obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39397 příspěvků, 5729 autorů a 389839 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Modrooký terorista ::

 autor Miss Rebeka publikováno: 07.06.2009, 11:23  
Soutěžní povídka do MTP 2008 umístěná na 15. místě.
 

Vzduch se tetelí horkem. Je téměř nedýchatelný. Ulice jsou liduprázdné a zdá se, jako by vše spalo. I stromy před ostrými paprsky kloní své mohutné koruny a snaží se být co nejmenší. Slunce je celý den nemilosrdně spalovalo a i teď, kdy se již zvolna blíží k obzoru, vládne úmorné vedro. Ani ptáci dnes nezpívají a nesnaží se vzájemně překřičet.
Veronika leží natažená na pohodlné pohovce, sleduje DVD, které si ze zvědavosti koupila v trafice, a vedle ní stojí ventilátor chrlící proud vzduchu. Okna jejího bytu jsou neprodyšně uzavřena. Ona sama má na sobě pouze šortky a tenké tílko. Přála by si mít klimatizaci nebo bazén.
Když před necelou hodinou přišla z kanceláře, dala si studenou sprchu a pak se svalila na pohovku. Rozhodla se, že se nezvedne, dokud se venku neochladí. Byla by blázen, kdyby chtěla něco dělat. V takovém počasí se člověk cítí jako zmlácený i v klidu, a ještě aby se něčím zabýval! Nemluvě o tom, že by se zpotila a i drobná činnost by se jí znechutila. Není nad to odpočívat a lenošit.
Zvonek se rozezní jako výbuch. Mladá žena polekaně vyskočí a rozhlíží se po příčině toho nemilého vyrušení. Až při druhém (a mnohem důraznějším) zazvonění jí dojde, co se děje. Neochotně zastaví film a beze spěchu se vydá ke dveřím. Netuší, co po ní kdo může chtít.
Na chodbě spatří svou kamarádku Ivu. Je v cestovním oblečení, přes rameno má kabelku, v ruce tašku a u nohou jí sedí její novoskotský retrívr. Veronika se na ni užasle zahledí. Než však stihne cokoliv říct, Iva se chopí slova.
„Ahoj Verčo, vedu ti Lordíka. Tady jsou jeho věci – misky, granule a pár hraček,“ vtiskne zmatené přítelkyni do jedné ruky tašku a do druhé vodítko. „Musím letět, dole na mě čeká taxi. Hezky se mi o toho mého kluka starej, já jsem v sobotu zpátky. A ještě jednou díky za hlídání. Pa, miláčku,“ políbí psa na játrový nos a běží ze schodů.
„Miláčku?! Co to má zna...“
Už jsou slyšet pouze vzdálené kroky z přízemí. Je pryč.
Veronika shlédne na psa. Ten na ni upře své jasně modré oči a zavrtí ocasem. Vhrne se otevřenými dveřmi do bytu. Ji táhne za sebou. Podaří se jí ho zastavit až v obývacím pokoji.
„To snad ne!“ zvolá v náhlém poznání.
Teprve v tu chvíli pochopí, co se děje. A ani za mák se jí to nelíbí. Vybaví se jí páteční večer.
Byla s Ivou v nedalekém baru. Seděly, popíjely víno a povídaly si o životě i o práci. Bylo to už dávno, co se sešly naposledy, a tak o témata neměly nouzi. Blížila se půlnoc, když Iva podivně zesmutněla. Veronice její změna neušla a netrvalo dlouho a dozvěděla se, co ji trápí. Od nadřízeného dostala nabídku zastupovat ho na konferenci v Paříži. Byla to příležitost, která se neodmítá. Jenže její důvod, proč nepřijmout, byl prostý. Byl jím její pes. Zkoušela všechno, ale nenašla nikoho, kdo by se jí o něj pár dní postaral. A do psího hotelu ho dát nechtěla. Byla zoufalá, a tak jí Veronika, aby ji povzbudila, řekla, že její kamarádky nestojí za nic, když nejsou ochotny vypomoct jí s takovou drobností, a že ona by to pro ni udělala bez mrknutí oka. Iva se usmála – na první pohled se jí ulevilo. A když se několikrát ujistila, že by ji Veronika skutečně podržela, celá se rozzářila.
Sotva Veronika dorazila domů, na hlídání zapomněla. Předpokládala, že její přítelkyně plánovaný středeční let zrušila a potřebovala jen utěšit. Ani ve snu by ji bylo nenapadlo hlídat psa, kterého nikdy neviděla. Ani by nevěděla, co s ním. Jako dítě měla křečka, ale i o toho se starala pouhé dva měsíce. Pak zjistila, že nejen zapáchá, ale nemůže si s ním ani pořádně hrát. A tak ho její otec vypustil do přírody. V Praze. Jiné zvíře už neměla – jednak jí ho rodiče nedovolili a jednak o žádné nestála.
Když se dívá na zrzavého pětadvacetikilového psa s rošťácky rozcuchanýma ušima a bílou náprsenkou, pochopí, že se mýlila. Proběhne k oknu a prudce ho rozrazí. Horký vzduch ji uhodí do tváře. Vykloní se, aby zavolala, ale taxi, stojící dvě patra pod ní, se právě rozjíždí. Je pozdě.
Znovu okno pevně zavře a vyčítavě pohlédne na Lorda. Nezbývá jí, než se o něho postarat. Teď už Ivě nemůže zavolat a odříct to, ale až se vrátí, pořádně jí to vytmaví. Že tenkrát večer raději nemlčela. Sundá psovi vodítko, lehne si zpět k televizi a znovu pustí film. Děj nevnímá. Přemýšlí, co dělat.
Zatímco je myšlenkami jinde, pes se vydá na průzkum své nové boudy. Se zdviženým čumákem projde obývacím pokojem. Zaujme ho křeslo. Nenápadně u něho zvedne nožičku. Kolem knihovny a mahagonové šatní skříně zamíří do kuchyně. Nasává všechny známé i méně známé pachy. Strčí hlavu do odpadkového koše. Ten pro citlivý psí nos představuje pravý ráj. Jenže ouha. Odklápěcí víko se zasekne a Lord nemůže vyprostit hlavu. Po několika marných pokusech uskočí vzad a zároveň trhne krkem.
Veroniku strašný rámus, ozývající se z nově zařízené kuchyně, okamžitě postaví na nohy. Stane na prahu a nevěřícně zírá. Dlážděná podlaha je pokryta odpadky všeho druhu. Jsou tu ohryzky jablek, papírky od bonbónů a müsli tyčinek, sáčky od čaje nebo zbytek těstovin, který dnes vyhodila. Mezi nimi nadšeně poskakuje retrívr. Cpe se vším poživatelným a dost možná i nepoživatelným, rozšlapává odpadky a roznáší je po místnosti. Na hlavě má modré víko, které připomíná helmu brnění.
Sotva se Veronika vzpamatuje, skočí po psovi. Nešetrně mu stáhne z hlavy jeho novou ozdobu a vzápětí se jí po něm ožene. On bystře uskočí. Od plic mu nadává a pokouší se ho zasáhnout. Pes to považuje za novou hru. Hopsá, mrštně uhýbá a vesele se na ni směje. Chňapne jakousi neidentifikovatelnou věc a peláší s ní pryč. Vrhne se za ním. Honí ho po nevelkém bytě, který naneštěstí mimo ložnice nemá mezi místnostmi dveře, takže lumpa nemůže chytit. Po pár minutách se vzdá.
„Tak si to sežer, ty čokle!“ zařve na něho a rozzlobeně se vydá uklidit nepořádek.
Je jí jasné, že to s ním nebude mít snadné. Ale současně sama sebe přesvědčuje, že zvládne jednoho ani ne dvouletého psa. Poradí si s muži, pes nemůže být horší. Zkusí s ním vycházet po dobrém.
Na své předsevzetí zapomene, jakmile ho spatří hovět si na pohovce s hlavou položenou na polštáři. Blaženě pospává.
„Zmiz! Pryč!“ zaječí a skočí po něm.
On bleskově seskočí, otočí se k ní čelem, natáhne přední tlapy a protáhne se. Vyzývavě se jí pokloní a čeká, kdy ho začne znovu pronásledovat. Ona se ale přinutí ke klidu. Přece se nenechá vyprovokovat hloupým psem.
Vypne televizi. Stejně už neví, o čem film byl. Rozhodne se prohlédnout vnitřnosti Lordova zavazadla. Najde dvě misky, do nichž mu nalije vodu a nasype granule a obě položí pod kuchyňské okno. Hodí mu hračky – tenisový míček, pomuchlaného plyšáka bez očí a kost z buvolí kůže – a doufá, že se jimi zabaví.
Jasná letní obloha se rychle zatahuje. Ačkoliv by ještě alespoň dvě hodiny mělo být světlo, stmívá se raketovou rychlostí. Ocelové mraky hrozí všem pozemšťanům. Zanedlouho nebesa prořízne první oslnivý blesk. Za ním následuje dunivé zaburácení hromu. Od té chvíle je nebe jako v plamenech, třesou se okna v rámech a zemi bičuje prudký déšť.
Veronika okouzleně sleduje přírodní divadlo. Cítí v kostech energii a elektřinu praštící v ovzduší. Z rozjímání ji vyruší pes. Vyděšeně pobíhá sem tam, kňučí a vráží do věcí. Nejprve ji napadne, že znenáhla oslepl. Vzápětí jí dojde, že se snaží najít úkryt. Lord se skutečně pokouší vecpat se do dvacet centimetrů vysoké mezery pod skříní. Když se mu to nepodaří, zaleze pod stůl. Ale ani tam si nepřipadá dostatečně schovaný. Skočí na křeslo, z něho na konferenční stolek, do malé předsíně, odtud zpět do pokoje a dále do kuchyně. Tam se schoulí do úzké škvíry mezi lednicí a zdí.
Veronice se ho zželí. Přejde k němu, klekne si a lehce ho pohladí po hlavě. Snaží se ho milými slovy vylákat, ale marně. Retrívr se neovladatelně třese a modré oči mu rozrušením ztmavnou.
Nebesa rozčísne zářící blesk a zahřmění se ozve z velké blízkosti. Světla zaprskají a rázem nastane tma černější než pražená káva. Veronika cosi zabručí, opatrně jde bytem a rukama hmatá po stěnách. Zacvaká vypínačem. Nic. Přitáhne si židli ke vchodovým dveřím, vystoupí na ni a nahodí jističe. Opět bezvýsledně. Vyhlédne ven. Celé okolí je ponořeno do černočerné tmy.
Cestou pro baterku zakopne o cosi měkkého. Setrvačností vylétne kupředu a loktem bolestivě narazí o radiátor. Měkká překážka se schlíple připlíží k ní.
„Ty pitomé psisko!“ rozkřikne se a rázem zapomene na veškerý soucit. „To jsi nemohl zůstat v té škvíře?! Koukej někam zalézt a neplést se mi tu.“
Pes ji však nadále následuje jako stín.
Zanedlouho na několika místech zazáří svíčky. Bouře řádí ještě hodnou dobu, ale pozvolna se vzdaluje a i prudký déšť je mírnější. Veronika otevře okno dokořán a zhluboka se nadechne svěžího vzduchu prosyceného ozonem. Působí jako balzám na její podrážděnou mysl i horkem umdlelé tělo.

Ráno se probudí časněji než obvykle. Přesněji, vzbudí ji Lord. Sedí u postele, drape ji packou, čumákem žďuchá do peřiny i do Veroničiny tváře a následně přechází ke dveřím, na něž zaškrábe. To opakuje stále dokola. Veronika ho nejprve odhání a odmítá vstát. Ovšem škrábání na nedávno nalakované dveře jí drásá srdce. Brzy zjistí, že její „huš“ a „dej pokoj“ nepomáhá, a tak otevře oči. Dívá se přímo do přátelské psí tváře.
„Co chceš?“ optá se se zívnutím a pohlédne na budík – je pět hodin.
„Co asi,“ jako by jí odpovídal Lord.
Neochotně vstane a protáhne se. Opláchne si obličej a učeše delší blond vlasy. Oblékne si tričko s krátkým rukávem a džíny, chytí psa na řemen, čemuž se on ochotně podvolí, a vyjde s ním na chodbu.
Vydají se do nedalekého parku Stromovka. Tráva se blyští diamantovými kapkami a vše jako by včerejším deštěm ožilo. Na východě pomrkává slunce. Veronika si přírody příliš nevšímá. Zívá, div si neroztrhne pusu, a odevzdaně čeká, až se pes odtrhne od všech míst, která pečlivě pročichává. Na to, jak doma vyváděl, s venčením nijak nepospíchá. Zatímco se tedy zabývá označkovanými místečky, ona přemýšlí, jestli se jí to jen zdálo, anebo skutečně spal s ní v posteli. Má dojem, že ji v noci utiskoval a zalehával jí polštář, ale s jistotou to tvrdit nemůže. Pro svůj klid sama sebe přesvědčí, že to byl opravdu jen sen. Kdyby k ní vlezl, musela by se vzbudit a okamžitě by ho vyhodila. Nesnesla by ho u sebe.
Doma mu nasype další porci granulí a zničeně sklesne do křesla. Chce se jí spát. Zavře oči. Když je znovu otevře, je sedm pryč. Vymrští se, rychle na sebe nahází sako a sukni a vyběhne z bytu. Sotva stačí Lordovi nařídit, aby byl hodný. Neunikne jí jeho posměšný pohled.
Do práce přiletí s dvacetiminutovým zpožděním. Zadýchaně vrazí do konferenční místnosti. Upře se na ni deset párů očí. Vedoucí porady si ji změří.
„Jdete pozdě,“ oznámí jí ledově.
„Omlouvám se,“ dostane ze sebe a lape po dechu. „Hlídám kamarádce psa. Ráno mě vzbudil strašně brzo, musela jsem s ním ven a pak...“ povšimne si pohrdavých pohledů a zmlkne. „Omlouvám se, víckrát se to nestane.“
„V to doufám,“ přisvědčí její šéf s odstupem. „A když už jste konečně tady, můžete nám představit svůj návrh.“
„Ano, samozřejmě.“
Usedne na nejbližší volnou židli a začne se probírat ve svých papírech. Projde je jednou, podruhé, potřetí. Nic. Zpráva, kterou se v posledních dnech zabývala, chybí. Ztěžka polkne a vzhlédne k nadřízenému sedícímu v čele oválného stolu.
„Moc mě to mrzí, ale jak jsem spěchala, pravděpodobně jsem své podklady zapomněla doma...“
„Takže nejen, že jste přišla pozdě a vyrušila nás uprostřed jednání, ale nemáte ani potřebné materiály. Je to tak, slečno Novotná?“
Stísněně přikývne a sesune se na židli níž. Cítí, jak se jí do tváří hrne horkost.
„A co si myslíte, že teď udělám?“ optá se a ji zamrazí.
„Já vám je přinesu zítra. Nebo ještě dnes,“ pípne.
„To už mi budou k ničemu. Ocenil bych z vaší strany větší snahu a zájem o naši práci. Bez těchto dvou faktorů nám zde budete jen na obtíž. Stavte se poté, prosím, v mé kanceláři. A my, vážení, pokračujme v probírání možností našeho projektu.“
Po zbytek jednání je Veronika jako přešlá mrazem. A před sebou stále vidí Lorda, jak se jí vysmívá. Velmi rychle se v ní k němu rodí averze. Jestli přijde o práci, jako že nejspíš ano, bude to jeho vina. Co překročil její práh, je všechno špatně.
Když vstupuje do kanceláře, třesou se jí kolena. Obává se rozsudku, který nad ní bude vynesen. Šéf ji kupodivu nevyhodí. Není tak rozzlobený, jak se zdál být. Pouze jí domluví, ale ona vytuší, že stačí jediné klopýtnutí a dopadne hůř. To se však nesmí stát.
Odpoledne potká na chodbě sousedku, která ji upozorní, že její nový pejsek vyváděl a vyl, čímž rušil všechny obyvatele domu. Veronika se jí omluví (pokolikáte se už dnes omlouvá?) a je odhodlána psa potrestat. Ale když spatří svůj byt – nebo spíš to, co z něj zbývá – ztratí řeč. Připadá si jako v nějakém béčkovém filmu. Šokovaně zírá na tu spoušť a začíná chápat, proč Lorda nikdo nechtěl pohlídat.
Vchodové dveře jsou z vnitřní strany poškrábané a okousané a některé rýhy jsou až centimetr hluboké. Už v předsíni se povalují kousky molitanu, které se vyskytují po celém bytě. Na jejich konci leží rozcupovaný polštářek. Roh koberce je rozpáraný. Po zemi se povalují útržky papírů, mezi nimi i její osudná práce. Palma, stávající u okna, je převržena a hlína z květináče je rozšlapána po celém bytě, včetně sedací soupravy. Po kuchyni jsou opět rozmetány odpadky.
Ve Veronice probublává vztek. Čím déle se rozhlíží, tím větší má chuť vraždit. Po původci nepořádku však není ani vidu.
„Lorde!“
Nic se nepohne. Povšimne si pootevřených dveří do ložnice a s neblahým tušením vstoupí. Je tam. Bezohledný ničitel leží ve zválené posteli. Ani nezdvihne hlavu. Dívá se na Veroniku a v očích mu jiskří radost, že už nebude sám. Ocas několikrát zaduní o peřinu.
„Ty... ty... ty lotře! Nevděčníku! Hnusná slintající obludo! Vypadni z mé postele!“
Skočí po něm a žene ho z pokoje. Pes poskakuje, uhýbá jejím ranám a stejně jako včera to považuje za zábavnou hru. Přestane ho pronásledovat teprve ve chvíli, kdy uklouzne na nepořádku a rozplácne se na zemi jako dlouhá, tak široká. Padne do křesla a vší silou se ovládá, aby na něho neječela. Pes si provokativně lehne kousek od ní, ale tak, aby na něho nedosáhla. Je mazaný a výčitkami svědomí očividně netrpí. Spíš se diví, proč si s ním jeho hlídačka tak náhle přestala hrát.
Uplyne pár minut a Veronika ve sportovním tílku a kraťasech stojí na ulici. Nemohla se na tu hrůzu dívat, a tak se rozhodla jít si nejprve zaběhat, vyčistit si hlavu a zároveň vyvenčit svého svěřence, i když si to vůbec nezaslouží. V parku ho pustí a rozeběhne se. Vztek a touha zakroutit mu krkem ji opouští jen zvolna.
Po pár desítkách metrů se ohlédne. Pes neběží za ní, jak předpokládala, nýbrž skotačí s o poznání větším zlatým retrívrem. Zavolá ho. Když nezareaguje ani po pátém zavolání a zapískání, vydá se za ním. Chytit hopsajícího a pobíhajícího psa, který je hodně podobný druhému, není taková legrace. Několikrát se jí vysmekne. Jakmile se jí to podaří, odtáhne ho stranou, připne na vodítko a od plic mu vynadá. Hned se cítí lépe a Lord se tentokrát tváří provinile.
Veronika se opět rozeběhne. Táhne ho za sebou a nedovolí mu zastavovat se. Aby se jí nevytrhl, pro jistotu si konec vodítka několikrát omotá kolem zápěstí. Chvíli ji poslušně následuje, ale pak ji nečekaně strhne vpravo. Žene se po trávníku a vláčí ji za sebou jako hadr. Křičí na něho, vyzývá ho k zastavení povely i nadávkami. Je ráda, že se drží na nohou. Naneštěstí se nemůže zbavit vodítka, které je napjaté k prasknutí a zařezává se jí do ruky. Kousek před sebou spatří řadu keřů. Všemožně se snaží zabrzdit, ale retrívr letí dál. Proběhne mezi dvěma keři. Veronika do nich vrazí jako tank. Zakopne. Neudrží rovnováhu a upadne přímo do rozblácené louže. Pes ji vláčí ještě několik metrů, než konečně zastaví a otočí se, aby si udiveně prohlédl svou náhradní paničku, jak se celá špinavá válí po trávníku.
S námahou vstane. Je celá zamazaná a má pocit, že má přinejmenším vykloubené zápěstí. Bolí ji koleno. Rychle oddechuje a vraždí rozdychtěného psa pohledem. Pár důchodců se psy ji pobaveně pozoruje.
„Tebe mi byl čert dlužen!“ vybuchne, ale víc neřekne.
Zamračeně kulhá zpět k cestě a domů. Retrívr dobrovolně cape za ní a je najednou jako beránek. Ona si ani na moment nenamlouvá, že se stydí nebo je zkroušený. Oči mu září uspokojením. Chce mě zničit, pomyslí si. A daří se mu to, dodá v duchu.
První, co po návratu do bytu udělá, je, že psa zavře do koupelny, kde snad není nic, co by mohl rozbít. Rezignovaně se dá do uklízení. Trvá jí víc než hodinu, než svůj příbytek vrátí do přijateného, nikoliv však původního, stavu. Pro jistotu vynese i odpadky. Na vyhození je i kdysi košatá exotická palma. Veškeré ušpiněné potahy nacpe do automatické pračky. Poté si napustí vanu, vyžene Lorda a naloží se do vody, kde si urovnává pocuchané nervy.
Po koupeli se cítí jako nový člověk. Dokonce nakrmí psa, ač předtím byla rozhodnuta ztrestat ho hladovkou a hlubokým opovržením. Jenže on jí v noci ukáže, že do polepšeného hříšníka má daleko, a že s lumpárnami nehodlá přestat. Veronika ho několikrát vyhodí z postele. V jednu hodinu jí dojde trpělivost a vyžene ho z ložnice. Začne výt. Párkrát ho okřikne, ale on vždy začne znovu. Hluboké hrdelní volání k ní doléhá přes zavřené dveře i přes hlavu pod polštářem. Aby se alespoň trochu vyspala, vezme si hned dva prášky na spaní a uši si ucpe vatou. Koketuje i s nápadem ovázat psovi tlamu. Prášky naštěstí zaberou, a tak kolem třetí hodiny usne.
Vzbudí ji až paprsky šimrající ji po tváři. Podvědomě se usměje. Odstraní vatu. Venku cvrlikají ptáci a slunce září vysoko na obloze. Hrkne v ní. Spěšně se podívá na budík. Málem dostane infarkt. Je půl deváté.
Sotva dorazí do práce, setká se s vedoucím marketingového oddělení.
„Máte jít k šéfovi,“ oznámí jí nezúčastněně.
Připravuje si omluvy, ale v kanceláři nepobude ani pět minut. Dostane výpověď. Pokouší se potlačit slzy. Cítí se pod psa. Ano, ten pes za to může! V noci tolik vyváděl, aby zaspala, aby ji přivedl do potíží.
„Ty zrzavý ďáble! Podlé psisko! Co jsem ti udělala, že mě takhle ničíš? Bez tebe jsem si žila spokojeně, nic se nedělo, nikdo mi nelikvidoval byt. Sotva se objevíš ty, je všechno vzhůru nohama. Vyhodili mě kvůli tobě z práce! Chápeš? Jsem na dlažbě! A ty na mě děláš ty své psí oči. Mám tě tak akorát dost. Obrátil jsi mi život naruby! Ale já s tebou končím. Nebudu se dál starat o takového parchanta a lotra, jako jsi ty, který si neváží mé dobroty. Ať se o tebe stará, kdo chce. Já už tě tady nesnesu ani vteřinu. Nevážíš si mě ani mého úsilí. Vypadneš odsud. Hned!“
Připne polekanému zvířeti vodítko a táhne ho z domu. Bez přestání mu laje (mimo jiné i za to, že za její krátké nepřítomnosti okousal roh křesla). Soptí a umanutě vleče vzpírajícího se psa přes ulici. Musí vynakládat veškerou sílu, aby ho utáhla. Vzteky vidí rudě. Nevnímá lidi kolem sebe. Pro ni existuje pouze toto zvíře, které představuje ztělesnění všeho zlého.
Slunečné letní dopoledne prořízne skřípění pneumatik brzdícího auta, několikeré troubení a tupý náraz. Před červeným kabrioletem nehybně spočívá mladá blondýna a kolem ní vyděšeně pobíhá pes.
Veronika leží na bílém nemocničním lůžku. Má zlomenou nohu, ruku a pár žeber a lehký otřes mozku. Před chvílí u ní byla Iva. Spěchala k ní, sotva se dozvěděla, co se stalo. Pohádaly se. Veronika ji obvinila ze všeho, co se jí přihodilo. Byla a je přesvědčena, že ten pes přišel, aby ji zničil, a tím pádem, že ji chtěla zničit její kamarádka. Iva samozřejmě odporovala a Lorda bránila. Poraněná ji však nenechala domluvit. Křičela na ni a hrozila, že po ní bude chtít odškodnění.
Teď je zase sama a dochází jí, že zřejmě přišla nejen o práci a málem i o život, ale ještě o kamarádku. Přesto se jí uleví. Zbavila se psa. Doufá, že se vše vrátí do starých kolejí.

Uplyne půl roku. Veronika stojí v úhledném pokoji a kolem ní se batolí roztomilé zrzavé kuličky. Zdvihne jedno štěňátko do náruče a zadívá se do jeho dětsky naivních oček. Usměje se.
„Můžete si ho odvést asi za dva týdny. Ale uvědomujete si, že se vám změní život?“ optá se jí opodál stojící chovatelka.
„Už se stalo. Ještě před půl rokem byl můj život nudný a monotónní. Ráno do práce, navečer domů a kolem desáté jít spát. Poté, co jsem hlídala jednoho psa, se vše obrátilo vzhůru nohama. Když byl pryč, nejprve jsem byla ráda, že budu mít zase pokoj. Ale najednou jsem se cítila sama. Kvůli tomu psovi jsem málem zemřela, přišla jsem o práci i kamarádku, ale přesto mi chyběl. Asi to zní absurdně,“ zamyšleně se otočí k ženě, štěně stále drží v náručí, „ale jediné, co si přeji, je, aby můj život byl i nadále plný překvapení a změn, aby se stále dělo něco nečekaného a každý den byl nový a ne stále stejný. Tento malý tvoreček zase vše otočí naruby. A já už se na to těším.“


 celkové hodnocení autora: 93.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.8 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 43 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 kulkul 12.06.2009, 8:13:48 Odpovědět 
   Vypočítávání obtíží se psem, co všechno udělal a poškodil, jak všemožně komplikuje situaci - je zdlouhavé, nečte se lehce. Stejně jako hrdinka prostě neumí poručit sobě, kamarádce, psu, vynutit si respekt, neumí se jednoduše prosadit "bude to tak a tak a basta". A tak hrdinka krouží kolem týchž otázek, naráží na tytéž nesnáze vlastní nezralosti, které není s to překonat. I když často naoko prská oheň, nejradši by vraždila atd, je zřejmé, že ostych ze života a strach z vlastního rozhodnutí tu panuje.
Autorka zřejmě neví, jakého skutečného tématu zrání a přijímání odpovědnosti se dotýká, ale pracuje poctivě, nevymýšlí si tolik, nedělá se atraktivnější a hezčí, jak bývá u začínajících obvyklé. Proto autorka mimoděk došla k téměř až závažnému poznání a sdělení. Že totiž právě ty obtíže, jakkoliv nepříjemné, POMÁHAJÍ člověku najít vlastní sílu, uvěřit a prosadit se. Hrdinka v závěru zdánlivě paradoxně, ve skutečnosti správně a logicky, volí právě to nebezpečí a obtíže, které dřív podrobně vypsala. Volí svou vlastní cestu přestože ví, že na ní bude padat. Ať, je to moje cesta a půjdu po ní ráda "už se těším"... závěr vyšel hezky.
Jednička za autorskou skromnost a jednoduché, přístupné téma.
 ze dne 15.06.2009, 16:04:57  
   Miss Rebeka: Díky za krásný komentář.
Máš pravdu, autorka dosud netušila, "jakého skutečného tématu zrání a přijímání odpovědnosti se dotýká", a díky tobě se nad svou tvorbou musí hlouběji zamyslet.
 Sakora 08.06.2009, 18:57:08 Odpovědět 
   Zdravím. Vzhledem k mým zkušenostem, neboť můj život je stále tak nějak přeplněn zvířaty, jsem si popisované situace "užila".
Trochu mi neladil styl vyprávění, nehodila by se spíše "ich-forma"? Lépe by se čtenář do hrdinky "vžil", zdá se mi.
Ta délka je poněkud náročná, ale oceňuji konec - ten je přesně ze života!
 ze dne 08.06.2009, 19:45:29  
   Miss Rebeka: Jsi můj člověk. Díky za komentář.
 DaNdÝ 07.06.2009, 22:10:27 Odpovědět 
   Měl bych asi podobné výtky. Předně - vpodstatě mi to jako realistický příběh nepřišlo dost uvěřitelné. Jak reakce lidí - až takové trochu přehnaně afektované, tak pak určitě ta pointa, i dyž jasně slouží svýmu účelu. Ale ten její závěrečnej proslov, mohla to být spíš shozeno, nějakou krátkou hláškou, něco jako psi jsou svině ale bez nich je život nuda. Ne, to ani nemyslím vážně, jen uvádím svý dojmy. Třebas dost neuvěřitelná mi přišla ta kamarádka, jen tak jí bez nějakýho vysvětlování nechá psa? Třeba by mi přišlo lepší, dyby tam v pár zmínkách bylo, že ta kamarádka je trochu mimo, nebo že zas tak dobré kamarádky nebyly, když jí tohl udělala. Prostě myslím to jen kvůli té větší uvěřitelnosti těch situací. Možná to opravdu bylo až trochu přepálené v dýlce, přec jen jde tam jen o stupńující se kolize se psem a o nic moc víc. Třebas pár těch groteskníh scének bejt nemuselo, i dyž v podstatě jsou vtipné. Snad aspoň nemuseli být tak do detailů popisovány - myslím jako co všechno se konkrétně vysipalo z koš. Nestaili by prostě odpadky?
Dybych zstal u tohodle dal bych asi trojec, ale to já ne, páč několik poznámek se mi tam opravdu líbilo. Křeček vypuštěný do přírody v praze, umí to s chlapy, tak musí zvládnout i psa - takovejhlech ironickejch poznámek tam mohlo bejt eště víc, třebas trochu právě na úkor těch scének. Pěkně b celou tu situaci o něco víc shazovali, činili by jí víc absurdní, groteskní - to by si myslím tohle téma zasloužilo, trochu o fous vc shodit. Ale dyž eště připočtu pěkně znějící název, dávám zaslouženou dvojku.
 ze dne 08.06.2009, 17:31:22  
   Miss Rebeka: Předně díky za přečtení a dlouhý komentář. Uznávám, že to není dostatečně propracované, protože jsem na to měla docela málo času, což je sice chabá výmluva, ale je to tak.
Ke kamarádce-ona si myslela, že se na tom hlídání domluvily, proto jí psa prostě strčila a jela. A detaily...ty bych nechala, protože do povídky podle mě patří hodně detailů, aby si čtenář mohl scénu představit.
Neměla jsem v plánu na konci vše shodit, ale když nad tím uvažuju, škoda, že mě to nenapadlo. Určitě by to vyznělo líp. Holt mám se co učit ;-)
Díky za zastavení
 čuk 07.06.2009, 11:22:20 Odpovědět 
   Vytržení z netečnosti tímto způsobem? Anebo láska přináší utrpení? Četlo se dobře. mírně pobavilo. Dá se i o tom přemýšlet. Zdá se mi však dost dlouhé vzhledem k obsahu a hrdinka na to, jak je jen povrchně popsána ne dost věrohodná. Čekal jsem silnější pointu, tady udělána jaksi příliš proklamativně.
 ze dne 08.06.2009, 17:24:08  
   Miss Rebeka: Žádný hlubší smysl bych v tom nehledala, ty scény se psem jsou spíš ze života (tohle plemeno osobně mám, a i když není tak strašný, jak píšu, člověk si s ním užije). S délkou jsem to trochu přepískla, to uznávám, ale já když se rozepíšu, nevím kdy přestat ;-)
Díky za kritiku, ještě se na to podrobněji podívám a snad i poupravím. a taky díky za publikaci.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
6. Darl
kadla
Není to málo?
Bira
Panenky - 2.
Amater
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr