|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: (MTP) Zapomenutá minulost ::
Zas jsme všichni o rok starší starší a zas se nás hodně (45) zúčastnilo mistrovství v tvůrčím psaní. Moje pořadí - 06 - 8., 07 - 6., 08 - 10. ... Škoda, doufala jsem ve 4. místo :-)
Všem, co jste se téhle soutěže zúčastnili, gratuluju, protože bodování bylo dost ťip ťop.
Vzhledem k maximální povolené délce textu je tohle přes 7 stran = hodně čtení, ale moc by mě zajímalo, jak se vám tento příspěvek zamlouvá. Kdo četl knihu 1984, snáz pochopí - toto je taková moje představa Orwellova světa za padesát let.
A samozřejmě by to nebyla Nancy, kdyby neřekla "Enjoy my story, darlings" :-) |
| |
|
|
MTP 2008, 02 - Nancy Lottinger
Zapomenutá minulost
Vypadala obyčejně, ta knížka s koženými, vybledlými deskami, jež ho dráždily svou vůní jako rozkvetlý strom, ale byl to jen všední sešit s kvalitním, zežloutlým papírem. Bylo mu skoro líto cokoliv dovnitř napsat, přestože už byl deník z poloviny zaplněn jeho myšlenkami, které musel nezbytně den co den zaznamenávat, protože by jinak navždy zmizely z jeho vědomí. To byl jediný způsob, jak si něco zapamatovat – neustále si připomínat fakta, omílat je pořád dokola, dokud lidská mysl nebyla ochotna je uložit a později k nim znovu najít přístupovou cestu.
Z chodby jejich domu se ozval tichý dusot nohou. Poznal ten zvuk, protože ho slýchal každý den, poznal dokonce, komu ta chůze patří, protože žil jen se svou ženou. Její jméno mu sice občas unikalo, ale kdyby dlouho přemýšlel, vzpomněl by si.
Ani ona ho neoslovovala jménem, nikdo to nedělal, protože to nebylo třeba. Lidé spolu příliš nemluvili, bylo to zbytečné – stejně by každý zapomněl, o čem se vůbec bavili. Pamatovali si jen všední, neustále se opakující věci, které se jim dostatečně vštípily do paměti, jiné vzpomínky jednoduše vymizely. I jeho manželství bylo pouhá pozůstalost z minulosti, způsob, jak umožnit lidstvu rozmnožovat se.
Na prahu pokoje spočinula mladá žena, přes drobné tělo měla přehozený teplý úplet zakrývající křivky jejího těla – v očích ostatních vypadala jako jiné ženy, ale v těch jeho se zdála výjimečná, snad to bylo tím, že její ústa se stále ještě dokázala usmívat, ačkoliv to gesto nevyjadřovalo ve skutečnosti vůbec nic. On si ale jeho smysl ještě pamatoval, a přestože už dávno ztratil naději, že jeho žena při úsměvu doopravdy cítí radost, těšil se každý den, až uslyší kráčet po schodech její štíhlé nohy, které ji dovedou do staré knihovny bez knih, na jejímž prahu roztáhne své tenké rty do zářivého úsměvu.
„Dnes půjdu brzy spát,“ pronesla stejně jako jindy, přesto v jejím monotónním hlase zaslechl něco, co ho vyburcovalo představit si její nahé tělo, jak se mu poslušně oddávalo při každovečerním aktu. Byl to jen naučený zvyk, stejně jako všechno ostatní, co v tomhle podivném světě lidé vykonávali, a pro ně dva znamenal jen opakující se rituál, který nevedl k žádnému vyššímu cíli, jelikož jeho žena nemohla mít děti.
Pozvedl hlavu a podíval se jí do očí. „Také jsem unavený,“ pronesl tichým hlasem, který se k němu vůbec nehodil. Zněl až příliš unaveně a vyčerpaně k muži, jemuž mohlo být nanejvýš třicet pět let. Přesně to nevěděl, netušil ani, kolik času uběhlo od doby, kdy se mu začaly vytrácet vzpomínky z dřívějška. Pamatoval si jen, že mu to tenkrát přišlo jako přirozený vývoj, o němž stejně už neměl možnost přemýšlet, protože na něj prostě zapomněl.
Až teď, v posledních měsících, jako by se v něm probouzelo nevědomí skryté na úplném dně jeho mysli, snažilo se s ním navázat spojení a říct mu, že takhle to být nemá. Nakonec se přiměl si vzpomenout, že si dříve dokázal pamatovat, a přišel na způsob, jak toho znovu docílit, vyburcovalo jej vzrušení, které se ho zmocnilo a vyplavalo na povrch. Tím si dokázal, že ještě dokáže s pocity zacházet.
Neměl už co říct, takže počkal, dokud se jeho žena neotočila a neodešla do koupelny. Sám roztřesenou rukou uchopil pero a jeho hrot přiložil k papíru.
Nemohl zaznamenat přesné datum, protože ho sám neznal; nikdo ho neznal, čas byl nepotřebný a nikdo se jím nezaobíral. Lidé se spoléhali na své biologické hodiny, které jim pro život stačily.
Napsal ale číslo, které ukazovalo, kolik dní již deník píše. Dvě stě sedmdesát čtyři. A stejně jako každý jiný den začal svůj zápis větou: „V případě, že na Zemi existuje ještě nějaká naděje vrátit se k tomu, co naši předkové považovali za samozřejmost, opírá se o ty, kteří našli způsob, jak si pamatovat. Chtěl bych se setkat alespoň jedním z nich.“
Pro něj to byl jen další z mnoha šeravých, vlekoucích se dní, a ani tuto nedůležitou informaci neopomněl zvěčnit do sešitu. Místa na psaní mu zbývalo mnoho, často totiž nebylo o čem psát a on trávil většinu času tím, že si po sobě znovu a znovu četl vlastní zápisy, aby si je vštípil do paměti.
„Pamatuji si své jméno, jsem Adrian Brody,“ napsal s každodenní rozvahou, a pak znejistěl přesně jako jindy. Co když přelstil sám sebe a vymyslel si toto jméno, aby přestal bojovat v předem prohrané bitvě, a mohl se snáz začlenit do společnosti?
„Abych si mohl pamatovat, musím umět pochybovat. Nezáleží o čem,“ zněly další věty, tak moc podobné všem předchozím.
„Pokud si dokážu něco zapamatovat, mohu o tom přemýšlet.“ Vždy se snažil uvažovat nad vším, co dělal, ať už to byla jakákoliv všední činnost. Každým okamžikem mu mysl provrtávaly nekonečné úvahy o tom, že se dělo něco velkého, něco, co se snažilo ovládnout jeho podstatu, a on tomu stále vzdoroval, protože podstata toho velkého přesahovala jeho chápání, ať už bylo jakkoliv primitivní.
„Přemýšlet je přirozenost, přemýšlet znamená žít, a to z vlastní vůle.“ To bylo to, co mu ubíralo na jeho bezprostřednosti; myšlenka, co ho sžírala každičký den a doháněla ho pomalu k šílenství – totiž fakt, že svobodná vůle byla z povrchu zemského téměř vymýcena.
Když Adrian skončil zápis, podíval se z okna ven a usoudil, že už je dostatečně pozdě. Obloha byla šeravá, neprostupovaly jí žádné sluneční paprsky. Odešel tedy z knihovny bez jediné knihy a zamířil do ložnice, kde na velké posteli pod oknem ležela jeho žena, už nahá, připravená se mu bez větších zbytečností oddat. Sám se vysvlékl a odhodil své oblečení na zem. Lehl si vedle své ženy a čekal na její doteky, aby ho vzrušily. Naštěstí bez nich by nebyl aktu schopný; kdyby tomu tak bylo, postrádal by tenhle sexuální rituál i ten poslední smysl.
Chvíli nechal její prsty rejdit po svém těle, které toužilo být zahřáno jejími polibky. Ale ani tentokrát se jich nedočkal. Když byli oba připraveni, jen si lehla na záda, počkala, až do ní vnikne, a potom se mu alespoň svými boky snažila vyjít vstříc.
Ten večer usnul velmi rychle. Obvykle se spánku bránil, věděl, že když jeho mozek spí, odstraňuje zbytečné informace v podobě vzpomínek, pocitů, představ či lidských potřeb. Spánek byl většinou bezesný, Adrian už téměř zapomněl, jaké to je, když se mu v mysli odehrává smyšlený příběh, ve kterém je všechno možné.
Ale tentokrát se mu – po dlouhé době – něco zdálo. Zprvu to byla jen nejasná, mlhavá představa, co se mu míhala před očima, postupně se však vykreslovala, dokud se úplně nezaostřila. Netušil, jak sen začal, byl tak živý, skoro se zdálo, že tam ve skutečnosti stál, ačkoliv když se ráno probudil, nepamatoval si z výjevu nic.
Adrian Brody pomalu kráčel prázdnou ulicí, na jejímž konci se zračila lesknoucí se hladina hučící řeky. Probudila se v něm touha nechat se unášet jejím proudem pryč, někam do Bohem zapomenuté země. Tam by strávil zbytek svého života jako svobodný člověk, každý den by přemýšlel nad vším, co by mu jen vytanulo na mysli, a nemusel se tolik obávat smrti, která nad ním v jeho světě dennodenně visela jako zastrašující hrozba.
Už jen tím, že se procházel po prázdném městě, na sebe upoutával pozornost udavačů, kteří se schovávali na nejméně očekávaných místech a doufali, že narazí na nějakého sabotéra. Udavači byli ti z lidí, kteří byli spolčeni s úřady a mohli je kontaktovat. Brody nerozuměl jejich systému a nedokázal pochopit, jak a pro co pracují, nevěděl, jestli přemýšlí nad tím, co dělají, nebo jestli jen slepě přijímají tipy na samostatně smýšlející lidi, kteří ke svému životu ještě používají zbytek svobodné vůle, a potom se starají o jejich zmizení z povrchu země.
Nevěděl to a nechtěl to vědět, protože ho děsilo, jak moc je to reálné a proveditelné, nechat někoho jen tak zmizet. Sám v tom neviděl problém, vždyť si uvědomoval, že si nepamatuje jméno své ženy, jak dlouho by tedy trvalo na ni zapomenout? Na mysli mu vytanul jeho deník, kolikrát se v něm zmínil o své ženě? Jednou? Dvakrát? Nejvýš třikrát. Děsilo ho, že vůbec nadřazoval touhu pamatovat si nad svou ženu… Potřeboval se projít, aby o tom mohl přemýšlet. Když chodil, bylo to snazší.
Člověk se ale přece nepotřeboval procházet, když neměl myšlenky, které by si na čerstvém vzduchu mohl srovnávat. Neměl důvod přemýšlet nad svými pocity, když žádné v podstatě neexistovaly; nepotřeboval se stresovat nad nedostatkem času, když si nemohl být jistý ani tím, jaké je datum.
Chyběly mu obyčejné věci, na které už ostatní zapomněli. Třeba úsměv, kterým mohl obdařit kolemjdoucího jen proto, že měl dobrou náladu. Takový úsměv, který mu každý den věnovala jeho žena, když za ním přišla do knihovny, kde nebyly žádné knihy.
Pak Brodyho rozesmutnělo, jak dlouho už neviděl západ slunce, už několik měsíců se mu to nepoštěstilo, protože tou dobou, co slunce zapadalo, se lidé dávno stahovali do svých příbytků a dávali své děti spát. Sami pak chodili brzy do postele, aby mohli v noci zapomenout zážitky, které přes den nasbírali, a začít nový den s čistým štítem bez potřeby si pamatovat cokoliv z pomyslných radostí svých monotónních životů.
Jeho zrak zabloudil k obloze pokryté šedými mraky nasáklými masami vod, které se co nevidět měly spustit k žíznící zemi. Bylo načase vrátit se domů.
V té době se na druhém břehu řeky procházelo děvče, sotva desetileté, mělo na sobě krátké krémové šaty, a její dlouhé hnědé vlasy vlály za ní s notnou dávkou svobody, po které prahl. Vítr se do nich opíral a dotýkal se dívčina těla přesně tak, jak se ho v tu chvíli chtěl dotknout Brody. Byl to jen okamžik, co se jejich pohledy střetly, ale ten okamžik ho dokázal naplnit na celý zbytek dne. Když se děvče otočilo a rozeběhlo pryč, všiml si Brody jedné pozoruhodné věci – byla bosa. Netušil, proč ho to tak rozrušilo, přesto se domů vracel v dobré náladě; po dlouhé době si připomněl, co bylo cílem jeho nekonečných deníkových zápisů: Chtěl se naučit své zapomenuté přirozenosti.
Brody neměl ve zvyku chodit na krátké procházky prázdným městem každý den, ale neodolal, když si večer zapisoval své dojmy do deníku, a to, co prožil, si raději několikrát zopakoval, aby si to určitě zapamatoval. Stále měl před očima její bosé nohy, špinavé od prachu šedivých chodníků a silnic, přesto srovnatelně okouzlující s úsměvem jeho ženy.
I v noci ho provázely sny o dívce, která mu věnovala ten zvláštní pohled, upínal se k němu ve svých představách, protože toužil po tom najít kohokoliv, kdo by stejně jako on chtěl ochutnat pozbytou přirozenost, která jim všem byla proti jejich vůli odebrána, a to za každou cenu.
Záchvěv strachu ho povzbudil. Byl to pokrok, pokud něco cítil, aniž by to násilně vyvolal. Vyšel proto odhodlaně do opuštěných ulic, aby svou obvyklou cestou zamířil k řece, která se živila jeho představami o opuštěné zemi, kam by odplul se všemi, kteří by chtěli být volní. Musel vědět, jestli si to jen nenamlouval, jestli to nebyla jen představa poháněna jeho chtěním objevit lidi, co si přejí mermomocí objevit svou minulost. Objevit dítě, které by mu rozumělo.
A pak ji spatřil, stála tam úplně přesně jako předchozí den, hleděla jeho směrem, jen si tentokrát nebyl jistý, jestli se nedívá někam za něj. Znal dobře ty lidi, kteří postrádali i tu poslední špetku vlastní vůle, vypadali otupěle a žili předpisově bez opravdového zájmu uchovat si v paměti jedinou šťastnou vzpomínku. Ona se mu ale zdála jiná, zasněná přesně tak, jak se on sám nechal unášet sny o svobodném světě, kde by se všichni rozhodovali podle sebe.
Věděl, že je příliš nebezpečné zůstávat déle, proto s vynaložením veškerého úsilí odtrhl od dívky zrak a doufal, že ji zase potká. To přání prostupovalo celým jeho tělem jako smrtící jed, nesnažil se tomu bránit, naopak se poddal představě o lepším světě a na sklonku dne s radostí zjistil, že vzpomínka na dívku zůstala celistvá.
Trvalo týden, než si do hlavy vštípil setkání s holčičkou, předčasně vyspělou, která mu věnovala letmý, povzbuzující pohled. Nakonec se odhodlal jít na obvyklou procházku opuštěnými ulicemi, s napjatým očekáváním, jestli spatří její odřené špinavé nohy, které ho tak přitahovaly svou nevšedností.
Nezklamala ho. Dlouhé vlasy za ní plápolaly a nechaly se unášet v poryvech větru pomyslné svobody, měla na sobě ty samé šaty a i dnes byla bosa. Její nožky musely být od hrubé země zcela rozedřené, napadlo ho, když se dívka opřela o zábradlí nad řekou a zasněně se dívala jeho směrem. Brody zkameněl, zahlédl v tom pohledu něco, co mu bylo povědomé, snad to byla dětská nevinnost dávno pohřbena v hlubinách bezedných duší. S tím svým pohledem přinášela neutuchající naději, musel se jí chytnout, protože neměl nic jiného. Ve svých holých dlaních svíral jen pot.
Takhle to probíhalo několik týdnů. Brody chtěl mít jistotu, že si ho dívka zapamatuje, chtěl, aby naučené procházky spojovala s tím, že ji někdo bude z druhého břehu sledovat a tajně obdivovat. Přál si, aby si zapamatovala jeho obličej, ačkoliv byl pro ni tak daleko, bytostně dychtil vrýt se jí do paměti a způsobit tak její touhu na něj promluvit. Promluvit a přitom si ho pamatovat. On už našel svůj způsob, jak si ji navždy uložit do paměti – každé odpoledne zasedl do malé knihovny, kde nebyly žádné knihy ke čtení, a zapisoval do deníku stále jednu a tu samou větu, pod kůži se mu vrylo těch několik málo slov, které se naučil nazpaměť.
„Sama nevinnost se jí podepsala do tváře.“ Nemohl to napsat jinak, i kdyby chtěl, jeho poněkud primitivnější myšlení by mu to nedovolilo. Přesto si pod těmito slovy vybavil její růžolící tváře, dlouhé vlasy, co neposlušně utíkaly za svobodou a dívka se je nesnažila nijak zkrotit, bosé nohy špinavé od prachu usedlého na opuštěných ulicích, a krémové šaty ukazující její předčasnou vyspělost. To vše si při každém jednotlivém slovu dokázal představit a udržet v paměti.
Potom jeho pohled sklouzl na stručný zápis z předchozího dne. Přečetl si ho po sobě, aby vzpomínku oživil a mohl ji doplnit dalšími detaily.
„Chtěl bych se dotknout jejích vlasů a přičichnout k nim. Připomenout si, co je život. Sžírá mě nevědět, o co vlastně přicházím… A jak je těžké v paměti podržet jakoukoliv informaci. Z nějakého důvodu se ale domnívám, že na Ni nezapomenu.“
Tak moc toužil uslyšet její hlas – určitě byl jemný a laskavý – že jeho naděje den ode dne vzrůstala, dokud se tak doopravdy nestalo.
Kráčel jako jindy strmou ulicí vedoucí k řece, šel pomalu, protože nebylo třeba se někam hnát. Neměl ve zvyku děvče netrpělivě vyhlížet, naopak si to překvapení nechával vždy až do chvíle, kdy vkročil na silnici vedoucí podél řeky. Potom vzhlédl a najednou ho udivilo, že hleděl na hnědé vlající vlasy, béžové šaty a bosé nohy, tentokrát jím ale projela vlna vzrušení, poprvé ji viděl zezadu, díval se na ni jako na obrázek a nechápal, proč je najednou tak blízko. Stačilo udělat jen pár kroků, natáhnout ruku a dotknout se jí.
Přešel silnici až k zábradlí, podél něhož stály oprýskané lavičky. Aniž by děvčeti věnoval jediný pohled, posadil se a napjatě čekal, jak se zachová ona. Netrvalo dlouho a uslyšel za sebou kroky, byl to pro něj nový zvuk, nezněly jako ty patřící jeho ženě, byly měkčí a lehčí. Děvče se navzdory jeho překvapení usadilo přímo vedle něj a společně sledovali druhý břeh, jemu tak známý a pro ni tak nový.
Neřekli si nic, jen se dívali a oba si užívali okamžik, který měl co nevidět pominout. Pak, když odcházela, Adrian pohlédl do její dětské, nevinné tváře, spojil si ty pronikavé oči s obrazem, co mu ve spánku ukázal podivuhodný sen, jehož výjev se měl už dávno rozplynout v zapomnění.
Neměl ponětí, jak mohou být sny živé a jak se mohou člověku jako klíšťata provrtat dovnitř těla, aniž by mohl napadený jakkoliv vzdorovat. Jakmile položil hlavu na polštář a zavřel oči, ponořil se do hlubokého spánku, ze kterého by ho nikdo nedokázal probudit. Jeho tělo ztuhlo a kůže byla na dotek nepřirozeně chladná. Potom mu do hlavy pronikl drsný tón hlubokého hlasu a jako ozvěna se mu vštěpoval do mysli.
„Dívej se a uč se,“ pronesl hlas. To zvláštní prázdno se najednou jasně rozostřilo a Brody se teď vznášel ve svých představách uprostřed malé místnosti, kde nebylo kromě něj vůbec nic. Z ničeho nic se do něj pustila zima a on si uvědomil, že je to chladnými kameny tvořícími ponurou místnost. Když ucítil zatuchlinu a pach zvratků, zapochyboval, jestli sní nebo bdí. Obraz se stal tak reálným, až začal věřit, že se tam nějakým záhadným způsobem přemístil z relativního bezpečí svého domova, a zatoužil být zpátky v posteli u své ženy.
Nic takového se ale nekonalo, naopak se výjev stal ještě věrohodnějším. Dolehl na něj strach, úzkost, napětí, nevolnost – všechno, co považoval dávno za ztracené. Jeho nohy ztěžkly, a když se otáčel, aby si podivné místo prohlédl, divoce se mu rozbušilo srdce a sevřelo se mu hrdlo.
„Opravdu je tohle tím, co ti v životě chybí?“ ozvalo se znovu, tentokrát si ale dokázal ozvěnu vysvětlit – kamenné stěny si hlas neustále přehazovaly, dokud se nevytratil úplně. Adrian ale nevěděl, že mu kdosi odpovídá na jeho nevyřčené otázky, neměl ponětí, co znamenalo „tím“.
„Strach, nejistota, bolest,…“ odpověděl mu hlas, čímž mu hladina adrenalinu v krvi ještě o něco stoupla. Udivovalo ho, jak na takový pocit dokázal zapomenout, jak ho dokázal odsunout stranou jenom proto, že neměl příležitost ho něčím vyvolat. Něco se dělo s jeho tělem, jako by se mu vracelo cosi, co celý život hledal, ačkoliv si to teoreticky nepamatoval. Překvapovalo ho to – bylo tohle snad naplnění jeho proseb? To, že dokázal něco cítit, ale nemohl to popsat slovy, protože to pro něj bylo zcela nové? Srdce mu bilo jako o závod, ne však vyčerpáním. Byl tohle strach?
Ano, opravdu se bál a trápilo ho, proč neleží v posteli se svou ženou. Namísto toho byl v zatuchlé místnosti páchnoucí po zvratkách. Už téměř zapomněl, jak pronikavý je to odér.
„Bolest, možná bychom ti měli připomenout bolest.“
Bolest? Byla jeho další myšlenka, před kterou se nedokázal ubránit. Kdo byli oni?
Odněkud se vynořila postava, podle výšky a tělesných proporcí předpokládal, že jde o muže. Přes obličej mu visela kápě. Chtěl si prohlédnout jeho tvář, a jakmile na to pomyslel, kápě zmizela. Adrian stejně přes šero nerozeznával rysy, jestli měl modré nebo hnědé oči, tmavé nebo světlé vlasy. Už ho to ale tolik neznepokojovalo, tušil, že teď přijde něco, s čímž se už dlouho nesetkal, věděl, že je to nezbytné a že není cesty, jak se tomu vyhnout. Bylo to něco velkého a přitom kdysi tak všedního, až se to zdálo absurdní.
„Bolest,“ proměnila postava myšlenku ve slovo a přistoupila k němu na dosah ruky, která odkudsi náhle vystřelila a zasáhla Brodyho obličej. Překvapeně vyjekl, když se dotkla jeho tváře a zanechala po sobě palčivou bolest, přesně takovou, jakou mu muž slíbil.
Jak? Nechápal. Bylo nad jeho síly přijít na to, jak se mohl v posledních pár letech vyhýbat bolesti, kdysi tak běžné a neodmyslitelné věci. Nejspíš i to zachytil muž stojící před ním, protože se mu ústa zkřivila do nepěkného úšklebku a vzápětí promluvila: „Naprosto jednoduše.“ A jak muž řekl, tak učinil.
Brodyho tělo ho náhle přestalo poslouchat. Zhroutilo se k zemi a tvrdě dopadlo na kamennou podlahu. Zasyčel bolestí, jak dopadl na kostrč, svalil se na břicho, obličejem přitisknutý k zemi, a byl nucen zůstat ležet, protože ani teď mozek nedokázal vydat pokyn, aby se postavil zpět na nohy.
„Jaké to je, ležet bezbranně na zemi jako poražené zvíře?“ zašeptal muž s odporem a přistoupil k Brodymu, zasunul špinavou špičku boty pod jeho břicho a kopnutím ho otočil na záda. Nebylo to nic příjemného a Brodymu se vrátil další pocit – ponížení. Ležel tam, do těla mu od zad pronikal chlad a on už vůbec nepochyboval o tom, že je to skutečné.
„Není to příjemné,“ slyšel se sám říkat nahlas.
„A jaké je tohle?“ zeptal se muž a vzápětí mu podrážkou začal drtit žaludek, až se v něm zvedla touha vyzvracet se. Stále se nedokázal pohnout, byl čímsi paralyzován; mohl se snažit, jak chtěl, tělo ho neposlouchalo.
Potom bolest ustoupila, ale ponížení přetrvávalo. Na jazyku ochutnával slovo, bylo těžké ho vylovit z paměti – mučení. Bylo mu jasné, že už ho muž v jeho mysli stačil zachytit, přece jen ho Brody ale nechtěl vyslovit nahlas. Cosi mu našeptávalo, že když tak učiní, změní tahle zkušenost od základu jeho pohled na svět.
„Myslím, že by ses potřeboval víc soustředit a dívat se,“ ozval se muž nebezpečně blízko, skrčil se k němu a nečekaně mu zaryl prsty pod ledvinu. Brodyho se zmocnil další příval bolesti, až se zajíkal. Tentokrát ale neustoupila tak rychle, když stisk povolil, odeznívala ještě dlouho poté. Pořád si nebyl jistý, čeho tím chtěl muž docílit, a právě to ho v tu chvíli trápilo nejvíc.
„Odpověď je jednoduchá, stačí na ni přijít,“ zasmál se muž štěkavě, zabrouzdal rukou k jeho ukazováčku a stiskl ho do své zpocené dlaně. Ozvalo se křupnutí, jak mu věznitel ohnul prst do nepřirozeného úhlu a lehce ho zlomil. Následoval Brodyho křik, stejně nečekaný jako zlomení dalšího prstu. Zajímavé bylo, že bolest se nezdvojnásobila, naopak nová přehlušila starou. Jeho mozek se vypořádával s impulzy, se kterými už se dlouho nesetkal, a tělo velice rychle ochablo. I kdyby se teď mohl z vlastní vůle postavit na nohy, svaly by pravděpodobně díky nedostatku energie ignorovaly jeho povely.
Brody přesvědčoval své hlasivky, aby ho poslechly, a on tak mohl něco říct, pak si ale s hrůzou uvědomil, že by ani slovy neuměl vyjádřit, jak se cítil. Nedokázal popsat poníženost, protože na takový výraz už dávno zapomněl. A co teprve fakt, že nad ním momentálně měl někdo neuvěřitelnou moc, ovládal jeho vědomí a dokázal ho udržet na chladné podlaze, aniž by se ho dotýkal?
Kéž už by na něj nesahal, přál si, bohužel si uvědomoval, že i to jeho věznitel musel slyšet. Odhodlal se podívat na své prsty, oba byly opuchlé a namodralé; neodvažoval se s nimi jakkoliv pohnout, ačkoliv pulzující bolest postupně odeznívala. Co přijde teď?
„To záleží jen na tobě, Adriane,“ přišla znovu pohotová odpověď zároveň s tupou bolestí, která mu pronikla do celého těla, nevěřil, že i toho byl neznámý schopen. Úpěnlivě se chytl za rozkrok, kam zamířil poslední kopanec, který ho měl přesvědčit… O čem přesně, tím si nebyl zcela jistý.
Vířilo v něm tolik nového, díval se na muže v černém plášti a najednou ho popadla chuť servat z něj kus toho hadru a ponížit ho stejně, jako to jemu udělal on. Nebo ještě víc, třeba mu před jeho očima znásilnit ženu a potom se mu vysmát.
„Řekni mi, co by sis teď nejvíc ze všeho přál?“ rozeznával mezi vlastním sténáním jednotlivá slova hlubokého hlasu.
Kde se v něm najednou vzalo tolik nenávisti? Dusil ji v sobě celý život, nebo ji prostě k životu nepotřeboval? Před očima mu jako starý film běžel obraz apokalypsy, viděl sám sebe, jak se mu hroutí představy o lepším světě, začínal chápat stupňovitost toho, co v téhle kobce zažíval. Na krátkou chvíli mu vrátili to, co tak postrádal – jeho přirozenost, která se mu už nezdála tak perfektní, ba naopak o ní začal pochybovat. Rostla v něm ochota vzdát se sužujících pocitů na úkor těch radostných, jako byl úsměv jeho ženy, jež neměla sebemenší tušení, jaký má pro Adriana tento malý rituál smysl; tlukot srdce, když se přibližoval k řece v očekávání, zdali spatří hnědovlasé děvče v krémových šatech, které mělo nožky odřené od země a špinavé od prachu; vůně jeho deníku, který měl poctivě schovaný, a kdykoliv do něj měl něco zapsat, třásly se mu ruce napětím. A teď se měl rozhodnout, jestli se toho dobrovolně vzdát a žít obyčejný, vlastně dokonalý život bez strachu, utrpení, nejistoty, bolesti, ponížení…
Byla dokonalost v souladu s jeho přáním žít svobodný život? Svoboda byla relativní, tak jako minulost. Mohl prožít celý život a nepamatovat si z něj vůbec nic, lidský mozek třídil informace natolik dobře, že je vyhodil pryč a ponechal si z nich jen ty, se kterými se setkával pořád dokola.
Znovu ho napadlo – jak dlouho by trvalo zapomenout na svou ženu? Vždyť si nepamatoval ani její jméno, z nějakého důvodu si ale nedokázal představit život bez ní. A pak mu na mysli vytanulo něco dalšího – milování. Ne sexuální rituál, ale milování, láska.
„No tak,“ pobízel ho vábivě, protože se Adrian nechal unést vlastními úvahami. Přívaly myšlenek byly tak rychlé, že se s nimi mozek nedokázal tak rychle vypořádat, proto mu trvalo dlouho, než odpověděl.
„Chtěl bych být doma u své ženy.“
„A proč?“
„Protože je to tak správné,“ vystřelil už bez obtíží a zdálo se, že tato jednoduchá a stručná odpověď muže uspokojila. Zdálo se, že slyšení je u konce, protože se Adrianovi náhle propadla země pod celým tělem, vzápětí se svět smrskl do malé černé tečky, která představovala jeho nicotné vědomí. Pak uviděl svou ženu, ležela přesně tak, jak ji tam proti své vůli zanechal, a zdálo se, že od doby, co usnul, neuplynula ani minuta. Proč o tom vůbec přemýšlel? Ráno vstane, půjde do své knihovny, kde nebude jediná kniha, a vše si… Vše? Co vše? Bylo to jedno, protože teď musí stejně usnout – vždyť ještě nebylo ráno.
Kráčel jako jindy strmou ulicí vedoucí k řece, šel pomalu, protože nebylo třeba se někam hnát. Nebe bylo schované pod mrakem, přišlo mu, jako by slunce už týdny nespatřil. Chtěl vědět, proč se tak dlouho schovává před světem a nechává ho bez své životadárné energie. Jako vždy spatřil vlnící se hladinu tekoucí řeky, věděl, že ho při pohledu na ni napadala vždy stejná myšlenka, jen si náhle nemohl vzpomenout na její obsah. Jiný by pokrčil rameny, on ale přišel blíž a zadíval se na ni, jako by čekal, že vypluje na povrch a prozradí mu své tajemství. Jeho hlava byla zproštěna myšlenek, ale přitažlivost svobodné řeky byla silnější, takže se posadil na lavičku a nechal si řekou ukrást pohled.
I to se mu zdálo povědomé, ale jen se nad tím pousmál. Úsměv, ochutnával to slovo na jazyku a přišlo mu, že bylo sladké a přívětivé, ačkoliv zapomenuté. Pozvedl oči do výše břehu na druhé straně a vykreslil do svých myšlenek všechny jeho detaily, včetně oprýskaných omítek starých domů. Tam někde, uprostřed, zela jakási černá díra, rozmazaná a nejasná, chtěl tam dosadit to, co tam opravdu bylo, ale něco mu v tom bránilo. Nedokázal tam vidět nic víc než nicotu, černou skvrnu v kontrastu s okolními domy. Raději od scény odtrhl zrak a zadíval se do země.
Byla šedá – jako všechno, co ho obklopovalo, včetně ponuré oblohy – a zaprášená. Zrníčka prachu stoupala a zase klesala podle toho, jak foukal vítr, usazovala se vždy o kus dál, než vylétla, a to ho fascinovalo natolik, že se nechal unést a nevnímal dění kolem sebe. Viděl ten prach ještě jinde, smíšený s něčím rudým, co připomínalo rozedřenou kůži, možná viděl nějaké mrtvé tělo, ale nemohl si vzpomenout. Potom znovu upřel pohled na druhý břeh a v představách se mu mihly bosé nohy, byly maličké a dívčí, polekal se jich, jak mu jen tak přeběhly v myšlenkách a nechtěly tam zůstat. Vypadaly mrtvolně bledě, jen zezdola byly černé od prachu.
Někomu patřily. Náhle ho polila horkost; co se stane, když si vzpomene?
Nevnímal černé skvrny, velmi jasné a reálné, jak se přibližovaly ze všech stran k řece, která tekla pryč od všeho. Jenže to Adrian Brody neviděl, jeho myšlenky byly momentálně nepolapitelné a nesvázané konvencemi. Černé šňůry lidí ho obklíčily, kolem něj se sevřel neprorazitelný kruh a sen se stal realitou, skutečností, jenže ani to nevěděl. Mísily se v něm nejrůznější pocity, ty příjemné i ty nepříjemné, nesnažil se je zahnat, naopak je přijal s otevřenou myslí.
Když pozvedl hlavu, zračil se na jeho tváři úsměv, a když se k němu masy v černých pláštích s kápěmi skrývajícími beztvaré obličeje přiblížily, pomalu vstal a došel k zábradlí oddělujícímu ulici od průzračné vody, jejíž hladina se v poryvech větru vlnila.
Věděl moc dobře, co dělá, když se vyšplhal na druhou stranu zábradlí, věděl, co dělá, když zavřel oči, pustil se a padal, cítil, jak ho vítr přívětivě hladil po tvářích, na okamžik si myslel, že letí, než ho přijal proud, který ho měl odnést pryč; kamkoliv, kde se mohl usmát jen proto, že chtěl.
Mraky na obloze se rozestoupily a paprsky usínajícího slunce dolehly na lesknoucí se hladinu svobodné řeky, od které se odrážely a laskaly jednu mladou dívku po vlasech. Nepřítomně se dívala na druhý břeh a přemýšlela, jestli se tam něco nezměnilo.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 13 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 27 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 78 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
