obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Charakter člověka je jeho osudem."
Hérakleitos
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392460 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Istrie - Ti, jež byli zapomenuti ::

 autor Trenz publikováno: 11.07.2009, 20:05  
 

Kapitola druhá
Ti, jež byli zapomenuti

Stáli tam a dívali se na náhrobek.
„Super uvítání,“ promluvil nakonec Sean.
„Lepší místo jsi nenašel, Cirkisi?“ zeptala se Sonya.
„Já chtěl lepší místo, ale nějak to nevyšlo,“ krčil Cirkis rameny.
„Jo ták. Nevyšlo. A kam teď, chytráku?“
„Myslím, že na sever.“
„Půjdeme tedy na sever,“ řekl Alan, než stačil Sean zase něco říct.
„Tohle je smutné místo,“ zašeptala tiše Lily.
„Neznám veselý hřbitov,“ ušklíbl se Sean, ale Lily se nenechala vyvést z míry a pokračovala: „Mnozí zemřeli, protože něčemu věřili. Zemřeli, protože se jejich sny nenaplnily.“
„Mnoha lidem se nenaplní sny, než umřou, děvče.“
Lily mu neodpověděla, a tak se vydali na cestu. Tu a tam se zastavili, když Cirkis zahlédl na náhrobku jméno někoho, koho znal.
„Takhle se nikam nedostaneme, když budeme každou chvilku zastavovat,“ protočil Sean oči, když Cirkis zastavil po osmé, aby pronesl krátkou modlitbu.
„Co trochu úcty k mrtvým, Williamsi?! To ses ještě nenaučil?!“ vyjela na něj Sonya a pak to uviděla. Kousek od ní byl hrob, na jehož jméně bylo napsáno
Rodrigo Montgomery
Poklekla k hrobu a zavřela oči. Jako byl pro ni Frederic skoro otcem, byl Rodrigo skoro jejím bratrem. Prsty přejela po náhrobku.
„Kdo to udělal?“ zeptala se pak tiše, ale v jejím hlase byla zlost.
„Šener.“
„Zabiju ji!“
„Stoupni si do řady,“ odvětil jí Sean, který si stále pamatoval, že ho málem zabila.
„Nejsme tu kvůli zabití Šener. Alespoň ne teď.“
„Nezajímá mě Universe!“ vyštěkla vztekle Sonya.
„Tohle jsme už jednou absolvovali, zlodějko!“ promluvil otráveně Sean a pokračoval: „Místo jednoho nepřítele máš teď dva. Nemyslím si, že by v tom byl rozdíl. Ostatně tvůj kamarád tu vůbec nemusel být. Mohl se vrátit, ale chtěl tady žít. Určitě věděl, do čeho jde tak tu neztrácejme čas hořekováním nad rozlitým mlékem!“
„To nebylo taktní, Seane,“ ozval se Rick.
„Já taky nejsem taktní a není to žádné tajemství.“
Sonya chtěla Seanovi jednu vrazit, ale Alan ji chytl.
„Ne. Nestojí za to.“
„Ale stojí!“odsekla mu Sonya a zkusila se mu vytrhnout, ale Alan ji držel pevně. Tak pevně, že tam určitě bude mít modřinu, ale to jí teď moc nezajímalo. Měla vztek na Rodriga, že ji neposlechl a neodešel, vztek na sebe, že ho víc nepřesvědčovala a vztek na Seana, že nedokázal nikdy být zticha.
„Ne. Poslouchej! To je to, co chtějí. Snaží se nás rozdělit. Poštvat proti sobě. Nenech se tak snadno vyprovokovat. Je to Williams. Víš jaký je tak to nech být.“
Sonya ještě chvíli na Seana očima metala blesky, ale pak se uklidnila a pokračovali v cestě. Ještě předtím mu však Sonya řekla: „Jednou si to vyberu, Williamsi! Jednou budeš litovat všech svých keců!“
„Dám ti vědět, až se budu bát,“ odvětil jí Sean.

Slunce už zapadalo, když dorazili do vesnice, jež se zdála být opuštěná.
„Nikdo tu nebyl víc, jak tři dny,“ oznámil jim Alan, když se dotkl studených kamenů kolem ohniště.
„Doufám, že sis sebou vzal nějakou zbraň, Alane,“ ozval se Cirkis a Alan zvedl hlavu právě v okamžiku, aby viděl, jak se k nim blíží jezdci vytahujíc zbraně.
„Budeme utíkat?“ zeptal se Cirkis připravujíc se na zběsilý úprk.
„Třeba nám nechtějí ublížit,“ ozval se Rick.
„Jo jasně. A ty zbraně vytáhly, protože jsou součástí přivítacího ceremoniálu, že?“

Jezdci dojeli k nim a v kruhu jim zastoupili cestu. Alanovi bylo jejich oblečení povědomé. Byl si jistý, že ho viděl, už když tu byli poprvé.
„Jste zajatci vévody z Roxburghu. Pojďte dobrovolně nebo vás tam dotáhneme násilím,“ promluvil kapitán stráže.
„Veďte nás,“ pokynul jim Alan.
„Nezdáš se příliš neznepokojený,“ naklonil se při cestě na hrad k Alanovi Cirkis.
„Zřejmě tuším, o jakého vévodu jde. Setkali jsme se s ním při prvním výletu do Istrie. To jsi s námi ještě nebyl. Byl dobrým přítelem Isabel. Doufám, že si nás bude pamatovat.“

Blížili se k hradu, jehož cesta se vinula do kopce. Byl to rytířský hrad, pevně obehnaný vysokými hradbami a několika věžemi. Andy jich napočítal pět. Kráčeli po příjezdové cestě směrem k padací mříži. Když je zahlédla stráž hlídkující na hradbách, vysunula mříž nahoru. Přešli padací most, poté ještě jeden postavený přes vodní příkop. Přicházejí na nádvoří, kde uprostřed stojí studna s okovem. Z levé strany po vstupu do nádvoří stála strážnice a zbrojnice. Po pravé straně viděli obrannou věž, poslední útočiště na hradě. Rytíři seskočili z koně a předali je chlapcům. Zřejmě to museli být panoši. Vedli skupinu dál do panského sídla. Prošli chodbou a zamířili do velkého sálu, kde na ně čekal vévoda. Přecházel sem a tam, a když je zaregistroval, zastavil se a přelétl pohledem. Pak si každého prohlédl zvlášť. Přívěšek Lily, mu však zůstal skryt.
„Kdo z vás je velitel?“
„Já,“ promluvil Alan.
„Jak dlouho Argonovi sloužíš?!“ zeptal se vévoda a Alana, ale i všechny ostatní, to zaskočilo.
„Nesloužím Argonovi. Copak si mě nepamatuješ?“
Vévoda se zamračil.
„Nevzpomínám si, že bych tě někdy viděl!“
Alan se podíval na Cirkise, ale ten jen nechápavě pokrčil rameny.
„Když ses s ním nikdy nesetkal, jak můžeš vědět, že slouží Argonovi?“ otázal se ho Sean trochu přidrzle.
„Jeho tetování mluví za vše!“ odsekl mu vévoda.
„Co se to tady stalo?“ šeptla Sonya.
„Nevím, ale zdá se, že Ochránci už tu nejsou v oblibě,“ odpověděl jí šeptem Andy.
„Odveďte je do vězení a ráno za úsvitu popravte!“
„Ne, otče!“ ozvalo se ode dveří z druhé strany sálu. Pohlédli tím směrem a spatřili vysokou světlovlasou dívku kolem devatenácti let. Měla zelené oči a Seanovi tím připomínala kočku, kterou vlastnil jako dítě. Na krku se jí houpal provázek s bílým kamínkem.
„Ty se do toho nepleť, Kristo!“
„To jsou oni, otče. Ti, jež byli zapomenuti. Vzpomeň si!“
„Vrať se do postele, dítě!“
„Já nejsem nemocná! To ty jsi zapomněl!“
„Vrať se do postele!“
„Musíš si vzpomenout!“
„Vrať se do postele! Nenuť mě zavolat mága!“
Krista zbledla. Semkla rty, vrhla na skupinu zoufalý pohled a potom se vydala do svého pokoje. Vévoda se k nim otočil a chladně jim oznámil: „Zítra ráno za úsvitu zemřete! Odveďte je!“
„Budeme se bránit?“ otázal se Rick tiše, ale Alan zavrtěl hlavou.
„Jen by se to všechno zhoršilo.“
„A teď je to dobré?“ povytáhl obočí Sean.
„Jsme naživu.“
„Zatím,“ pronesl Sean značně skepticky.
„Něco vymyslím.“
„Ano. Ty jsi náš hrdina.“
„Tohle nikomu nepomůže, Seane.“
„Ale ani neuškodí.“

Později v noci se Alan probudil a všiml si, že vzhůru je i Lily. Tiše k ní přistoupil a položil jí ruku na rameno. Lily s sebou trhla a otočila se k němu. Oči měla zalité slzami.
„Co se stalo?“
„Jen zlý sen,“ šeptla.
„Skončí naše pouť tady?“
„Ne, ale něčí život ano.“
„Někdo z nás?“
Lily odvrátila hlavu.
„Nemůžu o tom mluvit.“
Alan kývl a pohladil ji po vlasech. Lily se k němu stulila a položila hlavu na jeho hruď. Alan ji na oplátku objal a ona poslouchala, jak mu buší srdce. I když je měli ráno popravit, jeho tlukot srdce byl klidný a pravidelný, jako by se vůbec nebál. Pomalu ji uspával.

Náhle se jeho tlukot zrychlil a Lily zvedla hlavu.
„Někdo jde,“ šeptl.
Posadila se, a tak se od něj odtáhla, ale přesto jeho ruka zůstala na jejím rameni. Už i ona slyšela, jak kdosi sbíhá ze schodů. Bylo to tiché, takže musel být bos. A nejspíš to byla dívka, dalo-li se soudit podle lehkosti kroků. Vzápětí se zpod rohu schodiště vynořila vévodova dcera. Lily se napřímila a Alan v ní na několik krátkých chvil spatřil královskou vznešenost. Pak se otočil zpět ke Kristě.
„Je to pravda, že ano?“
„Co přesně?“ zeptal se Alan opatrně. Musel se mít na pozoru. Vypadalo to, že si je nikdo, kromě téhle dívky, nepamatuje, ale klidně to mohla být past od Argona nebo jeho šílené milenky Šener.
„Byli jste už tady. Nejsem nemocná, že ne?“
„Ano, byli,“ přikývl Alan.
„Já to věděla. Takže nejsem blázen,“ Krista vypadala, že se jí viditelně ulevilo.
„Co se tady stalo? Proč si nás nepamatuje a Ochránce má za nepřátelé?“
„To je dlouhý příběh. Moc dlouhý příběh na příliš málo času. Vím, za kým musíte jít.“
„Nejdřív se ale musíme dostat odsud,“ ozval se právě probuzený Cirkis.
„A jak to chceš udělat? Zase budeš čarovat a my skončíme, kdo ví kde? Nebo má snad tahle holka klíč?“ otázal se Sean. To už byli vzhůru všichni.
„Ne, to nemám,“ zamumlala Krista a trochu se zarděla.
„Nevšímej si toho zabedněnce,“ promluvila Sonya a pokračovala: „Vůbec se neumí k ženám chovat.“
„Za to ty jsi odbornice, co?“
„Rozhodně mám větší zkušenosti, než ty.“
„Už jste spolu spali?“ zeptala se znenadání Mac a Sean se Sonyou se na ní šokovaně a zároveň znechuceně podívali.
„Nikdy,“ odpověděli jí svorně.
„Možná byste to měli zkusit. Možná by to vyčistilo vzduch.“
„Mac je kromě parapsycholožky i sexuoložka,“ vysvětlil Andy s mírným úsměvem
Tak ať si své problémy řeší na vlastním pískovišti, Wilkinsone,“ utrousil Sean.
„Dík za radu Seana, ale my máme všechno vyřešené,“ odvětil mu Andy s úsměvem.
„Nechte mě pracovat,“ Sonya přešla ke dveřím a chvíli zkoumala zámek.
„To půjde,“ řekla nakonec.
„Můžu?“ natáhla se k Lily pro sponku. Lily kývla a jednu si odepnula a podala ji Sonye. Volný pramínek okamžitě využil příležitost a sjel dolů do jejího obličeje. Lily si ho hned zastrčila za ucho.

Uslyšeli křik a dusot, jak běželi vojáci.
„Rychle. Už zjistili, že nejsem v posteli. Musíte si pospíšit. Je jen otázka času, než je napadne hledat mě tady!“
Sonya poklekla k zámku, vstrčila do něj sponku a chvilku s ní otáčela.
„Pospěšte si!“ naléhala na ni Krista.
„Tohle je středověký zámek. To není jako otvírat sejf,“ krotila její netrpělivost Sonya.
„Jdu se podívat dolů!“ slyšeli křičet jednoho vojáka.
„Honem! Už musíte jít!“ Krista se strachem kousala do rtu. Ještě chvíli Sonya otáčela sponkou a pak uslyšeli cvaknutí. Sonya se narovnala a zlehka do dveří strčila. Dveře se se zaskřípěním otevřely.
„Rychle! Tudy!“ pobízela je, teď už doopravdy vyděšená Krista. Právě v tu chvíli dolů ze schodů seběhl voják. Alan se pohnul, ale voják byl rychlejší a stačil zakřičet: “Jsou venku!“ vzápětí však padl na zem v bezvědomí, když ho Alan udeřil. Nicméně už bylo pozdě. Blížili se další a nebylo jich málo.
„Jestli vás chytí, zabijí vás hned a Istrie bude navěky ztracena. Prosím! Pojďte už!“ vypadala na pokraji zhroucení, a tak se jí rozhodli následovat. Šli by i tak. Kdo by chtěl bojovat proti bandě rozzuřených vojáků. Obzvlášť, když se ani neměli čím bránit. Alan ještě stihl sebrat vojákovi meč a už museli utíkat. Běželi dlouhou chodbou neustále klesající a slyšeli, že jejich pronásledovatelé nejsou daleko.
„Rychleji! Poběžte!“
„Počkejte!“zastavil prudce Cirkis.
„Co je?! Teď nemáme čas dopřávat si ranní siestu!“
„Cítím přítomnost jiného čaroděje.“
Krista smrtelně zbledla.
„To je mág!“
„Kde je východ?“ zeptal se Alan, ale Krista ho nevnímala. Jen stála na místě a celá se třásla.
„To jí ten chlap až tak děsí?“ divila se Sonya.
„Zřejmě nebude patřit mezi ty dobré,“ odvětil jí Cirkis.
„Takže co dál? Jestli se ta holka rychle nevzpamatuje, umřeme tady!“
„Zkus to, Andy,“ vyzvala Mac Andyho, ale Cirkis zavrtěl hlavou.
„Tady to nebude fungovat. Ten mág blokuje jak moji moc, tak i vaše schopnosti.“
„Zkusím to,“ ozval se Rick. Přistoupil ke Kristě, pohlédl jí do očí a tiše k ní promluvil: „Nikdo ti neublíží. My teď ale potřebujeme tvoji pomoc. Pomoz nám a my pomůžeme tobě.“
Ani se nepohnula. Nevydala jedinou hlásku a vojáci se blížili. Každou chvíli už se mohli objevit zpoza rohu.
„To nepomáhá! Nech to na mě!“ zavrčel Sean, odstrčil Ricka.
„Seane! Ne!“ vykřikl Rick, ale Sean Kristu udeřil. Zamrkala. Jako by žádnou bolest ani necítila.
„Východ je už blízko. Poběžte,“ řekla a znovu vyrazila vpřed. Nikdo se na nic neptal. Objevil se jeden voják. Alan zastavil jen na tak dlouho, aby ho sundal a běželi dál. Doběhli až k východu, aby zjistili, že stojí na pokraji útesu.
„Omlouvám se,“ zašeptala Krista a oči se jí zatřpytily slzami.
„Bude to v pořádku,“ promluvila konejšivým hlasem Lily a všichni se na ni podívali.
„Tohle dopadne dobře. Jen musíme skočit.“
„Skočit! Vždyť nás to může zabít.“
„Umřeme stejně, jestli tu zůstaneme, Seane.“
V tu chvíli si Krista všimla Liliina přívěšku.
„Tohle myslím patří tobě,“ řekla, sundala si provázek s kamínkem a podala ho Lily.
Lily naň chvíli hleděla a pak si jej vzala a navlékla přes krk. Do přívěšku ho zasadí později.
„Pojď s námi,“ navrhl jí Rick, ale Krista zavrtěla hlavou.
„Ne. Moje místo je tady u otce. Snad najdete způsob, jak jemu i všem ostatním vrátit paměť. Jděte za Lughem. Ten by vám mohl pomoct. Sice se moc do záležitostí světa neplete, ale snad by vám alespoň mohl poradit, co dál.“
Znovu uslyšeli stráže, jak se blížili.
„Jděte. Prosím,“ zašeptala, jako by byla na pokraji sil. Už dál neváhali a seskočili z útesu přímo do moře.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 29 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 11.07.2009, 21:45:23 Odpovědět 
   Ode mně za Jedna a těším se na další část, jsem rád, že příběh pokračuje!
 taira 11.07.2009, 20:04:40 Odpovědět 
   Tak druhá kapitola Istrie dočtena.
Po dějové stránce všechno jedna báseň. Příběh se rozvíjí v překotném tempu, postavy pořád mluví, něco řeší, čelí dalším výzvám - a konec, který navnazuje na další díl.
Napínavé, a to je víc než dobře.
Co je horší, je pravopis, který mi připadal horší než v předchozí kapitole a prologu. Mrzí mě, že to musím vytahovat, ale rozhodně jsem si při čtení všimla několika nedostatků a myslím, že bych na ně měla upozornit.

1) pozor na čárky!
třeba:
Měla vztek na Rodriga, že ji neposlechl a neodešel, vztek na sebe, že ho víc nepřesvědčovala a vztek na Seana, že nedokázal nikdy být zticha. - mezi "nepřesvědčovala" a "a" by měla být čárka (konec věty vložené)
Jo jasně ---> jo, jasně
Pojďte dobrovolně nebo vás tam dotáhneme násilím ---> dobrovolně, nebo...

2) shoda přísudku s podmětem
"zbraně vytáhly" --> (ti jezdci) vytáhli
Nejspíš jde o překlep, ale zatahal za oči.

3) opakování slova "zbraně" v následujícím souvětí:
„Doufám, že sis sebou vzal nějakou zbraň, Alane,“ ozval se Cirkis a Alan zvedl hlavu právě v okamžiku, aby viděl, jak se k nim blíží jezdci vytahujíc zbraně."
Banální, že? Ale "zbraně" jsou hned vzápětí použity znova... opravdu to nešlo nijak opsat? Třeba tím, jaké zbraně to jezdci vytahovali? :)

To by mělo být zatím vše. Vlastně ne - těším se na další část příběhu.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Istrie - Posled...
Trenz
Deprese
Anavi
Něco trochu jin...
Petr polák
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr