|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303505 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (12. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 11.06.2009, 18:51
|
|
| |
|
|
Co dál, Narat?
Stav královny mě nijak netěšil a rozčilovalo mě, že je teď v tak nedůstojné pozici. Alespoň jsem zamkla pokoj, aby nás někdo nepřekvapil. Kaileen ať si zaklepe. Byla pryč několik hodin, začala jsem se nudit. Opět jsem přiložila do krbu a zkontrolovala Coritu. Klidně spala, zdálo se, že tělo vstřebalo směs, kterou si sama namíchala, rány se zatahovaly. Byla jsem ráda, že ji mohu konečně přikrýt, protože mě přemáhala únava, pak jsem se na chvíli natáhla na kožešině před postelí.
Chtěla jsem si jen odpočinout, ale zřejmě jsem usnula. Oheň v krbu dohoříval, přihodila jsem pár polínek a trochu jej rozfoukala. Královna byla pořád mimo, odemkla jsem pokoj a nahlédla do chodby, ale Kaileen stále nikde. Kde tak dlouho trčí? Zavřela jsem za sebou a pohled mi padl na židli, na níž visel meč. Věděla jsem, že Coritě by se to nelíbilo a přemýšlela jsem, zda se při mém štěstí nevzbudí zrovna, když si její zbraň budu prohlížet, ale nakonec mi to nedalo. Nejdřív jsem jen pohladila rukojeť, jenže to by nikomu nemohlo stačit, ani mně ne.
„Líbí?“
„Je úžasný,“ odpověděla jsem, vzápětí mi však došlo, že mě pozoruje a bleskově jsem zastrčila zpola vytažený meč zpět do pochvy.
„Nevadí mi to, klidně si jej prohlédni,“ pobídla mě, ale za jejího dozoru už by to nebylo ono, a tak jsem jej vrátila na původní místo.
„Jak se cítíš?“
„Asi tak jak ty vypadáš,“ odpověděla dvojznačně, ale rozespalá jsem zřejmě nevypadala zrovna nejlíp. Chtěla vstát, ovšem zjistila, že nemá oblečení a ne zrovna přátelsky se na mě podívala. „Nepřeháníš to trochu s tou péčí?“
„Já?“
„Kdo jiný? Kaileen by se tak nestarala.“
„Ten praštěný nápad měla zrovna ona, já jsem byla proti,“ bránila jsem se. „Chtěla zkontrolovat, zda nemáš podobných zranění víc. Víš, co to bylo tě svléknout?“
„Podej mi věci, obléknu se.“
„To nepůjde.“
„Proč ne?“ zpozorněla.
„Staré šaty jsme trochu potrhaly,“ začínala jsem mít obavy, zda se Kaileen ve svém úsudku nespletla, protože Corita rozhodně nevypadala, že by mi nechtěla ublížit, „no a pro nové šla Kaileen… Doběhnu pro ně, vydrž, hned jsem zpátky.“
„Na to zapomeň! Ztratíš se právě jako ona a já tady budu nahá pobíhat do kdy? Pěkně tu zůstaň, budeš mi dělat společnost.“
„Jak si přeješ,“ vzdala jsem se.
„Ale, vždyť z tebe nedělám služku, pouze nechci zůstat sama, co je na tom tak zlé? Očekávala bych, že právě ty to nejlépe pochopíš.“
Sedla jsem si ke stolu a čekala, co po mně bude chtít. Necítila jsem se moc dobře, též na Coritě bylo znát, že není ve své kůži.
„Zbylo nějaké pití?“ zeptala se, aby prolomila ledy.
„Ano, zbylo.“
„Můžeš mi ho podat?“
„Ovšem,“ přinesla jsem jí láhev.
„Posaď se,“ položila ruku na postel.
„Nemyslím, že je to vhodné.“
„Lee, nejsme malé děti. Vidíš tady snad někoho, kdo by ti mohl vyčítat porušení etikety? Chceš-li, ber to jako výsadu. Posaď se a povídej.“
„Co chceš slyšet?“ přisedla jsem si na okraj lože.
„Cokoliv, tobě přece na nějakém tom slovíčku nezáleží, máš jich stále plnou pusu,“ usmála se. „Nemusíš se mě bát.“
„Nezlob se, ale nahá moc nebezpečně nevypadáš.“
„Nevypadám, přesto pořád jsem a ubezpečuji tě, že toto ti nezapomenu,“ pohrozila a přitáhla si přikrývku.
„Proč zase mně? Buď ráda, že jsme tě ošetřily.“
„Jsem ráda. Přinejmenším za to, že jsi mne ve slabé chvíli umlčela a zůstala při mně. Dlouho jsem se tak dobře nevyspala.“
„Vždyť jsi odpočívala jen několik hodin.“
„Ale nemusela jsem na nikoho dávat pozor. Procitla jsem, když jsi sahala na má zranění a poté mě přikryla. Věděla jsem, že mohu dál klidně spát,“ překvapila mě.
„Můžu se na něco zeptat?“
„Samozřejmě, ale předtím se se mnou napij,“ podala mi láhev, „a podej mi ty cáry, co z mého oblečení zbyly, budu se cítit lépe.“
Jenom nevěřícně zakroutila hlavou a za mé pomoci se nasoukala do toho, co dříve bylo oděvem, ale teď to taktak zakrylo intimní místa. Zůstaly jsme sedět na pohodlné posteli a znova si připily, než jsem se odhodlala položit jí choulostivou otázku.
„Zaslechla jsem útržek tvého rozhovoru s Narat. Smím vědět, co tě tolik rozzlobilo?“
„Špatně sis to vyložila,“ lhala. „Narat mi pouze sdělila, že mého nástupce již vybrala, nemusím se tedy o nic starat a řád v zemi mohu udržet podle vlastních pravidel.“
„Nejprve mi vyjádříš vděčnost a pak se mne snažíš oklamat?“ rozhodla jsem se riskovat a Corita byla překvapena mou drzostí. „Souhlasím, znělo to, že budoucího panovníka bohyně již zvolila, ale nezdálo se, že by tě to potěšilo. Spíš naopak. A dost pochybuju, že máš opravdu zájem svůj lid znova terorizovat.“
„Můj lid? Ty mne tedy bez nátlaku uznáváš jako právoplatnou vladařku?“ podivila se.
„Ovšem. Možná jsi ze začátku byla zaslepena svými záležitostmi, ale potom jsi pro všechny obyvatele Pealu riskovala v boji s draky a s Kaileen v zádech, mně jsi tenkrát také nemohla věřit. Dnes jsi přemýšlela, jak udržet v zemi pořádek i po své smrti, to neudělá leckdo.“
„Jsi urozeného rodu?“ zaskočila mě.
„Ne,“ odpověděla jsem váhavě. „Proč se ptáš?“
„Zajímají tě státnické záležitosti, víš, jak se u dvoru chovat. Myslela jsem tedy, že s tím máš zkušenosti.“
Po dalších nedůležitých větách a pár locích pálenky se i Corita osmělila a začala se vyptávat.
„Řekla jsi, že pro zasvěcení nového panovníka jsi neměla na mysli právě Narat. Koho jsi tedy chtěla navrhnout? Snad Tirda?“
„Ne, jeho ne, myslím, že on má úkolů až nad hlavu.“
„Co tím chceš naznačit?“
Bezděky jsem si přisedla blíž k ní, jako bychom byly bůhvíjaké přítelkyně a vyprávěla jsem, co se dělo na západě, samozřejmě jsem vynechala Kaileenin problém s Kharem.
„Cítím, že celá záležitost má ještě zajímavý konec, ovšem obě víme, že si nebudeme rozumět natolik, abys mi to někdy prozradila,“ ukončila mé povídání. „Dostaneme se konečně k bohu, kterého jsi původně měla na mysli?“
„Jistě, chtěla jsem, abys promluvila s Iss.“
„S Iss?!“
„Můžeš mi věřit, že její moc je velmi silná, za svou sestrou v ničem nezaostává a narozdíl od ní Iss nejedná impulzivně. Samozřejmě, umí se rozzlobit a její hněv není o nic příjemnější než ten, který nám dává pocítit Narat, ale ze zkušenosti ti mohu potvrdit, že ona jediná ji dokáže přesvědčit, je-li třeba, aby změnila názor.“
„Některé věci se nedají měnit,“ namítla Corita, ale bylo znát, že o tom přemýšlí a ráda by to zkusila.
„Možná ano. Uctívám Narat, to víš, avšak nemyslím si, že má právo hrát si se smrtelníky, jak se jí zlíbí. Co když nedokáže tebe a Kaileen rozsoudit tak, aby sama byla spokojená? Co když jen zkouší různé varianty, jak by tuto situaci vyřešila? To by znamenalo, že máme příležitost ji přesvědčit a její vůli změnit.“
„Jak?“ zeptala se číhavě.
„Usmiřte se, Kaileen o tom nedávno mluvila.“
„Nikdy! My budeme navždy soupeřit, až nakonec jedna druhou zabije. Teprve tehdy to skončí. A ty budeš trpět, ať to budu já nebo ona. Neměla by sis vytvářet vztah k lidem, které nemůžeš zachránit,“ radila, v jejím hlase bylo plno upřímnosti.
„Slíbila jsem ti, že se postarám o Ronyho a Lany, na oplátku ty jsi slíbila, že pak Kaileen necháš být. Chceš-li, přesvědčím ji, aby ty dva nezabíjela a přivedu ti je, abys je sama potrestala.“
„Ano, udělala bys mi radost, ale ona mi nedokáže odpustit, na to není dost silná. To znamená, že stále bude usilovat o můj život a já se stále budu muset bránit. A můžeš mi věřit, že se budu bít do poslední chvilky,“ dodala odhodlaně.
„Narat tedy chce nechat padnout tebe?“
„Do toho se raději nepleť,“ odpověděla chladně.
„Promluv s Iss, to jediné ti můžu poradit. Já jsem původně v plánech Narat nebyla a mám dojem, že jsem její záměry dost narušila.“
„Opravdu si to myslíš?“ ujišťovala se s nadějí.
„Ano. Skloň se před Iss a postav se Narat.“
„Ty si dovoluješ štvát Coritu proti mně?!“ zaburácela Narat, ale na jakékoliv řeči bylo pozdě. Její natažená ruka skrývala obrovskou moc a ať jsem chtěla sebevíc, nemohla jsem se bránit. „Já nedělám chyby! Nikdy jsem tě neměla ráda, trpěla jsem tě jen kvůli Kaileen, ale už toho mám dost. Odteď nebudu pomáhat ani jedné z vás, rozumíš mi? Uvidíme, jak dlouho vydržíte, než se ke mně připlazíte!“
„Přestaň, vždyť ji zabiješ!“ chtěla mě Corita chránit.
„No a?“ podívala se znechuceně, odhodila ji přes půl místnosti až ke krbu, kde narazila do hromádky polen, a povýšeně se dívala, jak těžce se královna sbírá. „Komu to Kaileen přičte, až ji najde ve tvé komnatě mrtvou? Pak se konečně snad budete chovat, jak je vám určeno!“
Neviditelný stisk zesílil, mé tělo doslova zamrzlo, obrovský tlak mi drtil hrudník. Barbarka se na mě dívala chladně, ale brzy jsem ji přestávala vnímat. Zdálky jsem slyšela, že Corita volá Iss, ale zazmatkovala a přehodila slova, takže to nemohlo fungovat.
„Pusť ji! Hned!“ zakřičel kdosi. „Jinak zničíš všechno, co jsi doteď tak těžce budovala.“
Tlak povolil, vzápětí jsem pocítila podlahu a teplé ruce Cority, která se mě snažila uklidnit, když jsem v panice lapala po dechu.
„Myslíš, že se mi můžeš rovnat?!“ zuřila Narat.
„Ovšem, jsme sestry,“ odpověděla Iss. „Vládneme každá jinou, přesto stejně silnou mocí jako ostatní naši sourozenci. Každý z nás se ti může rovnat.“
„Dokaž to,“ mávla rukou a stůl i s židlemi se roztříštil o zeď, takže vzniklo místo pro souboj. V druhé ruce se jí objevil těžký zdobený meč.
„Tady ne, své spory bychom měly řešit v Azbonu, skryty před zraky smrtelných.“
„Nikoliv, právě tady je vyřešíme, ať obě vidí, kdo je lepší bojovník! Nemáš jinou možnost, musíš mou výzvu přijmout.“
„Mýlíš se, jako obvykle. Mám další možnost – mohu odejít. A to také udělám. Nesnaž se dokončit, co jsi začala. Tird vyslal mne, ale bude-li se muset obtěžovat sám, otec nebude rád. My dvě, královno, si brzy pohovoříme. Věřím, že nyní uznáš i moji moc,“ oslovila Iss Coritu a ona jen mlčky přikývla a pomáhala mi vstát.
Iss zmizela a Narat hned po ní. Opřela jsem se o Coritu, ale promrzlé tělo mě nechtělo poslouchat. Dovlekla mě k posteli, do níž jsem přímo spadla. Postarala se o mě, přikryla mě a snažila se mě zahřát.
„Brzy to přejde, taky jsem to zažila,“ uklidňovala mě.
Měla pravdu. Netrvalo dlouho a mráz ustupoval, začínala se mi vracet síla. Jenže co Raam nechtěl, vrátila se taky Kaileen.
„Co je to za nepořádek?! Hej, nech ji!“ přiskočila ke královně, protože si asi myslela, že mi chce ublížit.
„Vysvětlím ti to,“ pomalu jsem se vyhrabala.
„Není co,“ odmítla, „seber se a běž odtud. Ihned vyrazíme.“
„Ale vždyť je ještě noc,“ namítla jsem.
„Odkdy ti to vadí?“
„Potřebuje odpočívat,“ vložila se Corita.
„To říká ta pravá. Vím, co potřebuje a tvoje útoky to rozhodně nejsou. Ještě se k ní přibliž a něco zažiješ!“
„Ale ona mi pomáhala,“ snažila jsem se jí to vysvětlit.
„Tobě jsem řekla, abys odtud zmizela,“ obořila se na mě.
„Zůstane, jak dlouho bude chtít,“ zlobila se královna.
„Jak chcete,“ přikývla nasupeně Kaileen, „ale já jedu. Tady máš zbraně,“ hodila je na zem, „a kdyby tě náhodou zajímal tvůj kůň, je ve stáji,“ dodala a práskla na sebou dveřmi.
„Počkej!“ vyběhla jsem za ní. „Ona mi opravdu pomáhala. Narat mne napadla…“
„Narat by ti nikdy neublížila, neodvažuj se přede mnou o ní tak mluvit!“
„Proč nemůžeš zahodit staré spory? Vždyť Corita není tak zlá.“
„Staré spory jsou dávno pryč. Pokud sis nevšimla, tak posledních několik dní bojujeme o tebe!“ strčila do mě, až jsem proletěla dveřmi zpět do královské komnaty.
„Jak si může myslet, že bych změnila strany?“ řekla jsem si spíš pro sebe.
„Může. Pokud na tobě tolik lpí,“ znova mi Corita pomohla vstát. „Jdi, já se o sebe postarám, ona nebude dlouho čekat. Kdo ví, zda se ti někdy podaří jí vysvětlit, že nemusíme soupeřit.“
„Je tak majetnická, někdy je horší než manželka,“ oprášila jsem se.
„Tak to bývá,“ zasmála se Corita, „pokud si bojovníci mezi sebou vytvoří pouto, nedokáží připustit, že by jej jeden z nich porušil. Ublížila by ti víc než Narat. Dám ti radu – až se příště budeš chtít s někým sblížit, nech Kaileen, ať je u toho. Možná pak nebude chtít tvé přátele zabíjet.“
„Díky, ale už musím jít.“
„Běž a nad bohy nepřemýšlej, oni si to mezi sebou vyřeší po svém. Jednou oceníš Narat, jako já jsem musela uznat moc Iss. Dávej na sebe pozor,“ podala mi zbraně.
„I ty, královno.“
Podaly jsme si ruce, vysloužila jsem si ještě poplácání po rameni a tryskem jsem uháněla za Kaileen. Schody jsem překonala několika dlouhými skoky a hned před vchodem do pevnosti jsem málem srazila Kaileen. Čekala venku, oba koně už přichystaní. Zakroutila hlavou, usmála se, předala mi uzdu Gira a naskočila na Darta.
„Hodláš mě tak rozčilovat ještě dlouho?“ zeptala se.
„Já za to nemůžu, ty vždycky vypěníš.“
„Zase já, to mě nepřekvapuje,“ pobídla Darta a já jsem raději zavřela pusu, aby mi neřekla, že moc mluvím.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
