» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Chceš realizovat své sny? Probuď se!"

Joseph Rudyard Kipling

počet přístupů: 2141326

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 11 ::

:: 34. kapitola - Jsou to děti ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg

Miky	publikováno: 27.05.2009, 6:26


	„Mami, půjdu do školy sama,“ oznámila vzdorovitě už po několikáté během pár dní Martina. „Nejsem malá, dolů na náves trefím a odtamtud je to už jenom kousek.“ „Všechny děti přijdou se svými rodiči,“ zvedla Marie hlavu od okopávání okrasného záhonu a otřela si zpocené čelo. „Rádi tě doprovodíme.“ „Já chci jít sama. Nejsem přece malá.“ „Je ti sedm, mladá dámo. Jdeš do první třídy a já si chci pořádně užít pohled na tebe ve školní lavici. A tatínek určitě taky.“ „Tatínek bude v práci.“ „Jak to můžeš vědět, Martino?“ „Vždycky je v práci.“ „Zlatíčko,“ chytila Marie dceru za drobnou ruku a přitáhla ji blíž k sobě. „Tatínek si na nás přece udělá čas vždycky, když je potřeba. A hlavně na tebe – do první třídy se jde jen jednou za život.“ „Nejsem zas tak důležitá,“ vymanila se Martina z matčina držení. „Jak to myslíš – nejsi důležitá? Pro nás jsi to nejdůležitější, co máme.“ „Chci se o sebe víc starat sama. Být samostatná.“ „Chceme tě doprovodit… Protože o tebe máme strach.“ „Už není nikdo, kdo by mi chtěl ublížit,“ šeptla Martina a rychle zahnala vzpomínky na přívěšek, který našla na zemi vedle své mrtvé sestry. Do očí se jí začaly drát slzy; rychle však zamrkala a zadívala se do země. „Martinko… Co se děje?“ „Lhala jsem. A lhal i bráška… Oba jsme lhali,“ vzlykalo děvčátko. Žena jej znovu vzala za ruce a tentokrát jej posadila na svůj klín. „Neplač, broučku… Peťka by tě takhle nechtěla vidět…“ „Můžu za to já. Je to moje vina, to já zabila Vogelovi.“ „Ale…“ podivila se Marie. „Co to povídáš? Martinko, nic není tvoje vina, nemůžeš za to, jaký je tvůj bratr a co udělal.“ „Jenže to neudělal on, ale já. Já zapálila ten dům.“ „Ne, Marti, nic jsi neudělala. A nemá smysl na sebe brát vinu.“ „Já to udělala. Oni vás totiž chtěli zabít…“ „Co to povídáš? Oni by nikdy…“ „Slyšela jsem to. Slyšela jsem to, když byl u nich bráška. Chtěli po něm, ať zabije tebe a tatínka.“ Martina se schoulila do klubíčka a hlasitě vzlykala v matčině náručí. „To bude dobré,“ konejšila dceru Marie. „Všechno bude v pořádku, uvidíš. Já s tatínkem jsme tady, jsme tady spolu… My tři.“ „Já… Díky moc, nevím, co na to říct,“ políbila Martina Michala a poplácala po hlavě hnědého koně stojícího za ohradou. „Není zač. Vlastně je i od taťky a mamky. Chtěli ti taky přijít popřát všechno nejlepší.“ „Měli klidně přijít. Zajdu jim potom poděkovat.“ „Dobře,“ přikývl Michal. „Budou rádi. Nechceš se na něm projet?“ „Ehm,“ ustoupila Martina od ohrady, „myslím, že se s ním napřed seznámím trochu blíž. Víš, trochu pokecáme a tak.“ „Ty se mi snad jenom zdáš…“ zasmál se Michal. „To doufám, že ne, protože by ses musel brzo probudit. Musím totiž domů, máme společnou večeři… To víš, ty narozeniny,“ rozhodila Martina ledabyle rukama a znovu Michalovi vtiskla polibek na tvář. „Tak se měj, uvidíme se zítra. Ahoj.“ „Dobrou noc, Marti,“ zamával Michal a zůstal jako opařený stát vedle ohrady, přes jejíž okraj trčela hlava koně dýchajícího Michalovi za krk. Martina potichu přecházela liduprázdnou náves a mířila do uličky vedoucí nahoru k zámku, když v tom se ze stínu vrženého domem vynořila postava mladé ženy; krátké vlasy jí zalité zapadajícím slunečním svitem zářily zrzavou barvou a v obličeji měla podivný výraz škodolibosti. Martina se nezastavovala a mířila stále svou cestou, až prošla přímo kolem ženy. „Ani mě nepozdravíš?“ Nereagovala. Počítala, kolik kroků jí zbývá k nízkým schodům. „Martino!“ První schod… „Nezajímá tě, proč jsem přišla?“ Už zbývají jen dva. Kostel je na dohled… „Máš něco, co je moje a u tebe to nemá co dělat.“ „Jak se opovažuješ na mě mluvit? Kdo si proboha myslíš, že jsi? Kašlu ti na to, že je něco tvoje! Otoč se a vypadni odsud. Tady nemáš co dělat.“ „Ano, ano… Čerstvých šestnáct let… Taky jsem bývala tak vzpurná.“ „Co tady chceš?“ zamračila se znechuceně Martina. „Chtěla jsem ti říct, že máš stále možnost volby. Život je přece takový, jaký si ho uděláme. Jsme svobodní, můžeme volit z více možností. Nechceš toho využít?“ „Já toho využila. Už jsem si vybrala stranu.“ „Jakou?“ „Přece tu dobrou. Tu, kterou nikdo z vaší odporné rodiny nikdy nepochopí.“ „Žádná strana není dobrá. Stejně jako nejsi dobrá ty… Nebo už jsi zapomněla?“ „Běž pryč,“ hlesl Martina a ustoupila o krok dozadu. „Prosím, odejdi.“ „Vzpomínky na to, jak jsi někoho zavraždila, nejsou zrovna příjemné, že?“ „A co sakra ty?! Já vím, že jsi to byla ty, proto jsi taky přišla… Chceš tohle,“ chytila Martina do vztekem roztřesené ruky řetízek, který nosila už několik let. „Ale to nikdy nedostaneš. A nemysli si, že to nosím jako památku na tvou odpornou matku.“ „Co si o sobě…“ „Nosím to jako připomínku toho, co jsem ti řekla na Petřině pohřbu. A nesundám jej, dokud se to nestane.“ Martina seděla v teplém prázdninovém dni za svým stolem v pracovně. Koukala do monitoru notebooku a občas něco vypsala na papír ležící na hromadě knih a složek. „Ano, Míšo?“ pozdravila do mobilu, který náhle zazvonil do tiché místnosti. „Jsi si jistý? To přece… Dobře. Zajdu to říct taťkovi, dík za zprávu. Měj se, uvidíme se večer. Pa.“ Žena vstala od stolu, rozhlédla se po místnosti a spěšně z ní vyšla. „Tati? Tati!“ volala, zatímco mířila do vstupní haly. „Ano?“ objevil se Jan na vrcholku schodiště. „Jsou tady. Jdou nahoru.“ „Martinko, kdo?“ „Tvoje vnoučata, Jirka s Monikou.“ „Co-cože?“ žasnul Jan. „Jak to víš?“ „Volal mi Michal, viděl je z okna,“ vysvětlovala Martina a sebrala z malého stolku vedle vstupních dveří veliký svazek klíčů. „Tati, mám radost, ale taky strach. Jsou to děti, budou chtít odpovědi…“ „Nechej to na mě. Zajdi pro ně a přiveď je sem.“ „Dobře,“ nadechla se Martina zhluboka, otevřela dveře a s pohledem upřeným k bráně, kde stály siluety chlapce a děvčete, zamířila přes nádvoří k nádrži s vodou. Obě děti nad něčím horlivě diskutovaly a přes mříže zkoumaly park. Pohled chlapce se zastavil na Martině mířící k nim, stejně jako si ona prohlížela Jirku. Vypadal úplně jako její bratr tehdy, když… „Ahoj,“ šeptla a zamrkala očima, aby skryla slzy deroucí se na povrch. „Můžeme tady ještě chvíli zůstat?“ zeptala se Martina sestřičky odcházející od postele, na které ležel Jirka. „Jistě, pokud by se něco dělo, hned mě zavolejte,“ klaply za ženou oblečenou v modrém stejnokroji dveře. Martina koukala svému synovci do tváře nejevící známky života. Přístroje kolem postele vydávaly rytmické zvuky, přerušované občasným zazvoněním telefonu vedle na sesterně. „Je to naše vina,“ hlesla Martina bez toho, aby zvedla pohled. „My to způsobili… Měli jsme je chránit a takhle to dopadlo.“ „Martino,“ chytil ženu za ruku její otec. „Doktoři říkali, že bude v pořádku.“ „Je rozdíl mezi psychickým a fyzickým zdravím. Nebude kulhat a bude se normálně hýbat… Ale bude nás ještě někdy chtít vidět? Změnili jsme jejich životy.“ „To oni je změnili. Přišli za námi z vlastní svobodné vůle.“ „Ano, protože my nikdy neměli v plánu to udělat,“ namítla Martina. „A teď se to všechno ještě zhorší…“ „Ne, pokud nebudou zbytečně vědět moc. Vědění pro ně v tomto případě znamená zranitelnost.“ „Pamatuješ, co jsem ti řekla, když poprvé přišli? Varovala jsem tě, že jsou to děti, že budou mít otázky… Řekl jsi, ať to nechám na tobě. Myslím, že jsou dost chytří na to, aby to mohli vědět.“ „Pokud jim to řekneš… Pamatuj na to, že jsi dala Vogelovým záminku jim ublížit.“ „Jejich otec bije jejich matku a oni netuší proč. Jirku málem zabilo auto a ani on, a ani jeho sestra neví proč. Otce mají z dětského domova a neví proč. Už jsem se postarala o to, aby neznali naši adresu. Nepomohlo to a našli nás. Nehodlám už skrývat nic víc.“


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 23		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

amazonit	27.05.2009, 6:26:30

Retrospektivní díl, zprvu překvapí ony rychlé posuny v čase, ale nakonec je to zcela logické, takové letem světem věcmi, událostmi, které úzce souvisí s ,,přítomností". Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál. -krátké vlasy jí zalité zapadajícím slunečním svitem zářily - vlasy zalité svitem jí zářily..., myslím, že v tomto dílu by se místy dal trochu urovnat slovosled