obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915549 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39821 příspěvků, 5772 autorů a 391820 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Ómalóra-5 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Ómalöra
Pro hlasování musíte být přihlášen(a)!
 autor Annún publikováno: 10.06.2009, 6:28  
Tak po určité odmlce je zde další díl příběhu.
Jak se asi daří naší Mëllindě?
Co teď bude dělat, když její ďábelský manžel odchází k vojsku?
Co se přihodí tentokrát?
Koho dnes potká?
Čtěte a sami uvidíte.
 

V. - Dar z nenávisti.


Ráno byla Mëllinda vzhůru ještě dřív než všechny služebné. Nebylo se čemu divit, protože toho v noci moc nenaspala. Měla sice zavřené oči a pokoušela se dřímat, ale její bystré elfské uši byly neustále v pozoru. Jakmile zaslechla jen nepatrné zašramocení, či vrznutí, hned se vzbudila v domnění, že si pro ni jde Rindon, aby ji opět odvlekl do jejich ložnice. Doslova se té možnosti děsila. Netoužila se hned po ránu střetnout se svým tyranský manželem, a tak se nasnídala raději v kuchyni společně se služebnictvem. Všechny služky z tvrze si ji zvídavě prohlížely, protože jejich pozornosti neuniklo, že Mëllindina pravá tvář hrála všemi odstíny fialové a žluté. Obrovská modřina se jí táhla od brady až ke spánku, temně fialový monokl jí zdobil pravé oko, takže každému bylo jasné, že pán s paní prodělali v noci jednu ze svých obvyklých prudkých hádek. Nikdo raději nic neříkal a všichni klopili zrak dolů hned, jakmile se na ně elfka podívala.
Dopoledne proběhlo nad očekávání klidně a přiblížilo se poledne a s ním oběd. Polednímu jídlu ve společnosti manžela se už Mëllinda vyhnout nemohla, a tak seděla u prostřeného stolu v jídelně a naproti ní Rindon. Zdálo se, že má skvělou náladu a výtečnou chuť k jídlu, neboť se cpal jako utržený ze řetězu. Mëllinda si všimla zarudlých škrábanců od nehtů, kterými poznamenala jeho tvář. Jediný pohled na něho a jeho samolibý škleb a přešla ji veškerá chuť k jídlu. Sklopila oči a nimrala se v pokrmu na svém talíři. V jídelně bylo hrobové ticho, které posléze Rindon přerušil neslušně hlasitým říhnutím. S mlaskáním si olízl prsty umaštěné od pečeně, jíž zkonzumoval.
„Proč nejíš?" otázal se elfky.
„Nemám hlad."
„Pch, tak aspoň neubude," odfrkl si a napil se piva z korbelu. Pak upřel zrak na svou ženu. „Probudil jsem se a postel byla prázdná. Kdes byla?"
Mëllinda mu odpověděla, aniž by k němu pozvedla zrak.
„V hostinském pokoji."
„Cos tam dělala?" zeptal se podezíravě.
„Spala."
„Mělas být u mě, čekat , až se probudím a poté mi opět vyjít vstříc."
„Omlouvám se, ale byla jsem příliš zmožena tvým předchozím výkonem a neměla jsem sílu na další plnění svých povinností."
Rindon se odpudivě a zároveň pobaveně zachechtal.
„Umíš se báječně vymluvit, holubičko, jen co je pravda. Musím říct, že dnešní noc se mi líbila víc než kterákoliv předtím, škoda jen, že si ji spolu dnes večer nezopakujeme."
Mëllindě se při pomyšlení na to, že by se to mělo opakovat, udělalo nevolno od žaludku a celá zbledla.
„Dostal jsem povolání k armádě. Pár mých mužů a já máme na několik měsíců odejít k vojsku."
Mëllinda mlčela a její obličej byl bez výrazu.
„Co mi na to řekneš, ženo?" otázal se s úšklebkem, ale elfka ze sebe nevydala hlásku. „Netvař se tak zklamaně," poznamenal ironicky. „Myslel jsem, že budeš radostí výskat, když ti oznámím, že ti hodlám na nějakou dobu zmizet z očí. Copak tě to netěší? Bude se ti snad po mé společnosti stýskat?"
„Ne." odvětila jednoslovně na jeho otázky se sklopeným zrakem.
„Přesně takovou odpověď jsem očekával. Doufám však, že mě odpoledne vyprovodíš tak, jak vyprovází svého muže milovaná žena. Jen ten hysterický pláč si můžeš odpustit. Nestojím o něj."
Mëllinda pozvedla oči a upřela je na půlelfa. Zdálo se, že zas našla svou ztracenou důstojnost, když hrdě vysunula bradu.
„Buď bez obav, manželi, rozloučím se tak, jak se sluší a patří. Mohu tě ujistit, že pro tebe neuroním ani jednu jedinou slzu." Pronesla chladně Mëllinda.
Rindon se opět zasmál a pořádně si přihnul z kovového korbelu a na jediný mocný lok ho vyprázdnil. Poté vstal od stolu.
„Jdu se sbalit na cestu a ty nezapomeň přijít v čas, jinak si tě najdu a přitáhnu tě na rynek, jako když se vede dobytek na porážku." Upozornil ji s výhružným pohledem.
„Budu tam, tím si buď jist."
Půlelf vypochodoval z jídelny a Mëllindě se nesmírně ulevilo, když jí konečně došlo, že její manžel bude několik měsíců mimo domov a ona bude po nějaký čas volná jako pták.

Asi dvě hodiny po poledni se na návsi vesnice Werden shromáždil velký dav lidí. Uprostřed stálo devět koní a u nich postávali muži odění do cestovních oděvů a zbroje. Osm mužů z osady a jejich pán. Ženy se loučily se svým manžely a mezi nimi byla i Mëllinda, způsobně oblečená do tmavých šatů, které měly vyjadřovat smutek nad odjezdem jejího muže k armádě, ale uvnitř žal necítila, spíš obrovskou úlevu a možná i radost, avšak navenek to znát nedávala. Všem odjíždějícím mužům popřála od srdce šťastný návrat a nakonec došla až k Rindonovi, který držel za uzdu svého bujného vraníka. Jak se očekávalo, požehnala mu na cestu a políbila ho na rozloučenou na obě tváře, jenže to by nebyl Rindon, kdyby nevyužil situace. Takže když mu dávala pusu na tvář, chytil ji do náruče a velmi hrubě ji políbil. Lidem se to mohlo zdát jako normální polibek milujících se manželů, ale jen oni dva věděli, kolik zloby, nenávisti a krutosti do něj půlelf vložil. Když ji od sebe odstrčil, ústa ji bolela od surového polibku.
„Sbohem, ženo, a věř, že ti vrátím." Znělo to spíš jako vyhrůžka než rozloučení.
Rindon se vyšvihl na hřebce a ostatní muži ho následovali a vyhoupli se do sedel. Pak pokynul rukou a celá družina vyjela po severní cestě směrem na Mesinu a odtud do hlavního města ke královské vojenské posádce, kde se měli hlásit do služby.

Jakmile družina zmizela za vsí v hustém lese, Mëllinda si zhluboka oddychla a zdálo se jí, jako by z ní s odjezdem Rondony spadla neuvěřitelně velká tíže, kterou měla na duši. Teď byla svou vlastní paní a mohla si dělat, co chtěla. První, co učinila, bylo to, že si nechala osedlat koně a vyjela si na krátkou odpolední vyjížďku. Projela se dvakrát kolem vesnice, pak zamířila polní cestou k lesu a zase zpět k Werdenu. Vítr fičící kolem její hlavy byl velmi osvěžující a Mëllinda se cítila báječně. Vrátila se do vsi a zavedla koně do hlavní stáje u kovárny mistra Thomase. Hned se jí o něco lépe dýchalo. Nikdo ji nehlídal, nedělal zbytečné scény, neřval na ni a nebil ji. Večer po jídle dala veškerému služebnictvu den volna, což bylo neobvyklé, ale nikdo proti jejímu rozhodnutí neprotestoval. Po večeři se zašla převléci do jiných šatů a vyrazila ven. Nejdřív se prošla po zahradě a pak ji kroky zavedly rovnou do krčmy ‚U Kokrháče', kde se konala pravá vesnická tancovačka. Dobré jídlo, pivo, víno, hudba a hlavně tanec. Muzikanti vyhrávali pěkně do skoku, muži i mládenci vytáčeli své ženy a dívky, které se vesele smály a výskaly. Mëllinda měla chuť se bavit a zapomenout na to, co se stalo předešlé noci, toužila být veselá ve společnosti milých lidí. Na venkovské zábavě se nacházeli skoro všichni obyvatelé Werdenu, ale i pár přespolních, kteří si tu to událost nemohli nechat ujít. Byl zde i Oldwin a dokonce také léčitel Leonard. Elfka si přisedla k jejich stolu.
„Mohu?" otázala se a poukázala na volné místo.
„Samozřejmě, že smíš, má paní." Odvětil s milým úsměvem felčař.
Mëllinda se na léčitele vřele usmála a uvelebila se na smrkové židli. Leonard se na elfku podíval.
„Jak ti je, má paní?" otázal se s nehraným zájmem.
„Dobře, mistře, děkuji za optání. Cítím se nyní báječně a hlavně volně."
Léčitel chápavě pokýval hlavou.
„Tak to jsem rád. A co tě přivedlo mezi nás?"
„Touha se bavit a možná si i trochu zatančit a zazpívat si. Tolik mi chybí společnost a vše, co k ní patří."
„Nu, v tom případě si na správném místě. Pak tedy vítej mezi námi, paní,a dobře se bav."
„Děkuji, mistře."
Mëllinda si léčitelovu radu vzala k srdci a užívala si všeho. Zpěvu i tance a především smíchu plnými doušky. Měla radost, že sem přišla, protože si v klidu mohla popovídat s ženami a zatančit si s muži, což by jí manžel nikdy nedovolil a sám by ji k tanci nevyzval. Takže teď, když zní byla slaměná vdova, a naskytla se jí tato možnost, tak proč ji nevyužít. Bavila se, usmívala a nechávala se zvát na parket. Samozřejmě, že žádný muž z vesnice neodolal, aby ji alespoň jednou nepožádal o tanec. Takže se vytáčela v kole s krčmářem, ševcem, tkalcem, kovářem, krejčím, řezníkem, pekařem, no zkrátka se všemi. I Oldwinovi věnovala jedem tanec a nakonec se odvážil i mistr Leonard a vyzval svou paní k tanci. Elfka měla úsměv na tváři a smála se a všechny lidi ze vsi těšilo, že jejich paní je po dlouhé době zas veselá a šťastná.
Zábava skončila asi dvě hodiny po půlnoci a Mëllinda se v doprovodu léčitele odebrala domů. Přede dveřmi se s ní léčitel Leonard rozloučil, popřál jí hezké sny a odešel. Mëllinda vešla do tvrze, zamkla mohutné dveře a vyrazila do ložnice pro hosty, protože se jí v té jejich společné špatně usínalo a necítila se v ní v noci dobře. Byla příjemně unavená a dobře naladěná, a tak si své báječné rozpoložení nechtěla zkazit tím, že bude spát tam, kde by se jí připomínaly věci z předešlé noci. Vzala si z ložnice pouze pár kousků prádla na převlečení a přemístila se do hostinského pokoje na konci chodby. Tam se převlékla, uložila se ke spánku do nadýchaných peřin a v klidu usnula.

* * * * * *

Ráno bylo krásné, slunce jasně svítilo a příjemně hřálo. Mëllinda vyskočila z postele plná energie a natěšená, že si dnešní den užije tak, jako když byla ještě svobodná elfí dívka. Zašátrala hluboko ve své dubové skříni a chvíli to trvalo, než se jí podařilo najít to, co hledala. Vytáhla ze šatníku své staré šaty z doby, kdy žila v chrámové škole. Byly přeloženy do malého úhledného balíčku. Vzala je, rozložila a trochu s nimi zatřepala, aby se narovnaly. Na to, že byly v té skříni uschovány tak dlouho, nebyly skoro vůbec zmačkané. No, možná měly svá nejlepší léta za sebou, ale přesto jejich barva nevybledla a látka měla stále dostatečnou pevnost jako v den, kdy je dostala od svého nevlastního strýce. Prostě nezapřely kvalitní a pečlivou elfskou práci. Nebyly to klasické šaty, které nosily ženy ve zdejší vsi. Žádný tvrzený živůtek či šněrovačka a samostatná nabíraná sukně s několika spodničkami, do nichž se odívaly lidské ženy, ale lehounký, splývavý, pohodlný háv v barvě nebeské modře se stříbrným lemováním. Oblékla se do něj, pročesala si dlouhé plavé vlasy a místo do drdolu si jen pramínky na spánkách stáhla dozadu a zchytila je jemně vyřezávanou dřevěnou sponou. Podívala se na sebe do velkého zrcadla, které viselo na stěně v ložnici, a musela zkonstatovat, že nebýt té modřiny na tváři a monoklu, tak by vypadala stejně jako dřív, než si vzala Rindona. Donutil ji vzdát se všech elfských věcí a přizpůsobit se lidem, žít jako oni, oblékat se jako oni a mluvit pouze lidskou řečí. Zakázal jí všechno, co bylo elfské a odříznul ji od starých elfských tradic. Ale teď když odjel Rindon na nějakou dobu pryč, měla možnost se k nim alespoň na čas vrátit. Hleděla na svůj odraz v zrcadle. Ano, tohle bylo její pravé já, elfské já a ne to polidštěné. Když se ustrojila, zašla do spižírny a do malé brašničky si nandala nějaké jídlo, protože si hodlala vyjet na celodenní projížďku, a pak zamířila do stáje. Procházela přes náves a všichni za ní jen překvapeně obraceli zrak a udiveně si prohlíželi její zvláštní, ale zároveň mysticky kouzelné vzezření. Došla do stáje, vybrala si krásnou grošovanou klisnu a nechala si ji pacholkem osedlat. Vyvedla ji na dvůr a do sedlové brašny vložila taštičku s jídlem a pitím. Chytila se sedla, dala nohu do třmenu a ladně se vyhoupla na koňský hřbet. Poplácala jemně klisnu po šíji a pobídla ji k chůzi. Zrovna projížděla kolem stavení léčitele, když ji zastavil jeho přívětivý hlas.
„Chystáš se někam, má paní?"
Mëllinda přitáhla otěže, zastavila koně a pohlédla na muže stojícího před vchodem do domku.
„Ano, mistře léčiteli, chci se projet na koni, jak vidíš."
„Sama bez doprovodu?" Podivil se léčitel.
„Ano, hlídání na každém kroku jsem si užila dost, když tu byl můj manžel, teď toužím být na vyjížďce sama. Umím se o sebe postarat, mistře, a k tomu nejedu daleko, jen k řece za lesem."
„Nu, jak myslíš. Buď opatrná, má paní." nabádal ji Leonard.
„Neměj strach, mistře, do večera jsem zpátky. Jen potřebuji být sama a užít si volnost, dokud je mi dopřána."
„Inu, v tom případě ti přeji pěkný den, má paní a ať se ti tvůj výlet vydaří."
„Děkuji, mistře, i ty měj příjemný den." Odvětila a patami pobídnula grošovanou klisnu do slabin a vyjela z vesnice po polní cestě směrem k lesu.
Projela malým lesíkem na jeho druhou stranu, až uslyšela v dálce hučení a klokotání říčního toku. Z lesa se dostala na úzkou louku, za níž se jako stříbromodrý had kroutila řeka Arnona. Rychlým klusem přeběhla s koněm louku a dorazila na břeh řeky, poté cválala po břehu proti proudu a hledala vhodné místo, kde by mohla přebrodit tok na opačnou stranu. O pěkných pár set metrů dál našla vhodnou mělčinu a přešla s kobylkou na levý břeh a pokračovala dál proti proudu. Nakonec dojela do malé zátočiny, kde byla řekou vymletá velká tůň na slunném místě. Přímo ideální kout k odpočinku. Před ní šumící řeka a za ní louka plná kvetoucích polních a lučních květů. Sesedla a přivázala klisnu za delší provaz ke štíhlému stromku. Rozhlédla se kolem sebe po krajině. Nikdo nikde, jen ona a láskyplná náruč přírody. Zhluboka se nadechla svěže a sladce vonícího vzduchu. První, co hned potom udělala, bylo to, že se svlékla a jen v Evině rouše vstoupila do chladných vod říčního proudu. Chladivá voda očišťovala, laskala a něžně konejšila její nahé tělo. Bylo to tak příjemné a osvěžující. S chutí se ponořila celá a užívala si svou koupel. Když uznala, že je dostatečně vyplavaná, vylezla na břeh, položila se do měkké vonící trávy a nechala se zahřívat a osušit od teplých slunečních paprsků. Jakmile se dostatečně ohřála znovu vlezla do Arnony. Zaplavala si v tůni a odtud se svižnými tempy přemístila i do prudšího proudu. Doplavala k velkému plochému kameni uprostřed bublající řeky a vylezla si na něj. Slunila se zde jako mořská panna a vystavovala své smetanově světlé tělo hřejivému svitu. Když se dostatečně proslunila, sklouzla znovu do vody a vrátila se zpět na břeh. Poté co oschla, oděla se do svých šatů a ze sedlové brašny vyjmula taštičku s jídlem. Něco málo pojedla a pak se šla projít po louce a natrhala si kytici lučních květů. Přinesla si ji s sebou na břeh řeky a posadila se do trávy. Položila si kvítky vedle sebe a začala z nich vít věneček. Proplétala kopretiny, zvonky, pryskyřníky, máky a kohoutky a přitom si prozpěvovala starou elfskou píseň ve svém rodném jazyce.

Na písčitém břehu sedí
a do dálky temné hledí.
Slunko na obzoru hoří,
do vln se pomalu noří.

A soumrak padá
už se tiše stmívá.
Jen moře tu šumí
a smutně si zpívá.

Kam jste se poděly
krásné šedé lodě.
Na vlnách bouřlivých
na temné zlé vodě.

K dálkám přes moře,
k východním břehům.
Do země vzdálené,
tam k věčným sněhům.

Po lesích toulá se
tichých a smutných.
Dozněly již tony písní
dávno zapomenutých.

Nikdo z nás už nevzpomíná
na doby někdejší a dávný čas.,
když v lesích pod hvězdami
zněl ještě Linorských elfů hlas.

Jenom stromy v houštinách
tichounce si spolu šeptají.
Řeka vzala chvíli pomíjivou,
snad čas na minutu postojí.

Do věků již minulých
zaletí v myšlenkách
ostatní sliční elfové.
Na věky ve vzpomínkách.


Táhlá melodie té písně se líně vznášela nad řekou i nad loukou a zdálo se, že i ptáčci si ji začali spolu s Mëllindou pohvizdovat. Upletla první věneček a posadila si ho na hlavu jako královskou čelenku. Srdečně se zasmála svému, skoro dětinskému, počínání, ale nestyděla se za to, prostě měla radost, a na tom nebylo nic špatného. Pustila se do splétání druhého věnečku a pění další elfské písně.

Až se jaro zazelená,
zatřpytí se mořská pěna.
Až se jaro vrátí k nám,
svou píseň ti zazpívám.

Až se rok zas s rokem sejde,
pochopíš, že bloudit nejde.
Až povolí jarní tání,
nastane čas milování.

Až se jaro v zemi zrodí,
děti se zas vodou brodí.
Až se jaro vrátí k nám,
dárek z lásky pro tě mám.

Až se louka zazelená,
bude doba zas blažená.
Až nastane jara čas,
elfí slavnost bude zas....


Nebyla ani v polovině své květinové ozdoby, když se jí do zpěvu vmísil cizí hlas.
„Je krásné slyšet rodný jazyk uprostřed lidské země." Pronesl elfsky nějaký muž.
Mëllinda sebou vylekaně trhla a pohlédla za zvučným hlasem, jenž se ozval za jejími zády. Stál tam velmi vysoký muž se spanilou tváří, jiskřivýma modrýma očima, plavých až skoro bílých vlasů a vřele se na ni smál. Vzadu, za jeho zády, se volně na louce pásl krásný uhlově černý hřebec. Pozorně se zadívala na muže, jenž se nad ní tyčil. Podle řeči, odění, elegantního účesu s copánky a špičatých uší jí bylo hned jasné, že je to elf. Lehce se elegantně poklonil.
„Áya, zdravím spanilá panno. Mé srdce plesá, že zde potkávám ženu z našeho rodu a zároveň se velmi divím. Řekni, vznešená, co pohledáváš zde, tak daleko od svého lidu a rodiště? Jaký nezbedný vítr tě zavál až sem, do lidské země?"
Mëllinda odložila rozpletený věneček bokem, vstala, oklepala si šaty a stejně jako elf se i ona lehce poklonila. Pak se elfovi zahleděla do očí.
„Áya, zdravím vznešený. Možná, že od rodiště jsem se vzdálila, ale nejsem daleko od domova, příteli, neboť žiji nedaleko odtud za támhletím lesem. Žádný vítr mě sem nezavál, ale svatba s mým mužem, půlelfem. Jsem paní Mëllinda z Werdenu."
Představila se mu poté, co mu elfsky odpověděla na jeho otázky.
„Jsem to ale nezdvořák a nevychovanec. Omluv mě, paní, a dovol, abych se ti nyní představil i já. Jmenuji se Ewerion Rilya z Unquë Ehtelin a jsem nejvyšší mistr léčitel."
„Těší mě, že tě poznávám, mistře Ewerione. Pověz, co tě zavedlo do těchto končin?"
„Náhoda, paní, pouhá náhoda, však zdá se, že to byla šťastná náhoda. Byl jsem na návštěvě u lidských přátel z královské rodiny a nyní jsem se vracel domů, když jsem znenadání zaslechl tvůj krásný zpěv. Neodolal jsem a musel jsem se podívat na toho, kdo pěje tak starou píseň, na níž se už pomalu zapomíná."
Odvětil vznešený elf.
Mëllinda jen nevěřícně zavrtěla hlavou.
„To se mi ani věřit nechce, že by někdo z elfů zapomněl na píseň ‚O jaru '. Vždyť ta se vždy zpívala o slavnosti Jarního slunovratu."
„Ale ano, ti nejmladší ji už skoro neznají."
„To je velká škoda."
„Ó ano, s tím mohu jen souhlasit."
Přikývl elf s platinovými vlasy.
Mëllinda k němu byla zatím natočena bokem, takže mohl vidět hlavně její levou tvář. Pak se ale pootočila a nechtěně odhalila pohled i na svou druhou tvář s lehce fialovomodrou, nyní již pomalu žloutnoucí modřinou. Elfovi se rozšířily panenky překvapením, když spatřil její poznamenanou tvář.
„Och, u všemocné Meridian. Co se ti stalo, paní?" optal se Ewerion.
Mëllinda si teprve teď uvědomila, že elf zpozoroval její modřiny. Potřásla hlavou a pozvedla ramena a zas je spustila.
„Nu, dalo by se to nazvat různě, mistře. Nechtěný úraz, náhoda, nešikovnost, nešťastná nehoda a tak dále, ale proč to nenazvat pravým jménem. Bylo to zbití. Prostě jsem se připletla v nevhodnou chvíli do rány jednomu muži."
„Ach tak, je mi to naprosto jasné, víc říkat nemusíš, paní."
Přistoupil blíž k elfce a natáhl pěstěnou ruku. „Mohu se tě dotknout? Ubezpečuji tě, že nemusíš mít obavy, já ti neublížím, jen bych ti rád zhojil tu ošklivou podlitinu. Víš, mám na takovéto drobné úrazy moc hojivého doteku."
Mëllinda souhlasně přitakala. Elf jí tedy přiložil svou velkou dlaň na její poznamenanou líc. Jeho ruka byla tak jemné, něžná, konejšivá a příjemně hřála. Když ji po krátkém okamžiku odsunul pryč, usmál se laskavě na Mëllindu.
„Tak a zase je vše tak, jak má být," pronesl Ewerion spokojeně.
Elfčina tvář měla nyní jen lehký narůžovělý nádech a modřina, která se předtím na ní vyjímala, zmizela jako mávnutím kouzelného proutku.
„Děkuji, mistře."
„Nemáš zač, paní Mëllindo."
„Nechtěl by sis přisednout, mistře, a trochu si se mnou popovídat? Je to tak dávno, co jsem naposledy mluvila s někým ze svého lidu."
„Mile rád, paní Mëllindo."

Přikývl elf a společně se usadili do trávy na břehu hučící Arnony. Pak ještě pohledem zkontroloval svého černého koně, který se pásl na louce kousek od nich, a hned na to věnoval celou svou pozornost plavovlasé elfce.
„Říkáš dlouho, ale kolik let tím myslíš?" Otázal se mistr Ewerion.
„Mnoho let, příteli, zdá se mi, že je to snad celá věčnost." Podotkla Mëllinda posmutněle.
„To se mi nechce věřit, vždyť nevypadáš na to, že bys byla příliš stará."
„Och, nejsem stará, ale už ani nejmladší. Je mi dva tisíce sto deset let."
„Tak to jsi elfka v nejlepších letech a musím říci, že velmi půvabná."
Polichotil jí a vyvolal tím na její tváři mírné pousmání.
„Děkuji, ale někdy mívám pocit, že už mi je nejméně deset tisíc let."
„Jak dlouho žiješ mezi lidmi?"
otázal se elf se zájmem.
„Nu, dá se říci, že téměř celý život, tedy s přestávkami. Do dvaceti, jsem žila s rodiči v Elvénii, pak je zavraždili dreolové a opatrovnictví nade mnou převzal můj nevlastní strýc Ilfirin a já se s ním přestěhovala do malého domku na pomezí mezi elfskou a lidskou zemí nedaleko města Tretinu. Byla jsem víc v kontaktu s lidmi než s elfy, a když jsem dospěla, tak mě strýc odvedl do chrámu bohyně Elentari, kde jsem se pěkných pár století vzdělávala.“
Elf bedlivě naslouchal tomu, co mu elfka povídala, a pak se zeptal.
„A co pak? Když jsi dokončila své vzdělání v chrámu?“
„Navrátila jsem se ke strýci a žila jsem společně s ním na samotě, dokud si neusmyslel, že mě provdá. Před asi třemi desítkami let mi dohodl svatbu a já posledních téměř třicet let žiji pouze mezi lidmi a snažím se být jako jedna z nich, ale stýská se mi po našem lidu.“

Elfský léčitel pokýval hlavou.
„To naprosto chápu. Je to těžké být oddělena od svých soukmenovců.“
Mëllinda souhlasně přikývla.
„Nechtěla bys jet se mnou, paní, a navštívit můj dům v Unquë Ehtelin? Dostala by ses mezi své rodné příbuzné.“
„Ai. Krásný návrh i lákavá představa, mistře, ale nemohu odjet nikam daleko. Můj manžel byl odvolán k vojsku a na mně teď leží zodpovědnost za celé naše panství. Nejde se jí jen tak zřeknout a odejít.“

Pronesla na jeho otázku elfka a smutně se pousmála.
„Jsi rozumná žena a tvé srdce je věrné těm, co ti jsou blízcí. Zřejmě máš ty lidi ráda a záleží ti na nich, že?“ Mëllinda přitakala. „Proto tě nehodlám nijak přemlouvat, ale kdyby si přece jen někdy zatoužila odejít odtud, tak u mě v Unquë Ehtelin budeš vždy vřele vítána.“ Pronesl laskavým tónem Ewerion.
„Jsem ti vděčná za tvou nabídku a budu si to navždy pamatovat. Řekni, mistře, chvátáš moc pokračovat dál v cestě?“
„Ani ne. Proč se ptáš?“
„Inu napadla mě myšlenka, a pokud nikam nespěcháš, pak mi dovol, mistře Ewerione, pozvat tě do našeho domu na dobrou večeři a přijmi nabídku pohodlného noclehu.“
„Nechtěl bych tě nijak urazit, a proto rád přijímám tvé pozvání, paní Mëllindo.“

Chvíli ještě poseděli u řeky a rozprávěli v elfské řeči. Mëllindě se moc líbilo po delším čase zase hovořit libozvučným elfským jazykem. Ewerion jí vypověděl jaké novinky se kde udály a co zajímavého se přihodilo.

Mohlo být k páté hodině, když se oba zvedli ze země a poté nasedli na své koně, jež se doteď pásli na louce. Pomalým krokem jeli vpřed. Přebrodili Arnonu, popohnali koně a oři klusem přejeli louku a blížili se spolu se svými jezdci k nedalekému lesu. Cesta hvozdem trvala necelých dvacet minut, a když z něj vyjeli, před sebou měli pole se zlátnoucím obilím a za ním viděli první domky s tyčící se strážní věží Werdenské tvrze. Proklusali po polní stezce až ke vstupu do vesnice a vjeli na náves.
Lidé si je prohlíželi, ale nejvíc je zaujal neznámý muž, který přijel společně s paní Mëllindou. Vesničtí muži si ho přeměřovali zkoumavými a podezřívavými pohledy a ženy pro změnu obdivnými.
„Kdo je ten cizák?“ otázal se někdo v hloučku mužů.
„Nějakej nafintenej panák.“ Prohodil posměšně mužský hlas patřící tesaři.
„Omyl, pánové, je to elf. Jen se podívejte na jeho oděv, vznešenou, spanilou postavu a především na jeho uši. Pochází ze vznešeného národa, z něhož je i naše paní.“ řekl zasvěceně léčitel Leonard, který zaslechl rozhovor několika chlapů.
„Co tu chce?“ otázal se bednář s koženou zástěrou uvázanou kolem pasu.
„Vím já? Chceš-li to vědět, zeptej se ho sám.“ odsekl jiný muž se střapatými vlasy a plnovousem.
„Přijel s paní, takže to je její host a vás účel jeho návštěvy nemusí zajímat.“ Odvětil Leonard a též se podíval na dvojici elfů směřujících ke stáji kousek od kovárny.
Vesničanky fascinovaně hleděly na plavovlasého, ztepilého muže jedoucího vzpřímeně na černém koni. Ewerionovy světlé kadeře se ve slunečním světle skoro stříbrně leskly. Ve srocení místních žen, jež stály před pekárnou, to zašumělo, uniklo pár toužebných povzdechů a rozběhla se šeptavá konverzace.
„Viděla už některá z vás tak krásného chlapa?“ zavzdychala mladá útlá dívka.
„Já ano, jednou, ale je to už zatraceně dávno,“ přitakala postarší žena zavalité postavy a s vlasy prokvetlými šedinami. „Tenkrát jsem byla ještě krásná a mladá a ten sličný jinoch se na mě rozkošně usmál a vyzval mě k tanci,“ dodala se zasněným výrazem ve tváři .
„No, tak to bylo opravdu hodně dávno, Johano, nejméně před sto lety,“ dobírala si ji její vyzáblá přítelkyně s šátkem na hlavě.
„Vypadá jako nějaký princ či vznešený pán.“ Poznamenala jiná z žen v hloučku.
„Kdo to asi je?“ otázala paní v modrých plátěných šatech s čepcem na hlavě a košíčkem v ruce.
„Nevím, nikdy dřív jsem ho tu neviděla.“ Pronesla jedna z vesnických klepen.
„Takového pěkného chlapa bych chtěla za manžela. Dal by mi plno krásných a spanilých dětí,“ proneslo zasněně děvče v květovaných šatech a bílé zástěře, opírající se o násadu od koštěte, a zbožným pohledem doprovázelo muže jedoucího na koni.
„Nech si zajít chuť, Rosino. Elfové si lidské ženy za manželky neberou,“ zchladila ji korpulentní paňmáma.
„No a co,“ odsekla dívka a počastovala otylou matronu pohrdlivým pohledem, „ale snít mohu, to mi nikdo z vás zakázat nemůže.“ pronesla a upřela opět svůj zrak na ztepilého muže. „Je tak kouzelný a půvabný,“ zavzdychala toužebně holčina.
„Rosino Emili Grysiová!“ zahartusil hluboký ženský hlas. „Přestaň snít o tom elfovi a zírat do blba a koukej se vrátit ke své práci!“ rozčilovala se mohutná pekařka s umoučenou zástěrou.
„Už běžím, paní Edwinová,“ křikla dívka, odtrhla se od hloučku klevetících žen, popadla koště, o něž se doposud opírala, spěšným krokem se vrátila ke dveřím do krámku a začala pilně zametat podlahu v pekárně.
Mëllinda s Ewerionem mezitím dojeli až ke kovárně a tam sesedli. Naproti nim vyšel nadělaný hromotluk s hustým knírem pod nosem a laskavýma očima. Rychle si utíral ušpiněné ruce do kusu hadru, který vzápětí odhodil bokem na pracovní stůl.
„Brý odpoledne, má paní.“
„I tobě, mistře Thomasi.“
„Mantúlië.“ Ewerion pozdravil elfsky a pokýval na pozdrav hlavou.
„Zdravím i tebe, pane.“ Opáčil kovář, poté se podíval na Mëllindu. „Jaká byla projížďka?“ otázal se kovář chraplavým barytonem.
„Děkuji za optání, mistře kováři, projížďka byla velmi krásná a příjemná.“
„Máš nějaké přání, paní?“
„Chci se zeptat, zda by se našlo jedno volné místo ve tvé stáji pro koně mého přítele?“
Kovář si elfa i jeho koně přeměřil hodnotícím pohledem, pak se usmál a pravil.
„Ale zajisté, má paní, že se v mé stáji najde místo pro toho nádherného hřebce. Bude o něho přímo královsky postaráno.“ ujistil ji.
„Tak to jsem ráda.“
Kovář se na zlomek okamžiku otočil do kovárny a zahalekal: „Alane! Luku!“ pak se zase podíval na svou paní.
Během chviličky se přiřítili dva vytáhlí chlapci. Jednomu bylo kolem šestnácti a druhý byl asi o dva roky mladší.
„Dobrý den ve spolek vinšujeme,“ zanotovali naráz.
Mëllinda i Ewerion pokývali hlavami na znamení pozdravu.
„Luku!“ oslovil mladšího chlapce kovář, „převezmi koně naší paní a odveď ho do jeho stání.“
Kudrnatý klučina poslušně přikývl a chopil se grošákovy uzdy. Kůň ho následoval jako věrný pes.
„Alane! Postarej se o koně vznešeného hosta.“
Mladík přistoupil k černému oři a chtěl vzít jeho uzdu, ale hřebci se to nelíbilo. Začal neklidně přešlapovat z nohy na nohu a ržát. Elf natáhl ruku v uklidňujícím gestu a pohladil ho po ztepilé šíji. Kůň k němu nahnul svou hlavu a Ewerion mu něco tiše v elfském jazyce zašeptal do ucha.
„Quildë Finwa. Ná moica, entë nar manë, ú-harna len.“
Zdálo se, že kůň mu dokonale porozuměl, přestal se ošívat a nechal se chlapcem odvést do nedaleké stáje.
„Vřelé díky, mistře Thomasi.“
„Nemáte zač, paní. Přeji vám krásný zbytek podvečera.“
„Já tobě též. Nashledanou,“ odvětila Mëllinda a společně s elfem se odebrala do tvrze.
Prošli dovnitř a těžké dveře se za nimi s hlučným klapnutím zacvakly. Ewerion se rozhlédl kolem sebe a očima hodnotil lidskou stavbu.
„Inu, postaven je tvůj dům bytelně, ale chybí tu světelnost a útulnost.“
„Ó, to není můj dům, ale mého muže.“
Namítla Mëllinda.
„I tak, je takový strohý a chladný.“
„Máš pravdu, příteli, i přes veškerou mou snahu tento dům zvelebit to zde není pro elfské oko příliš vzhledné, ale časem si jeden zvykne na všechno.“
Pak ukázala rukou do šeré chodby. „Prosím, následuj mě, mistře. Vstupní hala je nejméně pohostinné místo v domě a působí dost studeným dojmem, zbylé místnosti jsou o něco přívětivější.“
Postupovali chodbou a Mëllinda svému hostu ukazovala jednu místnost po druhé, až ho zavedla do jídelny s dlouhým stolem a velkým krbem.
„Posaď se, mistře Ewerione, a udělej si pohodlí. Já se zaběhnu podívat do kuchyně a přinesu nějaké jídlo k zasycení prázdného žaludku.“
Elf se tedy posadil ke stolu a Mëllinda odešla přilehlými dveřmi do sousední místnosti. Za okamžik odtud bylo slyšet šramocení, vrzání otvírajících se dvířek u skříní a příborníků a jiné zvuky, které patří do kuchyně. Za necelých patnáct minut se elfka vrátila a nesla talíře a příbory, které prostřela na stůl před elfa, pak odběhla a přinesla velký podnos plný pochutin. Položila jej na stůl a znovu na vteřinku odkvačila, to aby přinesla k jídlu i dobré víno na zapití. Pak se též usadila ke stolu a popřála elfskému léčiteli dobré chutnání.
V tichosti povečeřeli, když dojedli, a Mëllinda sklidila ze stolu, přesunuli se i s lahví vína a sklenkami do knihovny, kde si udělali pohodlí v křeslech. Ale ještě předtím mistr rozdělal oheň v impozantním krbu, jenž dominoval celé místnosti. Dřevo praskalo a mlsné plameny olizovaly borové a dubové špalky. Elf i elfka se uvelebili v ušácích, upíjeli z číší a sledovali ohnivou hru v ohništi.
Ewerion se podíval na elfku a studoval její tvář ozářenou plamenný osvitem.
„Řekni mi, paní, to tu žiješ sama?“
„Prosím, mistře, nenazývej mě paní, ale oslovuj mě pouze Mëllindo.“
„Nu, jak si přeješ, Mëllindo. Odpovíš mi na otázku, zda si zde sama?“
„Nežiji tady sama, ale s manželem a se služebnictvem. Sloužící však mají dnes den volna, aby si trochu odpočinuli od mého laskavého komandování a můj manžel, jak jsem již řekla, byl povolán k armádě.“
„A co potomci? Ty nemáš děti?“

Elfka zesmutněla, sklopila oči a zahleděla se na své ruce, v nichž držela číši.
„Ne, nemám. Byla jsem sice obdarována dvakrát, ale o první jsem bohužel přišla v pátém měsíci a o nějaký ten čas později mé druhé dítko zemřelo při porodu.“
„Tak to mě nesmírně mrzí, muselo to být pro tebe velmi bolestivé, taková hrozná ztráta.“
„Ano bylo, ale přestála jsem to, i když srdce mě pro ta nebožátka stále bolí.“
„To chápu.“
Pokýval hlavou elf. „A co tvůj muž? Stýská se ti po něm?“
Mëllinda pozvedla zrak od svého poháru a upřela ho na elfa ve vedlejším křesle.
„Lhala bych ti, mistře, kdybych řekla ano. Manžel mi vůbec nechybí, naopak, bez něj se mi dýchá lépe.“
„Jak pak to? Copak ty nejsi v manželství šťastná?“
podivil se Ewerion.
„Může být poštolka šťastná, když je zavřená v kleci, i když je zlatá?“
„Ne, dravec potřebuje volnost.“
„Přesně tak, mé manželství, příteli, je taková zlatá klec a já jsem lapený ptáček. Nebrala jsem si svého chotě z lásky, ale z povinnosti, protože náš sňatek byl dohodnut a mně nic jiného nezbylo, neb můj choť za mě zaplatil slušnou cenu ve zlatě.“

Elf upil ze svého poháru a zatvářil se rozhořčeně.
„To je neslýchané, kdo tě takto hanebně provdal?"
„Můj nevlastní strýc Ilfirin."
„Ilfirin. To jméno mi je velmi povědomé. Ai, už vím. Ilfirin je ten šejdíř a pokoutný obchodník se vším možným. Znám jeho poněkud pochybnou pověst, ale osobně jsem se s ním nikdy nesetkal. Přesto mi je divné to, co učinil. Žádný elf by nikdy nikoho ze svého rodu ke sňatku bez lásky neměl přinutit, natož prodat jako zboží na trhu. Je to neslýchané a krajně neelfské jednání."
pohoršeně pronesl Ewerion.
„Manaržel i mezi elfy se najdou výjimky, mistře, a Ilfirin byl jednou z nich. Zajímaly ho především peníze, které za zprostředkování mého sňatku dostane než to, zda budu s tím mužem šťastná. On si myslel, že dělá dobrou věc a na můj názor se neptal."
„Je mi líto, že takto strádáš, Mëllindo."

Elfka zamítavě zavrtěla hlavou.
„Ne, nelituj mě, mistře, zde není čeho litovat, jednou tohle všechno pomine a já budu mít zase svou volnost. Jen musím trpělivě vyčkávat a být silná."
„Dobře, ale slib mi, Mëllindo, že až se tak stane, a ty budeš volná a zproštěná svých závazků vůči těmto lidem, že mě přijedeš navštívit do mého domu v Údolí pramenů."
„Moc ráda budu tvým hostem, mistře Ewerione, to mi můžeš věřit."
Přikývla souhlasně s úsměvem Mëllinda.
„No, v tom případě se budu těšit."
Pak si povídali dál o všem možném a Mëllinda musela uznat, že Ewerion je opravdu příjemný společník. Hovořili dlouho do noci a možná by mluvili až do rána, kdyby elfka nezačala být unavená a ospalá. Tak zavedla svého hosta do příslušného pokoje, popřála mu dobrou noc a odebrala se k sobě do své provizorní ložnice.

* * * * * *


Vysvětlivky a překlad:
Mistr Ewerion Rilya – mistr Ewerion Zářivý
Mantúlië – dobrý den či uvítací pozdrav.
Quildë Finwa. Ná moica, entë nar manë, ú-harna len. - Klid, Finwa. Buď hodný, oni jsou dobří, neublíží ti.
Manaržel - Bohužel
Ai – ano, jo či neurčité přitakání


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 27 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 31.01.2010, 17:44:55 Odpovědět 
   Ha, že by konečně začalo svítat na lepší časy? Nu tenhle díl byl konečně prosvícen tím lepším. Líbilo se mi to a jsem zvědav jak se to bude dál vyvíjet. a tak trochu doufm, že tomu jejímu manžílkovi se na té vojenské výpravě přihodí něco fakt ošklivého.
 ze dne 31.01.2010, 19:52:21  
   Annún: Děkuji za všechny komentíky a známečky, Kondrakare.
Na nějaké časy se blízká, ale jestli na lepší to nelze říci. Chudák děvče si ještě užije svý, než dojde klidu a najde své místo ve světě. Vojnou projde je jí manžel bez úhony, ale potrestání ho nemine, to slibuji. :-)
 Tracy Harper 13.06.2009, 13:49:03 Odpovědět 
   :D Zrovna den před publikací jsem si říkala, kdy bude další díl :D Tak Mëllinda si konečně užila trochu volnosti, ale asi ne na moc dlouho, hádám. Nicméně stále čekám, až se "někdo" objeví :D Ale asi si budu muset ještě počkat. Ale jinak samozřejmě jedna :D Jsem zvědavá na pokračování.
 ze dne 15.06.2009, 8:20:10  
   Annún: Díky Trancy, neboj dočkáš se ta kapitola se už pomaličku blíží.
 Šíma 10.06.2009, 10:45:21 Odpovědět 
   Nechci spekulovat o charakteru naší elfky, ale nezdá se mi to, že by mezi těmi dvěma mohlo časem něco být? Jeji manžel - tyran - je daleko a ona po dlouhé době zase jednou potkala švarného elfa (ale neber mě moc vážně, bo jsem si jen tak pustil fantazii na špacír), protože mě napadlo, co kdyby měla dítě právě s tím elfem, jenže by bylo hned poznat, že byla hlavní hrdinka svému zákonitému muži nevěrná (dva elfové = elfské dítě)... Mezi námi, nevadilo mi, kdyby toho chlapa - půlelfa - někde na té vojenské službě zapíchli, ale tak "jednoduché" to zřejmě asi nebude! Že jsem čekal nějaké to milostné poblouznění a románek? No, tak naivní snad není ani šíma, ale čas všechno ukáže! Hezké počtení, Jednička! ;-)))
 ze dne 10.06.2009, 18:47:02  
   Annún: Děkuji Šímo,
za komentík, ale zklamu tě, buhužel tentokrát žádné milostné dobrodružství nebude. Přestože má Mëllinda za muže tyrana, tak na rozdíl od něho ctí svátost manželskou, i když né každá by to v této situaci udělala. A jak říkáš tak jednoduché to mít Mëllinda nebude, cesta za štěstím a pravím osudem je složitá a velmi trnitá.
 amazonit 10.06.2009, 6:28:23 Odpovědět 
   Zdá se, že naše hrdinka našla skutečně spřízněnou duši, a co víc, ze svého rodu, člověk asi může být dobrým přítelem, ale nikdy elfa zcela nepochopí.
Konečně jsi dala hlavní postavě oddychnout, trochu volnosti a klidu.
Uvidíme, jak dlouho to vydrží...
Co jinak dodat, píšeš stále poutavě. Dílko je pěkné jak v popisech, dějových pasážích, tak i v dialozích.
 ze dne 10.06.2009, 8:50:38  
   Annún: Děkuji Amozonit,
ano naše hrdinka konečně našla spřízněnou duši, se kterou se ještě nejednou v celém tomto příběhu setkáme a nyní ví i o místě, kam by se mohla uchýlit, kdyby měla zájem. Mëllinda si nyní na chvíli oddychne, aby nabrala sílu na budoucí patálie, o niž zatím ještě neví.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Stará žena
Govrid
Valkýřin slib
Siggi
Dnes
lobby
obr
obr obr obr
obr

Krychle
Alan de la Pont
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr