obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo žije z naděje, zemře hlady."
Walter Benjamin
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Svíčka hasnoucího plamene ::

 autor taira publikováno: 04.06.2009, 15:08  
Povídka, kterou jsem nedávno psala do jedné soutěže :). Trochu divná fantasy inspirovaná japonskými reáliemi.
 

Svíčka hasnoucího plamene

Aby byl život zachráněn, musí být zničen.
Teprve, když je úplně zničen, člověk poprvé dlí v pokoji.

(sbírka Zenrin)

Vítr se proháněl ulicemi Egami a vířil za sebou barevné listí.
Na ostrov Awajima přicházel podzim; stromy se převlékly do žluté, temně rudé i smůlu přinášející kadidlové hnědi. K nebesům stoupaly modlitby za mrtvé a bohové putovali do svatyně pod císařovým palácem, aby projednali osudy živých na další rok. Slunce svítilo stále méně a každé ráno bylo prosyceno drobným mrholením.
Tedy nic, o co by měl vyšetřující soudce Iwakura no Akira zájem. Klidně, téměř monotónním krokem procházel hlavní třídou Vrbového Údolí, nepříliš prominentní, ale o to rušnější egamské čtvrti. Vždy plnil své úkoly ochotně a důkladně, bez jediného zaváhání. I teď, na zcela obyčejné pochůzce, si nedovolil ani náznak nepozornosti. Dávno věděl, že město je jako hladina rybníka v ospalém letním odpoledni. Strnulé a pokojně lhostejné – dokud se z hlubiny nevymrští zubatá čelist štiky.
„Vrah! Chyťte vraha!“
Ty hlasy zněly od řeky, z labyrintu blátivých uliček, kterým se každý počestný občan raději vyhnul. Nedotknutelní nikoho nezajímali. Jejich hlavním úkolem bylo držet se stranou, nedělat potíže a naopak vykonávat všechny práce, bez nichž by Egami nemohlo přežít a které se zároveň neslučovaly s důstojností měšťana.
Křik se stále přibližoval a s ním i dav vedený mužem v strážcovském plášti. Pronásledovali chlapce; otrhaného, vyděšeného mladíka se špínou za nehty i za ušima, sotva odrostlé dítě s očima jako štvané zvíře.
Akira nepřemýšlel, vládu nad tělem přejaly zcela instinkty. Zrychlil krok, čímž narušil mládencovu kličkující dráhu, a když se mu ten pokusil v poslední chvíli vyhnout, jeho ruce po něm bleskurychle chňaply a strhly k služebnímu plášti. Trochu jej překvapilo, že se výrostek nechtěl rvát; únik před pronásledovateli jej patrně stál veškeré síly a nyní se s beznadějí dostavila celková vyčerpanost.
Pronásledovatelé se zastavili asi na deset kroků před strážným, zaraženi náhlým koncem štvanice a vstupem nové figury na scénu.
Jejich úřednický vůdce si uhladil plášť a dlouhé rukávy spodního roucha rozčepýřené větrem a námahou. Teprve teď si jej mohl pan Iwakura lépe prohlédnout; byla to mladá, tuctová tvář s tuctově upravenými tmavými vlasy a očima trochu do zelena. Patrně jej už někdy viděl, ale neměl důvod si ho podrobněji zapamatovat.
„Děkuji,“ vykročil k němu neznámý, s dlaní lehce položenou na rukojeti krátkého meče a teprve teď si mohl uvědomit, že Akira patří k jeho nadřízeným. „Děkuji vám za polapení toho zločince,“ pokračoval jen lehce změněným tónem.
„Opravdu není za co. Ale čeho se dopustil?“ odpověděl mu poněkud blahosklonným tónem, přesně jak se od něj očekávalo. Zároveň uvolnil stisk; lapený byl natolik vyděšený, že pokračování útěku doopravdy nehrozilo.
„Probodl vznešeného pana Okimaru mečem. Našli jej u mrtvoly a sám se k tomu odpornému činu přiznal!“
Iwakura no Akiru zamrazilo jej v zádech. Vražda mága a k tomu šlechtice - to znamenalo ukřižování. Přinejmenším. Zvláště, když šlo o někoho tak významného, jako byl komoří Vodní pečeti.
Navíc v tom všem něco nehrálo. Nový řád zavedený císařem Korenagou sice změnil leccos, ale aby se nedotknutelný odvážil dotknout zbraně bojovníka... ne. Teoreticky si byli všichni rovni, jenže tradice si žily dál svým neoficiálním životem. A nejbližších dvacet let se rozhodně neztratí, ať se Rada Mocných i s magií všech ostrovů snaží sebevíc.
Přikývl a s pokusem o laskavý výraz se obrátil k chlapci. „Takže ty jsi zabil pana Okimaru?“ „Ano, pane.“ Mladík na něj zíral vyděšeně jako krysa lapená do kouta. Strážný kývl; jeho slova se právě potvrdila. Ale Akira stejně pokračoval ve výslechu.
„Proč jsi to udělal?“
„Ano, pane.“
„Jak ses dostal k meči?“
„Ano, pane.“
Dav se začal neklidně ošívat. Iwakura se v duchu pousmál a položil poslední otázku.
„Jak se vlastně jmenuješ?“
Když se mu na ni dostalo znovu téže odpovědi, obrátil se ke svému podřízenému: „Obávám se, že přiznání je zcela irelevantní,“ a zcela uvolnil sevření. Chlapec zmizel v zablácených uličkách, udivený nečekaným zvratem osudu.
Strážnému to nesouhlasně cuklo ve tváři.
„Nemůžete ho přece...!“
„Můžu. Je nevinný.“
„Ale Okimarova duše nenajde pokoje, dokud nebude někdo potrestán.“ „Ne. Dokud nebude potrestán jeho vrah,“ upřesnil Akira a do svých slov vložil všechnu autoritu, jíž byl schopný. „Zavedete mne na místo činu. Teď hned.“
+++
Iwakura no Akira byl pozoruhodný muž. Příroda jej obdařila tváří příjemnou na pohled, s jemnými rysy zdůrazněnými nakrátko sestřiženými černými vlasy a očima v odstínu typickém pro některé z pokrevních linií starých rodin s původem odvozovaným od Pána bouře. Jeho ruce se štíhlými prsty by ladily více s osobností hudebníka či mága než státního úředníka; jenže Akira hudbu nikdy nestudoval a od moci tkát z živlů obrazce do podstaty světa jej více než spolehlivě odstřihlo rozhodnutí starého pána Arikagy nepřidat se na stranu Rady Mocných. Z kdysi skvěle započaté kariéry tedy zbylo jen pár zaklínadel a útržků znalostí, díky nimž se mnohdy cítil sotva jen polovičním člověkem.
Avšak nic z toho se nedalo považovat za důležitější skutečnost, než že ve svém nejlepším rouchu – dlouhých, temně modrých kalhotech, spodního kabátce stejné barvy a plášti o něco jasnějším než obloha nad Egami - seděl na rohoži proti samotnému městskému správci Saemonovi a v dlaních svíral napůl nedopitý hliněný kalíšek s nahořklým nápojem.
Kayou no jichi – píseň pravdy.
Pro prostého laika jen odporně připravený čaj.
Pro vysoce postavené strážce pořádku či živlové mágy brána do vědomí, vlastně spíš nemilosrdná škvíra otevírající se před tím, kdo píseň pravdy podává, v mysli toho, kdo jí požil.
Nesnášel ji, ale etiketa byla neúprosná a praktické důvody, které stály za ní, soudce Iwakura z celé duše uznával jako opodstatněné.
„Takže urozený pan Okimaru je mrtev,“ promluvil po chvíli správce ponuře.
„Ano, to je,“ přisvědčil Iwakura, „neznám ale mnoho lidí, kteří by jej oplakávali. Abych byl upřímný, nikdo takový mě nenapadá.“
„Nu ovšem.“ Saemonovy oči se zúžily do tenké štěrbiny. „Jenže nezemřel přirozenou smrtí. Byl zavražděn.“
Pohledem vyzval Akiru, aby dopil nápoj pravdomluvnosti, a podal mu hnědou misku zdobenou emblémem dračích hadů, až po okraj naplněnou zeleným čajem.
„Ano, navštívil jsem místo jeho smrti. Opravdu neumíral lehce.“ Usrkl si zlatavé tekutiny a pokračoval.
„Patrně budete překvapen, pane, ale komoří Vodní pečeti opravdu zemřel na Kachním ostrově naproti Vrbovému údolí. Ten, kdo jej zabil, ho naaranžoval do rákosin, poranil mu plíce a pak vrazil čepel dlouhého meče do zad, tak, že konečně mohl zemřít. Předtím ho však zbavil očí, uší a jazyka. Dal si s tím práci – a dokonce napsal i báseň, kterou připevnil k bílé kamélii, která ležela pod tělem.“
Bezděčně se otřásl; i z pouhé vzpomínky vnímal nádech čehosi zlověstného.
...děsivě otevřené dveře do prázdna, do propasti divokého větru, ve které plamen poblikávající svíčky nemůže vydržet či obstát...
„Někdo jej musel velmi nenávidět,“ poznamenal, a v tu chvíli věděl, že o svých slovech pochybuje. Tohle v sobě neslo znamení mysli poznamenané Mocí, silami skrytými za povrchem Awadžimy. Ať se snažil vrah o cokoli, pomsta čarodějů chutnala jinak. Měla v sobě tvrdou eleganci, asi jako švihnutí katanou otevírající duši cestu na druhou stranu světa. O pachuť poznání se nikdy nedělili, a už vůbec ne se svými nepřáteli.
„To si nemyslíte, že ne?“ správce vycítil nejistotu a vnitřní nesouhlas; nemohl tedy nezamířit ke kořenu věci.
„Ne. V to doufám.“ Akira poprvé pohlédl Saemonovi přímo do očí, „protože jinak tu máme šílence usilujícího - o co vlastně? O poznání smrti? Opájení se mocí? Netuším. Ale když Okimaru nebyl zabit ze msty, budou další mrtví.“
Správce stroze přikývl, zamyšlenější než obvykle. „To by mohlo pomoci chytit stopu.“ Chvíle ticha, rozlomitelná jak chléb házený rybám.
„Také se ke mně dostaly zprávy o vašem nevhodném chování od jednoho z vašich podřízených.“ Iwakura no Akira odložil čajovou misku na bambusový stolek.
„Dělal jsem svou práci dobře. Poněkud hrubě, ale bylo nutno chránit čest městské stráže. Nesmíte také zapomínat, že nebýt mé iniciativy, celý zločin by se ztratil mezi eta. Přece jen, z Vrbového údolí je na Zlaté háje daleko.“
„Možná by bylo dobře, kdybychom nic nevěděli,“ namítl Saemon.
„Možná,“ souhlasil soudce. „Ale když vám po zahradě chodí tygr, je dobré o něm vědět.“
+++
Město šeptalo smrtí.
Narušila jeho chod, i když obyvatelé Egami umírali často a jen málokdy snadno. Provazce zákonů světa se rozpadaly na jednotlivé prameny živlů. Voda. Kov. Země. Dřevo. Oheň. Obraz světa získával praskliny a jimi se do města vlévaly stíny.
To, co zůstalo z doby před Vlnou, když kami žili mezi lidmi a všichni společně bojovali proti vládcům ze zemí pod hladinou.
Můry zanikaly v plamenech; jejich popel trhal čas na dva kusy. Křídla vzplála, až po nich zůstal závan nepříjemného pachu. Dotek satori.
Tisíce let se ho mnozí snaží najít, aby unikly koloběhu smrti – a přitom mají řešení na dosah ruky. Život je utrpení. A poznáním agonie svět zaniká.
Je to snadné. Zabijte dost motýlů tím správným způsobem, aby plamen mohl zhasnout. Pak zbyde ticho, klid, věčnost.
Opatrně se zvedl z rohoží, pravou rukou se natáhl pro bílé hedvábí – a pak zabořil dýku do dlaně. Nechal skanout několik kapek na látku a vůlí vytvaroval jejich podobu do znaků.
Kov a voda. Teď i dřevo.
Ještě dvakrát se ponořit do hlubiny, aby se svět zastavil.

+++
Byla to krásná noc; tmu narušovalo jen mihotání luceren lemujících hlavní ulice a lampiony poutníků spěchajících vstříc svým domovům. Slabě mžilo, mraky však nijak nezakrývaly nádheru vzdálených nebes.
Nebylo by špatné, dneska umírat...
Akirovi škublo v koutcích – dneska až příliš polevuje v disciplíně a to si nesmí dovolit. Oživené stíny města nenechávaly nedbalé potulování bez povšimnutí i v časech o poznání klidnějších.
Ještě se zdvořile rozloučil se správcovým sluhou, který jej doprovodil před rezidenci, a klidným krokem vyrazil. Přestože se na audienci zdržel do tmy, odmítl průvodce i svítilnu. Ne aby zbytečně neobtěžoval, spíš - obé by mu překáželo. Zvlášť, když se chystal navštívit paní města. Nenaplňovalo jej to žádným nadšením, ale celý případ se Kiku-sama svým způsobem dotýkal. A navíc ji neviděl celou věčnost.
Vydal se tedy do čajovny s poněkud ironickým názvem Průsmyk vyrovnání.
S každým krokem se na něj navázaly další a další přízraky. Táhly se za ním jak žebráci za procesím, jen místo rozhozených měděných mincí hledaly úštěpky života.
Neváhaly by se vrhnout na chodce bez světla, jenže od Iwakury jej držely v slušné vzdálenosti plamínky tančící celou jeho myslí – a v nemenší míře i strach z jejich královny. Věděly až příliš dobře, že pro tohoto smrtelníka má až přehnanou slabost, a zkřivit mu jediný vlas by znamenalo vystavit se jejímu hněvu.
Svým způsobem to bylo neobyčejně směšné; Akira navenek působil jako moderní člověk zcela oproštěný od pověr prostupujících awajimskou společnost, ale cenou za to byla pevná sepjatost s jejich kořeny.
Nechal je, ať se honí za neopatrně ztracenými myšlenkami; zažil mnohem horší věci než aby jej znervózňovalo podobné hemžení.
A s největší pravděpodobností si některé z těch horších věcí zopakuje ještě tuto noc před rozedněním.
Dost dobře si neuměl představit, jak by se jim mohl vyhnout a zároveň u toho nezanedbat asi jedinou účinnou možnost k nalezení stop – pokud se tedy v Egami skutečně skrývalo cosi zlého. O čemž v hloubi duše nepochyboval.

Průsmyk vyrovnání byla dřevěná budova uprostřed pečlivě upravené zahrady spojená s několika pavilonky stezkami z placatých kamenů. Javorové listí slétalo ve vánku v matných odstínech vetkávajících do světa melancholii.
Stromy jej vítaly; stejně tak i vonné keře podél cesty, chlad vody v nádržce na omytí – a silueta sotva čtrnáctileté dívky v temně zeleném kimonu vyšívaném zlatými listy, s olejovou lampičkou v dlaních.
„Paní vás již očekává,“ promluvila na něj tichounce, „požádala mne, abych vás k ní doprovodila.“ Pochopitelně, bylo by naivní čekat, že sem přijde, aniž by o něm Kiku-sama nevěděla předem. Jen by ho zajímalo, zda to tušila ještě dříve než on sám; nepovažoval to za zcela vyloučené.
Beze slov následoval služebnou až k domku z cedrového dřeva, a s úklonou vstoupil dovnitř.
Paní Egami na něj již čekala; liščí přízrak, tak krásný, tak jemný... tak vznešený a nebezpečný. Dlouhé, téměř divadelní roucho z rudého hedvábí a vzorem tančících plamenů doplňovala bílá chryzantéma sevřená mezi prsty.
Mávnutím ruky poslala děvče pryč a vybídla Akiru, aby se před ni posadil na měkkoučké polštáře.
„Ráda tě znova vidím, pane,“ promluvila a v tónu rozpoznával špatně skrývanou jízlivost, „předpokládám, že se nevracíš, protože by se ti zastesklo po krásné dámě z vrbového světa. Nejspíš mi jdeš oznámit smrt mého posledního milence a vymámit nějaké informace, které by ti mohly k něčemu být.“
„Ale přesto mě chcete vidět. Jinak byste na mě nečekala o samotě, ale v čele svého dvora.“ Na chvíli se odmlčel; cosi v něm mělo chuť se k ní naklonit blíž, dotknout se jejích tváří, pohladit vlasy jako rozžhavená měď. „Netušil jsem, že komoří Vodní pečeti byl vaším milým. Jenomže ten kdo ho zabil... myslím, že zabíjel pro smrt samotnou. Ne, jako vraždí lidé.“
„Takže tebe opravdu zajímají pouze informace! Mluvíš s ženou, po jejíž kráse zatoužili nejmocnější čarodějové, a jde ti - oč vlastně? O obchod?“ Prskala, ale v liščích očích se mihlo i světýlko zájmu. „Mohu pomoci. Ale co může dát soudce, aby to probudilo zájem oživlé duše města?“
Jistá odpověď by tu byla. Ta, s níž počítali všichni mágové, když jednali s přízraky.
„Třeba svou životní sílu,“ promluvil Akira a cítil tep krve v žilách. Kiku-sama se prohnula, přiblížila svou tvář k jeho tak, aby se jejich nosy téměř dotýkaly.
„TYHLE kšefty vedu s těmi, co mě nezajímají. S lidmi jako byl Okimaru. Rozkoš výměnou za energii. Od tebe chci víc. Mnohem víc. Budu chtít – polibek. Skutečný, nefalšovaný polibek.“
Nežádala právě málo. Protože prvním polibkem démonky smrtelník stvoří pouto, které jej s ní spojí. Druhým pak ztratí srdce a třetím se sám stává jedním ze stínů.
„Nerozumím tvému vkusu, Kiku-sama. Ale předpokládám, že nemám na výběr,“ přinutil se k pousmání.
„To tedy nemáš, ne, když chceš, abych ti poskytla nápovědu.“ Přimhouřila oči jako kočka v pivoňkách za parného odpoledne, a rty se zlehka dotkla špičky jeho nosu.
Opatrně ji objal. „Má to jediný háček, paní. Pokud budeme spolu dál... obchodovat... můžete si zažádat o druhý polibek a já vám ho mohu dát. Ale třetí musí být zcela dobrovolným rozhodnutím. Nikdo se nestane přízrakem proti své vůli, bez plného, vědomého souhlasu.“
Zadusila smích v jeho plášti. „Nepoučuj mě o magii Awajimy! Žila jsem dřív, než se narodil tvůj dědeček. A věř mi, o životě, smrti i umírání toho vím víc, než kdo jiný.“
Přitulila se k němu, ztracené liščí mládě ve světě z šedi a porcelánových střepů. Chvíli viděl jejíma očima, všechny ty vybledlé linie, potrhané iluze obyčejného žití, stopy pavučin a rzi... Přitiskl ji blíž k sobě a nechal vnitřní oheň hořet; jeden z nejjednodušších triků, které si v době studií osvojil. Snažil se Kiku chránit před její skutečnou existencí.
„Jsi jiný než druzí. Tohle pro mě nikdo nikdy neudělal. Jen ty při našem prvním setkání. Zajímalo mě, jestli to uděláš znova,“ zašeptala a dala mu příležitost zalitovat, že ji kdy na sebe upozornil. Zřejmě sledovala jeho myšlenky, protože vzápětí se tiše zasmála. „To opravdu nevím. A věř mi, že za Okimarovou smrtí stojí člověk. Myslí si, že ví, co chce, jenže skutečný rozsah činů mu uniká.“
Iwakura no Akira byl k sobě natolik upřímný, aby mu došlo, že v tuhle chvíli jej zajímá mnohem více platba za informace než informace samotné.
„Myslím, že to by mohlo počkat, Kiku-sama,“ poušklíbl se a něžně ji políbil, tak, že se jejich duše na nepatrný okamžik prolnuly.
+++
Obloha na východě se začínala nesměle protrhávat do pošmourné šedobílé, nicméně soudce Iwakuru by nedokázal okouzlit ani ten nejmalebnější úsvit Awajimy. Protože aby mohl vychutnat krásu, musel by ji nejprve vnímat, a na sítnici se mu stále črtaly obrazy propůjčené Kiku-sama.
Nitky osudu se splétají a stačí je pouze následovat.
A neboj se, že nebudou; ani bohové přece nechtějí umírat...

Cosi se v něm ušklíblo. Pouze následovat? Vždyť nic není snadnějšího, v zamotané pavučině. A stranou zůstává spousta otázek, těch, co visí na mozku jak těžká, červeně lakovaná deska s varovným nápisem. Teď měl náznaky a jistotu, že se připojí další stopy, avšak jednání přízračné vládkyně města mu nedávalo smysl.
Buď se cítila oprávněně znepokojená, a pak její chladnokrevné nečinění nedávalo smysl.
A nebo stála zcela mimo, a v tom případě věc nebyla tak horká jak ji popisovala.
Nejspíš to bude něco mezi. Může být ohrožena, ale jenom když vše postoupí dostatečně daleko. A náš obchod byl způsobem, jak se zabezpečit, aby se nemusela angažovat přímo.

Což se podle Akiry nabízelo jako dostatečně přijatelné vysvětlení, aby se dotěrnými otázkami jistých směrů nemusel zabývat.
Ztrácíš formu – teď vidíš jenom povrch a bahno na dně pochopitelně neprohlédneš. A víš, co je na tom nejhorší? Rozhodl ses, že to bude stačit! hryzlo svědomí.
Mělo pravdu.
Poslední lucerny na ulicích dohasínaly, když se před ním objevily úzké dřevěné schody obepínající sestřin domek s krámkem v přízemí. Služba mu začne až za osm hodin; nejvyšší čas proklouznout do svého pokoje v podkroví a zkusit chvíli zaspat.
Noha v sandálu se dotkla prvního schodu, když najednou soudce pochopil, že je něco špatně.
Náznaky ještě nestačily zaklapnout do souvislostí, když pravou rukou bleskově tasil krátký meč, v levé se zablesklo světlo připravené stát se ostřím fénixe, a zaujal střeh. Sluneční paprsky črtaly na neobílenou zeď o siluetu víc než by měly – a ta se prohlubovala, až se z odrazu vylouplo mlžné chvění získávající stále hmotnější podstatu.
Ne že by měl konkrétní důvod očekávat nepřátelskou reakci, ale krom toho, že si mágové potrpěli na efektnost, byli vysoce nevyzpytatelní.
Portál explodoval do oslnivé záře; Akira se musel stáhnout, rukávem levé ruky si zastiňoval oči, ostří fénixe nastavené k zachycení případného úderu či zabijáckého kouzla. V duchu zaskřípal zuby; nejen, že se mu přímo před očima zhmotňoval mág ohně, ale ještě ke všemu se hodlal předvádět.
Nevím, proč se mnozí domnívají, že když ovlivňují podstatu vesmíru, nemusí dbát na zdvořilé chování.
Neznámý si svým vystupováním koledoval o lekci z praktické etikety a to velmi neodbytně.
Iwakura uvolnil sevření levé dlaně; dal světlu podobu malých kvítků a vyslal je proti návštěvníkovi.
Nemohly mu ublížit; jen narušit vnitřní rovnováhu a způsobit bolest hlavy, na kterou ještě dlouho nezapomene. Vzduch se zatetelil mágovou zuřivostí.
Vzápětí se před Akirou objevila postava v dlouhém, karmínovém plášti se zlatými vzory, ruce až k loktům potetované runami zaklínadel, jantarové oči planoucí vztekem. Čelenku z šarlatového hedvábí zdobila výšivka draka, hada, fénixe, jeřába a orla spojených v jednom kruhu – znak vyhrazený pro ty, co prosazovali císařova pravidla mezi mágy.
„Jak se opovažuješ!“ sykl směrem k Iwakurovi no Akirovi, „to, že oba sloužíme především Jeho Veličenstvu, ti neumožňuje zapomenout, jak vysoko stojí mágové nad těmi, kdo nebyli připuštěni k řádnému poznání Moci!“
Akira se zlomyslně pousmál.
Klidně si zuř. Nejsem ani zdaleka tak bezbranný, jak mohu z těch vašich slonovinových věží vypadat. A tím nemyslím pouze to, co mi z magie stačilo přejít do krve než usoudili, že nemám dost talentu.
Hluboce se uklonil a promluvil s jemnou ironií skrytou za pokorným tónem: „Omlouvám se, ale jako soudce z městské stráže jsem musel něco udělat s tím narušováním pořádku. Přece jenom, v této čtvrti žijí obyčejní lidé, a i ti nejvýše postavení mágové by se měli chovat tak, aby nevyvolávali zbytečná pozdvižení. Nebo se snad zákony vydané Jeho Veličenstvem tak změnily, že čaroděj je tím samým, co před lety urozený bojovník?“
Pochopitelně, jisté podobnosti se našly. Dřívější právo umožňovalo šlechtici beztrestně setnout nedostatečně uctivého poddaného. To současné sice nedovolovalo mágům zkoušet svá kouzla na nepříliš zdvořilých prosťáčcích, ale to ani zdaleka neznamenalo, že se tak neděje – a protože podobné případy ze zásady prověřovali jiní čarodějové, zpravidla se to rovněž obešlo bez nepříjemných následků pro provinilce.
Jenže také v tom byl jistý rozdíl, a na ten popuzený následovatel stezky fénixe brzy narazil. Z prstů vyšlehl oheň, ale přesně to Akira očekával. Už v tu chvíli jeho prsty kreslily do vzduchu znak plamenného štítu a neměl ani nejmenší pochybnost, že jej ukončí včas. Stačilo jen protáhnout znamení ostří fénixe, napojit je na tahy označujícími zbroj... útok se spojil s obranou, a síla obojího objala soudcovu mysl.
Stačila jediná představa a čarodějovo roucho začalo hořet. Plamínky olízly lem a s chutí se pustily do zlatých výšivek odkazujících k tomu, jak nositel šatu ovládá oheň.
Mág vytvořil znak pro popel a pokropení; sepnul je, setřásl na nepříjemný trik. A zatímco črtal siluetu zabijáckých kouzel, jeho mysl ztrácela soustředění, takže v nich nebylo více moci než při běžných tréninkových etudách vládců živlů.
Iwakura no Akira měl co dělat, aby se neusmíval. Vyhrál. Teď šlo jen o to, kdy si to uvědomí i čaroděj.
Kolem panovalo ticho nenarušené ani zvuky probouzejícího se Egami.
„Nejsi studovaný mág. Nemůžeš umět spojit DVĚ znamení moci a udržet v nich element!“ pološeptem promluvil jantarooký.
Soudce přikývl. „Neměl bych. Jenže základní spojování vzorců jsem zvládl, když mi bylo deset. Nemůžu za to, že většina těch hodných studia to zvládne až v šestnácti, sedmnácti.“
Tenhle sarkasmus si nedokázal odpustit.
„Předpokládám ale, že jste nepřišel diskutovat o teoriích sepětí mezi duší jednotlivce a živlem, už proto, že teorii nerozumím. Mám pouze střípky praxe. Kdo jste a co chcete?“
Čaroděj se pouklonil, jen tak, jak to bylo nutné, když nehovoří s někým sobě rovným.
„Jsem Mashida no Seishiro, následovatel stezky fénixe třetího stupně. A přicházím kvůli smrti komořího Vodní pečeti. Vlastně nejen kvůli ní.“
„Nemůžete mne odstavit z vyšetřování. Kachní ostrov patří pod jurisdikci města.“
„Nezpochybňuji. Vlastně je tomu spíše naopak. První pobočník komořího Zemské pečeti, Numajiro no Yoritomo, mě požádal, abych tě přizval ke svému pátrání.“
„Další mrtvý?“
„Dokonce dva.“
Akirovýma očima prolétl záblesk nesouhlasu. „Nemůže zabíjet tak rychle! Vše plánuje předem, do nejmenšího detailu. Samotné zabití mu musí zabrat asi hodinu až tři. A když do toho započítám nutné přípravy. Během dopoledne také nemůžete stihnout dva čajové obřady.“
Seishiro přikývl. „To není špatné srovnání. Smrt je pro našeho neznámého jako správně podaná miska. A my máme obdivovat, jakou připravil výzdobu čajového pokoje.“
Nechal slova odeznít, a pokračoval: „Dnes zabil jen jednoho. První zemřel před týdnem. Při požáru ve Věži poznání za městem.“ „Ale přece – myslel jsem, že Kugare no Akio uhořel. Kvůli svému věku nedokázal včas uniknout z podzemní laboratoře.“ „Ono se těžko utíká, když vás někdo sváže a poskládá do vyhaslé výhně.“
Soudce Iwakura svraštil obočí. „Je pozoruhodné, jak někdo může vraždit čaroděje a zjevně mu to prochází.“ Mág pokrčil rameny. „Ne, když nenechává stopy. Pátrací kouzla nepomáhají a podle všeho ten zabiják ovládá moc.“ „Jeden z vás?“
„Nebo někdo mimo, kdo dokáže víc, než by se dalo očekávat. Talentovaný člověk s vytříbeným vkusem, který se mstí. To druhé je, alespoň dle mého názoru, pravděpodobnější.“
Pohled, který Akirovi věnoval, nejspíš nebyl ani zdaleka tak mnohoznačný, jak si jej soudce vysvětlil.
„Takže jsem na seznamu podezřelých?“
Seishiro se zasmál. „Ne. Za prvé – opravdu jsem byl překvapen, že jsi dokázal spojit znaky. Za druhé – i kdybych to věděl, elementem našeho pachatele není oheň. To jediné se dalo ze stop spolehlivě vyčíst; proto také k případu nepovolali nikoho ze stezek orla, hada, draka a jeřába, ale fénixe. Za třetí – k provedení kterékoli z těch vražd nemáš dostatečnou vytříbenost.“
„To mne opravdu uklidňuje.“
„Mě ani ne. Amatéři přináší jenom zmatky,“ cuklo mágovi v obličeji. Prsty začal kreslit znamení potřebná pro přesun. „A prosím, nedělej potíže. Musíme se dostat na místo činu a tohle bude mnohem rychlejší. Nad tento způsob cestování prostě není...“
„Doufám, že teď to bude bez světelných a jiných efektů,“ poznamenal Akira a vzápětí se vzduch kolem něj rozžehl bílými záblesky.
„Proč? Stejně všichni spí. A nebo snídají. Co se děje na ulici, je nezajímá. A i kdyby snad ano, stěžovat si nebudou. To znáš město tak špatně?“
„Možná až příliš dobře.“ Začínala se jej zmocňovat nevolnost; to jeho tělo mizelo v mlze a cosi jej hnalo na neznámé místo. Nevzdoroval. Jednak by to bylo zbytečné, jednak se Mashida no Seishiro v hodnocení přesunovacích kouzel nemýlil. Opravdu šlo o nejrychlejší a nejpohodlnější způsob, jak se dostat na jiné místo.
Když si znova uvědomil svět kolem, stál v hromadě listí, daleko před ním prosvítaly obrysy svatyně Paní slunce, a ztěžka lapal po dechu.
Mág stál jen kousek od něj na štěrkem vysypané stezičce a ve tváři měl dokonale arogantní výraz.
„Ještě nás čeká pěkně dlouhá cesta. Za normálních okolností bych patrně opomenul výnos Jeho Veličenstva zakazující užívání moci poblíž chrámů patronů Awajimy, jenže v přítomnosti soudce městské stráže si nemohu dovolit jej nerespektovat.“

Stezka se klikatila v zalesněném úbočí svaté hory, stáčela se mezi ostrými skalisky a několikrát překračovala prudký potok vlévající se dole do řeky. Iwakura po celou dobu cesty mlčel; potřeboval několik hodin spánku, ne procházení po lesích Sluneční paní. Oči začínaly bolet a žaludek dával najevo, že by nepohrdl miskou polévky. Představa, že za chvíli uvidí další umělecké dílo podivného vraha, se mu s každou chvílí zamlouvala méně a méně. Náhle se Seishiro prudce zastavil.
„Už jenom kousek,“ kývl hlavou k pěšince poseté zarudlým listím. Pod zlatě zbarvenými stromy jako by někdo rozlil krvavé šmouhy. Třpytily se chladem podzimního rána a jemnými záblesky jinovatky.
...setkání se smrtí - se smrtí a nicotou.
Jen ten pocit zamrazil až do země.
„Máte pravdu. Takové vytříbenosti bych opravdu nebyl schopen,“ poznamenal Akira ironicky, pouze aby zaplašil stíny. Mág se zamračil a přidal do kroku. „A to jsi ještě neviděl všechno.“
Na větvi staletého stromu viselo na vlastních vlasech, černějších než tma zapomnění, asi sedmnáctileté děvče. Tvář, i posmrtně krásná, pod tíhou mnoha vrstev pudru zbělala nad první sníh ostrova Haikikijima. Rty a oční víčka pečlivě zvýrazněná popelem připomínala volání onoho světa. Levou dlaň křižovala rána dýkou, a začernalé šmouhy na bílém kimonu se vzorem zelených vrbových lístků tvořily báseň.
Život je jak strom
se zlatými listy
ztrácenými v Zapomnění.

„Kdo to je? Myslel jsem, že zabíjí jen čaroděje!“ vydechl zděšeně soudce Iwakura.
Mág stezky fénixe pokrčil rameny. „Zjevně se neřídí oficiální titulaturou. Při prvním ohledání místa činu jsme pomocí kouzel zjistili, že mrtvá ovládala element dřeva.“
Akira zalapal po vzduchu. „Cože? Je to... byla to žena. Neměla se od koho učit. Něco takového by přece mistři nikdy nepovolili!“
„Jenže ona ani o svolení nežádala.“
Ten hlas patřil postaršímu muži v dlouhém žlutém rouchu se zlatými a karmínovými draky. Na prošedivělých vlasech mu seděla čapka obšitá bílými koňskými žíněmi, na jejíž nošení měli právo výhradně mágové, kteří dokázali při zkouškách spojit více než deset znaků. Tvář s rysy učence byla doslova poznamenána vyrovnaností.
Mashida no Seishiro se hluboce uklonil a Iwakura následoval jeho příkladu.
„Můj pane, chtěl bych vám představit Iwakuru no Akiru, vyšetřujícího soudce městské stráže, pro nějž jste nechal poslat.“
Černýma očima prvního pobočníka komořího Zemské pečeti prolétlo cosi jako zvědavost.
„Je to má neteř, soudce,“ promluvil po chvíli Yoritomo měkce a jemně, „má neteř Ume. Sirotek, jehož výchova mi připadla podle nejstarších zákonů světa jako svatá povinnost. Měla dar…“
S povzdechem si přejel kolem očí.
„Tak silné sepětí jsem neviděl snad ani u komořího Stromové pečeti. Ale byla žena,“ pokračoval tiše, „a ženy podle pravidel zformovaných Noshikagou no Tadamorim nemohou studovat umění spojovat znaky. A vlastně ani studovat ne. Mají znát jen to, co je zapotřebí ke správě domácnosti. Nemohu změnit zákony – ale mohl jsem jí poskytnout knihy. Mohl jsem ji uvést do společnosti žáků, nechat ji pozorovat všechny triky, jimiž se bavili... kdo by podezříval děvče uctivě podávající tácek s cukrovinkami, že pozoruje, jak spojit znamení živlů! Mohl jsem jí dát šanci být tím, co jí do srdce vložili bohové, alespoň takto pokradmu...“
Akira mimoděk uhnul pohledem.
...být tím, co do srdce vložili bohové, alespoň pokradmu...
Tu touhu znal lépe než kdo jiný; proplétala se v jeho životě jak jasná šarlatová niť.
„Takové jednání je krajně nezvyklé, pane,“ odpověděl, na co se jej nikdo neptal.
Pan Numajiro protáhl prsty do obtáhnutí znaku země, elementu, z nějž čerpali dračí mágové sílu. „Nezvyklé? Snad. Ale bezpochyby víte, o čem mluvím, z vlastní zkušenosti. Myslíte, že si nepamatuji jména, že zapomínám na ty opravdu pozoruhodné učně? Kdybych následoval stezku fénixe, nedovolil bych, aby vás vyloučili od zkoušek kvůli jednání vašeho otce.“
Poslední větu patrně ani nepronesl nahlas; pouze zazněla Akirovou myslí... a zmizela v tiché zadumanosti Yoritomova obličeje.
„Víra nám říká, že celý život je pouhá iluze. Jenže smrt dítěte je nejstrašnější ze všech iluzí,“ pronesl tiše a obrátil se k Seishirovi: „Kdy skončíte s průzkumem místa? Kdy mi vydají tělo, abych je mohl pohřbít?“
„Nebude to trvat déle než do večera. Ale asi bych vás měl na něco upozornit, pane. Rovnováha tohoto místa byla nějakým způsobem povážlivě narušena a...“
Dračí mág přikývl. „V tom případě dělejte svou práci, Mashido. Vydám se zpátky do Egami a tento mladý muž mne doprovodí. U hranic chrámového okrsku mám připravený vůz. Cestou mu zodpovím všechny otázky, na které by se mě kdokoli z... hledačů pravdy... mohl zeptat. Cele a otevřeně!“ Jeho slova nepřipomínala ani zdaleka přání, spíše rozkaz, a nezbývalo, než se podvolit.
+++
„Takže přiznáváš, že jsem měla pravdu.“
Viděl odraz její tváře v černé misce s vodou. Nepatrně se usmívala, zvláštním smutným způsobem.
Jak dlouho už bloudí světem? Jak dlouho musí toužit po ukončení svého bytí? Zprvu se neubránil obavám, když jí zkřížil cestu. Jenže nezuřila. Naopak – podala mu pomocnou ruku. Svým způsobem.
„To ano, má paní. Jen mne překvapuje, že jej chcete obětovat.“
„Proč? Život je utrpení a to se rodí z touhy. Cožpak cesta k osvícení nevede přes opuštění podobných marností? A já chci dál. Napadlo by vás snad větší utrpení než být uvězněn v přízračném těle, v existenci závislé na vysávání síly lidí?“
Připadala mu jak motýl lapený v pavučině – tak jako všichni.
„Ano. Život je jen zdlouhavé peklo. A neživot horší než jámy démonů. Svět spěje k zániku a zachránit jej může pouze osvícení. Konečné, absolutní a trvalé,“ zašklebil se. „Jenže to nevysvětluje jednu věc. Milujete ho. A on, pokud mohu posuzovat podle toho, co jsem vycítil z jeho duše, miluje vás.“
Vyprskla smíchy. „Ano. Jenže pro něj to neznamená víc než politováníhodnou slabost, nad níž se může trápit a užírat. Nemám ráda divadlo,nikdy mě nebavily frašky, co si hrají na velké otázky o smyslu života. A jsem žena; nemám jak jej přimět se rozhodnout. Mohu se pouze rozhodnout najít pravý cíl života. Stav plamene, který zhasl. Abychom nalezli vysvobození, musíme odložit, co nás hluboce zasahuje. Jen bolest vede k očištění. A nejryzejší bolest je ve ztrátě milovaného.“
Prudce se sebou trhl. „Myslel jsem, že mě budete považovat za blázna, když…“
Věnovala mu pronikavý pohled. „Aby loď mohla odplout, musíte přeseknout kotvu. A věřte mi, mé odhodlání není slabší než vaše. A stejně tak dobře i vím, proč co dělám.“

+++
Iwakura no Akira měl za sebou těžký den. Necelé čtyři hodiny spánku nestačily k plné regeneraci a protože služba nepřinesla nic nezvyklého, jeho mysl se věnovala spojování faktů. Spíš se o to poctivě snažila. Když jej Numajiro no Yoritomo pozval k čajovému obřadu, dalo se tušit, že za nenadálou ctí stojí především jeho touha dozvědět se co nejvíc nových informací – a Akira si rozhodně přál oznámit starému pánovi nějaký významnější pokrok.
Navíc mu byl dračí mág sympatický. Cítil z něj bolest a obavy – ale skryté opravdovým klidem. Přes události posledních dní neztrácel svou vyrovnanost, což by musel hluboce obdivovat, i kdyby snad nechtěl.
Také se nedokázal zbavit pocitu, že něco přehlíží, něco moc důležitého, co vnímá až příliš jasně, jen to nedokáží pojmenovat.
Kugare no Akio. Okimaru no Ichiro. Numajirova neteř Ume.
Co mohli mít společného?
Co, krom magie samotné? Každý z nich následoval stezku jiného elementu.

Přidal do kroku; doufal, že alespoň dnešní odpoledne bude moci prožít v klidu. Takovém, jaký si za stávajících okolností může dovolit.
Ale možná právě tohle je klíč k celé hádance.
Pět živlů Awajimy. Pět sil tvořících vesmír. Pět obětí?

Zamračil se. To by znamenalo ještě dva další mrtvé. A co pak? Určitě šlo o nějaký rituál. Ale jaký - to byla otázka určená spíše pro Seishira. Bylo by moudré se s ním podělit o tuhle teorii, a to co nejdřív.
Proč ale zrovna ti tři?
A proč si zvolil místo pro druhého mrtvého tak, aby do pátrání musela být zatažena městská hlídka?Daly by se najít mnohem vhodnější místa než Kachní ostrov... a kdyby šlo o nějakou formu praní špinavého prádla mezi čaroději, postarali by se, aby obyčejní civilisté zůstali stranou.

Z úvah jej vyrušil dětský hlásek. „Pane, vy jste soudce Iwakura?“
Otočil se tím směrem a uviděl černovlasou holčičku v pečlivě upravených šatech, s nádherným účesem a držením těla, které jí mohla závidět většina dam z vrbového světa. Akira se pousmál. Nepochyboval, že za pět, šest let se budou nejbohatší muži Egami přeplácet, aby si mohli poslechnout její hru na shamisen.
„Ano, jsem. A tebe posílá Kiku-sama, že?“
Zvídavě si jej prohlížela; potom ze záhybu roucha vylovila srolovaný svitek a s úklonou mu jej podala. „To vám posílá.“
„Vyřiď jí mé poděkování.“
„Také mám vyřídit ústní vzkaz.“
„Ano?“
„Říkala, ať jste opatrný. Že máte v rukou víc života, než by bylo moudré a povinnost vám určitě řekne, jak s ním naložit co nejlépe.“
Zachytila jeho poněkud udivený pohled a dodala: „Usmívala se u toho. Asi jako Taeke no Kazuki na obraze ve svatyni Vítězství.“ Znova se poklonila, a zmizela mezi domy a proudícími zástupy. Akira si povzdechl. Pokud se Kiku-sama tvářila stejně jako její neblaze proslulý dědeček před osudovou bitvou, nevěstilo to nic dobrého.
Opatrně rozvinul svitek. Před ním se objevil koloběh pečlivě vymalovaných živlových znaků, vyvedených v patřičných barvách a provázených symboly a obrazy jednotlivých cest magie.
Zarazil se. Zvířata mizela jedno v druhém; orel, sevřený v dračí tlamě, zasekával své drápy do jeřába, jeho zobák protínal hruď hada sápajícího se na fénixe, jehož plameny spalovaly zase draka - parodie na pět živlových pečetí.
Zpod obrazců vystupovaly verše v pevně sevřeném písmu.
Patero barev oslepí oko člověka,
patero tónů ohluší ucho člověka,
patero chutí otupí ústa člověka.
Štvanice a hony poblouzní jeho srdce,
nedostupné zboží pokřiví jeho činy.
Co se stane s plamenem, když zhasne svíčka?

Střípky do sebe zapadly jako meč do zdobené pochvy.
Pach smrti a prázdnoty.
Vyvanutí ze světa a jeho zákonů...
Jako by chtěl zemřít.

Slunce se vyhouplo nad doškovými střechami Egami a prudce mu zasvítilo do očí, až musel odvrátit zrak.
Jako by chtěl zemřít a zastavit čas.
Zbývaly jen dva elementy. Oheň a země. V mysli naskočilo několik možností, a ani jedna se mu příliš nezamlouvala.
+++
Numajiro no Yoritomo sídlil ve starém domě na Svahu Motýlích křídel, jehož zahrada připomínala pomíjivost světa. Kamenné lucerny ozařovaly stezky složitě sestavené z pestrých dlaždic připomínajících elementy, výjimečně krásné trsy květin i mechem obrostlou vodní nádržku u čajové chýše z bambusu a s rákosovou střechou
Jako by se tu zastavil čas v podivném doteku melancholie, smutnějším než uvadající kosatec a pomíjivějším než vláčné tahy kaligrafie na svitku.
Existuje jen utrpení, ne ten, kdo trpí.
Je jenom skutek, ale nikdo, kdo by jej vykonal.
Je osvícení, ale nikdo, kdo by je hledal.
Je cesta, ale nikdo, kdo by po ní kráčel.

Dračí mág byl dokonalým čajovým mistrem, což by uznal i člověk s mnohem silnějším vztahem k jemným uměním než Iwakura no Akira. Měl v sobě vše potřebné k tomu, aby bezchybnost povýšil kamsi k přirozené lehkosti až bezděčnosti.
Tři hodiny mimo prostor a čas jsou občas až příliš cenným darem.
Akira se pohodlně usadil na obrubu nádrže. Slíbil svému hostiteli rozhovor o nejnovějším postupu ve vyšetřování; a mluvit o některých věcech při vychutnávání čaje by byl drzý výsměch celá staletí staré tradici. Přimhouřil oči a soustředil se na sebe, svou mysl a tělo. Necítil se nijak... zvláštně. A přesto cítil, jak do krve pronikají černé vločky pátravě čekající na chybu, vychýlení z rovnováhy. Věděl, že by jej to mělo znepokojit, zasít pochybnosti – ale ve skutečnosti se ty pocity zas až tak nelišily od kayou no jichi. A nervozitu z nápoje pravdy se naučil zvládat už před velmi dlouhou dobou.
Cuklo mu v koutcích, spíš ironií než zákmitem veselí. Nějak na něj doléhala zvláštní provinilost. Správně by tu vůbec neměl být. Jenže se už rozhodl. A bojovník si za svým rozhodnutím stojí vždy, i když je tak trochu čaroděj.
Z nízkých dveří čajové chýše se vynořil pan Numajiro no Yoritomo.
„Mluvil jsi se Seishirem, Akiro?“ oslovil jej klidně, podle etikety.
„Ne, pouze jsem mu napsal. Pochybuji, že by si na mě našel čas, přece jen, nejsem mág a nemám pocit, že by ke mě choval nějaké sympatie.“
„Ano, slyšel jsem o vašem seznámení,“ poznamenal dračí mág, „opravdu z tebe neměl radost.“
„Asi jako většina Mocných. Elementy jsou, přes všechnu snahu posledních pěti staletí, stále především chaotické síly samé podstaty země. Nikdo neví, jak vyvěrají. A proč jednají bez ohledu na pravidla dobré společnosti.“
Yoritomovy rty se lehce zavlnily do úsměvu. Při zmínce o chaosu se ale jeho zorničky stáhly, jako by to nich dopadl kužel prudkého světla.
„Myslím, že náš vrah se snaží otevřít to, čemu se v odborných kruzích říká pečeti magie. Napojit proudy energie živlů na umírání a s tím spojený zánik. Chaos se pak střetne s chaosem; a mínus a mínus dají plus.“
„A čas se zastaví,“ doplnil jej mimoděk pan Numajiro a věnoval soudci uznalý pohled. „Takže jste se dostali se Seishirem k tomuhle?“
„Ne. K tomu jsem se dostal já. Pan Mashida, se totiž domnívá, že něco takového je na amatéry toužící po pomstě Radě moc sofistikované a ultimátní.“ Akira ani nepředstíral ironii; tahle část odpovědi jej před pár hodinami skutečně hluboce pobavila.
Yoritomo přikývl. „A k čemu ses vlastně dostal dál? Zajímalo by mě to.“
Akira si nebyl jistý, jestli doopravdy zavnímal v mágově hlase nejistotu. Z něj samotného klid vyzařoval; a uznával, že to umí znervoznit leckoho.
„Vlastně jsem skončil brzy poté. Na jedné otázce.“
„A to?“ Nálada dračího mága byla vyloženě napjatá.
„Rád bych pochopil, proč to všechno. Proč zrovna ti tři - a proč takhle.“
Zadíval se Yoritomovi přímo do očí, jako kdyby starý čaroděj vypil píseň pravdy a on si mohl z jeho myšlenek přečíst záznam skutečnosti.
„Jejich povaha byla spojená s podstatou elementů.“
„Tak jako vaše se zemí.“
„A tvá s ohněm.“
Vyšetřujícího soudce téměř překvapilo, že jím neprojela vlna smrtícího strachu. Na zlomek vteřiny mu připadalo, jako by přímo na krční tepnu dopadalo ostří meče – samozřejmé, přirozené, sepjaté v řádu věcí.
„Ano. Já vím, pane.“ Bezděčně se pousmál. „Ale o mě teď nejde. Spíš o vás. Proč to všechno? Proč, když vás to opravdu bolí? Proč chcete zabít Awajimu?“
„Právě proto!“ vylétlo z dračího mága. „Protože tohle už nejde! Jsme sami, vyhnali jsme vlastní bohy, jejich zákony, jejich řád – a nechali si chaos! To, co tvůrci světa nepřijali za dílo svých rukou, je teď naší realitou, naší skutečností... kdysi byly ostrovy prosycené rovnováhou. A dnes... dnes?“
Tvář Numajiry no Yoritoma se zkroutila bolestí.
„Bohové jsou vzpomínka. Západní země není, rozhodně ne pro nás! Máme jen kouzla, znaky vrývané do podstaty existence, ale život chybí. Život a smrt, skutečné, úplné!“
„Jenže máme taky sami sebe.“ Iwakura nevěděl, jak to z něj vylétlo. Vnímal odrazy agonie a věděl, že to samé cítil Yoritomo, když začaly jeho oběti umírat.
„Nemáme,“ sykl čaroděj. „Nemáme. Jen svíčky našich životů. Hasnoucí plameny... třeba se to spraví, až nebude Awajima. Třeba ji bohové přijmou jako nejsvatější oběť a obnoví...“
Akira si tiše povzdechl. „Aby jed zabil... musí se oběť bát. Zlobit. Vzdorovat. Jenže já se svého života vzdal. Zní to jako riziko, ale lepší vlastní smrt než připustit zánik Awajimy. Ať je, jaká chce.“
Čaroděj se rozkašlal. „Nemůžete zachránit svět! Ne, když je odsouzen k záhubě!“
Akira cítil, že každou chvíli se roztřesou ruce. A pak cítil, jak mu myslí proniká soucit.
Takhle... chtěl to tak. Aby Yoritomo zemřel na vlastní selhání. Ale najednou si nebyl jistý, jestli se opravdu rozhodl správně.
Jakou máš jinou možnost?
Rada Mocných by připoutala jeho duši k drahokamu, odsoudila jej k věčnosti. K nekonečnu, z nějž by nebylo úniku, avšak dalo by Awajimě více než myriády let existence.

„To je možné. A odpusťte mi, pane. Pokud můžete. Protože tohle je ta čestnější možnost.“
V Yoritomových očích probleskl dračí oheň.
„Měl jsem zemřít na konci. Zapečetit svým umíráním procitnutí světa mimo prostor a čas! Takhle jsme si jen vyměnili role, Akiro. Co záleží, když si plamen se skálou vymění místa? Nic. Až zemřete – Awajima zemře s vámi.“
Neměl sílu mluvit; slova se pouze zakousla do Iwakurovy mysli. Slábl; strach s napětím aktivovaly jed a ten nyní stravoval tkáně. Yoritomo se podvolil umírání, dovolil tmě, aby měkce objala vědomí a políbila každou z jeho rozbolavělých myšlenek.
Akira přiklekl vedle starce, dlaně lehce položené na jeho zápěstí. Jen ztěžka si vybavoval slova modlitby provázející cestu umírajících. Jako všichni, kdo poznali magii, nevěřil ve staré tradice lidu, ale neosobní rovnováhu pěti živlů, v bytosti a síly zrozené z jejich nepokojů...
Ale slova otvírají cestu.
Nemusí být pravdivá. Stačí, když dají směr.
A kdo ví. Třeba skutečně existuje nějaké vykoupení, nějaká Čistá země, ve které je vše tak, jak má být.

Pak konečně promluvil a hlas se mu třásl více než prsty toho dne, kdy v nich poprvé cítil proudit sílu ohnivého elementu.
„Ať jsou vám strážcové západních zemí milosrdní. Ať naleznete pokoj a spočinutí, které vám byly v tomto životě odepřeny...“ Zavřel oči a nechal prázdnotu okolního vesmíru, aby se jej dotkla.
Skrz Yoritomovu dlaň cítil bolest, strašlivou touhu po dokonalém světě. Vše, co po své cestě nasbíral. Byl v tom všem s ním – a věděl, že víc pro dračího mága už udělat nemůže. Zvedl se, až když doznal poslední tep, a zatlačil mu oči.
Teď nezbývalo, než počkat, až se vzduch zvíří barvou zapadlého slunce a mezi siluetami stínů bude jedna navíc. Časovou rezervu si dal dostatečnou, aby měl jistotu, že vyšetřující čaroděj ohně jej nechá udělat všechno tak, jak by bylo opravdu správné.

Nemusel čekat dlouho. Ať už si o Seishirovi myslel cokoli, rozhodně nebyl nedochvilný.
„Jsem rád, že jste tady,“ oslovil jej Akira a překvapila jej bezbarvost vlastního hlasu.
„Asi jsem měl přijít dřív,“ ušklíbl se oslovený a rychle si ho přeměřil pohledem. „Jsi v pořádku?“
„V šoku. Ten jed reagující na strach měl silnější koncentraci, než jsem odhadoval,“ pohotově zalhal Iwakura. „A budete se muset postarat o tělo.“
Seishiro nesouhlasně nakrčil nos a podezřívavě si prohlížel vyšetřujícího soudce. „Vidím. Měl ale předstoupit před Radu Mocných a přijmout trest. Mimochodem, doufám, že -“
„Odkazuji se na naši včerejší korespondenci. Spojení s elementem a následné výkyvy obstarává až rituální zabití.“
Čaroděj se sebou neklidně ošil. „Jsi si tím nějak moc jistý. Co kdyby...“
Tváří soudce Akiry prolétl poloúsměv, který se vzápětí přetavil do letmého úsměšku. Jeho oči se náhle podobaly žhavým uhlíkům v ohřívadle Yoritomova čajového pavilónku.
„Co kdyby co? Mohlo mě to v nejhorším případě zabít. Jenže každý den by měl člověk rozmýšlet o možnosti být roztrhán na kusy šípy a meči, o možnosti být odnesen vlnami, o vržení doprostřed ohně, o zasažení bleskem, o smrti následkem velkého zemětřesení, o pádu z tisíce stop vysokého útesu, nebo o spáchání seppuku v případě smrti vlastního pána. A každý den bez výjimky by se měl člověk považovat za mrtvého.“
Suše se zasmál. „Tohle jsou pravidla bojovníků. Zákony, co formovaly Awajimu dříve, než se objevili první čarodějové a začali si hrát s věcmi schovanými pod hladinou. Smrt je totiž jistota. A co se schovává v mysli, má sílu vyřčeného slova i vykonaného činu.“
„Říkal jsi, že neznáš teorii,“ poušklíbl se mág.
Akira pokrčil rameny. „Tohle je praxe. Krutá a nemilosrdná praxe.“
A navíc, když obchodujete s démonkou skrytou za stíny města, nesmíte si dovolit polevit v sebeovládání. Stejně to nezabrání, abyste se chytili do pasti – jenže můžete se alespoň nechat polapit s grácií.
Kiku-sama využila situace a jednou jej to bude patrně stát cestu mimo tento svět. Na ničem z toho zas až tak nezáleželo; pro službu pořádku ve městě byla až příliš důležitá – a některé hodnoty vnímal soudce Iwakura jako mnohem podstatnější než vlastní život či posmrtný pokoj.
Zajímalo by mě, co z toho tušila.
Patrně všechno. Numajirovo hledání smrti a vykoupení světa jí dalo jedinečnou příležitost. A jemu také. Starý dračí mág svou posedlostí vyřešil jeho boj mezi vášní a povinnostmi.
Už nejsou žádné rozpory.
Protiklady se staly jedním.

Nemělo jej to překvapit. Kiku pocházela z rodu pyšných knížat a brilantních taktiků, kteří neměli ve zvyku prohrávat.
„Takže jsi ho nechal odejít? Bez trestu?“
„Vím, co by ho čekalo. A za své skutky si zasloužil zemřít. Nemyslíte snad?“ Akira si neodpustil úsměv – a necítil za ním ani trochu úlevy.
Tohle nebylo vítězství. Jen začátek dlouhého umírání.
Vnímal, jak si město zpívá, ztracené v mlčení mezi lidskými životy. Umíralo, na smutek a čas, a on nevěděl, jak tomu zabránit. Vzdálení bohové pod císařským palácem vložili poslední kamínek do mozaiky následujícího roku a pomalu se připravovali k návratu domů do provincií.
Vítr se proháněl ulicemi Egami a vířil za sebou barevné listí.


 celkové hodnocení autora: 98.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 33 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 14.10.2009, 22:06:19 Odpovědět 
   Ty jo... Pěkné to bylo! ;-)
 Leontius 14.10.2009, 20:44:02 Odpovědět 
   Ahoj! Myslím, že na začátek mohu prohlásit, že je to nejlepší, co jsem od tebe (zatím) četl. A to hlavně díky tomu, že je to prvín dokončený příběh, který jsem přečetl a mohl shlédnout celou kompozici.

Ač Japonsko není můj šálek čaje, zapůsobilo na mě hezky. Už jen proto že miluji čaje :-D Na povídku dobře vykreslení hrdinové, kteří nebyli ani předimenzovaní, ani příliš jednodušší. K popisům nelze nic vytknout.

Příběh se krásně prolíná s esoteriku a povedlo se ti vše propojit bezchybně. Sem tam mě zarazilo nějaké spojení např.

"nejvyšší čas proklouznout do svého pokoje v podkroví a zkusit chvíli zaspat." - spíš bych dal třeba "na chvíli se prospat"

ale v takto rozsáhlém textu to zanikne. Samotná struktůra příběhu mi přišla jak originální, tak zvládnutá.

Čili suma sumárum... prostě jedna a jdu si zalít druhý nálev Shou Mei :-D
 Meluzína 05.06.2009, 19:49:31 Odpovědět 
   Moc ráda čtu fantazy, a myslím, že je velmi těžké napsat fantazy příběh, žijící ve vlastním světě a vlastním životem. Myslím, že v tomhle případě se ti to podařilo a příběh je čtivě napsaný a pobavil.
 Amater 04.06.2009, 20:13:21 Odpovědět 
   Jako fanda do japonska jsem to jenom uvítala, i když poheld opravdu byl velmi netradiční. A Akira jako soudce mi opravdu přirostl za tu krátkou chvíli k srdci, stejně jako svět i Kiku - sama.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
***
Betwithell
Bolesti
M. Daněk
Šťastný den...
Droom
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr