|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: MTP 2008 ::
 Nethar |
publikováno: 01.06.2009, 11:48
|
| Téma: Život naruby! S umístěním jsem byl celkem spokojen :-P Snad se vám to bude taky aspoň trochu líbit. |
| |
|
|
Zbývá mi ještě dvacet let života. Tak můj věk určili doktoři již před padesáti lety a dalším vyšetřením to potvrdili včera. Vše je jisté, vše je dané. Nijak mě to nezaskočilo, vždyť stačí, když se na sebe podívám do zrcadla a je zřejmé, že mají pravdu. Přesto beru druhé určení věku, které každý z nás povinně podstupujeme, jako jakýsi zlomový okamžik. Přinutilo mě to včera tiše sedět a přemýšlet, co všechno jsem zažil.
A jak jsem tak seděl, popíjel víno a zíral střídavě do budoucnosti i do minulosti, rozhodl jsem se sepsat toto krátké povídání. Jeho cílem je shrnout můj dosavadní život, zapsat, čeho všeho jsem byl svědkem. Přiznávám, není toho moc. Nebyl jsem génius, nebyl jsem slavný generál ani popová hvězda. Žil jsem běžný a dalo by se říci i nudný život.
Nicméně přesto usedám k počítači, abych sepsal těch pár řádků. Ano, je pravda, že částečně tak činím vlastně sám pro sebe, pro svůj vlastní pocit. Ale bych byl rád, kdyby toto počtení sloužilo i dalším lidem. Všem mým předkům, prapředkům i praprapředkům. Aby se za pár let či desítek let třeba společně posadili a přečetli si, jak si jejich potomek tenkrát vedl. Možná jsem bláhový, možná to nikoho nebude zajímat. Nicméně nemohu si pomoci. Navíc právě nyní je ten pravý okamžik, abych podobné paměti sepsal. Vím, že nejsem profesionální spisovatel, ale za pár let už nebudu vůbec schopen dát dohromady řádně stylisticky urovnané vyprávění. A za dalších pár let, jak už to bývá, zapomenu i číst a psát a upadnu do vysněné bezstarostnosti mládí.
Tedy, jak to všechno začalo? Jak jsem již napsal na počátku povídání, zemřel jsem před padesáti lety. Tenkrát mi lékaři určili sedmdesát let. Musím zaznamenat, že můj vstup do života byl celkem příjemný. Prostě jsem se probudil a byl jsem zde. Často slýchávám od svých známých, jak byla jejich smrt nepříjemná. Probrali se v bolestech a někdy v nich museli zůstat mnoho let, než byli schopni zapojit se do běžného života. Jiní o sobě zase vůbec nevěděli a až jak postupně mládli, začali nabývat skutečného vědomí o své vlastní existenci.
Se mnou tedy doktoři moc práce neměli. V podstatě ihned jsem se zapojil do běžného chodu událostí. Ano, pravda, nebyl jsem čilý klučina, bylo mi sedmdesát, klouby občas bolely, jenže s tím musí člověk počítat. Navíc vás vždycky hřeje u srdce vědomí, že časem se váš stav bude zlepšovat. Však to asi také znáte. Jediný větší problém byl s mojí pravou nohou. Dost jsem na ni kulhal a doktoři mi sdělili, že je to nějaké zranění z mých mladších let. Nezbývalo tedy než vyčkat, až k tomu okamžiku můj život dospěje a já se zbavím i tohoto trápení.
Mám – tedy tenkrát jsem ještě měl – dva syny. Bylo to radostné setkání, vyprávěli mi, jak se na mě těšili a že se již mé smrti nemohli dočkat. Nedivím se jim, sám jsem o pár let později zažíval něco podobného s mými rodiči. Nicméně v té době jsem ještě žil v domě zcela sám. Avšak cítil jsem, jak každý v hloubi duše cítí, miluje-li hluboce, že se to brzy změní. A skutečně. Má žena zemřela jenom o tři roky později a abych pravdu řekl, můj skutečný vstup do života nastal až v tu chvíli. Bylo nám spolu dobře, prožili jsme pohromadě většinu šťastného života. Kdybych s ní ještě stále byl, asi bych teď neměl čas na sezení u počítače a psaní. Nicméně shodou okolností to je dnes půl roku, kdy jsem ji, mladinkou a krásnou slečnu, pozval na jednu pěknou komedii do kina. Tam jsme se rozhodli, že se spolu již dále scházet nebudeme, asi jsme již příliš mladí a nezodpovědní. Nutno ještě dodati, mám-li přiznat vše, že před týdnem jsem se velmi pohádal s jinou ženou, je to moje spolužačka z vysoké školy. Od té doby se spolu skoro denně stýkáme a nahradila mi tak moji ženu. Není to však samozřejmě náhrada plnohodnotná a vím, že pravá láska se již asi nevrátí.
Vratím se však zpátky do svých starých let. Bezstarostného důchodu jsem si příliš dlouho neužil. Postupně jsem si začal vzpomínat na různé věci ze zaměstnání – jak se vyplňují formuláře, jak znějí příslušné předpisy. Když jsem cítil, že jsem si vzpomněl skoro na všechno, nastala právě chvíle, kdy jsem začal každodenně opět vyrážet mezi lidi – chodit do práce. Celý život jsem pracoval u společnosti zabývající se obnovou lesů. Jestliže mám zjednodušeně popsat naši činnost, stačí, když uvedu, že lidé k nám nosili nábytek, který vypadal již příliš nově a nepoužívaně, my jsme ho zpracovávali do dřeva a následně vysazovali v lesích, čímž jsme příspívali k jejich obnově. Aby byli lidé motivováni k odevzdávání dřeva a tedy k pomáhání přírodě, za věci, které odevzdávali, jim společnost platila. Peníze na to firma získávala od všech svých zaměstnanců, ale to nemá cenu popisovat, jak to chodí v zaměstnání snad ví každý.
Ptáte-li se, jestli mě to v práci bavilo, odpovím jednoznačně: Ano. Nikdy jsem se nenudil, nikdy jsem nebyl znechucen svými kolegy. Byl jsem spokojen. Navíc jak jsem byl mladší a mladší, neustále jsem dostával úkoly s menší zodpovědností, což mi velmi vyhovovalo. Stejně tak jsem již nemusel každý měsíc odevzdávat tolik peněz a tím se vlastně celý můj život velmi zjednodušoval.
Když mi bylo necelých padesát, shledal jsem se poprve se svými rodiči. Pamatuju si na tu chvíli jako by to bylo dnes. Přijeli oba autem a šťastně jsme si padli do náručí. Otec, který řídil, byl trochu unaven, říkal, že by se konečně rád pořádně vyspal. Navíc již také nebyl nejmladší, vždyť mu kolikrát lidé řikali, že by ve svém věku už vůbec neměl sedat za volant. K srdci si to ale nevzal, možná i proto, že ze své tehdejší autonehody si toho moc nepamatoval. Prý to byla hrozná rychlost, rána, a najednou byli oba na silnici. V tu chvíli prý mysleli hlavně na to, jak se dostat co nejdříve ke mně a spatřit poprve svého jediného syna.
Uteklo pár dalších let, během kterých jsme se ženou hlavně vychovávali naše děti. Tedy snažili jsme se. Během těchto let, byl jsem tehdy čtyřicátník, se bolest v mojí noze začala stupňovat. Opravdu to nebylo nic příjemného. Na jednu stranu mě štvalo vědomí, že utrpení se bude neustále zvyšovat, na druhou jsem věděl, že přijde okamžik, kdy bolest odezní a já budu moci chodit bez kulhání, na což jsem se celý život těšil.
Když už jsem bolest nemohl vydržet a na noze jsem jen stěží dokázal stát i za použití hole, musel jsem do nemocnice. Doktoři prováděli nejrůznější vyšetření a zjistili, že se jedná o docela komplikované poranění, u kterého byly mé stále následky zcela pochopitelné. Lékařů u mě bylo stále více, starali se, seč mohli, tlumili bolest, ale nepomáhalo to. Noha se stále zhoršovala, otekla mi a nakonec se objevila i krvavá rána. Každý den měnili obvazy a já jsem nakonec upadl do bezvědomí. Když jsem byl později už v pořádku, žena mi vyprávěla, že jsem byl na sedativech dva dny a že to byla pro ni konečně úleva. V tu dobu bylo totiž jasné, že nejhorší mám za sebou a že až se proberu, budu v pořádku. A opravdu tomu tak bylo. Když dosáhl můj stav nejhoršího bodu, na základě všech vyšetření doktoři konečně přesně identifikovali příčinu mého zranění a odvezli mě do lesa. Zde jsem k sobě přišel ve chvíli, kdy jsem se snažil do země usadit mohutný smrk.
Od té chvíle už jsem nepracoval v kanceláři. Můj vedoucí navrhl, že teď, když už mi nehrozí žádné velké zranění, mohu pracovat přímo v lese. Byla to dřina, to přiznávám, ale jak už jsem uvedl, na své zaměstnání jsem si nikdy nestěžoval. Bylo příjemné vyměnit kancelář za voňavý les a pomáhat takto bezprostředně k obnově přírody.
Během dalších let naše děti mládly, a i přes naši veškerou snahu postupně zapomínaly vše, co dřívě běžně ovládaly. Věděli jsme se ženou, že tak to chodí vždy, ale kdo jste měl děti, tak víte, že člověk se s tím nikdy nemůže zcela vyrovnat. Nakonec náš mladší syn omládl až do kojence a ač jsme to nahlas nikdy nevyslovili, bylo zřejmé (a koneckonců to potvrdili doktoři už během druhého měření věku, které se provádí před započetím školní docházky) že se neodvratně blíží jeho narození a my se s ním budeme muset rozloučit.
Byl jsem u porodu. Je to zvláštní pocit. Na jednu stranu jste již několik let smířeni se skutečností, že tato chvíle jednou příjde. Každý to zná a každý má dost času se na ni připravit. A když i vidíte, že vaše dítě zapomnělo vše, co jste ho kdy naučili, říkáte si, že je vlastně lepší, aby se narodilo, protože nyní již s ním stejně nejste schopni komunikovat – vždyť prožilo krásný a dlouhý život. Ale člověk si nemůže pomoci a přece jenom mu to přinese hodně zármutku. Proto byla dalších pár měsíců těhotenství moje žena dost zamlklá. Ale dostali jsme se přes to a u druhého dítěte jsme to brali již statečněji, nevyhnutelně. Když jsme pak byli sami, našli jsme zase jiné výhody života, intenzivněji jsme se věnovali sobě navzájem a koneckonců nadcházela bezstarostnost i našeho mládí.
Ačkoliv my jsme o své děti přišli, bylo toto období šťastné, protože se rozrostla rodina mé ženy. Její otec i strýc, které dříve nepoznala, se jednoho dne vrátili domů. Sdělili nám, že pracují jako profesionální vojáci a oslavovali válku, která vypukla (bohužel daleko od nás). Díky ní se nyní armáda naplní velkým množstvím nových dobrovolníků, kteří, stejně jako naši přibuzní, ve válce zahynou. Tito lidé budou moci konečně přijít ke svým rodinám, jež na ně čekají většinou už velmi dlouhou dobu.
Jak jsem se přestal stýkat se svojí ženou, jsem zmínil na začátku. Zde bych jenom dodal, že v tu dobu jsme už nebyli manželé. Na podobný krok jsme se chystali již od naší svatby, které přišla o dva roky dříve. Oba jsme v tu dobu poznali, že je nám spolu krásně a že je tedy nejvhodnější okamžik to celé ukončit, než vztah někdo z nás ve svém hloupém mládí pokazí. Slavnostního rozloučení s naším nádherným manželstvím, společně s promítáním fotek, které jsme za jeho trvání pořídili, se zúčastnila celá rodina.
Zapomněl jsem na něco důležitého? Já myslím a doufám, že ne. Je mi dvacet let, začal jsem bydlet u svých rodičů, kteří si jistě také rádi přečtou toto povídání, i když jsem jim ho už vyprávěl několikrát. Čekají mě povinné roky chození do školy, kde se budou učitelé snažit alespoň trochu zpomalit můj proces zapomínání, ale jak jsem dnes zmínil několikrát – nevyhnutelné je nevyhnutelné. Na druhou stranu, dle výzkumů je mládí, ač se na něj nikdo příliš netěší, tou nejbezstarostnější částí života. Asi proto přichází zaslouženě až na jeho závěr. A já do něho vcházím hrdě. Hrdě s vědomím, že jsem žil, jak se žít má a v tom budu i pokračovat. Od smrti až do narození.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.2 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 42 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 102 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
