|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů:Poslední tažení 49-51 ::
V minulém díle Společenstvo, spolu s armádou elementalistů, zaútočilo na Pražský hrad, okupovaný kovovým démonem Hyperionem a jeho klony. Nejprve se dostali na nádvoří, kde je čekal první střet s hlavním ztělesněním zla...
P.S. První ze dvou "dvoubřitých" zvratů přichází právě v tomto díle!!! |
| |
|
|
XXXXIX
Proběhl jsem skrz průchod a před sebou už spatřil zápolící síly Společenstva. Na místě byl zatím Mr. Kdosi, Aleš, Jakub, Jirka a teď i já. Stejně jako na prvním nádvoří, i zde měřili své síly elementalisté ohně a vzduchu s Hyperionovými klony, rozptýlenými po celém areálu Hradu.
Když jsem viděl Hyperiona, který ztělesňoval celou svou moc a sílu, udělalo se mi špatně. Ano, chápal jsem, že jsme proti němu bojovali už několikrát, ale právě zde, ve finále, se mi zdál neskutečně silný, přestože proti němu bylo nasazené celé Společenstvo. Nerozuměl jsem tomu..
Rozeběhl jsem se přes dlouhý dlážděný chodník přímo na nepřítele a ani jsem se nerozhlédl, jestli mi odněkud nehrozí nebezpečí.
„Bacha!“ zaslechl jsem odněkud zleva. Otočil jsem se a zahlédl, jak se na mě řítí jeden z klonů – a o to bylo horší, že jsem nestíhal zareagovat.
Vtom mě neznámá síla odstrčila pryč a přede mnou zazněl zvuk křesajícího železa. Útočícímu klonovi se postavil jeden z Jakubových elementalistů, který měl kromě žlutého oděvu i stejnou zbraň – sekeru, kterou odrazil Hyperionův útok.
Druhý výpad přišel vzápětí. Démon se ohnal po zachránci, který v tu ránu přišel o zbraň.
„Dělejte, běžte,“ ozvalo se zprava. Spatřil jsem dalšího z Jakubových bojovníků, jak po kovovém nepříteli vysílal proud jakési světlé, jiskřící hmoty. „My se o něj postaráme!“
„Díky,“ přikývl jsem a pokračoval k bráně do katedrály za svými přáteli.
Co to, ksakru, bylo?
Dorazil jsem. Čtveřice bojovníků dobra se pokoušela porazit duši platonického zla a já neváhal a připojil se.
V pravou chvíli. Hyperion, zápolící s Alešem si svého protivníka odrazil od těla jakousi tmavou bariérou, až ohnivý bojovník zakolísal. Poté vyslal po Jakubovi, ostřelujícím klona z dálky svými šípy, jakousi černou hmotu. Jakub jí sotva uhnul skokem z pilíře blízké fontány na zem, kde se natáhl jak široký, tak dlouhý.
Mr. Kdosi, vznášející se ve vzduchu, vypálil ze spojených dlaní jakýsi obří bílý paprsek, mířený na Hyperiona, i jeho útoku se ale černý démon vyhnul – jednou ze svých mečovitých paží nad sebe vytvořil jakýsi černý deštník, na kterém se bílá záře lehce rozptýlila.
To už ale měl v zádech Jirku, který se rozmáchl svým mečem, pojmenovaném po protivníkovi, na kterého ho právě použil, a sekl ho s ním do železného ramene.
„Jo!“ vykřikl a otočil se, aby na něj zaútočil znovu. Hyperion si ho ovšem všiml včas a doslova po něm skočil. Temný elementalista skončil pobodaný na zemi a musel se odplazit z boje, aby si alespoň na chvíli zacelil svá zranění.
Právě v tu chvíli jsem k Hyperionovi dorazil já. Rozmáchl jsem se po jeho prsním plátu mečem, ale to on vykryl svou pravou paží. Ohnal se po mně levou, ale jeho výpadu jsem včas uskočil a bláhově si přitom myslel, že svými kousky aspoň kupuji čas partě.
Hyperion se nahrbil a ze svých ramen vypálil přímo na mě salvu jehlic. Ztratil jsem hlavu a v pudu sebezáchovy před obličej nastavil ruce.
Ucítil jsem, jak mi nějaké ostny přistály na nekrytém břiše a v tom momentu jsem ho přestal cítit. Jako by moji hruď sevřela křeč, vůbec jsem nevnímal, že bych nějaké měl. To se mi nikdy nestalo a netušil jsem ani, jak to bylo možné. Otevřel jsem oči a Hyperion byl zase zaměstnaný.
Po démonovi skočil Aleš a kosou na něj začal dorážet hlava nehlava. Když se do toho přidal ještě Mr. Kdosi, Hyperion měl najednou plné ruce práce.
Jejich útoky sice odrážel, ale Jakub a já už jsme se stavěli na nohy a černému nepříteli jistě došlo, že ještě my dva k tomu bychom pro něj byli už pořádně silné kafe.
Hyperion rozhodil paže a kolem jeho těla se zableskla zvláštní černá kruhová bariéra. Aleše poslala tlaková vlna klopýtajícího po dlaždicích, až skoro ztratil rovnováhu, a Mr. Kdosi se vznesl, přehodnocující svojí taktiku.
To už měl ale démon v zádech mě a Jakuba. Zatímco já jsem se monstru postavil s mečem v ruce, Jakub ho začal ostřelovat svým lukem. Toho jsem se ovšem tak nějak bál, když jsem si vzpomněl, jak omylem sestřelil Mr. Kdosi při zásahu v laboratoři.
K mému údivu se ovšem Jakub trefoval nesrovnatelně líp než předím – jeho šípy skoro jako by pokaždé šly přímo po cíli a Hyperion se musel pokaždé, když zaznamenal, jak na něj letí projektil, ohnat, aby ho odrazil.
Nejenže tím pádem bylo bušení do nepřítele o dost snazší, ale bylo jasné, že kdyby přispěl ještě někdo třetí, Hyperion by byl ještě víc v úzkých, než teď. Pokud to vůbec šlo – tahle taktika skutečně zabrala, obzvlášť když jsme byli každý na jiné straně démona.
Jenže to Hyperionovi došlo poměrně rychle. Otočil se na Jakuba, střílejícího z luku, démonova helma se zablýskla a země pod Kubou vyletěla do povětří. Elementalista proplachtil vzduchem a padl na zem.
Vtom jsem zaslechl Jirku, komunikujícího skrz vysílačku. Z duelu s Hyperionem jsem se nemohl oprostit, ale aspoň jsem stačil vykřiknout: „Tak co?“
„Dou sem!“ zněla odpověď. „Bratr a Marek dou sem!“
To byla skvělá zpráva.
Ustupoval jsem před Hyperionem, protože to bylo tak jediné, co jsem mohl, a v pravý čas mě vystřídali moji kolegové.
Mr. Kdosi, stejně jako na klona před hradem, vystřelil ze vzduchu salvu chuchvalců jakési bílé hmoty, kombinovanou se střemhlavým útokem na cíl. To Hyperion zaznamenal včas na to, aby se přemístil pryč a Mr. Kdosi tedy jen neškodně proletěl okolo, stejně jako jeho projektily.
Poblíž místa, kde se černý démon objevil, ovšem postával Jirka, na kterého už zřejmě Hyperion zapomněl. Elementalista nejdřív vypadal překvapeně, ale pak vzal do ruky svůj meč a rozmáchl se po protivníkovi.
Hyperion si svou situaci uvědomil rychle a zatímco zbytek party spěchal pomoct kamarádovi, kovový nepřítel začal s finesou odrážet Jirkovy útoky.
Jakmile ovšem démon začal bušit do meče Hyperionu, jako by ztrácel svoji sílu. To Jirka postřehl a spíš než aby podnikal výpady, tak se bránil, nevěřící svým očím.
A to už měl Hyperion v zádech naštvaného Aleše, který se do něj opřel svou kosou. Odrážet meč obrovské síly, který démona degeneroval a elementalistu se srovnatelnou mocí bylo pro nepřítele dost těžké, tak opět provedl své kouzlo s bariérou. Jak Jirka, tak Aleš od svého protivníka bezvládně odškobrtali pryč.
To ovšem neznamenalo nic. Do bitevní vřavy se náhle dostal Marek a započal svůj boj nečekaným výpadem po Hyperionově prsním plátu, do kterého zabodl své katany. Když jsem se ohlédl po svých kamarádech, spatřil jsem Pepu, přibíhajícího tunelem z prvního nádvoří. Nebál bych se říct, že černému démonovi, teď už doopravdy, začalo téct do bot.
Zákeřný útok od Marka ovšem démona nevykolejil ani trochu. Jakmile schytal zásah, nepřítel se otočil a brutálně začal na našeho kamaráda dorážet svými meči. V tu ránu se Marek octl na druhé straně potravního řetězce. Nejprve přišel o své katany, které mu pod démonovými údery nadlidské síly vypadaly z rukou, a tak Markovi nezbylo, než čekat na úder z milosti.
V ten moment ale zase exceloval Pepa, právě dobíhající na místo boje. Roztočenou holí zasadil Hyperionovi takovou ránu do ramene, až sám člen Společenstva ztratil rovnováhu a skoro spadl na zem. Jak se Hyperiona dotkla Pepova hůl, démonovi proběhl tělem jakýsi bílý pulz a mně zasvitlo v očích. Hyperion zůstal stát, shrbený a nehybný. Cítil jsem šanci.
„Společenstvo, teď!“ zaslechl jsem nad sebou Mr. Kdosi, ukazujícího bílým mečem na ochromeného nepřítele.
„A do něj!“ vykřikl jsem.
Když jsem tak viděl paralyzovaného kovového démona a členy Společenstva spolu s Mr. Kdosi, vrhající se na něj, nemohl jsem věřit tomu, že by náš boj mohl nakonec být až tak lehký.
Nebyl.
Jako další z neuvěřitelných zásahů, kterých jsem v této bitvě už viděl několik, bylo to, že Hyperion záhadně přišel zpět ke smyslům. Jeho řetězy a brnění se opět začaly mírně vlnit, což byl znak toho, že byl “fit“. Náš protivník zvedl jednu ze svých ostnatých nohou a dupl na zem.
Po několik metrů okolo Hyperiona, kudy jsme se na něj všichni vrhali a řítili, ze země vystřelily bodce nejrůznějších délek a ostří.
Netřeba říkat, co to provedlo se Společenstvem.
Hřeby mě spolu s tlakovou vlnou, kterou Hyperion poslal po zemi, vyhodily do vzduchu a když jsem viděl, jak padám na dlaždice, plné černých ostří, myslel jsem si, že je konec. K mému údivu ovšem bodce zmizely stejně rychle, jako se objevily - rozplynuly se do vzduchu. Zřejmě se jednalo jen o nějaké krátkodobé kouzlo.
Když jsem dopadl na zem, díky bohu na záda, lýtkem se mi rozlila velká bolest. Skoro jsem si myslel, že mi popraskaly všechny svaly v noze a když jsem zaslechl vrávorající parťáky, bál jsem se nejhoršího. Takhle to přece neskončí?!
Pokusil jsem se zvednout a přitom spatřil Hyperiona, jak utíká do tunelu na první nádvoří. Skoro jsem tomu nevěřil.
Viděl jsem Hyperiona. Jak. Utíká.
Mr. Kdosi mířil za ním a bylo mi jasné, že teď to bylo na něm. Rozhlédl jsem se a hledal buď nějakého Pepova elementalistu, nebo jeho samotného. Zanedlouho jsem už měl přehled o všech členech Společenstva.
Jirka, stejně tak jako Kuba, se snažil přemáhat bolest, kterou mu způsobily bodce. Zřejmě oba nedopadli o moc lépe než já.
Na druhou stranu, zdraví jako rybička byli Aleš a Pepa, kteří oba byli oděni v brnění, tak jim Hyperionův překvapivý útok nezpůsobil žádné velké šrámy. No a kdo z nás měl největší štěstí? Marek.
Netušil jsem, jak se mu to podařilo, ale i když na sobě neměl víc než pár tenisek a koženou bundu, neměl na sobě ani škrábnutí.
Pepa se zrovna věnoval svému bratrovi, kterého osvěcoval jakýmsi paprskem ze své hole. Ke mně znenadání přiběhly dvě bíle oděné elementalistky – ohlédl jsem se na Jakuba a i k němu přišla pomoc od Pepových spolubojovníků.
Beze slova jsem tam seděl opřený o schody katedrály a nechal Pepovy lidi, ať vykonají svou práci.
S trochou štěstí budu mít zase v pořádku obě nohy. Když jsem se tak podíval na dvě dívky, jak se mi snažily pomoct svými léčivými kouzly, nálada se na malý okamžik změnila.
Nebylo tohle to, o čem byl můj boj s Terorem? Neudělala něco takového pro mě právě Markéta?
Ta myšlenka byla podivná. Ne nepříjemná, ani otravná, jen jsem na to nechtěl myslet, protože to klidně mohlo být tak. Tak, že...
Noha byla v pořádku. Poděkoval jsem elementalistkám, provedl několik cviků s chodidlem a rozhédl se po okolí.
Bitva elementalistů a klonů byla prozatím vyrovnaná. Našinci byli pochopitelně v přesile, ale proud Hyperionových kopií jako by neustával a tak pokud se něco rychle nemělo změnit, hrozilo, že bychom museli ustoupit.
Museli jsme zasáhnout rychle.
Rozeběhl jsem se k parťákům ze Společenstva. Byl čas to zase sjednotit.
„Lidi! Společenstvo! Musíme ho dorazit!“ vykřikl jsem, „za mnou!“
Kde se ve mně náhle vzala tahle bojová a “nakopnutá“ nálada, jsem netušil, ale rozhodně to bylo ku prospěchu věci. Váhající kamarádi mě beze slova následovali do tunelu, vedoucího na první nádvoří Pražského hradu – tam, kde zmizeli Mr. Kdosi a Hyperion...
L
Do tunelu jsme přispěchali co nejrychleji to šlo. Tentokrát běželo o hodně a každý z nás věděl, že nesmí ztratit ani vteřinu. Hyperion musel být poražen.
V průchodu jsme zahlédli dva bojující – Mr. Kdosi a jeho protivníka, Hyperiona. Hned nám bylo jasné, proč černý démon utekl zrovna sem: v zastřešeném tunelu ztratil patron Společenstva svojí velkou výhodu, a to manévrování za letu. Skoro jako by Hyperion věděl dopředu, že se proti němu Mr. Kdosi postaví právě tady...
Do boje přišlo Společenstvo právě včas. Hyperion, téměř na vteřinu přesně, ve chvíli, kdy jsme tam přišli, vypálil po Mr. Kdosi, vznášejícím se několik centimetrů nad zemí, obrovský proud černé hmoty, který zaplavil celý tunel.
„Pryč!“ vykřikl Pepa. Společenstvo se rozestoupilo a uhnulo démonovu tvrdému útoku. Někdo skočil pryč, jiný se jen přitiskl ke zdi u tunelu. Před námi proletělo vzduchem odhozené tělo Mr. Kdosi a jakmile byl průchod znovu volný, vkročili jsme do něj, připraveni se utkat s naším nepřítelem. Výrazy, které jsme v tu chvíli měli na tvářích, mohly tavit kámen.
Hyperion ovšem, jakmile nás spatřil, jak se na něj hrneme, provedl další zcela neočekávanou věc.
Kovový nepřítel natáhl paže podél těla, jako by stál v pozoru, a z jeho skeletu vystoupily jeho čtyři průhledné kopie. Tyto klony vypadaly přesně jako Hyperion – se srdcem, rohy, vším. Pomalým pohybem se přemístily do řady souběžně s démonem a jejich barvy nabraly hustších odstínů – zhmotnily se.
Jak jsem to viděl, čekal jsem nejhorší. Jen hlavní Hyperion sám nám byl velkým protivníkem, a čelit ještě jeho čtyřem klonům se zdálo nad naše síly.
Stalo se ovšem něco jiného. Démoni začali svými pažemi točit obrovskou rychlostí, zatímco se za nimi pomalu zhmotňovaly oválné fialové portály, velké jako Hyperioni sami. Nestačili jsme se divit a naše náhlá bojovná nálada jako by nikdy neexistovala.
Naši nepřátelé na nás nejenže tedy přímo nezaútočili, ale naopak vstupovali do tyrkysových bran, kde mizeli na nám neznámou druhou stranu. Portály po nich zůstaly otevřené, také z neznámého důvodu.
Jako by chtěli, abychom šli za nimi.
Zase... Zase to nedávalo žádný smysl.
„Ty vole, co teď?“ zaslechl jsem Aleše.
„Skoro jako by Hyperion chtěl, abysme do těch portálů šli,“ na to Jirka, potvrzující mé obavy. „Nevim, no...“
„Co Mr. Kdosi?“ otáčel jsem se okolo, ve snaze najít našeho patrona. „Třeba nám něco poradí, ne?“
„Támhle je,“ řekl Jakub, ukazující prstem na místo poblíž. Pohledem jsem následoval vzdušnou čáru a zahlédl Mr. Kdosi, opřeného o zeď. Zvláštní bylo, že mu náraz strhl kápi, takže byla vidět jeho hlava.
Podíval jsem se, kdo to byl, jestli ho třeba nepoznám.
Šok.
...
Jak to...
Nemůže to bejt...
„Hej, Kamile,“ pronesl Jakub, „není to tvůj–“
„Ty vole, ticho!“ vydal jsem ze sebe. „To nemůže bejt, ty vole! Já– Cože?!“
Protřel jsem si obličej dlaněmi, jestli nevidím špatně. Nechápal jsem, proč byl přede mnou zrovna tenhle člověk. To nemohl být Mr. Kdosi. Nemohl jím být celou dobu někdo, jako on.
Nedávalo to smysl, jako všechno tady! Doufal jsem, že se jen náš tvůrce přeměnil, aby mě nějak nakopl, nebo...
Tvůrce. Smysl to dávalo.
To proto my, to proto já.
Vydal jsem se k Mr. Kdosi, který bez pohybu seděl poblíž stěny, o kterou s ním praštil Hyperionův útok.
„Ty vole... Dědo... Seš to ty?“ vydal jsem ze sebe.
Mr. Kdosi zvedl hlavu a podíval se na mě svýma modrýma očima. Všechno bylo náhle jasné.
LI
Je to zvláštní.
Co? To, jak se lidská mysl přizpůsobuje různým situacím.
Nejdřív něco, co vypadá neskutečně a nepřípustně, se časem stane naprosto normálním, jenže vám to nedojde. Jednoduše sklouznete do určitého rozpoložení, ve kterém vnímáte všechno jinak – ale neuvědomíte si to.
Například když jsem zabil prvního nepřítele v této válce. Pamatuji si, co byl zač – nějaký ohnivý elementalista, obalený v černých hadrech, symbolizujících jakousi obranu. Nebo to byl jen elementál? Bytost tvořená živlem, oživená kouzly?
Cítil jsem se zvláštně a pokládal jsem si otázky, proč – jak – co kdyby?
Naživo jsem viděl, jak skonalo něco, co jednou mělo na tomto světě svůj smysl. Nemohl jsem mít rozporuplnější pocity, když se to stalo.
Vím, že Michal se tehdy pozvracel. Tehdy poprvé.
A potom? Zabil jsem svého spolužáka ze základní školy. Drtil armádu živých bytostí a utínal životy žoldáků. Probíjel se černými démony s obrovskou mocí.
Ani jsem nemrknul.
Jak je to možné, že to u něčeho, jako je vražda, šlo? A u tohoto posledního konfliktu ne? Byl nepřirozený. Nenavyknutelný. Nepřipodobnitelný. Strojený.
Hyperionova moc sílí a realita se vytrácí.
Děda.
Mr. Kdosi.
Děda je Mr. Kdosi.
Mr. Kdosi byl převtělený do Lukáše.
Děda je Mr. Kdosi, který byl převtělený do Lukáše.
Možná, že Mr. Kdosi byla ve skutečnosti nějaká ta nadlidská, boží bytost, co si jen vytvořila hlavu mého příbuzného, aby si mě naklonila, aby mi pomohla, stejně jako to udělala s Markétou. Nebo je to převtělený Hyperion!
Nemožné.
Ale co je skutečné? Teď? Dnes? V tuto chvíli?
Vzpomínka opět přišla. Jasná jako vždy.
Všechno se to stalo. Mr. Kdosi, zachraňující Společenstvo. Už tolikrát.
Když mi pomohl uniknout před Terorem.
Když se snažil utužit partu pomocí vyrovnání se s vzájemnými problémy.
Když zadržoval Martina – Hyperiona.
Když přišel, a podpořil mě, abych věřil své partě, kterou čekal první obrovský boj. A to já ho tam chtěl.
Když bojoval proti Firaerosovi.
Když odrazil první útok Hyperiona na Novém Smíchově.
Jistě. Spolu s ostatními útržky to tvořilo jeden celek. Mr. Kdosi nás zachránil v minulosti. V současnosti. A v budoucnosti také, jen zatím nevím, jak.
Jak jsem si toho nemohl všimnout? Lukáš? Mr. Kdosi? Děda?
„I já byl jednou člověkem, stejně jako Hyperion, ale když to přišlo, dostal jsem ještě jeden úkol. A řekl bych, že víš, jaký.“
„Stvořit Společenstvo?“
„Zastavit Hyperion...“
Všechno to do sebe zapadalo.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 15 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
