|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Kamenné kruhy (MTP) ::
Hm, původně jsem to sem nechtěla dávat najednou, ale pak mi došlo, že kouskovat to nemá smysl. Takže: tuto povídku jsem poslala do MTP, jakkoli si své umístění zasloužila či nikoli, posuďte sami:
Zhmotnila jsem svou noční můru. K jejímu zjevení mi stačilo noční shlédnutí opravdu hodně naturalistického dokumentu a souběžná dvouhodinová diskuse na icq s kamarádem. Příběh se odehrává v době druhé světové války, v týlu východní fronty. Nacistická vojska obsadila Ukrajinu (tehdy součást SSSR) a hon na lidi dosáhl nevídaných rozměrů. Zůstalo po něm jen neskutečné množství mrtvých.
A ještě něco - je to cosi jako fantasy, ale hrdinné reky nečekejte. |
| |
|
|
Šli v řadě za sebou, jak ovce na porážku. Jeden ubožák kráčel za druhým, byl jich celý dav, dav s rukama složenýma za hlavou. Ze všech stran se na ponížení těch lidí druhé kategorie dívaly hlavně nabitých zbraní. Slovo dobyvatelů, to byl teď zákon.
Průvod zatracených mířil k nedalekému lesu. K nevelkému lesíku v rovinaté krajině, po níž byly roztroušené vesničky s dřevěnými chalupami. Srpnové slunce pražilo do polí, která byla rozježděná pásy tanků.
Prašná cesta jim pomalu ubíhala pod šourajícíma se nohama. Trmáceli se už celý den neznámo kam a pořád museli poslouchat ty nechutné nadávky a posměšky.
Grigorij věděl, že tohle je konečná. Před ním už po téhle polňačce směrem k lesu kráčely stovky jiných. Byl jen jedním z mnoha, bezejmenné číslo v seznamu osudu. Ustrašeným pohledem těkal kolem. Nechápal, jak ostatní můžou být tak klidní... Copak vůbec nic netuší?! Nikdo se nepokoušel uprchnout... Měli volné ruce i nohy, ale smrt v podobě kulky číhala na každém rohu. To přítomnost dozorců je svazovala. Vybočíš z řady a tvoje pozemská pouť rychle skončí.
Grigorij cítil modřiny po celém těle. Bolestí se mu připomínaly při každém kroku. Snad by mu bylo lépe, kdyby ho rozvášnění Ukrajinci bývali těmi holemi a klacky umlátili. ... Nechápal, proč musí trpět zrovna on. Stejně jako to nechápali jiní, kteří tady skončili s ním. Co provedli tak hrozného, že se od nich Jehova odvrátil? Grigorij už ale nevěřil v boha svých otců. Navíc byl přece napůl Ukrajinec, po matce... Nepatřil ani k bolševikům, tatínka mu popravila NKVD..., tak proč měl pykat za něco, s čím neměl nikdy nic společného?
Mezitím průvod vešel do lesa.
Slyšel to. Salvy třaskavých zvuků, jednu za druhou. Pak bylo chvíli ticho a zase znovu. Znovu, znovu, znovu... Zmatek v Grigorijově hlavě pomalu vytlačovalo hučivé prázdno a rezonující výstřely.
Vlekl se ještě několik kilometrů. Začínaly mu docházet síly, zrak se mu mlžil, asi brzy omdlí...
Už skoro ani nevnímal okolí. Hrubý německý hlas na něj zařval, ať se pohne.
Rozeběhl se za tím chudákem před sebou. Klopýtal přes kořeny, ani se nenamáhal pořádně zvedat nohy.
Zastavil se.
Gríšovy hrůzou doširoka otevřené oči před sebou uviděly jámu.
Ucítil něco za zátylkem.
...
Snažil se křičet, ale nikdo ho neslyšel. A nikdo ho slyšet ani nemohl.
Ležel ve tmě a drtila ho obrovská váha. Zasypali ho snad zaživa? Ústa měl plná písku a nějaké tekutiny odporné chuti.
Křičel, že nemůže dýchat, ale nedýchal. Necítil tlukot svého srdce až někde v krku. A hlavně nevnímal žádnou bolest, chlad ani teplo. Jen bojoval se svým hrobem, snažil se dostat ven.
Konečně se mu podařilo přitáhnout si ruce k tělu. Dlaněmi prorazil vrstvu písku. Nad ní nahmatal nějakou látku. Byla hrubá, jak od toho nejprostšího kabátu nebo kalhot. A za ní bylo něco měkkého.
Tlačil ruce stále víc nahoru. Rozhrnoval materiál nad sebou a tou skulinou se pomalu soukal vzhůru.
Dral se stále výš a výš. Hrůzou křičel už jen v duchu. Na skutečný řev mu nezbývaly síly.
Protahoval se vrstvami podivně mazlavé hmoty a písku... Tušil, co je ten odporný tmel zač, ale snažil se na to nemyslet.
Najednou na kůži prstů ucítil větrné prázdno s kapkami vody.
Z posledních sil se vyhrabal na povrch. Od pasu dolů ještě vězel pod zemí, ale ústy už nadšeně lokal čerstvý vzduch. Špinavý obličej mu omýval hustý liják.
Otevřel pískem zanesené oči. Oslepila ho prudkost podvečerního světla.
Vytáhl z hlíny i zbytek svého těla. Boty ztratil někde pod zemí a tak vychutnával dotek mokré půdy na bosých chodidlech.
S probouzejícími se smysly se mu vrátil i čich. Ucítil nechutnou nasládlou vůni. Byl to pach smrti...
Vstal a rozhlédl se. Všude kolem se rozkládal les. Půda se mu pod nohama zvedala do mírného kopce. Na jeho povrchu se rozprostírala jedna táhlá proláklina vedle druhé. Zem se sesedala v místech, která byla právě tak široká, aby si do nich mohl lehnout člověk... Grigorij chtěl křičet bolestí i nenávistí, ale dostal strach. Rychle zarovnal písek tam, kde se vyhrabal ze svého vlastního hrobu.
Dal se bez rozmyslu na útěk. Hnal se na vrcholek kopečku, aniž věděl proč. ... Těsně pod ním se zastavil. Něco nebylo v pořádku... Gríša se nezadýchal. Sáhl si prsty na krční tepnu. Necítil nic..., jeho srdce netlouklo. Zvedl ruku a dotkl se svého zátylku. Ve vlasech nahmatal otvor.
Grigorije polilo horko. Ohlédl se ze svahu dolů. Les byl liduprázdný.
V tu chvíli někdo taktně zakašlal.
Gríša se podíval před sebe. Kousek od něj se najednou vznášela figura v tmavém úboru pravoslavného popa a ve vysoké špičaté kukle.
Grigorij si vzpomněl na černé uniformy esesáků. Okamžitě se otočil k úprku.
„Stůj,“ řekl muž klidně.
Gríša chtěl běžet dál, ale něco ho donutilo poslechnout.
„Grigoriji, víš, kdo jsi?“
Nejdřív to nepochopil. Vždyť to ví, jmenuje se Grigorij..., ale jak dál...? Kdo je a proč má vlastně díru v hlavě?!
„Nevíš to..., ztratil jsi paměť, protože tě střelili do hlavy... Zemřel jsi.“
Gríša zíral v němém úžasu na pitoreskního popa. V otvorech prostřižených do jeho špičaté kukly svítily ohnivé oči. Byl to vůbec kněz?!
Jak proboha mohl zemřít? Lidé z mrtvých přece nevstávají... A on byl vždycky jen obyčejný člověk, alespoň tohle věděl Gríša jistě.
„Grigoriji,“ začal neznámý znovu, „tady kolem nás leží tisíce mrtvých..., ty jsi byl jedním z nich. Měl jsi uniknout tomuto masakru, ale prostě se to nestalo. Prozřetelnost někde udělala chybu...“
Gríšovo zděšení nebralo konce. Je mrtvý, ale měl to přežít? No to si snad ten chlap dělá... Jeho tělo, Grigorijovo tělo, se mělo obrátit v prach, ale on tu stojí, čilý jak rybička a přitom má kulku v hlavě? To prostě není možné...
„Nebylo by spravedlivé, abych tě nechal jednoduše odejít do záhrobí a po čase se narodit znovu. Měl jsi zůstat naživu, já jsem tě zklamal. Jen málokdo dostává druhou šanci, ale ty ji máš...“
Narodit se znovu? Reinkarnace? Žádný ráj, žádné peklo?
Gríša zaskřípal zuby. Začínal se pomalu rozpomínat na svou smrt... Bití, modřiny, nekonečný pochod a hlaveň přitisknutá k lebce... „Proč nemůžu v klidu zemřít? Nechci žít ve světě, kde lidi porážejí jako zvířata!“
„Nemusíš se s lidmi vůbec stýkat. Stačí jen, když odvedeš zbloudilé duše na jejich místo.“
Eh?!
„Grigoriji, svět byl, je a bude krutý..., s tím se musíš smířit. A je v něm jen určitý počet duší. Ti, kteří zemřou, uvolní místo dalším. Jejich duše z povrchu země načas odejdou, aby se po nějaké době narozením zase vrátily. Je to nekonečný koloběh života a smrti. Co je život naruby, Grigoriji? Smrt. A duše na pouti mezi životem a smrtí potřebují své pastýře. Dávám ti druhou šanci...“
„Já ji nechci,“ řekl okamžitě. Gríša částečně ztratil paměť, ale přesto si pamatoval, že kdo se v Sovětském svazu angažoval, čas od času také špatně skončil. Ta druhá šance byla kdovíco... Zato smrt byla jistota.
„Grigoriji...“ V hlase neznámého pokušitele byla cítit hrozba. Zkoušel snad Gríšu sám ďábel? ... „Grigoriji...“
Cizí síla tlačila Gríšu k zemi. Vzpíral se jí, chtěl zůstat stát... Jenže ta nevýslovná tíha mu ohýbala záda. Klesal, až se musel zapřít rukama o zem. Musel si kleknout. Vzpíral se a bolestí mu přitom tekly slzy.
„Grigoriji..., všude kolem tebe leží tví mrtví bratři a sestry. Jejich duše jsou uvězněny v místech, kde padli do masových hrobů. Teď se nemohou znovuzrodit. Slyšíš, jak tě volají, Grigoriji? Prosí tě o pomoc...“
Neslyšel vůbec nic.
„Grigoriji, synu..., vyslyš jejich prosby. Doveď je bezpečně do zapomnění. Ty jim můžeš podat pomocnou ruku...“
Pořád vnímal jen lesní ticho. Ticho, žádné hlasy. „Neslyším je a nechci je slyšet, chci smrt, chápete? Jen svou smrt!“
Na záda Grigorijovi dosedl další neviditelný balvan. Jeho váha mu přitlačila hlavu téměř až k lesní půdě, nasáklé krví.
„Grigoriji, ty je musíš vyslyšet, ty už nemáš právo na smrt. Probudil ses znovu k životu, není cesty zpět. Tak polib zem jejich hrobů a přísahej, že budeš odvádět duše mrtvých k bráně smrti.“
Neznámý se sehnul a svou žhavou dlaň položil Gríšovi na zátylek. Opřel se.
Grigorijovy rty se dotkly vlhké hlíny. „Přísahám,“ zašeptal s největším sebezapřením.
Tíha mu spadla z ramenou. Přesto dál ležel na zemi a třásl se.
„Poklekni Grigoriji, zvěstovateli smrti.“
Gríša nechtěl, ale přesto se napřímil v kleče. Hlavu vzdorně sklonil k zemi.
Žhavá dlaň se znovu dotkla jeho vlasů. Horkost mu prostoupila kůží a Grigorijovy husté černé vlasy slezly dolů. Zůstala po nich jen holá lebka.
Neznámý mu přejel prstem prostředkem hlavy, od zátylku až po čelo.
Gríša se mohl bolestí zbláznit. Něco mu vyrůstalo přímo z lebečních kostí tam, kde se neznámý dotkl jeho holé kůže. Rozbolely ho i zuby a potom celé tělo.
„Povstaň, Grigoriji.“
Zvedl se a bolesti ho konečně pomalu přešly.
Neznámý se dotkl jeho čela. „Dávám ti, Grigoriji, trojí moc. Dávám ti moc brát život. A dávám ti moc ho opět vdechnout, abys mrtvého povýšil na nemrtvého, který ti bude pomáhat. A konečně, dávám ti moc vést duše mrtvých k bráně smrti. Teď jdi a vyslyš volání svých bratrů a sester.“
Zakuklený stáhl horkou dlaň zpět a rozplynul se. Nechal Grigorije zmateně stát uprostřed lesa. Hodil ho do neznámé vody jen tak, bez pomoci.
...
Gríša si stále nejistě prohlížel své ruce. On že měl zabíjet, oživovat a vodit nějaké duše? Do čeho se to namočil? Nervózně si olízl vyschlé rty a okamžitě v ústech ucítil krev. Sáhl si špinavým prstem dovnitř. Nahmatal zuby, měl v ústech zuby šelmy, dlouhé a ostré tesáky. Bolest z poraněného jazyka nevnímal.
Posadil se do vlhkého listí. Co mu to vyrostlo na hlavě? ... Rukama se opatrně dotkl hřebene dlouhých kostěných ostnů. Nebyla na nich kůže, nic. Tvořila je jen holá kost. Byla jich spousta, velké, malé, ale všechny měly špičky ostré jak břitvy.
„Tys to dopracoval,“ řekl sám sobě nahlas. Kdo vlastně byl? O sobě si nepamatoval nic. Kolik mu je let, kde žil, jestli má vůbec nějakou rodinu..., to nevěděl.
Znovu se rozhlédl po lese. Očima vyhledal cestu, po které sem byl předtím přihnán. Musel si najít nějakého pomocníka a vyřešit to tu. Teď už k němu doléhal šum tisíců uvězněných duší. Grigoriji, Grigoriji..., opakovaly.
Seběhl z kopce. Hroby pod jeho povrchem teď tušil víc než jasně.
Hnal se po kamenité cestě. Liják, ve kterém se Gríša znovu dostal na svět, z ní totiž spláchl všechen prach. Došlapoval na ostré kameny bosýma nohama. Kdokoli jiný by si je sedřel do krve. Ale Grigorij necítil bolest a pokračoval dál nezraněný. Nebyl už přece člověk.
Blížil se k vesnici. Z některých dřevěných domků stoupal dým zmaru.
Slezl z cesty a schoval se v trávě.
Potřeboval nějakou zbraň, holýma rukama přece nikoho jen tak nezabije. Z hlavy mu sice trčí číro smrtelně nebezpečných ostnů a ústa má plná zabijáckých tesáků, ale na úroveň zvířete přece klesnout nechce.
U remízku narazil na čerstvý pařez. Ulomil si z něj obrovskou třísku.
Plížil se vysokou trávou k dědině.
Mezi stromy a chalupami zahlédl věž německého tanku. Kolem posedávali vojáci. Grigorij pocítil vlnu palčivé nenávisti.
Kradl se dál. A najednou stál skopčákovi přímo za zády. Drzá německá svině si klidně vykonávala svou malou potřebu do ukrajinské půdy.
Gríša pevně sevřel v ruce třísku.
Vyskočil jako tygr.
Vší silou vrazil dřívko nepříteli do hrudi. Zajela do ní jako nůž do másla.
Strhl ho na zem.
Zarazil se.
Zpod helmy na něj vytřeštěně zíralo dítě. Nebyl to žádný Árijec s drsnými rysy, ale obyčejný kluk, kterému nemohlo být víc než devatenáct let. Křečovitě svíral popruh pušky, takže s ní nejspíš moc neuměl. Byl to ještě vyjukaný bažant, který si nestihl umazat ruce krví. Zato jeho krev ulpěla na těch Gríšových.
Chlapec přerývaně dýchal a jeho k smrti vyděšený pohled kmital mezi třískou v žebrech a Grigorijovým obličejem. „Ďábel..., židobolševická zrůda,“ zasténal německy.
Gríša mu trochu rozuměl. A zasáhlo ho to. Plně si uvědomil, co je vlastně zač. Gríšu – člověka zahodil a nechal se sebe udělat Gríšu – běsa. Uvízl v bezčasí, ve věčnosti. Proč nemohl tiše skápnout? Má tohle vůbec zapotřebí?
„Nejsem ani jedno,“ slepil dohromady pár německých slov. „Jsem anděl smrti.“
Kluk se chrčivě nadechl. Tříska v prsou mu rychle užírala život. „...proč musím umřít zrovna já...?“
Grigorij sklopil oči. Nemohl mu přece odpovědět „protože jsi první, na koho jsem narazil.“ ... Zamyšleně se kousl do rtu a nechtěně přitom ukázal své tesáky.
Chlapec zděšeně odvrátil hlavu. Začal šeptem volat matku.
„Podívej..., hm...,“ přetočil Gríša rukou jeho obličej zase zpátky.
„Hansi..., Hansi,“ zachroptěl.
„Podívej Hansi, máš souzeno, že v téhle válce zemřeš. Mohlo to být teď, za pár týdnů v bitvě, nebo tě mohli v zajetí umučit rozvědčíci,“ zalhal. Dělalo se mu zle z vlastních slov.
„Ale takhle nepadnu jako hrdina,“ zašeptal Hansi zlomeně.
Gríša už měl na jazyku jedovatou odpověď o své vlastní smrti, ale radši si to nechal pro sebe.
Hansi rychle ztrácel sílu. Z úst mu začaly vylézat první krvavé bubliny, znamení přicházejícího konce.
Grigorij se na to nedokázal dívat. Nenáviděl Němce a všechny antisemity vůbec, ale vraždy se pořád štítil. Hansiho skolil v záchvatu hněvu a teď toho litoval. Je měkota...
Potřeboval pomocníka. Klečel nad umírajícím, tak co mu zbývalo... Hansi už byl v bezvědomí.
Gríša uchopil třísku a vytáhl ji. ... Snažil se tomu chudákovi rozepnout uniformu. Potýkal se s důkladnými německými knoflíky. Prostě to nešlo, tak od sebe klopy odtrhl. Něco vždycky povolí jako první.
Pod nažehlenou uniformou byl stejně výstavní vršek podvlékaček. Hansi asi do války dorazil rovnou z maminčina žehlicího prkna... I teď vzaly knoflíčky za své.
Grigorij si rychle prohlédl roztřepenou ránu. „Hospodine, co jsem to udělal?“ Poprvé po dlouhé době se pomodlil a zakryl zranění dlaní. Neměl žádné chirurgické nástroje, se kterými byl až dosud zvyklý zacházet, tak to musel udělat jinak. Nevěřil na zaručené metody různých šarlatánů, ale teď se mezi ně sám zařadil. Nikdy nic podobného nedělal... Kdoví, jak to dopadne. Musel se spolehnout jen na nově nabyté instinkty.
Vibrace, které utíkaly z jeho dlaně do Hansiho těla, příjemně brněly v kloubech. Levou rukou zkušeně hlídal chlapci na krkavici tep. Pořád slábl a slábl.
Hansi už se nenadechl. Puls zmizel.
Gríša otevřel mrtvému ústa. „Hospodine, já že mám políbit nácka?“ zasténal. Nikdo mu neodpověděl. Přemohl se a vdechl Hansimu do plic prázdno.
Mladík prudce otevřel oči a rozkašlal se. „Bože! Fuj tajksl!“ Starý reflex ho stále nutil dýchat, i když už mu to bylo platné jak mrtvému zimník.
Grigorij se od něj dotčeně odtáhl. „Jen se ošklíbej, dal jsem ti druhý život,“ utrousil uraženě.
„Ale něco za to chceš...,“ všiml si Hansi rozškubané uniformy i zahojeného zranění.
„Jsi nemrtvý. Kdybys měl žít plnohodnotný život, musel by ses znovu narodit, jenže to bys zase všechno zapomněl...,“ dodal Gríša nerad. Vstal a obrátil se k Němci zády
Hansi vztekle vyskočil. A zároveň si všiml kruhové jizvy na Grigorijově lysém zátylku. Původně mu chtěl dát pár ran pěstí, ale zařadil zpátečku. „Ty jsi taky po smrti?“
„Proč? Je ti do toho něco?“ Grigorij se stále díval k lesu, ze kterého přišel.
„Bezdůvodně jsi mě zabil,“ postavil se mu Hansi do výhledu, „to bys mohl být trochu sdílnější, ne?!“
„Víš co, mladíku?“ stiskl mu Gríša silně rameno. „O tom si popovídáme až někdy jindy. Teď máme práci, pojď.“
Hansi jen tak tak stihl popadnout svou pušku, protože Grigorij ho bez milosti táhl za sebou.
...
Celý den a celou noc po lese hledali kameny. Snášeli je do velkého kruhu. Hansi nechápal, proč se s nimi musejí vláčet. A Gríša mu to zatím odmítal říct.
...
„Dej ho tam.“
Hansi se na Grigorije nejistě podíval. Přesto položil do kruhu poslední zbývající kámen. A najednou postřehl zvláštní šum. Předtím ho pokládal jen za zvuk stromů, ševelení listí, ale byly to lidské hlasy. Tisíce hlasů. V ranním příšeří vycházela z hrobů mrtvolná záře. „Pane na nebi,“ hlesl ochromeně Hansi.
Grigorij sklopil svou trnitou hlavu. „Ti všichni jsou mrtví. A ten kruh je brána smrti. My musíme vzít jednu duši po druhé a odvést je sem, do toho kruhu. ... Já vím, je to morbidní práce, ale někdo to udělat musí...“
Hansi na něj šokovaně zíral. „A na tohleto sis vybral mě?!“
„Byl jsi první, na koho jsem narazil. A byl jsi skopčák. Tvůj národ jednou za tohle ponese zodpovědnost. Ponesou ji všichni, bez ohledu na to, kdo mačkal spoušť a kdo ne...“ Gríša přemýšlel, jestli nebyl až moc upřímný.
Hansi si stáhl přilbu. Hodil ji na zem. Na jeho čupřinu světle žlutých vlasů dopadly paprsky ranního slunce. „To je pěkný,“ řekl hořce. „Vyžeru si to hezky za všechny,“ svlékl si kabátec.
...
Grigorij se nahnul nad přízračnou jámu. Okamžitě se k němu vztáhl les rukou. Sáhl po jedné z nich. V mžiku mu paži stiskly desítky dalších. S námahou je setřásl a vytáhl z hrobu duši starého muže. Prsty ostatních mrtvých po ní klouzaly v bezmocné snaze se zachytit.
Stařec apaticky následoval Grigorije k bráně smrti. Cestou spatřili Hansiho. Se zhrozeným výrazem bojoval s chapadly krakatice, ve kterou se uvězněné duše proměnily. Tak moc chtěly ven, až málem vtáhly svého zachránce pod zem.
...
Gríša si rozpačitě přejel dlaní po kostěném číru. Sáhl po další natažené paži. Bude to mnohem složitější, než si myslel...
Grigorij a Hansi neustále přecházeli mezi hroby a kamenným kruhem. Vodili mrtvé nešťastníky vstříc zapomnění. Muže, ženy, děti...
S příchodem noci oba usnuli na lesní půdě jen tak, vyždímaní do posledního kouska sil.
A příští den znovu vytahovali duše z bahna hnijících těl.
Každý další den byl stejný jako ten předchozí. Davy tváří jim splývaly do jediné našedlé masy. Necítili chlad, bolest, hlad ani žízeň. Jen tupě vykonávali dobro pro své bližní.
Hansi se držel od Grigorije stranou. Kdyby nebylo jeho, Hansi by teď získával nehynoucí slávu kdesi na ruských válečných polích. Ale místo toho zůstal uvězněn v ukrajinském týlu. Zemřel, aniž to armáda zjistila. Zůstane navždy zapsán mezi nezvěstnými a dezertéry... Pro rodinu to bude potupa. A jí se Hansi bál jako čert kříže. Tupil svou čest v područí židobolševického rozsévače smrti.
Gríša matně tušil, jak moc ho Hansi nenávidí. Zmanipulovaný chudák, někdo stejný jako on Grigorijovi vystřelil život i s mozkem z hlavy. Na frontě i v týlu pochodují tisíce takových šílených zabijáků. Ale Gríša zatím neměl naději na lepší společnost. Co udělá při prvním vážném střetu? Prohodí Hansiho branou smrti? Zbaví ho znovu života, jako to už jednou svévolně udělal? Pomalu začínal litovat, že toho kluka vůbec oživil, že ho zabil, ba že ho dokonce potkal.
...
Grigorij odvedl poslední duši. Už si ani nevšímal, kdo to vlastně byl.
Počkal, až přejde kruh. Pustil její ruku. Rozplynula se. Nohou odkopl jeden z kamenů a uzavřel tak bránu. Naplnilo ho zvláštní prázdno. Svým bratrům a sestrám vyhověl. Ale už slyšel, jak ho volají jiní.
...
Opustili s Hansim les a vydali se do volné krajiny.
Grigorij rázoval jako první, směrem pryč od dědiny, kde Hansiho sprovodil ze světa. Mezi kvílením větru se snažil rozlišit sten mrtvých. Kde je další místo, kde se bude zas dřít jako otrok?
V dálce stoupal k nebi přízračný kouř. Umírající kvíleli... Vesnice ještě nehořela, ale za chvíli určitě bude.
Grigorij zrychlil.
Hansi neochotně kráčel za ním. Znovu se bude muset dívat do tváří zastřelených, umlácených a upálených. Ještě se nezbavil pocitu, který v něm vyvolávaly obviňující pohledy duší, když je bral za ruku a odváděl. Na tohle neměl žaludek.
Grigorij se vrhl do sprintu. Něco ho pobízelo ke stále většímu spěchu. Trpěl hrůznou představou, že přijde pozdě.
První chalupa vzplála. Křik obyčejných lidí se mísil s hulákáním vojáků úderných komand, kteří je naháněli do stodol.
Grigorij s Hansim zalehli za převrácený žebřiňák.
Esesáci vzali samopaly a do tísnících se vesničanů vyprázdnili několik zásobníků. Zavřeli vrata stodoly a všechno zapálili.
Hansimu tiše poklesla brada. Tohle že byl ten hrdinský boj proti divokým bolševickým hordám? Odjistil pušku.
Gríša leknutím nadskočil. Třesklo to a kolem ucha mu prosvištěla kulka. A další a další a další...
Několik vrahů popadalo jako mouchy. Zbylí rychle zahájili protipalbu. Jejich kulky provrtávaly dřevěnou podlahu valníčku, za kterým se Grigorij s Hansim kryli. Ocel zazvonila o Hansiho přilbu. Ten zmateně sledoval, jak mu další kusy kovu prolétají tělem a rvou z něj maso.
Gríša, skrz kterého kulky svištěly bez následků, mladíka prudce skopl na zem a vytrhl mu pušku. „Tohle pro tebe není, padáme.“
Oba utíkali jak zajíci. Hansi obzvlášť upaloval, přestože měl v těle aspoň deset děr. Kličkovali mezi domky. Kudy kam? Jak co nejdál od rozvášněných esesmanů?
V úzké uličce narazili na vojáka, který v chalupách hledal schované domorodce. Místo toho teď na uprchlíky namířil zbraň.
Grigorij úplně zapomněl, že v rukou drží Hansiho pušku. Chtěl dát protivníkovi ránu čelem. A neuvědomil si, co na něm má. Kostěné ostny křísly o ocel náckovy přilby. Jeden nebo dva praskly. Otřesený Gríša zaútočil zuby. Jediným kousnutím rozerval esesákovi krk. Ohodil ho proud krve.
Nezdržovali se tím a utíkali dál.
Gríša s Hansim náhle vyběhli na náves.
Tu se jim zjevil neznámý muž v černém plášti a špičaté kukle. Rozpřáhl k prchající dvojici ruce. Skočili mu do náruče. Rychle je přikryl černými klopami svého obrovského hábitu.
...
Němci pročesali celou vesnici, všechna stavení. Po dvou útočnících nenašli ani stopy. Jen uprostřed návsi visel černý stín, i když nad ním nic stínícího nebylo.
Komando zapálilo i zbytek domů a odešlo rozdávat smrt jinam.
...
V ohnivém pekle neznámý stáhl svůj plášť z dvojice služebníků.
Gríša se marně ohlížel po vodě. Chtěl si smýt německou krev ze svého obličeje. Pak si teprve uvědomil, kdo to nad ním stojí. Sklonil hlavu k zemi. Očekával výtky, možná i trest.
Ale nenadálý zachránce se stejně nenadále rozplynul.
Hansi se tvářil nechápavě. „Kdo to byl a proč-“
„To byl ten, kdo mě přivedl na tuhletu cestu,“ zabručel Grigorij. „Na nekonečnou cestu peklem.“
„Co teď?“ zeptal se mladík opatrně.
„Počkáme, až to tady dohoří,“ sedl si Gríša na zem. Budou je čekat duše lidí, koček, psů a myší... Hrabat se mezi ohořelými troskami bude větší problém než masové hroby.
Pokoušel se uklidnit pohledem na hořící trámy, které se už rozpadávaly v uhlíky, ale nějak se mu to nedařilo. A navíc ho mrzely ty zlomené ostny.
„Grigoriji?“
„Co je zas?“
„Co jsi vlastně dělal předtím?“
Gríša na Hansiho vrhl zvláštní pohled. „Nevím, zapomněl jsem. Může mi být třicet let, stejně jako padesát, mohl jsem být lékařem, porodníkem, zubařem...,“ zasekl se. Zatraceně, proč vyjmenovává jen zdravotnické profese? V jeho obličeji, na kterém nebyl znát věk, se rozhostil zaujatý výraz. Už dávno přece odvrhl starou víru a svůj původ najevo nedával. Té tezi tedy nestálo nic v cestě... Nebyl on nakonec doktor? Celý život bojoval proti všem vtělením smrti a teď? Teď jí sám sloužil.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 23 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
