|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303506 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů:Poslední tažení 52-54 ::
V minulém díle došlo ke skandálnímu odhalení, a to, že Mr. Kdosi byl vlastně celou dobu Kamilův děda. Jak k tomu ale došlo, členům Společenstva neprozradil.
Hlavní Hyperion provedl zvláštní manévr, a to, že se rozdělil ve své čtyři kopie sama sebe, které už ale nebyly jeho klony. Poté vyvolal zvláštní průchody, ve kterých on i jeho kopie zmizely. |
| |
|
|
LII
„Jsem to já,“ prohlásil zklamaně Mr. Kdosi. „Kvůli takové nešťastné náhodě teď vidíš, že–“
„Doprdele, jo!“ vykřikl jsem a vrhl se po dědovi. Jak jsem mu skočil kolem ramen, skoro jsem mu vyrazil dech.
„Kdo to je?“ zaslechl jsem Marka.
„To je Kamilův děda,“ prohlásil Pepa.
„Ty vole,“ uchechtl se Marek, který nevěřil této události stejně, jako já.
„Eh...“ Náhle jsem si uvědomil, co dělám a odpotácel se od Mr. Kdosi pryč. „Jasně, tak... Vo co de? A řekneš mi, jak to, že-“
„Na to teď není čas,“ řekl děda ke Společenstvu. „Hyperion má svůj jeden poslední plán, pomocí kterého chce zastavit Společenstvo.“
Před kluky jsem si připadal jako pitomec. Ale tohle bylo něco, co se doopravdy čekat nedalo.
Děda ze sebe setřásl prach ze země. „Hyperionův poslední plán...“
Nedával jsem vůbec pozor na to, co říkal. Potácel jsem se po Pražském Hradě s dlaněmi v obličeji a nedokázal to pochopit.
Vrazil jsem do stěny. Au.
„Hej, kámo,“ křikl na mě Marek. „Poslouchej!“
„Jo,“ vzpamatoval jsem se a ukázal na něj, „jasně.“
„Hyperion sebral poslední síly a stvořil čtyři kopie, tentokrát už ne pouhých klonů, ale jeho samého. Vím, kam vedou tyto portály, protože se Hyperion propadá v čase.“
„V čase, jo,“ podivil se Aleš.
„To je nějaký moc... silný,“ dodal Jirka.
„Hyperion cestuje časem, zřejmě aby porazil Společenstvo, když mělo plné ruce práce. Je to zákeřný krok, ale jak je vidno, on sám si tentokrát nebyl jistý, zda jste nezesílili natolik, že byste ho byli schopni porazit. Tak provedl tohle.“
„A ty portály nechal vodevřený proč?“ zeptal jsem se.
„To je těžké odhadnout, ale zřejmě čeká, že ho budeme pronásledovat. Je možné, že chce, aby se Společenstvo rozdělilo, ale nic jiného nám stejně teď ani nezbývá, pokud chceme zabránit tomu, co chce napáchat.“
„Dobře, no,“ vydechl jsem s těžkým srdcem. Věděl jsem, co to bude znamenat. „Ty portály jsou čtyři. Kam vedou?“
„Nevím,“ prohlásil Mr. Kdosi. „Pravděpodobně do různých časových zón bytí Společenstva. A tak je třeba, abyste zabezpečili každý z nich. Každou časovou dimenzi.“
„A jak se jako dostanem zpátky?“ zeptal se pochybně Jirka.
„Myslete na mě. Volejte, bude-li to třeba. Pokusím se vám pomoci,“ odpověděl Mr. Kdosi.
„To zní jako plán,“ na to Marek. „Takže máme jít každej jinam, jo?“
„Přesně tak,“ souhlasil děda.
„Ty vole,“ povzdychl jsem si. „Jít za Hyperionem, a sami. Do hajzlu.“
„Snad nejsi takovej srab, kámo,“ usmál se Marek.
„Ne, to ne...,“ na to já. „Ale tak já se nechci rozdělovat! Něco se v tý časový lajně posere a bude po vás...“
„Ty vole,“ zakroutil hlavou Jirka, „my to zvládnem!“
„To by bylo super, ale..." Zakroutil jsem hlavou. „Tohle sem nikdy nechtěl, aby se Společenstvo rozdělilo, obzvlášť né takhle, když jde o všechno!“ pronesl jsem naštvaně.
„Uděláme, co je v našich silách,“ řekl Pepa. „Teď bychom už ale měli jít, nebo se Hyperionovi podaří jeho plán.“
„Jo... Tak fajn,“ přikývl jsem. „Jak teda?“
„Já a bratr dem spolu,“ rozhodl se Jirka. „Jestli je tohle velký finále, sejmem Hypera spolu.“
„Přesně tak,“ podpořil svého bratra Pepa.
„Tak jo,“ na to já. „Kubo? Aleši?“
„Jo,“ zamyslel se Jakub. „Řek bych, že to zvládnu sám.“
„Taky,“ souhlasil ohnivý elementalista.
„Hej, Masna...,“ ozval se Marek, „nemám jít s tebou?“
„Neh,“ odmítl Aleš. „Je to v pohodě.“
„Já pudu asi taky sólo,“ řekl jsem.
„Hej, kámo, nebudeš chtít, abych ti radši pomoh?“ znovu se zeptal Marek.
„Hele, dobrý,“ ujistil jsem ho, „neměl by kdo jít do čtvrtýho.“
„Jo, no ale...,“ zasekl se Marek.
„Vy jdete kudy?“ zeptal se Pepa Mr. Kdosi.
„Já se pokusím pomoci elementalistům v jejich boji,“ prohlásil děda, „a dostanu vás zpět, protože to jde jen v platné současnosti. Mrzí mě, že s vámi nemohu jít, ale pokud by se něco stalo, nebyl by nikdo, kdo by vám pomohl.“
„Takže fajn – rozhodnuto,“ řekl jsem. Všiml jsem si, jak se členové party navzájem loučí a podporují se. Jak jsem to viděl, všeho mi najednou bylo líto.
Přišel jsem ke Kubovi. „Hej, ty vole,“ zvolal jsem na něj. Elementalista se otočil a já ho “chlapácky“ objal. To Jakuba zřejmě trochu překvapilo, soudě podle jeho ztuhlého postoje, ale nakonec se uvolnil a chytl mě také.
Odtáhli jsme se od sebe. „Hodně štěstí,“ řekl jsem. Kuba na mě pokýval hlavou a vydal se k bráně. „A nezapomeň na to, co sem ti řek,“ dodal jsem a ukázal na něj.
„Jo... Jo,“ upamatoval se Kuba, možná ani nevěděl na co, a vstoupil do fialového portálu, který se za ním vzápětí zavřel. Jako propast. Past.
Ohlédl jsem se na ostatní členy party a zahlédl bratry, čekající u další brány. Podíval jsem se na Jirku a vztyčil ruku. Plácli jsme si, padli na ramena a já ke svému parťákovi pronesl tak, aby to slyšel jen on:
„Dejte mu do držky i za Tomáše a Michala.“
„Jasně.“
Znovu, teď už od sebe, jsme na sebe mrkli a pokývali hlavou. Jirka pomrkával po svém bratru, tak jsem se na něj otočil.
„Pepo,“ usmál jsem se a podal mu ruku. Elementalista mi jí stiskl a přikývl. „Hodně štěstí.“
„I tobě,“ prohlásil. „Jsem rád, že jsme mohli bojovat spolu. Já, bratr, a ty. A ostatní členové Společenstva.“
„Já taky,“ řekl jsem do ztracena, jako bych tušil, co Pepova slova znamenají. „Tak... Tak jo.“
A nechal jsem je jít.
Nemohl jsem se dívat, jak tahle dvojka mizí, tak jsem se vydal k Alešovi.
„Ty vole,“ řekl elementalista uvolněným, skoro až veselým hlasem. „Takže asi dem, co?“
„Jo, je to tak,“ prohlásil jsem s úsměvem na tváři. Pokusil jsem se mu aspoň tu ruku podat, ale uvědomil jsem si, že je vlastně celé jeho brnění extrémně horké. Ruka tedy skončila svěšená podél boku.
Alešovi to asi došlo a plácl mě do ramene kupodivu chladnou rukavicí. „Je to v klidu.“
Usmál jsem se na něj s jakousi bezdůvodnou radostí a dal mu ruku na rameno. „Děkuju ti za všechno,“ prohlásil jsem. Nějak jsem to neovládl a také ho objal, brnění nebrnění.
Alešův oděv zasyčel a já alespoň na ty dvě vteřiny zůstal u svého parťáka. Možná naposled.
„Tak teda... Zlom vaz,“ vydal jsem ze sebe tu nejklišoidnější hlášku, co šla.
„Jo,“ na to Aleš. „Ty taky.“
Tak jsem se rozloučil i s ním.
Blížil jsem se k Markovi a opět si připravoval ruku, že si s ním plácnu. A už mě viděl.
„Hej, kámo,“ prohlásil, „takže mu dáme, jo?“
„No jo,“ podali jsme si ruce a já se naklonil přes jeho rameno, „dáme mu za Markétu, co?“
Jak to Marek slyšel, odtáhl se ode mě a i když zřejmě plánoval něco říct, jenom se podíval někam pryč.
Přikývl. „Jo, asi jo,“ souhlasil, „za to dostane.“
„Tak teda... Dáme mu,“ uchechtl jsem se, protože jsem nevěděl, co říct.
„Jo, přesně, dáme mu,“ zasmál se i Marek, aby se potom znova zahleděl někam pryč. „Takže jo!“ dodal. „Dem!“
A za chvíli v tyrkysovém portálu zmizel i on.
Zbyli jsme tam už jen já a Mr. Kdosi – děda.
„Nevim, co říct,“ vydal jsem ze sebe, „žes to byl ty, celou tu dobu...“
Děda přikývl. „Tím se nezabývej. Čas posledního testu Společenstva přišel,“ řekl, „každý tu ještě musíme vykonat to, co je třeba.“
„Jo,“ na to já, „tak se měj a hodně štěstí.“
„I ty.“
Chystal jsem se ještě něco říct, než jsem vstoupil do posledního průchodu, ale zapomněl jsem to a jenom se usmál na svého příbuzného.
Nadechl jsem se, vytasil meč a vešel dovnitř.
LIII
Na Pražském hradě právě zuřil boj. Nikoli však mezi armádou Hyperionových klonů a elementalisty z akademie v Brdičkově škole, ale mezi devítkou vyvolených a jejich sedmi protivníky, podmaněných mocí Hyperionu.
Psal se rok 2006 a tehdy to pro Společenstvo všechno začalo.
A právě do tohoto boje se z fialového portálu vyloupl Jakub. Objevil se u katedrály sv. Víta, okamžitě vytasil sekeru a rozhlédl se. Hyperion zatím nikde a toho se muselo využít.
Nejprve Kuba ani netušil, kam se to vlasně dostal – na Hradě byl i předtím, ale na tomto místě přece bojovali jeho a Alešovi elementalisté. Kde se to tedy octl?
Mr. Kdosi tvrdil, že se Hyperion posunoval v čase. Kam se ovšem přenesl Jakub, to bylo záhadou.
Vtom za rohem elementalista zaslechl jakési tlumené údery a pazvuky – Tam se jistě něco děje, řekl si. Musím tam jít.
Kuba se tedy vydal okolo stěny katedrály a postupoval dál za ozvěnou, která se nesla z dlážděného, šedého plácku nedaleko.
Po Hyperionovi stále ani stopa.
Netrvalo dlouho a Jakub měl před sebou už jednou zažitou scenérii – Kamila s Markem, jak bojují proti Terorovi. Terorovi!
Temný elementalista právě po Markovi vyslal jakési kouzlo, které ho odhodilo pryč. Kamil to spatřil a zdálo se, že spouští svůj limit elementu.
Teror udělal to samé a dva bojovníci se rozeběhli proti sobě. Jakub dal rychle dvě a dvě dohromady, vydal se na místo boje, zvedl svou sekeru nad hlavu...
A nepřítele Společenstva zasáhl blesk. Teror se zastavil, ochromený, a kácel se k zemi, jenže právě v tom okamžiku se s ním srazil Kamil ve svém bezhlavém útoku.
Modrý elementalista sice stačil uštědřit Terorovi smrtelnou ránu, ale naběhl na něj tak nešikovně, že ostrá čepel nastaveného meče Hyperionu pronikla Kamilovým bokem tak, až upadl.
Doprdele, řekl si Jakub a chystal se Kamilovi na pomoc, když v ten moment uslyšel zvuky – známé zvuky – přímo za sebou.
Elementalista se neochotně otočil a spatřil, jak se k němu po dlaždicích Hradu hrne Hyperion. Prvně vzal do ruky sekeru a připravil se k boji – k boji, který možná rozhodne vše.
Nadechl se a vydal se proti monstru z černého kovu a ostří do finální bitvy.
A tak byli v sobě.
Jakub se s Hyperionem nejprve začal bít zblízka – ale údery sekery a mečů po čase vystřídal těžší kalibr. Skoro ve stejný moment, jako by se snad oba protivníci domluvili, skočili pryč a jeden ke druhému vymrštili paže.
Zatímco černý démon vyslal proti Jakubovi sprchu černých jehlic, z dlaní vzdušného elementalisty se vzedmul mrak zlatobílé, blýskavé hmoty, která démonův útok jednoduše přebila.
Hyperiona zasáhl proud a jeho jiskřícím tělem udeřil do blízké stěny. Jakubův útok se sice vyvedl, ale to si jeho nepřítel nenechal líbit.
Za rychlého pohybu se démon teleportoval zpět přímo k Jakubovi a elementalista se jen stěží vyhnul jeho nečekanému a tvrdému máchnutí mečem – možná i díky Kubovu živlu, který mu dovoloval velmi rychle zareagovat. Hyperionova paže se zasekla v dlaždicích a Kuba ucítil šanci. Vzal do ruky sekeru, přiskočil k démonovu boku a zasadil mu tak drtivou ránu do prsního plátu, až se kovový démon složil na zem.
Jakmile se ovšem Jakub zastavil, Hyperion nabral druhý dech a vymrštil se ze země jako kobra přímo na Kubu. Udeřil ho ostnatým ramenem do obličeje a ohnal se po něm jednou ze svých paží – Jakub se sice pokusil o jakýsi úhybný manévr, ale přesto mu jeho nepřítel prořízl břicho a elementalista se odpotácel dozadu. A jeho nepřítel za ním.
Z posledních sil Jakub přeměnil sekeru na luk a s vypětím se pokoušel o postřelení nepřítele, řítícího se na něj. Také marně. Dva šípy, které Kuba stačil vyslat, démon odrazil svými meči a vrcholem byl démonem vyslaný černý mrak, který srazil Jakuba už definitivně k zemi.
Hyperion se blížil k elementalistovi a zdálo se, že pro člena Společenstva je tohle konečná.
Co kdyby...
Se zkrvavenou tváří i tělem přemýšlel, zda ještě může něco udělat, zatímco se k němu nemilosrdně blížil černý, železný skelet.
Jak to dělali...
Démon byl už skoro u něj. Konec přicházel.
Já nemůžu přežít, ale...
Thor...?
„THOROVO KLADIVO!“
Kuba ucítil, jak mu živel vlil novou krev do žil a dal mu dostatek sil, aby se postavil. Vykopl se na nohy, zatímco útočícího Hyperiona odstrčilo od Jakuba pryč jakési zvláštní, elektrostatické pole.
Pochopil, že je naváděný k poslednímu, konečnému útoku. A rozhodl se ho vykonat dřív, než jeho jediná zbývající záloha vyprchá.
Jakub před Hyperionovým bodnutím vyskočil do vzduchu – dobrých pět metrů – a už znovu držel sekeru nad hlavou. Zůstal stát nad zemí, jako by levitoval.
Nebo se jenom zpomalil čas natolik, že se v něm mohl pohybovat jen on - elementalista vzduchu a blesku, Jakub?
Člen Společenstva začal zářit a zlátnout jakýmsi světlem, až už za chvíli nebyla ve vzduchu rozeznatelná ani Jakubova silueta, ale jen jakási blýskající se smršť, podobná Jakubovi jen svou velikostí.
Rád jsem tu s nima byl... Rád jsem pomoh...
A vtom to světlo spadlo na Hyperiona jako blesk. Jakmile ho zasáhlo, černý démon se v záři začal rozpouštět, jeho skelet se rozpadal, rezavěl, a ztrácel svoji pevnost. Za několik vteřin – nebo byl to snad jen zlomek chvíle – na místě zbyla jen hromádka popela s pár stále žhavými uhlíky.
Už nebyl Hyperion. Už nebyl Jakub.
A tak mělo Společenstvo už jen pět členů.
LIV
Na odvrácené straně střechy oranžové Brdičkovy školy se nacházel fialový portál, který stvořil Hyperion – nejhorší z nepřátel Společenstva. Jednou ho už použil on sám, aby mohl narušit boj mezi dvěma znesvářenými stranami. A nyní průchodem prošli dva hrdinové, připraveni se mu postavit.
„Hej, ty vole... Kde to sme?“ podivil se Jirka. „To je Brdičkárna, ne?“
„Vypadá to tak,“ na to jeho bratr. „Ale kde je Hyperion, a kdy jsme se to objevili?“
Jakmile to Pepa dořekl, deset metrů před dvěma elementalisty se z černého, blyštivého stínu zhmotnil už zmíněný démon. Když ho bratři spatřili, okamžitě zaujali bojová postavení.
„Ty krávo... Tohle je možná naše poslední bitka,“ nahlas se zamyslel Jirka. „Hyper versus my-“
„Důležité je: Bude stát za to?“ otočil se na svého bratra Pepa a nasadil přátelský tón, zatímco se k nim za skřípavých zvuků přibližoval jejich nepřítel.
Jirka přikývl a usmál se. „Jo, to teda bude,“ pronesl.
Hyperion už byl skoro u nich. Oba bratři se na sebe podívali a za bujarého řevu se vrhli na démona.
A tak začalo i jejich finále.
Nejprve se s démonem začali bít zblízka. Koordinované pohyby obou bratrů proti černému nepříteli nejenže zaručovali vyrovnaný boj, ale zároveň svou složitostí v pozorovateli budily dojem, jak je jen možné, že se dvojice členů Společenstva navzájem nepobije.
Kde Pepa uhnul, tím místem proletěl Jirkův meč. Když Jirka vyskočil nad úderem nepřítele, tím místem se ohnal jeho bratr svou holí přímo po Hyperionovi.
Skutečně bylo vidět, že jsou sehraní.
V boji zblízka nenechali nepřítele odpočinout a ani neustupovali zpět. Pokaždé vykryli jakýkoli útok a když měli štěstí, tak i zasáhli protivníka. Fakt, že to bylo povětšinou náhodou, znamenal, že Hyperionovi sice nijak moc neublížili, ale to bouřlivý výkon dvojice nijak neponižovalo.
Jednostranný průběh bitvy ovšem černého démona ponížil.
Hyperion se rozmáchl svou pravou paží a zabodl ji do země. Za bílých jisker, prýštících z praskliny, zčernala velká část střechy školy, obepínající prostor, kde bratři s železnou hrozbou bojovali.
Cement se změnil v tmavou hmotu, místo našedlých hrbolků z bojiště trčela ostří a nebylo divu, že právě to byl skutečný projev Hyperionovy magie.
Jakmile ale kovové monstrum rozpoutalo chaos, Pepu jako by odnesla atomová bomba. Jeho tělo už jen samotná přítomnost v “prokletém“ prostředí odmrštila po střeše pryč - až tak bylo Hyperionovo kouzlo nebezpečné.
Zato Jirka nepohnul ani svalem.
Tedy, vlastně ano. Uskočil pryč, protože si myslel, že černý démon se chystá vystřelit ze země bodce podobně, jako to provedl Kamilovi a dalším členům Společenstva – z čehož se v tomto případě poučil.
Když ovšem jediné, co se stalo, bylo mírné zčernání střechy a zhuštění atmosféry, Jirkovi to nemohlo být jedno víc – také proto, že právě on se v tomto prostředí díky svému živlu cítil jako ryba ve vodě.
Zatímco Jirka a Hyperion se do sebe pustili svými meči, Pepa se mermomocí pokoušel dostat se zpět na kolbiště – ale nešlo to. Černá střecha jako by ho pálila, kdykoli na ni elementalista světla vkročil, a tamější vzduch, svírající a dusící elementalistu při každém nádechu tomu nijak nepomáhal.
Protentokrát ovšem věděl, co má udělat. Pamatoval si, co mu Mr. Kdosi řekl – Hyperion se přemisťuje v čase, aby překazil plány Společenstva. Ačkoli měnit minulost byla jedna z nejnebezpečnějších věcí, kterou mohl udělat, tak když nemohl pomoci svému bratrovi, bylo načase to zkusit se Společenstvem. Třeba by se do takové šlamastyky nikdy ani nedostali, kdyby bylo věcem jinak.
„Zkusím pomoct Kamilovi a partě,“ křikl na svého bratra Pepa. Jirka se rychle otočil a kývl na něj, zatímco s Hyperionem střídali jeden výpad za druhým.
Snad to vydrží...
Je to přeci temný elementalista.
Pepa se vydal na druhou stranu střechy a tam už zahlédl čtyři členy Společenstva, nashromážděné v epické bitvě proti Firenu a Magmarosovi. Marek a Tomáš si hleděli Firena, zatímco Lukáš a Kamil měřili síly s Magmarosem.
Už ovšem nebylo co měnit, ani co napravovat. První scéna, kterou totiž Pepa shlédl, byla Firenův hrozný čin – hození šavle a smrt levitujícího Tomáše.
A za co mohl on...?
Srpy letěly. A Lukáš přišel o hlavu.
Jak je to možné...?
„Jo! Jo!“ zaslechl náhle Pepa hlas zpovzdálí. Byl to hlas jeho bratra.
Otočil se. Spatřil, jak se Hyperion, který vypadal, jako by se rozpouštěl, posekán na několika místech – na skeletu, rukou a nohou – neskutečně rychle třese.
„Tumáš, ty svině!“ Vykřikl Jirka a naposledy se rozmáchl mečem Hyperionem po stejnojmenném nepříteli – a kompletně mu usekl kus černého, rozpouštějícího se skeletu.
„Ne! Počkej!" vykřikl Pepa. Ale už bylo pozdě.
Hyperionovo tělo explodovalo. Bouře černých ostří, tvořících jeho tělo, se rozletěla na všechny strany. Pepa na poslední chvíli vztyčil hůl a obalil se bílou, kulovitou bariérou, o kterou se projektily odrážely jako od zdi.
Sprcha ustala a elementalista pohlédl před sebe, na místo, kde naposledy viděl svého bratra.
A tam se náhle k zemi sesulo tělo, probodané desítkami ostří, se zděšeným výrazem v obličeji, jasně značícím překvapení.
Na tohle slova, ani myšlenky Pepovi už nestačily.
Po střeše běžel s beznadějným výrazem Kamil a za ním vzduchem letěl ostrý, hořící srp. Zbraň už byla skoro u něj – zavřel oči, zatnul zuby a čekal na smrt.
Vtom se vedle něj mihla bílá postava a skočila přímo za něj. Kamil zaslechl heknutí a jak se srp zasekl do masa.
A tak mělo Společenstvo už jen tři členy.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 27 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
