|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303508 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů:Poslední tažení 55-56 ::
V předchozích dílech jsme byli svědky střetu Společenstva s Hyperionem. Černý démon ustoupil, přeměnil se ve své čtyři kopie a spolu s nimi vstoupil do pěti portálů do různých časových zón dobrodružství Společenstva.
Jakub zabránil Kamilově smrti rukou Terora na Pražském hradě a vzápětí zničil Hyperiona, který ho tam pronásledoval, vlastní obětí.
Jirka a Pepa byli zabiti na střeše Brdičkovy školy během bojů o akademii společně s démonovou kopií v tomto světě.
Osudy Aleše a Kamila se budeme zabývat v tomto díle. |
| |
|
|
LV
Praha.
Stodůlky.
Velká ohrada.
Kutuzovova laboratoř.
A Aleš, právě vystupující z portálu.
Jakmile se ohnivý elementalista ocitl na namodralých dlaždicích výzkumny, ihned vytasil svou kosu a hledal nepřítele všeho lidstva – hostis humani generis – černého démona Hyperiona. První věc, které si všiml, byl tehdejší protivník Společenstva Firaeros, ležící na zemi nedaleko s černou ranou na břiše.
To Aleše překvapilo. Co tu dělá ten?
Aleš se rozhlédl a spatřil sama sebe, jak vystupuje po blízkých schodech do vyvýšeného patra laboratoře, volající přitom: „Je tuhej!“.
Pro elementalistu to sice byl zážitek, vidět se, ale měl tu jinou práci.
Kde je?
Ať se Aleš rozhlížel, jak mohl, kovové monstrum neviděl. Naopak k němu promluvil někdo, od koho by to rozhodně v tuto chvíli nečekal.
„Aleši?“
Aleš s sebou trhnul a ohlédl se. Copak je možné, že tu o něm někdo ví?
Naproti sobě zahlédl Mr. Kdosi.
„No - co je? Jak víte, že sem...,“ nechápal Aleš.
„Nevím, co tu děláš, a jaký je tvůj úkol,“ prohlásila andělská bytost, „ale myslím, že není normální, že se objeví dva stejní členové Společenstva na tom samém místě. Je jen jedna možnost, kdo můžeš být.“
Mr. Kdosi pevně sevřel svůj bílý meč a vydal se k elementalistovi. Člen Společenstva začal ustupovat ke schodišti.
„Ste mě poslal zpátky v čase, ne?“
Žádná odpověď. Létající bojovník se blížil.
„Sejmout Hyperiona?“
Mr. Kdosi už byl skoro u Aleše.
„Ste Kamilův děda?!“
Bílý bojovník se zastavil – takovou informací ho nejspíš Aleš pořádně překvapil.
„APOKALYPSA!“
Člen Společenstva se ohlédl. Firaerosovo tělo, zářící sytou, červenou barvou, se začalo zvedat z dlaždic.
„Jo! Vim co!“ vykřikl náhodně Aleš. Hned začal zdolávat schodiště nahoru a na Mr. Kdosi nebral ohled.
V brnění se elementalistovi běželo jen těžce, přesto tušil, co by měl udělat, aby Společenstvo zachránil. Pokud si to dobře pamatoval.
Dveře výtahu, vedoucího do baru 666, se zavíraly, když k nim ohnivý elementalista doběhl. Ještě zahlédl svého parťáka Kamila, jak s vyděšeným výrazem zvolal jeho jméno. Aleš se postavil před ocelová vrata a jako by čekal ve fotbalové bráně, rozkročil se, rozpažil a čekal, co přijde.
Středisko zachvátila ohnivá vlna z Firaerosova limitu elementu a opřela se do Aleše.
Společenstvo znalo živel ohně. Něco z něj byly síly, které ovládal Aleš, nebo Tereza, jeho velkou částí vládl i Firaeros. Jenže byl oheň – a oheň. Pokud existoval nějaký, který dokázal zabít Terezu, tohle byl bezesporu on. A teď udeřil na Aleše.
Navzdory tomu, že to byl nejsilnější elementalista ohně na straně Společenstva, Aleš poprvé za dlouhou dobu ucítil prudké horko a žár. Bylo to neobvyklé, ale na úvahy nebyl čas – vedro uvnitř brnění sílilo.
Vteřiny se táhly jako hodiny, zatímco byl Aleš pod palbou. Nejdřív jen dusno se pomalu měnilo ve spalující oheň.
A pak začala fáze, kdy už se to nedalo vydržet. Aleš zatnul zuby a připravil se na to, jak ho plameny odpraví.
Přestalo to.
Elementalista otevřel oči a kolem sebe viděl ohořelou laboratorní halu. Naprostá většina nástrojů, které uchovávala, byly zničena nebo nenávratně poškozena Firaerosovým limitem. Barva areálu se změnila z blankytně modré na uhlíkově černočervenou a bylo jasné, že zničení laboratoře se Společenstvu skutečně podařilo.
Při pohledu na své okolí ovšem Alešovi došla i jiná věc. Budova se za chvíli měla zhroutit a bylo tedy načase najít Hyperiona, zneškodnit ho a dostat se odsud, dokud to šlo.
Jenže jak, když výtahová šachta byla také zničena?
Poslední možností bylo udělat to, co říkal Mr. Kdosi, jenže - mohlo to vyjít?
Nad tím ovšem Aleš nemohl přemýšlet dlouho. Laboratoř nebyla daleko od zborcení a Aleš spatřil objevivšího se Hyperiona rovnou pod sebou.
Na ohořelé podlaze, která kdysi byla zabarvena sterilní, azurovou barvou, bojovali dva představitelé Společenstva a Hyperionu v této válce – Mr. Kdosi a černý démon sám. Aleš věděl, že nesmí promarnit ani vteřinu. Vytasil kosu a seskočil do spodního patra, připravený splnit svůj úkol.
Rozeběhl se na Hyperiona a ten, zápolící se značně vyčerpaným a ohořelým Mr. Kdosi, si toho všiml a rychle zhodnotil situaci.
Kovový démon se ohnal po okřídleném bojovníkovi tak, že ho donutil ustoupit, a z druhé mečovité paže na něj vypustil černý chuchvalec, vzhledově podobající se pavoukovi. Mr. Kdosi takový útok nečekal a byl podivným kouzlem zasažen.
Co se dělo pak, šlo jen těžko vysvětlit. Jakmile látka zasáhla Mr. Kdosi, za zvuků smačkávaného papíru patron Společenstva padl k zemi. Zranění, způsobené onou hmotou, se začalo černě blýskat a z Mr. Kdosi začala vytékat podivná černá tekutina.
No co to je, ty vole.
„Aleši!“ vykřikl náhle bílý bojovník. „Braň se! Stalo se něco velmi špatného!“
„Jo, du na to,“ odpověděl ohnivý elementalista, prohlížející si Hyperiona opodál. „Co s váma je?“
„Musím se odsud co nejrychleji dostat,“ dodal vrávoravě tvůrce Společenstva, „jinak ohrozím i tebe!“
Zatímco si to Aleš tak nějak přebíral v hlavě, Mr. Kdosi zkřížil paže na prsou a ve zvláštním víru černé a bílé zmizel pryč. Zůstala tam po něm jen kaluž oné černé hmoty.
Co to mělo bejt...
K tomuto souboji se schylovalo dlouho a už předem bylo jasné, že to nebude žádná strkaná o velké přestávce.
Nejenže proto, že proti sobě stáli nejsilnější člen Společenstva, možná i elementalista vůbec, a děsivé ztělesnění moci, proti které spolu s ostatními Aleš po tři roky bojoval, ale také proto, že to bylo především jakési nepsané finále. Konec.
Buď Aleš porazí svého nepřítele – nebo je s veškerou snahou party klaďáků ámen. A k tomu, aby tomu předešel, byl ohnivý bojovník schopen udělat cokoli.
Včetně použití své nebezpečné, zapomenuté moci živlu.
Aleš sevřel kosu a vrhl se na železného zplozence pekel. Pustili se do sebe a za vzájemného třeskotu zbraní porovnávali své síly. Jakmile ovšem démonovi došlo, že Aleš je se svou kosou velmi nebezpečný, o čemž ho přesvědčily dva úspěšné zásahy do horního a dolního skeletu, rozhodil paže a provedl svůj trik s černou bariérou, který už ve střetu se Společenstvem několikrát vyvolal.
Kolem Hyperiona se zableskla černá koule a odstrčila Aleše tak, že se přenesl vzduchem jak igelitový pytel a přistál přímo do sedu. Takové ponížení se ovšem elementalistovi nelíbilo ani trochu, tak se hbitě zvedl ze země a rozmachujíce se kosou vyrazil opět na železné monstrum.
Hyperion si ovšem rozzuřeného puberťáka nechtěl pustit k tělu. Dupl na zem a proti útočícímu Alešovi ze země vyrostly černé bodce, které bojovníka opět nadhodily a praštily s ním o zem. Tentokrát dopadl na záda a lehce si vyrazil dech – a to ještě mohl být rád, že jeho brněním neprošly vyvolané ostny.
Když černý démon viděl, jak se jeho útoku zadařilo udělat paseku, mechanicky zavlnil svým tělem a vydal se k Alešovi s roztočenými pažemi, jako by to byly dvě cirkulárky.
Jakmile však Hyperion k elementalistovi doběhl, stalo se něco, co tu už dlouho nebylo.
Svině!
Ležící Aleš zvedl ruku a zaťatou pěstí máchl vzduchem směrem na démona. Z paže vyrazil nekontrolovatelný proud ohně, a Hyperion, poměrně zaskočený, téměř nestačil změnit dráhu, aby ho plameny nezasáhly. I přesto ale schytal značnou část magického útoku.
Ohnivá vlna, vyvolaná členem Společenstva se přehnala okolo, udeřila do blízké stěny a otřásla laboratoří, čímž Alešovi bylo dáno jasně najevo, že tohle už by dělat neměl.
Popálený démon se ale nevzdával a z několika metrů se bezhlavě vrhl po Alešovi v jednom velkém, dlouhém skoku. To už ale elementalista byl znovu na nohou.
„Tvoje prdel navštíví Hong Kong...\\\"
Bylo to ale jako by Hyperion vběhl do masokombinátu. Aleš jel jako motorová pila a z železného monstra nadělal pletivo do zahrady.
Démon, který schytával jednu ránu kosou za druhou, tedy opět přehodnotil svou taktiku a ze svého těla vypustil černé, kouřové mraky, kterými za malou chvíli zaplavil celý areál laboratoře. Netrvalo mu to dlouho a Alešovi lehce unikl z dohledu.
Kouř obklopoval celé toto místo. Odkud mohl Hyperion zaútočit, věděl jen Bůh.
A v tom momentu Aleš dostal zběsilý nápad, jak ho odhalit.
Elementalista roztáhl paže a za křiku podobnému někde mezi lvem a tyranosaurem rexem vypustil z těla ohnivé peklo.
A fungovalo to.
Ohnivá vlna projela chumly mraků s razancí rozptýleného napalmu a někde za sebou uslyšel Aleš strašlivý, skřípavý ryk.
Otočil se na místo, odkud zvuk vycházel a viděl, jak se ve vzníceném vzduchu třepe Hyperion, tavený silou Alešova živlu, a jak se postupně obrací v popel.
Takový nápor už ovšem laboratoř nevydržela ani náhodou. Fasáda možná přežila jeden děsivý Firaerosův limit elementu, ale společně s Alešovým kouzlem to bylo moc.
Budova se začala hroutit.
Doprdele! Mr. Kdosi!
LVI
„A já jsem se díval, a spatřil bledého koně: a jeho jméno, které sedělo na něm bylo smrt a peklo následovalo s ním. A síla byla dávána unto jej přes čtvrtý díl země, zabít s mečem, a s hladem, a se smrtí, a s bestiemi země.“
Kniha odhalení, 6:8
Vystoupil jsem z portálu a ihned mi přišlo, jako bych se objevil na stejném místě, ze kterého jsem do tyrkysového tunelu vstoupil, skoro jako bych prošel otevřenými dveřmi.
Jenže tady nebyl žádný Mr. Kdosi – ani žádní bojující – netušil jsem, kde jsem se to vlastně octl.
Ale byl to Pražský hrad. Měl jsem najít Terora? Nebo jsem měl překazit Hyperionovy plány před tímto naším nasazením?
Co jsem tu měl udělat?
Vyrazil jsem pomalým krokem tunelem zpátky ke katedrále a ostražitě sledoval své okolí.
Celým areálem Pražského hradu se ozývaly jen mé kroky, nic jiného. Žádní elementalisté, Mr. Kdosi, Společenstvo. Žádný Hyperion.
Bylo to jako bych se propadl do něčí noční můry.
Vtom jsem před sebou něco zaslechl. Okamžitě jsem vytasil meč a postavil se do jakési bojové pózy – nervózně jsem se rozhlížel po okolí a hledal, odkud přijde původce zvuků, ať už jím bylo cokoli.
Do mého zorného pole se náhle vloudilo cosi světle modrého. V první chvíli jsem si okamžitě řekl, co to proboha bude, ale skutečný výsledek předčil i mé nejdivočejší představy.
Po dlaždicích Pražského hradu ke mně kráčel Petr Weether – první velitel armády ledových elementalistů.
...?
„Hej, Pítře,“ oslovil jsem ho, „co tu děláš?“
Žádná odpověď. Jen se ke mně dál přibližoval.
„Petře, vole!“ vykřikl jsem. „Slyšíš?“
Nic.
Tohle nebylo správně.
Pamatuju si, jak to Petr schytal od Kristýny, nebo to mi aspoň tehdy Kapitán řekl – Terezina vize zobrazovala to samé – ale když si to tak vezmu, neviděl jsem ho skonat.
Divné. Proč bych chtěl? Měl? Co jsem si myslel, že by mi to prozradilo?
Nerozuměl jsem tomu, co bylo s Petrem. Neodpovídal, jen na mě tak nějak prázdně hleděl a přibližoval se s mečem v ruce.
Vzpomněl jsem si, jak Tereza, Petr, a i Michal mluvili o tom, že spatřili ve svých vizích Hyperiona, který jim něco provedl... Co?
Přivlastnil si snad jejich duše jak nějaký voodoo šaman? Dneska už bych věřil všemu.
Nastavil jsem meč do obranné pozice a napjatě čekal, co Petr udělá. Jako by mi to mé nejhorší obavy nenapovídaly dost.
Petr vyskočil a se skálopevným, nepřítomným výrazem se po mně ohnal mečem. Provedl jsem rychlý úkrok a na obranu se s elementalistou srazil meči. Za třesknutí jsem se otočil a po Petrovi vypálil jakýsi ledový paprsek – ale jaké bylo moje překvapení, když ho s přehledem nabral na svůj meč, který jako by ztloustl, jakmile na něj dopadlo kouzlo a drtivě se na mě s ním rozmáchl.
No aspoň ta barva mi mohla něco napovědět.
Světle modrá. Debile.
Pod Petrovým útokem jsem uskočil dozadu, neudržel rovnováhu a spadl na zem.
Moje ledová magie sice nefungovala na Petrovo tělo, ale přes sníh v očích nevidí nikdo.
Namířil jsem z lehu na petra své dlaně a zanedlouho se mu už do obličeje snášely ledové jehličky. Elementalista zaklopýtal, já oportunisticky využil situace a skočil zpět na nohy. Vzal jsem meč pevně do rukou a bodl Petra do břicha.
Ksakru... Proč?
Ledový bojovník ještě ve stoje zamžikal a zavlnil jako vypadávající holoram z nějakého sci-fi filmu a ve zlomcích sekundy jsem před sebou místo Petra spatřil problikávajícího Hyperiona.
Co to znamená? Hyperion, Petr...
Tereza. Místo rozbitého hologramu přede mnou stála Tereza.
Začala se po mně ohánět svými rudými zápěstními čepelemi, a já ustupoval vzad, připravující se ke kroku, o kterém jsem věděl, že na bývalou členku Společenstva určitě zafunguje.
Jakmile se po mně tvrdě rozmáchla pravou paží, ucítil jsem šanci, ustoupil a zaútočil mečem na její bok.
Přesně jak jsem čekal, uskočila dozadu a já se mohl dát do díla. Napnul jsem dlaně směrem k cíli a v hlavě si představil baráž tvrdé ledové hmoty.
Z bříšek dlaní po Tereze začaly létat namodralé kameny a to na ní bylo trochu moc. Nejprve proti magickému útoku vztyčila jakousi hořící stěnu, ale nejenže samotná podstata mého kouzla proti ohni fungovala velice dobře a hasila ony plameny, ale elementalistka rovnou dostala několik tvrdých zásahů, které ji odmrštily po našedlém areálu Hradu. Dovršil jsem dílo mrazícími azurovými paprsky.
Tereza, už takhle dost poražená, neměla síly vzdorovat mrazu a to pro ní byla konečná. Uvězněná v bloku ledu tedy konečně skonala i ona.
Konečně...?
Jak mě to napadlo?
Začal jsem to chápat.
V ledovci jsem zahlédl blikající obrazy Terezy, mísící se s Hyperionem – a kámen se rozpadl, odhalující Markétu, stejně zvláštně zhypnotizovanou jako všichni ostatní.
Markétu, cože? Co přijde dál?
Nechtěl jsem zasahovat proti nikomu z nich, ani proti Petrovi, Tereze, ale tohle bylo opravdu něco, co bych nečekal. Proč se Hyperion proměnil v Markétu? Udělal něco podobného i klukům ze Společenstva, které nevím, jestli jsem neviděl naposledy?
Nikdo neví, co se tenkrát s Markétou na Pražském Hradě stalo. Jediné, co jsem o tom věděl bylo, co mi řekl Petr – ale to mi nic neprozradilo. Takže byla další z těch, která viděla Hyperiona...
Když se ke mně elementalistka přibližovala, přemýšlel jsem nad tím, jak na ní. U Petra se to nějak dalo, u Terezy to bylo jasné, ale u Markéty – nevím... Vždyť jsem ji jedinkrát neviděl bojovat. Vlastně jednou, ale z toho se moc usuzovat nedalo.
Otázka byla, jestli jsem proti ní chtěl vůbec zasáhnout. Hlavou se mi honily různé myšlenky, třeba jako jestli by se dala s něčí pomocí osvobodit, nebo-
Co? Co si to ksakru namlouvám? Vždyť to je Hyperion!
Nechal jsem se unést. Elementalistka se po mě ohnala jednou ze svých paží, zformovaných do Hyperionova meče a udeřila mě do ramene. Ještě že jsem na jeho místě měl ten svůj náznak brnění, jinak bych měl po ruce. Tak jako tak mě ale bolest paralyzovala a já musel zareagovat rychle.
Její útok následoval hákem levou rukou, ale to už jsem byl při smyslech. Uskočil jsem vzad a nechal jí se rozmáchnout.
Markéta nebyla moc nadaná v boji se živly... Toho jsem mohl využít. Nevěděl jsem sice, jaké síly jí dodal Hyperion, ale elementalisté, se kterými jsem bojoval předtím, se nijak zvlášť nezlepšili, tak možná ani ta...
Jak se dívčin výpad přehnal okolo, opět jsem před sebe napřímil ruce a vypustil z nich ledová kouzla. Nejenže Markétu zaskočily, ale fungovaly přesně tak, jak jsem si myslel. Můj element zanedlouho elementalistku zmrazil a za malou chvíli i zabil.
Markéta, která mi tolik pomohla. A ta svině Hyperion si dovolila něco takového, proměnit se v ni a bojovat se mnou v její podobě.
Rameno se ozvalo a já si uvědomil, že jsem sám nevěděl, jak dlouho ještě vydržím bojovat.
Netrvalo dlouho a problikávající Hyperion na sebe vzal svou čtvrtou, poslední podobu.
Věděl jsem, že něco takového přijde. Už od začátku, kdy jsem skládal Společenstvo, po prvních zradách a skutečných doceněních přátel jsem věděl, že jednou se s tímhle prostě setkám.
A tak to přišlo v poslední moment – tady, ve finále.
Hyperion nabral podobu Michala.
Když jsem se tak podíval na svého bývalého spolubojovníka, nechtělo se mi proti němu zakročit, přestože jsem věděl, že proti mně jde ve skutečnosti Hyperion. Viděl jsem někoho, s kým jsem chtěl dělat Bistro u dvou přátel a někoho, kdo – kupodivu – i přes to, že tam nikdy nebyl, pochopil naší lásku k Exilu.
Nechtěl jsem ho za žádnou cenu zabít, jeho ne, jenže teď jeho duši vlastnil Hyperion...
Mr. Kdosi...
Znal jsem Michala dost dlouho, abych odhadl, co dovede. To byla ovšem oboustranná záležitost a já mohl jen doufat, že Hyperion se mu nenaboural i do hlavy.
Co když?
Jelikož jsem věděl, že magie člena Společenstva byla velmi silná, rozeběhl jsem se na něj a chystal se si to s ním rozdat zblízka, ovšem netrvalo dlouho a padl jsem k zemi s nohami sevřenými liánami.
Odstrčil jsem se ze země a zatímco Michal chystal další kouzla, vypustil jsem na zelené výhonky, prolamující dlaždice, ledovou kouli, která jakmile se rozprskla, tak je spálila. Díky bohu můj plán vyšel a mohli jsme pokračovat.
A to už se na mě řítila salva fialových výbojů. Nastavil jsem před sebe bariéru a hnal se vpřed.
Tyrkysové střely se sice o můj štít rozbíjely, ale značně jsem byl překvapený, když před sebe Michal nastavil hůl, z jejíhož vrchu vystřelil podivný černý paprsek, který moji ledovou zábranu rozbil na kusy a skoro zasáhl i mě.
Tedy nic – hlavnímu náporu magie jsem se vyhnul a pokračoval dál k Michalovi. Začal jsem ho ostřelovat ledovými hroudami podobně, jako Terezu, ale on je jakousi nadlidskou silou stačil svou holí odrážet. A to to nebyly žádné oblázky, ale kameny veliké jako lidská hlava.
Skoro když už jsem byl u něj, znovu se rozmáchl svou holí a odhodil mě dalším černým útokem, který vystřelil z Michalovy hole jak z reflektoru. Skoro jako by mě někdo dal ránu kladivem, odklopýtal jsem dozadu a popadal dech.
A v tu ránu jsem vytušil slabinu, pomocí které bych mohl Hyperiona v Michalově kůži porazit.
Pokud jsem to ovšem ještě dovedl – tato poslední “inkarnace“ kladla o dost větší odpor než tři elementalisté předtím.
Ujistil jsem se ale v jednom. Tohle nebyl Michal ze Společenstva, ale zasranej Hyperion.
Triviální zjištění, ale nakoplo mě dost.
Je to zvláštní, jak se lidská mysl přizpůsobí...
Zotavil jsem se právě ve chvíli, kdy se mě elementalista chystal bodnout vrchem své hole. To ovšem neměl dělat.
Provedl jsem úkrok a chytil hůl do rukou – a vší silou jsem se soustředil na to, jak z mých dlaní do hole proudí led, který jí mrazí a spaluje. Oči jsem měl jako škvíry, zuby vyceněné a obličej se mi přitom třásl.
Bytost si příliš pozdě uvědomila, že udělala hloupost a když jsem zaslechl jakési prasknutí za zády, věděl jsem, že je po holi.
Zlomek sekundy potom mě ovšem vyhodila do vzduchu jakási exploze, vycházející z vrchu hole. Zřejmě jsem zničením onoho “zhyperionovatělého“ krystalu neudělal moc dobře. Moje pobité tělo sklouzlo po dlážděném chodníku nedaleko, opět připomínající rozdrásané rameno a před sebou jsem spatřil Michala, jak společně s ním na místě problikávají obrazy Hyperiona.
Udělal jsem dobře. Teď už snad bude mít pokoj.
A vtom se naproti mě zhmotnil opravdický Hyperion. Ten samý, který utekl portálem a ten samý, který mě donutil bojovat proti mým přátelům, jež zabil a jejichž podoby na sebe nabral.
Jenže já věděl, že na tom nejsem dobře. Byl jsem potlučený z bojů, které mě donutil projít a nebylo ve mně dost sil, abych mu mohl čelit. Horko těžko jsem se zvedl ze země a přemýšlel, jestli je tohle konečná.
Hyperion útočil, točící svými mečovitými pažemi a přibližující se velkou rychlostí.
Mr. Kdosi... Dědo, ksakru, pomoz...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 6 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
