» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Sen je sůl bez chleba."

Ramón Gómez de la Serna

počet přístupů: 2141348

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303506 komentářů :: on-line: 11 ::

:: L+L (7) - Atkinsonovi ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: L+L

An!tta	publikováno: 06.07.2009, 6:09

Pokračování...


	7. Atkinsonovi „Prosím?“ ozve se hlas z telefonu. „Tady R… Rachel Laneová,“ představím se rychle. Na pár vteřin mě napadne, že jsem si mohla rovnou pozměnit i příjmení. No co, Laneových je spousta a kromě toho si myslím, že L+L zná na Novém Zélandě minimum lidí, možná jen ti hodně bohatí. Předpokládám, že tenhle chlapík bude odněkud z venkova, kde ani nejsou školy. „Co si přejete?“ nechápe nejprve. „Jsem zájemce o vaší brigádu. E-mailem jsem vám poslala podepsaný formulář,“ vysvětluji. „Ano, myslím, že si vzpomínám, že mi nějaká.. Rossie volala…“ „Rachel. Jsem Rachel, ne Rossie,“ opravím ho rychle. Sakra, ten má ale dobrou paměť. „Ach, promiňte, slečno. Rachel Laneová… tak kdepak vás máme…“ Chvíli je ticho a pak se ozve nadšený hlas. „Ano, e-mail přišel i s formulářem. Takže tedy opravdu máte zájem? Po celý rok tu s námi zůstat?“ „A-ano…“ vydám ze sebe. Nevím, jestli si opravdu dokážu zvyknout na tu samotu, když jsem celých svých skoro už patnáct let žila v New Yorku, kde mě novináři fotili na každém kroku. „Musím vás ale upozornit, že cesta sem a zpátky, není nic jednoduchého. Já šťastlivec jsem ovšem před pár měsíci vyhrál tři lístky do Los Angeles a tři zpáteční z Los Angeles na Nový Zéland. Proto vám můžu zajistit, že odvoz bude zcela zadarmo. Jinak bych se slečno, na tu brigáu mohl zcela vykašlat,“ zasmál se. „Přiletíme s dcerou a jakmile budeme na místě, dáme vám vědět. Jmenuji se John Atkinson a poznáte mě podle modré košile s černými proužky. Určitě si ji vezmu, takže s tím počítejte. Moje dcera je zrzka, snadno ji poznáte,“ popisuje mi. „Dobrá, já budu mít na sobě… volnější tričko s nápisem Freedom a kraťasy…“ popíšu i já svoje oblečení. Ještě chvíli mi něco sděluje, nakonec se rozloučíme a zavěsím. Potom se sama sebe dlouho ptám… jestli chci vlastně za tátou. Chci zpátky za mámou? Možná jsem měla pocit, že musím okamžitě za tátou, ale teď to už necítím. Nechci ani do Kolumbie a už vůbec ne za mámou. Představa, že k tátovi přijedu a on mě okamžitě odveze zpátky, je nesnesitelná. Chce, abych zůstala prostě s mámou. Jak už jsem říkala, on má svojí rodinu. Proto mi jakýsi hlásek celou dobu napovídal: Odjeď, Rossie… odjeď pryč… jak nejdál dokážeš.“ A tak to udělám. Pan Atkinson se svojí dcerou na mě o pár dnů později už čekají na letišti. Najít je se mi zdálo docela snadné snadné. Pan Atkinson není tak starý, jak jsem se předtím domnívala. Na sobě má opravdu svojí modrou košili s černými proužky. Barvu očí vlastní takovou šedozelenou a jeho vlasy jsou světle hnědé barvy. Může mu být maximálně třicet pět. Opravdu bych ho podle hlasu netypovala na tak mladého. Jeho dcera má oči skoro až úplně zelené a vlasy zrzavé jako oranžové podzimní spadané listí. „Á ty budeš Rachel, že jo?“ vyhrkne zvědavě ta zrzka. Mlčky přikývnu. Pokusím se o malý úsměv. „Ahoj Rachel, nebude ti doufám vadit, když se tu trochu projdeme a mrkneme na památky? Tu cestu jsme jeli docela dlouho a je to naše jediná šance poznat New York. Bez těch lístků bychom se sem nikdy nedostali,“ vysvětluju mi pan Atkinson. Vyplašeně znovu přikývnu. Pořád se nemůžu vzpamatovat. Pan Atkinson se zmiňoval, že lístky má tři pro cestu tam a tři zpět. To znamená, že jestli letenka bude ještě platná, mám šanci se odtamtud dostat, protože jeden lístek bude volný. Ale pořád mám strach. Ty lidi vlastně vůbec neznám a najednou s nimi mám odjet někam daleko odsud. Na jednu stranu po tom šíleně toužím, avšak na druhou bych to radši vzdala a vrátila se domů. „Tak co, jdeš s námi?“ pobídne mě. Zkusím vypnout ty strašné myšlenky. Projdu se s nimi kolem památek a potom odletíme. Ano, zvládnu to. Tady už nezůstanu. Konec všem skandálům. Konec modelingu. Konec L+L. Provázím Atkinsonovi po New Yorku a vyprávím jim o zdejším životě. Líbí se jim to tu. Dcera pana Atkinsona mi vypráví, že obdivuje spoustu osobností z tohoto města a jak má jejich plakáty vylepené u sebe v pokoji. „A navíc strašně obdivuju zdejší spisovatele. Ti z New Yorku jsou fakt nejlepší!“ vypráví mi dál nadšeně. Kdyby jen chudák holka věděla, jak já tohle město nenávidím. Doma mám hodně fotek s hvězdami z New Yorku. Ale nic mi to neříká… Jsou to jen prostě fotky… Nic víc. „Víš, já bych taky chtěla psát knihy… Je to můj sen,“ pokračuje zrzka. Vzpomenu si na mojí fotku se spisovatelkou Meg Cabotovou. To jsem byla ještě malá. Jsem dcera nejslavnějš módní návrhářky na světě, mám milióny takových fotek… říkám si v duchu. Ale nahlas to rozhodně neřeknu. Pro Atkinsonovi jsem obyčejná holka z New Yorku, která jede na rok na ostrov na Novém Zélandě trochu pracovat. A možná se nedokáže ani vrátit zpátky. Vlastně ani pořádně nevím, co chci. „Jak se vlastně jmenuješ?“ přeruším zrzku ze snění, aby už dala nechvíli pokoj těch řečích o slavných osobnostech. „Erica. Je mi třináct. A ty jsi Rachel, jestli tuším správně,“ ukáže na mě nejistě. „Jo, jsem Rachel. Mě je čtrnáct,“ zasměju se. Je to krásné nebýt Rossii. Je to úplně něco jiného. Cítíte se jako někdo úplně jiný a zároveň výjimečný. „Doma mám ještě bráchu. Ten s náma nejel, protože má doma dva kámoše a nikam se mu jezdit nechce, Víš, je to strašný lenoch,“ povídá mi. Chvíli se musím zamyslet nad významem Eričiny věty. Je to sice detailní maličkost, ale stejně by mě zajímalo, jestli patří její brácha mezi typ těch kluků, kteří každou chvíli zvou někoho k sobě domů a celý den prosedí u počítače. „Máte doma počítač?“ vypadne ze mě. Původně jsem plánovala svou otázku udržet v tajnosti, ale ona nějak snadno vyplula na povrch. „Proč se ptáš?“ zajímá Eriku. Tuhle otázku jsem čekala, hned jak jsem ze svých úst vypustila odpověď. „Jen tak…“ zamumlám trochu poníženě. Doufám, že teď Erika nemá pocit, že se právě sešla s počítačovou maniačkou, která den co den nevystrč nos ze dveří. „Musíš mít nějaký důvod,“ nedá se jen tak odradit. Zamyslím se. „Občas bych chtěla napsat e-mail tátovi,“ vymyslím si. „Aha. Takhle… To nebude problém,“ usměje se. Potom mi dojde, jak hloupě se zas pro jednou ptám. Jak by si asi pan Atkinson mohl ověřit, zda jsem mu poslala ten vyplněný formulář? To jsem celá já, musím se v duchu zasmát. „Kolik je vlastně na tom vašem ostrově lidí?“ vyptávám se dál a přitom pevně doufám, že z úst nevypustím zase další hloupost. „Já, brácha James, jeho kamarád Rogger, táta a Roggerovi rodiče. Opodál bydlí ještě pár starších lidí,“ vypráví Erica. „A..?“ zeptám se netrpělivě. „A… A co?“ pokrčí Erica rameny. „Víš, na našem ostrově nežije zas tolik lidí. Jsme všichni rádi, že nám budeš dělat společnost, Rachel,“ usměje se mile pan Atkinson. V duchu se až skoro zděsím. Šest lidí a pár starců na jedom zapadlém ostrůvku obklopeném spoustou mořské vody? Ano, chtěla jsem trochu samoty, ale počítala jsem aspoň s padesáti a více lidmi. Dobrá, opět se projevila moje inteligence. Mohla jsem si myslet, že na takových ostrovech moc lidí nežije. „A kam chodíte do školy?“ pokračuji v otázkách. V zásobě jich mám tolik, že by se vešly rovnou do celé obrovské vily, kde s mámou bydlíme. „My nechodíme do školy…“ zasměje se Erica, „máme výuku přes počítač.“ „Páni, a není to nuda?“ divím se. „Učení je vždycky nuda… Ovšem Rogger se zajímá o dějepis… Až… až moc se o něj zajímá…“ upozorní mě. Během několika hodin se dozvím spoustu informací o malém ostrůvku, kde Atkinsonovi bydlí. Prý tam každý večer zpívají u ohně nebo sedí u břehu moře a jen tak pozorují hvězdy. Doba velkých prázdnin jim začíná až v prosinci a končí v lednu, kdy je tam největší horko. Naposledy pohlédnu na obrovský plakát propagující L+L. „Jdeme?“ pobídne mě Erica. „Určitě,“ souhlasím. Rozmýšlet se už dál nebudu.


celkové hodnocení autora: 91.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 31		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

amazonit	06.07.2009, 6:08:19

Snad nevadí, že jsem se tohoto ujala. Je to sepsané poměrně dobře, čtivě a živě. Někde by se asi vyplatilo vyhrát si s volbou slov a snad to i celé více promyslet... Přijde mi divné, že by odvezli holčinu, které je čtrnáct let s sebou, když si osobně nepromluví s jejími rodiči, nebo aspoň s jedním rodičem. Je zvláštní, že jsou po městě tři a pan Atkinson jako by nebyl, jako by byla jen ona dvě děvčata, co se procházejí. Myslím, že by se jistě také nějak zapojil do rozhovoru. Pozor na chybky. - Barvu očí vlastní takovou šedozelenou - tohle je trochu podivné spojené - vlastnit barvu očí -Vzpomenu si na mojí fotku - moji - vjednom odstavci :„Á ty budeš Rachel, že jo?“ vyhrkne zvědavě ta zrzka a v dalším: ,,A ty jsi Rachel, jestli tuším správně,“ ukáže na mě nejistě - mám pocit, že je Erica trochu zaostalá, když se na to samé ptá dvakrát -„Jo, jsem Rachel. Mě je čtrnáct - mně


ze dne 20.07.2009, 7:22:32
An!tta: No právě to přijde divné všem a Ross se o tom zmiňuje v kapitole 9, kterou ještě bohužel nemám dopsanou takže si pospíším, abych mohla publikovat :D A s ty chyby jdu teda rychle opravit :)