|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Kousek cesty - 4 ::
 Amater |
publikováno: 26.05.2009, 17:18
|
| Ethan uvízl ve francouzské vísce. Zlomená noha mu překáží se dostat zpět do Anglie a tak zůstává na hospodářství Danielly. Jenže válka je válka a jednoho dne dorazí do každého kouta země... |
| |
|
|
Bois, podzim 1940
Kolona aut s hákovými kříži dorazí na místo určení. V prvním autě sedí německý důstojník v nažehlené uniformě. Vysedne z džípu a rozhlédne se kolem. Nádherná země. Podobná té jeho - rodné, kterou musel opustit a jít do cizí země. Pak se zadívá na budovu. Zámeček s přilehlými budovami. Stáje ty se musí předělat až na malý prostor pro koně. Jinak zátarasy, dráty - bude mít co dělat než přijede velitel a to mu slíbili na velitelství, že to bude připravené a obyvatelné. Houby. Zas, aby všechno dělal sám.
„Kurte, jdeme.“ Jeho pobočník a sluha v jednom stojí už vedle něho. Je starší než důstojník, ale plně se mu podřizuje. Vejdou do zámečku, před kterým zaparkovali na cestě vysypanou štěrkem. Na schodech se otočí ke koloně aut.
„Vysedat!“ zavelí a netečně pozoruje vojáky, kteří obezřetně vyskočí a seřadí se. Rozhlížejí se kolem sebe a nediví se jim. Bude to jejich domov… na jak dlouho? V duchu nad tím mávne rukou. Jen ať si trochu protáhnou kostru, pomyslí si důstojník.
Otevře dveře do budovy. Až moc luxusní prostředí na vojenskou posádku. Rozhlédne se po pěkné, ale ne zas přepychové hale. Nahoru vedou dvoje schody. Zavrtí hlavou. Čím ti nahoře mysleli? Tohle a kasárna? Bože, jak tu má umístit svoje vojáky? Bude muset nahnat do práce lidi z vesnice a teď když je doba žni… Vyžeň si to z hlavy. Už nejsi doma na statku a tvojí prioritou není sebrání pšenice. Vojáci jsou přednější.
Povadlé květiny, koupelny a v nich ještě použité toaletní prostředky. Zamrká nad oděvy ve skříních. Vypadá to tu jako by obyvatelé nenadále odešli a nic sebou nevzali. Zavrtí hlavou a nahoře si zabírá ložnici. Chlapi se zatím vyspí ve stájích a v domech pro služebnictvo zámečku.
Dole udělají kanceláře pro důstojníky a podřízené a bude to. Také snad kuchyň je dostatečně velká a jídelna taky. Naštěstí tady nebude hodně vojáků. Ostatní budovy budou sloužit pro jednotky. Chtělo by to i nějakou společenskou místnost. Tolik věcí se musí zařídit a on o všem musí rozhodnout. Znechuceně otevře okno, aby dovnitř proudil čerstvý vzduch, když zaslechne auto. Upraví si uniformu a seběhne schody.
„Hauptmann Maxmilian Meier k vašim službám, Herr Standortälteste Oberst.“ Zvedne ruku k pozdravu a předpisově stojí u schodu. Plukovník mu pozdrav oplatí.
„Jak to jde?“ přejde plukovník rovnou k věci a sundá si čepici. Pomalu stahuje černé rukavice. Rukou si přejede špinavé blond vlasy.
„Nic moc, pane plukovníku. Není dost místa pro vojáky. Budeme muset nahnat chlapy z okolních vesnic na úpravy, natáhnout dráty, zátarasy a další věci. Uskladnit munici a taky auta. Taky nějaké stromy musíme pokácet. Nejméně týden usilovné práce a v přízemí zámečku,“ jde za plukovníkem dovnitř budovy „se udělá kanceláře. Horní patro zůstane…“
„Nám. Výborně. Zítra pojedeme na to shánění obyvatel. Uděláme aspoň průzkum, co všechno máme v rajóně a zároveň se jím představíme. Nějací záškodníci? Začínají být drzí. Tyhle akce se jim tolerovat nebude. Ne u nás.“
„Nic pane. Ale nedaleko je dost hluboký les a samozřejmě jsme nedaleko moře. Předpokládám, že budeme mít rušno, dokud se Anglie nevzdá, pane.“ Plukovník přikývne a usedne do křesla potažené červenou látkou se žlutým květinovým vzorem.
„Výborná práce. Můžete jít. Zatím se ubytuji.“ Dívá se, jak dovnitř vstupují vojáci s jeho kufry a jdou nahoru.
„Děkuji Herr Oberst. Dovolte mi odejít.“ Zvedne ruku k pozdravu a odkráčí. Venku si oddechne. Plukovníka viděl letmo na velitelství a má být jeho přímým nadřízeným.
Francie. Vždy se do ní chtěl podívat, ale nikdy neměl tu možnost. Buď práce na velkostatku jeho otce, nebo škola, kterou si vydupal, mu v návštěvě zabránily. Původně měl být knězem, ale nakonec vyškemral, že bude zvěrolékařem. Jenže jeho dráhu studenta překazila válka a on narukoval. Bratr, který má vysoké postavení v armádě, zařídil mu toto přidělení a on je za ně vděčný. Na chvilku zastaví se ve své pracovně a přejede rukou knihy. Francouzské. Některé autory poznává. Měl by si sehnat učebnice francouzštiny. Neumí ani slovo a jako zástupce velitele bude často ve styku s Francouzi, kteří jim nebudou nadšení.
Už se setkal s tím, že místní obyvatelé je nemají rádi a on je do jisté míry chápe. Kdyby někdo obsadil Německo, taky by je nemiloval. Vyjde ven a nasadí si čepici.
„Ubytovat se. Natáhnout dráty, rozvést telefon a telegraf.“ Začne rozkazovat a řídit tento malý chaos. Uklidní dvě hádky, kdo půjde kam spát. Ani si nevšimne a nastane poledne. Hladový žaludek se přihlásí o jídlo.
„Kde je kuchař?“ zařve. Uleví se mu.
„V kuchyni, Herr Hauptmanne!“ úslužně naznačí Kurt. Toho taky vyfasoval s ještě dalšími věcmi, o kterých ani neví, ale je za něho rád. Max si vynadá do blbců, že mu to nedošlo. Při představě jak dlouho ten den bude trvat, ho obejdou mrákoty.
„Vaříte výborně, madam Danielle,“ pronese nadšeně Ethan jako tolikrát předtím. Ta se potěšeně zasměje. Už dávno poznala, že to není muž pro ni, ale je skvělý společník a rošťák. Je ráda, že na statku je aspoň nějaký muž. „Tak co provedli Puppi s Nicole, že tu nejsou?“ zadívá se na omaštěné brambory s kusem uzeného masa, salátem a navrch moučníkem. Danielle Lamaison pokrčí rameny a s úsměvem odejde, aniž mu odpoví na otázku.
Ethan odloží vidličku a povzdechne si. Zatímco měl by se snažit odtud odejít a dostat se ke své jednotce, tak tu sedí, pochutnává si na jídle a pomáhá Danielle v hospodářství. Doktor Burget, který tu trávil dovolenou, dávno odjel a vysvětlil mu sundání dlahy, a co má dělat poté, aby si ji rozhýbal. Samozřejmě to jako doktor zná, jenže v momentálním hnutí mysli se rozhodl vystupovat jako námezdní dělník. Sádru už má dole a nohu důkladně rozcvičil při práci na statku. Až se vrátí do Anglie, doporučí to svým pacientům.
Žně skončily a on se smutně s ostatními vesničany díval na nesklizenou úrodu, která pod nepřízní počasí hnila na polích. Všichni nad tím skuhrali a bědovali, ale lidi jednoduše nejsou. Jak minulé roky jich bylo spousta, že si mohli vybírat, tak letos nikdo není. Je jedním ze tří lidí, kteří jsou ve vesnici na práci. Ostatní dva pracují u nejbohatšího hospodáře vesnice, Burxe, a to jen proto, že si je ponechal z minulého roku.
Místo, kde si zlámal nohu a musel chtě nechtě zůstat, jmenuje se Bois. Třicet rodin různého majetku. Od nejbohatšího statkáře Burxy se 150 hektary té nejlepší půdy až po manželé Fraser, Geneviva a Luis Marius, kteří vlastní malé políčko a louku, na které chovají kozy a z jejichž mléka vyrábějí sýr proslavený po celém okolí. Další postavou a možná nejzajímavější z celé vesnice je asi bývalý porybný Andrés, který nedá dopustit na koně a kašle na moderní techniku.
Pak je tady hospoda. Těm se asi vždy a všude bude dařit. Má velký sklep se skvělým vínem a pivem, jak zjistil a bodrého majitele, který si rád v poledne dopřává siestu.
A v této mírumilovné vesnici plné života, se tu zbabělé schovává. Zatímco jeho druhové válčí, on si tady sedí jako za kamny. V suchu a v klidu. Jen pracuje za ubytování a stravu. Je mu z toho bídně a nejhůř se cítí, když slyší přelétávat skopčácké letadla.
Upije šťávy z ovoce a mrzutě přemýšlí o tom, co se stalo.
Vzpomene si na ukončení žni. Dožínky byly nádherné. Sám, nadávaje jako cikán, upletl věnec z obilných klasů a předal ho Danielle, která ho schovala do komory do příštího roku. Potom děti, ale i ženy, muži s kyticemi i svazky plodin vyšli k nedaleké kapličce, kde před sochou Panny Marie je zanechali a poprosili o další bohatou úrodu. Po prosbě se vrátili do vesnice, kde začala opravdová veselice s pohoštěním a samozřejmě vínem i hudbou. Muzikanti nebyli nic moc, ale po pár skleničkách piva a vína, člověk ji vnímal jako tu nejlepší hudbu na světě. Kytara, housličky brnkaly a předháněly se, kdo zahraje lépe a do toho veselé písničky. Oslava byla nádherná a děvčata i paní zářily při zpěvu a v kolech a on se snažil, seč mohl, všechny je provést.
Každé žně se musejí oslavit důkladně a tak příští den si z večera málo pamatoval. Ale jelikož se k němu sousedé chovají jako každý jiný den, tak zřejmě na návsi a v hospodě nevykřikoval anglicky Heloo, frogs. Je pravda, že té jejich posedlosti konzumovat žabí stehýnka nechápe. Jemu stačily jen ty pokusy na žabách ve škole, kdy je pitvali a pak do nich pouštěli elektrický proud. Od té doby nemusí ani elektrický proud ani stehýnka.
Večerem padne do postele jako mrtvý. Práce na statku je dřina a pořád je, co dělat. Od polí, až po dojení mléka a starání se o koně. Někdy zahlédne pochybnosti v očích Danielle, ale mlčí a nechává ho být.
A Nicole s Puppim? Bože, takovou rošťandu snad ještě nezažil. Má ji rád, i když je to její vina, že tu zkysl. Pořád někde pobíhává i s tím psiskem plným blech, a který odolává jakýmkoliv pokusům o trénink. Jenže jemu se nechce nic s tím dělat. Zanedlouho vypadne a zamíří si to Anglie.
Dokonce byl pozván na hon, který se bude konat zítra časně ráno. Neví, jestli je to dobrý nápad ve válce chodit se střelnými zbraněmi, ale je pravda, že se tady kromě letadel a němčiny v rádiu, nic neobjevuje. Žádní vojáci, žádné tanky nebo kolony vojenské techniky. Kdyby se měl o vísce vyjádřit – chcípl tu mrtvý pes.
Starosta vesnice je nakonec přesvědčil, že si nebudou podzimní dny kazit nějakou válku a jako tradičně po dožínkách vyrazí na lov. Je vášnivým lovcem stejně jako Burx a jeho dva nádherní setři této vášní odpovídají. Nejdřív řekl, že nikam nepůjde, že nemá zbraň, ale Daniella mu ji vtiskla a pošeptala, aby přinesl zajíce a kachnu. Popravdě ho překvapilo, že ho pozvali, ale neptal se proč. Všichni se na něho tak záhadně dívají. Vůbec tomu nerozumí.
„A zatímco ty tu dumáš nad posledními událostmi, tak ti stydne báječný oběd.“
Zaboří lžíci do brambor a vzpomene si na svoje seznámení s traktorem značky Ferguson. Danielle byla ráda, že umí řídit a tak rychle vyjel na pole, aby sklidil. Později ho Danielle poprosila, jestli by nezoral pole. Sice to znamená, že by z vesnice vyrazil, až někdy v půlce podzimu, což je už dle něho zima, ale nemohl jejímu pohledu odolat. Samotná ženská na velké hospodářství nestačí a má druhý největší statek ve vesnici.
Jen ho začíná zajímat, kde vezmou benzín a další potřebné věci. Zatím jen měli kontakt s blízkými vesnicemi a i u nich život jde postaru. Ráno vstát, opatřit zvířata, dělat na hospodářství, vyjet na pole, oběd, opět zvířata, večeře, trochu poslechnout rádio nebo zajít do hospody a spát a další den opět stejný kolotoč. Den za dnem, jen lišící se počasím a ročním obdobím.
Nemůže uvěřit tomu, že zrovna jim by se válka vyhnula. Něco se stát musí. „Rozhodně,“ zamumlá a rychle dojí oběd. Nemůže se tu povalovat do večeře. Měl by svézt poslední brambory a bude skoro večer. Než se dostane na to nejvzdálenější pole…
Zvedne se a vyjde ven. Na hlavu narazí černý baret a kabát přehodí přes rameno. Vyjde k traktoru a nejdřív se podívá kolik má benzínu v nádrži. Dolije a odloží prázdný kanystr. Mrkne na zbytek. Moc ho nezbývá a na další jízdy bude potřebovat benzín. Musí se optat Danielle, kde je v okolí nejbližší čerpací stanice. Ale úroda má přednost a optá se později. Vlastně, proč by měl přemýšlet o tom, kde benzín získat? V té době už hodlá se tiše vypařit. Vyskočí na sedátko a vyjede z vrat velké stodoly. Zamává Danielle, která věší na zahradě prádlo a jede. Za ním kodrcá valník.
Hvízdá si do rytmu motoru a rozhlíží se krajinou. Ve skutečnosti se tu má dobře. Jídlo vynikající, milá společnost, v pátek malý karetní kroužek s ostatními sedláky a v sobotu posezení v hospodě. Nerad do ní chodí, protože se musí hlídat v pití, ale odmítnout pozvání nebo tam nejít, to si nemůže dovolit. Nechce, aby všichni věděli, že zrovna není tím, za koho se vydává. Měl by taky napsat rodině, přeskočí mu myšlenky na manželský pár v Dunkerque. Moc mu pomohli. Jestlipak ještě bydlí v tom domě? Doufá, že se jim nic nestalo.
Tak a je tu. Vypne motor, sesedne a začne zvedat pytle s bramborami a házet na přívěs. Je to dřina. Když začal s pracemi na statku, tak mu před očima plavali hvězdičky, kdykoliv měl zvednout něco těžšího, ale po čtrnácti dnech ani nevěděl, že něco zdvihá. Po čtvrté hodině hodí poslední pytel na přívěs a opět nastartuje traktor. Pobrukujíc jede s ním k statku. Traktor sebou cuká a natřásá se, jak je polní cesta hrbolatá, ale jemu to nevadí. Je rád, že nemusí na statek pěšky.
Statky ve vesnici jsou roztroušené mezi svými poli, takže z domu nemají daleko na pole, ale přesto tvoří jednu jedinou vesnici. Kromě tohohle pole. Danielle mu řekla, že její muž ho koupil dva roky před smrti a je nejdál od jejich statku. Musí jet přes cizí pole, ale soused to povolil.
Zadívá se na blízký temný les. Je hodně velký a právě zítra kolem něj a do něj půjdou lovit. Dokonce prý v něm žijí ještě vlci a někteří sedláci mají psy na ochranu krav. Burx povídal, že mu před třemi léty roztrhali nejlepší dojnici, ale ostatní ty řečičky berou s rezervou.
Vyjede na polní cestu vyjetou spíš koly traktoru, než čímkoliv jiným a vesele kodrcá dál. Zvedne hlavu, když vysoko nad ním proletí letadla Luftwaffe. Strašně rád by věděl, co se u nich doma děje. Dnes zkusí naladit rádio na nějaký jiný příjem, než na říznou němčinu prokládanou francouzštinou, která vychvaluje Německo a její úspěchy v ekonomice i válečném poli.
Chce slyšet angličtinu a co se děje ve světě. Tomu, co Němci a odrodilci říkají v rádiu, nevěří. Jistě něco asi je pravda, ale většinou ne. Doufá, že ne, protože jestli ano, pak Evropa i on jsou ve velkém průseru.
„Amine!“ zaslechne slabě a jako tisíckrát předtím je vděčný, že jeho anglické jméno souhlasí s francouzským jménem. Aspoň nemusí přemýšlet, kdo je to proboha Amine. Zahlédne malou postavičku v šatičkách, s copy a pod nohami se motá obrovský pes. Vypne motor a čeká, až k němu doběhne a vyšplhá k němu.
„Tak copak je, cácorko? Puppi dolu!“ když vidí, že pes chce vyskočit za paničkou. Ten se zarazí a způsobně si sedne vedle obrovského kola traktoru.
„Amine, svezeš mně domu a mám novinku. Povídal, že tu viděl vojáky… tratata!“ vesele naznačí střelbu. V Ethanovi hrkne.
„A kdopak to povídal?“
„Ale, potkala jsem cestou jednoho kluka. Říkáme mu Dlouhán Chap. Je velký a ten o tom povídal. Nechci žádné vojáky. Jsou prý zlí,“ postěžuje mu a vrtí se mu na kolenou.
„A to povídal kdo? A drž se. Nechci, aby ses mi po cestě ztratila.“ Nicole zapiští nadšením, že pojedou, jak vysoko sedí a a a pak odpoví.
„No v naší hospodě!“ důležitě řekne a opět zapiští pod zaburácením motoru.
Nevěřícně zavrtí hlavou. Božíčku, ty děti. Celý den lítá po všech možných čertech. Mělo by to přestat. Zajímalo by ho, jestli ta kolona jen projížděla nebo se snad někde ubytuje. Měl by vypadnout. Snad dnes, v naší hospodě, jak trefně poznamenala Nicole, něco dozví. Jinak hospoda se jmenuje úplně obyčejně U kohouta a nalévá dobrou míru jak vína, tak alkoholu dovezeného i podomácku páleného. Jak kdo a na co má peníze a chuť.
„Jsme doma!“ zakřičí a zajede ke stodole. Teď ještě to shodit dolu. Hospodářství je dřina a dř…
„Nicole, kde jsi byla?“ ozve se přísně Danielle se založenýma rukama v bok. Ethan popadne Nicole a postaví ji na zem. Usmívá se.
„Já ve vesnici. Potkala jsem Dlouhána C.... auu za, co mami?“ Danielle ji plácne přes zadek, až Nicole vykvikne a zkrabatí se jí obličejíček.
„Domu a fofrem. Copak jsem ti neříkala, že se nemáš dlouho a daleko toulat? Nerozumíš tomu, co řeknu? Nebo máš nějaké vysvětlení, dámo?“
„Ale mami,“ namítne Nicole a chce ji už říct, co ji prozradil její kamarád.
„A ty Puppi, no vypadáš jako by ses válel v hnoji.“ Ten si z toho nic nedělá a vesele pozoruje hubující Daniellu. „Vykoupat a hned. Mladá dámo…“
„Ano, mami. Hned bude čistý.“ Popadne Puppiho za silný kožený obojek, táhne ho k neckám a cestou mu žvatlá. „Puppi, musíš být čistý, jinak nebudeš se mnou moci být a maminka má pravdu. Nevoníš moc dobře. Mám skvělý nápad. Zůstaň!“ Nechá Puppiho u necek, a který tam poslušně sedí, i když by rád zmizel. Za chvilku se Nicole vrátí a něčím mává. „Puppi, mám to!“
V neckách je už připravená voda a Danielle se s úsměvem otočí k Ethanovi. „Shodíme to spolu do stodoly. Zítra je sobota a ten lov.“ Oba zamíří ke stodole a už si nevšímají, co provádí Nicole s Puppim. Danielle vyšplhá nahoru, přesunuje pytle s bramborami k okraji valníku. Ethan je naloží na záda a pokládá na místo.
„Tak Puppi a je to hotovo!“ Nicole nadšeně nakrčí nosík a dívá se na mokrého Puppiho, kterému mokrá srst přilehla k tělu a vypadá na dvakrát menšího a vychrtlejšího než je. „Teď tě utřeme a ukážeme mamince. Určitě nebude mít námitek, abys byl u mne v pokoji. Krásně voníš.“ Vytáhne kus hadru a usilovně ho začne třít. Vůbec si nevšímá, že je od hlavy k patám mokrá. Puppi důstojně vystoupí z necek a nechá svoji velitelku, aby ho osušila. Ta dokončí vytírání a nadšeně se zadívá na svého miláčka. Vůbec ji nevadí, že vypadá jak přerostlá velká černá obluda s tesáky vlka a očima, při kterých lidi přecházejí na druhou stranu. „Tak jdeme Puppi se ukázat mamince!“ prohlédne si mokrého Puppiho.
„Mami! Mami! Puppi už je čistý a krásně voní!“ nadšeně křičí už z daleka Nicole a zápasí s Puppim, aby ho k mamince dotáhla.
Ethan vyleze zaprášený od pytlů s bramborami a zadívá se na mokrou Nicole a mokrého jakoby zbitého Puppiho.
„Opravdu?“ Danielle přesune poslední pytel a sleze z valníku.
„Ano a může dnes večer spát se mnou? Je čistý,“ prohlásí pyšně a zadívá se nadšeným pohledem na psa. Ten vyplázne jazyk a podívá se taky na Nicole. Ethan se opře o vrata a s napětím sleduje, co z toho bude. Nějak se mu to celé nezdá.
„Tak dobře mladá dámo… Aaaaaa!“ vykřikne mohutně Danielle. Ethan udiveně sleduje rozzlobenou Daniellu, která se otočí k neckám a rozeběhne se k nim.
„Nicole!“ zakřičí. „Pojď sem!“ Nicole přiběhne i s Puppim k neckám a Ethan, kterému zvědavost nedá, taky.
„Nicole můj… můj poslední oblíbený šampón. Já… já.“
Ethan cítí, že Danielle je na pokraji zhroucení. Přistoupí k Puppimu a přivoní k němu. Nicole má pravdu - nádherně voní. Vidí na tváři Nicole, že nic nechápe. Danielle si ho nejspíš šetřila a teď drží prázdnou lahvičku a nemůže uvěřit, že drahocenný šampón spolklo jedno velké psisko.
„Mami, ale Puppi teď krásně voní. Stejně krásně jako ty.“ Ethan má, co dělat, aby nevyprskl smíchy. Danielle se nadechne a potom si dřepne, aby viděla do tváře Nicole.
„Jistě zlatíčko,“ a Ethan cítí, že by nejraději plakala. „Musíš mi slíbit, že už nikdy nepoužiješ šampóny na Puppiho. Puppimu stačí jen mýdlo, ano.“
„Mami, ale proč? Tak hezky voní a docela se mu to líbilo.“
To už Ethan nemůže a vyprskne smíchy. Pod hněvivým pohledem Danielle se raději rozhodně utéci do stodoly. Tam se rozesměje naplno. Bože, tohle je moc. Popadne nedaleké vidle a opře se o ně zalykajíc se smíchy.
„Protože, Nicole, tohle není…“ co má říct? „Tohle není šampón pro pejsky.“
„Aha a neuškodí mu ten tvůj šampón?“
„Puppimu? Kdepak, ale slib mi, že už nevezmeš ty šampóny.“
„Slibuji a může dnes se mou spát? Prosím prosím, mami.“
Danielle si povzdechne. „Tak dobře a teď se běž převléknout a na večeři.“ Vstane a jde do stodoly, kde najde ještě pořád pochechtávajícího Ethana. Opře se o traktor. „Tohle není k smíchu, to je k pláči.“
„No jo. Omlouvám se, ale voněl krásně.“
Danielle se začne smát. „To ano. Můj nejoblíbenější šampón. Tak dokončíme to a jdeme vařit.“
„Já ne. Neumím to.“
„Dobře. Vařit budu já.“ Už se usmívá. Dokončí stěhování pytlů a zaparkují traktor i s valníkem pod střechu. Danielle se narovná a zadívá na oblohu. „Bude krásně a ráno vyrazíte brzy. Muž rád hodil na lov a co vy?“
„Já?“ Už chce říct, že to nemá rád, ale pak se zarazí. „Nikdy jsem neměl příležitost. Puška je drahá a…“
„A mluvíte jako vzdělaný člověk?“ klidně mu odbroukne. „Opravdu nechcete koupit ten statek? Zlevním vám ho.“ Ethan potřese hlavou. On a statkář? Kdepak on chce léčit lidi a odjet domu a najít si přítele. Zakření se. Přítele? Iluze, zřejmě se nedožije konce války. „Tak nic. U vás by byl v dobrých rukou. Máte pro to cit. Udělám něco k večeři. Mám tam čerstvý chleba, chtělo by to zajíce nebo bažanta,“opět mu naznačí, že nebylo by špatný něco ulovit.
Vykročí ke dveřím a Ethan najednou zatouží po tom, proč ho nepřitahuje. Ne, že by se mu nelíbila, to zas ne, ale jaksi ho nevzrušuje a Danielle je kus ženský. Má všechno, co správná ženská má mít. Pěknou postavu, hezké ňadra, dlouhé nohy a příjemný obličej a povahu nemá taky špatnou a ráda vaří.
Slabounce si povzdechne a pomyslí si, že než se objeví u večeře, musí ze sebe spláchnout ty tuny prachu, který má snad všude. A k tomu nesnesitelně svědí ty kousky slámy, které zalezou snad všude. Natáhne ruku a podrbe se na zadku. Jak se i tam dostala, to snad ví jen Bůh. Zamíří si to rovnou do koupelny.
Zlatá Danielle, pomyslí si nad plnou vanou a hned ze sebe všechno stáhne a ponoří se do vody. „Božské!“ zamumlá a jeho oči sklouznou k různým šampónům. Vzpomene si na voňavého Puppiho a znovu se ho zmocní smích. Když vylézá z vany, ještě se směje a pak znechuceně vezme špinavé oblečení. Zase zapomněl. No nic. Snad neviděný proklouzne do svého pokoje. Danielle s Nicole jsou v kuchyni, otevře dveře, rozhlédne se po chodbě, a když se ujistí, že je čistý vzduch, vyrazí vpřed.
„Nicole počkej tu. Donesu Aminovi čisté věci, ano, a na nic nesahej!“ upozorní ji. Nicole přikývne a dál předstírá, že jí.
Danielle vyjde z kuchyně a zajde k sobě do ložnice. Ještě se neodhodlala uklidit věci po svém manželovi, ale nemá cenu je pořád schovávat, vzpomínat a Amin má podobnou postavu, i když kalhoty mu asi budou krátké. Vytáhne ze skříně, provoněné váčky s bylinkami, kalhoty a košili. Vyjde ven a jde ke koupelně, když už jen zahlédne záda a pozadí jak mizí v pokoji. Tiše si hvízdne. Kruci mít tak pěkného chlapa doma je těžké. No zřejmě to oblečení nebude potřebovat. Otočí se s myšlenkou na opravdu moc pěkné tělo jejího pomocníka.
„Tak kdepak je večeře?“ rozmarně řekne Ethan v čistém oblečení a zamne rukama. Nicole sedí u stolu, šťourá se v jídle a v koutě kuchyně Puppi olizuje ani neví co. Jednou ho viděl stihat zajíce a šlo mu to výborně. Posadí se k bytelnému stolu s vázou uprostřed, v které trčí nějaké fialové květiny. Mám hlad, uvědomí si, když se usadí. Vypadáme skoro jako rodina. Maminka, tatínek, dítě a pes. Taková večerní idylka. Pohlédne na Danielle a vyděsí se. Dívá se tak nějak jinak. Jako by ho chtěla do… zarazí se. Nesmysl, odežene myšlenku, ale po celou večeři cítí její pohled na sobě a myšlenka se neustále vrací jako roj čmeláků. Dotírá, dotírá a nedá se odstranit. Asi raději půjde o dům dál. Je nejvyšší čas vypadnout.
„Tak jsem si říkal, že bych měl navštívit své rodiče.“
„Teď uprostřed války?“
„Bydlí nedaleko. V Dunkerque.“
„Aha. To je opravdu blízko. Několikrát jsem tam byla s mužem,“ poznamená Danielle. „Je to pěkné město. Hlavně jsme tam byli nakoupit a po úřadech.“
„No teď už moc ne. Jen tak tak drží pohromadě. Měl bych se za nimi podívat.“
„Aha. Zřejmě budete chtít nějaký plat. Zítra připravím peníze a na lov zůstanete?“ Danielle, neví proč je jí líto, že chce odejít. Přece mezi nimi nic není a je to jen pomocník a ona, k čertu ať jde. Proč jen musel Leopold zemřít? Proč? Stýská se jí. Sice jejich svatba byla domluvena, ale časem se do něho zamilovala a on ji nosil na rukou. Škoda, že další dítě jim nebylo dopřáno a potom jeho smrt. Snažila se udržet hospodářství, ale bez muže to bylo čím dál tím těžší.
„Večeře byla dobrá, děkuji. Děkuji moc, ale půjdu spát nebo zítra bych netrefil zajíce, ale nejspíš toho starostova setra. Nevím, jak by nám všem chutnal.“ Danielle se začne smát.
„Mami,“ ozve se z ničeho nic Nicole. Oba dospělí se na ni podívají. „Že Amin neodjede. Já nechci, aby zmizel a Puppi taky ne. Puppi ho moc rád, že jo Puppi.“ Puppi zvedne hlavu a dál se pustí do kousání něčeho neidentifikovatelného, co by mohlo být vším. Od boty, přes kus provazu až po dřevo. Přiblížit se k tomu znamenalo hluboké temné vrrrr a tesáky, které by ruku přeštíply vejpůl.
Danielle se klidně zadívá na Amina. Ten bezradně povzdechne. „Víš, chtěl bych navštívit rodiče. Musí se o mě bát a chtěl bych je taky vidět. To je, jako bys ty byla pryč a stýskalo se ti po mamince.“
„Dobře. Můžeš jít,“ prohlásí a seskočí dolu. „Puppi, jdeme!“ zavelí a vyběhnou z kuchyně. Danielle ji starostlivě sleduje.
„Půjdu taky spát. Zítra ráno časně vstávám,“ zamumlá Ethan a doslova vyběhne stejně rychle z kuchyně jako Nicole. Zapadne do svého pokoje a zavře dveře. Imaginárně si otře z čela pot. Proč se dnes Danielle tak divně chovala? Co ji to popadlo? A kašle na to. Dlouho tu nebude. Jednoduše odejde o dům dál. Svlékne se a vklouzne do postele. Pohled mu sklouzne na skříň.
Ve skříní je to málo, co si sebou přinesl a pod skříní schoval obrázky a sáčky z kufříku. Ještě teď se mu zdají sny o dnech v Červené karkulce a o honicích psech v černých pláštích. Dodnes nechápe, že se mu podařilo utéci a z útěku si pamatuje jen matné tváře neznámých lidi. Pohlédne k oknu se záclonou, za kterým se začalo šeřit. Je teprve sedm hodin, ale on už je unavený. Usne a občas sebou trhne, když mu do snů proklouzne noční můra.
Ráno ho probudí zaklepání a on je hned vzhůru. Vzpomene si na dnešní hon. Sraz je před hospodou a jdou skoro všichni ze vsi, kromě ženy hospodského, která jim připraví občerstvení po lovu. I hospodský se chlubil puškou, kterou si v zimě pořídil a svým střeleckým uměním. Vyleze z postele a otřese se chladem. Ještě není zima, ale teplo skončilo. Teple se obleče, nazuje holínky, teplý kabát a baret. Vyjde ven.
„Danielle,“ zašeptá. Ta přiloží prst a jdou do kuchyně. Napije se horké kávy a do kapsy si strčí pořádný kus chleba. Na stole leží puška. Už dřív se s ní seznámil a je výborná. Manžel Danielle se zřejmě ve zbraních vyznal. Jdou společně na náves a zdraví se s ostatníma, kteří se vynořují z mlhy. Občas zaštěká pes.
„Tak ještě chybí Burx a jsme všichni,“ zakřičí trochu hlasitěji starosta Adam Everard Treginac. Ruku mu trhají netrpělivý štěkající setři.
„Nejspíš zaspal se svoji starou,“ zakřičí někdo v odpověď, ale nedokáže určit, kdo to je.
„Nebo se mu nechce zpod teplých pokrývek!“ doplní další.
Usměje se. Někdo mu podá placatku s pitím. Upije a cítí, jak mu pití pořádně rozehřeje krev. Přihne si ještě jednou a podá ji dalšímu. Zaslechnou štěkot psů a za nimi mohutnou postavu statkáře Burxe, stylově oblečeného do myslivecké zeleně s pírkem na čepici.
„Zdar honu!“ řekne nepříliš silným hlasem. Ethan si vzpomíná, jak byl překvapen, když ho poprvé slyšel. Postavou a chováním by člověk řekl, že bude mít silný hlas, který se bude rozlehat, ale opak je pravdou. Ani když křičí na své dva pomocníky, tak není slyšet o nic více.
„Můžeme vyrazit!“ zakřičí starosta, který je trochu nahluchlý. Všichni se začnou houfovat, když někdo vykřikne.
Ticho!
Všichni se zastaví, až na starostu, kterého někdo zadrží. Z daleka slyší slabý zvuk aut. Udiveně se po sobě podívají a jako na povel se otočí po směru zvuku. Ethan mimoděk vykročí vpřed. Vzadu na krku se mu zježí chloupky. Jestli se neplete, tak jejich vesničku právě chtějí navštívit Němci. Ten zvuk je čím dál hlasitější a jemu se vybaví nákladní auta. Co tu chtějí? Divoce se kolem sebe rozhlédne, kde by našel únikovou cestu, ale je obklopen zvědavými sousedy. Z ničeho nic se zvedne šedavá mlha a oni zahlédnou vepředu černé auto a za ním nákladní auta. Zabrzdí, až se zvedne prach a z nákladního auta vyskáčou vojáci se samopaly v rukou. Z vozu vystoupí řidič a otevře dvířka auta. Vystoupí, dle insignie, vysoký důstojník a Ethanovi se vztekem zatmí před očima. Nejraději by se vrhl na tu německou uniformu a holýma rukama dotyčného zardousil. Druhých dvířek si nevšimne.
Na návsi je ticho. Nikdo nepromluví a měří se pohledy.
„Mein Name ist Reinhard von Bellen und ich bin der Kommandant für diese Region,“ pokyne k druhému německému důstojníkovi. „Das hier is mein Stellvertreter, Hauptmann Maxmilian Meier. Legen sie sofort ihre Waffen nieder!“ Všichni stojí a přemýšlí, o čem to ten boš mluví.
„Jmenuji se Reinhard von Bellen a jsem velitelem pro zdejší oblast. To je můj zástupce kapitán Maxmilian Meier. Okamžitě složte zbraně a hned!“ překládá automaticky mozek Ethanovi.
„Falls ihr eure Waffen nicht niederlegt, verbrennen wir die Häuser!“ Ukáže na hospodu. Všichni se podívají na dům a pak na něho.
„Jestliže nesložíte zbraně do tří vteřin, vypálím ten dům!“ pokračuje hlava v překladu nevěřícnému Ethanovi. Nemůže tomu uvěřit. Klid a mír je najednou pryč a on stojí tváří v tvář Němcům a zkáze.
Ethan se na něho dívá a pak mu dojde, že to není komedie jako v divadle, ale skutečnost. Do popředí vystoupí starosta s úsměvem na rtech. Musí přivítat ty vojáky, jak se patří na starostu vesnice.
„Zbraně! Odhoďte zbraně!“ zakřičí na ně Ethan a odhodí svoji pušku k autu. Tím přitáhne pohled Maxmiliana Meiera.
„Proč?“ začnou se dohadovat ostatní. Nechápou, proč Amin odhazuje pušku. V rukou vojáků cvaknou spouště.
„Chtějí vypálit hospodu!“ zařve už doopravdy zneklidněný Ethan, když vidí zvedající se ruku velitele a jeden voják se chystá vyběhnout z řady. „Tak je složte, pitomci!“ zařve ještě jednou a švihne sebou na zem. Nechce být mrtvým. Zaslechne řinkot. Zřejmě ostatním taky došlo, co němci chtějí a odhazují pušky na hromadu, když z ničeho nic třeskne výstřel.
Ethan zvedne hlavu a vedle sebe na zemi, uvidí starostu se zbraní v ruce a nechápajícím výrazem ve tváři. Psi se k němu vrhnou, kňučíc, jak nechápou, co je s jejich pánem. Ježíš, snad je nenapadne…
Nepřemýšlí, co se může stát, vyskočí a začne mávat rukama.
„Klid. Klid přece nechcete, aby nás pozabíjeli!“ vykřikne nervózně. Sakra chce tu válku přežít.
„Wer sind Sie und wer isr das?“ Vy jste, kdo a kdo je tohle? Ethan se otočí, když zaslechne důstojníka, který se německy ptá, kdo je a kdo je to tělo. V hlavě má najednou prázdno. Odkašle si, znervózní ještě víc, když pohlédne do modrých očí toho německého důstojníka. Skoro zapomene na svět, když zjistí jejích zvláštní barvu. Podobají se květinám a jsou modré jak letní obloha. Krásnější a zajímavější oči nikdy neviděl.
„Wer sind Sie?“ Kdo jste? Ethan zaslechne rázný rozkaz a koutkem oka zaregistruje zbraň u pasu a ruku na ni.
„Amin Salacrou und das hier ist der Obmann des Dorfes, Adam Everard Treginac.“ řekne německy trochu klopýtavě, jak se snaží vzpomenout na slovíčka. Amin Salacrou a to je starosta vesnice Adam Everard Treginac. Snad to přeložil v pořádku.
„Entnimmt alle ihre Waffen und sucht die Häuser durch! Alle Waffen, Radios und gefährliche Gegenstände sollen konfisziert werden!“ vydá rozkazy dozadu vojákům plukovník von Bellen.
„Seberte zbraně a prohledejte domy. Všechny zbraně, rádia a nebezpečné věci zabavit,“ Ethan pro sebe hláskuje v hlavě jako písmenkovou abecedu.
„Sie sind jetzt der neue Obmann,“ ohlásí velitel Ethanovi, že je novým starostou a nasedne do vozu. „Kapitáne Meiere, zařiďte to tady. Jedu dál.“ Maxmilián mu řízně zasalutuje a jeho velitel mu odpoví. Ethan s lehkou nevolností pomyslí na výsledky německé návštěvy ve zbývajících vesnicích. Ani se mu na to nechce pomyslet. Najednou zaslechne křik a pláč a uvidí Marcellu, manželku starosty, která běží k mrtvému manželovi a k jeho tělu.
„Vrazi!“ křičí.
Rychle ji obejme a zacpe ústa, aby mlčela. Pokyne Danielle, ať se o ni postará. Ta v šoku k němu přistoupí a pak si vzpomene na Nicole. Co když ji něco udělají? Když zpozoruje, že vojáci vstupují dovnitř domu a vynášejí různé věci, zbledne. Vyběhne, když ji Ethan násilím zadrží za paži. Marcellu pustí a ona klesne k mrtvému tělu. Bezhlesně ho hladí, jako by ho mohla vrátit k životu.
„Nic ji nebude,“ zašeptá Danielle. „Nic ji neudělají. Je to ještě dítě,“ uklidňuje ji a pevně svírá v objetí. Doufá, tedy. Ohlédne se po tom nažehleném panákovi, který má jejich životy v rukou. Ten zrovna mluví k jednomu ze svých podřízených a potom se otočí k Aminovi.
„Vy vlastníte, co?“
„Tady statek, Frau Danielly,“ řekne do ticha, přerušovaného tichými vzlyky Marcelly, a šlápne na nohu Danielle. Ta nic neříká, mlčí a zoufale sleduje svůj statek. „Koupil jsem ho nedávno.“
„Výborně, budete mi dělat tlumočníka a všem řeknete, co požaduji.“
„Jistě, pane kapitáne.“ V duchu si pomyslí, že se odtud nedostane vůbec a kapitán je zlý čumák i přes ty nejhezčí oči, jaké kdy viděl. Pomyslí na všechny ty lidi, kteří bezradně stojí v houfu, zmateně po sobě pokukujíc a neodvažují se nic udělat, natož zvednout hlas. Vyhýbají se pohledu na plačící ženu i těla starosty.
Tak válka dorazila i sem, pochmurně si pomyslí a pevně sevře ruku vystrašené Danielly.
Konec
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
