|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303506 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (13. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 11.06.2009, 7:01
|
| *** |
| |
|
|
Už to zase začíná
Jelo se celkem dobře, obzvlášť ve městě, kde hlídka zažehla osvětlení. Minuly jsme pár kolemjdoucích, u brány družinu strážných a dál nás provázel svit měsíce.
„Kde jsi tak dlouho byla?“ zajímalo mě.
„U Arna, co sis myslela?“
„Ty a mluvit s cizími půl noci?“
„To snad ne?“ podivila se. „Plánovali jsme podrobnosti, nepřipadalo mi, že bych tam mohla sedět tak dlouho. A hlavně jsem nečekala, že se Corita probere dřív než ráno.“
„Ale přece proto jsem tam s ní měla zůstat zrovna já a vysvětlit jí…“
„Nenechala bych tě s ní samotnou, to si pamatuj!“
„Klid. Vidíš, zase se rozčiluješ a nemáš pro to důvod,“ upozornila jsem ji.
„Kdy vůbec procitla?“
„Značně nevhod, zrovna jsem si prohlížela její meč.“
„Cože jsi udělala? Nedivím se, že po tobě skočila.“
„Tak to nebylo,“ odmítla jsem. „Opravdu mi nechtěla ublížit, špatně sis to vyložila. Nevadilo jí, že držím její zbraň, sama mě k tomu pak pobídla.“
„Tomu nevěřím,“ zastavila koně. „Co to s tebou poslední dobou je? Očerňuješ Narat a chráníš krvelačnou královnu. Vzpamatuj se!“
„Ty se vzpamatuj! Mluvím pravdu, proč bych si vymýšlela? Spolu jsme porazily Khara a přesto mi nevěříš?“
„Dobře,“ uznala, „najdeme místo k táboření, trochu se prospíme a pak mi povíš, jak to bylo. Spokojená?“
„Hm, lepší.“
„Pojeď, ty kvítko,“ pobídla Darta a teprve tehdy jsem si uvědomila, že z něj opět sundala postroj, královskou ohlávku vezl Giro zavěšenou vedle brašny.
Přespaly jsme za prvním kopcem, druhý den jsem Kaileen vyprávěla, co se stalo v komnatě. Jak jinak, zastala se Narat, znova jsme se chytly a skoro mi přiletěla facka. Nakonec se mi podařilo spor ustát a po pár dnech, kdy jsem jí nadbíhala chystáním jídla a péčí o koně i zbraně, se se mnou začala zase bavit. Corita nás nasměrovala správně, průsmyk jsme našly bez potíží, horší bylo, že jsme za průchod musely obětovat téměř celou sumu peněz, které nám poskytla. Kaileen sice v první chvíli vzdorovala, ale značná přesila přesvědčila i ji, že ne všechno se dá zvládnout násilím, proto jsme raději zaplatily a pokračovaly v cestě.
Abychom se zbytečně nezdržovaly, zastavily jsme se v první putyce, na kterou jsme narazily a chtěly jsme se přeptat na cestu a zdejší poměry.
„Přicházíme z daleka, můžeš mi říct, kdo v této zemi vládne a kde jej najdu?“ ptala se Kaileen hospodského poté, co jsme si objednaly pití.
„Král Yro, proč se ptáš?“
„Slíbily jsme mu pomoc, musíme se k němu co nejrychleji dostat.“
„Jak můžeš slíbit pomoc někomu, koho ani neznáš? Něco mi na vás nesedí,“ zakroutil hlavou a oslovil přítomné. „Chlapi, ty dvě hledají našeho vládce. Prý mu chtějí pomoci a přitom neznají ani jeho jméno. Co vy na to? Já myslím, že jsou to jen další nájemní špehové. Co s nimi uděláme?“
Několik mužů souhlasilo s tlustým krčmářem, zvedli se a šli k nám.
„Máme průvodní listinu,“ namítla jsem.
„Od koho, když tu nikoho neznáte?“ utřel si ruce do špinavé zástěry a přidal se k hloučku hostů.
„Od kněžky Soy, sestry králova velitele stráže.“
„To vám není nic platné, tady stejně nikdo číst neumí.“
„Vždyť jsem ti to říkala,“ zlobila se Kaileen.
Muži byli odhodláni nás rychle vyprovodit ven. Už mě to přestávalo bavit. Proč v každé hospodě musíme zabíjet?
„Nechte je, já ji znám!“ ozvalo se z rohu místnosti, kde zády k nám seděl osamocený muž, k němuž se jako na povel všichni otočili.
„Odkud je znáš?“ zpozorněl hostinský.
„Obě ne, jen tu vpravo. To je Kaileen, copak jste o ní neslyšeli? Zabije každého, kdo jí přijde do cesty. A když ta druhá ještě žije, musí být stejná jako ona. Na vašem místě bych je nechal být. Řekněte jim, co chtějí vědět a ony možná v klidu odejdou.“
„Kdo jsi, abys nám radil, cizinče? Myslíš si snad, že ty dvě přemůžou plnou hospodu chlapů?“
„Na to si Kaileen vystačí sama. Jsem ten, kdo to viděl. Jako jediný jsem přežil, a to jen proto, že si myslela, že už jsem mrtvý.“
Kaileen znejistěla. Mně také bylo divné, že by její útok někdo přežil. Není to zase nějaký Kharův trik?
„Ty si na mě určitě nevzpomínáš, ale já na tebe myslím každý den,“ vstal a pošel k nám. „Ukážu vám, co Kaileen sama dokáže,“ vyhrnul si košili.
Žádný div, že si na ni tak dobře pamatoval. Téměř přes celé břicho měl velkou jizvu. Obě jsme zpozorněly, protože ten pohled mohl muže od útoku odradit, ale stejně tak i vyprovokovat, aby se po nás vrhli.
„Víš, jak mi bylo, když jsem musel držet své vlastní vnitřnosti?“ zasyčel. „Tohle ti nikdy nezapomenu a stejně jako ty pronásleduješ Coritu, budu pronásledovat i já tebe. Až přijde ta pravá chvíle, vrátím ti to.“
„Nevyhrožuj a udělej to hned, ať mohu svou chybu napravit,“ vyzvala ho Kaileen a připravila si meč.
Muži ustoupili. Poznali, že je zle a že cizinec nelhal. Nikdo z nich nechtěl přijít k úrazu. Chlap stál pořád na svém místě, ani se nehnul.
„Z tebe strach nemám. Pobila jsem více mužů než ty jsi vypil pohárů. Nemůžu si pamatovat všechny, které jsem porazila. Ale pokud jsi byl dobrý bojovník, možná bych si vzpomněla. Tak se předveď,“ provokovala ho, ale on stále nic. „Ach tak, ty nemáš zbraň, to asi nebudeš bojovník. Dobrá, já tu svou také schovám, aby byly šance vyrovnané. Je to lepší?“
Bylo vidět, že cizinec dlouho nervy na uzdě neudrží. Svým způsobem jsem ho chápala, na druhou stranu právě proto měl Kaileen dát pokoj. Vyhrožoval jí a navíc ukázal staré chyby. Ona v tomto směru nikdy chyby nedělala, ne takové, jež by byla ochotna přiznat.
„Tady ne, pojď ven,“ rozhodl se konečně cizinec.
„Prosím,“ udělala Kaileen gesto rukou a dala mu přednost.
„Jdi první,“ odvětil.
„Bojíš se, že bych tě napadla ze zálohy? Tebe porazím i s jednou rukou uvázanou za záda,“ konstatovala Kaileen a už se hrnula ven.
„To bylo odvážné prohlášení. Má tady někdo provaz?“ zastavil ji.
Hned přiskočil nějaký chlap.
„Tak co, Kaileen?“ ukázal cizinec na provaz.
„Ty že jsi muž? Budeš se bít se ženou, kterou navíc ještě omezíš v boji? Už teď jsi mrtvý. Hej, ty! Nestůj tam a svaž mě.“
„Neslyšel jsi dámu? Dělej, co říká a svaž jí pravou ruku.“
Kaileen si nechala ruku přivázat k tělu, klidně se otočila zády k soupeři a šla ven první. Hosty jejich spor zaujal, takže si mě přestali všímat. Celá hospoda se vyhrnula ven sledovat boj, někteří dokonce uzavírali sázky.
Cizinec se tvářil nadřazeně, jako by už vyhrál. Chodil kolem Kaileen pořád dokola a zkoumal, odkud nejlépe zaútočit. Klidně se usmívala, mírně se rozkročila a čekala. V hnědých očích měla svůj typický výraz. Věděla jsem, že tomu muži zbývá jen pár posledních chvil, které však jistě nebudou příjemné. Zemře zahanben ženou. Jeho mrtvolu někde pohodí, aby se divoká zvířata nažrala a dala pokoj dobytku. Říkala jsem si, jak dlouho asi vydrží stát na nohou a jak dlouho si bude Kaileen svůj další triumf vychutnávat, než to ukončí.
„Mohu si také vsadit?“ zeptala jsem se přihlížejících mužů.
„Peníze máš?“
„Já nejsem Kaileen, přece bych se nepostavila sama vám všem, kdybych nemohla zaplatit. Jen abyste vy měli dost peněz.“
„Snad si nemyslíš, že ho porazí?“ smáli se.
„Když Kaileen vyhraje, dá mi každý z vás pět goblinů. Když vyhraje cizinec, dám já pět goblinů každému z vás. Tak co? Berete to?“
Muži se na sebe spiklenecky podívali. Pro ně nebylo o čem přemýšlet. Buď dostanou peníze, nebo si svou výhru vyberou jinak.
„Tak platí.“
Ještěže jsme se nedohadovali déle. Cizinec zaútočil právě z pravé strany, kterou měla Kaileen oslabenu. Stačilo kousek uhnout a nastavit nohu. Byl otřesený, ale brzy se posbíral. Kaileen dál neútočila a čekala, až to udělá soupeř. Levou stranu bránila volnou rukou, na všechno ostatní reagovala uhýbáním nebo podražením nohou a jak jinak, nikdy nezapomněla úder kopnutím vrátit. Pak ji ta hra očividně přestala bavit.
„Dám ti poslední šanci, jak si zachránit život,“ provokovala ho a otočila se k němu zády.
Čekala jsem, že muž zaútočí nějakým úderem, ale on ji chytil pod krk a snažil se ji dusit. Zapomněl, že Kaileen má jednu ruku volnou. Přehodila si ho přes rameno, pravou nohou nakročila dopředu, takže dopadl přímo na její koleno. Přitom se otočil, její ruka už nespočívala na jeho zátylku, ale na krku. Přitlačila. Snažil se bránit, ale neměl šanci zvednout ruce tak, aby na ni dosáhl. Tento chvat jsem u ní ještě neviděla. Zaujalo mne to a umanula jsem si, že se jej také naučím. V poslední chvíli ho Kaileen pustila a shodila na zem.
„Musím ho zabít nebo už jsem vyhrála?“ zeptala se diváků.
Nikdo z přihlížejících nic nenamítl, pochopila to jako konec souboje a přišla ke mně, abych ji rozvázala.
„Kolik jsme vyhrály?“ zajímala se.
„Mnoho. Tak pánové, platit! Každý z vás nám dá pět goblinů. Tak zněla dohoda.“
Muži nás nechtěli provokovat, proto neprotestovali, líně se šinuli k nám a sypali do dlaní peníze, které jsme si pak uložily do skoro prázdného váčku.
„Dobrý nápad ta sázka. Kde ses naučila tak chytře lhát?“ plácla mě po zádech.
„Přece od tebe. Ještě se chci ale naučit ten chvat, co jsi použila.“
„Nic na tom není, jen to tak vypadá. Až budeme mít chvíli čas, ukážu ti to. Žádný strach, neublížím ti.“
Vrátily jsme se do hostince, abychom si konečně vypily něco dobrého. Pivo tady opravdu dělat uměli.
„Řekne nám už konečně někdo, kde najdeme krále?“ ozvala se Kaileen na celou hospodu.
„Musíte dál na východ. Na koni je to asi deset dní. Jestli chcete, ukážu vám cestu. Náhodou tím směrem také jedu. Jsem obchodník, možná bych pro vás něco měl,“ nabízel chlapík v šedé košili a hnědých kalhotách.
„Spěcháme, nemáme čas se s někým vláčet a kupovat také nebudeme. Ukážeš nám jen správný směr,“ rezolutně odmítla.
„Jak chcete,“ pokrčil rameny. „Ale mám pár věcí, které by vás mohly zajímat.“
„Jaké třeba?“ ptala jsem se.
„Nech ho, je to vetešník. Nic cenného nemá.“
„Možná byste se divila,“ namítl.
„Určitě bych se divila. Pojď, půjdeme,“ kývla na mě a vstala.
„Ukážu vám tedy alespoň cestu. Dál si musíte poradit samy.“
„Neboj se, my si poradíme i bez tebe.“
Kaileen nesnášela, když jí někdo chtěl radit. Byla si jistá sama sebou a přišlo jí, že o ní lidé pochybují. Pak je většinou chtěla přesvědčit o opaku a měla pro to své „zaručené způsoby“.
„Deset dní cesty. Přijedeme včas? Budeme ještě něco platné?“ přemítala jsem.
„Alespoň se o to pokusíme, když jsi to Soy slíbila. Příště více přemýšlej.“
„Bylo mi jí líto, také nám několikrát pomohla. My jsme stejně žádné další plány neměly.“
„Už jednou jsi chtěla pomáhat a jak to dopadlo,“ předhazovala mi staré události.
„Ty jsi uzavřela dohodu s Kharem,“ upřesnila jsem.
„Měla jsem pro to své důvody.“
„Můžeš mi říct jaké?“
„Už jsem ti to říkala. Nechci se o tom bavit. Přestaň mi to vyčítat, nikdo tě nenutil, abys mi pomáhala.“
„To je tvůj vděk? Jak bych tě v tom mohla nechat? Navíc, ty jsi přišla za mnou, ne já za tebou.“
„Přišla jsem tě zabít, vzpomínáš?“
„Ale neudělala jsi to,“ uzavřela jsem.
Narazily jsme na další vesnici. Peněz jsme měly dost, tak jsme si řekly, že jednu noc můžeme přespat v hostinci. Zaplatily jsme předem, proto nás vrchní obskakoval, aniž bychom musely něco říkat. Po dlouhé době jsme se dobře najedly. Seděly jsme v rohu místnosti, abychom nebyly všem na očích a zase nevyvolaly při. Jen jsme poslouchaly řeči. Dost jsme se dozvěděly, ale to podstatné nám unikalo.
Vypadalo to, že ani lidé, kteří se znali, se spolu nechtěli bavit o všem. Ve vzduchu bylo zvláštní napětí, strach ze zrady. Tato země má opravdu velké potíže, když ani přítel s přítelem nemůže upřímně mluvit u poháru piva. Někdo se snažil svrhnout krále Yra. Vypadalo to, že na každém kroku jsou nějací špehové, kteří donáší buď jedné nebo druhé straně a vladařovi přívrženci okamžitě zajmou každého, kdo se o králi zle vyjádří. Člověk byl považován za zrádce, i když měl jen námitky proti vysokým daním.
Země vedla dlouhé války, mnohdy neúspěšně, proto se ocitla v dluzích. Navíc se mnoho jejich lodí ztratilo na moři, přišli o cenné zásoby i posádku. Království mohl zachránit jen sňatek princezny s některým ze sousedních králů. Nabízel se panovník Jado, ale ona jej odmítala stejně jako její otec Yro. Lid došel k názoru, že se o ně král dost nestará a vznikla zde skupina, která se jej snažila svrhnout. Nejdříve jich bylo jen pár, ale časem se přidávali další a všiml si jich někdo z králových blízkých poddaných, jenž je využil ve svůj prospěch. Vládce zatím ještě žil, nevěřil však nikomu a cely rozhodně nezely prázdnotou, proto i kat a jeho holomci měli plné ruce práce.
Na tomto území bylo nejlepší být zticha, s nikým se nebavit a jít si po svých, to jsme pochopily hned. Bály jsme se někoho více vyptávat, aby nás zase někdo nehonil. Neznaly jsme zdejší kraj, proto jsme chtěly nejdříve dorazit k pevnosti. Redd nám pak jistě mnohé otázky zodpoví.
„Něco pro vás mám,“ ozvalo se nade mnou, když jsem se soustředila na rozhovory hostů.
To vetešník, kterého jsme před několika dny potkaly v první krčmě, nám znova nabízel své služby.
„Nemáme zájem,“ odpověděla za mne Kaileen, chtěla se ho rychle zbavit, aby nám něco důležitého neuniklo.
„Proč? Vždyť peněz máte dost,“ namítl obchodník.
„Tebe už mám také dost,“ pohrozila mu.
„Dobrá, dobrá. Přece nemusí být hned tak zle. Už jdu,“ zvedl ruce a odkráčel.
„Jak je možné, že je také tady? Musel jet stejnou cestou jako my, tak proč jsme ho neviděly?“ napadlo mě.
„Možná právě to tajemství ti chtěl prodat. Je mi jedno, jak se sem dostal. Nechci s ním nic mít.“
„Mohly jsme ho alespoň vyslechnout,“ přemlouvala jsem ji.
„To určitě. Bude si chtít povídat a nakonec to bude jeden z těch proradných špehů. Raději se drž od všech dál. Ať ti nabízejí cokoli, nic neber. Zbraně máme, koně taky a večeři si ulovíme. Měly bychom jít už spát, ráno časně vyrazíme.“
Místnost, kde jsme měly přespat, nebyla nic moc, ale alespoň nebudeme muset udržovat oheň a v klidu se obě po dlouhé době vyspíme.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
