» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."

F. Caballero

počet přístupů: 2141344

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303506 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Zavřená ústa ::

Ludmil Elis Quo	publikováno: 18.06.2009, 6:21

Je to opět spíše takový pokus. Ale jsem na něj docela pyšný. Snad se tu najde někdo, kdo z toho bude něco mít.


	I. Viděl jsem slečnu H., jak zahýbá za roh. Dále už jsem ji nepronásledoval. Vždy přemýšlím, co tam spolu provádějí. Slečna H. cítí náklonnost k panu B. už od prosince, alespoň já jsem její projevy pozoroval od prosince. Je možné, že pan B. cítil náklonnost ještě dříve, ale trvalo, než cítila i slečna H. Nejspíše tato nivelizace citů však proběhla bez komplikací. Pan B. má ideální předpoklady zalíbit se slečně H. Kromě toho, že je váží zájmy, váže je i podobné smýšlení. Tady je zase veliký rozdíl oproti mně. Udržuji nicméně s B. i s H. přátelské styky už dlouho. Možná by však naše přátelství ohrozilo, kdyby se H. či B. dozvěděli o myšlenkách, které mi občas běží hlavou. To by zemřeli. Nebo bych já padl. Obě alternativy jsou možné. Tak či tak začaly existovat určité věci, které nejsou přehlédnutelné a jsem tedy nucen ke změně. II. Neodbočil jsem za ten roh, namísto toho jsem se vydal domů. Musel jsem však projít panelovým lesem. Mé myšlenky odbíhaly příliš daleko. Nohy mi odpíraly poslušnost. Musel jsem se chytit zdi. Brýle mi sklouzly z nosu. Začal jsem šilhat. Kolemjdoucí si odplivl. Naštěstí jsem ho neviděl. Slyšel jsem však, jak slina dopadla a rozprskla se. Pak jsem dostal ránu do zad. Udeřil jsem se bradou o zeď. Skupina násilníků mstila mé pronásledovatelství. „Slečna M. si nepřeje, abyste ji pronásledoval.“ Podle toho, jak se mnou zacházeli, jsem poznal, že jsou sčetlí. Bránil jsem se: „Jenže já jsem nepronásledoval M., nýbrž H., a navíc jsem s tím skončil už tady na tom rohu, dále jsem nešel.“ „Nás ale posílá M.,“ řekl nejstarší z nich a plácl mě ukazováčkem do břicha. „Nejedná se o trest za dnešek, nýbrž ještě za minulý týden. I tak vás ale máme zabít.“ Plácl mě ještě třikrát ukazováčkem do břicha, z nějž se poté vyvalila zelená tekutina. Klesl jsem v kolenou a ztratil jsem zrak. Slyšel jsem, jak se domlouvají. „Je už mrtvý?“ řekl jeden. „Není, nikdy nebude,“ odpověděl mu znechuceně druhý. „Ale snad ho to naučí. Teď se vrátíme k M.“ A odešli. Chvíli jsem se slep válel v zelených výměšcích. Pak jsem se zničehonic opět objevil na školní chodbě, mihl jsem se a zase jsem zmizel. Slečna M. rozmlouvala s přítelem o tématu, které neznala. Doprovázela svou řeč bohatou gestikulací. Její přítel už méně bohatou, zněl hlasem spíše v basech a vypadalo to, jakoby vyslovoval jen jednu hlásku. Když zazvonilo a nastala trýznivá hodina matematiky, seděla slečna M. O patro níže seděla slečna H. Já jsem byl pořád doma. Ležel jsem na posteli a psal jsem. Pan B. šel. Slečna H. šla. Slečna M. odešla. III. Každé odpoledne tráví slečna H. na zahradě s panem B. Po koberci krátce střižené trávy, do které se milostivé boří prsty, přecházejí stíny vysoko postavených mraků. Pan B. nedbale sáhne rukou za záda a stiskne v prstech jako zázrakem sklenku s osvěžujícím ovocným nápojem, kterou předá slečně P, jež žíznivě pije. Při tom zvedá sklenici do výše a sleduje slunce uvězněné ve vodě. To je už druhý nápoj, který pije. A pak slunce brčkem. Pan B. dnes kupodivu nemluví o věcech, které slečnu H. zajímají, nýbrž utíká v myšlenkách až k muži, plahočícímu se po rozpálené silnici napříč nekonečnou pouští, o kterém se zpívá v jedné slavné písni. Slečna H. má následně ruce zamazané od stesku. Objímá B., zatímco už odchází. V hladině jezera se zhlížím já, který jsem zůstal sám na bezútěšném místě. Pronikám lesoporostem, načež se ubírám pastvinou, z které pozoruji vlnící se lány obilí. Slečnu H. a pana B. vidím na jejich malé zahradě, která náleží k nevelké louce na protilehlém hřebeni, k němuž právě bloudím. Vybral jsem si tuto cestu, neboť tu nejsou rohy, na nichž by mě mohli přepadnout milovaní nohsledové slečny M. Já jsem nohsled nemilovaný. Potácím se krajinou a rozjímám o slečně M. Náhle ji spatřuji, jak mi jde naproti. V ruce má deštník a na vodítku v ruce druhé psa. Pes si mě nevšímá, zato M. zavětří a otočí svůj obrovitý nos jinam, kterýmžto směrem se navíc i rozběhne. Pes jí jen těžko stačí. Nasedám na okřídleného vepře a vydávám se na hon. Jen nerad pomlouvám slečnu H. O to milejší mi však je trýznit slečnu M. Bohužel jsou spolu spřáhnuty. Slečna H. se svěřila své přítelkyni. Ta neváhala, naklonila se k panu B. a zlíbavši mu ústa, pošeptala mu to sladké tajemství. Pan B. se nasupil. Ihned vstal a vydal se mě hledat, aby mě stáhl k zemi a z kůže. Přelétal jsem právě nad jejich záhony na hřbetu prasete. Chytil mě hráběmi a strhl mě z prasete, div že mi nestrhl i vaz. Prase zrádné plulo dál beze mě a chrochtalo. Padaje, nadával jsem mu. Když jsem dopadl, spatřil jsem nad sebou obličej rozzuřeného. Šklebil se a roztahoval čelisti nejvíce, jak to šlo. Kulil oči, velké jako pomeranče. Z úst se mu valil šedý dým. Obrátil jsem se na zemi na bok, což bylo dík silnému stisku pana B. jen částečně možné. Na trávníku jsem spatřil chichotající se slečny, jejichž stíny se objímaly. Slečna M. políbila oko slečny H., jež to považovala za poťouchlé škádlení, jsouc od přírody trochu stydlivou a plachou. Poté jí M. k jejímu uspokojení oko vysála. Pozoroval jsem to a udiveně jsem se obrátil na pana B., nedá-li najevo známky znepokojení. Až teprve teď jsem si uvědomil, že jsem mrtev. Pan B. slušně vyprovodil slečnu M. ke vratům. Tam ji objal a nasál od ní oko, které už bylo v hloubi žaludku. S okem v ústech se vrátil k H., jíž oko vplivl zpět do důlku. Poté jí přistrčil umyvadlo s průzračnou vodou ona si umyla oči, plné slin. V podobném duchu strávili B. a H. celý zbytek odpoledne. Pak za zahrady plné jablek odešli a v hranatém domě už na ně čekaly jejich koncechtivé postele. IV. Na postelích se vždy krásně spí. Někdy tak krásně, že je to člověku líto a nechce usnout. Vznikají pak z toho celá dramata. Tentokrát to potkalo slečnu H. Zatímco pan B. usnul hned, tak slečna H. ještě v pět hodin ráno seděla na posteli, kolena zdvihnuta, hlavu utrápenou a položenou; a už zase začínala se vzpomínkou na něco, co s její situací úzce souviselo, neboť se to také týkalo spaní. Jednou v létě se různorodá skupina kamarádů rozhodla, že přespí jednu noc v přírodě. Poněvadž občas pršelo, bylo to nutno uskutečnit pod plachtou. Plachta byla vskutku zaopatřena. Jenže groteskní bylo, že pan T. začal slečnu H. pod plachtou objímat. Slečna H. ho odstrčila a řekla mu, že je schopna usnout i bez obejmutí. Jenže pan T. byl velice vtíravý a zeptal se, jaké jsou toho důvody. Slečna H. řekla, že neví, ale řekla to jen proto, že jí to pan T. napovídal. Nakonec se pan T. začervenal a odvalil se objímat jinou dívku pod plachtou, bylo jich tam asi dvacet. Nyní sedí slečna H. na posteli. Krátce poté, co ulehli, jí pan B. položil hlavu na rameno. Záhy však usnul a ona se vysmekla a od té doby sedí, bdí a rozjímá. Je velice pravděpodobné, že usne s úsvitem. Pan B. se zaraduje, když v půl sedmé vstane a spatří ji spící. Řekne si, že se jí to včera líbilo a tak teď dlouho spí. Nebude ji budit, půjde do kuchyně a pak do pracovny, kde na ni bude čekat. Probudí se až ve tři hodiny a přijde rovnou za ním. Poněvadž jsou doma sami, posadí si pan B. slečnu H. do klína. Slečna H. říká: „To jsem se ale prospala! Venku pějí ptáci! Pojďme pojďme!“ a pan B. odpovídá: „Půjdeme půjdeme, půjdeme půjdeme, půjdeme půjdeme, půjdeme půjdeme, půjdeme půjdeme.“ V tom je vyruší zazvonění. Slečna H. mírně pootevře ústa a otočí hlavu na pana B. Pan B. řekne: „Asi přišla Marie,“ slečna H. pokývá hlavou, na které se třesou vlasy, sklouzne z pana B. a jde do ložnice se převléci, zatímco pan B. jde ke dveřím. Za dveřmi stojí slečna M. Přišla se jen zeptat, je-li hezký den. „Ano, je velmi hezký den,“ odpovídá jí pan B. „A nepůjdeš dále? ptá se. „Ne ne, to bych zase vypila moc kávy. Já se jen byla proběhnout, když pršelo, pochopitelně bosky. Dělá mi velkou radost zvonit na lidi, které znám, pozdravit je a trochu s nimi porozprávět. Pozdravuj Helgu. Zase běžím.“ Pan B. se rozloučil mávnutím ruky, otočil se a chtěl se vrátit ke slečně H., o které si myslel, že se nachází stále ještě v ložnici, jenže ona kolem něj náhle proběhla a přitom ho porazila. „To není možné, aby se tu zastavila M. a já bych ji ani nepozdravila,“ myslila si, „divím se, že se po mně sama nezeptala.“ Dostihla ji až na vrcholku lysé hory, která však nebyla lysá ani trochu, nýbrž na ní rostly šedozelené stromy, ze kterých šel strach. Pan B. se také rozběhl hledat slečnu H. Když však vybíhal schody, zakopnul, spadl dolů a zabil se. Ve veliké rychlosti narazil hlavou do kandelábru, přičemž ještě když letěl, pozoroval schody a počítal je, a musel počítat stále rychleji. Když už s tím chtěl přestat, zahynul. I takové smutné případy se dějí. Nemohl jsem se dívat na shledání slečen. M. spatřila H., lopotící se za ní, vykřikla, vyskočila a vzduchem dolétla až k patám H. Já nejsem patolízal. Slečna H. se smála, shýbla se při tom a červenala se, neboť, jak bylo už uvedeno, je stydlivá, nerada vyvádí na veřejnosti nebo v přírodě nějaké otevřenosti. Slečna M. zato nemá ani trochu studu. Začala medovým, přece však slyšitelným hlasem vykládat o něčem. Slečna M. sice také mluvila, ale nedalo se to na ní ani trochu poznat, neboť měla zavřená ústa a oči také. Zato M. je rozvírala až k prasknutí. Chtěla vypovědět veškerou svou radost. Nemožné! To by mě ale zajímalo, jak se zachová, až se zjistí, že pan B. už není mezi námi.


celkové hodnocení autora: 96.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 33		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

semeda	21.03.2012, 9:52:22

Já vždycky měla pocit, že už to trochu chápu, když jsi mi to zničil... Teď nad tím budu celý den přemýšlet - byl to ten pravý důvod, proč jsi to psal? Pokud ano, podařilo se :-D Létající prase mi silně evokuje použití nějaké halucinogenní berličky ;-) Asi bych ho taky vyškrtla, nechala bych hrdinu létat jen tak - proč ne? Nebo na obláčku, třeba? Nebo by tam mohla letět stará, špinavá igelitka, které by se chytil? A vysávání oka bych si odpustila úplně ;-)

amazonit	18.06.2009, 6:21:30

Skutečně zvláštní textík. Působí trochu nesourodě, snaží se o archaičnost. Jako by se ani nesnažil, aby ho čtenář mohl uchopit a pochopit. Samozřejmě není zcela nepochopitelným, ale mnohým může být hodně vzdálený. Většinu děje se vlastně pohybujeme v dimenzích toho, co se mohlo stát, ovšem když se objeví létající prase, vezme to celé za své. Přijde mi, že to už tam být nemuselo, text je i bez toho hodně ,,bláznivý". -Je možné, že pan B. cítil náklonnost ještě dříve, ale trvalo, než cítila i slečna H - než ji cítila - v prvním odstavci máš více ,,však", i když jsou ,,jen" dvě, přesto to ruší -vypadalo to, jakoby vyslovoval jen jednu hlásku - jako by -Když zazvonilo a nastala trýznivá hodina matematiky, seděla slečna M. O patro níže seděla slečna H - asi mělo být, kde seděla slečna M., abys mohl říct, že H. seděla o patro níže -strhl mě z prasete, div že mi nestrhl i vaz - nemělo být nezlomil vaz?