitý… Za mříže by šel Richard, Lorenc… A i taťka.“ „Já pořád říkám, že mám bráchu génia.“ usmála se Monika a sledovala Martinu, jak kouká do naleštěné pracovní desky stolu. „Není to tak lehké, Jirko. Usvědčit někoho z daňových úniků dá hodně práce…“ „Když se chce, tak jde všechno,“ přerušil Jirka Martinu. „Musíme najít člověka, který se stará o jejich účetnictví.“ „Jirko… Nemáme důkazy,“ namítla Martina. „Zatím, Martino. Přece se nebudeme dívat na tu nespravedlnost… Můžeme dostat za mříže člověka, který zabil tvé rodiče… Nemůžeme to nechat jen tak. Když mu nemůžeme dokázat tu vraždu, potrestáme ho aspoň takhle. A nejen jeho – všechny z nich.“ „Víš, jsi úplně stejný, jako jsem bývala já… Ale svět není černobílý. Nejsou dobří a špatní lidé, každý z nás má v sobě kousek z obojího, jde jen o to, která část převažuje.“ „Sakra, Martino,“ seskočil Jirka ze stolu, přešel k oknu a koukal ven na nádvoří. „Snažím se pomstít smrt tvých rodičů. Vrah musí být potrestán.“ „Myslím, že je to dobrý nápad,“ souhlasil s Jirkou Michal, který vstoupil do místnosti. „Máme prostředky na to, abychom získali důkazy, které potřebujeme, tak proč toho nevyužít?“ „Pokud se stane… Pokud do toho půjdeme a nepodaří se nám je usvědčit… Jsme další na řadě,“ hlesla s obavami v hlase Martina. „Začínám mít pocit, že bychom byli další na řadě tak či tak,“ namítl Jirka, aniž by se otočil od okna. Přes nádvoří mířil k hlavnímu vchodu nervózní chůzí muž. „Martino, někdo sem jde,“ ukázal Jirka. Martina vstala ze židle, přes odhrnutou záclonu se podívala oknem ven a vyšla z místnosti. „Kdo to je?“ zeptala se Monika na Michala, zatímco sledovala muže a Martinu, jak u vchodu do zámku o něčem horlivě diskutují. „To je jeden z členů starého zastupitelstva, David.“ Muž se s Martinou rozloučil, otočil se na patě a opustil nádvoří. Martina pomalu, s překvapeným výrazem ve tváři zavřela dveře a pomalým krokem došla zpět ke dveřím své pracovny. Se zvednutým obočím přejela pohledem po všech přítomných, až se zastavila u Jirky a Moniky, stojících blízko sebe. „Myslím, že se objevil další… problém.“ „Jaký problém?“ „Ten muž patřil do bývalého zastupitelstva. Má přístup k plánům sňatků, které se mají v obci konat. Váš otec se bude ženit.“ „Chce se ženit?“ usmála se Monika. „To je blbost. S kým?“ „S kým myslíš?“ „S ní?“ vykřikl Jirka. „S Reneou Vogelovou? To přece nejde, vždyť… Vždyť zabila tvou sestru. A on byl její bratr…“ „Já, já… Já to vím. Ale nemůžu s tím nic dělat. Nikdo z nás nemůže,“ zastavila Jirku, když se nadechoval k námitce. „Kdy má ta svatba být?“ zeptal se Michal s pohledem upřeným do země. „Termín ještě není upřesněný, ale mělo by to být někdy během dubna.“ „Takže přibližně za měsíc,“ zamyslel se Jirka. Hlas se mu třásl více, než chtěl dát najevo a před očima mu znovu proběhly záblesky vzpomínek na období před několika měsíci, kdy s nimi otec ještě žil. „No nic,“ vyhrkl Jirka po chvíli ticha, kdy všichni v místnosti koukali do prázdna, „máme teď na práci důležitější věc, a to je ta jejich firma. Je to možnost, jak se jich zbavit, ne? A pokud tady ta šance je, jakože je určitě, musíme ji využít.“ Martina se zhluboka nadechla a založila ruce na prsou. „Sídlo firmy je na stejné ulici, jako bydlí Vogelovi, jen kousek dál. Myslím, že to bude nejlepší místo, kde začít.“ „Možná nebylo chytré, abychom sem jeli jen my dva,“ přiznal Jirka, když Martina zaparkovala auto na opuštěné cestě a oba vystoupili. „Méně lidí se hůř odhalí,“ vedla Martina synovce dlouhou ulicí, lemovanou z jedné strany loukou a z druhé porostem mladých stromků a křovin. „Jsme tady,“ ukázala napravo. Jirka odhrnul větev jednoho z vysokých keřů a objevila se před ním budova jednoduché konstrukce, tvářící se jako výrobní hala. „Myslel jsem, že ta firma poskytuje spíše služby jako opravy, výstavby a tak… Tohle vypadá jako výrobní linka.“ „Ne, je to bývalé zemědělské družstvo… Ale počkej, nemůžeme tam jen tak vejít,“ zarazila Martina Jirku. „Někdo tam určitě je, vzadu stojí auto.“ „Tak kudy? Potřebujeme se dostat do kanceláří, ty jsou uvnitř?“ „Nevím, nikdy jsem tam nebyla,“ zamračila se Martina a pečlivě si celou budovu prohlížela. Zpoza jejího rohu vyšel neznámý muž, otevřel dveře zašlého pick-upu stojícího na příjezdové cestě a s námahou odnesl pytle se sádrou zpět dovnitř. „Co budeme dělat?“ zašeptal Jirka a neustále se s nepříjemným pocitem v zádech rozhlížel kolem sebe. „A co se vrátit domů a zkusit to někdy jindy, až tady nikdo nebude?“ „Ne, Martino, to ne. Neustále bychom to odkládali a já chci, ať už to všechno skončí. Dlužíme to tvým rodičům a sestře. To díky nim jsme naživu my.“ „Já… Já to vím. A právě proto nechci riskovat nás. Bože, zní to hrozně sobecky.“ „Nezní. Já vím, že to neděláš kvůli sobě.“ „Tak hrozně moc jsem doufala, že budeme žít v pohodě, až to zůstalo jen v mých představách. Je lepší nevěřit.“ „Kdepak. Ztratit víru v lepší budoucnost je to poslední, co teď potřebujeme. Ještě ti to jednou připomenu, až budeme sedět v parku na lavičce a bezstarostně pozorovat tvoje a Michalovo dítě, jak jsi pochybovala.“ „Jsem si nejistá. Hrozně nejistá, neznám další krok. Ani náš, ani Richardův… A hrozně mě to děsí.“ „Víš… Asi to bude znít jako klasické tvrzení lidí mého věku, ale někdy je lepší neplánovat věci tolik dopředu, ale reagovat spontánně.“ „Mě to nemusíš říkat. Já se tímhle řídila jedenkrát v životě a udělalo to ze mě vraha.“ „Zachránila jsi život svým rodičům.“ „Jen jsem ho prodloužila o několik let. Teď už na tom nezáleží.“ „Ale záleží. Oni věděli… A jsem si jistý, že to ví i teď… Že jsi byla ochotna pro jejich ochranu obětovat vše. A tys to udělala. Není to to největší, co může dítě dát svým rodičům?“


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 12		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

amazonit	22.05.2009, 5:53:07

Tak se nám to opět pohnulo dopředu, nejsem si jistá, zda jsme se v minulém díle dozvěděli, že odvezli Michala na zámek..., potom si taky nejsem jistá, zda už proběhl rozvod mezi rodiči dvojčat... Je s podivem, proč jeden z bývalých zastupitelů přišel Martině říct o svatbě jejího bratra, to asi nebude běžný postup, že? Vypadá to, jako bych ze sebe sypala jen kritiku, že? Ale to není kritika, spíš něco, co mi vrtá v hlavě... Jinak pár drobností: -v duchu si ještě několikrát přemítl nápad - přemítat nápad není vhodné spojení -všechny z nich - každý z nich -Martina pomalu, s překvapeným výrazem ve tváři zavřela dveře a pomalým - pomalu/pomalým -„Mě to nemusíš říkat - mně


ze dne 22.05.2009, 13:20:58
Miky: Děkuji za publikaci. Michalův příchod na zámek mi připadal nepodstatný, proto jsem ho vynechal. Rozvod proběhl, jen jsem se o něm nezmínil... Ale ještě se k němu dostanu. Zastupitel to přišel Martině říct, protože je její kamarád, a věděl, co je její bratr a jeho nastávající zač. Nebylo to oficiální oznámení. Hezký den.