|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5843 autorů a 393385 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Bylinkářka - část druhá ::
 Lenka |
publikováno: 04.06.2009, 17:01
|
| A je tu druhé pokračování. |
| |
|
|
Už tu není sama. Musela se zase pořádně zamyslet, že si ani neuvědomila, že princezna a její armáda odjela v doprovodu hraběte Modrého království a jeho mužů. „Tak ty si neutekla?“ V jeho hlase byl úžas, asi nečekal, že zůstane. „Hrabě…“ Skoro na něj zapomněla. I na to, co teď vlastně je. Jeho… Její myšlenky se zastavily ve chvíli, kdy se k ní přiblížil. „Bojíš se mě, přesto jsi neutekla.“ Pohladil ji po tváři. Ona se opět rozplakala.
„Tak ty jsi tu bydlela s otcem, ale já viděl utíkat ještě někoho, byli jste tu tři.“ Rozplakala se ještě víc a posadila se na zem. Nohy ji už neunesly. „To byla ses…“ Dál se nedostala. Nemohla mluvit. Sehnul se totiž k ní a zvedl ji ze země. „Nekřič. Teď musíme odjet, není tady moc bezpečno.“ Potom ji políbil, ale jinak než poprvé a jen na okamžik.
Posadil ji k sobě na koně a příští dva dny ujížděli skoro bez odpočinku k hranicím jeho země. Nemluvil. To jí vyhovovalo. Potřebovala se uklidnit, a hlavně si utřídit myšlenky. Jediné, na co nedokázala myslet, bylo, co ji čeká až dorazí tam, kam míří. Asi na jejich zámek.
Děkovala své hvězdě, že vojáci neprohledali i podzemí, protože to, co by tam našli, by nebyly jen bylinky na vaření. Nikdo se nesmí dozvědět, kdo je. Potom se jí podařilo i usnout, musela spát, neboť když se rozhlédla blížili se k zámku s rudou vlajkou. Barmskému zámku. Jejich kůň se oddělil od ostatních jezdců a zamířil k vedlejší bráně.
Jakmile jí projeli, zamířili ke vstupu do věže. Pomohl jí slézt a odvedl ji nahoru. V posledním patře byly dveře, před kterými se zastavil. Odemkl je klíčem, který vysel vedle na háčku. „Zůstaň tady… Nemusíš se bát… Nedělej žádné hlouposti, já ti neublížím a nikdo jiný o tom, že jsi tady neví.“ Zamkl a odešel.
Osaměla. Zůstala sama v cizím království. Navíc ještě zamčená ve věži, odkud nešlo uniknout. „Co se se mnou teď stane?“ Rozplakala se a padla na postel. Místnost byla zařízená, byla tu křesla, stůl, postel. Nebylo tu však jídlo a ona už umírala hlady, možná, že jí hrabě něco k jídlu donese a nebo…
Venku na nádvoří zaslechla dusot koní. To se teprve teď dostali na zámek? Šla se podívat k oknu, bylo sice malé, ale něco z něj vidět bylo. Opravdu teprve dorazili. A hrabě Edgar byl v čele se svým švagrem. Magdalena pozorovala dění dole, i když nevěděla, proč ji to tak zajímá. Nemá to s ní nic společného.
Zrovna se chtěla vzdálit od okna, když si všimla ženy v krásných šatech. Běžela k hrabatům. Nejdříve objala Edgara, posléze jeho švagra. U něž již zůstala. Asi jeho žena. I to jí mohlo být jedno. Nenadále si uvědomila, že to není pravda.
Zajímalo jí, kdo má v rukou její život. Jaký asi je hrabě Edgar? Jestli má ženu? Od něj se to nedozví, není důvod, aby jí to říkal. Nemá s jeho životem nic společného. Tak proč jí to zajímá, je jen vězeň.
Zatím Edgar se sestrou a švagrem došli do zasedací místnosti. Museli narychlo svolat státní radu, aby oznámili, že jejich soused je teď jejich nepřítel. Zasedání trvalo několik hodin. Museli zmobilizovat armádu a začít se připravovat na možný útok.
Po jeho skončení se chtěl Edgar ztratit a jít za dívkou do věže, ale jeho švagr ho zastavil u vchodu na zahradu. „Edgare, ty sis tu dívku opravdu nechal a dovezl si ji sem. Až se o tom dozví tvá sestra, asi se jí to nebude líbit. Kam si ji vlastně ukryl?“ zeptal se. „Do věže. Prosím tě, neříkej o ní Martě…“
„Myslíš, že se o ní nedozví? Proboha, to snad ne. Co s ní plánuješ dělat? Necháš ji zavřenou dokonce jejího života? Nebo…“ Začínal být rozzlobený, ani jemu se nelíbilo, že by ta dívka měla být držena proti své vůli. „Nezlob se tak, co si myslíš, že jsem. Pustím ji. Jednou.“ Nechápal, proč se švagr tak zlobí, nic zlého přece nedělá. Zachránil tu dívku před smrtí.
Jeho švagr toho měl dost. „Jestli si myslíš, že ti budu trpět… Unesl si ji z její země… Nepřerušuj mě. Já vím, že jsi ji dostal od našeho souseda, ale víš vůbec, kdo to je? Ne. A je ti to jedno. Vím, že se ti líbí… Došlo mi, že kdyby tam zůstala, nechal by ji popravit, ale ty ji budeš věznit. Přitom nic neudělala, pravděpodobně.“ „To já přece vím… Řekneš o ní sestře?“
Bořek to vzdal. Mladší bratr jeho ženy si nedá říct, a navíc ta dívka je jen poddaná. Pokud se mu líbí, bude se o ni starat. Vždyť ani nedovolil, aby ji svázali. A od něj jí žádné nebezpečí nehrozí. Věděl s naprostou jistotou, že pokud jde o jeho vztah k té dívce, Edgar si nedá nic rozmluvit. „Neřeknu o ní nikomu, ani své ženě. Nespoléhej však na to, že se o tom nedozví. Pokud ji budeš věznit dlouho, jistě na to přijde.“ Potom oba odešli.
Edgarova cesta vedla nejdříve do kuchyně. Uvědomil si, že nejedla od doby, kdy projeli hranice. I s jídlem zamířil přímo k tajnému vchodu do věže, opravdu si bude muset dávat pozor. Jeho sestra není hloupá, když ho tam uvidí často chodit, jistě si nenechá namluvit, že tam chodí odpočívat.
U dveří se zastavil a vytáhl klíč. Raději si ho vzal předtím s sebou. Odemkl. Otevřel dveře a rozhlédl se. Dívka stála u okna a s hrůzou v očích ho sledovala. Otočil se, aby mohl opět zamknout. „Děvče, donesl jsem ti něco k jídlu.“ Při těchto slovech došel ke stolu, kam položil tác s jídlem. Sám se posadil na jedno z křesel.
Magdalena se hrozně bála. Co se s ní teď stane a co se stalo s její rodinou? Otázky v její hlavě nebraly konce. Skoro ani nevnímala, že na ni začal mluvit. „Jak se jmenuješ?“ Došlo jí, že by ho neměla rozhněvat, bude lepší poslouchat. Na poslouchání byla zvyklá, vždy musela někoho poslouchat. Otce, Bylinkářku. „Magdalena, pane,“ odpověděla.
„Tak Magdalena… Pojď si sednou a najez se. Musíš mít hlad. Přinesl bych ti jídlo už dříve, ale měl jsem nějaké povinnosti.“ Při jeho slovech se odvážila přijít k němu blíž, ale ne moc. „Neboj se mě, kdybych ti chtěl ublížit, udělal bych to už dávno.“
Měl pravdu, kdyby jí chtěl ublížit… Ale on by jí přece neublížil, nato měl v očích až moc dobra. Proč se ho tedy bojí? „Pane, co se stalo s mou sestrou a otcem?“ Ani nevěděla, že to vyslovila nahlas, dokud jí neodpověděl. „Utekli, nechal jsem je utéct a tebe bych nechal taky, kdyby ses nevrátila do té zříceniny. Neměl jsem potom navýběr. Víš, co by tě čekalo, kdyby tě zajal tvůj hrabě?“
Zase se rozplakala. Nevěděla jestli úlevou nebo hrůzou. Moc dobře věděla, co by ji čekalo. A to i za předpokladu, že by nepřišel na to, kdo je. Mezi vzlyky se odvážila zeptat ještě na něco. „Pane, co se mnou… co jsem teď. Zajatec, vaše nová poddaná…“ Vstal, chytl ji za ruce, které hned pustil. Místo toho jí setřel slzy z tváří.
Ona se ho bojí. Chce, aby jí odpověděl, co ji čeká. Na to samé se ho ptal už i Bořek. Bohužel ani teď nevěděl, co na to říct. „Jen se mě neboj, neublížím ti. Nikdo ti tady neublíží. Podívej se na mě. Jsi má poddaná, ale… Chtěl jsem tě pustit. Bohužel to nedokážu. Utekla bys. Vlastně jsem si myslel, že utečeš už tam na zřícenině… Budeš muset zůstat tady.“
Co po ní chce? On to sám neví. Zatím je v bezpečí, před ním i před svým bývalým hrabětem. Na druhé straně, jak to bude trvat dlouho? Jako poddaná nemá práva. Ale co jako Bylinkářka? Možná jí dá možnost volby. Jaké? „Pane, já… udělám, co mi řeknete.“ Těmito slovy se úplně odevzdala do jeho moci.
„No, tak se najez. Musíš mít hrozný hlad.“ Jak slíbila, poslechla. Její slib měl pro ni velkou váhu, pokud něco slíbí, neporuší to. A pokud se jí zeptá, kdo je? Řeknu mu pravdu, ať se stane, co se má stát, pomyslela si. Přitom se pustila do jídla. Opravdu už umírala hlady.
Pozoroval ji. Hrozně se mu líbila a i přes to, že byla špinavá od cesty. Měla potrhané šaty. Rozcuchané vlasy. Navíc oči červené od pláče. Měl by jí donést vodu a jiné šaty. Ale to by znamenalo, že musí někomu říci, že ji tu vězní, ale komu? Napadala ho jen stará pokojská. Ta si to určitě nechá pro sebe.
„Magdo, nechám ti donést vodu a čisté šaty.“ Nato odešel. Nezapomněl však zamknout, opravdu nechtěl, aby utekla. To bylo jasné. Než někdo začal odemykat dveře, stihla se najíst. Když ji totiž pozoroval, moc se nenajedla. Už byla skoro tma a ona tu neměla ani svíčky. Avšak i ty přinesla stará žena, která vešla.
„Pán řekl, že ti mám pomoct.“ Nevypadalo to však tak, skoro si jí nevšímala. Donesla velké umývadlo, vodu, osušku, a nakonec i šaty. Patřily zřejmě některé z komorných, pomyslela si Magda. Než se mohla zeptat, žena odešla. Opět osaměla. Tak to asi bude často. Pán si nepřál, aby o ní někdo věděl, tudíž pokud tu s ní nebude on, bude sama.
Tu noc už nepřišel, ani celý následující den. Jídlo jí donesla ta samá žena, co včera nové šaty a vodu. Myslela si, že má hodně práce, ale když konečně přišel, objasnil jí to. Přemýšlel a chtěl být sám. Potom se chystal odejít, ale u dveří se otočil a vrátil se k ní. „Teď tě políbím, ale neboj se. Nemusíš se bránit, hned odejdu.“ Poslechla a on opravu odešel tak, jak slíbil.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
73.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 27 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
