|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: MTP 2008: mládí, dospělost a stáří ::
| Odehrává se to převážně v nemocnici, kde hlavní hrdinka je zdravotní sestra |
| |
|
|
„Ahoj babi! Co je k obědu?!“ Hulákám ode dveří na babičku, která je v kuchyni.
„Řízek a brambory.“ Odpoví mi, až když přiběhnu do kuchyně, aby nemusela křičet.
„Už zase?“ Prsknu, jelikož řízky nepatří mezi mé jídelní favority. Naliji si vodu, protože jsem celou cestu od Vrbového jezera nepila a jsem jaksi vyprahlá.
„Co má být. To maso, co nám dal tvůj strýc, musíme sníst.“ Zlobí se babička. „Jsi moc mlsná.“
„Proč zrovna řízky?“ Šklebím se.
„Chceš snad uvařit něco ty? Samozřejmě z toho co tu je?“ Navrhne.
„Nemám zájem, díky.“ Raději odběhnu, než mě babička s radostí postaví k plotně a než bude pokračovat ve svém hudrování. Věci, co mám na sobě, ze sebe zchodím, abych je pak nechala vyprat. Pak jdu navštívit sprchu. Jednak jsem trochu špinavá od ne moc čistého rybníku a jedna jsem z té cesty spařená, protože to je od něj na předměstí vcelku slušná dálka. Po příjemné sprše a čistě oblečená zasednu k obědu. Ten hltám jak o život.
„Sandro, jez pomalu bude ti bolet břicho.“ Napomene mě.
„Spěchám, mám odpolední směnu.“ Řeknu s plnou pusou.
„Na jakou odpolední proboha?“ Nechápe.
„Na odpolední směnu v nemocnici. Jdu pracovat babi.“ Snažím se trpělivě vysvětlit.
„Už zase? Co vás na té práci tak fascinuje. Budete dřít celý život. A já myslela, že bychom si spolu zahráli jednu šachovou partii.“ Rozhořčí se babička.
„Nezahraju. Hra s tebou je minimálně na čtyři hodiny.“ Moc ji neutěším. „A když si něco chci koupit dražšího, jako je třeba digifoťák nebo notebook. Myslím si, že ty bys mi to jen tak nekoupila. Nemám pravdu?“
„Slíbila jsi mi, že si se mnou zahraješ.“ Zkouší to se slzami.
„Slíbila, ale ne na dnešní odpoledne ani dopoledne. Ty jsi dopoledne vařila, takže jsi neměla čas. Já se tedy šla koupat do Vrbového rybníka. A včera večer jsem ti říkala, že jdu dneska do práce.“ Hodím do sebe poslední kousek jídla a uklidím talíř do dřezu. Poděkuji za oběd a zmizím do pokoje, kde si strčím do tašky čistou uniformu, vezmu nějaké prachy a raději se vypařím dřív, než babička propukne v sebelítost a rozbrečí se. Mamka na mě ještě zakřičí ať ji koupím máslo. A protože je brzo, nejdu kolem města okolo Žabího rybníka, kudy je to deset minut cesty do nemocnice, ale jdu se projít centrem. Jdu okouknout obchody s hadry a taky mámě to máslo.
Z nové letošní kolekce pro léto si nic nevyberu, přestože se mi tam líbí spousta věcí. Zajdu tedy ještě pro máslo a pádím do nemocnice. Cestu beru klusem a za chvilku jsem tam. A i když jsem se zdržela ve městě, jsem v nemocnici brzo.
„Dobrý den.“ Pozdravím přítomné na sesterně. Ovšem jen pouze z diskrétnosti vůči primářovi, aby mi nevynadal za to, že nezdravím, se sestrami si tykám. Oni sami mi to nabídli. Primář se ani neobtěžuje odtrhnout od monitoru ani mě pozdravit, ale nevšímám si toho.
„Ahoj Sandro.“ Pozdraví mě jednohlasně dvě sestry na sesterně. Sestra Marie a staniční sestra Eva.
„Doběhnu se převléct a hned s vámi hodím řeč.“ Houknu a zaběhnu do šatny na konci chodby. Jen co na sebe hodím bílé šaty a připnu si jmenovku, na které mám napsáno Sandra Moučková VOŠ Plzeň, zamířím ještě do kuchyňky.
„Dá si někdo kafčo?“ Juknu na sesternu, zda si někdo další kávu, když už jdu do kuchyňky.
„Ano, uvař prosím pro nás pro všechny.“ Zaprosí Eva. ´Takže jich budu dělat celkem šest.´ Pomyslím si. Zatímco jsem byla v šatně, slezly se na sesternu další tři sestry a primář někam odešel.
„Fajn.“ Odběhnu do kuchyňky, strčím do lednice těch pár kousků, co chtěla máma a evidentně si pro ně nemohla dojít. Prý chvátá na kurz angličtiny. Ach jo, ty dospělí, nejradši by se učili do smrti. Já budu ráda, až ze školy odejdu. Udělám šest káv a upaluji s nimi zpět na sesternu. „Tak co? Copak se tu dělo?“
„Měli jsme tu jeden smrťák. Smrčka ze dvojky zemřel. Paní Semenskou a pana Javoru poslal primář domů. Jednoho pána nám sem přivezla záchranka. Prý mrtvice.“ Hlásí Eva. „Babča Motyčková na osmičce neustále hledala. Chtěla s tebou hrát šachy, prý jsme všichni kopyta, jen ty to prý zvládneš celkem slušně.“
„Hm. Alespoň to má pan Smrčka za sebou. Vypadal dost špatně. Docela bych věřila, že se trápil. Jen na posteli ležel. Za babčou na osmičku budu tedy muset zajít. Hm zaběhnu za ní jen, co vylokám tu kávu, aby teda měla radost.“ Vysrkám pomalu kávu, abych se neopařila. Následně se zvednu a vyrazím za paní Motyčkovou. Paní Motyčková, někdejší mistryně v šachu v okrese, neleží sama. Její sousedka je paní Sýčková.
„No kde jste, slečno! Celé dopoledne jsem vás sháněla! Mám tady rozestavěnou šachovnici, že si zahrajeme a vy nikde.“ Spustí na mě paní Motyčková, sotva vstoupím do dveří. Ani nestihnu otevřít pusu na pozdrav.
„Slečno, uháčkovala jste to, co jsem vám zadala?“ Nezůstane paní Sýčková pozadu.
„Dámy, sice jsem slečna, ale pro vás jsem sestra. ZDRAVOTNÍ SESTRA!“ Usednu za šachovnici. „Paní Motyčková dneska mám odpolední, a protože mám odpolední, tak jsem tu dopoledne být nemohla.“ Vysvětluju paní Motyčkové. Pak se otočím na paní Sýčkovou. „Paní Sýčková zkoušela jsem to, ale nešlo mi to.“ Otočím se k šachovnici a s pěšákem udělám první tah. Babča Motyčková pokračuje dalším tahem, také s pěšákem. No jo, holt je šachová mistryně a tudíž je v nich fakt dobrá. Po pár tazích vede.
„Tak to jste se tomu moc nevěnovala tak, jak byste měla. Musíte se tomu dostatečně a trpělivě věnovat, pokud chcete háčkovat, rozumíte?“ Sýčková je nejen jménem, ale i povahou. Typuju, že ji ve škole neměli moc rádi, ani její spolužáci na školách, kterými za svůj život prošla jako studentka, ani děti, které později učila.
„To je teda hra!“ Zanadává babi Motyčková, jelikož zase vyhrává. Čím to asi bude? Jednak asi tím, že je mistryní a jednak tím, že se moc nesnažím. „Takhle snadno prohrát. Bývalas lepší.“
„Sandro, pojď prosím. Potřebuju tě.“ Jukne do pokoje sestra Miriam.
„Nene. Nikam nepůjde, musíme si zahrát znovu, tahle hra byla špatná.“ Prská paní Motyčková.
„A také si musí znovu zopakovat včerejší lekci háčkování. Celou ji zapomněla.“ Nenechá paní Sýčková svou kolegyni pacientku ve štychu.
„Ne. Já půjdu, sester tu je akorát na počet a všechny si musíme pomáhat. Kdyby tu měla být vždy jedna sestra na jednoho pacienta, nemocnice by se jednak nedoplatila, a jednak by je nemohla za boha nikde najít. Už tak je sester nedostatek.“ Předběhnu Miriam, která se právě chystala něco říci. Zmizím na chodbu a zavřu za sebou dveře dřív, než něco na můj proslov řeknou. Pak už jen s Miriam slyšíme, jak babči nadávají. Jen se tomu zasmějeme a pospícháme na vyšetřovnu.
„Díky Miri. Ty ženský by mě nejraději roztrhli na dvě části, to aby každá měla jednu půlku pro sebe.“ Poděkuju jí.
„No alespoň by měli co dělat a ostatní sestry by nekomandovaly.“ Škodolibě se ušklíbne.
„No teda.“ Ohradím se. „Tahle ženská by mě jim nejraději předhodila jako kus masa nějaké šelmě. Ccc.“
Cestou se zastavíme v pokoji č. 1 pro mladou paní Volánkouvou, kterou doktor napsal na lumbální punkci. Na vyšetřovně na nás již čeká vrchní sestra Moranová a doktor Bechyně.
„No kde jste?! Pan doktor už na vás čeká!“ Vynadá nám hned při příchodu. Holt máme přísnou vrchní. „To vás nikdo neučil dochvilnosti? Ve zdravotnictví je dochvilnost obzvlášť důležitá.“
„Ale pani vrchní. Vždyť ještě půldruhý není, mají tedy ještě čas a tím pádem jsou dochvilní.“ Zastane se nás doktor. Je to fajn doktor, téměř vše bere s nadhledem.
„Nu dobrá. Tak alespoň přidržte paní Volánkovou, aby neucukla.“ Neodpustí si přísný pohled. Pak připraví do nádobky tři otevřené zkumavky.
„Tak paní Volánková. Svlékněte do půl těla a posaďte se na lůžko. Pak to jen malounko píchne do zad. Hlavně nesmíte ucuknout, bylo by to moc špatné. Je to do páteřního kanálku. Já vás tady se sestrou budu přidržovat, ano?“ Vysvětlím a poučím paní Volánkouvou chytnu jí spolu s Miriam za rameno.
„Ano.“ Přikývne.
„Tak se trochu nahrbte a předkloňte si hlavu.“ Požádám ji. Pan doktor si vezme dlouhou punkční jehlu. V dolní části zad si označí nehtem místo vpichu.
„Tak pozor, teď to píchne.“ Upozorním. „Necukněte sebou.“
„Sestřičko, já jsem na bolest už zvyklá z práce. Každou chvíli se říznu.“ Odvětí paní Volánková.
„Sestro, zkumavky!“ Vyžádá si lékař od vrchní. Ty do poloviny naplní. Pak pomalu vytáhne jehlu. „Hotovo. Můžete se zase obléknout, sestry se o vás už postarají a vrchní může odnést zkumavky do laboratoře. Tady máte žádanky.“
„Pojďte, odvedeme vás na pokoj.“ Z jedné strany ji nabídnu paži já a z druhé strany Miriam. Když se chytne, ze zvyklosti ji obě chytneme druhou rukou dlaň. Na pokoji ji vysvětlím, co má dělat. „Teď tak půl hodiny ležte na břiše a asi tak dvanáct hodin polehávejte.“
„Dvanáct hodin? To nevydržím a navíc sem brzo přijde ta lektorka. Vážně to musí být dvanáct hodin.“ Snaží se mě umluvit.
„Řekla jsem polehávat. Dvě hodiny musíte ležet z toho první půlhodinu nejlépe na břiše. Hodně pít, a když někam budete chtít jít, třeba i na záchod tak někomu řekněte. Mohla by se vám zatočit hlava.“ Vysvětluji.
„I dvě hodiny jsou moc. To už tu bude.“ Nelíbí se jí ani ty dvě hodny.
„Ležte, mezitím si můžete zopáknout, co jste se včera naučila a já jí řeknu, jestli by se vám individuálně věnovala.“ Slíbím jí. Ještě se zeptám, zda někdo něco potřebuje, a když všude dostanu zápornou odpověď, mizím, abych nerušila. Namířím si to do kuchyňky, kde uvařím čaj. Ten pak rozliji do konvic na pokojích, kde čaj nemají, nebo ho mají málo. Každému změřím tlak a teplotu a pak zamířím na sesternu.
„O čem diskutujete.“ Zajímám se, jakmile vejdu. Zasednu k počítači, abych zapsala naměřené hodnoty. Nezapomenu je zapsat i do dokumentace.
„O kadeřnictví. Uvažuji, že se nechám sestříhat vlasy a udělat melír.“ Pochlubí se Miriam.
„Hm. Zajímavé. Myslím, že by ti to slušelo. Tedy pokud si vybereš správný odstín melíru.“ Ušklíbnu se. „Třeba červený melír, ten by se do tvých tmavých vlasů hodil.“
„Sandro, pojď se mnou. Stejně delší dobu nadáváš na svoje roztřepené konečky. Tak by ses rovnou mohla nechat ostříhat.“ Láká mě. „Ta kadeřnice, co k ní chodím, je moc šikovná a fajn holčina.“
„Nu dobrá půjdu.“ Slíbím. „A to kafčo bych si taky dala, prosím. Díky.“ Zadám všechno potřebné do počítače a vrhnu se na dokumentaci, abych i tam všechno zapsala.
„Tady ho máš.“ Podá mi hrnek s vroucí kávou Jana.
„Díky.“ Poděkuji. „Nikdo jiný jít do kadeřnictví nechce?“ Jsem zvědavá. Určitě jsem nebyla první, koho Miriam lákala.
„Nechce.“ Odvětí posmutně Miriam. Pospíším si se zápisem do dokumentace. Než si sednu, abych si v klidu vypila další kávu, připravím si potřebný pomůcky na glykémii. Pár jehel, čtverečky, dezinfekci, rukavice a zkumavky. Ve chvíli, kdy si hodlám sednout, zazvoní telefon.
„Mají to pěkně načasovaný.“ Pousměje se Jana.
„To jo.“ Souhlasím. „Neurologie, Verešová, prosím?“
´Ahoj Sandro.´ Ozve se ve sluchátku.
„Lukáši? Proč mi voláš do práce? To nemůže počkat, až přijdu domů?“ Vybafnu na něj do sluchátka.
´Nepočká.´ Ohradí se.
„Co tedy po mně chceš? Abych ti rezervovala postel?“ Utahuji si z něj.
´Nebuď blbá. Leda tak pro babičku. Chce, abych si s ní šel hrát na pískoviště.´ Vynadá mi.
„Tak proč nejdeš.“ Vyprsknu smíchy. Ještěže jsem zrovna nepila kávu. Jinak bych poprskala nejen sebe, ale i všechno co je v nejbližším dosahu kolem mě a ke všemu bych se pořádně zakuckala.
´Jsi vážně blbá. Nejsem malé dítě a navíc potřebuji dodělat ten web pro toho podnikatele. Mám mírný zpoždění a už po mně šlape.´ Prská, div na mě přes ten telefon neprší.
„No tak ji tam posaď samotnou.“ Navrhnu.
´Nebuď blbá to mi nespolkne.´ Neodpustí si nadávky.
„Tak ji jdi někam přihlásit na anglický kurz. Věčně nám nadávala a stále nadává, jak se angličtinu neučíme, když máme možnost. Kdyby ji měla ona, hned by ji využila. A navíc pro ni máme dárek k narozeninám. Až přijdu domů, tak ti na to přidám.“ Chystám se hovor ukončit a tak se ho snažím vést ke konci.
´To je super nápad. Díky. A nevíš náhodou o nějaké lektorce? Tu máminu neznám.´ Napadne ho ještě. Protočím oči, jelikož jsem už chtěla zavěsit sluchátko.
„Ta stejně s ní má hodinu. V pokoji na stole mám seznam. Vezmi si číslo na Irenu. Je taky lektorka.“ Poradím mu. Mezitím přilítne vrchní. Ta snad bude spěchat i na smrtelné posteli.
´Sandro?´ Chce se mě ještě na něco zeptat.
„Ne Lukáši. Musím končit. Měj se.“ Rozloučím se. A jakmile položím sluchátko, vyjede na mě vrchní.
„Neměla jsi náhodou dělat glykémie?“ Spustí na mě.
„Ne! Ještě nejsou dvě hodiny!“ Bráním se drze.
„A co jiná práce. Přece tu nebudeš jen tak dřepět na zadku a vybavovat se kde s kým po telefonu!“ Pokračuje a nešetří mě.
„Není. A ani jeden pacient nic nepotřebuje.“ Nedám se.
„Je. Jen kdybys dávala trochu pozor a nevybavovala ses tu, hned bys věděla, že je na devítce postel po odchodu.“ Vyplázne na mě jednu práci.
„Tam šla Jana s Miriam.“ Sbalím tác s potřebami a vypařím se udělat glykémie, abych nemusela poslouchat další kázeňské řeči o soukromích telefonátech během pracovní doby. Naštěstí jich moc není. Na pětce jsou dva pánové a na šestce jedna paní. Nejdříve si zaběhnu za paní Mráčkovou, která je hodně špatná. Skoro vůbec nekomunikuje ani téměř nereaguje na otázku. Už jen leží a kouká nezaujatě do stropu. Chudák je po těžké mrtvici a ke všemu ještě diabetička. Mluvím s ní, říkám ji, co právě dělám, ale protože nevím, co všechno bych ji měla vykládat, pospíším si. Přeběhnu tedy k pánům, kteří jsou veselý. Nepokazí žádnou srandu.
„Tak panstvo. Jdu na vás.“ Vejdu.
„Jejda, tak to abychom se začali bát.“ Vytřeštili komicky oči a přitáhnou si k bradě deku.
„Bát, je slabé slovo.“ Ušklíbnu se. Položím si tác na stůl, aby mi nikde nepřekážel. Do emytky jen hodím jehlu, malou zelenou zkumavčičku, pár čtverečků, které postříkám dezinfekcí.
„Jejda, vy nás jdete vykuchat!“ Komicky zapiští pan Mrezák a zkřiví obličej hraným strachem.
„Raději odejděte a nechte nás být.“ Podpoří pana Mrezáka soused z vedlejšího lůžka pan Slezák.
„Jdu vám vysát krev.“ Svraštím čelo a vycením zoubky.
„Pomoc, upír. Jděte pryč. Nechte mě.“ Schová hlavu pod peřinu pan Mrezák, ke kterému jdu jako první.
„Já chci jen váš prst.“ Vybojuji si jeden prst na levé ruce, abych mohla provést proceduru.
„Odkdy se saje krev z prstu?“ Zajímá se pan Slezák a prozatím protahuje jako by nic.
„Od té doby, co jsem to zavedla. A od té doby, co patřím do elity zdravotních sester.“ Odvětím.
„Připravím si prostředníček, odezinfikuji a píchnu pána do prstu. První kapku otřu do čtverečku. Následně se snažím vytlačit několik kapek do malé zelené zkumavky, ve které je protisrážlivý roztok. Pak mu ještě otřu prst od krve. To samé provedu u pana Slezáka. Ani nestačím nakapat kapky do zkumavky a už mě zas hledá vrchní. Je pěkně nakvašená. Má asi nějaký blbý den, jelikož od ní neslyším nic jiného než samou nespokojenost a to už tu jsem něco přes dvě hodiny. Všechno jsem s ostatními sestrami udělala, nic jsme neopomněly. A to, že si občas sedneme na sesternu, nám přeci upřít nemůže. Pokud je všechno hotové a v pořádku.
Vlastně má blbé dny skoro pořád, protože je nakvašená téměř neustále.
„Kde jsi tak dlouho?“ Spustí na mě, jakmile se přiřítí na pokoj.
„Tady jsem. Dodělávám poslední glykemii.“ Odvětím bez zájmu.
„To neumíš pracovat rychleji.“ Vynadá mi za dveřmi.
„Promiňte, že nemám v zadku vrtuli, a tudíž nemůžu pracovat tak rychle jak si představujete.“ Omlouvám se.
„Jsou na glykemii jen tři lidi.“ Šije do mě dál i na sesterně.
„Pani vrchní, nechte to děvče taky vydechnout. Od té doby co sem přišla, se do ní jen navážíte. A ona dělá, co může. Na těch glykemiích nebyla ani deset minut a vám dost často trvají dva lidi čtvrt hodiny.“ Zastane se mě staniční sestra Jana.
„Dej mi ty zkumavky!“ Vyrve mi zkumavky z ruky, ze stolu vezme žádanky a odkráčí pryč.
„Díky Jano.“ Poděkuji Janě a otočím se na všechny. „Co jí na mě vadí, nevíte?“
Všichni se na sebe jen podívají. V očích každého z nich jsou jen otazníky. Nikdo neví. Každý jen pokrčí rameny. Poklidím tác, obsah emytky vyhodím do koše označeného jako zdravotnický odpad.
„Nemáme vůbec ponětí, proč po tobě jde. Jak říkala Jana jsi moc šikovná.“ Pohladí mě konejšivě Kuba po rameni. Pousměji se na něj. „Nic si z toho nedělej. Jsi fajn holka a šikovná sestra.“
„Jdu se projít po pokojích.“ Navrhnu.
„Sestro! Sestřičko Sandro!“ Volá na mě pan Šelep.
„Hele. Pane Šelep, proč neležíte? Měl byste ležet.“ Otočím se, jelikož jsem měla namířeno k jedničce. „Šup do postele. Ještě nám tu někde po tom infarktu padnete.“ Vynadám mu.
„Ale sestřičko Sandro, jen jsem vám chtěl něco ukázat a na něco se zeptat.“ Brání se pan Šeleb.
„Žádný takový. Měl jste zazvonit na zvonek. Do postele.“ Ženu ho na pokoj. „Pěkně zalezte do postele a ležet. A když budete něco chtít tak zvonit.“ Zlobím se a ohlédnu na to, aby si lehnul.
„Sestřičko, rád bych se vysprchoval.“ Svěří se a chce mě pohladit. V tom mu zabráním tím, že se přesunu blíže ke dveřím.
„Dobře. Tak já řeknu nějakému sanitářovi.“ A mám se k odchodu, abych některému z hochů řekla, aby ho šel vysprchovat.
„Ale sestřičko, já myslel, že byste mi pomáhala vy.“ Kňourá pan Šelep jak předškolák.
„Pane Šelep, máme tu moc šikovný hochy. Některý z hochů vám určitě rád pomůže.“ Klidním ho.
„Ale já chci, abyste mě vysprchovala vy!“ Vzteká se a přikreje si hlavu dekou. Povzdychnu si. Někdo zaklepe.
„Dobrý den.“ Vejde Kuba. „Ahoj Sandro, chce tě Miriam.“
„My o vlku a vlk za dveřmi. Hele Kubo, tady pan Šelep chce do sprchy. Půjdeš tam s ním?“ Hned mu přidělím práci. „Prosím, prosím.“
„Dobře. Ty jdi za Miriam, já s ním půjdu do sprchy.“ Vyžene mě. Doběhne si pro vozíček, aby ho mohl dostat do sprch, aniž by musel jít po svých. „Tak pane Šelep. Půjdeme do té sprchy.“
„Ne já nikam nechci. Nikam nepůjdu.“ Najednou do sprchy nechce.
„Ale jo. Přece jste chtěl. Tak půjdeme.“ Násilím dostane Kuba pana Šelepa na vozík a odveze ho do sprch, já se vrátím na sesternu. Už se asi tři dny nemyl a bylo by načase ho taky trochu opláchnout. Kuba využije tedy dnu, kdy je panu Šelepovi relativně dobře. Pan Šelep se brání a křičí tak, až jeho křik slyšíme ze sprch na sesternu. Sice to není správné, ale musíme se tomu všichni, co jsme na sesterně a slyšíme ten výstup, smát.
„Sandro, půjdeš mi pomoct s lékárnou?“ Požádá mě Miriam.
„Jasně, mám rozdávat nebo zaškrtávat?“ Zeptám se. Přivezu z chodby vedle sesterny pojízdný stolek, na který položím všechnu dokumentaci. Samozřejmě až poté co na ní Miriam položí lékárnu. Zatímco si připravujeme věci pro rozdávání léků, přiřítí se na sesternu vrchní celá rozlícená.
„Co kdo udělal panu Šelepovi?“ Zuří.
„Pan Šelep osobně požádal, zda by mohl do sprchy a evidentně si to v půlce procesu rozmyslel.“ Nezaujatě odvětí Jana.
„Jdu se na něj podívat. Jestli jste mu něco vyvedli, tak si mě nepřejte.“ Pohrozí nám.
„Jestli nám chcete vyhrožovat výpovědí, tak nás všechny propusťte hned teď, ale potom jsem zvědavá, kde chcete hledat nové síly. A pokud nám chcete všem snížit platy, pak půjdeme všichni s radostí jinam.“ Pohrozí Jana. Vrchní celá rudá, vědoma si svou nynější porážkou, odchází. S Miriam tedy vyrazím na rozvážku léků. A jako první náš cíl je pokoj s číslem 1. Na chodbě připravím do dvou lékovek léky naordinované lékařem, jedna lékovka obsahuje léky pro jednoho pacienta a v druhé pro toho druhého. Následně je všechny odškrtám a Miriam je odnese do pokoje pánům, kteří tam leží. Takhle postupujeme u každého pokoje, jen ne vždy používáme dvě lékovky, ale tolik kolik je na pokoji pacientů. Cestou se podívám na paní Volánkouvou, jak se jí daří a ještě ji připomenu, aby ležela a hodně pila. Rozdávání léků nám jde dobře, a tudíž postupujeme rychle.
„Sestro, já bych se rád na něco zeptal.“ Spustí na Miriam jakmile vejde s poloplnou lékovkou pro pana Šelepa.
„Ptejte se.“ Vyzve ho Miriam.
„Já bych hrozně rád daroval sperma.“ Svěří se jí. „Jak to mám udělat?“
„No to musíte do spermobanky, pane Šelep.“ Miriam se rozkašle, aby tím zamaskovala smích. „Pane Šelep, snad nechcete na stará kolena darovat sperma. Vždyť by se vám v té spermobance jen vysmáli.“
„Smát se takové dobročinné věci? Co si o mě myslíte.“ Rozzlobí se na Miriam.
„Já se vám nesměju. Jen vám říkám, že si ve spermobance vybírají chlapi, od kterých si vezmou sperma, víte? A od člověka vašeho věku je moc nechtějí.“ Vysvětluje trpělivě Miriam a při tom se snaží zadržet smích.
Jsme skoro u konce. Chystám se připravit lékovku s léky pro dalšího pacienta, a jelikož ne všechny léky jsou v papírových krabičkách, musím sáhnout mezi lahvičky, když v tom ucítím bodavou bolest mezi prsteníčkem a ukazováčkem.
„Auu.“ Zakvičím bolestí.
„Sandro, co se stalo?“ Vyběhne Miriam z pokoje. Taky přiběhne Kuba a Jana ze sesterny. Ty také zajímá, co se stalo. Pravou rukou se opírám o vozík, na kterém je dokumentace a léky. Pravou ruku mam pokrčenou a držím ji nad podlahou. Začínám se třást a slzy se mi derou do očí.
„Doktor je na ošetřovně. Dojdu pro něj.“ Nabídne se Kuba.
„Odvedeme ji tam.“ Rozhodne Jana. „Miriam. Zatím dodělej ty léky, už ti toho moc nezbývá. Pak přijď na ošetřovnu.“
„Dobře.“ Miriam dokončí rozdávání léků rychle, jak jen to jde, aby se nespletla a nějaký lék nedala někomu jinému nebo aby dala všechny a na nějaký nezapomněla.
„Sestro, kde je Sandra?“ Spustí na Miriam hned staré dámy na osmičce.
„Dámy, především je to pro vás SESTRA Sandra.“ Upozorní je Miriam. „ A navíc jestli máte choutky ji nějak zaměstnat, máte smůlu. Sandra si s vámi zahrát momentálně nemůže ani s vámi háčkovat.“
„Jak je to možné? Přece má službu.“ Nadává paní Motyčková.
„Zdraví je přednější.“ Vnutí jim léky a mizí. Strčí ještě léky pánům na devítce, pak uklidí léky a dokumentaci a nakonec vyrazí na ošetřovnu.
Mezitím mě Jana dovede na ošetřovnu, kde na mě už čeká doktor Bechyně.
„Tak sestro, posaďte ji sem na lůžko. Tady sestře píchneme jako prevenci širokospektrá antibiotika a také raději jedno očkování proti hepatitidě A, B a C. Chci odběr na biochemii a hematologii. Chci především na AIDS.“ Nadiktuje Janě, co chce. Pak se obrátí ke mně. „Co jste si to udělala? Takovýhle úraz jsme tu ještě neměli, alespoň nikdy co tu jsem doktorem.“
Jana si odběhne pro materiál, aby mi odebrala krev a píchla antibiotika a očkování. Doktor Bechyně mi vytáhne jehlu z prstu, odezinfikuje, přiloží buničité čtverce a zaváže. Ta dezinfekce pěkně štípe. Jsem celá rudá, brečím a třesu se nejen bolestí. Všechen povyk kolem mě vnímám vzdáleně.
Jana se vrátí s Miriam, která Janě pomáhá s přípravou a s podnosem. Na ošetřovně si všechno dodělají. Naplní si stříkačky, které mi Jana postupně bodne do levé paže. S každou injekcí se uklidňuji.
„Sandro, tak co jak je ti?“ Zajímá se Miriam.
„Jde to.“ Odpovím po chvilce. I tak primitivní otázka mi dá zabrat.
„Odveďte ji na infekční oddělení.“ Poprosí Janu a Miriam doktor Bechyně.
„Ano pane doktore.“ Chytne mě Miriam za paži a pomůže mi vstát. „Tak pojď, Sandro.“ Já jen přikývnu. Pomalu se zvednu a za pomoci Miriam se dobelhám na infekční oddělení. Jana uklidí tác se zdravotnickým odpadem a všemi pomůckami co na něm má.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
80.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 3.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
3.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 47 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
