» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Naděje je sen bdícího."

Aristoteles

počet přístupů: 2141320

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Virtuální jáma ::

dimitrij	publikováno: 08.06.2009, 8:35


	Carol seděla na své otočné židli a chtělo se jí hystericky ječet a vřískat. Něco z ní muselo ven, ale ani ona sama neměla ponětí, co by to mělo být. Zírala do monitoru a probírala se poštou. Postupně vyházela všechnu reklamu i otravnej spam, až nakonec nezbylo vůbec nic. Jenom prázdná schránka. Počítač byl zdroj zábavy, informací a dezinformací, zdroj sexuálního uspokojení, aktualit ze světa, sportovních přenosů a zdroj poplašných zpráv. Byla to modla i svatostánek současně. Caroliin otec pracoval doma u počítače. Jak jinak. Carolina matka měla vlastní blog, na kterém se dělila o své kuchařské nápady a zlepšováky se zbytkem světa. Všichni spolužáci měli desítky dalších kamarádů, které však nikdy v životě neviděli naživo, protože bydleli na opačné polokouli. Kdokoliv z nich by mohl klidně umřít a nikdo z virtuálních přátel by se to ani nedozvěděl. Nenásledovalo by dojemné loučení nad chladnoucím tělem umírajícího druha ani smutné zaklapnutí víček. Prostě nic takovýho. Uživatel se odpojil. Generace kriplů, která svoje mládí strávila za blikajícíma obrazovkama, dávala rady do života, o kterým neměla ani páru. Byla to monumentální jáma, do který se chytilo všechno živý. Carol právě dokončovala střední školu a váhavě se rozhodovala, co bude dělat dál. Ale jedno věděla jistě, nechtěla bejt sama. Nějakej čas se zkoušela seznámit pomocí počítače, ale bylo to strašně jednoduchý. Vyplnila kratičkej dotazník a okamžitě se jí objevil ideální protějšek ochotnej sejít se hned druhej den. Poslala ho do prdele. Nic by nemělo bejt tak snadný. Rozhodla se, že se seznámí jinak. Bez internetu, bez virtuálních berliček a nápověd. Postaru. Nějak. Proklouzla před vyčítavými pohledy rodičů ven na ulici. Měla by se učit na závěrečný zkoušky, ale už takhle si připadala, že má před spolužáky několik tisíc staletí náskok. Byli to samí tupci. Sjela výtahem do přízemí, otevřela vchodová vrata paneláku a vydala se hlouběji do města. Z kapsy vytáhla roušku a připevnila si ji na obličej. POZOR NA MIKROBY, varoval nápis na obloze. Nebo to byla stěna mrakodrapu? Na tom moc nezáleží. Konečně se dostala pryč z obytné čtvrti. Nebylo tam nic zajímavého. Někde se ještě krčilo pár posledních dětských hřišť, ale prolézačky byly zrezivělé a nezdravě pokroucené. Kolem prošlo několik bezdomovců v potrhaných hadrech. Podle národní statistiky nebylo možné strávit noc venku na ulici. Všichni tito lidé byli podle statistiky už dávno mrtví. Zabili je mikrobi a mutující mikroorganismy. Carol si rukou přidržela roušku, aby jí náhodou nesklouzla, když míjela ty špinavce. Obchodní čtvrť. Kromě stovek sterilních kanceláří a výškových budov tu byly prastaré obchodní domy, pár restaurací a několik barů, kterých každým dnem ubývalo. Byl to jenom další ohroženej druh. Carol si namátkou vybrala jednu z hospod. Vešla dovnitř, zakotvila u baru a docela sebevědomě si objednala rum s kolou. V baru se zastavil čas. Úplně stejně to tam mohlo vypadat víc než před půl stoletím – klasický barový židličky, starej jukebox, pár stolů, kulatý popelníky, blikavý světýlka, okenní rolety. Místo, kde lidi odpočívají a uvolňují se, svůj kříž si klidně můžou nechat opřenej venku, nikdo jim ho nevezme. Carol srkala nápoj a čekala. No a nakonec se dočkala. Přisednul solidní chlápek. Mohl mít něco málo přes třicet. Hned se jí zalíbil a několika hezkými pohledy mu to dala docela jasně najevo. Chytil se. Koupil pití a hezky se rozvyprávěl. Ale nebyl to ten pravej, to Carol poznala brzo. Příliš moc mluvil o svojí práci a příliš málo se ji snažil zapojit do rozhovoru. Možná měl jenom strach, aby nebylo ticho a tak žvanil a žvanil. Chlápek se jmenoval Cyrrus nebo Collin, tak nějak. Dělal v nemocnici a Carol pochopila, že se jí snaží vysvětlit, jak těžké je držet krok s mutujícími organismy venku. Nuda. Nebyl to ten pravej, ale nikdo pravější už ten večer nepřišel. Carol doprovodila Cyrruse až domů před barák a tam na něj vyslala několik signálů říkajících, že zábava by ještě zdaleka nemusela končit. No a zase se chytnul. Carol vešla do jeho bytu, Cyrrus se šel osprchovat a ona se mezitím usadila na posteli. Když vyšel z koupelny, uvelebil se vedle ní a začali se líbat. Ona se potom položila, jeho povalila na sebe a třela se o něj rozkrokem. Začal ji vysvlékat a přes kalhoty cítila jeho ztopořený péro. Carol začínala být hodně vzrušená a při každém pohybu sladce zasténala. Objala ho nohama a on ho do ní strčil. Trvalo to pár minut a brzo bylo po všem. Udělali se oba. On si ani pořádně nesundal kalhoty. Chvíli u něj ještě pobyla, ale spíš z povinnosti než z potřeby. Nechtěla si připadat jako šlapka. Pak šla domů. Druhej den proběhl docela normálně. Ve škole prospala většinu času na lavici, ale neměla pocit, že by o něco přišla. Když přišla domů, sednula si k počítači a začala probírat nově přijaté emaily. Vyházela všechnu reklamu i spam a nakonec zbyl jediný vzkaz. Od Cyrruse. Stálo tam něco jako: Ahoj Carol, včerejší noc pro mě hodně znamenala, ale už by se to nemělo opakovat. A bylo to. Pořád nevěděla, jak najít toho pravého. Lásku. Jak se zamilovat, cítit něco tam, kde ostatním bubnuje srdce. Naposled plakala ve dvanácti letech, když si odřela koleno. Nakonec se rozhodla, že svůj pokus zopakuje v jiné hospodě, nic lepšího ji nenapadlo. Hodila na sebe svetr, zkontrolovala, jestli má v kapse roušku a vydala se do města. Zase míjela ty samé otrhance jako minule. Pořád byli naživu. Nepravděpodobný. Nebude trvat dlouho a nemoci je všechny sežerou zaživa. Cyrrus ji to vysvětlil. Dorazila do obchodní čtvrti a vybrala si jinou hospodu. Od té předchozí byla k nerozeznání. Objednala si pití a čekala. Usadila se na stoličce, jednu nohu vyzývavě zvedla, rukou si učesávala pramínky vlasů a ve tváři měla vepsanou vášeň a touhu. Past byla nastražena. Utkala na sobě pavučinu pomocí líčidel a vonných mastí. Někdo se chytí. Stačilo prostě čekat. A dlouho nic. Pár otrapů se o něco pokoušelo, ale nebyli hodni její pozornosti. A pak konečně přišel. Upoutal ji svým nenuceným chováním, zaprášeným nedbalým vzhledem a jiskrou v oku. Viděla v něm osobnost. Byl to člověk, kterýmu není potřeba nic vysvětlovat dvakrát, člověk plnej citu a porozumění. Bůhví, proč tohle všechno Carol usoudila z jednoho pohledu na něj, ale prostě se to stalo. Usadil se pár metrů od ní. Hned na něj zaútočila svým nejkouzelnějším úsměvem. Když se jejich oči setkaly, nezřetelně pohnula obočím. A nic. Bylo pozdě a Carol se vydala na cestu domů. Sama. Na druhej den se dokonce jakžtakž vyspala a ve škole se mohla soustředit. Litovala toho hned první hodinu. Výuka byla nudná a tempo pomalé. Většina spolužáků ani tak ničemu nerozuměla. Tupci. No a večer zase mířila do toho baru. Doufala, že tam bude ten sympaťák. Celej den na něj myslela. Někde v jejím těle se začínala probouzet naděje. Ale byl to sakra dlouhej spánek. Usadila se na jeho včerejší místo čekala. A čekala. No a dočkala se. Přišel do baru a sednul si hned vedle ní. Objednal pivo a v tichosti ho usrkával. Nevšímal si nikoho a ničeho. Carol chtěla stokrát něco říct, ale vždycky z ní vyšel pouhej tlumenej povzdech, kterej mohl slyšet jenom on. Nakonec ji toho trápení zbavil a unaveně se na ní otočil. „Ahoj,“ řekl. „Ahoj.“ „Já jsem Eric.“ „Carol.“ Podali si ruce. Bylo to neuvěřitelně nucený a umělý. „Co piješ Carol?“ „Rum s kolou.“ „Barmane, dvakrát rum s kolou.“ No a pak tam seděli a bylo ticho. Carol by si nejraději nafackovala. Eric evidentně neměl potřebu něco mlít a i tak vypadal docela spokojeně. „Co děláš?“ zeptala se, když už jí bylo trapně. „Škrábu teflon z pánví.“ „Dobrý řemeslo.“ „Že jo.“ No a Carol pochopila, že je něco špatně. A taky se ji začínala motat hlava, protože si dala o pár rumů víc, než byla ten večer schopná. Hranice se totiž dost snižuje, když člověk jenom sedí a zírá do zdi. Zvedla se a beze slova odešla. Venku zatočila do jedný zapadlý uličky a vyblila se mezi dvě popelnice. Pak zamířila domů. Další den, když šla do školy, zase potkala bandu živých mrtvých. Carol nechápala, jak může tolik lidí přežívat po ulicích. Pevně si držela roušku a zrakem prolétla propadlý tváře těch ubožáků. Zastavilo se ji srdce. Eric byl totiž mezi nima. Pochopila, že bylo špatný chodit do těch hospod. Měla roušku přes obličej, takže ji asi nepoznal. A i tak pochybovala, že by nějak zareagoval. Po škole se vrátila domů a tam už taky zůstala. Seděla za svým počítačem a třídila poštu. Postupně vymazala všechnu reklamu i otravnej spam až nakonec nezbylo vůbec nic. Jenom prázdná schránka.


celkové hodnocení autora: 96.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 23		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

honzoch	08.06.2009, 20:46:22

Občas má člověk, závislý na internetu, stejný pocit... virtuální jáma=moc hezké a hlavně přesné pojmenování

Karel Čížek	08.06.2009, 14:19:50

Fajn, fajn, fajn. Internet jako zdroj všeho zlého, hlavní příčina samoty? Kolikrát to tady bylo. Mnohokrát. Skoro zajímavější než celý přívěh mi přijde pozadí toho všeho. Mikroby, oni říkali, že jsou tady mikroby, že se venku nedá žít. Pěké. Místy mi přide že je jazyk neohrabaný a prostě nefunguje (...čekala. A čekala. No a dočkala se.) a všechno jde příliš snadno a tak nějak proklouzne mei prsty.

Šíma	08.06.2009, 12:13:38

Jo, jo, počítače jsou opravdu takovou virtuální jámou, kdo se moc "nahne" a přepadne, ten se jen horkotěžko dokáže vyhrabat ven... ;-))) Není to špatné čtení, snad jen ono nastínění Tvého světa, ve kterém ona hrdinka žije (nebo jen přežívá, či se snaží žít) by mohlo být ještě podrobnější. Mikroby, roušky a pokroucené dětské prolézačky se mi líbily, stejně tak ona skomírající "kultura" putyk a hospod s několika málo štamgasty, jako by se celý svět zcvrkl jen do onoho technického a virtuálního světa počítačů. Ono takřka totální se zžití s počítači je přímo varující a dneska málokdo udělá bez mobilu a hlavně počítače krok. Vše závisí na těchto strojích a není snad oblasti v lidské činnosti, kde by tyto vrčící a vrnící stroje s blikající obrazovkou nebyly. Možná se z nás lidí pomalu rodí nový druh, takže pokud nás nesežerou viry a mikroby, bude na Zemi za nějaký čas nový člověk a příroda bude jen minulostí, nebo z ní zbudou jen mlčící a žalující ostrůvky uprostřed betonových měst s neonovými reklamami... Omlouvám se za ono rozepsání. Vcelku se mi tento textík líbil, ale možná by si zasloužil ještě lepší péči, možná jsi to tak chtěl, možná jen tak klouže po povrchu a kdyby ses více rozepsal (do detailů), bylo by toto dílko delší a možná jiné, zda lepší, nebo horší, to už se nedozvíme! Jedna až Dvě. P.S. Ne, že by se mi nelíbilo slovo "péro" ve smyslu pohlavního orgánu, nebo jeho části, ale "penis" by možná zněl lépe! Nějak to v tom textu razí! :-)))

taira	08.06.2009, 8:34:46

Ahoj. Musím přiznat, že jsem Virtuální jámu četla jedním dechem. Umí navnadit hned v prvním odstavci, nadchnout nadhozením prostředí... a ani při dvojciferném počtu přečtení nezačne lézt na nervy. Naopak, člověk v ní odhaluje stále nové prvky. Někdo by měl asi výhrady k užití nespisovného jazyka, ale myslím, že se k celému příběhu, jeho atmosféře a formě hodí víc než dobře. Dost dobře nevím, co napsat do komentáře, a myslím, že je zbytečné plýtvat prostorem. Rozhodnutí pro známku bylo výjimečně snadné. :)