obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915667 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39766 příspěvků, 5802 autorů a 392300 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Tiar'lator – Velký lov (Kapitola 14) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tiar'lator – Velký lov
 autor Charlotte Cole publikováno: 25.05.2009, 5:49  
V minulé, třinácté, kapitole Salina objevila naději, která je zásadní pro její úspěch, a konečně získala odpověď na několik otázek. Setkali jsme se rovněž s Kate, poslední novou postavou, a Kiarat navštívil Salinin svět.

V této kapitole poodhalíme tajemství jedné z hlavních postav a dozvíme se něco málo z plánů Vědoucích.

Nesmím také zapomenout poděkovat Nancy, která mě ještě nezatratila a pomáhá mi víc, než si sama myslí… =)

Přeji příjemné čtení.
 

Kapitola čtrnáctá


„Každý musí nést důsledky svých činů.“






      Trpělivě stáli a vyčkávali, jaké bude jeho rozhodnutí. Věděli, že ať už bude jakékoli, adekvátně potrestá jejich činy. Vina byla prokázána a trest jasný.
      I on stál a díval se na svoji rodinu, která se provinila tím nejhorším možným trestem. Zradou. Zradila vlastní národ, vše, co něco znamenalo. A on musel rozhodnout o jejich osudech. Věděl, co musí udělat, bylo to tak jasné. Samozřejmé. Logický důsledek jejich činů. Ale bál se být tím, kdo rozhodne a vlastní krví, vlastní duší jim podepíše rozsudek smrti.
      Přál si posledních několik dnů vrátit zpátky. Chtěl, aby bylo všechno jako dřív. Třeba i za cenu, že by nezískal Poznání. Ano, to si přál. Jenomže věděl, že se musí zapřít, sebe i všechno, co si přál. Na něm přece nezáleželo. Byly důležitější věci než on. Jako třeba chránit Poznání.
      Všemi smysly vnímal, jak se bolest pokouší ovládnout jeho mysl. Čistá neředěná forma zničující bolesti. Sledoval ji z pozice nezávislého pozorovatele a uvažoval nad tím, proč jej nedokáže ovládnout a spálit na prach. Proč musí stát zrovna teď zrovna tady a bojovat sám se sebou.
      Bál se. Věděl, že to, co se má stát, se stane, že to nezmění, ani kdyby chtěl. A on chtěl. Jenže tu byly skutečnosti, které měnily všechno. I jeho samého. Jeho city, vazby k lidem před ním. Nemiloval je, ani k nim necítil nenávist. Stáli tu, aby byli souzeni. A odsouzeni budou.
      Naopak nenáviděl sám sebe. Za to, že věděl to, co věděl. Že si byl vědomý těch všech faktů a skutečností, které měnily všechno a všechny. Nezáleželo ani na něm, ani na jeho souzených rodičích, ani na Vědoucích, Zasvěcovaných ani na Thoratech. Jediná skutečnost, která byla důležitá, bylo Poznání. Poznání. To jedno odporné slovo, které obsáhlo celý Vesmír a přece bylo mnohem důležitější.
      Zhluboka se nadechl a načerpal trochu ze sil, které mu předával jeho Bílý plamen.
      Bolest, teď už silnější, se drala jeho tělem. Cítil ji, ale nebyla natolik silná, aby změnila jeho rozhodnutí. Formálním, odtažitým hlasem prohlásil: „Rozsudek byl vynesen.“ Vzhlédli k němu smířenými pohledy. Pozvedl dlaň natočenou směrem vzhůru. Tím prostým pohybem rozhýbal své okolí. Kamení ležící všude kolem se ladně zvedlo do výšky. Neviditelné prsty je zadržely ve vzduchu a vyčkávaly dalších pokynů. „Smrt.“ Kiaratovi rodiče poraženě zavřeli oči, aby neviděli, jak kamení samo od sebe letí vstříc jejich tělům.
      Bolest za bolest. Smrt za smrt.
      Jejich zrada znamenala smrt mnoha tisíců Thoratů. Teď za svoje neuvážené konání měli zaplatit životem.
      Díval se na výsledek svého rozhodnutí a neubránil se bolesti, která konečně protrhla jeho obranu a začala nemilosrdně spalovat Kiaratovo tělo. Cítil na své kůži každý kámen, který dopadl na jejich těla. Každičká slza bolesti se mu navěky vpálila do duše. Každý jednotlivý výkřik se mu vryl do paměti, aby nikdy nezapomněl.
      Ucítil v sobě vzdor. Bytostnou potřebu jim pomoci. Vždyť to byli jeho rodiče! Otec a matka, kteří jej zplodili, vychovali a milovali celou svojí duší. Neměl nikoho, kdo by mu byl bližší než oni. A přesto tu stál a byl tím, kdo rozhodl o jejich smrti.
      Toužil je osvobodit z neviditelných pout, která jim odepřela možnost se bránit. Jejich ztuhlé nohy pevně vrostly do země a odmítaly uposlechnout jejich příkazy. Nemohli uniknout trestu. Mohli si zakrývat tvář, mohli křičet, ale nemohli utéci.
      Kdyby to byl on, kdo je takhle spoutal, byl by je okamžitě propustil, aby měli alespoň nějakou šanci. Mohli by prchat, i přestože by jim to nebylo nic platné. I tak by zemřeli. Jeho výčitky by ale byly menší. Mnohem menší. Jenže on jim tuhle výsadu dát nemohl. Nad touto částí soudu bděli zbylí dva Tiar’latorové, které by nedokázal přesvědčit, aby mu vyhověli. Oni na rozdíl od něj neměli důvod.
      Jediné, co mohl udělat, bylo spustit ruku a přikázat tak kamení, aby se znovu sneslo k zemi. Dát jim milost, což ale nepřipadalo v úvahu. Musel jednat v rámci vyššího dobra. Jak moc to dobro teď nenáviděl. Nenáviděl všechny a všechno. Nenáviděl sebe.
      V čem bude jejich smrt Thoratům prospěšná? Proč musí zemřít? Jako kdyby to snad mohlo napravit veškeré zlo, které spáchali. Jako by jejich smrt dokázala vrátit čas a předejít těm odporným masakrům lidu, ze kterého sám pocházel.
      Poslední kámen dopadl na jejich těla a neviditelná pouta zmizela. Oba se bez života svezli k zemi a přítomní Vědoucí odešli.
      Cítil podivnou prázdnotu a v ní tepající bolest. Měl pocit, že mu brzy roztrhne hruď a zničí jej. Ne jen Kiaratovo tělo, srdce, duši, ale celou jeho bídnou existenci.
      Z hrdla se mu vydral výkřik přeplněný bolestí. Křičel na sebe, na Tiar’latory, na Thoraty, na celý Vesmír. A bolest zaplnila vzduch okolo. Dusil se vzlyky a nenávistí k sobě samému, protože byl smířený s tím, co udělal. Protože věděl, že to tak musí být, že je to tak nejlepší.
      Měl na svých rukou krev. Viděl ji, když se na ně podíval. Ta odporně usvědčující tekutina skapávala z Kiaratových dlaní a vsakovala se do hlíny pod jeho nohama.
      Ucítil v sobě extrémní množství energie a on se ani nesnažil ji nějak usměrnit. Ruce se mu samy od sebe přiblížily k hrudi a nahmataly neviditelnou tepající hmotu. Zasténal, když se jeho tělo se sevřelo v křeči. Bylo to proto, že se všechna bolest, která se nacházela v Kiaratově těle, stáhla k srdci a následně ven do neviditelné bubliny nezkrotné energie. Pak se jeho ruce vymrštily dopředu a nahromaděná energie barvy půlnoční temnoty vytryskla do prostoru před ním. Nezvratitelně nalezla jediný zdroj světla široko daleko. S ničivou silou se zakousla do Čtvrtého slunce a navždy jej zničila. Obrovská hvězda se v okamžiku rozpadla v prach, který se začal pomalu, ale jistě snášet na planetu.
      Ztěžka polkl a uvědomil si, že s tímhle bude muset žít celý život. Jeho osudem bylo udržovat rovnováhu mezi dobrou a zlou podstatou Poznání. Teď chápal, co to znamená. A věděl, že nikdy nezapomene. Nikdy.
      Otočil se ke své minulosti v podobě milovaných rodičů zády a pomalu se vydal zpátky do Chrámu, aby dál plnil svoje povinnosti Vědoucího. Jen vzdáleně si uvědomoval prachovou bouři, která se snesla na zem a pokryla každičký centimetr hlíny jeho bolestí.


      „Tak tady jsou,“ prohlásil Tiar’lator Kiarat. „Ti, kteří byli vybráni, aby se zúčastnili Velkého lovu.“
      Rychlým pohybem ruky proťal vzduch, jako by odháněl mouchu, a v prostoru před ním se objevilo sedm velice povědomých tváří zahalených do šedivé mlhy.
      Najednou začaly bledé, černobílé tváře pomalu, ale jistě získávat skutečnou barvu. Jako první rozpoznali tvář mladého, sympaticky vyhlížejícího muže. Mohlo mu být kolem třiceti, ale vypadal mnohem mladší. Měl rozcuchané, tmavě hnědé vlasy, stejné barvy jako jeho oči. Tvářil se velice nejistě a nervozita čišela z každé buňky jeho těla.
      „David Nortridge,“ zamumlal Kiarat a pousmál se nad Seleiovým opovržlivým odfrknutím, kterým jasně ukazoval svůj nezájem. Byl to jen obyčejný, nudný, slabý člověk a tedy nic pro něj.
      Pak ožila druhá tvář – tentokrát ženská. Hlavu měla přikrytou jakýmsi kusem šedé látky, která zakrývala notnou část jejího obličeje. Ruce měla překřížené, podivně zkroucenými prsty se dotýkala ramen a nad nimi, na její hrudi, poklidně spočíval zlatý řetízek, na němž byl zavěšen velký kamínek zářící jasně modrou barvou.
      Partes nespokojeně mávl rukou. Nelíbilo se mu, že ženě nevidí do tváře.
      Látka jako na povel slétla z její tváře a tiše se snesla k zemi. Do očí je okamžitě uhodila zářivě červená barva ženiných vlasů. I přestože je spoutala do dvou dokonalých zaplétaných copů, jejich krása byla zřejmá.
      I ona sama byla nádherná. Do sebemenšího detailu vymodelovaný oválný obličej, jen lehce zdůrazněné lícní kosti, malý nosík a vzdorovitě našpulená ústa. Hnědo-zlatavé kočičí oči jen dokreslovaly celkový dojem divoké bojovnice, takové, která se jen tak nehodlá vzdát.
      Ale v jejím pohledu bylo ještě něco dalšího. Něco, co z ní dělalo to, kým byla, co utvářelo její osobnost. Všichni tři přesně věděli, co se skrývá za jejími přivřenými víčky pozorně studujícími okolí a připravenými zachytit jakýkoli pohyb. V jejích vědoucích očích se skrývaly tisíciletí tvrdě vybojovaných zkušeností. Sálal z nich vzdor, hrdost, ale i moudrost. Byla jednou z nich. Příslušnice nadřazené rasy.
      Selei uznale zamručel a obdařil dívčinu iluzi zaujatým pohledem. Přistoupil blíž a pomalu ji obešel, aby si iluzi ženy mohl prohlédnout ze všech stran, a strojeným hlasem prohlásil: „Takové mrhání.“ Jedním rychlým pohybem jí strhl gumičku z vlasů a rukou zaujatě prohrábl ohnivě rudé vlasy. Pak o kousek poodstoupil, pozvedl ruku do vzduchu a rychle s ní zakýval ze strany na stranu. Iluze jako na povel divoce potřásla hlavou, až se její teď už ničím nespoutané vlasy rozlétly do všech stran. Některé prameny jí překryly obličej a ona neznatelně zamrkala, když jí zašimraly v očích. „Působivé,“ ohodnotil ženu s úsměvem. „Vskutku tě bude škoda, Eliss…“ řekl znovu a konečně od ní odtrhl pohled.
      Vzápětí ožila další tvář a jim se naskytl pohled na mladého černovlasého muže. Tipovali mu nanejvýš třicet. Stál před nimi jako nějaký polobůh v celé své kráse. Dokonale vypracované svalstvo jeho hrudi se rýsovalo i přes tričko, a kdyby byly v místnosti nějaké dámy, pravděpodobně by okouzleně zavzdychaly. Černé oči vypadaly zkušeně, přesto se v nich odrážel strach. Potlačovaný, zapíraný, ale přeci tam byl.
      Kiarat si tiše povzdechl. Teď mělo přijít to horší.
      Vzduch se zavlnil a další nezřetelná mužská tvář nabrala sytých barev. Místnost se naplnila stříbřitou mlhou plížící se kolem Tiar‘latorů jako právě lovící zvíře. O vteřinu později ucítili, jak se chlad zakousl do každičké buňky jejich dokonale zocelených těl.
      Muž před nimi měl zavřené oči a skloněnou hlavu. Sněhově bílé vlasy mu dosahovaly až po ramena a některé pramínky mu neposlušně padaly do obličeje; on ale zřejmě necítil potřebu je odhrnout.
      Náhle se narovnal v celé své výšce a hrdě pozvedl tvář. Jeho široká, vypracovaná ramena jen dotvářela celkový dojem síly. Pravděpodobně by dokázal zabít jedinou ranou. Nepotřeboval zbraně, stačili mu jeho vlastní ruce. Přesto se mu u pasu pohupovala dýka.
      „No tak,“ zašvitořil Selei až přehnaně sladce, „podívej se na nás.“
      V odpověď oslovený muž prudce otevřel oči barvy vlčí šedi. Zračil se mu v nich nijak neskrývaný výsměch a pohrdání. Pravý lovec. Ani oni by ho nedokázali vycvičit lépe.
      „Torr,“ zamumlal Kiarat spíš jen sám pro sebe, „tohle jméno mu dokonale sedí.“
      „A kdo vybral tohohle?“ rozesmál se Selei, za což jej Kiarat přeťal přísným káravým pohledem.
      Přímo před nimi se objevil starý, přibližně šedesátiletý muž. Vlasy už měl dávno prošedivělé a tvář měl plnou vrásek. Na první pohled na svoje okolí působil velice přívětivým dojmem. Nikdo by ani na okamžik nezapochyboval, že by tenhle muž neublížil ani mouše. Ba naopak – ochotně by se jí pokusil znovu přilepit utržené křídlo.
      Bílý plášť byl pro něj to pravé. Dokonale mu padnul. Nebylo pochyb, že ve svém světě zastával funkci lékaře.
      Tenhle nevydrží moc dlouho, pomyslel si Partes soucitně.
      Dřív než nad tím starým mužem stačil více zapřemýšlet, zazářila před ním šestá tvář a on se zamračil.
      Kate…
      Ano, Partesi, Kate.

      Ta mladičká dívka, které mohlo být sotva šestnáct, měla tvář prostou všech emocí, prázdnou, vyrovnanou, i přestože, když ji viděl naposledy, převládaly na ní negativní emoce. Věděl, že by neměl, ale i přesto se nemohl ubránit náklonnosti k ní. Byla tak mladá a i na svůj nízký věk překrásná. Mohla by být jeho dcera. Už když ji spatřil poprvé, Partese upoutaly její oči. Dvě neuvěřitelně zelené studnice, které prozrazovaly, že jejich majitelka už dávno není nevědomé dítě. Dívala se na svět hlubokýma očima, které dokázaly na první pohled upoutat, chytit do své moci a nepustit. Obličej jí rámovaly krásné tmavě hnědé až černé vlasy házející jedním slovem úchvatné zelené odlesky.
      Moje malá Kate… pomyslel si trpce. Brzy zemře. Až příliš brzy.
      Vzduch se znovu zavlnil, ale nic dalšího se nestalo.
      „Co to znamená?“ zeptal se Selei s jistou nadějí v hlase. Ač byl jedním z Vědoucích a zastával stejný názor jako ostatní, co se týkalo cílů, kterých museli dosáhnout, přesto ji ale neměl rád. Racionálně svoji nenávist nedokázal vysvětlit, i když tušil, že to má co dočinění s jeho pološílenou sestrou.
      „Znamená to, že ještě nepřišel ten správný čas,“ opověděl nevzrušeně Kiarat, „a nám zbývá už jen čekat.“
      Do plic nasál čerstvý vzduch a pozorně se zadíval na šest různých tváří, jejichž osud byl už teď zpečetěn. Proti své vůli je litoval. Jejich osud byl daný. Neměli na výběr a to o tom ani nevěděli. Zatím.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 22 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 19 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Amater 27.05.2009, 20:32:16 Odpovědět 
   Zajímalo by mně kdo koho bude lovit. Nejvíc mně zaujal ten lékář. Mám tyhle postavy nejraději. Pro mně je jendoznačným favoritem a´t bude to cokoliv. Jedna
 ze dne 28.05.2009, 10:25:33  
   Charlotte Cole: Ahojky, tebe jsem tu ještě u Velkého lovu neviděla. Doufám, že se stavíš i u dalších (i těch předcházejících) kapitol. =) Děkuji za návštěvu, koment i známku. =)
 Nancy Lottinger 26.05.2009, 19:41:24 Odpovědět 
   Moje zatím nejoblíbenější kapitola a víc myslím není co dodávat :-) Jsem ráda, že ti moje rejpalství pomíhá, protože mě to těší :-D Velice dobře napsaná kapitola, taková zamlžená, snivá, hlavně šokující O.o ! Jen tak dál, ale zas to moc nepřeháněj :-)
 ze dne 26.05.2009, 19:44:55  
   Charlotte Cole: Šokující, přesně tak. Pro mě byla také…

Nebudu… teďka jsem se sekla u 15. kapitoly a nějak mi to nejde… teda jako vim, co tam bude, co se bude dít, ale prostě to nemůžu zformulovat do smysluplných vět… =/ No, zase se do toho pustim, abych aspoň trochu pokročila…
 MC_Kejml 26.05.2009, 16:41:54 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: MC_Kejml ze dne 26.05.2009, 16:13:37

   Dává to smysl. Takže kopie ve smyslu vize, jako by hologramy.
 ze dne 26.05.2009, 19:42:19  
   Charlotte Cole: Jo jo, tak něco...
 MC_Kejml 26.05.2009, 16:13:37 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: MC_Kejml ze dne 26.05.2009, 10:23:16

   Jo... už chápu. To o tom vzduchu jsem myslel, že byl jen takový nevinný popis prostředí :)

Ouch :D No, snad to pochopím časem... Ale ok, kopie... kopie.
 ze dne 26.05.2009, 16:40:30  
   Charlotte Cole: Jj, kopie. Neboj, za chvíli tam budou skuteční lidé. =)
 MC_Kejml 26.05.2009, 10:23:16 Odpovědět 
   Během četby první pasáže mě tak napadlo, že Kiarat bude jistě ten, který dvě síly vyrovnával. Usoudil jsem tak nejen podle nevyhnutelného rozhodnutí, tak i podle jeho vyššího postavení, které bylo zmíněno o něco dřív.
S tím, jak Kiaratův smutek zničil čtvrtý měsíc - to mi trochu připomnělo nějakou Thoratskou pověst.
Výběr těch, kteří se měli účastnit Velkého lovu samozřejmě okamžitě upoutal tím, že jsme tu měli rekapitulaci všech postav, které měly v příběhu svou vlastní (někdy malou, jindy velkou) roli.

Všiml jsem si dvou nesrovnalostí:
"Kdyby byly v místnosti nějaké dámy, pravděpodobně by okouzleně zavzdychaly." - V místnosti byly Eliss a Kate, takže na to pozor.
Nejprve tam těch členů bylo sedm, a ke konci zmiňuješ šest. Nějaký rejpal jako já si toho může hned všimout.

1
 ze dne 26.05.2009, 16:39:18  
   Charlotte Cole: Hi, jsem zjistila, že jsem nedokončila jednu svoji myšlenku... =D

*A i kdybys ty dvě vzal jako dámy (samozřejmě živé, protože se tak zdají být), neměly svoji vlastní vůli, právě proto, že to nebyly skuteční lidé, tak nemohly okouzleně zavzdychat.
 ze dne 26.05.2009, 15:53:58  
   Charlotte Cole: Pověst? Hi, věř mi, že to se stalo, do posledního písmenka je to pravdivé. Tahle událost utvořila jeho osobnost, to, čím se musel stát. =/

K nesrovnalostem…

Ano, těch lidí (vybraných pro Velký lov) je tam sedm. Na začátku té části je řečeno, že jich bylo sedm, ale byly zahaleny do takové šedivé mlhy (představ si třeba černobílou fotku nebo tak něco). Nebyli to skuteční lidé, jen… jakési dokonalé kopie (pamatuj, nikdy nepodceňuj Tiar’latory, jejich moc a schopnosti jsou obrovské. =D A vždycky dokáží překvapit. I mě). A tyto šedé kopie začaly jedna po druhé získávat skutečné barvy. Šestá tvář, která nabyla barev, byla Katina. Pak je tam řečeno cituji „Vzduch se znovu zavlnil, ale nic dalšího se nestalo.“ Tedy sedmá tvář zůstala rozmazaně šedivá, taková méně reálná. Proto jich pak zmiňuji šest. Už chápeš? =)

K druhé poznámce – jak jsem řekla výše, nebyli to skuteční lidé, jen jejich kopie. Proto tam v podstatě žádné dámy nebyly. A i kdybys ty dvě vzal jako dámy (samozřejmě živé, protože se tak zdají být), neměly svoji vlastní vůli, právě proto, že to nebyly skuteční lidé. Hi, doufám, že jsem to vysvětlila dostatečně, kdyby ne, tak se ozvi. =)
 Tracy Harper 25.05.2009, 21:28:22 Odpovědět 
   Chudáci. A Kiarat je hustej :D
 ze dne 25.05.2009, 21:32:33  
   Charlotte Cole: A nejvíc nebezpečnej z těch tří, řekla bych.
 Šíma 25.05.2009, 15:58:30 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 25.05.2009, 15:20:35

   Držím palec! ;-)
 Šíma 25.05.2009, 15:20:35 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 25.05.2009, 12:14:26

   Hm... Možná ano! Ale i lov má určitě svá (specifická) pravidla... ;-)))

P.S. Promiň, že Ti do toho kecám, už mlčím... Jo! Pšt! Nic jsem neřekl a tak...
 ze dne 25.05.2009, 15:24:35  
   Charlotte Cole: Ale jen mi do toho kecej! =D To autora potěší nejvíc – když čtenář přemýšlí nad tím, co autor napsal. Zrovna teď budu ráda za jakýkoli názor, který by mi pomohl. Přeci jen jsem toho rozpracovala dost, nezodpovězených otázek je nespočet, až se v tom ztrácím a další přichází. Ale snažím se i dávat odpovědi, aby toho nebylo moc. =)

Ano, i lov má svá pravidla. Ne každý, ale tento je mít bude.
 Šíma 25.05.2009, 15:16:00 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 25.05.2009, 12:14:26

   Pokud nejsi z tohoto komentáře "chytrá", neděs se, já také ne a to jsem jej napsal! ;-))) Příběh hezky pokračuje, co mělo být odkryto, to bylo prozrazeno a to ostatní, na to si budeme ještě muset počkat! Dík za hezké počtení, ale s tou šachovou partií to myslím vážně, i když to může být i v budoucnu s dějem trochu hektické (myslím ten "lov"). Kdo ví? Já určitě ne, tak končím se spekulacemi a přeji Ti hezký den a plodné múzáky (nebo múzy)! Pa! ;-)
 ze dne 25.05.2009, 15:19:01  
   Charlotte Cole: Děj v budoucnu bude trošku svižnější. Tedy alespoň v rámci možností. Přeci jen budou i občasná období chvilkového klidu… takové to ticho před bouří… před další bouří…
 Šíma 25.05.2009, 12:14:26 Odpovědět 
   "Nadřazená rada." Brrrr! Tohle spojení nemám rád, naskakuje mi z něj husí kůže, ale Tvůj svět má určitá pravidla a ta se musí dodržovat! ;-) "Velký lov", za tímto slovním spojením se dá představit ledacos! A pokud jde o lov, jako takový, vždy v něm figurují "lovci" a "lovná zvěř". Uvidí se, co bude příště... Jednička.

P.S. Není tento lov jednou velkou šachovou partií? Třeba jen málo "figur" tuší, co s nimi bude a jen hráči vědí, která bude na tahu a která bude obětována! Pěkné... ;-)
 ze dne 25.05.2009, 15:17:02  
   Charlotte Cole: Mně při tom pojmu také naskakuje husí kůže. Je to takové nadřazené, opovržlivé… Takové lidi, kteří si o sobě myslí, že jsou něčím víc, nemám ráda.

Jsi šikulka, šímo, protože jsi první, kdo si z tohoto slovního spojení (bez mé pomoci) vyvodil něco naprosto jasného a přinejmenším logického.

P.S. Lov má, jak už jsi řekl, svoje „lovce“ a „lovenou zvěř“, tedy „kořist“. Jsou tu dvě strany. Ale u šachové partie jsou teoreticky strany čtyři… no… dá se říct, že jen tři… dva lovci, tedy ti, kdo řídí, co se stane (hráči) a ti, co jejich příkazy vykonávají (figurky). V tom je rozdíl. =)
 Pavel D. F. 25.05.2009, 5:48:57 Odpovědět 
   Když člověk čte řádky Tvého příběhu, neubrání se emocím. Každý z lidí vybraných bez jejich vůle pro Velký lov je jedním světem, na kterém nám jaksi podvědomě záleží. Pokud mají zemřít, bude to velice trpká cesta. Po tom, co jsem si zatím přečetl, ale tuším, že mnohé bude jinak, než si mudrci nadřazené rasy představují. A samozřejmě úplně jinak, než si představujeme my...
 ze dne 25.05.2009, 15:09:58  
   Charlotte Cole: Musím se přiznat, že když jsem psala Kiaratův životní příběh, respektive jeho část, která je v téhle kapitole, tak jsem se také neubránila emocím. Opravdu to pro mě bylo velice silné. Ale oni všichni tři Tiar’latorové mají silné a bolestivé příběhy… =(

Ona už jenom Salina je jiná, než ostatní ženy, a už tohle o něčem vypovídá… =)

Děkuji za Tvůj čas, Pavle. =)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Rodinné tajemst...
Doll
Na dvore je slo...
Beduín
Už jen tři hodi...
Chci jen něco sdělit
obr
obr obr obr
obr

Nespokojený exponát
Gustik
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr