|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303506 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Sestry Pleškovy-Ve stínu bystrického hradu ::
 honzoch |
publikováno: 18.06.2009, 15:04
|
| Jde o pokračování mého románu "Trnitá cesta" ze začátku 17.století. Konkrétně o pátý z jeho šesti dílů. Pátý díl je celkem neobvyklý prostředím, protože se děj částečně přesune z malebného považského kraje do uliček Prešpurku. Doufám, že se bude pokračování líbit, i když to, hlavně ze začátku, žádná idylka nebude. Jsem vděčný za JAKOUKOLIV kritiku, klidně jen napište, že jste přečetli, a pokud ne, proč Vás to neoslovilo a co zlepšit |
| |
|
|
1)Ve stínu bystrického hradu
Vzduch se tetelil, prosycen dusivým vedrem pozdního, června, a dotěrný prach štípal do očí. Dřevená kárka se pomalu šinula údolím Váhu, nalevo i napravo hajduk na koni. Třetí ozbrojenec seděl vedle kočího a chvíli co chvíli se chtivě ohlížel po spoutaném děvčeti, usazeném za nimi.
„Není ti vedro? Nechtěla by sis odložit?!“ řehtal se a pobaveně sledoval, jak se zatčená peče zaživa. Lidka jej neuznala hodným byť jen jediného pohledu. Zachovávala si klidnou tvář a pokud vzhlédla, pak jen k obzoru, kde se jako bašta v namodralé hradbě kopců vyjímal bystrický hrad. Nevěděla, zda se radovat, že je pryč z Olšice, nebo plakat, že ji vezou přímo k Balašovi. Duši jí naplňovala únava a lhostejnost, neboť vše, z čeho se po ten krásný čas radovala, bylo nenávratně pryč. Tu a tam zabloudila očima i do ospalého přítmí lesa a pokoušela se prohlédnout mezi stromy, zda se tam nemihne nečekaný zachránce a nezaútočí na její strážce. Jindy by věřila, naděje přeci umírá poslední, ale dnes, dnes věděla, že vyhlíží marně.
Nikdo nepřijde.
„Nechceš se napít?“ najednou se rozjařeně obrátil hajduk z kozlíku a nastavil čutoru.
Voda!
Lidčina ledová póza roztála, děvče děkovně přikývlo. Ozbrojenec však ucukl rukou a škaredě se ušklíbl: „Něco za něco.“
K poledni již bylo horko k nevydržení a krutá vynalézavost její eskorty neznala mezí. Nejen, že schválně jeli skoro krokem, ale každou chvíli teatrálně přikládali náustek ke rtům a hltali plnými doušky, až jim voda stékala po uniformách.
„Bez té košile by se ti možná ulevilo,“ znovu ji popíchl ten z kozlíku, přehoupl se přes okraj kárky a už byl u ní. Jeho druhové zbystřili, několikrát jej varovně napomenuli, ať děvče nechá. Když se však zlehka dotkl jejích ňader, podivně zmlkli. Lidka se bránit nemohla, snad jen slovy a ta se snadno ztratila v hrubé dlani. Ta druhá, neméně ulepená potem, tiskla zřetelně vystupující pupence a hrubě ji omakávala.
„Tak tohle se bude panu Balašovi líbit,“ zašklebil se a jedním trhnutím košili rozerval. Jakmile zničená halena odkryla to, co celou dobu s problémy skrývala, jako by do její eskorty vstoupil ďábel.
„Milosti, celou záležitost je potřeba důkladně přešetřil,“ rozhorleně mínil Ján Szendrei.
Baronka zadumaně sklopila hlavu, zato Žofie nešla pro výsměch daleko.
„Vám to nepřijde dost jasné, kapitáne?“ vyloudila nehezký úšklebek a pokynula směrem k zakrvácené uniformě, rozložené na stolku uprostřed salónku. „To co se stalo Brezničanovi, není samo o sobě strašné?“
„Ale... “
„Poslouchejte, kapitáne,“ ztišila hlas skoro až k nenávistnému šepotu, „Zuzana moc dobře věděla, kam si matka ukládá šperky! Domluvila se s kamarádíčky zbojníky a ukradli je! Brezničan je při tom přistihl, tak ho zamordovali!“
Zahleděla se na něj ve zlomyslné sebejistotě. Věděla, že kdyby neměl strach, zahrnul by ji nejhoršími nadávkami, které v sobě viditelně dusil a pásla se na jeho bezmocném hněvu.
Szendrei se pokusil o smířlivý tón, poníženě sklopil hlavu: „A vy si, urozená panno, myslíte, že by byl někdo tak hloupý, aby se pod svůj zločin ještě podepsal?“
„Pokud jde o Zuzanu, její hloupost nezná hranic! A krom toho, ten podpis byl stejný jako ten z reversu!“
„A co zmizení Rosiny? Nemá s tím zločinem nějakou souvislost?“ optal se chraplavě, vida, že si s ním mladá baronka hraje jako kočka s myší. A to netušil, jakému výsměchu bude ještě vystaven.
„To se mě ptáte vy? Pandurský kapitán, ochránce pořádku a spravedlivého spánku poctivých lidí? Jak to mám vědět já, když to nevíte vy sám?“
Zrudlý Ján Szendrei pokrčil rameny, tíha nezvratných důkazů, které na něj zlolajně naházela, mu lámala hřbet. Celý zrudl, ani nevěděl, zda víc vzteky či hanbou. Zvedl zrak k baronce matce, aby našel oporu alespoň v ní. Jenže Véghová byla od nalezení Kristiána jako vyměněná a pokud poslouchala, tak jen jedním uchem.
„Žofie má naprostou pravdu, kapitáne,“ stroze pravila. János Szendrei musel ve brunátnosti působit až směšně a přesto se nevzdával.
„Dovoluji si pochybovat...“
„Pochybujte si o čem chcete,“ odbyla ho okamžitě Žofie, jako by na nic jiného nečekala, „ale jedno vám řeknu, vy strážce pořádku! Marníte tu drahocenný čas a než se rozkoukáte, budou zloději za horami a vy bez práce!“
Jako by po něm střílela z kanónu, na vše měla odpověď. Každé její slovo mu bralo iluze a utvrzovalo ho v tom, o čem málokdo pochyboval, tedy v Zuzčině vinně.
„To je všechno, kapitáne?“ otázala se, jako by chtěla triumfálně zatlouci do rakve poslední hřebík. Szendrei stál jako opařený, mnouc si plavý knírek
„Děkuji, urozená panno Žofie,“ uklonil se nakonec a sklesle odkráčel, zatínaje pěsti. V duchu mu hrály výčitky starou známou notu: „Nemuselo to dojít tak daleko, kdybych nechat Zuzku utéci! Všechno by bylo v pořádku... “
Žigmund Balaša byl jako na trní a bez ustání pendloval mezi stolem a oknem. Nejradši by se jako pták rozletěl přímo do povážských údolí, vstříc Lidce a její eskortě.
Šílel už při pouhé vzpomínce na rozkazy, které dal svým hajdukům. Nevěřil vlastním slovům, nedokázal si vysvětlit, proč jen vypustil z úst ty ohavnosti! Důtky, provaz! Chovat se k ní jako k děvče! Ponižovat ji! Nechtěl přeci říci surově, chtěl říci zdvořile, nechtěl tupit, chtěl zbožňovat a hladit...
„Probůh, přeci nejsem žádný barbar,“ rval si vlasy na hlavě, „co mě to jen napadlo!“
A to už horečně vymýšlel výmluvy a omluvy, kterými Lidku přivítá, a krutý trest, která potká ty surovce, jen se jí dotknou.
„Jak jsem mohl vybrat ty tři?“ vztekal se sám na sebe. „Tři nejhorší vyvrhele z mých mužů!“
S fantazií sobě vlastní rozvíjel hrůzné teorie a v představách se na ně snažil reagovat. Učinit cokoliv, jen aby si získal její přízeň! Přemýšlel tak horečně, že se řádně polekal, když vstoupil sluha.
„Urozený pane, Maroš je zpátky, i s tou holkou!“
Jen vyjukaná tvář toho mladíka mnohé značila, Balaša se bál toho, co spatří. Přesto naznačil, ať výprava z Olšice vstoupí. Hromotluky ve stejnokrojích jen přelétl očima, Lidka se mezi nimi krčila jako ovečka, klopíc zarudlé oči. Košili měla roztrženou, kalhoty taktéž a tmavé skvrny neurčité barvy, zřetelně se na nich rýsující, dávaly jasně najevo, jaké násilí na ní bylo spácháno. Na chvilku zcela ztratil hlas a hleděl do prázdna, zastřeného rudou barvou.
„Rozvažte ji,“ zasýpal. To však byl jen zlomek vzteku, který pustil na svět, to hlavní mělo teprve přijít. Rozčileně přistoupil až k hajdukům, stále nic netušícím. Otevřel ústa a už jen řval. Mnohdy bývají takoví lidé směšní, ale ne, pokud mají po ruce důtky a jsou pány nad životem a smrtí.
„Co to má znamenat, vy zatracení lotři?! Chámové! Tohle vám neprojde... co jste to jen provedli?!“
Hajduci překvapením zkoprněli. K odporu se odhodlal jen Maroš, mimochodem stejný smělec, co si jako první dovolil na Lidku. „Ale osvícený pán nakázal...“
„Mlčet!“ švihl jej bystrický pán důtkami přes tvář. Jako by kapičky krve vrátily Balašovi rozhodnost. Energicky uchopil zvonec a v mžiku stála ve dveřích stráž.
„Vincku,“ nakázal zrzavému veliteli, „vezmeš tyhle muže a každému vysázíš padesát ran bičem!“
„Ale, pane, čím jsme se provinili?“ zaskučel krvácející Maroš a sesunul se Balašovi k nohám. Bystrický pán odvážlivce bez milosti odkopl: „To jste si měli rozmyslet dříve, ničemové!“
Umlčeli jejich nářky, odvedli je a přišla řada na uslzenou Lidku. Rozporuplně jí posunul křeslo: „Má drahá, omlouvám se za tohle trestuhodné nedorozumění...“
Lidka byla tak zkroušená a ponížená, že ji Balašova nečekaná vlídnost docela překvapila. Po tom, jakou jí po hajducích poslal vizitku, čekala skutečně jen hrubé násilí a ponižování. Posadila se a pohlédla mu to zpříma do očí. Nabídl jí pohár s vínem. Skoro naráz ho vyprázdnila, nepřestávajíc tlumeně povzlykávat.
„Jsi nádherná,“ zašeptal jako v horečce, „odpustíš mi, co se stalo?“
Odvrátila hlavu, čímž ho jen popohnala, aby před ní klekl a něžně ji uchopil za ruce.
„Prosím, řekni něco,“ žadonil, nepoznávaje sám sebe, „nechtěl jsem, aby ti ublížili.“
„Staré časy už nevrátíte,“ vzdorovitě ho odbyla, „vzal jste mi Kristiána... “
„Kristiána ti nahradím,“ špitl, „tady se budeš mít jako v ráji.“
Bystrický loupežník se pokoušel o co nejsmířlivější výraz, pro Lidku byl jen jeden velký úšklebek. Pokaždé, když se ji pokusil obejmout, odsunula se.
„Nechte mě, vy prasáku,“ najednou vykřikla v zoufalé odvaze, „Kristián si pro mě přijde!“
„Kristián? Ale ne, tohle je stará hra,“ změnil tón a přitiskl ji k sobě, „dnes žádný Kristián nepřijde! V Olšici už mu chystají svatbu! Se starou baronkou!“
Bezmocně sebou zavrtěla, vidouc, že před jeho neodbytností vede jediná cesta. Otevřené okno bylo však spíše chřtánem do pekel než únikem před tím ďáblem. Vtiskl jí polibek a tiše pokračoval v přemlouvání. Netušil, že pomalu dosahuje svého, že v Lidce v té chvíli dozrávají dlouho přetrvávající pochybnosti o Kristiánovi. Začala bývalého milence vinit ze všeho, co se přihodilo, nepřímá vina se měnila v nejhorší přečin, přímá vzývala k pomstě. A zatímco Balašova slova zametala koštětem od hlavní branky, vracely se nenápadně zadními vrátky a postupně ovládaly její duši.
Ucítila, že ještě zesílil stisk a že ji hladí. Cítila, jak ji jeho vousy lechtají na tváři.
„Umyješ se a převleču tě do panského,“ zkoušel to jinak, nepřestávaje věnovat pozornost jejím půvabům. Prudce se vzepřela, ale Balaša místo násilí jen zintezivnil svou snahu a Lidce s hrůzou problesklo, že se v ní probouzí žena. Ztratila sílu i vůli se bránit.
Byla jako omámená, snad dal něco do vína, snad byl přesvědčivější, než mu dokázala přiznat. Když obvinil Kristiána ze sobeckosti a zbabělosti, nedokázala odporovat.
Zkrátka a dobře si příliš pozdě uvědomila, že ji zbavil košile, přitiskl se jí vášnivě k ňadrům. Slova odporu jí vysál z úst dlouhým polibkem a to už po sobě šmátrali upocenýma rukama a zbavovali se kalhot.
Ze dvora sem zaléhal zoufalý křik trestaných hajduků, ovšem Lidka s Balašou pokračovali omámeně ve své hře, až do stavu blaženého zapomnění a rozkoše.
Když Szendrei vešel do pracovny, našel u stolu Schillera s Lubošem Uherem.
Martin Schiller zvedl tázavě hlavu a vida kapitánův výraz, optal se: „Byls za Žofií?“
„Byl.“
„Dovolila nové vyšetřování?“ zajímal se prošedivělý strážmistr.
„Ne, prý je všechno nad slunce jasné,“ hlesl Szendrei a sklouzl na nízkou lenošku.
„A není?“ opětoval Uher, přelétávaje zrakem z kapitána na malíře a zpět.
„Když já vlastně nevím,“ byl nucen uznat Ján a unaveně si promnul oči, „já prostě nevěřím, že to byla schopna spáchat, ani s pomocí zbojníků ne...“
Zkušený strážmistr ztišil hlas: „Umíš si představit, co s ní ty dvě dělaly, když ji propouštěly? Já bych se hned běžel revanšovat, kdyby mě někdo tak ponižoval...“
„Ale Zuzka? Skoro dítě?“ namítl kapitán a pohlédl na Schillera. Malíř nerozhodně ohrnul pusu nakřivo, také si nedokázal představit, jak to nevinné stvoření, které ho vždycky zdravilo zářivým úsmevem, páchá takový zločin. Poposedl si. „A jak myslíš, že to doopravdy bylo, pane Jene?“
„Brezničan a Rosina se spikli a zneužili ji k tomu...“
„Takže ty myslíš, že nám Brezničan podstrčil svoji uniformu, abychom si mysleli... “ ani nedokončil Luboš Uher, jak usilovně přemýšlel. Szendrei horlivě přikývl: „Přesně tak! Zjistili jste, kudy se sem ti zločinci dostali?“
„Asi přes zadní dvorek, možná jim pomáhal někdo zevnitř, těžko říci.“
„Co ten strážný, už může mluvit?“
„Může, ale není to k ničemu. Dostal lucernou po palici, sotva vyšel na chodbu! Nic neviděl.“
Szendrei zklamaně přikývl a svraštil čelo. Věděl, že pro jeho teorii neexistuje jediný významný důkaz a že rovněž není jediný způsob, jak vyhodit Žofii ze sedla.
„Mezi námi, pánové,“ opatrně se ozval Uher, „přijde mi divné, že by Brezničan podnikl něco takového!“
„Co když to vymyslela Rosina?“ chytil se Szendreiovy teorie Schiller, ale kapitán ho sám přerušil.
„Nemá cenu tu plkat o něčem, o čem nemáme jediný důkaz! Alespoň pro jednou měla Žofie pravdu. A nemůžeme dělat vůbec nic,“ slabě uhodil do stolu a vyhlédl z okna.
Znovu si promnul nezdravě bledý obličej, na kterém se zřetelně rýsovaly hluboké kruhy pod očima a strniště světlých vousů.
„Kde je Ondrej?“ tázal se jako by nic. Uher a Schiller na sebe kradmo pohlédli, přiznat, že je u Ilony, by sotva zlepšilo už tak skleslou atmosféru. Ján Szendrei sám pochopil a nepřítomně přikývl. Opět se vracel do minulosti, jako by chtěl vrátit čas a najít vhodný moment na Zuzčino osvobození. Pak mu do hlavy vnikla, nebo spíš s vražedným řevem vpadla jiná myšlenka, neméně strašná.
Co asi udělají Brezničan s Rosinou, až nebudou Zuzku potřebovat? Jedno jediné!
Rozčileně vstal, div nepřekotil židli, a přešel k oknu, zrovna ve chvíli, kdy se na schodech rozezněly něčí kroky.
Zaklepání.
Udýchaný hajduk a ještě udýchanější chlapec stáli ve dveřích. Szendrei, Schiller i Uher k nim zvědavě vzhlédli.
Hajduk se uklonil: „Zdá se, že pltníci našli Zuzanu Pleškovou, pánové!“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 28 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
