|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303506 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: We are the greatest II., kap. 23 ::
We are the greatest II., Kapitola 23. Odpočívej v pokoji
Když vám někdo prorazí stehenní tepnu, trvá jen několik desítek vteřin, než zemřete na vykrvácení. Jana se po těch několika vteřinách ocitla na podivném místě, kde si připadala naprosto svobodná. Však také opustila svou fyzickou schránku a její duše se jen odrazila ke Kayovi, Poslednímu soudci. Jenže on jí nechtěl poskytnout zpověď, ale potřeboval, aby si utřídila myšlenky z jednoho prostého důvodu… Jeho moc je přece neomezená, to by mohlo napovědět…
Blížíme se k závěru knihy a to bych nebyla já, kdybych si neotevřela vrátka do dalšího pokračování. 24. kapitola (tedy závěr knihy, když nepočítám epilog) je již napsaná, tak mi odpuste tu odmlku. Jsem vděčná za každého čtenáře, který to se mnou dotáhne zdárně do konce.
Děkuji za korekturu Terezce a Dráže. Nikdy bych se bez vás tak nezlepšila (tedy pokud jsem se zlepšila :-))
Enjoy the last but one chapter, my sweethearts! |
| |
|
|
We are the greatest II., Kapitola 23. Odpočívej v pokoji
„Jano?“ proťal ticho ostrý hlas. „Je čas.“
Vynořila se ze tmy a pomalu se před ní začala vykreslovat realita. Na své paži cítila jemný stisk hřejivých prstů, z nichž vycházela energie. Už dávno si zvykla na přísun tepla sálajícího z celého těla, které mohla z ostatních neomezeně čerpat. Při té představě se jí zrychlil tep a chvíli trvalo, než si začala uvědomovat přítomnost.
Dívala se přímo do jeho očí, vypadaly jako nespoutaný oheň, byly tak děsivě skutečné, že se od nich nedokázala odtrhnout. Chtěla se v nich utopit. Poddat se jim. Chřadla, když se mladík letmo dotkl její holé kůže, ačkoliv za tím nebyl žádný záměr, jen ji chtěl probudit. Když si to konečně uvědomila i Jana, prozřela a zastyděla se při představě, že mohl klidně vědět, o čem přemýšlí.
„Kayi?“ Chtěla se přesvědčit, že je to doopravdy on. Když se usmál, převládla u ní obvyklá zvědavost. Vzpomínky z událostí, na které by nejraději zapomněla, se pomalu vracely. Stále intenzivně cítila bolest způsobenou otcem. Nebylo jí ale špatně z pomyšlení na dlouhé nehty zaryté ve stehenní tepně, ani z postřelení; všechno to přehlušil šok, že Lukáš i ona byli jeho dětmi, zplozeni z čiré touhy po moci.
„Jak dlouho jsem spala?“
Bez jediného mrknutí ji pustil a posadil se na okraj postele. „Pamatuješ si ještě na náš rozhovor?“ ignoroval předchozí otázku a pocítil náhlý příval radosti. Seděla před ním Jana, jedna z mála lidí, kteří se dokázali oprostit od svazujících konvencí, povznést se nad pozemské zákony a k tomu jim stačila pouhá podvědomá myšlenka, kterou mohli cokoliv změnit.
Třeba svůj vzhled. Janiny vlasy byly teď dlouhé a světlé, téměř bílé, nepravidelně rozprostřené na polštáři, některé nezbedné prameny dívce splývaly na holých ramenou. Kay si moc dobře pamatoval na okamžik, kdy se Jana nechala ostříhat a obarvit, aby se v zrcadle nemusela dívat na někoho, kdo se jí tak moc odcizil. Aby se nemusela dívat na dívku, která byla donucena obětovat nejlepší přítelkyni a zabít bratra. Ale to teď bylo pryč; Jana už se před sebou nepotřebovala schovávat, a proto ji podvědomí bez protestů poslouchalo a přetvářelo tuhle realitu.
Zářivýma modrýma očima se upnula na ty Kayovy a mermomocí se z nich snažila něco vyčíst. Ty ale byly ledově klidné, hrály jemně růžovými odstíny a sálaly mocí, kterou jí kdykoliv mohl vrátit život. Nic ale nebylo zadarmo.
„Ano, pamatuju,“ řekla Jana, dlaní si přejela přes holou kůži a konečky prstů zavadila o zatoulaný pramen svých dlouhých vlasů. Letmo se usmála. Potom si vzpomněla na měsíc, který se tak náhle objevil za oknem, jakmile na něj pomyslela. Ovládla to snad vůlí?
„Chtěl jsem s něčím pomoci, ale nejprve se tě chci ještě na něco zeptat,“ připomněl.
„A s čím jste chtěl pomoci?“
„Nejdřív bych chtěl znát odpověď na tu otázku,“ přesvědčoval ji s naprostou lehkostí.
„Proč?“
„Potřebuji vědět, jestli jsi připravena přijmout mou nabídku.“
Jana se pozastavila nad jeho lákavým tónem hlasu a nechala ho prostoupit svým tělem, naplňoval ji až po okraj a způsoboval jistou euforii. Najednou měla sama dostatek síly a skoro se zdálo, že už dlouho nevydrží ležet klidu.
„Proč bych vám měla na cokoliv ohledně sebe odpovídat, když už jste se stejně rozhodl, co se mnou bude?“ zeptala se a zatajila dech. Obávala se, jestli to trochu nepřehnala, zdálo se ale, že ani tohle Kaye nepřekvapilo; vždyť byl zvyklý hovořit s nejrůznějšími povahami a Jana měla alespoň svou hrdost, kterou mnozí postrádali.
„Dobře, přejděme tedy rovnou k mé nabídce,“ zvedl se z postele a nejprve došel k oknu, než se dal znovu do řeči. Jana se mezitím posadila, až husté prameny vlasů sklouzly do bledého obličeje, a s potěšením zjistila, že je znovu oblečená v černém triku a šortkách. Bylo zvláštní, jaký význam tu měly myšlenky.
„Zabili tě,“ konstatoval Kay. „Tvé tělo bylo poškozeno natolik, že už nebylo schopné se znovu zregenerovat, tudíž už nemám důvod tě tu dál držet. Došlo ale k jistým nedorozuměním – jak sis jistě domyslela, svět, do kterého ses dostala, byla pouhá alternativní realita.“
Neměl v plánu vysvětlovat, co alternativa je – že je to pouhý odraz lidských přání – protože ani jemu nešlo do hlavy, jaká zvrácenost v Janině podvědomí si přála být zabita vlastním otcem. Možná to mělo co dočinění s výčitkami z vraždy bratra, ale tím se teď nechtěl zabývat. Musel nejprve nastínit důvod, proč jí vůbec nabízí druhou šanci.
„To znamená,“ podíval se na stříbřitý měsíc zavěšený na černé obloze, jenž sem Jana zasadila jako chybějící díl skládanky, „že tvoje smrt se neodehrála v realitě, v níž jsi prožila svůj dosavadní život. Dlouho jsem se rozmýšlel, co s tebou udělám, ale nakonec jsem se rozhodl dát ti ještě jednu šanci. Nápad skrýt tě do oné reality totiž nepocházel z tvé hlavy, byla jsi v tom zcela nevinně, což se nedá tvrdit o jiných lidech… toužících po moci.“
„Máte ale podmínku,“ ozvala se do náhlého ticha hlasem, který k ní vůbec neseděl. Zněl tiše a nejistě, jeho ozvěna se dutě nesla pokojem a i samotného Kaye zaskočila Janina náhlá nedůvěřivost. Možná to s tou hranou uražeností přece jen trochu přehnal. Už několikrát si připadala zrazená, jistě čekala další lest, jak ji zmanipulovat a využít v něčí prospěch. A pozadí Kayových úmyslů bylo skutečně barvitější, než se zdálo na první pohled.
„Není to vlastně ani tak podmínka, jako spíš návrh. Nejprve bych ti ale chtěl na oplátku říct něco o sobě. Nečekej nic převratného, je to jen krátký příběh o jedné dívce, která před mnoha lety zemřela za velice podobných okolností jako ty.“
Bylo o trochu těžší, než předpokládal, hovořit o životě Mirky, když byly jejich osudy tak podobné. Mohl je ale stále změnit, a právě teď se mu naskytla ta správná příležitost, pokud nic nezkazí. Moc měl sice neomezenou, ale stále měl lidské vlastnosti a ty s sebou nesly riziko neúspěchu.
„Myslím, že byla o něco málo mladší, ne o moc, ale také byla chytrá a její nadání se dalo považovat za velmi působivé. Pracovala pro jistou utajenou organizaci, podobně jako ty, a měla přístup k přísně tajným informacím.
To občas vzbudí pozornost v lidech, kteří takové lidi vyhledávají a pak je vyslýchají, aby se k informacím dostali. Samozřejmě i Mirku jednou zajali a přivedli na výslech. Věznitelům se ale navzdory krutému mučení nedařilo údaje získat, proto se rozhodli přistoupit na drastičtější řešení a poslali ji do jiné reality, kde měla nabýt dojmu, že jsou spojenci. To se bohužel povedlo a plán se tedy téměř podařilo zrealizovat, Mirka ale nešťastnou náhodou v oné realitě zahynula, protože tam trávila příliš dlouhou dobu.“
Realita… Zase se pozastavil nad významem tohoto slova. Sám v ní přebýval, samozřejmě se lišila od té na zemi, ale proč se lidé mermomocí snažili proniknout do jiných světů? Byla to snad touha po poznání čehosi neznámého a nového, která je ovládala? Ne nadarmo se Soudci po několik staletí pokoušeli spojení mezi realitami eliminovat, což se vcelku dařilo, ale vždy se pak našel někdo, v kom byla tato schopnost zakódována, aniž by o tom měl sebemenší tušení. Jana i Mirka, obě touto schopností disponovaly a ani jedna se toho nesnažila zneužít. Proč po tom tedy ti ostatní bytostně toužili?
„Shodou okolností se dostala ke mně jako ke svému Poslednímu soudci,“ pokračoval dál bez náznaku zaváhání, „stejně jako ty. Mým posláním je vyslechnout si váš těsně před tím, než se odeberete na věčnost. Samozřejmě mám tu moc vrátit někomu život, ale za těch 267 let, co jsem tady, jsem tak učinil jednou jedinkrát. Bohužel k okolnostem Mirčiny smrti jsem nepřihlédl, ačkoliv jsem měl. Nemohla za to, že ji obelstili odlišnou realitou, ačkoliv to bylo – a stále je – přísně zakázáno pod trestem smrti. Poté, co jsem tu s ní mluvil, podobně jako teď s tebou, se z nepochopitelných důvodů nemohla odebrat na věčnost. Časem jsem nabyl přesvědčení, že jsem udělal chybu, když jsem ji chtěl nechat zemřít. Ty za to samozřejmě také nemůžeš, proto se obávám, že by tě stihlo stejné… zatracení.“
Odmlčel se. Jeho oči se upínaly k černé obloze, i Jana si všimla skelného pohledu, skoro jako by ten okamžik znovu prožíval. Napjatě čekala, s jakou nabídkou Kay přijde, protože se jí v hlavě rodilo nesčetně nápadů a ani u jednoho si nebyla zcela jistá, jaký by to mělo dopad na už tak nejistou budoucnost. A když Kay znovu promluvil, utvrdila se ve svých nejděsivějších domněnkách.
„Chtěl bych napravit svou chybu a dát vám oběma druhou šanci. Vaše osudy jsou si velice podobné a já bych si přál, abyste se společně vrátily a překonaly chvíle, které pro vás obě budou zprvu nesnesitelné. Ty jí poskytneš pomoc, jaká se od tebe očekává, staneš se průvodcem, dokud se nepostaví na vlastní nohy, a za to ti daruji nový život.“
Jana chvíli zpracovávala informace, stále za tím hledala nějaký podraz a nechápala, proč chce vyšší bytost s neomezenou mocí očistit své svědomí. Musel existovat pádný důvod, proč se Kay rozhodl počkat na Janu. Přece ji sledoval celý život, byl to tedy záměr? Ačkoliv se tu ze začátku cítila bezpečně, důvěra se pomalu vytrácela a s ní i nadpozemská uvolněnost.
Kay zpozoroval, že Janu návrh zaskočil, ačkoliv mysl, ze které ještě před chvílí četl jako z otevřené knihy, už nebyla tak obnažená. Na prostředí si velmi rychle zvykla, možná by trvalo už jen chvíli, aby získala dostatečné množství energie potřebné k návratu mezi živé. Ano, chtěl Janě dát šanci, ale také ji chtěl dát Mirce a… ulevit vlastnímu svědomí, které ho občas tížilo.
„Chcete mě využít jako nástroj své útěchy?“ zeptala se klidně Jana s nádechem ironie, aniž by se jí zrychlil tep nebo byla nervózní. Naopak; energie prostupující celým tělem ji hřála a dodávala ztracené odvahy. Co má přijít, to přijde a těžko se tomu mohla bránit, když byla ve spárech smrti.
„Ne, to nechci. Samozřejmě si myslím, že jsem udělal chybu, a tu bych chtěl napravit, ale ničím nástrojem nejsi.“
„A co když už nechci žít? Ptal se snad někdo mě?“
„Však jsem ti teď nabídnul možnost se svobodně rozhodnout -“
„- dal jste mi podmínku -“
„- možnost -“
„- a pokud na ni nepřistoupím, žádný zázrak se nekoná.“
Ticho. Ani jeden už si netroufl vydat hlásku. Oba měli své cíle, kterých chtěli dosáhnout, a jejich psychické síly se stihly za poslední chvíli značně vyrovnat.
A pak mu v jediné vteřině před očima probleskla vidina, vidina budoucnosti, v níž Ji spatřil jako jednu z nich. Jako Soudkyni, vyrovnanou a připravenou poskytnout zpověď jiným.
Obraz se vytrácel, ale on jej stále držel v mysli a v ten moment si byl jist, že musí Janinu svéhlavost zdolat dřív, než se vidina naplní, totiž než si Jana uvědomí, co zapříčinilo, že jí zbělely vlasy, že se na černé obloze objevil měsíc, který tu postrádala… Než si bude nárokovat své privilegium.
„Prosím, Jano,“ začal naléhat, protože to byl jediný způsob, jak ji přimět se kladně rozhodnout. „Opravdu mi na tom záleží. Tvůj život ještě nemá skončit, ne tak brzy, musíš mi věřit.“
„A ten Mirčin?“
„Také ne.“
„Když řeknu ne, tak zemřu?“ ujišťovala se znovu, ačkoliv odpověď už dávno znala. Nebo si to alespoň myslela. Chybělo tak málo a mohla být jako on, nesmrtelný Soudce s obrovskou mocí, ale to Kay zamlčel, nemohl to říct, a tudíž mu nezbývalo nic jiného než lhát. Už skoro zapomněl, jaký je to pocit, když se do krve rozlije adrenalin.
„Ano, pak zemřeš,“ zalhal s naprostým klidem přesvědčivě.
Jana nevěděla, jak se taková nabídka přijímá, takže přikývla a vstala z postele a nejistým krokem k němu došla. Jaké to bude? Přemítala, ale takovými podrobnostmi se už nechtěla zabývat. Zdálo se, že od její vraždy uběhlo několik dlouhých měsíců, a právě to ji přimělo zeptat se na poslední otázku.
„Kam se vrátíme?“
„Vrátíte se každá jinam, obě na místo, odkud vás poslali do jiné reality. Tvé budoucí chráněnce bude trvat poněkud déle, než se zregeneruje, proto budeš mít dostatek času na její nalezení.
Měj na paměti, že se vrátíš těsně před aktivací portálu, proto musíš počkat, až tvé tehdejší já zmizí. Setrvačností bude chvíli trvat, než si zvykneš na plynutí reálného času… Pokud bys změnila jakoukoliv událost před tím, než ti bude vše připadat normální, mohla by ses dostat do nekonečné smyčky. Nebezpečí spočívá v tom, že až minulá Jana zmizí, půjde po tvých stopách, dokud nebude zavražděna a neocitne se zase u mě. Pak bychom vedli tento rozhovor a já bych tě poslal zpátky na zem, kde by se zase setkala sama se sebou a čas by byl nucen vracet se znovu a znovu… Chci tím říct, že cestování v čase je velice nebezpečné, i já velice riskuji, ačkoliv se jedná pouze o pár minut. Ale nezbývá mi než zabránit tomu, aby se někdo dozvěděl o úspěšnosti tvého přenosu do oné reality. Musíš pochopit, že ten jeden necelý den, co jsi tam strávila, se samozřejmě odrazil i ve tvém světě. Když se vrátíš před svým zmizením, mělo by být zase všechno v pořádku, časová smyčka se zničí v okamžiku, až se historie vychýlí z původních kolejí. Nezapomeň ale, že do té doby, co ti realita bude připadat neskutečná, nesmíš nic měnit. Nic.
Povedu tě a co se má stát, to se stane, musíš mi věřit. Důležité hlavně je, abys našla ji. “
„Bude si pamatovat svůj někdejší život?“
„Ano, bude, ale časem pochopí, co se událo – to bude tvým úkolem. Jano, apeluji na tebe, musíš ji najít a nenechat se ničím rozptýlit, věci se pro tebe od teď změní.“
„Jak ji mám vůbec najít?“
„Důvěřuj svému instinktu, víc vědět nepotřebuješ,“ pohladil Janu pohledem a rty semknul do úsměvu. „Znič tu smyčku jednou provždy a potom jdi za vnitřním hlasem.“
Donutil ji opětovat jeho pohled a slíbila těm očím, ve kterých se náhle začala topit, svou věrnost. Tělo přestalo poslouchat, neuměla se tomu bránit, proto byla lehce vtažena do ohlušující nicoty, v níž se mělo odteď všechno změnit.
Znovuzrození. Prázdné a doprovázené nesnesitelnou bolestí trhající bezbranné tělo na malé kousky. Měla pocit, že se jí do masa zabodávají malé žhavé jehličky způsobující agonii. Nemohla se ani pohnout, bála se totiž, že by ji sebemenší vzdor zabil. Přece už jednou mrtvá byla, co se to tedy dělo? Naivně si myslela, že to bude příjemnější než umírání, ale ono to bylo přesně naopak. Pak ji cosi neuvěřitelně silného vytrhlo z toho ohlušujícího ticha trhající uši a ona tělem, náhle tak těžkým a zranitelným, tvrdě narazila na provlhlou zem.
Janě se okamžitě se zvedl žaludek a málem se vyzvracela, jenže nebylo nic, co by mohlo jít ven. Od země do ní pronikal chlad, ačkoliv byla oblečená, a celá se třásla. Už si ani nepřipadala tak slabá, zdálo se, že energii načerpává poměrně rychle, netušila ale, z jakého zdroje. Regenerovala se snad sama, stejně jako členové, kteří tuto schopnost brali za samozřejmost?
Z úvah ji vytrhl neznámý zvuk. Zaposlouchala se do něj, stále ještě s obličejem přitisknutým k zemi. Znělo to, jako by čísi tělo dopadlo na zem, byla to ale tlumená rána a Jana usoudila, že to zapříčinila rozměklá půda. Sama v ní ležela, zamazaná a zmatená, netušila, co se dělo, ale pak si vybavila Kayova slova. Objevíš se na místě, odkud tě poslali pryč, a nesmíš nic měnit, dokud si nezvykneš na čas…
Odhodlala se pozvednout hlavu, ale vzápětí musela přivřít oči. V černotě lesa se cosi mocně zalesklo, bylo to modré oslňující světlo, které ihned pohaslo.
Byli tam dva lidé, jeden z nich ležel nehybně na zemi a druhý stál v pozoru, upřeně hleděl kamsi do tmy a čekal několik nepřirozeně dlouhých vteřin, dokud se les znovu nerozzářil dvěma zlatými paprsky mířícími k ní. V tu chvíli si uvědomila, že se na všechno dívá jako na zpomalený film.
Jenže paprsky nesměřovaly k ní, ale k původci modrého světla. Zlatá se slila v jedno, než je cosi pohltilo. Znovu uviděla modré světlo, tentokrát už na něj byla připravená, proto nepotřebovala zavřít oči. Konečně si mohla prohlédnout, co bylo zdrojem záře; dýka s dlouhým ostřím.
Nastala vteřina ticha, jež se pro ni zdála jako dlouhá minuta. Jana pocítila příval energie, mnohem větší než před chvílí. Vzrušilo ji to, protože si z útoku dokázala vzít trochu pro své posílení. Z dýky vyšly oslňující kužele zlatých paprsků, stejně tak znovu zaútočili neznámí, útoky se však nestřetly, jak očekávala, ale obrátily se proti mužům a ty zbylé znovu zachytila dýka. Uslyšela dutý náraz, jak se muži pokoušeli odklonit vlastní útok, ale část energie jejich štíty stejně pronikla a srazila je k zemi.
Jana se polekala, když do vzduchu vystřelila zlatá oslňující nit, jež se vzápětí otočila a zamířila k zemi jako šipka. Zpomaleně sledovala, jak několik metrů nad zemí zabrzdila – to ale lidský zrak nemohl postřehnout – a skoro to vypadalo, že váhá, jestli poletí k bezvládnému tělu ležícímu pár kroků od ní nebo k samotné Janě.
A pak jí to došlo.
Otočila se na záda, aby měla lepší výhled, a pozvedla ruku. Nevěděla přesně, co dělá, ale instinkt ji vedl a ona se protentokrát rozhodla mu bezvýhradně věřit. Cítila, jak z její ruky proudí cosi neviditelného a mocného, nasáklého energií. Bylo to mnohem rychlejší než zlatá nit, která už se málem rozdělila ve dví, aby podělila obě dívky, Janu v bezvědomí i Janu, která se vrátila na zem využít svou druhou šanci. Energie prostoupila nití, odvrátila ji a to byl důvod, proč už nemusela znovu projít portálem, který se nakonec otevřel – stejně jako už jednou – jen pro bezvládnou dívku. Jakmile se nit dotkla těla, rozzářila se mocněji, vybuchla a pohltila ji do sebe. Ostří dýky se znovu modře zablesklo a les upadl do původní tmy.
Jana znovu pozvedla hlavu, až když uslyšela hlasitou nadávku. „Kurva zasraná!“ Domyslela si, že patřila jejímu zmizelému já. Ale teď už byla zase jen ona, protože budoucnost té dívky se stala pouhou minulostí. Všechno, co by následovalo, už znala; setkání s matkou, zjištění, že v onom světě Eva ještě žila, to, že své nadání zdědila po démonovi. Teď ale byla zpátky ve své realitě, a jestli chtěla žít, musela pro to nejprve něco udělat.
Prostor ozářil ostrý záblesk světla, nebyl však protkán zlatem, zůstal žlutý. Jana nechápala, proč už se vše neodehrává zase normálně. Z útoku dokázala vycítit ničivou energii, takovou, která člověka měla zabít pomalu, aby měl ještě dost sil k výslechu. V ten okamžik si konečně vzpomněla, co všechno tomuhle předcházelo. Lest řádu, jak ji zbavit sil… Ztráta energie, vyčerpání… Daniel jako zachránce, Retger jako únosce…
Retger.
Ten člověk, který před ní stál, vysílený a zničený, byl on. Viděla, jak se vrhá vstříc zemi těsně předtím, než ho měl paprsek zasáhnout.
Tohle nesmíš! Ozval se jí v hlavě Kayův tichý, ale jasný hlas. Odmítala poslouchat tyhle rozkazy, už nebyla v moci Smrti, teď byla znovu mezi živými, a pokud to stav energie dovoloval, mohla tomu zabránit.
Mohla změnit, co se už jednou stalo.
Pouhou myšlenkou k sobě přitáhla dýku, která ležela schovaná někde v porostu, a když se Jana dotkla chladivého kovu, roztepalo se jí divoce srdce. Nepotřebovala vědět, jak se s tímhle artefaktem zachází, cítila to, proto stačilo intuitivně pozvednout ruku, energii pohltit, přidat k ní něco z vlastní síly a odrazit zpátky. V tom okamžiku se všechno zrychlilo, útok zasáhl oba muže a ani jejich zmutované buňky nebyly schopny se s takovým množstvím vypořádat.
Na místě byli mrtví.
Smyčka byla zničena a historie přepsána, ačkoliv příliš brzy. Jana porušila slib nic neměnit až do chvíle, kdy se čas stane zase reálným.
Bohužel ani vzdálenost mezi Elitou a nimi nebyla dostačující, aby Retger vyvázl bez zranění. Jana byla proti útoku rezistentní, když v ruce držela zbraň pohlcující veškerou energii, která se přeměňovala na neutrální. Její zbytky Retgera ale zasáhly a bez větších potíží odmrštily. Bezvládné tělo se zastavilo až o kmen stromu, praštil se do temene a svezl se k zemi, kde zůstal nehybně ležet.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 23 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 32 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
