|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303508 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: We are the greatest II., kap. 24 ::
We are the greatest II., Kapitola 24. We are the greatest
Dva týdny. Do dvou týdnu jsem vměstnala dva roky svého života. Dva roky mi trvalo popsat dva týdny života jedné dívky, které jsem trošku znepříjemnila život :-P. Vytvořila jsem postavy, vykreslila jejich charakter, vyvíjeli se stejně jako příběh (a samozřejmě jako já). Damned, konečně se mi to podařilo dopsat :-)
Cestičky veškerých realit, časových rovin a paralelních světů se zase spojily, aby mohly třeba jednou vytvořit další, nový příběh. Jasně, že bude, ale teď jsem tak vycucnutá, že se chci chvíli radovat z dokončení tohohle :-)
Just enjoy it, my sweet darlings! |
| |
|
|
We are the greatest II., Kapitola 24. We are the greatest
Znovu se vyškrábala na nohy a už se pomalu vzdávala naděje, že se k němu dostane včas. Pokaždé, když pohledem zapátrala po nehybném těle, vypadalo to, že se vzdaluje. Tma byla téměř neproniknutelná, a jen s vypětím všech sil ještě dokázala zaměřit rozpoznat jeho obrysy. Po dalším nezdařeném pokusu postavit se na vlastní nohy to vzdala, zůstala na všech čtyřech a plazila se k němu. Dlaně si během chvilky rozdrásala o větvičky stromů, ale odmítala si připustit vlastní bolest. Ta byla v porovnání se znovuzrozením titěrná, proto se vůlí přiměla dospět k tolik kýženému cíli – k Retgerovi.
Přenesla váhu na pravou ruku, aby mu levou mohla změřit puls. Janě se znovu zdálo, že se čas zpomalil, ale byl to jen nepříjemný pocit. Srdce se jí divoce rozbušilo. Raději by ale teď slyšela něco jiného.
Strach, co se jí rozlil tělem jako nebezpečný jed, byl nesnesitelný. Bála se, že o něj přijde. Když se dostala ze spárů smrti, vzrostla její touha promluvit si s tímhle člověkem jako se sebou rovným, nikoliv jako se členem řádu. Za posledních několik dní se odehrálo tolik věcí, které vyžadovaly vysvětlení. Nabyla přesvědčení, že řád měl čisté úmysly Janu chránit a že Retger byl pouze prostředek tohoto cíle, přesto se potřebovala ve svých domněnkách utvrdit.
Potlačila v sobě vzdouvající se vlnu strachu a roztřesenými prsty jemně stiskla krční tepnu.
Měl zpocený a teplý krk, nebyl ale studený, jak očekávala. A pak ucítila ten nepatrný záchvěv, který znamenal všechno; byl živý. Živý jako ona, možná ztratil vědomí, ale žil, a to teď bylo nejdůležitější.
Musíš pomoct Mirce, jeho nech být…
Ani za zlatý prase, probleskla Janě hlavou vzdorná myšlenka. Opatrně ho podepřela pod krkem a okamžitě na ruce ucítila něco teplého a lepkavého. Ačkoliv ji ještě nepohltila panika, což bylo překvapující, nechtěla pomyslet na to slovo, totiž krev. Mohla znamenat jeho blízkou smrt; ale to ona nehodlala dopustit. Zhluboka se nadechla a udělala něco, co ještě nikdy předtím. Byla si až příliš jistá, že to vyjde.
Energii sálající z konečků prstů, kterou byla až doposud sama zvyklá čerpat z ostatních, po malých dávkách opatrně propouštěla tak, aby byl schopen ji vstřebávat. Kolem dlaní se míhala slabounká modrá záře, ale ani to ji nevyvedlo z míry, naopak byla zaujatá tím, že ve světle dokáže rozeznat jednotlivá zrnka prachu. V tu chvíli se lesem prohnal jakýsi zvuk následovaný zapraskáním větvičky. Zbystřila a zaposlouchala se, aniž by se nechala vyrušit. V šustění vytušila kroky, pomalu se k nim přibližovaly a Jana předpokládala, že patřily muži. Zaktivovala kolem sebe ochranný štít, silnější než kdy předtím. Vlastně si nevzpomínala, jestli ho někdy vůbec dokázala účinně zaktivovat, tohle bylo asi poprvé. Jenže teď bylo všechno jinak, cítila se přirozeně, jako by si celý svůj život něco odepírala a najednou se to prodralo na povrch, proniklo to do celého těla i duše a vytvářelo to její zcela novou osobu. Pro někoho možná jen vypadala jinak, ale Jana se jinak i cítila. Byla jiná.
„Jano?“ ozvalo se do náhlého ticha, které doprovázely jen myšlenky. Přemítala, jestli mají lidé v bezvědomí také sny, ale pak si vzpomněla na nesčetně případů, kdy se sama ocitla na pokraji života. V takových okamžicích se jí otevírala brána do dávno zapomenutých vzpomínek, které se zdály až překvapivě živé a přesvědčivé, všechny detaily byly dokonale vykreslené a čisté, že by si jich nevšimla ani v běžném životě.
„Znám tvůj hlas,“ promluvila nahlas, štít deaktivovala, záře kolem její ruky dohasínala a životadárnou energii už také vyčerpala. Ale on stále nehybně ležel v porostu, opřený o kmen stromu, jako by jen odpočíval. Znovu sáhla na jeho krk a s úlevou zjistila, že stabilizovala alespoň jeho tep. Proč neotevřel oči? Proč byl dál zamčen ve svém podvědomí a nechtěl se vrátit do reality, která se Janě zdála o mnoho jiná než dřív?
„Jano, to jsem já, Nick,“ nahmatal po tmě její rameno a pevně ho stiskl, jako by se bál, že mu uteče.
„Proč jsi přišel?“ zeptala se dutě.
„Ucítil jsem… jeho smrt,“ řekl to až příliš nezaujatě, „tak to u členů funguje, jsme propojeni až do samotné smrti. Je mi to líto, věděl jsem o vás dvou, o vaší… minulosti.“ Byla to narážka na jejich zamlčený vztah, ale nezněla upřímně, z jeho hlasu vyzařoval chlad a jistá dávka vypočítavosti, jindy by to nejspíš Janu zasáhlo, ale teď se musela pousmát. V hloubi duše věděla, že má v sobě mnoho vzpomínek, které ji někdo donutil zapomenout. A také věděla, že už nebude žádný problém se k nim dostat.
„Není mrtvý,“ proměnila své myšlenky ve slova.
„Je mi to líto,“ zopakoval Nick, protože ho ani ve snu nenapadlo, že by se jeho instinkt mýlil. Vždy ihned věděl o smrti člena, protože v takový okamžik ztratil kus sebe, jako by sám umíral, a nezbavil se toho nepříjemného pocitu, dokud ho znovu nenahradil nový člen.
„Není mrtvý, žije,“ zopakovala, chytla jeho ruku a donutila ho sklonit se k tělu blíž. Když Nick přiložil prst k jeho tepně, kam ho Jana nasměrovala, uniklo mu slabé zasyčení.
„To není možné,“ nezmohl se na víc, jak byl šokovaný. Janě se zachvěly chloupky v nose, když ucítila jeho pot, a hlavou se jí mihl zvláštní obraz. Viděla ho čistě, aniž by ztratila pojem o tom, co se dělo kolem ní. Když se znovu nadechla, vidina byla ještě jasnější, dokonce ji doprovázely silné pocity.
Strach, bolest, smrt. Cítila to, jako by tam byla. Jako kdyby byla na základně a bojovala proti zbývajícím členům Elity, kteří pronikli dovnitř a zpustošili vše, co jim přišlo pod ruku. Ale i oni utrpěli ztráty na životech, z nichž dva sebrala sama.
„Ivory, jestli odejdeš, zabijou tě,“ uslyšela výhružný hlas a vzápětí si uvědomila, že patří Nickovi. Vidina nabyla dokonalosti a ona se tak stala dobrovolně nezávislým pozorovatelem.
„Zajímalo by mě,“ odsekl Ivory, „kdo přistoupil k evakuaci až teď. Já se odsud odporoučím hned, protože proti nim nemáme šanci.“ Znovu se přiměl k chůzi, ale k východu kráčel pomalu. Nechtěl doopravdy odejít, jen se potřeboval přesvědčit, že ho ostatní potřebují.
„Když odejdeš, nemáme šanci,“ opravil ho Nick a bezděčně si z vlasů stáhl gumičku, takže mu prameny jeho delších, nezbedných vlasů sklouzly do obličeje. Podvědomě si nepřál, aby někdo četl z jeho tváře. Jistě že měl strach, to bylo přece lidské. A on byl člověk, navzdory všemu, co ve svém životě musel udělat a co vše musel podstoupit, aby se stal jedním z nich, jedním ze členů.
„Mistr je po smrti, všichni jsme to cítili,“ oponoval chabě a očima vyhledal Melissu, která si pohrávala se svými rudými vlasy. Slepě civěla do zdi za ním, oči měla úplně skelné a tvářila se nezúčastněně. Její obavy každým okamžikem narůstaly a nechtěla si to připustit. Tohle mohl být její poslední den. Poslední den, zavřená v podzemní místnosti, bez přátel, bez možnosti se s nimi rozloučit.
Bylo tolik věcí, které nestihla udělat, a přesto tady musela být, protože bez ní by nastalá situace mohla mít nedozírné následky a za to nehodlala nést po smrti zodpovědnost. Melissa byla jedna z mála lidí, kteří měli relativně ucelenou představu o posmrtném životě. Samozřejmě že nemohla vědět, jestli má pravdu, nebo ne, ale rozhodně si nepřála, aby kvůli ní umírali další nevinní lidé.
„Podívej, většina z nás,“ myslel tím všechny lidi z řádu, ať už žáky, kteří o chodu celé organizace nevěděli de facto nic, a proto byli v relativním bezpečí svého domova, nebo mistry, informátory a ostatní zaměstnance, kteří už se dávno přesunuli na sesterskou základu, jejíž zabezpečení neutrpělo žádné škody, „je v bezpečí. Data se nám podařilo přesunout a na nás už je jen zničit tohle místo. Když to uděláme dostatečně rychle, budeme pryč dřív, než nezbytně dojde k boji.
Po našem přenosu do sesterské základny ztratí Elita stopu a už nás nenajde, dobře?“
Tlukot jeho srdce se zrychlil. Zalila ho vlna horkosti a nepochyboval o tom, že to zažívali i ostatní. Rychle je zkontroloval pohledem a měl pravdu. V očích mu nepříjemně stoupl tlak, až je musel přivřít. Pak se zaklonil a nahmatal za sebou plášť Alana, přitáhl ho k sobě, a ačkoliv to ostatní pochopili, měl potřebu zhodnotit zhoršující se situaci. „Je mrtvý,“ zachroptěl, „plán s přenosem Jany se nezdařil, ale už nemáme čas je oba hledat. Elita je tady.“ Nemusel vlastně nic vysvětlovat, všichni si domysleli totéž.
„No, myslím, že už nemám na výběr,“ zasmál se hořce Ivory a otočil se v očekávaném příchodu neznámého počtu mužů z Elity, na které nemuseli čekat příliš dlouho. Ještě stačil pohledem zkontrolovat, jestli tu jsou opravdu všichni. Nick, který byl sice na stejné pozici jako ostatní, ale vždy zastával velitelskou funkci, Melissa, výjimečná pro svůj nezaměnitelný charakter, Alan, kterého se vždy tak trochu bál, Kurt, o němž toho příliš nevěděl, ale přesto nepochyboval o jeho schopnostech, a on, stojící poprvé tváří v tvář opravdovému nepříteli. Výzvě. Možná bude co nevidět následovat Retgera do propasti zatracení…
V přízemních prostorách se zvedla hladina energie stejně, jako se zvedá hladina oceánů při přílivu. Nick v tu chvíli aktivoval svůj ochranný štít, který nabyl světle modré barvy. Nárůst energie mu přišel podezřelý, ani tak silní protivníci, jakými nepochybně členové Elity byli, nemohli vyzařovat tolik energie. Naznačil, aby ostatní následovali jeho příkladu. Vysvětlení mohlo být totiž jednoduché, některé útoky se tvářily nenápadně, ale byly velice účinné, stejně jako biologické zbraně. Zaútočí tiše a zákeřně a důsledky jsou katastrofální.
Otevřený prostor centrály se zdál náhle příliš malý k boji. Veškeré vybavení bylo předem odsouzeno k zániku, ale co bylo podstatnější, data včas zachránili a posléze měli čas je sami zničit a tím ochránit před nepřítelem. Jedinými zdroji informací byla jejich pětice a záleželo jen a jen na nich, jak moc si cenili citlivých údajů ohledně řádu. Pokud poleví, může to znamenat nejen zánik téhle základny, ale i mnoha jiných, ačkoliv jediným pojítkem zůstával mistr, který byl nyní z nepochopitelných důvodů po smrti.
Jenže jejich současný problém klepal na dveře a bohužel pro ně to nebyla metafora. Ozvala se ohlušující rána, když se o ocelové dveře otřela velice silná tlaková vlna a otřásla stěnami. Nick se zašklebil při představě zdlouhavého zadávání svého hesla a vůbec prokazování identity. Stačilo se naučit tohle a mohl dennodenně ušetřit spoustu času. Další rána, až se neubránil kousavé poznámce: „Kdyby zaklepali, mohli jsme to vyřešit nad šálkem kávy. Melisse bych udělal její oblíbenej koktejl.“
Pravděpodobně jen Melissa ocenila, že ani v takové situaci neztrácí humor, protože ostatní nebyli členy tak dlouho, aby je něco podobného vůbec napadlo. Ivory se pravděpodobně potýkal sám se sebou, aby se nepřenesl pryč, ačkoliv by to byl sebevražedný akt. S určitostí totiž věděli jen to, že se Elitě nějakým způsobem podařilo sledovat jejich stopy po zhmotňování. Kdyby se teď kdokoliv z nich přenesl, zaregistrovali by to a s několikavteřinovým zpožděním by ho následovali.
S další ohlušující ránou masivní dveře povolily a na prahu se objevilo několik lidí. S jistotou zahlédl tři, ale očekával jich dvojnásobek. Nick se pokusil stáhnout svou modrou, jedinečnou auru, aby jeho štít pozbyl viditelnosti, a teprve pak se přesvědčil o správnosti své domněnky. Do centrály vkráčelo šest lidí a nezdálo se, že by se měli k útoku. Jen z nich stále cítil vyzařovat tu podivnou energii, kterou jeho štít, jak doufal, dostatečně eliminoval.
„Zdravím vás,“ promluvil ten, který vešel do místnosti jako poslední. Něco na něm bylo zvláštní, snad jeho oči, jen si nebyl na tu dálku jistý. Nickovi se zdálo, že jsou až nepřirozeně černé, jako by ho nesledoval panenkou, ale celým okem. Pět členů se beze slova domluvili zatím neútočit. Evidentně byla na řadě ta formální část jejich setkání.
„Myslím, že osobně se ještě neznáme. Abych nepůsobil nezdvořile, mé jméno je Eshakiel. Jistě už víte, kam nás zařadit.“ Jen prázdná slova, problesklo mu hlavou a neubránil se domněnce, že ho dotyčný zaslechl. Pokud ano, ignoroval to. „Oceňuji vaši snahu ochraňovat své členy a věřte mi, že bych byl velice nerad, kdybychom museli sprovodit ze světa víc cenných životů, než je nutné, ale jsem velice, ale velice zklamán vaším přístupem.“
Aniž by udělal sebemenší odmlku ve svém proslovu, pozvedl ruku a ocelové dveře, ležící nyní několik metrů od původního vchodu, zareagovaly na jeho pohyb a bez problémů se vrátily víceméně na své místo. Nejbližší únikový východ byl znovu zatarasen, usmál se Nick nad předem prohranou bitvou.
„Měl jsem prosté,“ kladl na toto slovo důraz, „přání vzít si jednu vaši členku výměnou za vzájemné příměří a místo toho se nám z vaší strany dostalo podlého chování. Nedovedete si představit, kolik času jsme tím ztratili. Když jsme konečně přišli na onu záměnu, že má Elita ve svých řadách podřadnýho spratka, chtěli jsme vám dát ještě jednu šanci, ale co to? Odmítali jste se tý děvky vzdát.“
„Tak za prvý,“ neudržel se Nick a svou opovážlivost si odůvodnil tím, že živí odsud stejně nevyjdou, „byl to jeden z vašich lidí, který napadl jednoho z nás, aby odpoutal pozornost řádu. A za druhý, Jana není děvka, o tom bych musel něco vědět.“
„Překvapuješ mě, Nicku. Ale nakonec jsme vyrovnaní, z vašich řad je jeden po smrti a z našich dva, k vaší smůle nás je dvojnásob.“
Byla to jednoduchá matematika, ale právě na ni celou dobu čekali. Informace, ke kterým by se jinak nedostali. Elita tedy čítala dvanáct členů, z toho dva byli mrtví, šest tady a další čtyři pravděpodobně v záloze.
„Budeme ještě dlouho diskutovat? Začínám se nudit.“
„Ach, promiň, přejdu rovnou k věci. Dáváme vám poslední šanci podělit se s námi o to, jak dostat Janu zpátky do naší reality, a posléze žádám spolupráci při úpravě jistých paměťových údajů. Oh, snad nemusím zmiňovat, že její status člena řádu už dávno neplatí, protože naším zbožným přáním je vychovat ji u nás. Všiml jsem si totiž, že jste doposud byli tak trochu proti.“
„Mám dojem, že od posledně se náš postoj nezměnil,“ usmála se Melissa. Z jejího hlasu vyzařoval chlad, a ani Nick, který ji znal velice dobře, se v ní momentálně nevyznal.
„Nabízím vám výhodný obchod. Když přistoupíte na tuto spolupráci, necháme vás naživu. V opačném případě mám dojem, že se k informacím tak jako tak dostaneme, jen trochu drsnější metodou. Já opravdu, ale opravdu nemám rád násilí, tak co takhle jednou uzavřít dohodu?“
„Proč?“ vyhrkl Ivory a jeho ochranný štít žlutě zablikal, čehož si všimla i Elita a Eshakiel se štěkavě zasmál jeho naivitě, že by ho snad před nimi dokázal ochránit. „Proč nás nechcete zabít? Každý se snaží najít a zničit naší základnu nebo chce prostě jen dostat nás, ale vy… Nechápu to.“
Trvalo dlouho, než Nickovi došla závažnost jejich rozhodnutí. Byl tomu asi rok, co se bývalé složení členů účastnilo malé bitvy s démonem, jehož původ se jim nepodařilo zatím vypátrat. Při této bitvě zahynuli dva věrní z jejich řad, Ewford a Comet, oba příliš mladí, přesto cenní. A právě jeden z nich byl nahrazen Ivorym. Bylo to ale chybné rozhodnutí. Chyběl mu rozhled. Příliš nevhodná doba něčeho litovat, nebo naopak?
„Chlapče,“ oslovil ho přesně tak, jak by to nyní udělal i Nick. „Proč se vzájemně vyvražďovat, když je nás v porovnání s prostými lidmi tak málo? Myslel jsem, že člověk tvého postavení by mohl vědět trochu víc. Tedy alespoň ten šestý,“ čímž myslel pravděpodobně Retgera, „věděl. Dochází mi trpělivost – budete spolupracovat, nebo nebudete spolupracovat? Jednoduchá otázka vyžaduje stručnou odpověď.“
„Ne, nebudeme,“ předběhl Nick Ivoryho. Tušil, jak by odpověděl, zradil by je, jen aby se zachránil. Elitě totiž věřit mohl, u nich platilo jednoduché pravidlo – buď jste byli s nimi, nebo proti nim.
„To jsem čekal, tvrdohlavost je jedna z nejhorších lidských vlastností.“ S posledním slovem zaútočil; s mohutným výbuchem vyšel z jeho dlaně červený paprsek, jenž se odrážel v jeho očích. Byl tak rychlý, že stěží stačili plně aktivovat svůj štít. A když se od spojených štítů paprsek odrazil, rozlil se a jeho zbytky se zakously do monitorů či stolů.
Ozval se zvuk tříštěného skla následovaný dalším výbuchem, tentokrát když členové zvolil taktiku protiútoku. Podle nepsaných pravidel se od sebe co nejvíc vzdálili a každý se měl bránit jednomu útočníkovi, ale tenhle postup příliš nefungoval. Stačilo, aby se útoky tří protivníků spojily v jeden a vytvořili paprsek v podobě kroutícího se černého hada obmotaného zeleným pásem, jenž zasáhl Kurtovu hruď. Alespoň to měl rychle za sebou, jeho mrtvé tělo síla odmrštila přes celou centrálu a zastavila ho až kamenná zeď. Svezl se k zemi, obličejem dolů, a během několika vteřin se kolem něj objevila kaluž krve.
Nebyl ale čas ho litovat, protože dalším nepsaným pravidlem bylo vydat ze sebe co největší množství energie, zvolit si nejsilnějšího protivníka a pokud možno ho zneškodnit. V tomto případě ho měl představovat mluvčí, Eshakiel. Čtyři měli stále větší šanci úspěchu než jeden na jednoho, pokud ovšem protivníci nevysílali jeden útok za druhým a členům nezbývalo nic jiného, než se krýt průzračnou bublinou, jež měla pohlcovat energii a propouštět minimální, relativně neškodné množství.
Jenže co udělá byť takové množství energie s člověkem, který je určen k výslechu, nikoliv k zabití? „Zmutovaný svině,“ ulevil si Nick, ale přes veškerý hluk z masakrování jejich dlouho používané a milované centrály nebylo jeho klení naštěstí slyšet. Díky své pohotovosti stačil vyslat signál k ostatním, bylo to prosté teď a naštěstí se shodli i v oběti. Eshakiela zasáhla obrovská dávka čisté energie, určená pouze k zabíjení. Ačkoliv jeho tělo bylo pravděpodobně schopno se s takovou dávkou vypořádat, jistě k tomu potřeboval nějaký čas. A ten čas oni teď nutně potřebovali. Proto v nich hrklo radostí, když se zhroutil k zemi v bezvědomí a ostatní, chvilkově zaskočeni svou dočasnou ztrátou, jim poskytli další důležitou vteřinu k útoku. Nick, Melissa, Ivory a Alan spojili své zlatem prosycené paprsky v jeden a dalšího muže se jim podařilo zabít. Ano, zabít, mohli zaměnit pořadí a mrtvý by byl teď Eshakiel, ale to už by jim nezbývaly síly k dalšímu napadení. I teď měli co dělat, aby udrželi v provozu oslabené štíty.
Čtyři na čtyři. Několik dlouhých vteřin se nic nedělo. Byli oslabeni, obě strany. Elitě šlo o získání zajatce pro výslech a členům zase o vyhlazení jejich řad. Příliš vysílení členové se sebrali a začali se v prachu trosek prodírat do zadní části centrály, se stále aktivovanými štíty.
Melissa se jako první dostala k chodbě, vedoucí do mnoha dalších místností, a běžela vpřed, poháněna vidinou portálu, který ji mohl dopravit do bezpečné vzdálenosti od základny. Pak už jen stačilo, aby se přenesla do bezpečné zóny, kde by ji Elita nenašla. Nikoho z nich. Slyšela za sebou dusot nohou a potom vykřikla, když do ní cosi narazilo, ona zakopla a obličejem narazila o zem. Na jazyku cítila teplou krev.
Něco těžkého přes ni leželo a ona v tom předmětu, který prošel jejím štítem, poznala lidské tělo. Když na kůži ucítila lepkavou, teplou tekutinu, potvrdila si své nejhorší domněnky. Mrtvola Kurta ji pod sebou bezmocnou uvěznila. Teď už i ona ztratila svou naději a raději vyslovila nahlas to, co si několik minut opakovala v duchu. „Zavazuji se neporušitelným slibem pod okamžitým trestem smrti,“ zašeptala, přesto dostatečně nahlas, aby ji muž slyšel a zaklel. Z posledních sil pozvedla ruku a naslepo za sebe vyslala smrtící paprsek, dostatečně silný na vytížení štítu nepřítele. Ten ji telepaticky, stejně jako to předtím udělal Eshakiel, zlomil vaz. Nick využil jeho chvilkové nepozornosti a dorazil ho smířen se ztrátou dalšího věrného člena.
Tři na tři, uvědomil si Nick a chtěl se podívat, jak jsou na tom ostatní. Než to stačil udělat, zarazilo ho hrobové ticho. S mrazením v zádech se otočil směrem ke dveřím, aby zmapoval situaci, a v tu chvíli se mu stáhlo hrdlo. U dveří ležel jeden mrtvý člověk z řad Elity, ale po Eshakielovi nebyly žádné stopy. Vedle Nicka ležela už jen tři mrtvá těla – jedno patřilo Melisse, druhé Kurtovi a to třetí dalšímu nepříteli. K jeho úžasu se před ním tělo začalo rozkládat a za několik vteřin z něj nezbylo vůbec nic. Znovu se otočil, aby se přesvědčil, jestli ten samý osud potkal i muže u dveří, ale nikdo tam už nebyl. Ivory a Alan také zmizeli a to mohlo znamenat jediné; dostali je a právě teď už je pravděpodobně vyslýchají.
Srdce se mu divoce roztepalo. Sebral v sobě zbytky sil a zaměřil se na dřevěný stůl, který v mžiku vzplál fialovým plamenem. Takovým, který zničil vše, co mu přišlo pod ruku. K jeho smůle to bude trvat dlouho, přesto teď neměl čas se tady zdržovat. Celý zpocený se ponořil do tmy, aby se přesvědčil o své pravdě, že i Retger je po smrti. Stačilo se na něj jen zaměřit a potom se objevil v tmavém lese, kde jediným zdrojem světla byla podivná slabounká modrá záře vycházející z čísi ruky.
Kdyby alespoň někdo z nich tušil, že se minulost opakuje, protože dvě dívky z téměř sedmi miliard žijících lidí dostaly novou šanci, vzdala by Elita marné pokusy nárokovat si cestování mezi realitami a řád by nepromarnil rok vymýšlením taktiky, jak Elitu přelstít, když to stejně nebylo fyzicky možné. Pak by všichni věděli, že jejich boj byl zbytečný.
To bylo vše. Ač si přála vidět víc, vnímala už zase jen přítomnost. Nick se nad ní stále skláněl, ale jeho pot už v Janě nevzbuzoval žádné pocity. „To není možné,“ zopakoval znovu, jako by si snad myslel, že tím Retgera přesvědčí, aby se vzdal a raději zemřel. Pak by vše dávalo smysl a Nick by se nemusel zaobírat vysvětlením, proč cítil jeho smrt. Stejně jako přeživší členové, ač teď byli neznámo kde. Mohl se snad splést? Ne, to nepřipadalo v úvahu, protože smrt Melissy a Kurta cítil stejně intenzivně…
„Musíme… Musíme se teď odebrat na sesterskou základnu,“ vzpamatoval se a pustil její rameno, aby Janě mohl nabídnout ruku kvůli přenosu. Ignorovala ji.
„Mám ještě práci. Vezměte Tomáše a postarejte se o něj, prosím.“
„Mám ještě práci,“ zaštěkal Nick ironicky. Nečekaně ji strhl za rameno na záda a Jana překvapeně vyjekla, když se setkala s chladnou zemí. Naprosto se přestal ovládat, pustil uzdu svým emocím a začal s ní divoce cloumat, neschopen ze sebe dostat ta správná slova.
„Ty huso hloupá!“ zakřičel. „Všechno je na spadnutí a několik lidí už položilo život kvůli tomu, že se tě snažili chránit! Uvědomuješ si to?“ Koleno jí zatlačil do břicha, ale to už Janu přimělo znovu aktivovat ochranný štít, který Nicka odrazil z jejího dosahu. Jakmile sám dopadl na zem, zadýchal se a vztek z něj vyprchal. Dlouho bylo ticho. Jana si ho zvědavě prohlížela, protože pro ni byl Nick vždy nepřístupným ledovcem, jenž ukazoval pouze svou svrchní část. Zbytek byl ukryt pod rozbouřenou hladinou oceánu a právě teď nejspíš odkryl další pečlivě střežený kousek. Opravdu tahle přetvářka byla zapotřebí, aby se mohl stát členem?
„Ráda bych ti to vysvětlila, ale nemůžu,“ zašeptala překvapená, že mu tyká. „Můžu ti to ale ukázat, když mě necháš.“
Tohle bylo i nad jeho chápání. Samozřejmě, že mu došlo, co tím Jana míní, ale jak mu to mohla ukázat? Takovou schopnost rozhodně ještě neměla, a pokud ano, jak to, že o ní řád neměl záznam? Váhal jen chvilku, ale pak se zvedl a už naprosto klidný se k ní dobelhal, aby se mohl dotknout její dlaně, tentokrát zcela dobrovolně.
Pohltilo ho teplo nehledě na fakt, že už byla hluboká noc a teplota v okolí naopak o několik stupňů klesla. Její prsty hřály, až to začalo být nesnesitelné. Nedokázal ale od Jany ruku odtrhnout, zdálo se mu, že jsou spojeni v jednu bytost. Před očima se mu rozplynul svět a najednou sledoval střípky vzpomínek, poskládané v jeden malý obrázek tak, aby vše dávalo smysl, ale bez těch podstatných informací o Posledním soudu. Nikomu přece nemohla povědět, proč se vrátila, ale musela mu prozradit, že dívka, kvůli které se musí zdržet, povstala z mrtvých. Jak absurdní, pomyslela si při představě, že ona o svém znovuzrození nesmí promluvit. Oficiálně se její přesun do alternativy nepovedl…
Pak ho vrátila zpět do reality. Zima se nyní zdála chladnější a zahryzávala se do něj stejně jako vzpomínky, jichž se stal právě svědkem.
Stále držel Janinu ruku, příliš zaskočený, aby ji pustil. Viděl něco, co mu vyrazilo dech, ačkoliv tu podstatnou část si Jana nechala pro sebe ještě netušíc, že se porušením slibu nic neměnit sama dostala do nenávratného procesu zapomenutí.
„Rozumím,“ hlesl po chvíli a jeho hlas se rozplynul v dešti, který se nad ránem spustil a symbolicky smýval všechny rány, které řád v posledních týdnech utržil. Pohřbíval staré, aby se mohlo zrodit něco nového. Všichni se společně ponořili do tmy, aby se vydali po stopách smrti, z jejíchž spárů se ten den dostali tři lidé, ačkoliv Nick věděl jen o Retgerovi. Ten se ale nyní utápěl ve světě snů a iluzí, o Smrti už také něco věděl, a přesto nebylo jisté, jestli se ještě dokáže vzchopit a prozřít do skutečného světa.
Pak byli nemilosrdně vyvrhnuti do deště. Ocitli se na louce ozářené dorůstajícím měsícem. Pršelo i na drobné tělo dívky ležící několik kroků od nich na mokré trávě, byla nahá a v bezvědomí. Vypadala tak nevinně, až Janu bodlo u srdce. Nick se jí ujal, zatímco Jana si přiklekla, pohladila Retgera po rozcuchaných vlasech a sevřela mu hlavu do rukou ve snaze znovu ucítit jeho puls na spáncích.
Stále nechápala, proč jeho srdce tak mocně tepalo, když se nechtěl probudit. Jako by to byla zase jen další zkouška, krutější než předchozí, ale také důležitější. Chtěla ten tlukot vytěsnit z hlavy, ale snažila se o to marně.
Buch buch.
Buch buch.
„Tomáši, nevzdávej to, prosím,“ zašeptala tak, aby to mohl slyšet jen on. A byla si jistá, že to slyší. „Nezapomeň, we are the greatest. “
Měla příliš málo času na přemýšlení. Nick držel dívku v náručí a naznačil, aby se ho Jana chytla. Musela mu v přenosu pomoci, po boji na základně byl vysílený. Jen orientaci nechala tentokrát na něm. Přenášeli se jinam. Pryč od Domažlic, pryč od zničené základny, pryč od zbytečné bolesti. Byla si jistá jediným – sem se ještě dlouho nevrátí.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 25 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 47 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
