|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (11. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 31.05.2009, 5:47
|
|
| |
|
|
Královna, ač Gosaa, má své hranice
Corita byla rozzlobená, unavená, na každém kroku zakopávala o zrádce či rebely a tiché napětí, při kterém jsme čekaly na kohokoliv, kdo jej naruší, také nepřispívalo k tomu, aby odvrátila pozornost od bolestivých zranění. Sotva se objevil Millar, nebylo pochyb, že slitování se mu nedostane. Ještě ani nestačil zavřít dveře, když na něj spustila.
„Jdeš s prázdnýma rukama? Nechceš mi snad říct, že jsi zapomněl přinést dokumenty, které jsem žádala,“ zadržovala zlost.
„Ne, určitě je mám, jen… nevím kde,“ odpověděl nesměle.
„Ty nevíš? Jak dlouho zastáváš tento úřad?“
„Teprve pár dní.“
„Opravdu? Není tomu více než dva roky, co jsi vystřídal Arna?“ nadhodila.
„Ne, určitě…“
„Arno!“ zvolala a dveře boční místnosti se otevřely.
„To není možné,“ ujelo Millarovi a pomalu začal couvat.
„Kampak?“ zachytila ho Kaileen, protože využila času, kdy jí nevěnoval pozornost a přesunula se k němu.
Po krátké šarvátce jsme ho držely před Coritou, i já jsem tušila, co bude následovat.
„Vysvětlím ti to,“ dral se na kolena, aby jí vyjádřil lítost, pokoru a kdoví co všechno. „Já jsem nechtěl, ale… Ne, to ne!“ bránil se pohledu do jejích očí. Byly nádherné, ale přitom smrtící.
„Nestrpím lháře a s tebou to zřejmě jinak nejde. Chceš-li pravdu doznat na mučidlech, ráda ti vyhovím,“ nabídla mu chladně, jako by v to i doufala.
„Dělej, stejně to z tebe dostane,“ pobízela ho Kaileen, evidentně ji to moc nebavilo.
„Povídej,“ prošla Corita kolem nás, pomalu, chtěla si ho vychutnat. Snad se živila jeho strachem jako Kharův démon. Millar se rozklepal, třes jeho těla ve mně částečně vyvolal soucit. Možná proto, že jsem její pohled nejednou zažila, bála jsem se ho a zároveň jej obdivovala. „Kolik vás je? Kolik ubožáků usiluje o můj trůn? Víš, co jsem musela obětovat, abych jej dosáhla? Ne, jak bys mohl,“ nechala ho, aby pocítil celou bolest jejího nitra. „Zničil jsi všechny důležité dokumenty nebo snad některé tvým nestoudným rukám unikly? Arno, jdi a zkontroluj, co chybí. Pak si budeš moci odpočinout a vrátit se sem k večeři. A ty,“ chytila Millara a on nestihl zavřít oči, aby jí ještě na chvíli unikl, „mluv konečně! Nemám na tebe náladu. Před pár dny jsem bojovala s Horns, dokázal bys to? Snesl bys pro svůj lid jizvy, které pálí jako Kharův hněv?“
Odmlčela se, dívali se na sebe. Pořád se třásl, divoce dýchal a začal se potit. Vzápětí vyprávěl i nejmenší detaily, jak se ve městě dostal k moci. Prozradil jí, kolika obyvatel se museli zbavit, kolik listin zničil, aby nebyl prozrazen, kolik vojáků zůstalo věrných a kolik zběhlo na jeho stranu. Prostě všechno, každá maličkost z něj vyšla, i když koktal a snažil se v sobě slova udržet.
„Jak chcete,“ řekla spíš pro sebe, když se dozvěděla, co potřebovala a Millar se rozplakal jako malé dítě. „Stráž!“ volala své věrné. „Ty že bys dokázal vést zemi? K čemu? Jedině k pláči! Pohrdám takovými, jako jsi ty. Prozatím jen poznáš, co prožil Arno.“
Pustily jsme Millara a přenechaly ho vojákům, jeho osud se stejně nedal změnit.
„Pošlete ho k veliteli, před vězením nechejte hlídat naše muže a především dohlédněte, aby těm dvěma nikdo nepřinesl světlo,“ upřesnila svou vůli.
Psychicky vysíleného ho doslova táhli pryč.
„Ne! Prosím, slituj se! Já tam nechci!“
Bránil se, křičel, škemral.
Bezvýsledně.
Corita se posadila na trůn a přemýšlela. Nechtěly jsme vyvolat další potíže, zůstaly jsme s ní a potichu čekaly, až přijde někdo, kdo nám alespoň ukáže, kde můžeme přespat. Za dlouhou dobu vstoupila starší plavovlasá žena v jednoduchých šatech. Představila se jako Ana, Arnova manželka, a omluvila se, že jde pozdě.
„Nic se nestalo,“ mávla rukou Corita.
„Arno mi vše pověděl,“ pokračovala Ana. „Dovolili jsme si pro vás připravit koupel, ovšem i pro vaše hosty. Vybrala jsem také čisté šaty, večeře ještě není, snad kdybyste se chtěly nejprve umýt, bude již prostřeno…“
„A bylinkářka?“ zbystřila Corita.
„Není ve městě, asi šla…“
„Copak je tu jediná?!“ obořila se královna.
„Něco málo mám i já,“ nabízela žena, „když mi řeknete, co hledáte, podívám se, nakolik vám budu moci vyhovět.“
Corita vyjmenovala, co by ráda dostala a Ana spokojeně přikývla a jala se přinést požadované. Většinou šlo jen o základní byliny, které má snad každý, protože i v kuchyni se lze poranit, překvapilo mě však, že při rozsahu zranění královna nepožadovala nic proti bolesti.
„V mé komnatě ať v krbu hoří oheň,“ dodala Corita, když byla Ana ve dveřích.
„Spolehněte se,“ mírně se uklonila. „Ah, dámy, kdybyste chtěly, mohu vás ihned doprovodit k připravené lázni,“ uvědomila si.
„Jděte, chci být sama,“ poslala nás Corita pryč.
Ana nás zavedla do místnosti, která byla na první pohled podobná té v klášteře, jenže o trochu větší. Dvě dřevěné kádě vyložené látkou, z nichž pomalu stoupala pára, vedle pár stoliček na odložení věcí, mýdla, ručníky, poněkud velké zrcadlo a hřebeny.
„Odložte si, udělejte si pohodlí. Později přijdu pro vaše věci a vyčistím je. Zatím vám snad bude vyhovovat připravené oblečení. Můj muž mne o vás spravil, snažila jsem se vybrat podle vašeho vkusu.“
„Díky, jste laskavá, ale tu špínu asi nevyčistíte,“ namítla jsem.
„Jsem zvyklá, často jsem prala manželovy bojové šaty, kolika bitvami v nich prošel,“ vzpomínala. „Vždy jsem odstranila krev, zašila díry a už jsem mu mávala, když znova vyjížděl po boku Její Výsosti. Ano, královna jej za věrné služby takto odměnila, a proto se na nás bude moci kdykoliv spolehnout.“
„Jestli se vám podaří naše oblečení vyprat, budeme vám vděčné.“
„No zdali!“ zvolala. „Nelamte si hlavu, vděčná jsem já vám, že jste Arnovi pomohly. Tak, odpočiňte si a přijďte k večeři, cestu znáte.“
Nebylo na co čekat, shodila jsem špinavé oblečení a ponořila se do voňavé vody. Ani Kaileen nezaváhala a když se její tělo ztratilo pod hladinou, zavrněla jako kočka. Chvilku jsem jen relaxovala a nechala se nadnášet.
„Mají ji rádi,“ přemýšlela jsem nahlas.
„Koho?“
„Coritu, mají ji rádi. Oni ji nepovažují za vražedkyni, za krutou tyranku.“
„Mají pro to důvod, slyšela jsi,“ odpověděla se zavřenýma očima.
„To ale znamená, že Arnovi věří, když jej odměnila za věrné služby.“
„Její postoj není naše věc. A vůbec, co z tebe chtěla dostat? Řekla jsi, že se znova sejdeme, až se uklidníme, tedy jsi jí něco chtěla sdělit, to mě zajímá.“
„Později, vždyť se to dozvíš.“
„Tak si to nech,“ zabrblala a celá se potopila.
K večeři nebyl přizván pouze generál, který se už postaral o vojenské záležitosti a naši bezpečnost, ale také Arno a kupodivu i jeho žena Ana. Znova děkovali a přislíbili podporu a pomoc královně i nám. Corita moc nejedla, zdála se mi bledá, ale zprvu jsem to přisuzovala mihotavému světlu svíček, které kdosi zažehl, abychom nezůstali potmě.
„Jsem napnutá,“ pobídla mě vladařka, když se s námi generál, Arno i Ana rozloučili. Oběma nám nalila, Kaileen záměrně vynechala, aby jí oplatila předchozí netaktnost.
„Jde jim samozřejmě o trůn,“ začala jsem a nalila i přítelkyni, čímž jsem srovnala skóre, „ale ty sama jim neúmyslně dáváš záminku.“
„Co tím chceš naznačit?!“
„Po tvé smrti nebude nástupce. Navíc ani nejsi urozeného původu a král dávno nežije. Kdokoliv má příležitost nastoupit tvé místo a když je nerozsoudíš, budou se mezi sebou rvát pořád, tím ohrozí nejvíc tebe.“
„Jak tě znám, máš řešení,“ rozhodila rukama.
„Vydej zákon, který přesně stanoví podmínky nástupnictví.“
„Zdá se to jednoduché, ale jak zajistím, aby byl dodržen? Mrtvá to neovlivním.“
„Představ svého nástupce za života, zasvěť ho nebo ji ve jménu některého z bohů, jim se nikdo neodváží vzepřít,“ upřesnila jsem.
„Promluvím s Narat,“ přikývla.
„Nemyslela jsem zrovna ji…“
„Královno,“ bez zaklepání vstoupil opět generál, „zajali jsme všechny přítomné, jak jsi přikázala,“ oznámil.
„Ach ano, pojď dál, stejně spolu musíme pár věcí probrat,“ vyzvala ho a znova se otočila k nám. „Nechejte nás samotné, uvidíme se ráno u snídaně. Váš pokoj je vpravo na konci chodby, kdybyste cokoliv potřebovaly, stráže jsou vám k dispozici.“
„Když myslíš,“ zvedla se Kaileen.
„Ještě jsme…“
„Dobře se vyspi,“ přerušila mě.
Minuly jsme několik vojáků a hledané dveře našly celkem snadno, neboť před nimi stáli dva muži na stráži.
„Jak pozorné,“ prohodila Kaileen.
„Vždyť s námi nebudou spát.“
„Ještě to tak,“ zavrčela.
Je pravdou, že se nám zde dostalo zvláštní pozornosti, ovšem jedna ze základních potřeb zůstala nepovšimnuta, nezbylo mi tedy, než se po oné místnosti poohlédnout. Z pokoje jsem vyšla potichu, abych nebudila Kaileen.
„Musím vědět, kam jdete,“ zadržel mne jeden ze strážců.
„Co bys řekl? Kam bych teď v noci asi potřebovala jít?“
„Jistě,“ řekl omluvně, „Ted vás doprovodí.“
Procházeli jsme kolem sálu, v němž měla Corita jednání s generálem, bezděky jsem se zastavila a zaslechla útržek rozhovoru.
„To nemůžeš! Copak jsem pro tebe neudělala dost?!“ křičela.
Tak by s generálem přece nemluvila, musel s ní být někdo důležitější než ona.
„Jako já pro tebe. Zdá se ti snad, že jsi dostala málo?“ poznala jsem hlas Narat. „Už jsem se rozhodla, nemůžeš to změnit.“
„Ne!“ znova vykřikla, zčásti rozzlobeně, zčásti zoufale a vzápětí se ozval rachot, jako by chtěla roztřískat celý sál.
„Jdeme,“ vyzval mě voják a jemně mě postrčil.
„Něco se tam děje,“ namítla jsem.
„Jsem s ní déle než vy, věčně na někoho řve a rozbíjí věci kolem,“ odpověděl a bylo znát, že je to u Cority opravdu běžné.
„Kdybych teď chtěla mluvit s královnou, zařídíš to?“ zeptala jsem se svého průvodce.
„Nemyslím, že je to dobrý nápad,“ varoval mě.
„Jak ji znám, je horší nechat ji samotnou,“ oponovala jsem.
„Já nevím, mám rozkaz vás hlídat,“ pochyboval.
„Prosím.“
„Dobře, zkusím to, ale počkáte venku, ohlásím vás.“
„Platí.“
„Jestli po mně kvůli vám hodí dýku, budu vás chodit strašit,“ pohrozil.
„Jsem Lee,“ představila jsem se. „Abys věděl, koho hledat.“
„Ted,“ podal mi ruku. „Tebe si rád najdu.“
„To nebude těžké, kdekdo už mě zná, nejen tady,“ podotkla jsem, ale dál jsem to raději nerozebírala.
„Jsi pěkné kvítko,“ usmál se a jeho vousatá tvář konečně dostala přátelštější rysy.
Když jsme se vracely, dveře sálu byly pootevřené, služebné běhaly sem tam a uklízely rozházené jídlo, poháry a převrácené židle.
„Je tam královna?“ zeptal se stráže u hlavního sálu.
„Ne, ve své komnatě, ale raději za ní nechoď, je to horší než obvykle. Dokonce ani nechtěla hlídku u svých dveří, na nikoho nemá náladu, říkala.“
„Vidíš, Lee, nech to na ráno,“ přemlouval mě.
„Tede,“ pohladila jsem ho po rameni.
„Ženy,“ kapituloval.
„Tys pro ně měl vždycky slabost,“ smáli se mu kamarádi.
„Tak pojď,“ kývl Ted, „ať to máme za sebou.“
„Díky, jsi hodný.“
„Ani ne, spíš hloupý,“ znova se usmál.
„Počkej, oznámím jí, že jsi tady,“ zastavil mě přede dveřmi, nad nimiž visel další královský znak.
„To je v pořádku, mně neublíží. Můžeš jít.“
„Hezká mladá dívka, máš dost odvahy. Nikdy bych nevěřil… No nic, hodně štěstí.“
„Příjemnou službu,“ popřála jsem a počkala, až odejde.
Váhala jsem, v pokoji bylo ticho, přemýšlela jsem, zda Corita nespí. Pak mě napadlo, že nemohu nic slyšet, když je sama. Zaklepala jsem, ale nikdo se neozval, což mě znepokojilo.
„Kampak, maličká?“ ozvalo se za mnou.
V tom leknutí mi jaksi samozřejmě vyletěla ruka, Kaileen se taktak stihla vykrýt.
„Chceš mě zabít? To se dělá takto se za mnou plížit?!“ vynadala jsem jí.
„To se dělá toulat se tu sama?“ vrátila mi a podívala se nad dveře. „Nespletla sis pokoj?“
„Ne, chtěla jsem s ní mluvit.“
„Do rána by to nepočkalo?“ zatvářila se kysele.
„Mám divný pocit.“
„Dobře, ale jdu první,“ pohrozila mi prstem. „Proč ty musíš pořád do něčeho šťourat,“ zakroutila hlavou a pomalu otevřela.
Nakoukla dovnitř a když se neozvaly nadávky ani po ní Corita nic nehodila, vstoupila a vzápětí za ní já.
„Určitě tu měla být?“ zeptala se, protože když se rozhlédla po pokoji, nikoho neviděla.
„Strážci říkali, že tu bude.“
Široká, pečlivě ustlaná postel byla prázdná, na stole poházené části bylin, přes židli pověšený pás s mečem, v krbu praskal oheň.
„Možná spí na zemi,“ napadlo mě při pohledu na kůže kolem lože.
„I kdyby, dávno by se vzbudila,“ namítla Kaileen.
„Něco se stalo.“
Procházela jsem pokojem. Líbil se mi. Nábytek, zdobené svícny, celé to bylo tak… královské. Corita ležela na předložce u krbu, což jsme hned ode dveří nemohly vidět, protože nám ve výhledu bránil stůl. Vedle ní na zemi dýka.
„Kaileen!“
„To se dalo čekat,“ zamumlala, když ji taky uviděla. „Utíkej pro vodu a čistý hadr, ostatní tady je,“ pobídla mě, když se krátce rozhlédla kolem. „A nezapomeň na něco ostřejšího k pití.“
Vyběhla jsem z pokoje, ale za dveřmi jsem si dala chvilku na uklidnění, abych zbytečně nepoutala pozornost. Kdyby Kaileen chtěla společnost, řekla by to. Věděla, co dělá. Nic netušící vojáci byli velmi ochotní, ukázali mi cestu k pokojům služebných, nemusela jsem ztrácet čas.
„… paličatá a já tě mám zachraňovat,“ nadávala Kaileen, když jsem se vracela do pokoje. „Kde se couráš? Tebe pro něco poslat,“ spustila na mě.
„Já jsem tak velké sídlo nepostavila, mně nenadávej,“ bránila jsem se.
„Nechcete si to nechat na potom?“ ozvala se Corita. „Pospěš si, Kaileen. Věřím, že tvá nenávist ti pomůže udělat to pořádně.“
„Neboj se, brzy budeš zase v plné síle,“ odpověděla. „Lee, máš tu pálenku?“
„Jistě.“
„Dej mi ji. Pojď k ní,“ kývla ke Coritě, „pořádně ji drž. A ty se ovládej, ne, že ji praštíš,“ pohrozila jí, napila se a podala jí láhev.
„Ty máš teď dýku,“ uznala královna a velmi nekrálovsky si přihnula.
„Na, skousni to,“ podávala jí Kaileen smotaný hadřík, když nic vhodnějšího nebylo k mání.
„Nechci,“ odmítla Corita. „Co si o mně myslíš?“
„Já jsem tě varovala,“ rozhodila rukama, „začínám.“
Pořádně rozřízla oblečení. Seknutí na vnější straně stehna nevypadalo hezky, na okraji bylo čerstvě narušené, okolí bylo citlivé na dotek. Strčila dýku do ohně a počkala, až žár splní svou úlohu.
„Až ti řeknu,“ otočila se při tom na mě, „podáš mi tu misku, co je za tebou.“
Myslela jsem si to správně – Corita si chtěla zranění ošetřit sama, ale přes bolest se daleko nedostala a odpadla. Pak jsme ji našly my a měly jsme dokončit, co ona začala.
„Drž,“ upozornila mě Kaileen.
Vypadalo to krkolomně, když si klekla na zdravou nohu královny a levou rukou přidržovala tu zraněnou. Pochybovala jsem, že by tím Coritu dlouho udržela, ale musely jsme si vystačit samy a víc se ve dvou nedalo dělat.
Jestli mi královna záviděla zranění způsobené zordem, pak si tento zákrok musela vychutnat. Než jsme začaly, byla už pořádně zpocená a sotva se dýka zabořila do rány, měly jsme co dělat, abychom ji udržely. Jednu ruku zatla do kůže, na níž ležela, druhou do mých zad. Gosaa vychovávali své válečníky tvrdě, snad až krutě, protože přes všechno utrpení nevykřikla, přitom by se za to rozhodně nemusela stydět a možná by mi trochu pošetřila záda. Kaileen odhodila zbraň a pomohla mi držet.
Počkaly jsme, až se trochu vydýchá.
„To nepůjde,“ zavrtěla hlavou přítelkyně, „sama ji neudržíš a já ti teď moc nepomůžu. Na, dej si,“ znova podala Coritě pálenku. „Lee, jdi za ni, opři ji o sebe a drž, to umíš z boje,“ navigovala mě.
Podala jsem jí misku, aby ji pak měla po ruce a společně jsme Coritu nadzvedly. Byla už dost unavená, velký odpor jsem nečekala. Kaileen si sedla na její nohy a po dalším loku kořalky začala vtírat směs do otevřené rány. To nevydržela ani hrdá Gosaa. Nejprve se mě snažila zbavit a ze všech sil zadržet hlasové projevy, které by ji mohly prozradit ostatním přítomným v pevnosti. Když jsem poznala, že déle už to nevydrží, zakryla jsem jí ústa a částečně utlumila křik. Kaileen nemohla dál pokračovat, zahodila misku a pomohla mi Coritu znehybnit. Brzy se přestala vzpínat a bezvládně se o mě opřela.
„Tak je to vždycky lepší,“ prohodila Kaileen, dokončila ošetření a omyla okolí rány. „Teď ji svlékneme.“
„Zešílela jsi?!“ málem mi vypadly oči. „Je to Corita, zabije nás obě!“
„Ale běž, nehraj si na zbabělce. Kdo ví, kolik podobných ran skrývá. Příště tady nebudeme a sama to nezvládne. Chceš si ji vzít na svědomí?“
„Ne,“ uznala jsem, že ona nikoho o pomoc nepožádá.
„Je to vhodné, dokud je mimo. Třeba ji stihneme obléknout, než se probere.“
„Když ne?“ zajímal mě záložní plán.
„Utíkej,“ zasmála se.
„Proč si vybrala zrovna tento způsob léčby, to nepochopím,“ zakroutila Kaileen hlavou, když jsme ošetřily ještě jedno podobné zranění na zádech. „Vždyť to by nevydržel nejotrlejší chlap, co tím chtěla dokázat?“ rozčilovala se, když jsme ji v bezvědomí odnesly do postele a přikryly. „Půjdu za Anou a Arnem pro oblečení a hlavně jim musím vysvětlit, co se stalo. Je nutné vymyslet výmluvu pro vojáky a veřejnost, protože pár dní bude Corita odpočívat.“
„Bezva, to je opravdu chytré. Co myslíš, že se stane, když se probere a uvidí jiné oblečení, než ve kterém jsme ji našly?“ oponovala jsem.
„Máš pocit, že nepozná ošetřené zranění na zádech?“
„Určitě ano, ale přece nemusí vědět, že jsme ji celou převlékly,“ trvala jsem na svém. „Pak by ji napadlo, že jsme…“
„Obrátíme ji na bok,“ rozhodla Kaileen, „neucítí bolest stehna ani zad. Dokud se neprobere, nepřikrývej ji, ať se látka nezachytí o ta ošetřená místa. Potom ať se rozhodne, jak chce. Zajdu za Arnem a Anou, ty zůstaň s ní, dávej na ni pozor a nezapomeň přikládat, ať neprochladne.“
„Proč já?“
„Ty jí dokážeš vysvětlit, proč spí nahá. Má tě ráda, neublíží ti. Po mně by skočila hned, jak otevře oči,“ uznala a jakmile jsme zkontrolovaly stav ošetřených ran, odešla a nechala nás v pokoji samotné.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
