|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Tiar'lator – Velký lov (Kapitola 14) ::
V minulé, třinácté, kapitole Salina objevila naději, která je zásadní pro její úspěch, a konečně získala odpověď na několik otázek. Setkali jsme se rovněž s Kate, poslední novou postavou, a Kiarat navštívil Salinin svět.
V této kapitole poodhalíme tajemství jedné z hlavních postav a dozvíme se něco málo z plánů Vědoucích.
Nesmím také zapomenout poděkovat Nancy, která mě ještě nezatratila a pomáhá mi víc, než si sama myslí… =)
Přeji příjemné čtení. |
| |
|
|
Kapitola čtrnáctá
„Každý musí nést důsledky svých činů.“
Trpělivě stáli a vyčkávali, jaké bude jeho rozhodnutí. Věděli, že ať už bude jakékoli, adekvátně potrestá jejich činy. Vina byla prokázána a trest jasný.
I on stál a díval se na svoji rodinu, která se provinila tím nejhorším možným trestem. Zradou. Zradila vlastní národ, vše, co něco znamenalo. A on musel rozhodnout o jejich osudech. Věděl, co musí udělat, bylo to tak jasné. Samozřejmé. Logický důsledek jejich činů. Ale bál se být tím, kdo rozhodne a vlastní krví, vlastní duší jim podepíše rozsudek smrti.
Přál si posledních několik dnů vrátit zpátky. Chtěl, aby bylo všechno jako dřív. Třeba i za cenu, že by nezískal Poznání. Ano, to si přál. Jenomže věděl, že se musí zapřít, sebe i všechno, co si přál. Na něm přece nezáleželo. Byly důležitější věci než on. Jako třeba chránit Poznání.
Všemi smysly vnímal, jak se bolest pokouší ovládnout jeho mysl. Čistá neředěná forma zničující bolesti. Sledoval ji z pozice nezávislého pozorovatele a uvažoval nad tím, proč jej nedokáže ovládnout a spálit na prach. Proč musí stát zrovna teď zrovna tady a bojovat sám se sebou.
Bál se. Věděl, že to, co se má stát, se stane, že to nezmění, ani kdyby chtěl. A on chtěl. Jenže tu byly skutečnosti, které měnily všechno. I jeho samého. Jeho city, vazby k lidem před ním. Nemiloval je, ani k nim necítil nenávist. Stáli tu, aby byli souzeni. A odsouzeni budou.
Naopak nenáviděl sám sebe. Za to, že věděl to, co věděl. Že si byl vědomý těch všech faktů a skutečností, které měnily všechno a všechny. Nezáleželo ani na něm, ani na jeho souzených rodičích, ani na Vědoucích, Zasvěcovaných ani na Thoratech. Jediná skutečnost, která byla důležitá, bylo Poznání. Poznání. To jedno odporné slovo, které obsáhlo celý Vesmír a přece bylo mnohem důležitější.
Zhluboka se nadechl a načerpal trochu ze sil, které mu předával jeho Bílý plamen.
Bolest, teď už silnější, se drala jeho tělem. Cítil ji, ale nebyla natolik silná, aby změnila jeho rozhodnutí. Formálním, odtažitým hlasem prohlásil: „Rozsudek byl vynesen.“ Vzhlédli k němu smířenými pohledy. Pozvedl dlaň natočenou směrem vzhůru. Tím prostým pohybem rozhýbal své okolí. Kamení ležící všude kolem se ladně zvedlo do výšky. Neviditelné prsty je zadržely ve vzduchu a vyčkávaly dalších pokynů. „Smrt.“ Kiaratovi rodiče poraženě zavřeli oči, aby neviděli, jak kamení samo od sebe letí vstříc jejich tělům.
Bolest za bolest. Smrt za smrt.
Jejich zrada znamenala smrt mnoha tisíců Thoratů. Teď za svoje neuvážené konání měli zaplatit životem.
Díval se na výsledek svého rozhodnutí a neubránil se bolesti, která konečně protrhla jeho obranu a začala nemilosrdně spalovat Kiaratovo tělo. Cítil na své kůži každý kámen, který dopadl na jejich těla. Každičká slza bolesti se mu navěky vpálila do duše. Každý jednotlivý výkřik se mu vryl do paměti, aby nikdy nezapomněl.
Ucítil v sobě vzdor. Bytostnou potřebu jim pomoci. Vždyť to byli jeho rodiče! Otec a matka, kteří jej zplodili, vychovali a milovali celou svojí duší. Neměl nikoho, kdo by mu byl bližší než oni. A přesto tu stál a byl tím, kdo rozhodl o jejich smrti.
Toužil je osvobodit z neviditelných pout, která jim odepřela možnost se bránit. Jejich ztuhlé nohy pevně vrostly do země a odmítaly uposlechnout jejich příkazy. Nemohli uniknout trestu. Mohli si zakrývat tvář, mohli křičet, ale nemohli utéci.
Kdyby to byl on, kdo je takhle spoutal, byl by je okamžitě propustil, aby měli alespoň nějakou šanci. Mohli by prchat, i přestože by jim to nebylo nic platné. I tak by zemřeli. Jeho výčitky by ale byly menší. Mnohem menší. Jenže on jim tuhle výsadu dát nemohl. Nad touto částí soudu bděli zbylí dva Tiar’latorové, které by nedokázal přesvědčit, aby mu vyhověli. Oni na rozdíl od něj neměli důvod.
Jediné, co mohl udělat, bylo spustit ruku a přikázat tak kamení, aby se znovu sneslo k zemi. Dát jim milost, což ale nepřipadalo v úvahu. Musel jednat v rámci vyššího dobra. Jak moc to dobro teď nenáviděl. Nenáviděl všechny a všechno. Nenáviděl sebe.
V čem bude jejich smrt Thoratům prospěšná? Proč musí zemřít? Jako kdyby to snad mohlo napravit veškeré zlo, které spáchali. Jako by jejich smrt dokázala vrátit čas a předejít těm odporným masakrům lidu, ze kterého sám pocházel.
Poslední kámen dopadl na jejich těla a neviditelná pouta zmizela. Oba se bez života svezli k zemi a přítomní Vědoucí odešli.
Cítil podivnou prázdnotu a v ní tepající bolest. Měl pocit, že mu brzy roztrhne hruď a zničí jej. Ne jen Kiaratovo tělo, srdce, duši, ale celou jeho bídnou existenci.
Z hrdla se mu vydral výkřik přeplněný bolestí. Křičel na sebe, na Tiar’latory, na Thoraty, na celý Vesmír. A bolest zaplnila vzduch okolo. Dusil se vzlyky a nenávistí k sobě samému, protože byl smířený s tím, co udělal. Protože věděl, že to tak musí být, že je to tak nejlepší.
Měl na svých rukou krev. Viděl ji, když se na ně podíval. Ta odporně usvědčující tekutina skapávala z Kiaratových dlaní a vsakovala se do hlíny pod jeho nohama.
Ucítil v sobě extrémní množství energie a on se ani nesnažil ji nějak usměrnit. Ruce se mu samy od sebe přiblížily k hrudi a nahmataly neviditelnou tepající hmotu. Zasténal, když se jeho tělo se sevřelo v křeči. Bylo to proto, že se všechna bolest, která se nacházela v Kiaratově těle, stáhla k srdci a následně ven do neviditelné bubliny nezkrotné energie. Pak se jeho ruce vymrštily dopředu a nahromaděná energie barvy půlnoční temnoty vytryskla do prostoru před ním. Nezvratitelně nalezla jediný zdroj světla široko daleko. S ničivou silou se zakousla do Čtvrtého slunce a navždy jej zničila. Obrovská hvězda se v okamžiku rozpadla v prach, který se začal pomalu, ale jistě snášet na planetu.
Ztěžka polkl a uvědomil si, že s tímhle bude muset žít celý život. Jeho osudem bylo udržovat rovnováhu mezi dobrou a zlou podstatou Poznání. Teď chápal, co to znamená. A věděl, že nikdy nezapomene. Nikdy.
Otočil se ke své minulosti v podobě milovaných rodičů zády a pomalu se vydal zpátky do Chrámu, aby dál plnil svoje povinnosti Vědoucího. Jen vzdáleně si uvědomoval prachovou bouři, která se snesla na zem a pokryla každičký centimetr hlíny jeho bolestí.
„Tak tady jsou,“ prohlásil Tiar’lator Kiarat. „Ti, kteří byli vybráni, aby se zúčastnili Velkého lovu.“
Rychlým pohybem ruky proťal vzduch, jako by odháněl mouchu, a v prostoru před ním se objevilo sedm velice povědomých tváří zahalených do šedivé mlhy.
Najednou začaly bledé, černobílé tváře pomalu, ale jistě získávat skutečnou barvu. Jako první rozpoznali tvář mladého, sympaticky vyhlížejícího muže. Mohlo mu být kolem třiceti, ale vypadal mnohem mladší. Měl rozcuchané, tmavě hnědé vlasy, stejné barvy jako jeho oči. Tvářil se velice nejistě a nervozita čišela z každé buňky jeho těla.
„David Nortridge,“ zamumlal Kiarat a pousmál se nad Seleiovým opovržlivým odfrknutím, kterým jasně ukazoval svůj nezájem. Byl to jen obyčejný, nudný, slabý člověk a tedy nic pro něj.
Pak ožila druhá tvář – tentokrát ženská. Hlavu měla přikrytou jakýmsi kusem šedé látky, která zakrývala notnou část jejího obličeje. Ruce měla překřížené, podivně zkroucenými prsty se dotýkala ramen a nad nimi, na její hrudi, poklidně spočíval zlatý řetízek, na němž byl zavěšen velký kamínek zářící jasně modrou barvou.
Partes nespokojeně mávl rukou. Nelíbilo se mu, že ženě nevidí do tváře.
Látka jako na povel slétla z její tváře a tiše se snesla k zemi. Do očí je okamžitě uhodila zářivě červená barva ženiných vlasů. I přestože je spoutala do dvou dokonalých zaplétaných copů, jejich krása byla zřejmá.
I ona sama byla nádherná. Do sebemenšího detailu vymodelovaný oválný obličej, jen lehce zdůrazněné lícní kosti, malý nosík a vzdorovitě našpulená ústa. Hnědo-zlatavé kočičí oči jen dokreslovaly celkový dojem divoké bojovnice, takové, která se jen tak nehodlá vzdát.
Ale v jejím pohledu bylo ještě něco dalšího. Něco, co z ní dělalo to, kým byla, co utvářelo její osobnost. Všichni tři přesně věděli, co se skrývá za jejími přivřenými víčky pozorně studujícími okolí a připravenými zachytit jakýkoli pohyb. V jejích vědoucích očích se skrývaly tisíciletí tvrdě vybojovaných zkušeností. Sálal z nich vzdor, hrdost, ale i moudrost. Byla jednou z nich. Příslušnice nadřazené rasy.
Selei uznale zamručel a obdařil dívčinu iluzi zaujatým pohledem. Přistoupil blíž a pomalu ji obešel, aby si iluzi ženy mohl prohlédnout ze všech stran, a strojeným hlasem prohlásil: „Takové mrhání.“ Jedním rychlým pohybem jí strhl gumičku z vlasů a rukou zaujatě prohrábl ohnivě rudé vlasy. Pak o kousek poodstoupil, pozvedl ruku do vzduchu a rychle s ní zakýval ze strany na stranu. Iluze jako na povel divoce potřásla hlavou, až se její teď už ničím nespoutané vlasy rozlétly do všech stran. Některé prameny jí překryly obličej a ona neznatelně zamrkala, když jí zašimraly v očích. „Působivé,“ ohodnotil ženu s úsměvem. „Vskutku tě bude škoda, Eliss…“ řekl znovu a konečně od ní odtrhl pohled.
Vzápětí ožila další tvář a jim se naskytl pohled na mladého černovlasého muže. Tipovali mu nanejvýš třicet. Stál před nimi jako nějaký polobůh v celé své kráse. Dokonale vypracované svalstvo jeho hrudi se rýsovalo i přes tričko, a kdyby byly v místnosti nějaké dámy, pravděpodobně by okouzleně zavzdychaly. Černé oči vypadaly zkušeně, přesto se v nich odrážel strach. Potlačovaný, zapíraný, ale přeci tam byl.
Kiarat si tiše povzdechl. Teď mělo přijít to horší.
Vzduch se zavlnil a další nezřetelná mužská tvář nabrala sytých barev. Místnost se naplnila stříbřitou mlhou plížící se kolem Tiar‘latorů jako právě lovící zvíře. O vteřinu později ucítili, jak se chlad zakousl do každičké buňky jejich dokonale zocelených těl.
Muž před nimi měl zavřené oči a skloněnou hlavu. Sněhově bílé vlasy mu dosahovaly až po ramena a některé pramínky mu neposlušně padaly do obličeje; on ale zřejmě necítil potřebu je odhrnout.
Náhle se narovnal v celé své výšce a hrdě pozvedl tvář. Jeho široká, vypracovaná ramena jen dotvářela celkový dojem síly. Pravděpodobně by dokázal zabít jedinou ranou. Nepotřeboval zbraně, stačili mu jeho vlastní ruce. Přesto se mu u pasu pohupovala dýka.
„No tak,“ zašvitořil Selei až přehnaně sladce, „podívej se na nás.“
V odpověď oslovený muž prudce otevřel oči barvy vlčí šedi. Zračil se mu v nich nijak neskrývaný výsměch a pohrdání. Pravý lovec. Ani oni by ho nedokázali vycvičit lépe.
„Torr,“ zamumlal Kiarat spíš jen sám pro sebe, „tohle jméno mu dokonale sedí.“
„A kdo vybral tohohle?“ rozesmál se Selei, za což jej Kiarat přeťal přísným káravým pohledem.
Přímo před nimi se objevil starý, přibližně šedesátiletý muž. Vlasy už měl dávno prošedivělé a tvář měl plnou vrásek. Na první pohled na svoje okolí působil velice přívětivým dojmem. Nikdo by ani na okamžik nezapochyboval, že by tenhle muž neublížil ani mouše. Ba naopak – ochotně by se jí pokusil znovu přilepit utržené křídlo.
Bílý plášť byl pro něj to pravé. Dokonale mu padnul. Nebylo pochyb, že ve svém světě zastával funkci lékaře.
Tenhle nevydrží moc dlouho, pomyslel si Partes soucitně.
Dřív než nad tím starým mužem stačil více zapřemýšlet, zazářila před ním šestá tvář a on se zamračil.
Kate…
Ano, Partesi, Kate.
Ta mladičká dívka, které mohlo být sotva šestnáct, měla tvář prostou všech emocí, prázdnou, vyrovnanou, i přestože, když ji viděl naposledy, převládaly na ní negativní emoce. Věděl, že by neměl, ale i přesto se nemohl ubránit náklonnosti k ní. Byla tak mladá a i na svůj nízký věk překrásná. Mohla by být jeho dcera. Už když ji spatřil poprvé, Partese upoutaly její oči. Dvě neuvěřitelně zelené studnice, které prozrazovaly, že jejich majitelka už dávno není nevědomé dítě. Dívala se na svět hlubokýma očima, které dokázaly na první pohled upoutat, chytit do své moci a nepustit. Obličej jí rámovaly krásné tmavě hnědé až černé vlasy házející jedním slovem úchvatné zelené odlesky.
Moje malá Kate… pomyslel si trpce. Brzy zemře. Až příliš brzy.
Vzduch se znovu zavlnil, ale nic dalšího se nestalo.
„Co to znamená?“ zeptal se Selei s jistou nadějí v hlase. Ač byl jedním z Vědoucích a zastával stejný názor jako ostatní, co se týkalo cílů, kterých museli dosáhnout, přesto ji ale neměl rád. Racionálně svoji nenávist nedokázal vysvětlit, i když tušil, že to má co dočinění s jeho pološílenou sestrou.
„Znamená to, že ještě nepřišel ten správný čas,“ opověděl nevzrušeně Kiarat, „a nám zbývá už jen čekat.“
Do plic nasál čerstvý vzduch a pozorně se zadíval na šest různých tváří, jejichž osud byl už teď zpečetěn. Proti své vůli je litoval. Jejich osud byl daný. Neměli na výběr a to o tom ani nevěděli. Zatím.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 22 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 19 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
