|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů:Poslední tažení 46-48 ::
| Poslední tažení Společenstva právě začíná... |
| |
|
|
XXXXVI
Až hodinky jim dotikají,
až jeden každý odejde,
sejdou se tam někde v ráji,
ti, co vědí kdy a kde.
Každý svoje barvy hájí,
přitom hrají jako tým,
sejdou se tam někde v ráji,
ti, co vědí kdo a s kým.
Vstupenku do nebe už mají,
Bůh na ně nedá zatykač,
sejdou se tam někde v ráji,
ti, co vědí proč a zač.
Jeden svoje křídla tají,
druhý létá jako pták,
sejdou se tam někde v ráji,
ti, co vědí co a jak.
-Miroslav Kolář
(Bez názvu)
Opustili jsme naši pevnost na Novém Smíchově a dali se na sever, směr Pražský hrad.
Od té doby, co jsme vyrazili, mezi mnou a zbytkem Společenstva neproběhlo ani slovo. Možná proto, že jsme si všechno řekli už včera, možná proto, že nebylo si co říct. Každý z nás věděl, do čeho jde a musel se připravit po svém – nevěděl jsem, jak na to šli kluci, protože mi v hlavě zůstal jen vlastní proslov a to bylo vše.
Skoro jako bych na svou partu zapomněl, celou dobu byl mým společníkem jen Mr. Kdosi. Věděl jsem, že celý tenhle příběh brzy dospěje ke svému konci, obzvlášť pokud boj zahrnoval nejvyšší představitele dobra a zla.
Nebyla to bitva nováčka mezi elementy a jeho o něco hůř smýšlejícím protějškem, se všemi jejich parťáky a kamarády k tomu, jako tomu bylo během našeho prvního dobrodružství. Tohle už byl seriózní střet, který měl rozhodnout.
Byly tu dvě strany. Samozvané dobro a samozvané zlo. Nebyla tu žádná překvapení, se kterými by ještě kdokoli mohl vyrukovat, žádné nečekané posily, které by dorazily uprostřed bitvy a vybily druhou stranu – všechny karty byly na stole.
Obě strany věděly, s čím se setkají. My byli naučení tomu, co dokážou Hyperionovy klony a protivník zase měl změřené naše elementalisty.
Armáda mířila přímo na Hradčanské náměstí, rozprostírající se před českou památkou. Tam jsme byli připraveni se utkat s nepřítelem na otevřené ploše.
Šli jsme pěšky, ale na nějakou únavu nebylo ani pomyšlení. Nebyl čas, nebyla příležitost. Každý myslel jen na to, s čím se na hradě setká, a jak to dopadne.
Nakonec jsme tam ani neměli tak daleko.
Díval jsem se okolo sebe a viděl ulice, osvobozené od postrachu, kterým byl Hyperion. Možná přeci jen ještě existovala cesta, jak všechno vrátit zpět. Pokud by byl démon poražen, co se stane se zmizelými lidmi? Zemřou společně s Hyperionovými klony, na které se přeměnili, nebo se vrátí zpět? Teď, když už se ono kouzlo, o kterém nám vyprávěl Mr. Kdosi, dostalo do takového stádia?
Otázky...
Dneska to musíme dát všechno do kupy. Já a ostatní členové Společenstva. Mr. Kdosi. Armáda.
A tak jsme stáli před Hradem.
Proč mi jen připadal tak tmavý? Vždyť ani v bojích s Terorem neztratil nic ze své barvy, žádná “aura zla“ z něj tehdy nevyzařovala, neobestírala ho žádná černá mlha, jako dnes. Určitě.
Na celém tom místě se mi něco nelíbilo, jako by v něm byla soustředěná veškerá Hyperionova moc. Jistě to s ním mělo mnoho společného.
Muselo. Všechno to bylo spolu propojené.
Vydal jsem se vpřed. A zrychlil. Moji lidé a Mr. Kdosi se pustili za mnou, připraveni zakročit.
Uvědomil jsem si, jak se právě tvářím – ani rozzlobený, ani vystrašený, jen kamenná tvář, která tajně odrážela moje myšlenky.
Jo, bylo to tak. Vzpomněl jsem si, jak mi Mr. Kdosi řekl, že Hyperion nemůže být poražen ničím z tohoto světa, jen prostředkem ze světa jiného – živlem.
Element na mně nechal nesmírnou daň, když si to tak vezmu. Limit mě sebral, jak se mu zachtělo, necítil jsem, jak je něco studené, a po celém těle jsem měl takový divný povlak.
Pořád...
Jenže bez té moci bych nemohl bojovat ani s Terorem, natož pak se svými dalšími nepřáteli. Mnohokrát jsem se chtěl přeměnit do normální podoby, ale zkrátka to nešlo. Byl to zvyk.
Stejně jako teď. Rád bych. S nepřítelem se můžu ale utkat jen takhle a ani tak to nebude nic lehkého.
Ohlédl jsem se a viděl ty, co mě následovali. Někdo se tvářil naštvaně, někdo beznadějně, někdo se jen snažil, stejně jako já, udržet nehybný výraz.
Ale i tak to jde. Dokonce i Kapitán, běžící po mém pravém boku, se tvářil tak bezvýrazně, až bych skoro řekl, že spí a běží jen tak mimochodem.
Otočil jsem se zpět a upřel pohled na Hrad. Bylo jasné, co jsme se tu dneska snažili vykonat.
Zastavil jsem svůj krok uprostřed Hradčanského náměstí a čekal.
Čekal, až se nepřítel ukáže.
XXXXVII
Uprostřed náměstí, několik metrů přede mnou, se náhle zavlnil vzduch a na jeho místě se začala zhmotňovat známá silueta. Nejprve jen zahalený v lesknoucím se stínu, démonův tvar postupně zesvětlel doběla a zanedlouho z něj byl Hyperion.
Tedy spíš jen jeden z jeho klonů. A sám.
Elementalisté za mými zády, soudě podle zvuků, tasili zbraně a připravovali svá kouzla.
Nevěděl jsem, jestli tohle byla past, nebo ne, ale nad tím jsem teď nepřemýšlel a dal se do práce. Klon zatím rozpohyboval své kovové končetiny a blížil se k nám.
„Ten je můj,“ prohlásil jsem dost nahlas, aby mě slyšela armáda. „Mistře, dete se mnou?“
„Tím si buď jistý,“ řekl Mr. Kdosi a vytáhl svůj obrovský bílý meč.
Usmál jsem se a šel na věc.
Rozeběhl jsem se proti Hyperionovi s mečem v ruce. Jak jsem tušil, na tohle zareagoval “zasunutím“ ramen za záda a vypálení salvy černých jehlic směrem tam, kudy jsem běžel.
Jako vždy, když tohle jeden z jeho klonů udělal, jsem vztyčil levou ruku a pomyslel na modrou průhlednou zeď, kterou nesu před sebou. Zhmotnila se a projektily se o ní neškodně odrazily na zem.
Další krok, který Hyperion zvolil, než jsem se objevil těsně u něj, bylo další zdeformování paží a jejich zaražení do země. I teď jsem sice mohl jen odhadovat, na co se chystá, ale jednou už jsem tenhle útok viděl. Protiútok jsem neznal, ale...
Střemhlav jsem skočil do kotoulu letmo – a místy, kde jsem předtím stál, prorazily zem jakési kovové bodce. Ale to už jsem byl u Hyperiona.
Rozmáchl jsem se mečem a chystal se tít po nepříteli, jenže v tu chvíli nad námi proletěl Mr. Kdosi. Na steroidech.
Nejenže z výšky vystřelil po klonovi salvu chuchvalců bílé, lesklé hmoty, kterým jsem sám rovnou uskočil z cesty, ale jelikož sám bílý bojovník letěl střemhlav na nepřítele skoro stejnou rychlostí jako jeho magický útok, po démonově pokusu odrazit projektily ho nabral na meč, vylétl s ním do vzduchu, a zase přistál na dlažbě s mečem v Hyperionově prsním plátu. To byla pro klona konečná.
Dav za mnou doslova řval.
Zatímco se náš protivník rozpouštěl na dlaždicích náměstí, Mr. Kdosi zamířil ke mně.
„Musíme zůstat ostražití,“ prohlásil, „tohle byl jistě jen nějaký test.“
„Dobrá práce,“ uchechtl jsem se. Ani nevím, jak mě napadlo říct zrovna tohle.
„Co máš tedy v plánu teď?“ zeptal se.
Ani jsem neotevřel pusu. Před hradní branou se začaly formovat další lesklé stíny a zatímco se postupně z temnoty vynořovaly desítky klonů, pokynul jsem na armádu za mnou.
„Tohle je vono,“ vykřikl jsem. „Rozprostřete se!“
Elementalisté, čekající za rozkaz, se rozestoupili po té polovině náměstí, kterou jsme “ovládali“ do jakési rojnicové sítě, která doslova zazdila cestu, odkud jsme přišli.
Ze tmy před Hradem stále vystupovaly hranaté postavy, až se mi z toho svíral žaludek. Nebyl to hezký pohled i s trumfy jako Mr. Kdosi po boku.
Konečně proud kovových démonů ustal a já si všiml, že zaujmul podobnou formaci, jako my. Náměstí bylo tedy doslova zaplavené bojovníky soupeřících stran. Přejel jsem pohledem po řadě Hyperionů a tipl bych, že jich bylo celkově tak padesát. Tolik jsem jich ještě nikdy v žádném našem střetu, kromě věže rozhlasu, neviděl a když jsem si představil svých šedesát borců proti takové “přesile“, jen těžko se mi domýšlel výsledek.
„Tak to začíná,“ prohlásil Mr. Kdosi vedle mě.
„Jo,“ přikývl jsem. „Elementalisté, připravte se k útoku a pomalu za mnou!“
S mečem v ruce jsem se začal přibližovat k vyčkávající, skoro nehybné skupině Hyperionů. Mr. Kdosi se vydal vpřed současně se mnou, stejně jako naši ostatní spolubojovníci.
Jakmile jsem překročil neviditelnou hranici, klony opět tak zvláštně zasunuly paže a připravily se k palbě.
„Bariéry!“ vykřikl jsem, zatímco jsme pomalu postupovali vpřed. Za mými zády se ozvaly dunivé zvuky, a zanedlouho jsem měl v zádech spousty stěn, které chránily své tvůrce od projektilů.
A klony začaly střílet. Z jejich mečovitých rukou a těl vylézaly černé jehlice, připravené znehybnit a zmrzačit ty, které zasáhnou. Mrak ostří se vznesl do nebe a snášel se na nás.
Stejně tak jako ostatní jsme před sebou s Mr. Kdosi vyvolali ochranné štíty, vztyčili je nad hlavu jako deštníky a čekali, až se tento déšť smrti přežene.
Do bariér se za otřesů a nárazů začaly zabodávat střely Hyperionů a mně nezbylo než doufat, že to udržíme.
Tak, teď.
A jako na zavolanou ze dvou vedlejších ulic, kolmo k bráně, provedla svůj tah další část armády. Zleva si to od schodů hnali Jirkovi elementalisté, někteří i ve vozech, nebo na motorkách, doprovázení elitními Pepovými svěřenci, kteří si to pochodovali, sevření jako zeď, pěšmo za nimi. Zprava se zase na obránce snášeli ze střech bývalí Tomášovi elementalisté vzduchu – dokonce jsem viděl, jak jeden držel Marka, který vzápětí z oblohy seskočil na jednoho z klonů. Vzali jsme je do kleští.
Hyperioni byli zmatení a nevěděli, co dělat – a to byla naše chvíle.
„Na ně!“ vykřikl jsem. Za řevu jsme se rozeběhli na zaskočené nepřátele, zanechávající některé z nich pod koly Jirkovy “motorizované“ armády, nebo zneškodněné elementalisty samotnými.
Hyperionovy klony začaly ustupovat. Jako by to napadlo všechny najednou, démoni se zcela zastavili a začali mizet podobným způsobem, jako se prve objevili na scéně – proměnili se v černý obrys, jakýsi stín, a za bílého záblesku se odebrali neznámo kam. Pokud je předtím nepřeválcovaly tři armády.
Zahnali jsme je.
XXXXVIII
Zanedlouho u mě byli Marek, Jirka a Pepa.
„Dobrá práce,“ prohlásil jsem. „Ani jsem nečekal, že to půjde takhle lehce. Ale teďka zase musíme my za nima. Doufám, že Aleš a Kuba dopadli podobně.“
„No snad jo,“ ozval se Jirka, „měli sme mít domluvenej útok ve stejnou dobu, tak jako...“
„Hm, jasně. Jdeme dál, kámo, nebudem se zdržovat,“ na to Marek.
„Jo,“ přikývl jsem. „Teďka je před náma to první nádvoří, tak bacha, kdyby něco zkoušel... Je ze všech stran obehnaný stěnama,“ varovně jsem ukázal na zdi hradu.
„Zatím nám to vychází, měli jsme štěstí,“ na to Pepa, „když se nám povedlo tohle, vevnitř by to nemělo být o moc horší.“
„To je fakt,“ souhlasil jsem. „Tak jdem.“
Prošli jsme branou spolu s armádou na široký, holý prostor, který tvořil ono nádvoří. Zastavil jsem se a rozhodl se zkontrolovat stav svých dvou přátel.
„Tady Kamil,“ řekl jsem do vysílačky. „Aleši, Kubo, jak na tom jste?“
„Tady Kuba,“ ozval se hlas. „Zatím nic, pokračujem ke katedrále.“
„Oukej,“ na to já. „Dejte tam bacha, je to centrum hradu a dost možná i místo, kde–“
„Hej! Slyšíš!“ přerušil mě náhle Jakub, „jsou tu, jsou tu všude okolo!“
Ksakru. To bylo nečekané.
Než jsem si uvědomil, co se děje, ze stěn prvního nádvoří začali doslova vyskakovat démoni, ze zdí vystupovaly jejich kopie. Byly jich hromady a celkově byli rozhodně ve větším počtu než před hradem.
Zdálo se, že pravý boj teprve začne.
„Doprdele,“ zaslechl jsem Jirku, stojícího vedle mě. „Do kruhový formace, dělejte!“
Inspirován Jirkou jsem vzal do ruky vysílačku. „Elementalisté, zformujte se do obranné želvy! Hned!“
Podobně jako my dva se zachovali i Pepa s Markem. Jejich bojovníci se soustředili na obranu – avšak příval klonů jako by neustával.
Tak jsme tam stáli, obklíčení Hyperiony – a armáda Aleše a Jakuba bezesporu taky, pokud už nebojovala. Úzkým průchodem jsem k nim ke katedrále, na druhé nádvoří, neviděl.
Kovoví démoni dokončili svůj příchod a postavili se podél stěn areálu, tvořící jakýsi černý řetěz. Byl to hrozný okamžik, kdy jsme v žádném případě nevěděli, co má nepřítel v úmyslu.
Jak jich může být tolik...?
A pak to začalo. Hyperioni se odlepili od zdí a mířili rovnou na nás v jakémsi krouživém manévru, kdy se k nám přibližovali směrem podobným, jakým má hlemýžď tvarovanou ulitu. Jejich linie se točila a zároveň se přibližovala, podobně, jako se zužuje tornádo.
„Palte!“ zaslechl jsem odněkud za sebou. To Pepa zavelel svým elementalistům, aby po řítících se démonech vypustili salvu bílých projektilů.
„Přední linie připravit zbraně,“ vykřikl jsem na modré uniformy, „a ti za nima, palte na nepřítele!“
Od vodních elementalistů se na protivníky zvedla vlna azurových projektilů. Některé úspěšně zasáhly svůj cíl, jiné se rozptýlily po okolí nebo nezpůsobily Hyperionům žádná zranění.
A to už byli ani ne dva metry od nás.
„Do boje, elementalisté!“ zněl můj povel. Sám jsem si připravil meč a vrhl se do bitevní vřavy.
Skočil jsem rovnou za nosem a octl se vedle Kapitána, po mně nejvyšší šarži v armádě “modrých“. Těžko říct, zda si ho vybral klon nebo si důstojník vybral jeho, každopádně bylo jasné, že bych měl svému spolubojovníkovi pomoct.
Kapitán se naprosto plynulými, skoro až přirozenými pohyby bil se svým širokým mečem v ruce s Hyperionem, udržující si přitom stále svůj lhostejný a pevný výraz, nevyjadřující nic. Vzpomněl jsem si tedy na jedno ze svých nejlepších ledových kouzel a vyslal ho přímo na klona.
Hyperion dostal zleva notnou dávku ledového paprsku. Sice nevypadal, že by ho nějak zvlášť poškodil, ale naopak ho odstrčil – a to tak, že se jeho ramena, hlava, i všechny končetiny zatrmácely tak, jako by to byly papíry ve větru. Klon zaklopýtal dozadu, odstrčený odstředivou silou své vlastní neviditelné bariéry a to dalo Kapitánovi tu příležitost, kterou potřeboval. Rozmáchl se svým mečem a zasadil tvrdou ránu do klonovy železné pánve.
Otočil se na mě. „To zvládnu,“ prohlásil. Nechtěl jsem mu odporovat, ale nechtěl jsem ani nechat Hyperiona Hyperionem. Ve dvou jsme sice měli větší šanci, ale na druhou stranu Kapitán mnohdy věděl, co dělá.
Hyperion nelenil a po Kapitánovi se ohnal svým železným ramenem, čím mu uštědřil tvrdou “bombu“ do obličeje. Elementalista ustoupil vzad a když viděl, jak se k němu démon blíží, udělal něco, co jsem u řadového člena armády ještě neviděl.
Rozmáchl se, vyskočil asi tři metry nad chodník a s modrou září, vycházející z jeho meče, zasadil protivníkovi tvrdou ránu do prsního plátu. Hyperion se opět zatřásl, tentokrát zasunul paže a připravoval se na střelbu. Kapitán pro jistotu ustoupil a dal se do přípravy obranného kouzla.
Kašlu ti na to, že to zvládneš, Kápo.
Natáhl jsem před sebe ruce a začal po démonovi vypouštět další namodralé mrazící paprsky. Opět Hyperiona vyhodily z rovnováhy, načež jsem se rozeběhl, spustil dlaně a vzal do ruky meč, kterým jsem se vzápětí po klonovi ohnal a rozsekl řetězy, spoujující jeho vidlicovitou hlavu se zbytky těla. Bezvládné démonovo tělo se poté zřítilo k zemi.
Jednoduchost celého procesu mě opět naplnila dobrou náladou a chutí do boje. No a na Kapitána jsem se radši už vůbec nedíval.
„Tady Kuba, Společenstvu!“ ozvalo se z mé vysílačky. „Tady Kuba!“
„Lidi, ozvěte se!“ zaslechl jsem další hlas. „Pepo, Kamile, sakra!“
V bitevní vřavě bych jeho hlas skoro přeslechl, ale díky momentu, nabranému při porážce jednoho z klonů, jsem si jeho hlášení všiml včas. Vzal jsem přístroj do ruky a odpověděl.
„Tady Kamil, co se děje?“
„Hyperion se objevil!“ řekl druhý hlas, ve kterém jsem poznal Jirku. „Ten silnej! Se srdcem! A potřebujem pomoc!“
Pochyboval jsem o tom, že by Hyperion měl kdy srdce. Jirkova zpráva mě ale doopravdy znepokojila.
„Fajn, kde jste?“ prohlásil jsem nervózně, rejdící očima po v bitvě zachyceném okolí.
„Přede dveřma katedrály!“ ozval se neidentifikovatelný hlas. „Marku, Pepo! Dělejte!“
„Jdu tam,“ řekl jsem a založil vysílačku.
V zorném poli jsem měl Kapitána, rozkazujícího několika vodním elementalistům. Ihned jsem k němu zamířil.
„Hej, Kápo,“ oslovil jsem ho.
Velitel armády se na mě podíval skeptickým pohledem, který si nechal od boje před chvílí.
„Přišel samotnej Hyperion, a já teď musím jít. Potřebuju, abys převzal ledovou armádu.“
„Jasně,“ odpověděl chápavě Kapitán. „Jsem říkal, že se o to postarám,“ dodal.
„Nevim, jestli se vrátim,“ na to já, „tak hodně štěstí.“
„Vrátíš,“ usmál se Martin Benda, „a tobě taky.“
Rozloučil jsem se s velitelem vodních elementalistů a rozeběhl se k tunelu, vedoucímu přímo před katedrálu sv. Víta.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
