» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."

Théodore de Banville

počet přístupů: 2141342

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303506 komentářů :: on-line: 10 ::

:: 35. kapitola - Víš, kdo jsem? ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg

Miky	publikováno: 07.06.2009, 5:54


	„Podívej,“ ukázal Jirka schovávající se s Martinou za křovím na muže nastupujícího do dodávky, „odjíždí.“ „Dobře…“ přikývla Martina, jakoby se až teď smířila s faktem, že půjdou dovnitř. „Koukni, bude lepší, když…“ „Ne, půjdu s tebou. Nikdo tam není.“ „Jestli se ti něco stane, Lenka s Monikou mě zabijou.“ „Co by se mi mělo stát? Neměj strach a pojď.“ Pomalu vyšli ze svého úkrytu, neustále se rozhlíželi kolem a hledali nejvhodnější cestu dovnitř. Velká hlavní vrata byla opatřena řetězem s velikým visacím zámkem a několika železnými petlicemi. „Tady,“ ukázala Martina na napůl vybitou tabuli skla vedle dveří. Přešla k ní, zvedla ze země kámen, odstranila ostré zbytky skla kolem rámu a protáhla se dovnitř, následována svým synovcem. Stáli v prostorné hale, která vypadala jako veliký sklad. V zadní části byly uskladněny menší stavební stroje a většinu plochy zabíraly pytle s maltou, sádrou a dalšími materiály. V rohu hned vedle Martiny a Jirky stála místnost postavená ze sádrokartonu, do které vedly dveře vyložené kouřovým sklem. „Dobře, takže… Hledáme něco jako faktury neuvedené v daňovém přiznání a další takové papíry?“ zeptal se Jirka, když pomalu, s pohledem upřeným ke stropu, kde hledal kamery, otevřel dveře do kanceláře. „Jo, cokoliv podezřelého,“ vstoupila do místnosti Martina a rozhlédla se kolem. Skříně podél stěn se prohýbaly pod množstvím papírů, složek a šanonů, naskládaných pečlivě v policích. „No… Nečekal jsem, že tady toho bude tolik. Ještěže je tady takový pořádek,“ vytáhl Jirka z police krabici, která jako jediná neměla popisek a položil ji na pečlivě uklizený stůl v čele místnosti. „Co to je?“ sklonila se k obsahu krabice Martina. „To… Jsem já,“ vytáhl Jirka fotku s malým chlapcem pobíhajícím s míčem v náručí po dětském pokoji. „Proč… Proč mě tady má?“ „Jsi jeho syn. Není to dostatečný důvod?“ „Ne u něho. Sprostě mi nadával, křičel na mě… On mě nesnáší. Nechci, aby tady ty fotky měl. Vezmeme je s sebou.“ „Ne, Jirko, bereme jen to důležité.“ „Tohle je důležité. Pro mě. Vezmu si ty fotky domů, sem nepatří.“ Martina se zhluboka nadechla a soucitně přikývla. Poté se znovu oba dali do hledání a procházení jednotlivých složek. Jirkovi lítaly papíry mezi prsty neskutečně rychle, až chvilkami sám přemýšlel, jestli si stačí všimnout, co na nich je. „Proč ses mi to nesnažila vymluvit?“ zeptal se Jirka do ticha. „Prosím?“ „Řekl jsem, že mě taťka nesnáší. A ty ses mi to nesnažila vymluvit, tak jako to dělá každý. Proč?“ „Protože,“ přikrčila Martina smutně čelo, „vím, jaké to je, když nenávidí. A vím, jak moc je toho schopný. Byla jsem na tom úplně stejně jako ty… Vlastně pořád jsem.“ „Vadilo mu, že jsi přišla na to, co chtěl udělat babičce a dědovi?“ „Ne, to bylo odjakživa… Nenáviděl mě a dával mi to patřičně najevo, protože měl pocit, že si rodiče příliš všímají mě a jeho přehlížejí.“ „A byla to pravda?“ Martinin pohled ustrnul někde v nepřítomnu; lehce pootevřenými ústy pohybovala, jakoby chtěla něco říct, ale nešlo jí to. „Pravda občas není jednoznačná,“ hlesla po chvíli. „Pravda buď je, nebo není. Ale to už teď nic nezmění,“ sklonil se Jirka znovu k hromadě papírů. Martina se zhluboka nadechla. „Víš… Možná, že na tom opravdu něco bylo… Možná si mě více všímali, ale byla jsem přece nejmladší…“ „Nemusíš mi to vysvětlovat. Já vím, jaké to je, když jsou v rodině různě staří sourozenci. Taky jsem míval pocit, že si rodiče neustále všímají Ondry, ale pak mi došlo, že kdybych byl mladší já a Monika, chovali by se tak k nám. Pokud to tak bylo i u vás, neměl taťka důvod být přece… Uražený, nebo jak to říct. To, že pečuji o mladší dítě, neznamená, že mám to starší méně rád.“ „Z tebe bude filozof,“ usmála se Martina po dlouhé době, schovala jednu z krabic zpět do regálu a vytáhla další. „Vidíš… Známe se skoro rok a já se tebe a Moniky ani nezeptala, čím chcete být.“ „Chtěl bych být právník.“ „Můžu vědět proč?“ „Je to práce, při které jsi pořád v kontaktu s lidmi, posloucháš jejich problémy, životní příběhy…“ „Něco mám,“ vyhrkla vítězoslavně Martina. „Ukaž,“ sklonil se Jirka k hromádce papíru označených červenými značkami. „To je…“ „Pššt,“ sykla Martina. Zpoza sádrokartonové stěny se z druhé strany haly ozval šramot otevírání menších vchodových dveří. Jirkovi škublo v žaludku a s vystrašeným výrazem v obličeji se otočil na tetu; ta nacpala složku dokumentů do tašky, hodila si ji přes rameno a s nastraženýma ušima poslouchala kroky mířící pomalu přes halu až ke kanceláři. „Co teď?“ šeptl Jirka se strachem. „Mám nápad,“ sykla Martina a z hloubi tašky vytáhla černou pistoli. „Co to…?“ „Neboj se a hlavně se drž vedle mě.“ „Kde jsi ji…“ „Pojď,“ vykročila Martina tichými kroky ke dveřím. Zastavila se u jejich okraje a jako ostříž se rozhlédla po hale. Chvíli pozorovala muže stojícího u jednoho z několika stavebních přístrojů a poté sebevědomým krokem vyšla několik metrů ze dveří kanceláře, následována svým synovcem. Muž se otočil. „Na to ani nemysli,“ křikla Martina a zvedla pistoli do úrovně očí, když viděla, jak muž sahá do kapsy. „Víš, kdo jsem?“ „Co tady…“ „Tak víš, kdo jsem?“ „Ano, vím,“ přikývl muž neochotně. „Kdo?“ „Martina… Martina Hykel.“ „Odkud to víš?“ „Od pana Vogela. Máme… Máme tady vaše fotky. A taky tvoji,“ ukázal muž a Jirku. „Vlastně vás všech.“ „Chceme po tobě jen jediné – teď nás necháš jít bez toho, abys o našem setkání komukoliv říkal, jasné?“ „Kde berete tu jistotu, že to udělám?“ „Nemám jistotu. Zato ty máš mé slovo, že jestli komukoliv řekneš, že jsme tady byli, bude to mít všechno zlé následky. Takže my se teď otočíme a odejdeme, ty počkáš, než budeme pryč a zapomeneš na nás. Rozumíš?“ Muž opatrně přešlápl na místě a s prázdným výrazem v obličeji pomalu přikývl. „Pojď,“ šťouchla Martina do Jirky a s pistolí stále namířenou na muže vyšli z budovy stejným způsobem, jako nedostali dovnitř. Jakmile byli venku, Martina zbraň schovala a chytila Jirku za předloktí. „Musíme co nejrychleji pryč,“ táhla ho k autu schovanému za křovím. „Máme vůbec něco?“ zeptal se Jirka, stále ještě udivený z Martininy akčnosti. „Ano, ale teď to neřeš, rychle do auta.“ „Myslíš, že to Richardovi řekne?“ „Samozřejmě, že ano.“ Martina odemkla dveře auta, tašku s dokumenty hodila na zadní sedadla a společně s Jirkou oba usedli dovnitř. „Dík za spolupráci,“ usmála se Martina na synovce, když nastartovala auto. „Nic jsem přece neudělal,“ namítl Jirka. „Ale ano, byl jsi tam se mnou… To je hodně. Jen tak někdo by do toho nešel.“ „Pro mě to byla samozřejmost. Jenom… Mohla jsi mi říct, že máš s sebou zbraň. Víš, nějak… Nemám je rád.“ „Promiň, příště tě upozorním.“ „Doufejme, že příště už nebude potřeba,“ hlesl Jirka a vytáhl složku s dokumenty, kterou měla Martina v tašce. „Na všem je ten červený puntík…“ „Jo,“ odtrhla se Martina na chvíli od řízení, „myslím, že tím jsou označené ty věci neuvedené v daňovém přiznání, proto jsem to vzala.“ „Jsou tady dost vysoké částky… Dvacet pět tisíc, šestnáct tisíc… Myslíš, že jsou to dostatečné důkazy?“ „Víš, Jirko, ještě pořád máme možnost ty papíry zahodit a dělat, že se nic nestalo, žít dál…“ „Ty máš strach, že jo? Ale přece… Oni jsou vrahové.“ Martina svraštěla čelo, olízla si rty a pevně stiskla volant. „To já jsem ale taky.“ „To je přece něco úplně jiného.“ „Ne, Jirko, není. Je to celé to samé… Jsou dva lidi, dva životy… A jeden se rozhodne ho tomu druhému vzít. Má na to právo? Kdo mu ho dal? Nikdo… A ať už to udělal z jakéhokoliv důvodu, není to správné, protože každý lidský život má nesmírnou cenu.“ „Když někdo zabije v sebeobraně, taky je to polehčující okolnost, než když to udělá kvůli tomu, že chce majetek toho člověka. A ty jsi ten první případ.“ „Já ten dům bohužel nezapálila v afektu, věděla jsem, co dělám…“ „Byla jsi dítě, a navíc… Vždyť už je to strašně dávno.“ „Ano… Ale mě to děsí rok od roku víc a víc.“


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 18		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ada	08.06.2009, 18:05:56

ahoj, jistě víš, čím začnu... - "...schovávající se s Martinou za křovím..." - myslím, že by to mělo být odděleno /doplněk?/ - "jakoby" dohromady pouze v jednoduché větě - "...Lenka s Monikou mě zabijou" - tady by asi bylo lepší, kdyby řekla "...tvoje máma a Monika..." - jak psala Am, zámek může být např. mohutný - "ukázala Martina na napůl vybitou tabuli skla vedle dveří" - to si nedokáži představit, tzn. že tam bylo malé okénko, pak by přistoupili k malému oknu, kterému téměř zcela chyběla výplň a... - " faktury neuvedené v daňovém přiznání " - jak by je poznali od těch, co uvedené jsou? měli by prostě hledat cokoliv podezřelého... - "Nečekal jsem, že tady toho bude tolik. Ještěže je tady takový pořádek" - první "tady" klidně vypusť - "vytáhl Jirka fotku s malým chlapcem pobíhajícím s míčem v náručí po dětském pokoji. "- možná by lépe znělo - vytáhl fotku, na které byl malý chlapec pobíhající s míčem po dětském pokoji" - "jako nedostali dovnitř" - asi překlep, mělo být jako se? ale stejně, proč by se protahovali ven nějakým malým otvorem, když on určitě otevřel vrata a nezavíral je za sebou, takže mohli odejít už normálně Jinak jsem ráda, že Martina konečně projevila, že si uvědomuje, že ani její reakce nebyla úplně "v pořádku" Poslyš, nesliboval jsi ty "odpočinkové" kapitoly :-) Ale jinak pěkné, čtivé - jako vždy měj se


ze dne 08.06.2009, 20:16:24
Miky: Spadl mi internet, takže ještě jednou - děuji za nalezené chyby a komentář :) Martininou reakcí myslíš zapálení toho domu? (otázka jen pro to, abychom se dobře pochopili :)) Odpočinkové kapitoly... Já se opravdu snažím, ale kdykoliv napíšu něco, co by se mělo tvářit odpočinkově, působí to jako vata a já raději přejdu k akčnější části... Ale snad bude příští díl více podle tvého "odpočinkového gusta" :) Pěkný den

Romana Tamová	08.06.2009, 6:16:44

Opět jsem to dočetla jedním dechem. Dík. Za 1


ze dne 08.06.2009, 11:36:55
Miky: Já děkuji za komentář, který každého autora potěší :) Pěkný den :o)

amazonit	07.06.2009, 5:54:13

Další napínavý díl. Přiznám, že stejně jako Jirku mě Martinina rozhodnost a akce překvapila. Kdo by to byl do ní řekl? Zdá se, že jsi dal postavě nový rozměr, doposud se zdála být spíš ,,trpitelkou", spíše pasivní, ale jak je vidět, ve vypjatých chvílích dokáže zareagovat velmi nekompromisně. Uvidíme, jak jim nalezené listiny pomohou, kolik se toho v nich skrývá. -jakoby se až teď smířila - jako by -napůl vybitou tabuli skla - přemýšlím, jestli by nebylo lepší třeba vytlučenou než vybitou -s velikým visacím/veliký sklad- pozor na opakování -stála místnost - místnost se spíš nachází -ukázal muž a Jirku - na -jako nedostali dovnitř - nemělo být - jako se dostali dovnitř


ze dne 07.06.2009, 10:32:48
Miky: Děkuji za publikaci a komentář. V této kapitole se ukázalo, jaká Martina dokáže být, když jí o něco jde, sice se dozvídáme, že celou akci podnikla hlavně proto (nejspíš, co my zatím víme :o) ), aby vyhověla Jirkovi, který do toho byl tolik "hrr", ale můžu říct, že taková už zůstane, protože do konce příběhu to bude opravdu potřeba :) Pěkný den.